Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 25

Flekatý lišák zastříhal ušima a porozhlédl se po louce Yesad, kterou z ničeho nic zalila jasná jarní (či snad již letní) noc. Na pár okamžiků nechal Herreu Herreu a Freydis Freydis, aby se zastavil a pohlédl na myriádu překrásných hvězdiček, jež se třpytily na modročerné obloze. Jaká to překrásná noc, pomyslel si jen tak pro sebe. Dokonce i pyšný měsíc se objevil na scéně, aby celé hvězdné orchestře udával směr a rytmus.
Inu, jeho vteřinka pro pozorování hvězd skutečně zůstala jen vteřinkou, neb koutkem oka zaregistroval prudký pohyb Herrey, jak běží k bílé liščce. Něco jí řekla – něco, co sám Zrzek nezachytil –, pak se opět vydala směrem k Ambleerskému lesu. Lorenzo tedy pokrčil rameny a usoudil, že by ji měl následovat. Tak bez hlubší myšlenky a bez jediného slůvka tak učinil. Vzhůru do Ambleerského lesa.

>> Ambleerský les

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána

Nakonec po bílé liščce ale nezbylo ani památky, a tak se shodou okolností stalo, že flekatý zrzek zůstal stát kdesi na louce Yesad, s čerstvě zabitým zajícem v hubě. Netušil, zda by se měl jít vydat hledat Freydis. Snad se jí nic nestalo. To by mu jenom tak scházelo! Inu, on si na záchranu druhých lišek po svých bohatých zkušenostech s Aseti, Shikobou a Fionou (a dalšími dušemi) zvykl. Pokud ale albínka skončila v bryndě, alespoň mu přálo počasí. Šedošedé mraky se z nebes již dávno vytratily a zanechaly po sobě překrásnou pokrývku prošitou stříbrnými hvězdičkami. Bylo po dešti, dokonce i srst mu už stačila uschnout. Alespoň mu se mu tlapky nebudou bořit do lepkavého bláta.
Místo záchrany ale jen pokrčil rameny, párkrát švihl huňatým ocasem a pomalým krokem se vydal směrem, kde očekával, že se shledá se zbytkem Ambleeru – tedy s Fionou, Setií a Herreou. Sice ho napadlo, že by mohl Freydis najít pomocí své magie země. Svůj plán ale odstrčil s myšlenkou, že pokud by skutečně byla v problémech, už by ho něco – ať už věrný patron či jedna z magií – varovalo. Nic se nestalo, nač by se měl strachovat? Třeba si šla jen odskočit...

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána

Bez jediného slova se Freydis přiblížila do závěsu za zajícem. Flekatý zrzek zaujatě stříhl uchem. Mezi jimi neprobleskla ani slabika. To už se přesunuli na komunikaci gesty a pohledy? Tedy dobrá. Nevadilo mu to, jen ho v dané situaci drobátko překvapilo, ale co už? Život byl plný překvapení! On se tedy přitiskl k zemi a čekal, až k němu bílá liška nažene onen možný úlovek.
A skutečně! Netrvalo dlouho a zajíc se už už řítil přímo k němu. Mrknutím oka se po malém zvířeti ohnal, a než ušáček stačil zareagovat, Lorenzo zaryl své tesáky do jeho jemného krku. Rychlá a čistá prácička, vypilovaná dlouhými léty boje s ukrutným hladem. Se zajícem v tlamě konečně zvedl hlavu a střelil okem po místě, kde zmizela Freydis. Na tváři se mu objevil sebemenší náznak vřelého výrazu, zlaté oči jakoby říkaly: 'Dobrá práce!'

