Příspěvky uživatele

< návrat zpět

5/5

Nudil se? Trochu. Čas se skoro nehýbal a fenka stále mlčela. A tak se uzavřel do vlastní mysli a snažil se zabavit tam. Fantazírování o létání brzy nechal být a raději se vrátil ke zkoumání počasí a přírody, která dvojici obklopovala. Neznal tohle místo, ale líbilo se mu s každou chvilku víc. Vyšlo totiž zase slunce a v jeho světle se objevili ti podivní tvorové. Létali od kvítku ke kvítku, pokaždé se zastavili na místě a pak zase odletěli dál. Loki je s podivem sledoval a snažil se rozšifrovat, jestli to jsou ptáci, či zda se jedná o hmyz.
“Ty víš co jsou zač?” otočil se krátce na fenku a nastražil drobná ouška, aby nepřeslechl případnou odpověď.pohled zatím sklopil k pestrobarevným květům, které dvojici obklopovaly. Tvářily se chutně. Mohly chutnat tak jak vypadají? Odolal ale pokušení nějaký z nich rozžvýkat a raději k tomu nejbližšímu pouze přivoněl. To bylo bezpečnější! Ještě by se otrávil! Pohled pak rychle obrátil na další hmyzoptáky, kterých snad jen přibývalo. Opravdu si přál vědět kde se tu vzali a co jsou zač.

4/5

Sny o létání drobkovi moc dlouho nevydržely. Začal totiž moc přemítat nad všemi těmi náležitostmi, co by to obnášelo. Tak zaprvé - musel by mít křídla a to se mu rozhodně nezamlouvalo. Ne že by si s nimi přišel ošklivě, ale musela být těžká a hlavně muselo dát velkou práci se s nimi odlesnit od země. Dobře věděl, že když dlouho utíká, bolí ho potom nohy a občas i nejen ty. Ale co křídla? Jistě by to s nimi nebylo jen tak! Druhá důležitá věc byl fakt, že by je musel nějak celý den nosit. Co by s nimi dělal? Nosil je jako ptáci u boku? Když se na opeření Koukal na zemi, nepřišli mu vůbec tak elegantní a obratní. Mohla za to křídla? V té malé hlavě to dávalo dokonalý smysl! Když pták přitáhne své letky k tělu, stane se moc zavalitým, než aby mohl normálně chodit. Pokud to tedy vůbec jen po dvou šlo.
Takové složité úvahy ovšem lišáček moc nezvládal. Sotva si dokázal odůvodnit ty základy. Tak složité úvahy šly úplně mimo něj! Ale navzdory všemu byla ta úvaha ohromně lákavá. Navzdory všemu špatnému ji nemohl dostat z hlavy.

3/5

Černý lišák čekal dál a cítil se o něco lépe. Uklidňovala ho totiž příroda, která si jako by nic existovala všude kolem. No opravdu! Třebaže ho znervózňovala nehybnost stromů, nebylo mu vůbec špatně když hleděl na ptáky v jejich korunách. Ti byli spokojení. Vesele si klevetili o ničem a o všem zároveň, načež létali sem a tam jako diví a ještě více cvrdlikali.
Jaké to asi je? ptal se mladík sám sebe. Výšky ho určitě netáhly - na stromy ani skály se šplhat určitě nemusel! Ale vznášet se na nebi jako pták? To do jisté míry hezky opravdu znělo! Svůj pohled pak ale Loki otočil k zemi. To určitě nebylo pro něj. On byl prostý vejrostek. Mladík bez domova a bez rodiny. A hlavně lišák - navždy připoutaný k půdě, která ho teď chladila do tlapek. Té myšlence se ovšem usmál a na pár okamžiků si sám sebe představil. Svištěl noční oblohou a viděl svět z té závratné výšky. Už jen jako denní sen to bylo dechberoucí. Co potom realita?

3/5

Ale co moji ostatní sourozenci? ptal se dál sám sebe žen tmavý, zhrzený tvor. S nimi sotva strávil tolik času. Jací asi byli Frosty spolu s Tarante? Bylo to tak dlouho, co je viděl naposledy. Najednou se mu div nezastesklo po domově. Nebyla chyba je nechat samotné?
Hej! okřikl sám sebe v duchu. Nebyla to chyba. Nemohla být. Byl rád, že cestoval sám. Nic jiného mu ostatně nepříslušelo, jak už dokázali Erin s Bjarkanem a jak mu brzy měla ukázat liška jménem Rusalka. Byl si tím skoro jistý. Malém ji chtěl odehnat, ale nakonec si to rozmyslel. Chtěl vidět variaci těch výmluv, proč by měl jít raději po vlastní ose.
Pohled proto sklopil k zemi, kterou pokrývala úžasně zelená tráva. Lezl v ní hmyz a proplétala se mu mezi bílými prsty. Alespoň něco málo ho uklidňovalo a skutečně těšilo.

