Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Válel se na boku a pokoušel se o něj spánek. Bylo to dlouho, co si pořádně odpočinul. Už docela dlouho byl na tlapkách a teď, po loveckém výkonu a dobrém jídle, si přišel ještě strhanější. Možná to bylo tím, jak se mu do žil vlil adrenalin, který ho teprve teď nechával spočinout. Ale on se tomu pokušení bránil, protože byl vedle něj Bjarkan, který se konečně trochu rozpovídal. V rámci možností, tedy stále docela odměřeně, ale mluvil. Sám od sebe, pokud se černý vejrostek nepletl. Naklonil pozorně hlavu ke straně a snažil se nemluvit, když nebyla ta správná chvíle. Jednou to moc nevychytal a skočil málem lišákovi do řeči, ale zavřel klapačku a bez omluvy čekal na svou chvilku. Ještě by dostal přes rypáček!
„Fakt? Mně to rychlý nepřišlo, ale já o tom prdlačku vim,“ rozhlížel se okolo. Svět se konečně vynořil ze záplavy temnoty a teď se pomalu probouzel do rána, které působilo malebně. Na obloze se honila oblaka jako nadýchaní beránci a všude byl klid. Vítr netancoval ve větvích zelenajících se stromů a Loki si tak potajmu užíval všech těch zvláštních barev, které z Polární skály neznal. Bylo to tak krásné místo, skoro by se mu tajil dech! Ale nemohl se zdržovat ve svých myšlenkách příliš dlouho. Bjarkan ho poutal k zemi na které ležel svým hlubokým hlasem; černé ouško cuklo směrem k němu. Záhy celý obličej.
„Nevím,“ hlesl krapet rozpačitě a trochu si protáhnul ztuhlé tlapky. Běhali mu po nich mravenci a nutili ho k úsměvu, který ale nebyl tak bezstarostný jako před chvilkou. „Nevím kam jít. Nevím, jestli mám kam jít. Doma na mě nikdo nečeká, snad až na bratra, který jen čeká na příležitost se po mně vozit a dělat ze mě blbečka. To nechci.“

Malý lišáček jménem Loki byl jako na trní, i když Bajarkan jedl, pořád se tak nějak popelil kolem a prozkoumával tuhle malou mýtinku mezi stromy, kde se ocitli snahou jeho stopování. Sledoval rozkvetlé kvítí a tu čerstvou, svěží travičku, která rašila na místech, kam nejvíce svítilo sluníčko. Všechno bylo takové nové, voňavé a zcela nezvyklé. Většinu života znal jen zmrzlou Polární skálu, úkryt skupiny a pak to, co prošel v zimě. Ale tady bylo krásně a kdykoliv slunci nastavil tvář, dotýkalo se ho tak jemným dotykem, který prostupoval kožíšek a hřál. Bylo to úplně jiné, než na co byl zvyklý a kupodivu to bylo… dobré.
K Bjarkanovi se vrátil až po jídle a ulehl kus vedle staršího lišáka, jehož tělo halily jizvy. Tvářil se po jídle spokojeně, ale přeci jen si Loki už víc netroufal přiblížit. Možná nebyl z nejchytřejších, ale dobře si všimnul jak při přemíře blízkosti veliký lišák koprněl a tuhnul. Zůstal proto dál a moc se nepřibližoval. Loki to možná i chápal, ani on neměl rád, když se na něj Styr lepil. Třeba někomu vadili i jiné lišky, nejen protivní a úzkoprsí sourozenci? Raději pohled obrátil na krajinu kolem nich, abych mohl následně přitakat:
„Jo, není to vůbec špatný. Já to moc neznam, protože jsem se narodil do zimy a znal jsem jenom zimu. Všudypřítomnou a neúprosnout,“ vysvětlil, zatímco si tak nějak rozpačitě začal hrát s packama. Bjarkan taky musel znát sílu zimy. Ale nechtěl se moc ptát, odkud ten statný lišák je. Nakonec nabral trochu respektu. Přeci jen však ještě s mluvou neskončil: „A děkuju… žes mi ukázal jak se loví a neposlals mě k šípku.“

