Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

otevírám :)

Ajaj, Lotus to krapet přehnala a sama si to velmi dobře uvědomovala, když se na ni Rubín zamračila a chladně jí odvětila. Asi citlivé téma lišek tohoto kraje, pomyslela si a nasucho polkla. Nevěřila úplně na bohy, ale liškám, které v ně věřily, to nehodlala vymlouvat. Ba naopak to naprosto respektovala. Je možné, že něco takového jako bohové a polobohové jsou, jen na ně prostě nenarazila. A dokud něco neuvidí na vlastní oči, nevěří tomu. Což dávalo celkem smysl, ne? „Snad jsem je moc neurazila,“ zamumlala upřímně. Co když opravdu jsou? Není dobré mít blbé vztahy s bohy.
Poté začala Lotus vymlouvat bílé ponožky, o kterých do tohoto momentu snila. Překvapeně zamrkala a naklonila hlavinku na stranu se slovy: „Myslíš?“ Vlastně to dávalo smysl. Copak lišky nosí ponožky? To mají jen psy a kočky. Což Lotus rozhodně není! Když jí ale začala Rubí lichotit, začala se nejistě uculovat a očka klopit k zemi. Opravdu to myslí vážně? Nikdy jí nikdo nic tak hezkého neřekl. Překrásný, přírodní kožíšek. Zdravý lesk srsti. Dech beroucí tělo… opakovala si v hlavince po rudé lištičce. „Děkuji,“ hlesla a věnovala jí vděčný úsměv. „Ale kéž bych byla tak krásná, jako ty,“ prozradila jí. Opravdu v ní viděla naprosto dokonalou bytost, kterou by dozajista každý liška chtěla být. „Partnera?“ překvapeně zopakovala slova rubínové. „Ne, nikdy. Vlastně ani žádné nápadníky jsem neměla. Naopak bych řekla, že se mi každý štítí,“ uchechtla se. „Ty určitě partnera máš, viď? A nápadníků desítky,“ optala se přesto, že už odpověď asi znala.
„To je super,“ usmála se na Newta. Nadhodil pak, co budeme podnikat teď. „Hmm, začínám být trochu utahaná. Možná bych si dala šlofík, ale jestli někoho něco napadne, třeba bych se přidala,“ usmála se na oba své společníky. „Nebo bychom se mohli zase někdy sejít a zopakovat si to. Bylo to moc fajn a děkuju, že jste mě vzali s sebou.“

//Moc se omlouvám za zdržení. Mám toho ve škole hodně a asi to nějakou dobu o moc lepší nebude 10 Kdyby vám nevadila pomalejší hra, ráda bych s vámi nadále hrála, ale naprosto bych pochopila, kdyby ne :) Proto jsem to nechala na konci tak otevřené :D Ještě jednou se moc omlouvám!

Ohledně skupiny společníků Lotus se dozvěděla, že se jedná spíš o rodinnou skupinu. Tedy spíš rodina rudé lištičky. "To musí být hezké mít rodinu na blízku," zasnila se. Ona sama to tak ale neměla. Chtěla, no realita byla jiná. Její sourozenci při první možné příležitosti skupinu opustili, vydali se za dobrodružstvím a ona zůstala sama. S rodiči dobrý vztah moc neměla, takže samota ji pohltila. Daleko raději by měla své sourozence na blízku.
Zatímco se Lotus s Rubí bavila, Newt se věnoval lovu. Tak její dotaz její společníci velmi pobavil. Vlastně nerozuměla úplně proč. Nebylo to u některých zvířat běžné? Tedy spíš do neutrálních barev, aby splývaly s okolím, ale stejně. Ale její další poznámka byla ještě víc matoucí. Chvíli na no koukala a hledala náznak ironie, nebo vtipu, ale lištička vypadala, že to myslí vážně. Z ničeho nic se Lotus začala smát. "Hehe, to už mi přijde pravděpodobnější ten modrý kožich," odpověděla, když se přestala smát. Bylo ale fakt, že tlapky opravdu neměla černé. Jak zvláštní to bylo na lišku. Začínala tomu tedy věřit o něco víc. "Opravdu tady máte polobohy? Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela. Byla jsem přesvědčená, že zadní bohové nejsou," optala se. "Taky bych chtěla tlapky do bíla. Stačilo by malinko, třeba jen ponožky. Bylo by to super," zasnila se. "To věřím. Stačilo mi vidět, jak se na tebe dívá," uchechtla se. Když se otočila, aby se podívala jak se mu vede, uviděla, že už dojídá svou rybu. "Jaká byla?" zavolala na něj přátelským tónem.