// Moc se omlouvám za zdržení. Začalo mi zkouškové, takže jsem v posledních dnech myšlenkami úplně jinde. 10

Lorenzo stříhl uchem, pár okamžiků ale mlčel jako hrob. Snad přemýšlel o další lovecké strategii, snad dumal nad nějakou hloupostí, ve výsledku to ale bylo naprosto jedno.
"Dobrý postřeh," usoudil následovně a mírně na bílou lišku kývl bradou. Dal jí za pravdu, i když ho spíše zajímalo, co toho zajíce vylekalo. Možná nějaký vlk či větší šelma, nebo to zcela náhodou byla skupina lišek připravujících se na lov. Freydis ale další poznatek nenabídla, ale alespoň se do 'skupinového lovu' – Lorenzo by tenhle pojem použil spíše s nadsázkou – snažila zapojit. Finální rozhodnutí už ale bylo na něm, což ho celkem překvapilo, neboť nečekal, že mu jeho lovecká společnice pomyslnou pochodeň vedení nepřenechá jen tak bez diskuze. Alespoň se s ní nebude muset hádat. "Můžeme se porozhlédnout kolem, třeba najdeme něco lepšího," broukl nakonec a sklonil bradu, oči na stopkách pro již zmiňované fyzické stopy zaječího života.
Chvíli mlčel, okamžik napínal uši, vteřinu čenichal ve chladném větru. Zlaté oči avšak zůstaly zasklené těkavými myšlenkami. Když vtom najednou zpozorněl. Přímo támhle, jen několik liščích skoků před ním se pásl chlupatý ušák. Liščí návštěvy si nevšímal, jen spokojeně přežvykoval stébla orosené trávy. Lorenzo bleskurychle střelil urgentní pohled po Freydis, pak mrkl směrem k nic netušícímu zajíci.

Zasloužilé odpovědi se Lorenzo nedočkal. Pouze jakési brouknutí, které ani netušil, zda mělo značit souhlas, nebo pohrdání. On sám raději nic neříkal a rozhodl se konat tak, jak sám navrhl: tedy hledání fyzických stop po zajících. Bouřlivé myšlenky jeho bílé společnice mu ale neunikly, to by musel být hluchý (či nemít takové magie, jaké měl)! Dle jeho vnitřního usouzení si jeho slova brala až příliš osobně. Její nedostatek sebedůvěry kvůli nepřirozené barvy srsti chápal, i když plakala na špatném hrobě a svou zlost si vybíjela na špatném lišákovi. Lorenzo si nepamatoval, že by si o její srsti pomyslel něco zlého. U všech svišťů! To si Freydis nevšimla, že i jeho kožíšek nebyl tak úplně přirozený? On své černočerné tlapy ztratil již dávno! A ty tmavě hnědé fleky, co mu zdobily srst? Však povídej o tradičním vzhledu!
Pár okamžiků se sám sebe ptal, zda by měl své myšlenky vyslovit nahlas či držet jazyk za zuby. Nakonec se ale rozhodl pro tu druhou možnost, čili mlčet. O jeho podivuhodném talentu čtení myšlenek zatím věděl jen málokdo. Ach, raději by se měl soustředit na lov, jinými problémy se může zabývat jindy. S neutrálním výrazem tedy pátral po známkách zaječího života.
"Budu to brát jako souhlas," jen tak prohodil, aby si jeho společnice nemyslela, že zcela náhodou přišel o hlas.
Netrvalo dlouho a narazil na otisky králičích tlap v čerstvém blátě. "Něco jsem našel," zvedl čenich a koukl po bílé liščce. "Vedou tamtím směrem," poznamenal a hodil pohledem směrem dále na sever. S trochou štěstí tam najdou i vysněnou zaječí noru. Samozřejmě, s touto stopou mu zbývalo se jen rozběhnout v dané trajektorii a pochytat tolik zajíců, kolik by jen unesl. Zůstal ale stát na místě jako přibitý. Jinými slovy stále čekal na Freydis a byl zvědav, zda se do řečeného skupinového lovu zapojí, nebo na to vše hodí nejen zaječí bobek.

