Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 12

<< les Antares

Záblesk žlutého světla Zrzka na vteřinku oslepil, hladově pohltil husté chomáčky oranžové srsti. Přimhouřil oči, aby rozšířené zorničky dostaly šanci se náhlé sluneční záři přizpůsobit a naštvaně nevypověděly službu. Ještě aby na cestě k bohyni krásy a elánu oslepl, to by se před ním mohla naparovat, jak by jen chtěla, ale neuslyšela by od něj ani ostýchavé hvízdnutí. Jen co se zdravý zrak zaostřil, rozlehlá pláň se rozevřela před dvěma cestovateli. Několik zlatých pahorků se tyčilo pár liščích skoků před nimi, bílá čepička z nich jich začínala líně slézat. Mezi kupami tající břečky pomaličku rostla zelená stébla trávy a všelijaké další exotické zeleně. Lorenzo by směle poznamenal, že by se keře s listy tenkými jako černobílý kmen břízy spíše vyjímaly kdesi uprostřed písečných dun, ne na prahu polárních oblastí. Ach, však jen ať si rostou, blázni zelení! Ať jim paní zima poslouží! Alespoň tu nepanovala žádná tichá konkurence mezi teplomilnými sukulenty a lesíky kaktusů...
Červenáčka by mohl praštit šibalský nápad se vyškrábat na samotnou špičku jedné z hnědých hor. Bohužel, Lorenzo se v myšlenkách hrabat nedokázal, jak již bylo snad stokrát řečeno. Pro Zrzečka přítěž, pro Červenku snad dar z nebes. Pokud by Enzo totiž zaznamenal sebemenší domněnku o horolezectví z hlavičky svého rudého spolucestovatele, okamžitě by mu ten nápad vyhnal zpět do zapomenutých krajů, odkud přišel. Na kluzkém kamení by jim mohla podjet tlapka a oba by se zřítili na tvrdou zem, než by stačili vyštěknout slovo 'myš'. Jen ať zůstanou s drápky opřenými o pevnou půdu, neb tam, kde lišky patřily. Létat neuměly, pokud ano, bylo by to jiné vyprávění. Umožňoval Saeron vůbec svým podšitým obyvatelům si opatřil pár opeřených křídel a zdolávat široká nebesa jako svobodný pták? Nejspíše, teď o tom raději nepřemýšlet. Mohla by se mu z toho všeho létání zatočit hlava a spadl by i ze svých vlastních nohou.
S tlamou na sto západů prošel v temných stínech nezdolatelných horských štítů. Shora musel i mohutný lišák jako on vypadat jako bezvýznamný mravenec, pomyslel si. Červenáčkovo drobounké tělíčko by se z takové výšky rozplynulo na rudé smítko prachu. O svá uličnická mínění se ale nepodělil, neb by jen Července nastolil brouka do hlavy. Měl vůbec smysl pro humor? Zřejmě ano, když bez hlubší myšlenky přeběhl zamrzlou hladinu Keterského jezera. Na vtipkování se naskytne šance někdy jindy, třeba až slunce zapadne a znovu vyleze.
Jak se zátiší majestátného pohoří zmenšilo na pouhou zdrobnělinu za jeho zády, Lorenzo by si měl pomalu začít připravovat hrdý proslov pro spící bohyni. Nechtěl tam nakráčet v celé své zrzavé parádě a ztratit odvahu slovíčkařit podobně jako Červenáček. Dva tiché lišáky by překrásná dáma jistě nezvládla.

>> Šeptavý les

Zlaté oči se klížily únavou. Celé tělo jej bolelo, pálilo; nesnesitelný žár hltavě požíral každé vlákno jeho statných svalů. Sice jeho systém vždy překypoval úctyhodnou silou, teď by se ani na své vlastní nohy nevydrápal. Znavená mysl se podlamovala pod tíhou vlastních myšlenek. Kde bylo nahoře, kde bylo dole? Co se stalo? Co se to všech svišťů jen stalo? Nevzpomínal si na nic. Zdálo se, jakoby celý živý stroj bez varování vypověděl službu. Tváře jej bolely, rostoucí tráva jej hladila po bílé bradě. V uších mu hučelo, pískalo, nesnesitelně vřískalo, až si myslel, že ztratí i poslední kapičku zdravého rozumu, která mu ještě zbývala. Nemohl dýchat, nemohl se nadechnout. Růžový jazyk polévala hořká chuť krve, jež mu stékala po tlamě skrz pootevřené pysky.
Před zrakem se mu rozprostírala hustá mlha tvořená barevnými šmouhami. Tmavě hnědá kaňka se přiblížila k němu, až zabrala zbytek jeho zorného pole. Cosi mu tiše zavrčelo do ouška, hlas plný hněvu a agrese. Když se vize zaostřila, Zrzek viděl jen řady nažloutlých tesáků jen myší ocásek před jeho čenichem. Podíval se vzhůru, v okamžiku zíral do měděných duhovek přerostlého predátora. Kulaté uši se pootáčely po malé hlavě, vodopád slin tekl po špinavé čelisti. Kolosální medvěd se tyčil nad jeho polámaným tělíčkem, čirá zlost sálala z jeho očí. Lorenzo stačil zvednout hlavu a vytasit své vlastní zuby. Nebylo by mu to nic platné. Ten obrovitánský tvor věděl, že zvítězil. I kdyby se lišák postavil, nedokázal by ani zarýt své špičáky do dlouhých trsů tmavé srsti.
Korpus paralyzován, víčka sotva držel nad zlatými oky. Ani sebemenší píchnutí bolesti necítil. Jen tam tak ležel a čekal, kdy jej nahněvaný obr zakousne a bezproblémově jej odhodí na druhou stranu rozsáhlé mýtiny. Lorenzo pro něj představoval nic, jen hadrového panáka, jen suchý list, jen bezcenné smítko prachu. Kdyby jej chtěl zabít, udělal by to. Proč to tedy neudělal? Chtěl si snad vychutnat každou vteřinku svého sladkého vítězství nad podšitým lišákem? Enzo se na děj díval, žlutý pohled blýskal vzdorem a nenávistí. V bezvýhodné situaci byl zrak jeho jedinou zbrání, tupým drápem, jež by neprobodl ani stéblo trávy.
Tak takhle skončí? V nesmyslém souboji se zvířetem větším než on sám? Uprostřed louky Zázraků, kde entuziasticky chodil, aby se naučil kouzlit? Teď mu ani kouzla a čáry nepomohou. Ambiciózní kouzelník, poražen hrubou silou. Jaká to krutá ironie, nemilé zkroucení osudu. Jen toužil si procvičit své čáry máry, ďábel v medvědím těle mu však ukázal, že i sebemocnější magie byla krátká oproti enormním tlapám a rudým plamenům vzteku. Jen ať si vytahuje králíky z klobouku v nebi, blázen zrzavý.
Cestoval, cestoval a cestoval, až dorazil do svého konce. Ona poslední zastávka jednou musela přijít, i když si to v ten okamžik neuvědomil. Po bolavých tvářích mu nestekla ani slzička. Žádný smutek, žádný nával vzpomínek, jen nehybné tělo a prázdná mysl. Vlastní život mu před zraky nepřeběhl. Neviděl ani svou maminku, ani své sourozence, ani bohyni zimy, ani saeronské lišky. Nic, jen svět zakrytý průhlednou fólií. 'Takhle zhyneš, zbytečnou smrtí, stejně zbytečnou jako tvůj potulný život,’ napadlo jej z čista jasna. Ach, alespoň se mu vrátila schopnost racionálně přemýšlet. Škoda, že mu to už k ničemu neposlouží.
Využil své poslední vteřiny k tomu, aby dumal nad tím, co za celé své mládí nestihl. Nevrátil se do Ambleerského lesa, nikdy se nestal silným, nikdy se nesetkal s pánem podsvětí Azraelem a saeronskou vládkyní Iscariot. Nikdy nepřišel na kloub záhadným kouzlům, záhada mrtvých much zůstala nevyřešena. Nikdy nepřišel na to, co se mu hmyz na půl cesty k rozkladu snažil sdělit. Byly to snad poslové smrti? Věrně jej následovaly jako další stíny, protože dobře věděly, že brzy zemře? Snažily se jej snad varovat? 'Boj se kouzel, boj se magie, Lorenzo! Znovu nevkročuj na louku Zázraků, čeká tě zde jen a jen zkáza!’ zněla tak jejich nevyřčená prosba? Haha… Ty potvůrky by se prvně měly naučit mluvit. Potom by s ním mohly vést dlouhé dialogy, i ty veselejší.
Z ničeho nic se mu v uších začala ozývat stupňující se kakofonie bezobratlé orchestry. Než hladový medvěd stačil Enza napodnout na dlouhé drápy, celou jeho přední nohu obalil černočerný mrak poletujícího hmyzu. Zrzkovi se zrychlilo srdce. Mahagonový gigant z rozevřeného chřtánu vypustil ohlušující řev. Do tvrdé kůže se my zaryla snad stovka žihadel. Lorenzo mohl jen mlčky sledovat, jak jeho protivník couval pod palbou rozzuřených vos, sršnů a všelijakých dalších bodavých potvor. Náhlá vlna adrenalinu jej postavila na nohy. Stál tam s pootevřenými ústy. Kouzelná louka se ocitla pod bleskurychlými nálety hlučné havěti. Zrzek se bezhybně tyčil uprostěd té zběsilé smršti. Přimhouřil oči a nechal své malé pomocníky, ať dají hnědé bestii zač je toho loket. 'Jen bojujte, přátelé. Vemte si ho!’ příkazaly jim jeho domněnky.
Nevelký roj poletoval kolem něj, temná formace vytvořila jakýsi podivný štít, jakoby se jej snažily ochránit před další možným útokem obrovitánského medvěda. Nebylo to na nic platné, neb se přerostý predátor brzy otočil na gigantické pracce a zmizel kdesi mezi tyčícími se stromy. Enzův přísný pohled se ještě pár okamžiků bořil do hnědých zad, než se obraz kdysi strašlivého giganta rozplynul úplně. Jakmile ale zmizel on, i ony početné roje postupně zanikly, dokonce i Lorenzova energie nevysvětlitelně vyprchávala. Mrtvé vosy se vrátily do svého původního stavu, kdy nemohly ani pohnout potrhaným křídlem. Jako déšť se oživlí tvorové snesli na zem, Lorenzo s nimi. Než se nadal, ležel obklíčen myriádou živočichů dávno po smrti. Kdysi dávno v minulosti zemřeli, teď se vrátili, aby chladný posel smrti nepotkal jeho. Zachránili jej, nebo Enzo snad zachránil sebe? Nedokázal posbírat ani zrnko energie, aby o tom hluboce dumal. Hrubá síla, či podivná magie? Dnes jej zachránila kouzla a čáry. Pokud chtěl být mocný, musel panovat oběma světům. Teď si ale musel odpočinout a nabít ztracenou energii.