Loki byl z celé té záležitosti se zajícem hrozně vyvedený z míry. I když už dávno bylo po všem, pořád jen seděl a jako vyoraná myš mrkal na většího lišáka ve snaze se nějak vzpamatovat z nastalého šoku. Kdo by čekal, že tohle zvířátko bude tak rychlé a hbité a mrštné? A vůbec! Že bude takový problém na něm jen udržet zraky? Zmatené lišče se pořád vracelo pohledem k tváři zkušeného válečníka a snažilo se nějak vstřebat onen podivný zážitek. Semlelo se to neskutečně rychle a když teď ušatec ležel u Lokiho tlapek, zdálo se to jako nepochopitelná vzpomínka. Ale dokázal to a i když nebyl tak úspěšný jak původně chtěl být, pořád dostal od Bjarkana pochvalu. To bylo snad víc než jen plný žaludek. Úplně se rozzářil a s úsměvem na rtech zamáchal huňatou oháňkou po zemi.
„Fakt sem se snažil!“ ohlásil pyšně svému novému mentorovi a vděčně se mu připletl blíž k nohám, protože moc nevěděl jak s náhlým nadšením naložit. Bylo tak složité ho udržet pod pokličkou a chovat se rozumně, když by nejraději Bjarkanovi skočil po krku a samou radostí mu snad i olíznul čumák. Pořád byl chlapec, který by potřeboval matčinu lásku. Škoda že neměl ponětí, že žádná máma už není.
Když mu starší lišák podstrčil kořist pod čumák, vůbec se nezdráhal. S chutí se zakousnul do úlovku a záhy vykašlával chlupy, jak moc hrr byl. Ale byl spokojený a plný entusiasmu., takže mu ani tlama plná chlupů nakonec nebyla proti srsti. Obědu do sebe však moc nedostal, když se rozhodl staršímu lišákovi přenechat zbytky tvořené většinou jejich kořisti. Byl stále plný adrenalinu. Nedostal by do sebe už ani sousto, když sebou plácnul na holou zem, aby mohl trochu trávit. Pohled pak zvrátil k obloze, která byla bez mráčku. Tohle bylo jeho první jaro a tak s údivem pozoroval koruny stromů, které zasypala záplava pupenu a z nich rašících zelených lístečků. Hlodala ho otázka jak tohle všechno vlastně funguje, ale zdráhal se zeptat. A tak si dál jen v tichosti užíval ševelení větru skákajícího z větve na větev a jeho teplý dotek, který příjemně projížděl hustým kožíškem plného ojedinělých bílých chloupků. Na světe bylo zase pro jednou krásně a jeho uším lahodila krom kouzelné melodie větvoví i ta ptačí, která se zjara nesla nad krajem. Všechno se tvářilo opravdu poeticky.

Aktualita uznána, 10 kamínků

Loki neměl o pochybnostech staršího lišáka ani zdání. Důvěřivě ho sledoval a když mu řekl počkej, čekal. Vzhlížel k němu? Definitivně. Byl celý zjizvený a třebaže se nezdál tak starý, musel toho prožít tak moc! Kdyby jen Loki mohl vidět polovinu všeho, čemu Bjarkan přihlížel. Samozřejmě nemohl mít tušení (nebo snad mohl, kdyby si dal dvě a dvě dohromady?), že Bjarkan byl válečník a schopný vojevůdce, který pro své milé srdce musel odejít.Znát celou pravdu, možná by se mladík bál. Ale teď se jen věrně krčil v křoví a čekal, až se něco začne dít.
Zlatá očka konečně padla na zajíce a teď vyčkávala. Zvíře to bylo divné a mělo opravdu hrozně dlouhé uši. Dlouho to vypadalo, že na něj Bjarkan zapomenul a už to tmavého přestávalo pomalu bavit, ale v ten okamžik se věci daly do pohybu. Zajíc vyrazil neuvěřitelnou rychlostí proti Lokimu, který začal zmatkovat. Nejprve vyvalil oči a chvilku stál jako zkoprnělý, než mu došlo jaký je jeho úkol. Vyrazil tak tak aby to stihnul a vyskočil snad v poslední možnou chvíli, aby ušákovi dopadl někam za krk. Skočil po něm s vyceněnými tesáky a do něčeho se opravdu zakousnul. Nepustil, jak mu bylo sděleno. Byl to ale nešťastný pád a místo hrdla čapnul zajíce za stehno. Poplašeným pohledem pátral po Bjarkanovi, aby mu z téhle nepříjemné situace pomohl.