// Moc se omlouvám za zdržení. Začala mi vysoká škola, a tak nestíhám :( Post náhodou buď zítra večer, nebo nejpozději v pátek dopoledne ❤️

Newt rubínové lištičce vysvětlil, proč se jméno Lotus v tento moment hodí. Když se na ni nervózně pousmála, úsměv jí okamžitě oplatila. Proč je tak rozhozená? Je to kvůli tomu jménu? Není to přeci nic tak hrozného, že si to nespojila. Každému se to může stát a rozhodně se není za co stydět. Bylo to Lotus líto, že se tak cítí, a tak se pokusila konverzaci přesměrovat jinam. Jak dlouho se její dva společníci znají? Bylo to něco, co jí upřímně zajímalo. Dozvěděla se, že se opravdu už nějakou dobu znají a k tomu všemu že pochází ze stejné skupiny. „Tak to máte super! Je ve vaší skupině hodně členů?“ vyptávala se dál. Chtěla, aby konverzace trochu postoupila, ale zdálo se, že její společníci moc výmluvní nejsou. Nevadilo jí to, sama nepatřila mezi největší brepty.
„Nevadí, to zvládneme,“ mrkla na ni, rudá lištička se vydala do vody na lov, a tak Lotus udělala to samé, jen o kus dál, aby jí neplašila ryby. Lotus se začala rozhlížet kolem sebe, zda nezahlédne nějakou šupinatou potvůrku, zatímco se soustředěně mračila na hladinu. Chm, kde jste? Když ale o kus dál zaslechla hlasité šplouchnutí, otočila rychle hlavu směrem, odkud zvuk šel a zjistila, že se Rubí podařilo rybu ulovit. „Skvělá práce!“ zavolala na ni vesele. Poté svůj pohled přesunula k vodě. Rozhodla se, že popostoupí do větší hloubky, aby byla rybám více nablízku a měla tak lepší přehled. Slezla až po hruď do vody a očkama rejdila po hladině, až uviděla rybu. Rychle se pokusila do tlamy šupinatku chytit, ale vysmýkla se jí a uplavala. Sakra, zanadávala si vduchu, zatímco jí z mokrého čumáku stékala voda. Slyšela, že mezitím co ona lovila, rudá lištička stihla úlovek sníst a mířila k ní. „Zatím nic,“ povzdychla si. „Jsi opravdu dobrá,“ věnovala jí kompliment, zatímco se stále očima soustředila na hladinu. Popostoupila ještě o krok dál, když tu zahlédla další rybku. Sice stejná strategie, jako minule, ale tentokrát vyšla a Lotus svírala v tlamě malou rybičku. „Uf ji mám,“ zamumlala šťastně, zatímco se brodila z vody ven. „Bacha,“ varovala její společnici, o kus ucouvla a oklepala ze sebe vodu. „I kdyš by to aši mof velkou škodu neuděualo, kdyš to tak požoruji,“ uchechtla se s plnou tlamou, zatímco vzhlédla nahoru k nebi. Poté si lehla na zem a rybku přežvýkávala. Spokojeně polkla poslední sousto, olízla si tlamu a pohlédla na Rubí. „Můžu mít hloupou otázku? Newt ti před chvíli pochválil nový kožíšek. Jak to myslel? Mění se ti na podzim sám, do tak nádherné rudé? Strašně moc se mi líbí,“ usmála se na ni upřímně.

„Nápodobně,“ usmála se na Newta. Na jeho další poznámku týkající se jejího jména se ale jen zasmála. Setkávala se s tímto často a nijak jí to nevadilo. Když má někdo jméno podle květiny, nemůže se divit. Vlastně byla za tak jednoduše zapamatovatelné jméno vděčná. Sama měla problém si dlouhá a složitá jména zapamatovat. Proto si hledala různé způsoby, jak si jméno buď s něčím spojit, nebo si vymyslela svou vlastní přezdívku, která jí k lišce seděla víc. Nijak jí nevadilo, že se Rubí nepředstavila. Bylo to pro ni asi tak jednodušší.
Oba se shodli na lovu ryb a když už to vypadalo, že je na Lotus opět zapomenuto, Rubí se na ni otočila a zeptala se jí s úsměvem, zda se nepřidá. „Moc ráda, pokud to nevadí,“ oplatila jí vděčný úsměv a šťastné zavrtění ocáskem. „Jak dlouho se vlastně znáte? Jestli to tedy není moc drzá otázka…“ optala se, aby se do konverzace také nějak zapojila.