<< Ambleerský les

Lorenzo následoval loveckou skupinu. Krapet trpký komentář bílé lišky mu avšak neunikl. Nepřevzal si ho ve špatném světle, nýbrž mírně pohodil mohutnou oháňkou snad jako náznak svého pobavení. "Inu," broukl a klidně přimhouřil zlaté oči, "někdy bych potřeboval, aby mě někdo srovnal do latě." Zda se jednalo o přátelský pokus o vtip, nebo jen o tichou poznámku pro sebe sama, už zůstalo záhadou. Jeho tichounký, na druhou stranu ale vstřícný hlas mohl být nepatrnou indicií.
O jediný okamžik později už ale ztichl a kráčel směrem na louku Yesad. Lokalita lovu ho celkem překvapila, neboť nejvíce ušáků viděl právě na druhém konci Ambleerského lesa – v Malém lovišti. Tam to přímo sršelo zajíci, králíky a všemi ostatními potvůrkami s maličkými ocásky a dlouhými ušisky. Svůj dodatek si ale nechal pro sebe. Koneckonců i na louce Yesad se dalo najít něco k snědku, i když tu zrovna neprobíhala zaječí epidemie.
Když ale tak šel, bez varování mu v myšlenkách zazněla cizí zpráva. Snad to k němu promlouval jeho okřídlený patron? Ale houbelec! Rázem rozpoznal povědomý hlas Herrey, a jakmile zaznamenal i její kradmý pohled, najednou mu to dávalo smysl. Bez hlubší domněnky po očku koukl po vůdkyni a nepatrně přikývl. 'Zajisté,' dodal, myšlenka ovšem zůstala viset pouze v jeho vědomí. Netušil, zda ji Herrea zaznamenala, či nikoli, a moc neměl čas to zjišťovat.
Zde leží jejich dnešní loviště. I když vysoká stébla trávy by jistě nabídla výbornou skrýš pro maličké živočichy, počasí lovcům v žádném případě nepřálo. Jejich kožíšky proplétaly dlouhé nitě studeného deště a díky šedým nebesům bylo na krok vidět jen stěží. V tomhle lijáku by se jeden nejraději schoulil někde do provizorního doupěte a spal, až tamti nahoře dostanou rozum. Ach, už se vydali na skupinový lov! Ambleerští to mohou brát jako výzvu navíc!
Iluze skupinového lovu se ale rychle vytrácela, když se celá parta rozdělila do menších skupinek. "Ať vám ty nejjasnější hvězdy na cestu svítí," popřál Lorenzo druhé dvojici, soutěživého ducha rudé lišky ale víceméně ignoroval. Jako soutěž tuto akci nevnímal, spíše to bral jako pokus o utužení poněkud chladných vztahů ve skupině. To byl jaksi jejich... hlavní problém.
Pohlédl na Freydis. "V tomhle lijáku pachové stopy zajíců najdeme jen těžko," poznamenal a udělal pár krůčků dopředu. "Navrhuji se porozhlédnout po jiných stopách – od otisků jejich běhů až po chomáčky srsti. Podle toho můžeme najít jejich nory," přemýšlel nahlas. "Následně je můžeme odtamtud vyhnat a ulovíme je," dokončil svůj prostý plán. Hledat jiné – fyzické – známky králičího života bylo pro liščího obra celkem zbytečné, ale tuze ho zajímala reakce bílé lišky. Jak se zachová? Přikývne na jeho plán a ukáže své schopnosti v akci? Nebo bude fňukat, že jí někdo rozkazuje – i když Enzův klidný tón by se jen těžce dal označit jako rozkaz? Pokusí se onen lov vykonat po svém? Mohl jen hádat, sám byl ale zvědav už jen z toho důvodu, že tu s ní zřejmě měl největší trpělivost.