Poslušně mlčel, i když jeho oči byly široké a vykulené. Kdyby jimi mohl řvát otázky, ječí na celý hvozd. Byl ale tichý a výraz v jeho tváři byl podivně klidný a vyrovnaný. Teda až na ty oči, které poulel na celý širý svět ve snaze uvidět zajíce. Nebyla to vůbec jednoduchá práce se dívat a čenichat a poslouchat a to všechno najednou ještě s tím, že se snažíte dávat pozor. Starší lišák mu toho hodně pověděl a on popravdě přikývnul, když se Bjarkan ptal jestli tomu rozumí. Nedalo se svítit, musel se to naučit jestli chtěl být dobrodruh a cestovatel a objevovat svět! Jaké štěstí, že ochotného učitele potkal tak krátce po tom, co se zbavil Styra.
"Naženes ho proti mně, já ho kousnu," zopakoval raději instrukce, ale na odpověď nebylo proč čekat. Jako před tím se vydal znovu po stopě, která byla silnější, avšak stále dost slabá na to, aby si Loki mohl trochu porovnat myšlenky. Odhodlání mu nechybělo, ale třebaže se snažil úplně přirozeným talentem nebyl.

// Vodopád

Tiše následoval Bjarkana a po Erin se neohlédl více než jedenkrát, kdy jí zamával tlapkou na rozloučenou s širokým úsměvem, kterým pak nadále obdarovával polárníka kdykoliv se setkal s jeho pohledem. Tátu neměl, tak se upnul na nebohého poutníka, který se mu připletl do cesty. Ale nahlas neprotestoval a tím pádem drobotině nezavdal žádné obavy o tom, že by činil něco proti své vůli. A tak dorostenec pochodoval věrně po jeho boku, tiše naslouchal a pak taky poslušně čenichal, jak mu bylo vysvětleno. Prve ho v lese nic neuchvátilo. Mísilo se tu mnoho pachů a on jim vůbec nerozuměl. Motala se mu vlhká vůně lesa samého, to jak voněl mech a smůla ze stromů a taky nějaké sladké kvítí, které se tu někde rozhodlo propuknout k životu. Ale přeci jen mezi tím vším nakonec něco vyvstávalo. Něco trochu jiného, víc kyselého a míň zemitého. Přimhouřil víčka a začenichal, ale byl rázem přerušen jeho mentorem, který poukázal daným směrem. Loki v duchu zajásal a s úsměvem se na lišáka otočil:
„Ano!“ hlesl tichounce, protože pořád věřil tomu, že nemůže úplně moc mluvit. A tak jen čekal co má dělat dál. Než mu to došlo? Možná by mohl jít za tou vůní? Za tím pachem? Pomaličku a trochu neobratně si to namířil po stopě, kterou mu vytyčil starší a zkušenější. Místy slábla a on si nebyl jistý, v takových chvilkách se obracel po Bjarkanovi a hledal u něj oporu a ujištění, že to dělá správně a že si opravdu nepopletl pach, který měl na mysli. Zajíc byl ovšem daleko a Loki postupoval pomaličku. Měli spoustu času, než se k němu nezkušený lovec doplouží.