Zdálo se, že se rudá lištička na Lotus nezlobí, že jí takto narušila slunění. Ba naopak se jí svěřila, že o společnosti uvažovala. Nebylo to tak, že by Lotus společnost momentálně vyhledávala, ale toto zjištění jí dovedlo udělat radost. „To jsem ráda,“ věnovala rudé lišce široký úsměv. Když se poté ale její společnice zadívala za ní, ohlédla se, aby zjistila, co to tam vidí. Mířil si to k nim velký a mohutný lišák. Měl téměř uhelně černou srst a na krku se mu houpala zbláštní ozdoba. „Ahoj,“ oplatila mu pozdrav s milým pousmátím a poté se jen zapouslouchala do jejich konverzace. Zjistila tak, že se lišák jmenuje Newt a že rudá má nový kožich. To jde? podivila se v duchu. Když se kolem něj ale začala motat, začínala si připadat jako páté kolo u vozu a raději pohled přesměrovala někam jinam. Ano, květiny. Budu se věnovat květinám. Nenápadně je ale oba poslouchala, aby nebyla úplně mimo, kdyby přišla řeč na ní, i když o tom velmi pochybovala. Přesto se tak stalo a ona byla ráda, že je úplně neignorovala. „Ah, Lotus. Omlouvám se,“ dodala ještě, aby nevypadala jako naprostý nezdvořák. Celé to seznamování bylo takové… uspěchané a ne úplně běžné. Ale její jméno znala, což vlastně stačilo. Doufala, že se jí i ona poté představí, aby jí pak nemusela říkat jen Rudá. Zatím jí budu asi říkat Rubín. Má přesně takhle rudý kožíšek, rozhodla se. Newtovi poté sdělila svůj nápad, že by si něco ulovila. Jo, taky bych něco snědla. Nechtěla se ale vnucovat a tak mlčela. Cítila, že konverzace stále byla mezi těmi dvěma. Byli to evidentně staří známí a ona tu byla vlastně omylem. Možná bych se měla sbalit a odejít. Jen tady dělám dusno. A nalovit si taky můžu sama.

<< Isamský hvozd

Myšák na to sice nevypadal, ale byl rychlý jako blesk. Stačilo jen mrknout a Lotus ztratila pojem, kde že vlastně je. A to jak byl malý taky nepomáhalo. Rychle očima projížděla terén, zatímco utíkala směrem, kterým zmizel a dávala si pozor, aby ho náhodou nezamáčkla. Podařilo se jí dostat se i z lesa ven, ale Gen nikde. „Kde sakra je?“ zamumlala si pro sebe naštvaně. Nezlobila se, že utekl hledal lepší. Štvalo jí, že zůstala zase sama. A přesně tak to její halucinace dělaly. Prostě z ničeho nic zmizely a ona s tím nic nenadělala. „Chm,“ zafuněla, když si uvědomila, že to nemá smysl. Tak si alespoň projdu další krásné území. A nebuď naštvaná, on se stejně zase někdy ukáže, napomenula sama sebe a pokusila se o úsměv. To půjde. Nikoho nepotřebuju.
Když se rozhlédla po okolí, hledající něco zajímavého, její oči spočinuly na krásných modrých květech podél řeky, které teď před chvílí obdivovala na území jinde. A co bylo lepší? Na hladině byly lekníny! Radostně dohopkala až k modrým květům a když se přiblížila, aby si ke květinám přičichla, až teď zaregistrovala další liščí kožíšek metr nebo dva od ní a šokem nadskočila. „Ah, ahoj,“ pozdravila s úsměvem po chvíle překvapeného civění. „Snad neruším. Pořádně jsem si tě nevšimla. Asi jsem dnes nějaká unavená,“ zahihňala se nervózně. Jestli bude mít problém, prostě se sbalím a odejdu. Vyvolávat problémy nehodlám.

