Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Floremare | kolo štěstí 2/5 (10)

„Zaklapni tu chlebárnu,“ oponoval okamžitě Loki, který otrávených xichtů jeho ocásku měl taky plné vintry. „A táhni teda domu, pitomečku pitomá!“ Na bratra se osočil v první možný okamžik, když se kolem nich rozestoupil sníh a do své milosrdné náruče je pojmula neprostorná úžlabina, kde se mohli ukrýt před blížící se bouří. Tedy alespoň Loki, který teď přímo soptil. Nozdry měl rozšířené a v očích se mu divoce lesklo. „Myslíš, že mě to u všech prašivek baví pořád čumět na tvůj dlouhej xicht? Jestli se pamatuju dobře, odešel sem sám a nikoho sem se neprosil o doprovod. Natož pak tebe. Jestli ti chybí máma tak zas práskej jí spát pod vocas, ale myslim že se ti bude fakt pramálo věnovat! Myslíš, že se mezitím milosrdně probrala? Že ti řekne že seš její mazlíček a volíže ti zadek? Ani víčko nezvedne, ty patolízale!“ Stál na kameni. Měl víc rozumu než by se mohlo zdát, takže si ovědomoval svou nevýhodu proti většímu bratrovi a velikost tak nabíral jinak. Srst na zádech se mu mezitím řádně naježila a srdíčko tlouklo jako smyslů zbavené. Rozesmutňovalo ho, že měl pravdu a že rodiče se o ně nestarají. A štvalo ho, ne, přímo do bíla ho rozpálilo, že byl na svých cestách zaseklý s tím nejvíc otráveným lišákem široko daleko. Jeho úmysly, sebevíc chrabré byly, ho štvaly nehorázným způsobem. Když ho bratr tak moc nenáviděl, proč s ním vůbec chodil. Mohl být bez něj několikanásobně rychlejší, zatímco Styr mohl být spokojeně doma. Zároveň však Lokiho překvapovalo, kolik hněvu v něm bratr dovedl probudit. Tohohle byl schopný? Zvládl by toho víc? Co všechno s ním hněv dokázal dělat?

// jezero Arges | kolo štěstí 1/5 (9)

Loki by Styra i litoval, ale neobtěžoval se. Ostatně tohle bylo celé jeho boj. Pořád se odvolával na nějaké úkoly, ale jemu nikdo nikdy žádný úkol nedal. V tom byl zakopaný pes. Nikdo ho s mladším bratrem nenutil jít a všechno jeho remcání tak bylo absolutně neoprávněné.
„Tak si pospěš konečně!“ houknul na ublíženého zrzka co chvíli mladší z dvojky, který měl navzdory nepřízni počasí stále zápal, který ho jako parní stroj hnal vpřed skrze závěje navzdory jakékoliv nepřízni počasí a hladu, který pomalu drobek začínal pociťovat. Jak dlouho že se pořádně nenajedl? Dost dlouho na to, aby pomalu přestával vypadat jako baculaté a rozkošné liščátko. Místo toho pomalu nabíral habánský vzhled připomínající spíše puberťáka, který má za lubem nějaké lotroviny. Ostatně to byl přeci celý Loki. Kdyby tahle situace měla být podle jeho představ do posledního detailu, nemusel by se taky pořád brodit sněhem první. Schválně proto vyhledával stopy zvířat, které ho pomalu vedly napříč krajinou. Zjevně se tu objevovaly i vysoká a nějaké další druhy zvěře, nicméně beztak žádnou nesvedl pořádně pamatovat, protože neměl rodiče, který by mu vysvětlil jak se takové věci ve světě mají. Ale zjevně by ho taky někdo měl naučit dávat dobrý pozor, protože místo, kde se zrovna ocitli a kam je veleslavně dovedl, nebylo moc příjemné. Hodně tu foukalo s vítr divně voněl. Nebo spíš smrděl? Nemohl se rozhodnout, jestli slaný mořský vzduch jeho nosánku přijde jako příjemný, nebo naopak krajně nepříjemný a štiplavý.
Jestli ovšem liščata v něčem měla opravdu mít štěstí, byla to stopa, kterou Loki vybral. Byla stará a vyčichlá, ale v zapadajícím slunci a posledních hodinách světla toho dne je vedla k místu, které jim mohlo poskytnou přístřeší na chladnou noc, která Saeron čekala.