„Neeee?“ protáhnul lišáček rozpačitě, když padla otázka na zajíce ve vodě. To se určitě nikdy nemohlo stát. Jeho obličej byl však rozpačitý a z tváří mu utíkal velmi, velmi, velmi přitroublý úsměv od ucha k uchu, jak sám ze sebe chytal cringe. Jak se mu to jen povedlo? Nemohl být přece až takovej matla, ne? Ale Bjarkan nic neříkal a jako správný mentor rychle pokračoval ve výkladu. Lež Lokimu prošla, ale copak byla zlá? Byl skoro dospělý a nikdy nelo-vil a ani neviděl zajíce. Jasně že se za to styděl! Hbitě ovšem zaklapl čelisti, když ho k tomu starší lišák vyzval – roz-hodně nehodlal zpochybňovat jeho rady, když se mu konečně někdo pořádně věnoval! Výhra? Stoprocentně. Pro Bjarkana? Sotva. Ale Loki byl moc mladý na to, aby dokázal z lišáka vyčíst byť jen náznak neochoty. Anebo ji prostě skvěle polárník skrýval, to mohla být taky varianta a pravděpodobně byla nejpravděpodobnější. Na každý pád teď Loki držel jazyk za zuby a potichu následoval svého společníka. Pohyboval se poměrně obratně, ale pořád byl jen neohrabaný mládenec a tak jeho pohyb nebyl tak přirozený, jako pohyb jeho nového přítele. Jemu to nevadilo. Jestli Bjarkanovi ano, to už byl úplně jiný příběh. Ale Loki se snažil, opravdu ho to docela bavilo a snažil se velkého lišáka zrcadlit jak jen to šlo. Hlavní bylo, že už nekladl další otázky, jen se jedním pohledem rozloučil s magickým vo-dopádem a spolu s ním i s Erin, která se k jejich následování asi úplně neměla. Škoda.

// Arsenský les

Lokimu Bjarkanovo neštěstí v přehršli slov rozhodně nevadilo. Erin mu zjevně neměla moc co povídat, nebo ji přešla chuť. A tak svou zvědavou duši a ještě zvědavější a lehce přidrzlý pohled obrátil na druhou nejpravděpodobnější oběť: ach ano. Chudák polárník. Jaro zatím tmavému lišáčkovi nepřišlo moc úchvatné. Zem byla mokrá a čvachtala a nebyla taková zima, takže by mohlo hrozit, že mu brzo začne být ještě ke všemu teplo! Nehoráznost. Chudák ještě nevěděl, že svět kolem něj brzy propukne v záplavu barev a hudby, až začnou ptáci zpívat zplna hrdla. Nebylo se čemu divit, vždyť neměl žádné pořádné zkušenosti s chodem světa a ročních období. Znal jenom polární skálu a svět v zimě, která pomalu odcházela a dávala prostor i dalším hezkým věcem, na které si měl lišák teprve přijít. Alespoň že v ukrytém stínu lesa alespoň vodopád ještě zanechal v klidných tůních kolem sebe zbytky ledu, ke kterým se pře mlhu a stíny nedostaly sluneční paprsky.
„Joo, zajíce znám,“ lhal Loki s trochu rozpačitým úsměvem, který ho zcela prozrazoval. Doufal, že ho Bjarkan kvůli té lži nevytahá za uši, ale co měl dělat? Měl přiznat, že je skoro dospělý a vůbec neví jak to ve světě chodí? Víc se mu líbila ta nabídka praktických cvičení, až zas několikrát hravě zahopkal na místě. „Ano, pojďme se podívat na zajíce!“ přitakal s úsměvem a pokračoval tak svůj život bez znalosti významu slova prosím, jako by se nechumelilo. „Ty umíš lovit? Ukážeš mi jak na to? A je tohle vůbec dobrý místo? Žije zajíc ve vodě?“ spustil serenádu otázek s takovým zápalem, že si nakonec šlápnul na jazyk a musel zmlknout. Zaklapl hlasitě čelisti k sobě a raději tiše čekal, co mu zkušenější poví.