//Snad návrh stále platí :D Budu aktivní, slibuju! :D

Lotus se právě nachází v snové říši, kde její fantazie nabývá největší síly a veškeré zábrany, které jí jindy brání v popuštění uzdy, nyní spí spolu s touto unavenou liškou. Nic nebrání v tom snít ty nejšílenější sny, jaké její mozek zvládne vymyslet. A kde je teď? Právě si hraje v jeskyni prozářené krystaly se svými imaginárními přáteli. Pobíhá kolem, hraje si ve vodě a směje se tomu, jak svou myslí umí své přátele pouhou myšlenkou měnit. „Ty dostaneš růžky, ty budeš mít dlouhatánské uši a ty zase duhové puntíky! A ty bys mohl mít křídla! Počkat, já chci taky křídla!“ uvědomila si najednou, zavřela očka a urputně se soustředila na představu křídel, která by se jí líbila. Nechtěla totiž kdejaká. Ne orlí, ne motýli, netopýří, nebo snad dračí. Ona toužila po křídlech z obláčků. A měly barvu jahodové cukrové vaty, která se přelívala do pastelové fialové. Když očka rozlepila, křídla byla tam! „Jupí,“ vypískla nadšeně, zatímco mrskala ocáskem jak prachovkou. Bez přemýšlení vyskočila a obletěla si jeskyni, když tu se jeskyně vypařila a ona letěla po obloze. Všude kolem ní bylo čisté noční nebe plné hvězd. A to nejlepší? Její křídla zářila! A její tělo také. Po těle měla nádherné ornamenty květů, které zářily sytou růžovou barvou a ona si připadala jako ona. Tohle byla ona. V realitě měla nevýrazný šedý kožich, ne moc odlišný od jiných. Ale teď? Každý by ji poznal! Kdo by si ji mohl splést, když má ornamenty květů a zářivá křídla z obláčků? Nikdo!
Jak tak ale letěla, uviděla v dáli ostrov, který vypadal poměrně zajímavě. Rozhodla se tedy ho prozkoumat. Z ptačí perspektivy se jevil jako opravdový prcek, ale jakmile přistála a prohledávala jej, zdál se být nekonečný. Lotus ale neměla strach, že se ztratila a že nenajde cestu zpět. Uvědomovala si svou moc v snovém světě, a tak bezstarostně hopkala dál, než jí žaludek upozornil, že má hlad a ocenil by nějaký přísun jídla. To asi žaludek z reálného světa nenápadně hlásil, že několik dnů už nic nejedla. Posadila se na zadek, nasadila soustředěný výraz a přemýšlela, kde tady najít něco k snědku, když tu ji to napadlo. Já mám vlastně křídla z cukrové vaty! Hladově se zakousla do svých křídel a velký kus si uškubla. Chvíli žvýkala a pak spokojeně polkla. Mňam, to je dobrý, zamlaskala šťastně a ukousla si další. Chutnaly totiž přesně jako všechno dobré k snědku, jen dohromady a ještě lepší. Ukousnutý kousek naštěstí zase velmi rychle dorostl, a tak měla nejen oslnivý vzhled, ale i nekonečný zdroj potravy. No není nic lepšího? Tohle byla prostě výhra, ať se na to koukala z jakéhokoliv úhlu.
Její štěstí ve snové říši se ale pomaloučku vytrácelo, a to neznamenalo nic dobrého. Je tady moc dlouho. A když je tu moc dlouho, začnou se dít nehezké věci. Sama to začínala cítit. Obloha se zatáhla šedým mračnem, květiny a stromy kolem ní začaly tmavnout a hnít a vzduch zhoustl, až se jí začínalo hůř dýchat. Ale ne, už ne, vydechla vyděšeně. Její jasné ornamenty hasly a křídla se začala rozpadat na nitky, až nakonec úplně zmizela. Když se pokoušela vyvolat nějakého svého imaginárního kamaráda, aby jí dělal společnost a pomohl jí se nebát, nic se nestalo. Bez výsledku. Byla tu sama a cítila, že po ní jde. A co? Mlha. Byla všude a snažila se jí pohltit. A tak Lotus běžela, kličkovala mezi pozůstatky stromů a keřů, aby unikla temnotě, která jí nechtěla dát pokoj. Už cítila, že je blízko. Byla to otázka vteřiny, než bude konec. Když tu zakopla o kořen stromu a celý svět nyní pohltila tma.