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána

Zapsáno! 1

Plánování lovu tak trochu zpomalila menší šarvátka mezi Fionou – tedy přesněji její patronkou – a Freydis. Lasička si ji podala za nevhodné chování, a i přes svůj věčně kamenný výraz se i Lorenzo musel lehce ušklíbnout. Do jisté míry si to zasloužila, usoudil, žádného slova z jeho strany se ale nikdo z přisedících nedočkal. Mlčel jako hrob a s pobavenou jiskrou v oku sledoval výměnu názorů mezi liškami, pak i drobnou lekci o patronech ze strany Herrey.
Jeho návrh o použití magie se rázem vytratil. Přikývl, opět beze slova. I když mu připadalo lepší využít kouzla pro bezpečí členů skupiny, filozofii vůdkyně plně chápal. Bylo by to nespravedlivé vůči jejich kořisti, i když metoda, kterou sám nabídl, mu nepřipadala až tak drastická. Srnu spálit zuřivým ohněm či něco mnohem horšího... Použití země přecejen bylo více shovívavé. O jeho dalších tricích ale nikdo ze skupiny nevěděl. To, že již dávno nechápal hranici mezi životem a smrtí, věděl pouze Červenka, jenž se rozhodl vzít tlapky na ramena dříve, než se nějaký skupinový lov vůbec stačil konat. Naštěstí. Naneštěstí...
Najednou k němu dorazila slova Setie. Ne, to nebyla slova, nýbrž střežené myšlenky rudé lišky. Tak ta magie skutečně fungovala, nebo už ho šálily smysly? No, pro jistotu na její krapet rozhořčenou poznámku nereagoval, aby si náhodou nemyslela, že už i on dokázal číst cizí domněnky jako letokruhy pařezů. Její myšlenkový výbuch ale nechápal. Nepamatoval si, že by jí odporoval, náhodou mezi nimi kdysi kolovalo celkem vřelé přátelství. Inu, nyní to ale rozebírat nechtěl, i když mu na rudé lišce stále záleželo. Třeba jí lov pomůže vychladnout.
Nakonec bylo navrženo se rozdělit do skupinek. Setia se rychlostí blesku ujala jeho milované snad proto, že nechtěla mít na starost tu nevychovanou samici. Inu, z Freydis se rychle stávala černá – či dokonce bílá – ovce skupiny. Svou poznámku si ale nechal pro sebe, i když se popíchnutí rudé lištičky nabízelo jako kus lahodného žvance.
Postavil se na všechny čtyři a otřepal se. Jeho nový přívěšek tichounce zacinkal. "Já si tedy vezmu na starost Freydis," usoudil rozvážně a klidně koukl po bělce. "Herrea ať se přidá ke komu chce," dodal, to už ale hleděl na Fionu pátravým pohledem. Ve zlatých duhovkách mu problesklo něco ve stylu 'Hodně štěstí!'
Následně pohlédl opět po Freydis a vydal se směrem za loveckou skupinou.

>> louka Yesad

Lorenzo pozorně naslouchal konverzaci, co se mu odvíjela před zrakem. On sám mlčel jako hrob, neb tušil, že pomyslné slovo na něho ještě nedošlo. Po očku koukl po Fioně, kterou nápad společného lovu zaujal podobně jako jeho. Inu, Freydis byla jiný případ; na její lehce netaktní chování nereagoval, i když si vzpomněl na svá mladá léta, kdy ze sebe střílel jednu nadávku za druhou. Naštěstí z podobných klukovin už dávno vyrostl.
Pozornost spíše věnoval Herree. Vydat se na lov srn? Se srnci a jeleny se setkal pouze již s jednou nohou na onom světě, s tou druhou na půdě přeživších. Větší zvěř nikdy nelovil, mohla by to ale být hezká zkušenost. Navíc by to mohlo utužit vztahy ve skupině. Kapička spolupráce, špetička vzájemného poznání by novým členům jedině prospělo. Tak tedy na nápad vůdkyně hluboce přikývl, aby – sice beze slova, ale i tak dostatečně výrazně – vyjádřil svůj souhlas.
Jediná lovkyně Ambleeru se do lovu srn ale zrovna nehrnula po hlavě. Lorenzo se nesnažil skrýt své překvapení, když na Setii pohlédl. Vždy ji vnímal jako hrdou lišku, která se výzev nebála. Nyní se ale rozhodla pro opatrnost a do jisté míry také individualitu. Pro lov zajíců nebude potřeba tolik spolupráce, tudíž by žádný z 'ambleerských veteránů' nemusel spoléhat na nové tváře. Skupinový lov by v tomto případě nebyl nutností, pár ušáků si každá liška uloví i na vlastní tlapku. Obezřetnost nikdy nebyla na škodu, ale proč až taková?
"Oceňuji tvou uvážlivost," kývl směrem k rudé liščce, "já sám ale ovládám magii země. S její pomocí mohu zvěř nejen vystopovat, dokonce jí mohu svázat nohy kořeny, větvemi a všelijakými výhonky; z těch se jen tak nevymaní. Zbytek už pro vás," očima střelil po zbytku skupiny, "bude hračka." Mluvil tichým a rozvážným tónem, ze kterého nebyla znát jediná známka soutěže. Jednalo se o pouhý nápad. Nechtěl, aby si Setia náhodou myslela, že se snaží shodit její autoritu.
"Ovšem," mírně sklonil hlavu, "pokud zbytek skupiny bude souhlasit se zajíci, nebudu mít nic proti." Svůj návrh dokončil nepatrným přívětivým úsměvem namířeným na zbytek společenství, pak jeho výraz opět nabral na vážnosti a on už dále držel jazyk za zuby.