Aktualita uznána, 10 kamínků

// Azurová řeka

Věrně následoval svoje společníky a mírně se samolibě usmíval svému štěstí, že konečně potkal skutečné dobrodruhy, kteří se nezdráhali ho opravdu vzít se sebou. A vůbec – konečně se zbavil Styra a jeho poznámek. Tedy přilepšil si jen trochu, neboť i Erin pořád něco hučela o stavění se na vlastní tlapky a soběstačnoti. Ale jak tak poslouchal tu školu a pokoušel si dát věci do souvislostí, asi to nebylo úplně špatné rozmýšlení. Třeba by se mohl úplně osamostatnit a jít si po svém? Objevovat a poznávat krásy světa kolem… zdálo se to jako rozumné počínání! V záři zapadajícího slunce se cesta podél řeky zdála malebná. Loki tolik barev pořádně nikdy neviděl a teď si je prohlížel se zájmem a respektem, zatímco mu po pravém boku hučel vodní tok. V tom slunci se jevil snad ještě krásnější. Navíc ještě s ohledem na stíny, které se protahovaly a na zemi všude kolem vytvářely podivné žíhání. Holé větvě stromů skřípaly ve větru a Lokiho kožíšek sem tam jeden poryv nepříjemně ofouknul! Sem tam se zamračil na svět kolem, ale jinak se spíš dál usmíval, neboť se mu ta souhra okolností líbila. A jak mu padla brada, když v západu slunce jeho oči prve padly na zlatem zalitý vodopád! Zastavil se na místě a s otevřenou tlamičkou sledoval onu nádheru, která se před ním skvěla!
„A co je tohle, kde voda padá dolů?“ ptal se hned Erin. Najednou se její upovídanost a výmluvnost jevila jako trochu lepší dispozice k vysvětlování jeho všetečných dotazů. Přihopkal blíž a vyvalil na ní oči v očekávání dalšího moudra, které by obohatilo jeho jinak docela nudný život. Moc nerozuměl tomu celému koloběhu života, ale líbila se mu pochvala a jakmile ji obdržel, rozpustile se usmál. Sotva dokázal zadržovat radost. Raději se zpět obrátil na Bjarkana, který ho chtěl učit lovit! Ten ho svým mručením neuváděl do rozpaků.
„Možná bych si na něco většího troufnul, ale co je větší?“ jeho dotaz byl upřímný. Moc nevěděl, co by měl lovit a jak to udělat. „Budu asi potřebovat trochu víc teorie,“ zamrmlal a s očima plnýma naděje znovu vyhledal upovídanou dámu, která by mu třeba řekla jak to na lovech chodí a o co vlastně jde! „A jo, sníh je lepší. Proč najednou mizí? A vrátí se někdy?“ ta slova byla progresivně víc a víc plná úzkosti, až vyvrcholila v panické vypísknutí. Co když se sníh už nevrátí? Poplašeně se začal rozhlížet, jestli na břehu tůňky nalezne jeho zbytky mezi stíny.