// Skaliska

kolo štěstí 2/5 (8)

„Haha!“ chechtal se na celé kolo, zatímco se odrážel od ledového podkladu, pro který neměl jméno. Ale jako by to vadilo. Hlavně že to bylo legrační a klouzalo to a dalo se s tím vyblbnout. No ne? Jenže něco se mu přeci jen pomalu přestalo pozdávat. Taková jedna malichernost, která by jim mohla lehce zhoršit cestování. Pomalu, avšak jistě, se blížila noc. A jak se zdálo, s ní se pomalu blížila i zima. Taková, na kterou by i jejich kožíšky mohly být moc krátké. Tedy – neměli úplně krátkou srst, ale prostě na takovou zimu (která se pomalu kradla jako stín krajem) nestačila. I černý přízrak se při tom uvědomění trochu otřásl, zatímco koulel očima po tmavé obloze, ze které se zase pomalu snášely sněhové vločky.
„Ty, Styre, možná se mužem vopravdu jít někam schovat. Než padne úplná noc,“ nadhodil, aniž by se na bráchu podíval. A protože mu to pálilo přeci jen o trochu víc, taky se doklouzal k rozpláclému sourozenci, aby mu následně pomohl se doplácat až k samému břehu jezera, kde už oba nalezli pevnou půdu pod tlapkama. „Sem se potom můžeme vrátit až zase vyjde slunce.“ Než však mohl Styr cokoliv navrhnout o návratu domů, Loki už si to podél břehu štrádoval na úplně opačnou směru. Asi nemělo cenu zmiňovat, že to lišák dělal schválně. Ostatně vždyť tohle celé bylo jen a pouze o tom, aby něco viděli. Nechtěl se v první chvíli běžet schovat do úkrytu za stále spící matkou. A tak sledoval břeh jezera, dokonce se mu podařilo překročit jednu napůl zamrzlou řeku a hle! Už se zase ocitli někde trochu jinde.

// Floremare

// Tichá řeka | kolo štěstí 3/5 (5)

„Záleží na tom snad? Musí jeden pořád vědět kam ho nohy nesou?“ znělo to nesnesitelně poeticky, ale to černému nepřišlo zaleka tak hrozné, jako fakt, že se ocitli na zpropadené bílé pláni. Vystrčil hlavu z lesa a obezřetně se porozhlédnul, ale viděl prd. Jen pustou krajinu, sem tam strom a někde hodně daleko na sever nějaké kopce. Ale jinak? Pusto. S povzdechem se lišáček vysoukal z křoví, které mu do teď poskytovalo bezpečný úkryt, a zamířil si to k jezeru ukrytému pod vrstvou sněhu. Zastavil se těsně u břehu, který se nepřirozeně svažoval k rovné ploše. Taky na něj nevěřícně zakoulel očima, než opatrně došlápnul na chladný povrch ledové plochy.
„No páni!“ zavýsknul vesele. „Styre! Pocem honem!“ doprošoval se bratra, jakmile všema čtyřma spočinul na rovné ploše, která klouzala. Ach ano. Zkusil se smýknout a opravdu popojel. Rychle se mu však rozjely tlapky a dopadnul na rovný povrch až zuby cvakly. Rána ho však nevyvedla z míry a se smíchem se pokusil zvednout. Smál se tak nahlas, že se jeho zvonivý smích nesl nad širým krajem. Za chvilku tomu dokonce přišel na kloub, takže se klouzal z místa na místo, bruslil a popojížděl jak jen to šlo. A jaká to byla náramná legrace! Očka se mu úplně rozzářila a na chvíli zapomenul na rodiče i to trápení, které s nimi měl.

// Levandulové údolí | kolo štěstí 2/5 (4)