Lorenzo v průběhu konverzace Fiony a Herrey mlčel. Seděl tam jako solný sloup, bradu avšak držel s hrdostí a sebejistotou. Moc nevěřil, že by vůdkyně jeho milovanou poslala jen tak pryč bez rozloučení – na druhou stranu ale nechtěl být ukolébán myšlenkou, že pokud byl do ambleerských řad přijat Červenka, tak už tu bylo místo pro každého. Nakonec ale žádný důvod k obavám nebyl a Fiona byla skutečně přijata. Jeho chladný výraz na mžik vystřídal laskavý úsměv směřován na černou lištičku. "Gratuluji ti," kývl hlavou, "vítej v Ambleeru."
Romantické gesto ale netrvalo dlouho. Jakmile padl nápad skupinového lovu, se zájmem stříhl tmavým uchem a koukl na vůdkyni. Lov? To by mohlo být něco pro něj! Diskuze se převalila na Setii, jedinou lovkyni ve skupině – sám Lorenzo tedy o žádném dalším lovci nevěděl. "Ne, od té doby, co jsem byl přijat, jsem ji neviděl," poznamenal krátce.
Ale kdopak nám to přichází? Že by samotná Setia? "Jako na zavolanou," broukl směrem k rudé lištičce a šibalsky se ušklíbl. Huňatým ocasem pohodil ze strany na stranu. O Července zatím nepadlo ani slovo, i když ke zjištění toho, že jeho absence Rudou do jisté míry dráždila, Lorenzo žádnou magii ovládat nemusel. Tušil, že se z něj pokusí vydolovat informace o záhadném osudu malého lišáčka, jakmile to situace dovolí. Na daný rozhovor se netěšil, měl ale čas se dostatečně připravit. Plus, kdo tvrdil, že si o tom promluví právě teď? Jakožto jediný lovec skupiny jistě bude mít plné tlapky práce s organizací onoho lovu! Na vyprášení Lorenzova kožichu si čas jistě nenajde.
A co on? Inu, on žádnou specifickou funkci na ambleerském žebříčku nenesl, což neslo své nevýhody, ale i řadu výhod. S kapkou štěstí skončí někde na konci lovecké výpravy, možná využije svou magii země pro jakousi podpůrnou strategii. Ve zkratce nečekal, že by mu byla svěřena důležitější role, i když by šanci předvést svou sbírku magií jistě uvítal. Na druhou stranu od něj nikdo nečekal zázraky.
"Herrea nabídla, že bys mohla vést skupinový lov," dodal.