Aktualita uznána, 10 kamínků

// les Taldren

Tmavý lišáček věrně následoval své nové společníky a až nezdravě jim důvěřoval. Sice nevěděl, že s ním nemají žádné nekalé úmysly, ale nějaká ta nedůvěra by na místě byla. Bohužel neměl nikoho, kdo by ho tohle všechno naučil. Ani že za větu patří děkuju a na začátek občas patří prosím. Ani mu nikdo nevysvětlil, že je dospěláky občas docela dobré poslouchat! A on poslouchal a snažil se ty věci vstřebat, ale pomalu ho přestávalo bavit, jakým způsobem všichni jeho mámu ospravedlňují. Měřil si oba zkušenější lišáky pohledem a trochu mhouřil víčka. Nic ale neříkal a šetřil dech na cestu, která je vedla k dravě proudící řece. Přejel její proud pohledem a zastavil na jejím kraji. Nikdy nic takového neviděl. Ten potok, který sledoval od Polární skály, byl zamrzlý a rozhodně nebyl tak divoký. Mohl na té záplavě oči nechat, ještě s tou barvou, která z ní téměř až vyzařovala.
„Co to je?“ ptal se těch větších a zkušenějších, „proč je ta voda tak zvláštně barevná a kam tolik pospíchá?“ Snad jen poslední zbytky zdravého rozumu mu nedovolily přistoupit blíž, až k těm kluzkým kamenům, které břeh lemovaly. A bylo to dobře, neb byly nebezpečné. Jenže cestovatelé se dlouho nezdrželi a Bjarkan záhy zamířil do neznáma. Teď je ale před tím nevyšlapaná a neznámá stezka vedla podél řeky, což se drobkovi líbilo. Zase sledoval velkého lišáka s posvátnou úctou a sem tam zase zamířil k Erin, aby mohl chvilku sledovat jí. Ani jednomu však na domněnky o rodině a rodičích neodpověděl. Věděl svoje – kdyby mámu zajímal, mohla by se zvednout a tyhle věci a místa mu ukázat sama. Ale ona na ně pěkně kašlala! Raději ty myšlenky zapudil a svou pozornost obrátil k polárce, jež mu kladla otázku.
„Jednou se mi podařilo chytit myš,“ vyprsil se svým úspěchem a hned se dmul pýchou a dal si záležet, svůj úspěch zdůraznil před zraky obou. Slyšeli ho? Museli!
Cesta zatím plynula podél rychlé řeky a Loki tak sotva mohl dávat pozor co lítá kolem. Jedno bylo jisté: dotěrné mrholení mu zmáčelo kožíšek a vypadal teď trochu jako krysa. Sice nepromoknul, to jeho hustý kožich nedovolil. Štípalo ho ale do očí a nevypadal opravdu nijak vábně. Tlapky se mu klouzaly v usmýkané břečce, která vznikla ze sněhové nadílky a bláta, co se na břehu Azurové řeky za ty roky nashromáždilo. Nebyla sice zrovna velká zima, ale to možná byl ten problém. Zlatýma očima lišák koulel po obloze a oblacích, které zakryly nebeskou modř. Nebyl vůbec uspokojen. „Bude pořád takhle hnusně mokro?“

// Vodopád

Aktualita uznána, 10 kamínků

|23|

Nervózně zarýval drápky do země a čekal na svůj rozsudek. Tedy alespoň tak mu to přišlo – jako rozsudek. Jezdil nedočkavým pohledem z dospělého na dospělého a když se rozpovídala Erin, sotva dokázal udržet své nadšení, jak radostně máchal chundelatou oháňkou. Tvář se mu přitom roztáhla až do křečovitého úsměvu, který byl ale čistě nadšený. A bylo to vidět. Jeho nadšení bylo nefalšované. Kdyby se opravdu nadržel zkrátka, asi by si poskočil, nebo dokonce zavýsknul. Vydržel však a tak se jen vesele culil a dál zarýval drápky do země, když čekal na instrukce. Jak se na takové dobrodružství vůbec vyráží? Ach ano! Dáte se prostě do pohybu. A to přesně učinil Bjarkan. Teda po tom, co dostal lišáček další přednášku o tom s kým se bavit a s kým zase ne. Už k tomu nic neříkal. Stačila mu jednou a vzal si z toho co nezbytně musel. Víc nebylo k ničemu. Celý natěšený vyrazil vedle šedého lišáka vpřed a jako pes s povelem k noze k němu za své nížky vzhlížel. Pořád nebyl dost velký na to, aby se mu vyrovnal. Ale nechybělo zase tolik. A tak vedle něj capkal dál a sem tam se ohlédl po Erin, ale tak nějak věrně poslouchal, co měl na srdci ten lišák, protože vypadal jako zkušený cestovatel a válečník a byl hrozně drsný. V odpověď se zamračil.
„Nemyslím si, že by si někdo dělal starosti. Máma prostě jen… spí,“ vysvětlil zklamaně a krátce sklonil pohled k zemi, na které nakopnul kámen. Nos měl rozhořčeně nakrčený. „Myslím, že jsem jí úplně jedno. Ani mi nedala jméno když sem se narodil,“ žvatlal, jak tak následoval své nové společníky tmou do neznáma.