První co Styr udělal Lokimu taky pěkně hnulo žlučí – pořád jen ta karta o tom, že byl v lůně matčině dobře uložený a taky se vydral na svět jako první. Co na tom záleželo? Měli ho rodiče radši? Neměli. Kašlali na oba stejně. Mladší nebo starší, nezáleželo na tom. Byli prakticky vzato sirotci bez domova. Teda domov a místo k návratu měli. Ale copak by je někdo ze skupiny hledal, kdyby se zatoulali nadobro? Těžko.
„Nedělej, že seš dospělej. Seš stejnej harant jako sem já,“ zafrfňal odpověď a ani se neuráčil otočit, nebo zastavit. Vždyť zase tak rychle nešel a nebylo ošklivo, aby ho bratr neslyšel. Protože ta slova slyšet měl. Mohl by taky slyšet černého myšlenky – třeba by zjistil, že se jejich názory vlastně až tak moc neliší. A že se černému vlastně taky docela stýská po spící mámě, jejíž něhu skoro ani nepoznal. Jen teplo pod ocasem, ale žádné něžné pohlazení. Nic příjemného. Laskavá slova? Copak vůbec věděl, jak z ní její hlas? Možná že v ten okamžik i Lokiho u víček pálily horké slzy, které se za každou cenu snažil neronit. Ale nechtěl si kazit ten zážitek. Slunce bylo pořád vysoko a krajina kolem nich se měnila. A Tichá řeka vedla kroky bez hlesu. Jen sem tam někde bylo slyšet sníh padající z větve, nebo tiché zurčení vody pod ledovými plotnami. Ach ne, nesmím si kazit dobrodružství. Nesmím plakat, tak malej zas nejsem, utěšoval se v duchu mladší bratr, zatímco zraky obracel k obloze. To, jak se zdálo, pomáhalo. Ani kapka neskropila ledovou zem.
„Tak pojď,“ pobídl nakonec bratra, který ho opravdu následoval, i když u toho remcal. „Ve dvou to bude větší legrace a aspoň taky něco uvidíš.“ Hlas se mu naštěstí nezlomil a když se po bráškovi otočil, už mu zase na tváři tancoval šibalský úsměv. Svět byl přece tak veliký! A co že byla zima. Jejich kožíšky na to byly stavěné!

// jezero Arges

// Kolo štěstí – 2/5 (2)

Proč jen byl Styr tak upjatý? Copak to nechápal, že už seděli doma tak dlouho? Kdyby na nich rodičům záleželo, našli by si je rovnou. Hledali by je. Sledovali. Ale ani jeden z jejich rodičů se o ně nezajímal. Otce téměř neznal a matka, pokud mu bylo známo, stále ještě spala. Možná, že už spali spolu? Třeba tu spavou nemoc chytnul táta od mámy? Mladý lišák se zaškorpil a bratrovi znovu ukázal záda.
"Jestli mým přičiněním dojde někdo k úhoně, budeš to maximálně ty, protože mi jedinej nedáš pokoj," zakabonil se na lišáka za svými zády a ošklivě se zamračil. "Jestli ti to totiž pořád nedošlo, ty muj velkej brácho, našim je to jedno kde sme. Kdyby jim na tom záleželo, už nás za tu dobu našli pětkrát, páč sme fakt nijak daleko nedošli." Alespoň až do teď. Teď totiž už nebyli u Polární skály. Byli na cestě někam k severu, ukrytí v malebném údolí, které by za jiného počasí bylo ještě krásnější. Ale to Loki s bratrem neviděli. I to málo však stačilo tmavému lišáčkovi, aby se ještě rozhodně nechtěl vracet domů. Ani za nic! Znovu se proto otočil na bratra a přimhouřil oči: "Buď jdeš se mnou, nebo jdeš domů sám. Ale já chci taky něco vidět a někoho poznat. Nejenom sedět a čekat, jestli se máma rozhodně si mě všimnout." A na znamení, že to jako opravdu myslí vážně, se rozběhnul dál podél potoka stezkou, kterou tu vyšlapala zvěř během posledních dnů. Neměl přesně ponětí, kam ho tlapky nesou, ale to bylo do jisté míry vzrušující. Cítil, jak se svaly v jeho těle napínají a nesou ho vpřed. Do neznámých končin.

// Šeptavá řeka

// Šeptavý les | Kolo štěstí – 1/5 (1)