<< Keterské jezero

"Vzhůru na jihozápad," poznamenal Enzo, jakmile neskrývaný nádech zvídavosti přeběhl přes hnědé duhovky červeného spolucestovatele. "Měli bychom narazit na vysoké hory. Nemůžeš je přehlédnout, jejich bílé vrcholky jsou vidět na míle daleko. Hned za nimi leží onen Šeptavý les," vysvětlil podrobně. Zda Červenku vůbec zajímal dlouhý výklad o kraji saeronském, zůstávalo neřešitelnou záhadou. Možná cítil špetku vděku za společnost mluvícího průvodce s bezednou brašnou plnou rozsáhlých cestopisů a turistických známek, nebo také se mu pysky ohrnuly s každou Enzovou zkomoleninou slabik a nezajímavých poznatků. Po pravdě by mu Zrzek nevlídný přístup příliš nevyčetl. Mrzelo by ho to, ale až moc dobře věděl, že když mu ztracená duše přinesla příležitost povídat o svých hojných zážitcích na stříbrném podnose, po sladké lahůdce by se vrhl hlava nehlava. Červenkovy myšlenky jej tížily stejně tak jako vyčerpávající pouť na druhý konec Saeronu, kde údajně dřímala dáma spanilá s mocí přeměnit bradavičnatou žábu na ctihodného prince. Inu, zatím svou potenciální nelibost nedal jakkoliv najevo. Mlčel jako hrob, sem tam vydal jakýsi skřek, jež snad pamatoval dobu kammenou, kdy i písmenko představovalo vzdálený koncept. Jeho motivace a cíle zůstávaly skryty pod černočerným závojem tajemství. Třeba ani žádné neměl a k cílevědomému Enzovi jej táhlo pouze nutkání si vytvořit podobné.
Zrzek převzal pomyslné kormidlo a nechal se pohltit kosmatým porostem lesa Antares. Tající sníh hlasitě křupal pod váhou černých tlapek, proto se pokoušel našlapovat opatrně. Nechtěl přece probudit celý celičký les a vše ve vzdálenosti padesáti liščích chvostů! Zima pomalu, ale jistě začala ustupovat přicházejícímu jaru, o tom nebyl pochyb. O bílém sněhu či o květoucích sněženkách nikdo vykládat nemohl, neb místo sněženek rostla lepkavá břečka a místo zpěvu slavíků mohli naslouchat nechutnému šplouchání bláta. Fuj. Všichni směle básnili o voňavém jaře, co mu předcházelo ale každý opomenul.
Les Antares zrzavému poutníkovi neukázal žádné záchytné body: vyviklané javory, nepatrné mýtinky či prastaré duby. Každý strom a každá kapradina se tvářily nachlup stejně. Prase aby se v tom vyznalo! Doslova, páč za rohem mu ve vlhkém čumáčku utkvěl chabý puch osamělého divočáka. Musel projít opačným směrem před dvěma úsvity, tedy k obavám nebylo důvodu. Záhadné lesní šeptání, jež jej doprovázelo od samotného Motýlího hvozdu, mu myšlenkový pochod špitem potvrdilo. Odkud se onen enigmatický hlásek ozýval však přetrvalo otázkou, Lorenzo si z toho pichlavou bolest hlavy nepřivodil. Liška s pelíškem ze zlata a obláčků o magii jistě znala poučku či dvě, jistě mu i ráda pomůže. To bylo také hlavním důvodem, proč Lorenzo do její lože tak troufale pochodoval. Jen ať pomůže ztracenému cestovateli, když si celé dny jen válela šunky.
V tichosti doufal, že Červenku nevedl někam do Tramtárie. Pokud k němu trpasličí lišák přechovával alespoň hrst respektu, velmi rychle by jej ztratil, kdyby s pokrčenými rameny přiznal, že se ztratil a vůbec nevěděl, kam jej to tlapky jen vedou. Za to, že Červenáček z monotonního vzhledu hvozdu Antares nebyl moudrý, by ale Enzo dal ocas do ohně s klidem v duši. Předpokládal, že obyvatelé oného hájku s přehledem znali všechny vůně a pachy nesoucí se kolem. To samé neplatilo pro dvojici cestovatelů, kteří pod pučícími větvemi pouze procházeli. Jednou, snad jednou bude znát, kolik javorů a kolik dubů rostlo v krajině s názvem Antares. Prvně se ale měl v plánu zabývat lesem Ambleerským.
Kámenná tvář se lehce uvolnila, jakmile mezi tlustými kmeny zahlédl světlo na konci zeleného tunelu. Pohlédl na Červenku a mírně na něj kývl. Za vysněnou hranicí lesního labyrintu se tyčily ony zmiňovavé pahorky rusého pohoří.