// Azurová řeka

Tmavý lišák byl ve společnosti těch dvou docela spokojený. Na oba sice koukal zdola, ale to ho zase tolik netrápilo, hlavně protože se mu konečně někdo věnoval. To byla příjemná změna. A taky ho nikdo netlačil k návratu domů, když se z něj konečně taky jednou dostal! No nebylo to super? Nedočkavě si přešlápnul z tlapky na tlapku a vesele zamrkal. Vypadal jak čertík připravený vyskočit z krabičky. Kdyby to uměl, řekl by něco jako „těší mě,“ jenže to Loki nevěděl a tak jen vesele koukal na Erin s Bjarkanem, kteří s ním měli tu trpělivost. Erin ho hned začala poučovat, což ho přimělo trochu se zarazit a sklopil lehce uši. Poučky se mu moc nezamlouvaly, ale možná na tom bylo něco pravdy.
„Jasnačka, šéfová,“ zasmál se nakonec a zamáchal huňatou oháňkou, která byla upatlaná od tajícího sněhu v podobě břečky. „Byl jsem s bráchou, ale ten se mermomocí chtěl vrátit domu, tak to asi udělal. A já až teď potkal vás. Ste asi první koho vidim, co jsem utekl mámě z pod oháňky,“ zakoulel teatrálně očima a pak se trochu ošil, „takže ne, domu se fakt vracet zatím nechci. Mohli byste mi poradit, kudy kam a kde je to pěkný? Nechci pořád jen sedět v úkrytu a čekat na smilování. A Taniu fakt neznam. Jenom bráchy a ségru a mámu. A pak nějakýho zjizvenýho lišáka od mámy, ale taky nás chtěl vrátit domu. Jak se zdá, všem de pořád jen o jedno.“ Tlapkou ryl v mokrém sněhu před ním a trochu se vykrucoval, ale jeho pointa byla jasná: domu ne. Dobrodružství bylo to jediné, na co dokázal myslet.

„Brejden, pane a paní,“ zazubil se nedočkavý lišáček na společnost, která ho okamžitě obklopila. Vypadali docela přátelsky – nebo alespoň ta liška. Nepředstavil se ani jeden z nich, ale to vlastně ani on ne. „Menuju se pěkně prosim Loki,“ vysvětlil krátce a rychle se usmál. Ve vánku se jeho měkká srst zatřepotala, takže vypadal ještě nadýchanější a rozkošnější. Jeho očka zářila nadšením a opojením z nových tváří, které zrovna potkal. „Nejsem ztracený. Teda doufám. Vím odkud jsem přišel – z Polární skupiny. Ale máma na mě neměla čas, tak jsem se prosím rozhodnul zabavit se sám, jinak bych se ukousal nudou. A teď jsem došel až sem, ale tohle místo vůbec neznám a když jsem slyšel hlasy, přišlo mi dobrý se k nim přidat, abych vás mohl pozdravit a poznat.“ Konečně zaklapnul chlebárnu a s očekáváním a úsměvem na rtech čekal, co se bude dít dál. Trochu u toho samozřejmě máchal dlouhou oháňkou. Třeba Cron se snažil z jejich setkání nějak vykroutit, aspoň tak mu to přišlo. Ale tihle dva by se nad ním třebas mohli smilovat, no ne? Hlavně ten lišák vypadal fakt krutopřísně a drsně.
Přes noc zatím napadlo fakt hodně sněhu. To se Lokimu moc nelíbilo, protože před tím se svět pomalu probouzel k životu a bylo i něco vidět. Teď bylo vše mokré a promrzlé a sníh se mu lepil na tlapky, což nebylo vůbec příjemné. Pokoušel se své zklamání z nové sněhové nadílky zakrýt, ale vrásky na čele a nakrčený čumák přeci jen trochu měl. Alespoň že jak se slunce pomalu škrábalo k vrcholu své pokojné cesty po nebi, trochu se oteplovalo. Sem tam se mu do kožíšku opřel chladný větřík, ale nebožák nemohl tušit, že se brzy opravdu oteplí a příroda se konečně probudí k životu. Ta vůně ve vzduchu byla jaro. Jaro, které nikdy nezažil. Znal jen sníh a mráz a teď obezřetně pozoroval holé větve, které se mu skláněly nad hlavou. Co asi přijde dál?