Prodíral se sněhem a moc si nebral svět kolem sebe. Hlavně že už alespoň polevila ta všudypřítomná temnota, která ho na jeho cestě prve provázela. Horší však bylo, že se znatelně ochladilo. Trochu se otřásl a zamžoural k obloze, na které se pozvolna sbírala sněhová mračna. Jak vydechl, od nosu se mu vznesl obláček páry. Kdyby mu tak někdo dokázal vysvětlit, cože se to vlastně děje v takové zimě. Proč je chladno, že se to celé jednou změní a tak všechno. Na druhou stranu nic moc jiného nestihnul poznat. Zažil jen zimu. Ten krátký konec léta a většinu podzimu prožil buď v úkrytu, nebo u Polární skály. Neměl ponětí, že se zima měni v jaro a to pak v podzim. Jaké měl alespoň štěstí, že měl za zadkem svého milovaného a statného bratra, který se za ním valil jako lokomotiva. Ach ano, na Styrovu přítomnost ho ihned upozornil jekot. Ihned z toho chytil vzteklý tik v oku a zadoufal, že se tomu otrapovi a mamánkovi vytratí někde na druhé straně údolí. Jak ale mohl, když za sebou nechával čerstvou pachovou stopu a hlavně též ještě víc udusával pěšinku ve sněhové záplavě. S povzdechem proto raději zastavil a rovnou se otočil k lesu, ze kterého přicházelo bratrovo halekání.
"Co pořád chceš?" houknul tím směrem ještě před tím, než se bratr vynořil ze stínů mezi stromy. "Copak je na tom k nechápání, že chci bejt chvilku sám. Nejsem nikde daleko od domova." To byla svatá pravda! Polární skála byla pořád v dohledu z místa, kde se právě úplně zbytečně zdržoval. Vždycky to byl Styr, kdo ho brzdil a kdo ho za ocas tahal domů. A pěkně mu to začínalo lézt na nervy.

// Polární skála

Pospíchal neznámým směrem a nezastavoval, dokud ho tlaky nepálily a plíce nehořely v pekelném ohni. Teprve pak zastavil. V neznámém lese pod cizím stromem, ale pod tou samou noční oblohou, kterou viděl od léta už tolikrát. Povzdechnul si. Vlivem nezkušenosti si nepřišel nijak v nebezpečí. Kolem necítil žádné pachy a stopy číst moc neuměl. I kdyby opravdu chtěl, aby by nic podezřelého v okolí nevykoukal. K jeho štěstí se však kolem nic neobjevilo a žádná hrozba nepřicházela. Byl sám. Jen on a nekonečná noční obloha nad jeho hlavou. Od nosu a z rozevřených úst mu stoupala horká pára, jak pracně oddechoval. Už měl dost té věčné samoty ve středu davu. Ani se neohlédl, když si to namířil hlouběji do neznámého lesa. Ta místa neznal – však jak by mohl. Žil měsíce pod kamenem. A tak si užíval toho ticha a přítmí a klidu, kterým na něj to místo dýchalo. Jen lehký vánek hopkal v korunách stromů a něco tiše ševelil. Mladý lišáček mu však nenaslouchal – jeho pozornost totiž upoutalo něco zcela jiného. Tiché zurčení vody přivedlo Lokiho až k temnému potůčku, který se prodíral zamrzlým lesem pod ledovou plotnou. Zvědavé lišče se pak bez rozmyslu vydalo po jeho stopách, neb nemělo lepšího průvodce. Cestu zpět naštěstí mohl stále nalézt, vždyť za sebou nechával šlápoty doplněné o sem tam utrousené chomáče černého kožichu. A nezastavil se, dokud se stromy nerozestoupily, aby odhalily poklad ukrytý v jejich náručí – malebné údolí, kterým sílící potok protékal. To byl jediný moment, kdy se lišče ohlédlo – krátce a letmo, ale přec.

// Levandulové údolí

Tmavý lišáček si nebyl úplně jistý, co chce a nechce dělat. Na jednu stranu se mu líbil tentmavý, zjizvený lišák, který sem k nim přišel jako možný dozor. Na stranu druhou – štval ho Styr. Už jenom z principu. Znechuceně se protáhnul a slídivě popošel kolem svých sourozenců, jako když si lovec prohlíží svou kořist. Bylo tolik věcí v tomhle světě, co mohli jeden jak druhý dělat. Ale všichni tu prostě jen mrhali časem na zápraží jejich rodné hroudy a nic se nedělo.
"A víte vy co?", ozval se tmavý lišák z povzdálí, kam se pokoušel co nejmíň nápadně dopracovat. "Nějak si to tu přeberte beze mě, nebaví mě to tu." Byl jenom upřímný. Copak musel pořád jen čekat, jestli se nějaký z jeho sourozenců osmělí? A proč se rovnou nemohl osmělit on?
Bylo to jednodušší, než vůbec mohl čekat. Stačilo pár rychlých skoků a už se vzdalovat skupince lišek, se kterou až do teď byl po celý svůj život. Cestu neznal a o světě nevěděl vůbec nic. Rodiče na něj čas neměli a sourozenci mu výlet umožnit nechtěli. I proto si to namířil úplně neznámým směrem a na neznámé místo, které ale nebylo Polární skála a které nebylo doma a kde taky vůbec nikdo nemusel být. Chtěl si totiž hrozně moc podívat jinam a vidět svět a nemuset se jen otáčet, jestli mu někdo stojí za zadkem. Zmizel v noční temnotě a směr kterým se vydal určovaly pouze stopy ztrácející se na zvěří vyšlapaných stezkách.