<< řeka Benrir

Černá lištička spokojeně kráčela dál s naději, že objeví další krásný květ. Čím více nových rostlinek objeví, tím lepší bude mít náladu, a to je přeci výhra. Dokonce se tak zabrala do cesty, že se rozloučila s myšlenkou držet se řeky a vydala se do nedalekého lesu. Její imaginární kamarád se rozhlížel do všech stran a hledal nějakou rostlinu, které by Lotus udělala radost. „Copak?“ zeptala se a natočila hlavu směrem k místu, kde si myška hověla na jejích zádech. „Opravdu? Kudy?“ zeptala se natěšeně, když jí oznámil, že cítí vůni květin. Jakmile jí navedl správným směrem, bez váhání se rozběhla, nehledě na to, že za ní myšák málem vlál.
Podařilo se jí po čichu a za malé pomoci Gema najít tu onu květinu. Byla modro fialová a vypadala, že z ní bude pyl padat víc než z té předchozí, a tak ji obdivovala pouze z dálky. Byla hrdá na své nové objevy. Tolik nových květin za jeden den ještě nenašla, a to bylo co říct! Znala jich spousty. A nejen květy, ale i všelijaké keře, stromy a bylinky. „Díky,“ poděkovala Gemovi. Bylo jí jasné, že kdyby tady nebyl, nebylo by tak lehké květ najít. Anebo si to jen namlouvala? Žádný myšák tu nebyl a ona si toho byla vědomá. Věděla, že její halucinace nikdo jiný, než ona nevidí. Nejsou tady. Možná podvědomě zachytila vůni a její představivost ji jen mozku podsunula. Lotus si to však ale nepřipouštěla. S Gemem měla fajn vztah a nehodlala si ho zničit něčím tak hloupým, jako že není reálný. Pro ni reálný bude vždy.
V okolí cítila pach několika lišek, které dost pravděpodobně ještě spí. Bylo přeci jen docela brzo ráno a kdyby mohla, taky by chrněla. Celou noc strávila na nohách. Nehodlala však lišky budit, nebo je nějak narušovat. Společnost si umí najít jinde. Naopak ji zaujaly kořeny stromů, ve kterých dost pravděpodobně před nějakou dobou někdo bydlel. Potutelně se uculila a vydala se na průzkum. Po hlavě se vrhla do nor, někdy si musela cestu prokopat, ale stálo to za to. Našla tak hezký kamínek, že ti nebylo ani možné. Takový nádherně oblý a světlounce šedý. „Koukej, Geme, co jsem našla,“ vybídla ho, aby se přišel podívat. „Schválně, že hezčí nenajdeš,“ škádlila, ale Gem si to vzal jako výzvu a vyběhl z lesa pryč, aby našel něco lepšího. „Heej, počkej přece!“ zavolala za ním naštvaně a vyrazila za ním.

Keterské jezero >>

<< Mimo mapu

Lotus se jako vždy držela řeky. Pokud mířila do neznámého kraje, řeka pro ni byla jako jistota. Věděla, že pokud bude chtít najít cestu zpět, stačí se otočit a nikdy nezabloudí. Ne, že by se bála, že ses ztratí, ale přítomnost vody ji jednoduše uklidňovala. Nemluvě o zbluňkání vody, které bylo jako hudba pro její uši. Byla sama, přesto se tak ale nechovala. Doprovázel ji její imaginární přítel, Gem. Byla to malá myška s podlouhlým ocáskem, která měl na konci chomáček dlouhých chloupků. Tato myška však nebyla úplně obyčejná. Představivost Lotus dosahovala úplně jiné úrovně. Tato myška měla záda posedá zelenými křišťály, které se na sluníčku oslnivě třpytily a házely prasátka všude kolem. „Co myslíš, je tohle to pravé?“ zeptala se váhavě a pohlédla na místo, kde její přítel údajně hopkal. Nadšeně kýval hlavinkou. „Já ti nevím. Zatím mě to tady neoslnilo,“ zamumlala a zastřihala ouškem. Začala se rozhlížet kolem sebe, než její pozornost neupoutal fialový flek v dáli. „Hele, to vypadá jako nějaká zajímavá květina. Honem,“ zavelela a vyběhla zvesela naproti kvítku. Byl nádherný, sytě fialový a omamně voněl. „Hmm,“ usmála se spokojeně a vedle kvítku se vyvalila. Natáhla k němu čumák a zhluboka se nadechla. Žlutý prášek se jí dostal, a proto hlasitě kýchla, až to s květinou zacloumalo. V tu chvíli už seděla a zkoumavě si prohlížela květinu, zda jí nic neudělala. „Uff,“ vydechla s úlevou. „To bylo o fous. Promiň,“ omluvila se jí a zahihňala se. Mezitím jí doběhl Gem, který naštvaně funěl. „Ah, promiň. Úplně jsem na tebe zapomněla,“ ušklíbla se pobaveně a myšáka si vysadila za krk. „Lepší?“ optala se a když uslyšela písknutí, vydala se rychlejší chůzí dál. Konečně nemusela jít slimáčím tempem, aby jí Gem stačil. „Asi už chápu, proč se ti to tady líbí. Třeba narazíme i na jiné nové květiny,“ usmála se nad tou představou a vesele mrskla ocáskem.

Isamský hvozd >>




U Ž I V A T E L