>> Shian'tag

Další den, další příležitost k lovu, další šance se někam zatoulat a celé odpoledne přemýšlet nad tím, kam jej zbloudilé tlapky opět dovedly. Zrzavý lišáček by o bezhlavém putování mohl psát rozsáhlé sbírky básní plné pestrých personifikacích a matoucích hyperbol, ovšem místo čistého papíru měl k dispozici pouze blátivou stezku a místo písmenek zanechával velké otisky černých polštářků. Jediným způsobem, kterým by mohl šířit svou myriádu cestovatelských zážitků, bylo mluveným slovem, to by se ale nejprvě někdo musel posadit a pozorně naslouchat. Kdo ví? Třeba by onomu imaginárnímu posluchači také pověděl jednu ze svých mohla poutích na Vlčí stezce.
Vše začalo poněkud nevinně. Jednou se Zrzeček vyhrabal z provizorního pelíšku ze starých, ale suchých, větviček a prázdný žaludek mu okamžitě dal najevo svou nespokojenost. Hlad se nikdy neměl zanedbávat příliš dlouho, proto ze sebe Lorenzo setřepal hnědé jehlice a vyrazil tam, kde by se i na konci tuhé zimy mohla pohybovat skupinka králíků či veverek. Snad záhadné čáry mocného osudu jej zavedly pod až příliš známé koruny jehličnatých stromů. Jaká to ironie, že jakmile mu zabručelo v břiše, zanedlouho jej Vlčí stezka vítala s otevřenou náručí. Neštěstí, či snad štěstí oblečené v temném kabátku skázy? Před ostrými vlčími tesáky unikl již několikrát, pákrát s ním ale byl málem ámen. I když se všude kolem tradovalo o nebohých lištičkách, jež skonaly pod obrovskými drápy místních smeček, Lorenzo si holt nedal říct. Do lesů prolitých rudou krví kráčel s až překvapivým sebevědomím a bradou nesenou přehnaně vysoko. Kdopak by se vlka bál?
Než ale Zrzek strčil vlhký čumák do nevlídných stínů označujících pomyslnou hranici mezi loukou a hvozdem, pečlivě si očichal pevné kořeny přisedících stromů. V nose jej polechtala známka vlčího puchu, ze kterého by liška jen padla, avšak stopa nepůsobila silně. Smrděla zatuchle a staře, jakoby tadyma žádný šedý prašivec dlouho neprošel. 'Přinutilo je snad děsivé období zimy táhnout do teplých krajin?’ pomyslel si lišák s nádechem sarkasmu. Dlouho se ale nerozmýšlel a vstoupil na území patřící krvežíznivým predátorům.
Nadýchaná peřinka sněhu již započala rychlý proces tání. Bílý sníh se přeměňoval na studené kapičky vody, jež se vsakovaly do půdy. Než jeden stačil říct ‘myš’, místo čistého prostěradla ze sněhových vloček zemi pokrývala hustá kaše nechutného bláta a špíny. Ach, prokleté přechodové období mezi zimou a jarem, kdy led tál, ale sedmikrásky ještě nekvetly. Lorenzo samotný nikdy neměl lepkavé bahno v oblibě. Sice netrávil celé hodiny čištěním zrzavého kožíšku, ale pokud se naskytla možnost kráčet se zařivou srstí, skočil po ní bez hlubší myšlenky. Aby se nemusel brodit odpornou polévkou, našel útočiště na padlém kmenu staré borovice. Přikrčil se kvůli lepšímu držení rovnováhy a pustil se kupředu. Jedna tlapka ke druhé, jedna tlapka ke druhé. Opatrně pokladál druhou nohu před první, následně celý proces opakoval, než se doplazil až k vyvráceným kořenům, kde jeho podivuhodný most dosáhl konce. Kam teď?
Vteřinku si naštvaně myslel, že bude nucen skočit dolů a táhnout se bažinatým tereném. V očích mu však utkvěl další ležící strom, tentokrát tenký smrk. Snad bůh lesa se nad ním slitoval a vytvořil podivnou cestu přes bahnité moře! Nebylo zapotřebí Enza přemlouvat, buď úzký smrček, nebo nic. Přitiskl se tedy k vrásčitému povrchu hutného kmenu, napnul všechny svaly v těle a… hop! Pár okamžiků mohutné tělo viselo v chladném vzduchu, potom se ale přední tlapky otřely o drsnou kůru lávky číslo dvě. Zastříhal černými ušisky a posbíral dostatek kuráže nutné k provedení prvního krůčku. Jelikož se dřevěný most v šířce roztahoval zhruba jen na dva, možná tři myší ocásky, větší opatrnost by rozhodně přišla vhod.
Se zatajeným dechem kráčel po stromové slupce, opět tlapka přišla před tlapku. Bílá špička huňatého ocasu neposedně kmitala ze strany na stranu, snad jako kuriózní kormidlo. To už v hubě mohl držet dlouhou větev a tvářit se jako elegantní provazochodec. Inu, možná tak již působil, bez ledajakých pomůcek. Krok za krokem, Lorenzo se doplazil na druhý konec a opět se posadil před pekelnou otázku, kam dál. Dolů do bažinného trápení, či vzhůru k nebesům? Skočit do bahna, či neskočit do bahna? To bylo oč tu běželo.
Srdce mu radostí poskočilo, když v dáli uviděl řadu šedých kamenů pokrytých jemnou vrstvičku mechu. Zrzek si nemohl nepovšimnout jednoho nepatrného zádrhelu: ona zázračná skupina chladných střážců stála až příliš daleko. I kdyby Enzo dokázal roztáhnout přední tlapy a doplachtit tam jako gigantická poletucha, s největší pravděpodobností by nachlup skočil šipku do zakalené nadílky. Čas se vzdát? Nevšední snůška štěstí mu přece nemohla vydržet navždy.
Sklesle se podíval kolem sebe. A vida! Kmen smrkového stromu se vedle něj rozděloval na dvě větve: na delší — po které právě tak směle kráčel — a o píď tenčí. Myslí mu probleskl téměř šibalský nápad. Sice přílišné roztahování by nepřišlo v úvahu, ale stále to bylo lepší než nic. Vytvořil malé klubko ohně, kterým zapálil spoj mezi větví a hlavním kmenem. Dával si obrovský pozor, aby se mu plameny nevymkly kontrole a omylem nezapálily celý padlý strom – či snad celičký les. Jakmile se šedá borka obarvila do temných odstínů černé, dřevo změklo pod ničivou silou vrozené magie, Lorenzo kouzlo odvolal, aby nenapáchal více škody než užitku. Následně natáhl krk a chytil onu větev mezi ostré tesáky a začal ji pomalým krokem táhnout směrem ke kamennému útvaru. Ohořelé dřevo se nesnažilo příliš protestovat, i pod malým nátlakem hlasitě křuplo a svolila Lorenzovi se zbytkem větve nakládat tak, jak si usmyslel. Tak či tak musel na celou akci vynaložit značné množství fyzické energie. Nevalil přece žádnou větvičkou, ale rovnou těžkou haluz. Netrvalo dlouho a krční svaly začaly naříkat únavou, černé drápy se zarývaly do nerovné borky, aby Zrzek náhodou neuklouzl do hlubokého bahna. Potom by celá akce byla naprosto zbytečná.
S posledním těžkým povzdechem Enzo dřevěnou tíhu pustil a brzy se mohl kochat pokračováním svého zvláštního mostu. Třeba by z něj mohl být slibný architekt! S návalem nadšení se rozběhl po otočené haluzi, tenké dřevo se s každým jeho krokem zaryla hlouběji do plovoucí zeminy. O elegantním balancování či provazochodectví — či spíše stromochodectví — hloupěji nedumal. Čas nepřetržitě kvapil a on toho moc neušel! Ani nezaznamenal žádnou pachovou stopu možné kořisti.
Jakmile se smrková větev zúžila na pouhou větevku, Zrzek se odrazil od rýhované kůry a doufal, že doletí až na balvanovitou stezku, jež si před okamžikem vyhlédl. Sekundu plachtil vzduchem, potom černé tlapky zavadily o kluzký povrch chladných kamenů. Nad ničím nepřemýšlel a utíkal dál a dál, rovnou přes osobitou náhražku kočičích hlav. Běžel, běžel a běžel, až mu noha konečně ujela na vlhké ploše a s překvapeným štěkem se zřítil do bezedné bažiny. Než se nadal, lepkavá hmota mu sahala až po lokty. On to věděl, to enigmatické štěstí mu jednou muselo vyprchat. ‘Do jeleního hnoje s tím!’ proběhlo mu hlavou a ohrnul pysk. Co se stalo s onou představou úspěšného lovu? Inu, bylo pravdou pravdoucí, že se do promenádování na padlých stromech tak zabral, že na teplé zaječí maso téměř zapomněl. Ach, čas se vrátit! Ne každý lov se vydařil.
Než si avšak stačil promyslet následující postup, v dáli si všiml mohutného stínu. Přimhouřil oči a doufal, že se pouze jednalo o tlustý kmen přerostlého topolu. Ale ouha! Kdyby jen topol! Skrz páchnoucí bažiny se k němu prodil převeliký medvěd. Z hnědých očích mu sálal pekelný hněv a v rozevřených ústech se mu blýskaly řady nažloutlých tesáků. Lorenzo tiše zavrčel, avšak o nesmyslnosti nevyrovaného boje uprostřed hlubokých močálů jej nikdo poučovat nemusel. Než se po něm chlupatá bestie stihla ohnat hrozitánskou tlapou, Zrzek se bleskurychle otočil a pelášil pryč — tedy utíkal tak rychle, jak mu to jen zrádná bažina dovolila. Chvíli neohrabaně poskakoval a komicky se prodíral bahnem. Naštěstí se zdálo, že to jeho novému protivníkovi nešlo o nic snáz. Nakonec se mu podařilo vydrápat na jeden z proradných balvanů a rozběhl se směrem z lesa. Střapce bláta jej tížila a zpomalovala okamžitý ústup. S hladovou potvorou v patách o tom však moc nepřemýšlel a pelášil, co mu jen síly stačily. Rovnou přes své provizorní mosty, přes smrkovou lávku, jež předtím tak pracně rozlomil a přesunul z bodu A do bodu B. Odcházel s prázdným břichem a kapičky špíny stékaly po zrzavém kožíšku. Nemohl si ale stěžovat, z ponurých bažin unikl v jednom kousku. Jakmile medvěd zahlédl bludiště padlých stromů, zřejmě ztratil zájem. Lorenzo jeho těžké kroky za svými zády již neslyšel, ale své tempo se neodvážil zpomalit, i když hranice Vlčí stezky nechal daleko v závěsu za sebou.