Tak nějak tušil – vlastně se ani nejednalo o pouhé tušení, on by za tuto skutečnost i vlastní tlapku do ohně dal –, že Červenkova náhlá změna názoru Herreu zrovna nepotěšila. Moc se jí nedivil, neboť chudého lišáčka do Ambleerské skupiny vzala spíše na milost. Místo na ambleerské hierarchii mu zajistilo pouze pouto k Setii a Lorenzovi, jinak nic jiného nabídnout nemohl. Samotný Lorenzo by se samozřejmě hádal na Červenkovu obranu, tentokrát ale držel jazyk za zuby, jelikož rozhořčení a frustraci vůdkyně nad jeho nečekaným odchodem chápal. Na situaci měl vlastní názor, snažil se ale do jisté míry zůstat neutrálním. Ano, Červenka s sebou přinesl kupu problémů, byl to ale jeho kamarád. Na druhou stranu ale měl mysl jako poletavý motýl...
Jak mlčel, dokonce i vzpomínky na rudého trpaslíka se vytratily. Téma se přesunulo na Fionu a její možné členství v Ambleeru. Nějaké schopnosti se v ní skrývaly, o tom nebyl pochyb! Zbývalo jen doufat, že Fiona neztratí sebedůvěru v přítomnosti někoho jako Herrea. On sám nic neřekl, nechtěl svou partnerku vykreslit jako někoho, kdo nedokázal ani hvízdnout. Mírně na ni ale koukl a zlaté oči se mu povzbudivě zazářily. Nepatrně se na ni usmál, pak ale svůj pohled odvrátil a jeho výraz opět zvážněl.

Ani bílá liška, ani Fiona neřekly ani slůvko. Konverzace se tedy vedla jen mezi Herreou a Lorenzem, což mu do jisté míry vyhovovalo. První chtěl pořešit pouze čistě praktické a lehce administrativní záležitosti, než se vrhl do seznamování s novým členem a dohánění toho, co ve své absenci zameškal. Soustředil se tedy na vůdkyni skupiny, na jejíž tvrzení mírně přikývl. "Ano, události lovu se nevyvinuly tak, jak jsem plánoval," broukl a i když stále mluvil svým typickým klidným hlasem, mírně sklonil hlavu.
"Vlastně se žádný lov ani neodehrál. Červenka – tedy Alarius – si po cestě uvědomil, že život ve skupině není pro něj a svět mu stále nabízí to, co by rád poznal. Rozhodl se tedy jít vlastní cestou a opustit skupinu," vysvětlil a hrdlo se mu lehce sevřelo, avšak vzpomínka na lišáčkův rudý kožíšek nebyla zdaleka tak čerstvá, aby ho přivedla k pláči. Na to, co pro něj Červenka kdysi znamenal, hovořil rozvážně a důstojně. "Chtěl jsem jít za ním a rozmluvit mu to, bohužel jsem ho už nedohnal. Brayden zůstal na Malém lovišti, já jsem se vydal hledat tebe, abych ti novinu sdělil. V Ambleerském lese jsem tě ale tehdy nezastihl." Příběh by mohl skončit tady, Lorenzova cesta ale jeho opomenutým návratem do Ambleeru teprve začala. "Hledal jsem tě, místo toho jsem ale skončil ve Starých močálech, kde jsem se staral o nějakou nemocnou lišku." Krapet se ušklíbl, neb Herrea o jeho 'záchranářských' tendencích již jistě věděla své. Pokud si na ně stále nezvykla, právě nastala ta pravá chvíle. "Zbytek už je historií," dodal.
Do Fiony mírně šťouchl svým huňatým ocasem, aby jí dodal špetku kuráže. V temných stínech mizejícího dne jí věnoval ujišťující úsměv. I když si s jejich kožichy pohrával nezbedný vítr a mezi mohutnými kmeny ambleerských stromů skučela meluzína, nebylo se čeho bát. Počasí jim sice nepřálo, hvězdy ale ano. Přece se Fiona teď nezalekne a nevezme tlapky na ramena.
"Mimochodem, tohle je Fiona," představil černou lištičku, "moje partnerka." Usoudil, že bylo lepší, když důvod její přítomnosti osvětlí on sám, aby si Herrea náhodou nemyslela, že se k němu jen tak přidala na pouti zpátky. Své partnerce ale dal prostor, aby se vyjádřila sama.