Aktualita uznána, 10 kamínků

// Skaliska přes Taldrenské kopce

Lišáček si neohroženě ťapal nepřístupným terénem a nenechal se zastrašit nikým a ničím. Procházel údolí a zkoumal různé úžlabiny a nebál se žádného dobrodružství. Dokonce se mu podařilo v tajícím sněhu ulovit myšku (třebaže spíš nedopatřením, než že by byl takový lovecký talent). Musel se za to pochválit, ale bylo rozhodně jednodušší se stravovat jídlem, které ulovil někdo docela jiný.
Jak si tak ťapkal krajem, zanesly ho tlapky až k lesu, který neznal. Ostatně jak by taky mohl? Vždyť nikdy nikde nebyl. A to ani chudáček nevěděl, že je z něj sirota! A tak si jen nevědomky pomalu kráčel v tom ranním přítmí a pozorně se rozhlížel po širém světě, který s tajícím sněhem a v dešti vypadal docela jinak. Trochu remcal, ale protože se z pod bílé pokrývky vynořovaly zajímavé úkazy, dlouho mu to nevydrželo. Jen ho štvalo, že má z té břečky úplně mokré a oslizlé tlapky. Jaké měl pak štěstí, že nedaleko sebe zaslechl hlasy! Ihned se pozorně přikrčil v přítmí křovin a zlatýma očima pozorně přejížděl okolí, jestli uvidí ty osoby, které si dovolily mu křížit cestu.
Nakonec je opravdu zahlédl! Jeho tmavý kožíšek s tmavým podrostem splýval dobře, ale nebyl dost opatrný a ani zkušený, takže si ho mohli všimnout skoro hned. Ale on se rozhodně nechtěl moc ukrývat. K dvojici si to s neslavným odkašláním a hrdě zdviženou bradičkou nakráčel jen o několik chvilek později přímo před dvojici, jako by se u nikdy nic nemohlo stát. Do jisté míry si to nebezpečí neuvědomoval. Byl už docela veliký na poměry svého druhu, ale na velkého lišáka s divným okem neměl. O té tmavé lišce ani nemluvě. Pořád na něm bylo dobře vidět mládí i fakt, že vlastně neví co se sebou. I když se totiž snažil tvářit co nejvíc důstojně a jako syn Yrity polární skupiny, pořád těkal pohledem z jednoho na druhého a trochu nedočkavě poťapkával na místě.
„Brejden přeju,“ zahuhlal přes své nadšení. „Nevíte někdo prosím pěkně kde to sem? Moc to tu neznam,“ brebentil velmi stroze a pořád přejížděl pohledem z lišky na lišáka a zase zpátky. Ten chlapík vypadal docela hrozivě, ale tmavý se nebál. Byl moc vzrušený tím, že konečně někoho potkal. Třeba se o něj budou zajímat na rozdíl od paní mámy?

Loki odpočíval. Po hádce se Styrem se mu spalo nečekaně dobře. Opravdu! Přišel si skoro jako znovu zrozený. Konečně měl svou svobodu. Tolik vytouženou svobodu, která jako by se stala začátkem a koncem jeho celé existence. Nebožák nevěděl, že byli jeho rodiče dávno pryč a že skupinu teď opatroval někdo úplně jiný. Někdo nový. Vykoupení pro jeho svobodou duši, která tak dlouho žila v očistci a trápila se závažím, které ji pomalu táhlo ke dnu a dusilo ji v temnotách. Ale teď ta váha byla pryč a on si mohl konečně dělat cokoliv se mu zachtělo. Úplně cokoliv na světě! Hlavně protože se vylepšilo počasí a on mohl konečně běžet objevvoat – prohlédnout si svět kolem něj. A tak vstal, protáhl si zatuhlé tlapky a s úsměvem na tváři si to namířil do neznáma. Proplétal se mezi skalisky a nepřišel si v nebezpečí. Vlastně si byl naprosto jistý, že je v bezpečí. A neměl důvod se bát. Les kolem něj byl klidný a tichý, nikde žádné stopy, nikde žádné nebezpečí. A tak šel Loki dál od domova. Do míst, která neznal a do míst, která mu byla cizí. Nebál se. Sledoval kraj kolem sebe a vše pozorně prohlížel. Vždyť měl teď všechen čas světa.

// les Taldren před Taldrenské kopce