Indigová nebesa se začala postupně barvit do sytých odstínů fialové a oranžové. Tam, kde se Keterské jezero setkávalo s linií horizontu, vykoukl zlatý kotouč, jehož blyštivé paprsky pohladily Lorenza po zrzavém kožíšku. Blaženě přimhouřil víčka a jen chviličku, opravdu jen chviličku, se nechal konejšit přívětivými pažemi zimního slunce. Ve vzpomínkách mu špitl klidný, avšak znavený hlásek zesnulé maminky: 'Ve slunečním svitu vypadáš jako plamínek jasného ohně.' Žluté duhovky se zatřpytily náznakem zármutku. Maminka, laskavá lištička s tou nejjemnější zrzavou srstí a tím nejsladším hláskem. Krutý osud si vzal její znamenitou dušičku, než dostala šanci vidět své vlastní děti vyrůstat a založit si vlastní rodiny. Srdce mu málem puklo bolestivým zjištěním, že ani její vnukové a vnučky nikdy neuslyší veselé pohádky, které kdysi vykládala Enzovi a jeho sourozencům při deštivých dnech, páč její liščata skonala dřive, než se stačila poprvé zamilovat. Jen lišák se zářivou srstí jako divoké plamínky ohně zbyl, ale zbloudilé tlapy mu nedovolily svůj hrudní koš rozevřít novým známostem. Bál se usadit, představa o vlastním selhání jej ustavičně budila uprostřed noci. Co když se to stane znovu? To nemohl dopustit! Podruhé už by to nepřekousl, pokud se přes to vůbec dokázal přenést poprvé... Možná právě proto jej myšlenka o možném členství v Ambleerské skupině tak tížila.
Co by mu jen spanilá Anthea poradila, kdyby mu snad mocná Iscariot poskytla příležitost zabořit černý čumáček do její hedvábné srsti? Vyplakala by se mu na pevném rameni a přiznala by, jak moc jí chybí? Nebo by jej označila za hloupého nekňubu, jenž nevěděl, co od vlastního života vůbec žádal? Ach, tolik mu toho nestihla sdělit! Kdyby Lorenzo v budoucnu měl své vlastní milované potomky – ne, že by to aktivně plánoval – ani za celičký zbytek svého života by jim nedokázal povědět vše, co mu leželo na srdci. Mezitím on sám vzlykal nad smrtí rodiče, kterého ztratil sotva se odkutálel z útulné nory. Čas byl krátký, ale nikdo si jej nevážil.
Z hlubokých myšlenek jej nemilosrdně vytáhlo až ustrašené písknutí Červenáčka. Ach, zpátky do reality. V odlehlých vzpomínkách se mohl vyhřívat, až vedle něj nebude stát další liščí duše. Aha, takže představa přechodu přes ledový most Července nepřipadala tak slibná. Enzo zastříhal černým uchem a okamžitě začal přemýšlet o alternativní cestě na druhou stranu světa saeronského. K řece Dorias, či k řece Benrir? Kde budou jen mít větší pravděpodobnost nalezení něčeho, co jen připomínalo provizorní lávku?
Než ale stačil otevřít tlamu, Červenka stačil sníst obrovské sousto odvahy a pustil se přes stříbrnou pokrývku. Lorenzo si pobaveně odfrkl a pod vousky se mu vykouzlil nepatrný úsměv. Vzhledem k tomu, že si to červený lišáček brázdil rovnou přes Keterské jezero, nemohl Zrzkovi reakci jak zaznamenat. Ne, že by to něčeho překáželo, i když Lorenzo s výrazem jiným, než tím nabručeným, by se mohl považovat za Osmý div světa.
Nenechal na sebe dlouho čekat. Přece se nenechá zahanbit! Opatrně vkročil na led a otestoval, zda se na zamrzlou vodu mohl spolehnout, než na ni položil celou svou váhu. Když se průhledný most ani nepohnul, Lorenzo to interpretovat jako znamení ke startu. Rozběhl se a vodní plochu překročil pomocí několika dlouhých kroků, aby rozprostřel svou tíhu na větší plochu. Zbytečně se nezdržoval, než by Červenáček stačil vyštěknout 'myš', jeho zrzavý společník se tyčil po jeho boku na druhém břehu Keterského jezera. Následně na Červenku mírně kývl bradou a zavedl jej do vedlejšího lesa.