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána

Pátrat po Yritě Ambleerské skupiny vskutku nebylo zapotřebí, neboť se jako na zavolanou objevila před nimi, jakoby se zhmotnila z fialové mlhy. Její náhlý příchod Lorenza nevyvedl z míry, ve skutečnosti byl rád, že ji po tak dlouhé době opět vidí. Po boku jí cupitala čistě bílá liška, nová členka Ambleeru. Její neposkvrněný kožich mu nepřipadal ani drobátko zvláštní, neb i on sám vypadal celkem podivně. "Zdravím a vítej v Ambleerské skupině," přivítal je obě mírným kývnutím své brady. "Omlouvám se, že jsem byl tak dlouho pryč," začal a obrátil se na vůdkyni, "mimo Ambleer jsem se zapletl do pár... situací." Co měl vůbec říci jako první? Jeho neúspěšný lov po boku Braydena a Červenky? Červenkův náhlý odchod? Záchranu chudé lištičky jménem Aseti? Ach! Všecho jedno po druhém!
"Asi bychom si měli promluvit," řekl narovinu. I když mu tvář skrýval poklidný výraz, srdce mu spadlo do žaludku, jakmile si vzpomněl na svého bývalého kamaráda na cesty. O Červenkově změně názoru chtěl Herreu informovat už kdysi na podzim, tehdy ji ale před mohutným baobabem nenašel. Pak narazil na Aseti a vše šlo kamsi do medvědí zadnice. Už už ho na špičce jazyku začalo lechtat lišáčkovo pravé jméno, když ho z ničeho nic napadl osud lišáka šedého, jenž tak věrně následoval Herreu. Copak se nevrátil do Ambleeru? Inu, Lorenzo jej viděl naposledy v Malém lovišti.
A i když mu Červenkova cesta do neznáma trhala srdce, tušil, že Herrea o něm zřejmě nechtěla slyšet – alespoň ne teď. Brayden pro ni byl přednější. Nevěděl, jak k podobnému závěru došel, byl si jím ale jistý. Snad se jednalo o projev jeho nových kouzel, nebo o sílu vlastní intuice, to už ale nebylo důležité.
"Brayden se potuluje kdesi kolem Moře," poznamenal rozvážně, "jeho přítomnost jsem zaznamenal, když jsem šel kolem. Byl s ním druhý lišák šedý, jehož jméno neznám." Jednoduchá to odpověď, jeden by se ale samozřejmě mohl tázat, jak na to Zrzek vůbec přišel. Prozradil mu to tichounký šepot stromů, jenž neustále šustil v jeho hlavě a napovídal mu to, o čem v minulosti neměl ani ponětí. "Pokud ti ale jeho absence vadí, mohu zaslat svého patrona, ať ho přivede zpět. Myslím si ale, že se brzy vrátí sám od sebe," dodal.

Poslušně hlásím, že Lorenzo je zpět v Ambleeru! Se skupinovým lovem samozřejmě souhlasím, zní to jako báječný nápad! Detaily (jako taktiku lovu) asi ponechám Herr, i když se možná i samotný Lorenzo vyjádří herně. 1

Tak tedy lovu zdar! 1

Koutkem oka sledoval, jak si jeho drahá Fiona pozorně prohlíží prastaré stromy, které se tyčily nad jejich hlavami a usilovně drápaly po tmavo-modrém nebi. Jasná jistra v jejích duhovkách mu napověděla, že se stalo to, v co celou svou duší doufal: ona nevzala tlapky na ramena a místo toho se jí překrásný lesík začínal zamlouvat. Les ambleerský měl své skryté kouzlo, jež ho nutilo se i nadále navracet, i když zrovna trávil dosti času mimo něj. On se ale líbil i jeho milované... Jaký to důvod k oslavám! Výraz ve tváři se mu rozzářil a i jeho chvost se zatřepal od jedné paty ke druhé.
Jeho domněnky mu nakonec potvrdila i samotná Fiona. "To jsem tuze rád," broukl Zrzek a vedl ji dál do srdce Ambleerského lesa. Okolní pachy nepřetržitě sílily, nevšiml si ale žádné lišky, která by jim přišla na přivítanou. Zřejmě se všichni skrývali kdesi u starého baobabu, usoudil Lorenzo, své myšlenky si ale nechal pro sebe.
Místo toho prozradil ale něco zásadnějšího: "Měli bychom najít Herreu, vůdkyni skupiny."


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 25


Uživatel