// Šeptavý les | rozhodla jsem se trhnout, nechci už víc zdržovat skupinku

Loki byl připravený se svým životem konečně trochu pohnout. Však nemuseli vůbec nikam daleko! Jen pořádně prolézt nějaká ta zákoutí kolem Polárky. Třeba si čuchnout k Šeptavému lesu a vyškrábat se na Shian'tag. A tak… ne? Jenže Styr byl úplně jako vždycky proti a jako malej harant pořád jenom hučel do toho velkého lišáka, že by je měl vzít domů. Zrádce je to, prohnala se Lokiho myslí jízlivá myšlenka. Jaké to bylo štěstí, že se přesně v tu nejvíc vhodnou chvíli objevila Tarante. ne úplně ladně, ale jako by na tom sešlo!
"Tar!" Lokiho očka úplně zasvítila a celý se rozzářil, skoro jako měsíček na hnoji. Sestra vznášela úplně stejné argumenty, jako on. Konečně někdo racionální! Zlatý pohled padl na Frostyho, sestru a nakonec i na Crona, který se nepředstavil. To mu ovšem bylo odpuštěno, neb zároveň vypadal docela odhodlaně! Byl zkrátka dobře zpracovaný. Černý by mu v onen okamžik odsouhlasil snad úplně všechno, jen aby si ho přetáhnul na svoji stranu.
„Nebudem drzý, já už vůbec nebudu drzej, no fakt,“ zapřísahal se hned a šermoval tlapičkou ve vzduchu jako skaut, zatímco roztržitě máchal oháňkou. Styra ve své mysli úplně upozadil, protože nemělo žádný smysl se s ním dohadovat. Celý nadšený pak přitancoval blíž k sestřičce: „Jestli chce Styr jít domu, doprovodíme ho tam. Ale my se ještě vracet nechcem. Máma s tátou jenom spí a není to vůbec žádná zábava,“ vysvětlil srdnatě, aniž by projevil jakýkoliv náznak obav, že by mu cizinec třebas mohl ublížit. Ale tak co jiného mohl dělat? Vždyť nikdo jiný si jich nevšímal. A tím pádem ani neznal pohádku a zlém vlkovi, ani jak to ve světě chodívá. A život na hraně se mu zatím zamlouval! Mohli by si přece trochu užít legrace (a adrenalinu)! V očích se mu zalesklo, když se znovu otočil na světlého bratra: „co ty? Deš chrápat do pelechu, nebo půjdeš s náma něco objevovat?“ O spojenectví Tar vůbec nepochyboval a taky se velmi oddaně držel po jejím boku. Dobře vycítil, že byla jeho nejsilnějším spojencem, i když přišla mezi posledníma.

V jednu chvíli si Loki hrál na mrtvolu v zubech svého bratra, v další okamžik se už vezl s Frostym po zadku sněhem a chichotal se jako smyslů zbavený, zatímco si pomáhal tlapkami, aby mu to z kopce svištělo rychlejc. A chichotal se jako šílenec, zatímco svištěl z kopce, zlatá očka úplně zářící radostí. Styr rozhodně tak nadšený nebyl, ale černý lišák rozhodně neplánoval zůstávat kdekoliv v jeho dosahu! Z pod kopce, kde se zrovna hrabal z hromady sněhu, na něj vypláznul mrštný jazýček.
„Vrať se sám, já už doma na zadku sedět nebudu,“ protestoval z dálky s vervou jemu vlastní, zatímco si drobnou tlapkou lehce přidupnul. Jenže to už se v dálce vynořila další postava. Někdo nový. Mluvil na Styra, ale i na ně. Jasně že přišel za Styrem, když byl jediný, kdo tu tak hulákal. Drobný lišák nakrčil nos a zvědavě povytáhnul obočí, než si to rázně nakráčel přímo před mnohonásobně většího lišáka.
„A ty seš jako kdo,“ hrnul se hned dopředu, aby mohl vlastním tělem bráni bratry. Nebo taky aby první viděl, co si pro ně polárka přichystala za novinky. Moc mu na tom nezáleželo. Hlavně že se něco dělo. „Sám seš potěř,“ bránil se hned ješitně, zatímco si cizince bedlivě prohlížel. Smrděl jako oni všichni, což dost dobře mohlo znamenat, že tu bydlel. Ale nebyl to nějaký imposter? Povytáhnul obočí a nakročil si ještě kousek blíž, hlavu hrdě vztyčenou a pyšný tak, jak jen lišče mohlo být: „Jmenuju se Loki. A ty nás vezmeš na dobrodružství,“ oznámil s železnou jistotou většímu lišákovi. Chtěl Styr dozor? Tady ho měl. A když už se k nim připletl, mohli se na něj taky nalepit jak bodláčí.