>> les Antares

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána img

<< les Taldren

Černé ucho se natočilo směrem k Červenáčkovi, jakmile z něj vylétlo jakési souhlasné písknutí. Podle výšky tónu Zrzek usoudil, že si jeho jméno vyryje do paměti a jen tak na něj nezapomene. Na druhou stranu neměl ani tušení, k čemu mu ona skupinka písmenek, tvořící jméno Lorenzo, vůbec poslouží. Jelikož držel rudou tlamičku zamčenou na sto západů, nápad o možném oslovení se vytratil jako pára nad hrcem. Snad jen ve svých vzdálených myšlenkách se nabízela šance zrzavého lišáka pojmenovat tak, jak jej kdysi pojmenovala maminka. Alespoň Zrzečeka nebude permanentně mít za 'toho lišáka s rybou' nebo bůhví, jak mu v nezřetelných vzpomínkách nadával. Oranžový obr? Hehe, raději ne, i když by liška nemusela vyvinout tolik úsilí, aby podobnou přezdívku splácala dohromady.
Hlavou mu namátkově prosvištěla imaginární scéna, kde rudý trpaslík přichvátal k další lišce a začal na celý les hulákat: 'Ahoj! Neviděl jsi Oranžového obra?' Nejprve by se musel ale rozpovídat, což zrovna nepřipadalo v úvahu. Jak vůbec zněl Červenáčkův hlas? Vysoký a upištěný, že by jediným slůvkem dokázal roztříštit průhledný závěs rampouchů houpající se z tenké větvičky borového stromu, kolem jehož zrovna prošli? Či snad vykládal hrdinným baritonem? V Zrzkově mysli povídal tichým, ale pronikavým tónem. Hodně se zakoktával, jakoby by nevěděl, jak přiložit slabiku ke slabice, slovo ke slovu, aby vytvořil jednoduchou větu. Proč nad podobnou banalitou vůbec přemítal? Červenáček mu moc nedával na výběr a hrobové ticho, jež se rozprostřelo mezi dvěma cestovateli, musel přebít alespoň svými vnitřními monology.
Lorenzo vystrčil čenich z hustého lesa a před zrakem se mu rozprostřelo obrovské jezero. V stříbrném měsíčním světle se na hladině blyštila silná vrstva ledu, vytvářejíc provizorní most. 'Keterské jezero, tak se opět setkáváme,' pomyslel si, když se pomalým krokem dovlekl k oblázkovému břehu. "Keterské jezero. Na východ odsud leží Staré močály, za nimi rovnou Ambleerský les," vysvětlil krátce a mírně pohlédl do míst, kde by za pár okamžiků měla vykouknout hlava zlatého slunce. "Pokud se chceme dostat do Šeptavého lesa, musíme jezero přeběhnout. Led je ještě silný, nedávno jsem jej překročil. Měl by nás udržet oba," konstatoval a švihl huňatým ocasem ze strany na stranu.
"Ty se nemusíš obávat, jsi o dost lehčí než já. Pokud se někdo z nás vykoupe ve studené vodě, jsem to já," poznamenal s náznakem humoru, také mírný pokus o nadzvědnutí sebevědomí rudého společníka. "Chceš jít první?" nabídl, ale bez odpovědi Červenáčka nehodlal udělat ani ten nejkratší krůček.
Následně ale naklonil hlavu na stranu a zastříhal ušima. "Samozřejmě, pokud tě přebíhání jezera neláká, můžeme vyrazit dále na západ, či na východ – jezero se tam zúžuje na řeku. Tam bychom mohli najít nějakou lávku," přemýšlel nahlas.

<< Motýlí les

Z jednoho hvozdu do druhého, z jednoho koutku Saeronu do druhého. Domněnka o rychlém odpočinku a něčem teplém do žaludku se netvářila zrovna špatně, to by ale Zrzek prvně musel pocítit ohromnou váhu únavy na svém statném těle. Zůstávalo pravdou pravdoucí, že nedávno prošmejdil kus Saeronu, který mu zůstal zahalen černočernou roškou tajemství. Mozolnaté černé polštářky na tlapkách ani kapku nepálily čerstvými odřeninami. Za celý život toho už tolik viděl a prozkoumal, celý Saeron by tomu nesahal ani po kotníky. Daleké poutě k nezávislosti připravily zrzavé tělo na drsný terén a nepřízeň počasí, představa dalších a dalších cest mu oranžovou srst nenaježila. Snad jen mysl tížená krutou minulostí na ono bezhlavé toulání nesla jiný názor, ale tentokrát nemohla vyslovit ani slovíčko nevkusné stížnosti. Jasný cíl se blyštil na vzdáleném obzoru, o tom nebylo pochyb. Žádné rovnou za nosem, žádné cestou necestou, ale vzhůru do Šeptavého lesa. Předem vytyčený plán Zrzkovi nabídl konejšivý pocit úlevy.
Další – pro rudého lišáčka poněkud nicotný – fakt ale Enza kapánek uklidnil. Jakmile se onen magický les změnil na bledý stín za jejich zády, zmizely s ním i maličkaté roje modrých motýlků. Otravné myšlenky o šestinohých potvůrkách uprostřed zimy a jejich spojitost s enigmatickým kouzlem se z Lorenzovy mysli vytratily mrknutím oka. Bez rozmýšlení by ale vsadil vlastní ocas, že se mrtvá stvoření znovu objeví. Mohl jen doufat, že to nebude moc brzy. Do té doby snad záhadě nemrtvých včel a much příjde na kloub.
Do hvozdu plného motýlů přiťapkal skrz les Hased, tím se také rozhodl vrátit. Připadalo mu to jako ta nejrychlejší cesta, ale nesměl opomenout, že se před nimi tyčil rovnou celý zástup dalších a dalších území, kterými byla holt potřeba se prokousat, než objeví typicky bílé pokrývky jehličnanů Šeptavého lesa. Jedno teritorium zvládnuto, několik zbývalo. Snad dětinská hyperaktivita z Červenáčka ještě nevyprchala a nad ideou možné přestávky se ani nepozastaví, i když by se tomu Lorenzo vůbec nebránil. Někdo s nepřehlédnutelnými žebry zřejmě neměl energie na rozdávání a i pilnému cestovateli, jakým byl zrovna Zrzek, by vteřinová zastávka pro lov neublížila. Pokud ale žaludek začínal svou prázdnotu dávat hlasitě najevo, lovec by nikdy neměl hledat zajíce s naprosto nulovou silou. Pečení holubi do huby jen tak nelétali. V dobré chvíli ale Ruďásek ze sebe vypustil maximálně pár tónů všelijakých pazvuků a liška by mohla jen hádat, co mu zrovna běželo hlavičkou. Zatím se ale držel po boku vyššího samce a netvářil se, že by jej trápila nějaká krátkodobá záležitost.
Jak tak kráčeli, Enzo si uvědomil, že ani neznal jméno svého zakrslého společníka. Měl by mu prozradit to své? Posloužilo by mu to vůbec k něčemu? Pojmenoval si ho Červenáček už sám?
“Mimochodem, jsem Lorenzo,” představil se nakonec krátce. Vůbec netušil, zda své jméno vyřkl jen tak do větru, ale to mu v téhle mizivé chvilce moc žíly netrhalo.

>> Keterské jezero

Zrzek si nemohl nevšimnout do očí bijící jiskry v měděných duhovkách. Velmi rychle pochopil, že pro trpasličího lišáčka název Ambleerský les nebyl cizí. Již v minulosti ho musel zaslechnout, či ho tam jednou dokonce zavedly vlastní tlapky. Důvod k překvapení pro Lorenza? Ani náhodou! Elegantní liška s vznešeným jménem se po zemi saeronské promenádovala a oslňovala celé zástupy lišek, její osamělá duše však toužila po zaplnění pozic její skupiny schopnými a mocnými jedinci. Toulala se od lesa k lesu, od louky k louce a doufala, že jí cestu zkříží bývalý hodnostář Ambleerské légie, či snad toulavá dušička neposkvrněná konceptem o organizovaných společenstvích lišek. Narazila snad Herrea na rudý uzlíček vypelichané srsti a nabídla mu teplý pelíšek a pár myších ocásků do žaludku? Co když se tam ale nevelký lišák zatoulal i přes řvavý shluk různých pachů, jeho bezútěšný výraz v Herreině srdci nevyvolal ani zrnko lítosti a ona jej krutě vyhnala za hranice její bohaté domény?
O zkušenostech ruďáska mohl Lorenzo skutečně jen dumat s přimhouřeným obočím. Na druhou stranu nesměl opomenout známku bázlivosti, která dekorovala lišáčkovu víceméně nadšenou reakci. Třeba jej Herrea opravdu vyštvala kdesi do páchnoucích bažin ležících rovnou za Ambleerským hvozdem. To by liška mohla jen hádat i vzhledem k tomu, že ruďásek bravurně vyhrával jednu cenu bobříka mlčení za druhou. Pokud se Lorenzo vůbec dozví jméno svého nejnovějšího svěřence, rozhodně bude mít důvod k oslavám. Pokud se o jeho zažítcích dozví jen ty nejzákladnější informace, rozhodně je neuslyší od vyhublého prcka. Jaká to nesnáze!
Zrzkovy myšlenky brzy nechaly Herreu Herreou. Štíhlé nohy se přeměnily v neobjemnou postavu, zlatá srst se obarvila do pestrého odstínu rudé. Setia. I jméno tak krátké mu v uších znělo líbezně a konejšivě, z hořké vlny vzpomínek by se však trsy oranžové srsti naježily frustrací a zklamáním z vlastní neschopnosti. Co když ruďásek se ale nedostal do ošklivé potyčky se zlatosrstou kouzelnicí, ale do přátelského objetí s šarlatovou krasavicí? Kypěla přátelskou povahou a téměř mateřskou laskavostí, hladového ruďáska by pod svá metaforická křídla vzala bez sebekratšího okamžiku zaváhání. Objevila jej snad Setia při rutinním lovu, které si tak užívala, a přivedla jej do stínu Ambleerského baobabu s tlamičkou plnou důvodů, proč by se zrovna on měl stát novým podřízeným moudré Yrity? Neprošly její prosby snad jedním uchem dovnitř, tím druhým opět ven? Herrea jistě pátrala po silných liškách s tesáky ostrými jako břitva a magickou mocí, která by smetla i samotné Azraela. Lišáček s viditelným hrudním košem určitě nesplňoval těžko-uspokojivé požadavky, ani náhodou. Vykopla ho snad Herrea z těchto nešťastných důvodů? Inu, onen příběh se Setií, Herreou a ruďáskem v hlavních rolích nezněl dvakrát tak špatně. Nakonec si Lorenzo nemohl vybrat, na jakou svou šílenou teorii by se měl upnout. Všechny by dávaly smysl a jediný argument, který by jednu hypotézu vyvrátil, byla pouze existence té druhé. Do mraveniště s tím! Ruďásek mu neřekne ani slabiku, pouze jeho bujná fantazie mu nabízela slušné odpovědi. Od té doby, co překročil kouzelný práh Saeronu si ale dokázal zvyknout na to, že holt musel se sebou vést nekonečné vnitřní monology. S vnitřním já byla totiž lepší řeč než s bohyní zimy či s rudosrstým skřítkem, narozdíl od nich mělo plnou hubu keců a snad zázrakem dokázalo objasnit i tu nejtemnější záhadu. Třeba by se Lorenzo měl vykašlat na členství v Ambleerské skupině a stát se potulným filozofem! Nene, to by jej nebavilo věčně, bezhlavé cestování mu za ta léta začalo lést na nervy. Ta dětinská představa jej avšak celkem pobavila, mladá tvář ale neprozradila ani náznak onoho skrytého vtipu. Prcek by ho jistě měl za blázna...
Nakonec ale nechal otravné myšlenky na ruďáskovu minulost rozplynout. Snad mu Ambleerské lišky vše objasní, až před jejich zraky opět stane v celé své zrzavé parádě. Dokonce uvažoval, že by se otočil na černé tlapce a vydal se zpět k prastarému baobabu bez další odbočky kdesi do Tramtárie. Už se Ambleerský les objevil na zrzkově vnitřním radaru, ale snad osud jej dovlekl sem – do lesa, který rozhodně nepůsobil jako ten Ambleerský. Našel ale podvyživeného červenáčka, o kterého se kdysi tak strachoval. Nebyl důvod tuhle nečekanou odchylku brát jako chybu.
Navštívit ale člena saeronského božstva a na kolenou jej prosit o radu? Kdo to kdy slyšel? Lorenzo, ty si se snad dočista pomátl! Opravdu chtěl onen bláznivý nápad strčit pod mechovou rohožku a s kamenným výrazem předstírat, že ho nikdy nic podobného nenapadlo. Na božské tvory velmi rád ukazoval znechucený výraz. Líná to stvoření, která si celé dny jen válela šunky na trůnu ze zlata a nebeského prachu! Když je ale někdo potřeboval, nepohnula ani špičkou ocasu! Kde byla mocná Iscariot, když se plíce jeho milovaných sourozenců plnily říční vodou? Kde? Kde?! Nedosáhla snad její obrovská síla za hranice Saeronu? Pokud ne, co jiní bohové?
Než ale stačil zavrtět hlavou, na červenáčkově tváři se vykouzlil malý úsměv. Možný výlet za jedním ze strážců liščí země mu alespoň krapet zvedl náladu. Lorenzo neměl zapotřebí mu nával radosti kazit svou vlastní tvrdohlavostí a zatrpklostí. Za jedním se vydají, co tím pokazí? Pokud tedy nenarazí na pána podsvětí jménem Azrael, ten ale bdil na druhém konci Saeronu v Tichém světě. Tam se zrzek neplánoval jen tak zatoulat ani ve snu.
"Cítil jsem kouzelnou energii v Šeptavém lese. Je to celkem dálka, ale na jeden zátah se to urazit dá. Kdyžtak si dáme přestávku," vysvětlil Lorenzo plán cesty. Kouzelná energie, u všech svišťů, jaká kouzelná energie? Jak by to jen mohl srozumitelně vysvětlit? Inu zbývalo mu pouze doufat, že mu červenáček nakonec uvěří. Mohl ho zasypat kupou otázek, to by se nejprve musel rozmluvit. Jo, a ježci začnou létat!
Lorenzo se tedy ujal vedení a namířil si to rovnou do Šeptavého lesa, který již důvěrně znal. Ohnivou kuličku nechal ladně poletovat kolem nich, aby svítila na cestu a zahřívala jim kožíšky. Jakmile ale roje motýlů zmizely z dohledu, ucítil přítomnost podobné energie jako té v Šeptavém lese. Voněla stářím a mládím zároveň, vteřinou a nekonečnem. Zrzka nelákala tak silně, srdce jej táhlo zpět do krajů nekonečné zimy. Snad v blízké budoucnosti časového mága osloví, nyní jej jiná bájná bytost vítala s otevřenou náručí.