"Hej! Koukej mě nechat napokoji," čertil se okamžitě tmavý lišáček a pekelně sebou začal zmítat. Vůbec se mu nelíbilo, jak se k němu starší brácha choval. Copak tohle bylo v pořádku? Cítil jeho ostré zoubky, jak se mu zarývaly do kůže na zátylku. Rozhodně nebyly jako zuby jejich maminky – tyhle ještě nikdy nic pořádného nerozžvýkaly, takže byly pekelně ostré. Celý Loki se hrozivě ježil a cukal a bránil se, ale na silnějšího bratra se nezmohl. Tedy – nedokázal se mu vyprostit, takže alespoň všechny své síly vynakládal k tomu, aby mohl většího lišáka brzdit co to šlo. Zlaté zraky přitom ono mlhavé ráno lámající se v poledne obrátil prosebně k Frostymu. Pořád byl nedaleko a byl připravený na další legrace – určitě byl.
"Notak, bráško," žadonil okamžitě, "pomoz mi přece. Vždyť jsme pořád kousek od domu. Jsou tu všude cítit jiné lišky a máma by nás přece nenechala na nebezpečném místě. Já už prostě jenom nechci do tý hrozně nudný jeskyně!" Kušna mu mlela o sto šest, vůbec nebylo znát, že by prožíval nějakou bolest. A to že tu bylo ošklivo a zima přece vůbec nemuselo být překážkou pro jejich dobrodružství. Co jim oběma je? kabonil se sám pro sebe a zlostně tiskl ouška k týlu, zatímco měl nos nakrčený. V jeho mysli se však zrodil opravdu zlověstný plán! Jestli ho chtěl opravdu Styr táhnout do kopce – ať si to užije se vší parádou. Tmavému lišákovi v ústech úplně ochabnul a jeho bezvládné tělo se složilo na sněhem pokrytou půdu. Haha, jen ať si užije mojí mrtvou váhu, chichotal se sám pro sebe.

Drobný lišáček se nehodlal jen tak vzdát svého dobrodružství. Jak by mohl? Seděli doma na zadku už tak zatraceně dlouho. Ještě by mu z toho narost pupek, nebo zakrnělo, no, cokoliv co mohlo. A on nechtěl být ani trochu krpatý a ošklivý a slaboch. To nemělo být jeho údělem.
”Nebuďte takoví srabíci,” popíchl bratry a ohlédl se krátce přes rameno. V mlze se mu jevili jen jako prosté siluety. Vzdálení. A vzdálena se mu zdála i spravedlnost. Nikdo tu nebyl, nikdo se o ne tak docela nezajímal. A proto se rozhodl osud vzít do svých vratkých tlapek. A že byly opravdu vratké - neměl šanci silnějšímu Styrovi čelit, když mu skočil za krk. Naštěstí se na ne usmála štěstěna. Kopec spolu s gravitací je stáhl a dvojice se dala do pohybu skrze zasněžený svah. Loki se celou tu dobu hýkavě smál, neboť to bylo jeho opravdu první dobrodružství. Jeho první zážitek mimo temné stěny polární jeskyně. A rozhodně ne poslední - tím si mohli být Styr s Frostym jistí.
”Hahaaa,” řehtalo se lišče z plna hrdla. Ostatně byli na skupinovém území! Co by se tady tak mohlo stát? Od svého bratra se pak oddělil až na drobném výklenku, kde odpadl do ledové hmoty, která to tu všude pokrývala. Severský kožíšek syna Polárky ovšem neprostoupil. Ne, na Lokiho si nějaký chlad určitě přijít nemohl. Prudce se otočil na Styra, v očích vykřičníky: “Viděl si to? Uděláme to ještě jednou?” naléhal ihned.