>> les Taldren

Zrzek trpělivě čekal, že se rudý lišáček vymaní z oranžového svitu plamenné kuličky a rozběhne se směrem do země zaslíbené, pokud vůbec podobný koncept existoval v ruďáskově hlavě. Zůstal však stát na svém místě jako přibitý. V hloubi duše doufal, že ruďásek v oblasti cestování skrz magické území Saeronu přechovával více znalostí než on sám. Naivní myšlenka? Ach, bez pochyby! Než si zrzek stačil spojit dojem s pojmem, ruďásek na něj střelil úpěnlivý výraz a téměř na kolenou jej prosil o vzácné poklady, které zrzeček však neskrýval. 'Toužil snad, abych mu poradil? Stal se jeho rádcem?' problesklo mu hlavou. Kdyby jej jen bohové obdařili magií čtení myšlenek! Život by šel hned snáz. Kolik magií vůbec Saeron jen nabízel? Jen ty vrozené? Nene, určitě někde liška mohla sbírat mocná kouzla jako myší ocásky.
"Někam bych tě zavedl," přikývl souhlasně Lorenzo, "bohužel ale nevím, kde by se ti líbilo. Já osobně žádný pevný plán nemám." Nebylo to ani tak těžké tu hořkou pravdu přiznat, i rudá lištička z Ambleerského hvozdu to věděla. Černé tlapky jej ještě bolely z rozsáhlé cesty skrz snad celý Saeron. Prošmejdil rozžhavené pouště, chladné polární oblasti, očichal prastaré lesy a kouzelné louky. Poslední cíl jeho cesty však zůstával nevyřešenou záhadou.
"Měl jsem v plánu jít do Ambleerského lesa," řekl Lorenzo s frustrovaným povzdechem. Ani netušil, zda rudý prcek vůbec věděl, kde onen Ambleerský les ležel. To jméno mu nemuselo napovědět naprosto nic. "Rád bych se tam přidal do skupiny, i když nevím, jestli by mě Herrea, vůdkyně skupiny, vzala. V Saeronu se toulám jen pár měsíců. Vůbec nevím, zda jsem dostatečně silný na to, abych se stal jejím právoplatným členem," řekl upřímně. Považoval to za nehorázný úspěch. Konečně se rozhodl, co chtěl se svým cestovatelským životem podniknout. Iscariot buď pochválena! Pár pozorných oušek by ale v jeho slovech mohl zaslechnout jemný nádech nejistoty. Sice své úmysly vyřkl, avšak snad poprvé v životě mu scházelo odhodlání.
Zavrtěl hlavou. "Než tam ale vyrazím, rád bych našel jednoho ze saeronských bohů a požádal jej o radu," dodal.

Jak tak Lorenzo zamyšleně pozoroval svého rudého společníka, opět k němu dolehl nepatrný šepot stromů. Natočil černé ucho na stranu a vteřinku se snažil rozluštit, co se mu okolní příroda pokoušela tichým hláskem prozradit. Do hlavy mu to moc nelezlo, ale domníval se, že se jednalo o další prapodivné kouzlo Saeronu. Herrea mu to kdysi napověděla: pokud se chtěl zdržet na více než jednu zimu, na paranormální úkazy si bude muset holt zvyknout. Na druhou stranu mu nejasné šuškání pokukujících stromů připadalo krapet sympatičtější než obrovské roje mrtvých brouků. Co přesně mu tenké větvičky pověděly? Jejich tiché povídání opět utichlo po pár okamžicích, avšak Lorenzo se dozvěděl, že kolem nich nenápadně prošla liška šedá. Matoucí výpověď lesa avšak s těmito slůvky umlkla a Lorenzo mohl jen přemýšlet nad tím, co právě slyšel. Brzy tyto myšlenky ale nechal plynout s větrem.
"Neublíží ti," řekl Lorenzo přívětivým tónem, jakmile ruďásek přišel o krůček blíže k oranžové lucerně. "Je to má vrozená magie. Nespálí tě, pokud jí neřeknu," dodal. Tedy nezbývalo mu nic jiného než doufat, že se prcek nepokusí do ohnivého klubka strčit čenich. Copak mu mamka neříkala, že na plameny se nesahá? I když zvědavost vládla pevnou rukou. Neposedné mládě se nepoučí, dokud se nespálí.
Stále o malém lišáčkovi přemýšlel jako o nezkušeném mláděti, i jako jedno vypadal. Podprůměrná velikost, neobjemné tělíčko a jiskra v měděných očích. Jediné, co ruďáskovi přidávalo na pomyslném věku, byla vypelichaná a neupravená srst. Tak či tak se zrzek stále domníval, že se prcek pouze zaběhl svým rodičům či sourozencům. Na druhou stranu se ale musel svého vnitřního já otázat, zda by nějací opatrovníci nechali milovaného člena rodiny vyhladovet až na kost. Třeba se již toulal několik měsíců? Lorenzovi zbývalo jen slepě hádat, páč se ruďásek ke slovům moc nestavěl. Byl snad němý?
Hnědá očka se zadívala kdesi do dálky. Zrzek se ohlédl přes rameno a všiml si stezky vedoucí pryč z prazvláštního lesa. Následně ruďásek zrzečkovi věnoval tázavý pohled. "Ty chceš odejít?" hádal Lorenzo a zvídavě naklonil hlavu na stranu. Lišáčkovu řeč těla nebylo zapotřebí luštit dlouho: zřejmě toužil se vydat jinou cestou po boku ohnivého zrzka. Kampak ale plánoval zavést své tlapky zůstávalo nevyluštěnou záhadou. Pokud by se otázal, Lorenzo o možné odpovědi silně pochyboval. Rovnou za nosem? Ach, kde to už jen slyšel?
Se souhlasným švihem huňatého ocasu Lorenzo nakonec přikývl. "Kampak máš namířeno?" Ta otázka mu ze špičky jazyka vystřelila tak či tak. Jeden by to teoreticky mohl považovat za dotaz čistě rétorický, jako nevinnou vycpávku hrobového ticha. Pokud ale ruďásek se chystal zamířit vstříc krajům neznámým, Lorenzo mohl jen tajně děkovat mocné Iscariot, že nedávno prošel téměř celý Saeron.

Tak přece! On jej poznal! Zrzeček přimhouřil zlatá očka a s přívětivým pohledem sledoval, jak rudý lišáček přihopkal o krůček blíže. Žádná duše by avšak neviděla Lorenza skákat dva metry vysoko čirým blahem, páč mladá tvář jen stěží vyjadřovala, co srdce nezřetelně šuškalo. Pokud by se někdo podíval pozorněji – v tom případě by jej Enzo bez rozmýšlení okřikl – všiml by si koutku pysku zdviženého známkou veselí. Huňatý ocas potěšeně švihl ze strany na stranu, jeden z mnoha maličkých znaků zlepšené nálady. Inu, nezávislý cestovatel zvyklý na nekonečnou samotu se svými emocemi nikdy nechlubil. Zvyk jako železná košile.
Jakmile chvilková eufórie upadla, Lorenzo se přesunul na praktické věci. Naposledy se viděli na břehu řeky Dorias, našel jej tam přikrčeného ve stínu tmavých kapradin, černé zorničky rozšířené paralyzujícím strachem. Mnoho věcí se od té doby zřejmě nezměnilo... Ruďáskova srst působila zuboženě a neupraveně, na malém hrudníku vykukoval zřetelný obrys žeber. Vypadal tak, jak si jej Lorenzo pamatoval: vyhublého, vystrašeného a zanedbaného. Málem zabručel obavami, ale nechtěl svého malého společníka vystrašit, kdyby nízký tón interpretoval jako nepřátelské vrčení. To by si Lorenzo snad nikdy neprominul.
Než otevřel tlamu, aby promluvil, pomocí své vrozené magie vyvoval rudé klubko ohně, jež nechal poletoval kolem nich. Nikoli rozměrné těleso, velikostí by nepřerostlo Enzovu hlavu, avšak jeho žár dokázal zahřát oba lišáky. V přítomnosti poklidné lucerny zrzek naklonil hlavu na stranu a ustaraně se otázal: "Co tady děláš? Ztratil ses?" Po pravdě, očekávat kohezní odpověď by byla známka naivity. Jejich první setkání si nevyžádalo kupu času, ale i tak ze sebe ruďásek nevydal ani slabiku – natožpak celou větu či své vlastní jméno. Inu, Lorenzo se mohl jen modlit k samotné Iscariot, že mu lišáček odpověď nějak naznačí. Pokud ne, zrzek bude muset holt na něco přijít sám.