// úkryt

Zvědavý lišáček se vyvlekl z prostorné jeskyně, aby ho uvítala vskutku monstrózní podívaná. No opravdu. Koukal pohoršeně na tu ošklivou věc kolem sebe, cítil jak mu mokne kožíšek a jak ho všechno studí a najednou zatoužil být zase zpátky u mámy a v jejím huňatém kožíšku. Ale na druhou stranu – tam byla nuda. A tady bylo všechno to nové a pěkné a sice ne úplně hezké, ale tak aspoň měl pořád co objevovat, ne? Svět vypadal fakt velice. Teda to i ta jeskyně tam uvnitř, ale tady to hodně vonělo a vypadalo to tak různorodě. Sklonil se proto k zemi a jal se objevovat všechny okolní pachy, které jen lišče může zaznamenat. Ne že by mu cokoliv něco říkalo. Všechny se přely a některé voněly a některé zas byly nepříjemné. Trochu roztržitě zaryl drápky do země a s nakrčeným nosem zkusil popoběhnout. Pořád toho moc nenaběhal, takže byl i na svůj věk neohrabaný. Ale to mohl snadno vylepšit pečlivým tréninkem. Letmo se ohlédl přes rameno, ale žádné své sourozence pořádně neviděl. Až když k němu konečně dolehl hlas, došlo mu že stojí Styrovi tváří v tvář. A že Frosty není vlastně taky úplně připravený se někam odklízet. Hrdě zvednul čenich a ouška pevně přitáhl k týlu.
„Žádný zpátky, dem něco dělat,“ zavelel umíněně a taky si trochu dupnul. Nebyl největší a ani nejsilnější, ale vůle měl dost. A tak se velmi úlisně protáhl kolem Styra a raději se zaměřil na Frostyho, který se zdál mnohem, mnohem, mnohem nadšenější. „Honem,“ zasmál se vesele a rozklopýtal se sněhovou pokrývkou někam po cestě, kterou zde ve sněhu vyšlapali jiní. Kam asi vedla?

|4|

Nebylo vůbec lehký být tak zapeklitě malý, hlavně protože někam se dostat trvalo fakt připitoměle dlouho. A taky jste nebyli dost silní na to, aby si vás dospěláci všimli pořádně. Siphr toho byl zdárným důkazem, protože se na drobného lišáčka ani neotočil. A že měl Loki opravdu ostré zoubky. Jenže Loki během chvilky poměrně vyrostl a teď už ho nebavilo prostě jen čakt, až se dospělí vykdákaj. Otočil se na své sourozence, převážně teda toho nejtmavšího, přejel ho pohledem a velmi důležitě na něj zamrkal.
„Styr.“ Jeho první slova rezonovala druhému v uších. Bylo to jméno, které mu napovídal a šuškal do ouška sám zdejší svět. A jistě bylo správné. Své zatím neznal, ale co na tom. „Dem,“ zavelel prostě stroze a bez ohledů a zdráhání si to teda už oficiálně zamířil k východu. A tentokrát ho nic nezastavilo, jak se tak batolil skrze velký, širý svět, který do teď znal. Jak se totiž ukázalo, malá komůrka nebyla to jediné tady. Kdeže! Za ní toho bylo mnohem, mnohem víc. Celá jeskyně a strom a voda! Tolik nových věcí, že drobek ani netušil, na co všechno to zírá a valí bulvy. A že valil zdatně. A při tom všem se ohlížel všude kolem sebe. Po sourozencích, které záhy nechal za zády, po kamení a po všech těch věcech kolem. Dobatolil se neobratně až k vodě, kterou ochutnal. Zkusil pak požmoulat v zubech i písek, ale rychle se poučil a všechen vyplival na zem před sebou. Jak měl u všech bláznů tohle všechno poznat, když neměl žádného učitele. Nikoho, kdo by mu ukázal okolní svět, jeho nástrahy a neduhy. Ale co není, může rychle být. I možná proto si to lišáček záhy nasměroval za světlem. A taky pryč z tohohle širého místa, které bylo jen zlomkem světa tam venku. A on to chtěl všechno, všecičko poznat.

// Polární skála