<< les Taldren

Statný lišák kráčel z jednoho lesa do druhého, od čerta k ďáblu. Sladká vize Ambleerských stromů se postupně vytratila v paměti a zrzeček mohl jen dumat nad tím, kam jej pobloudilé tlapky vůbec vedly. Snad na území další skupiny? Snad mimo zaslíbenou zemi Saeronu? Ani náhodou! Liščí království prošel již celé! Od zlatých dun, gigantických jezer po polární oblasti! Žádný shluk liščích pachů mu v černém čumáčku neutkvěl, hranice Saeronu minul hned několikrát! Jako zbloudilý koráb putoval z jednoho konce země na druhý, potom zase zpátky a zase a zase a zase. Nekonečný cyklus zrzavého poutníka, jenž se pouze pokoušel rozluštit, co mu tiché srdce líbezně našeptávalo do ouška. Kdyby jen přidalo na hlase...
Jak les Taldren se v tichosti rozplynul za jeho silnými zády, v nozdrách jej polechtala vábivá vůně prvních květin. Nestačil se divit. Uprostřed zimy? Blížila se snad již očekávaná sezóna jara? Lorenzo přidal do kroku, ale místo barevné louky se mu před zrakem rozprostřela pouze další peřinka utkána z bílých vloček. Třeba se už naprosto pomátl.
Zvídavé tlapy jej tentokrát netlačily kupředu do dalšího území, ba naopak: bez sebemenších výčitků jej nechaly si na vteřinku odpočinout a popadnout dech. Po poučné pouti si alespoň krátkou přestávku zasloužil. Svižné tempo zpomalilo, rozvážným krokem pochodoval mu neznámým lesem. Koutkem oka však sledoval nevelký roj tančících motýlů. Srdce se mu rozbušilo. Snad ne další nesmyslný úkaz mrtvého hmyzu. Copak ty nezbedné světlušky v Zářivém lese nestačily?
Z ničeho nic k němu dolehlo zcela tichounké šeptání. Napnul černá ušiska. Další kouzlo? Ach, ty divy Saeronu si snad nikdy nedají pokoj! Zaznamenal pravidelnou melodii kroků další lišky. Zvědavě napnul krk a v čumáčku jej pošimral až bolestivě známý pach. Srdce mu mále vyskočilo ze sevření žeber. Prcek! Lorenzo opět zrychlil své kroky, a než stačil říci 'myš', mezi tenkými kmeny stromů uviděl vypelichanou srst rudého lišáčka.
"Prcku!" zvolal Lorenzo, snaže se sebevíc potlačit nával radosti. "Ty jsi v pořádku! Pamatuješ si vůbec na mě?" doběhl k němu, avšak udržel si dostatečnou vzdálenost, kdyby se ruďásek zalekl zrzavého obra. Moc dlouhou chvíli spolu v minulosti nestrávili, ale snad si jej ještě pamatoval.

<< Taldrenské kopce

Další a další aleje stromů nahradily různorodé kopce. Z širokého údolí do dalšího lesa. V Saeronu se to krajemi posetými obrovskými dřevinami jen hemžilo – ne, že by si zrzeček chtěl stěžovat! Hluboké hvozdy si v mládí velmi oblíbil a žádná polární pustina či zlatá poušť jim to střežené místečko na žebříčku oblíbenosti jen tak nevyfoukne!
Neznámý les na něj nepůsobil zvláštním dojmem. Nevonělo tu to kouzelnou energií či nesnesitelným puchem temné hmoty ze samotného podsvětí. Zdálo se, že ze spárů mocného Azraela se mu podařilo vymanit a nechat je nekonečné míle za svými zády. Král temnot se ale nerad vzdával bez krutého boje. Kdy dá Saeronu ochutnat své hořké medicíny zůstávalo záhadou, Lorenzo ale doufal, že se k tomu nedohrabe někdy v blízké budoucnosti. Alespoň pár let by mohl dát pokoj. Na druhou stranu jej sladká svěžest a elán mládí za oných pár let bez varování opustí. Krvelačná šarvátka s Azraelem by mu potom jistě způsobila několik problémů, nejen ze zády. Ach, nenabízel Saeron možnost se omladit? Ne, že by šedé chloupky proplétaly Lorenzovu oranžovou srst, ale v budoucnu by to jistě přišlo vhod. Ten myšlenkový pochod jej ale kapičku pobavil.

>> Motýlí les

<< řeka Dorias

Místo modroučké vodní hladiny Keterského jezera a stínů Ambleerských stromů tyčících se v dáli zrzeček narazil na rozlehlé údolí. Na místo smrků před jeho zraky vyrostly kopečky roztodivných tvarů a velikostí. Od nepatrných pahorků po hrdé vrchy. Přívětivý vánek si pohrával s trsy oranžové srsti a Lorenzo mohl jen přemýšlet nad tím, kde se to ocitl. Zdálo se, že se konečný cíl jeho poučné poutě krapet pozměnil. Jakoby jej líbezný hlásek vábil do jiných krajů, snad za dalším poznáním svého nového domova. Ambleerský les ležel o pár liščích skoků dál, avšak Lorenzovy silné tlapky táhly spíše hlouběji na sever. Jeden si však mohl být jist, že před prastarým baobabem opět stane. Možné ne dnes, možná ne zítra, ale již brzy.
Z neposednou meluzínou v zádech utíkal, utíkal a utíkal rovnou za nosem. Tak tomu vždy bylo, ne? Některé věci se holt nikdy nezmění, i když s nimi neústupná vůle osudu viklá sebevíc. Kam ho jen zbloudilé srdce dovede tentokrát? Ona země zaslíbená se skrývala za jiným dubem. Jen ať běží, však on se časem vrátí.
Lorenzo vyběhl na vyšší pahorek a zvědavě se porozhlédl po celičké krajině. Zatajil se mu dech. Celý Saeron jako na dosah jedné tlapky... tedy alespoň jeho část. Mohl se stáhnout ke břehům Keterského jezera, jak měl původně zapsáno v neviditelném plánu. Když ale Lorenzo slezl zpět na úpatí, jméno rozsáhlé vodní plochy se v jeho vnitřním radaru ani neobjevilo.

>> les Taldren

<< jezero Arges

Vodní hladina se brzy zúžila a postupně se přeměnila na zamrzlou řeku. Lorenzo svižným krokem cupital po těsném břehu tvořeném z kluzkých oblázků a nepatrných kamínků. Aleje jehličnatých stromů ohraničující stříbrnou hladinu mu připadaly až zvláštně povědomé, než si uvědomil, že se bezstarostně procházel po proudu řeky Dorias. Další mu již známá lokalita! On se ve světě Saeronu začínal překrásně orientovat! Asi nastal čas se metaforicky poplácat po zádech.
Naklonil hlavu na stranu a zadíval se na sněžnou dunu na druhém břehu poklidné říčky. Zamyšleně přimhouřil oči, potom jej to ale bleskurychle trklo, až to bolelo. Tam se na podzim schoval před zuřivou bouří po boku rudého prcka! Chudák se celý vystrašený plížil kolem tmavě-zelených listů kapradin a nevěděl, kam se vydat, aby jej mrzutý tajfun nesmetl. Když se na nebesa vydrápalo zlaté slunce, Lorenzo pro něj ulovil rybku, potom ale ucítil zvláštní pach a odešel to prozkoumat. O kousek dál potkal Herreu, vůdkyni Ambleerské skupiny, zbytek už ležel hluboko v minulosti.
Ruďáskovi mírným hláskem pověděl, že se měl držet v závěsu za ním. Když se ale ohlédl přes rameno, prcek byl ten tam. Nezanechal po sobě ani pachovou stopu. Kdyby jej Herrea nezavedla do ráje Ambleerského klanu, Lorenzo by se možná vydal vyhublého lišáčka hledat. Snad se jen ztratil a nyní ležel v bezpečí teplého rodinného doupěte. Pevně v to doufal, nic jiného mu ani nezbývalo.
Obratně přeběhl přes ledovou řeku a přemýšlel, zda by se měl vydat směrem ke Keterskému jezeru a dále zpět do Ambleerského lesa. Než si ale zrzek uvědomil situaci, snad jakási nebeská síla mu stočila tlapky spíše k severu.

>> Taldrenské kopce


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 12


U Ž I V A T E L


Právě probíhající akce:
Valentýn, lásky čas