2/5

Počasí se neměnilo a malý lišák zůstával nabručený. Ani ten svět se o jeho bolení nestaral! Jak se opovažoval?! Jako stín tam stál v temném lese a zamračený doufal ve fenky časnou odpověď, která by ho vysvobodila z onoho bludného kruhu úvah. Ale bylo ticho, proto mladík raději obrátil zrak k přírodě, jenž se táhla všude vůkol.
Les to byl krásný - staré stromy se skláněly nad dvojici a pokoušely se naslouchat neprobíhajícímu rozhovoru. Nebo se snad bavily mezi sebou? Mohly stromy mluvit nějakou řečí, kterou nikdo jiný neslyšel, natož pak aby jí rozuměl? Pokud ano, tmavý je obdivoval. Musely tu stát roky a roky jen mluvit s těmi stromy, se kterými tu vyrostly. Představil si sebe na veky uvězněného po Styrově boku a srst na krku se mu podvědomě naježila. Tak to ne. To by byl osud horší než peklo.

5/5

Zatímco čekal na drobnou fenku, měl mladý lišáček spoustu času utápět se ve svých myšlenkách. Moc jim nerozuměl. Ostatně co ho svět zatím naučil? Alespoň z těch dobrých věcí vůbec, ale vůbec ni. Povzdechl si a aniž by hnul brvou, nechal divoké myšlenky plynout napříč jeho hlavou.
Po nebi se zatím honily nadýchané mráčky, které asi vůbec nic netrápilo. Vůbec se Lokimu zdálo, že nikoho na celém širém světě jeho bolest netrápí. Svět si tak nějak plynul vesele kupředu a zdál se prostě malebný. Větřík si pohrával s lesem všude kolem, větve se vesele pohupovaly a listí nad jeho hlavou tichounce ševelilo. Kdyby mu nebylo tak pod psa, asi by se usmál. Alespoň že slunce chvilku sdílelo jeho melancholickou náladu a poplašeně se ukrylo za jeden nadýchaný obláček a nějakou chvíli tam zůstalo ukryté. Les v tu chvilku pohltil podivný stín, který se plazil po okolí. Černobílý mládenec se ošil, hlavu pořád zaplavenou lítostí nad sebou samým. Tak co ta fenka? Vyžvejkne se?

Aktualita uznána, 10 kamínků

Loki byl teď rozvážný, když tak sledoval maličkou lištičku, se kterou konečně nalezl trochu té společné řeči. Jak se ukázalo, bylo lepší mluvit s někým, s kým jste se nacházeli na jedné vlně. Jednoduše se ztrácel v konverzaci, když každý mluvil o tom samém a zároveň něčem úplně jiném. Teď si rozuměli. Neštěkali po sobě, domlouvali se – to se zdálo jako dobrý posun. Znovu se posadil a Rusalku přejel pohledem, když přeříkala všechny jeho tituly. Možná na tom liškám záleželo? Třeba by se k němu chovali všichni trochu víc s úctou, kdyby věděli co je zač. Ale záleželo na tom? Mělo cenu se chlubit matkou, která o vás stejně nestojí? Myšlenky mladíkovi vířily v hlavě ale nemohl nad nimi tratit příliš pozornosti. Víc ho zajímala Rusalka.
"Nevim jestli to je nebo neni romantický, lásku k liščatum jim hatilo totiž úplně všechno." Před chvílí poměrně zaujatý hlásek se změnil v zabručení, které rezonovalo v polárníkově široké hrudi. "Celá chyba byla asi v tom, že sem se prostě neměl narodit, víš?" A bylo to: celá pravda spatřila světlo světa. Bolelo to jenom opravdu zatraceně moc. Zlatá očka se zaleskla a Loki si olíznul čenich, aby nebylo vidět, že mu z něj trochu teče. Aspoň že očka nakonec zůstala suchá. Raději se upnul na ten trošek informací, které hledal o Rusalčině původu.
"Mezi fenky?" opakoval se zájmem. Co přesně to znamená prosím pěkně?

Zájem bylo něco, na co Loki nebyl úplně zvyklý. Tedy: každý se hned zajímal kde má rodiče a proč je bez dozoru, ale nikdo se neptal na Lokiho. Zmatený, s mokrým kožichem a podivně splihlý seděl proti drobné Rusalce a přemýšlel, cože se to právě děje. Jeho mysl jako by nebyla schopná zpracovat ty věci, které říkala a s jak s ním mluvila. Už nebyla tak nabroušená – vůbec ne. Mluvila klidněji a s podivným zabarvením, které tenhle zanedbávaný mladík dost dobře neuměl zpracovat. Až ho zamrzelo, že na ní prve tak "vyjel", že jí po jeho starostech nic není. Krátce sklopil pohled a přešlápl si z tlapky na tlapku.
"Ne, máma byla polárka a táta obecnej," vysvětlil krátce. "Teda – pořád jsem syn Yrity Polární skupiny sídlící na Polární skále," přeříkal poslušně svůj původ s trochu zvednutou bradou, ale jakákoliv známka pýchy byla rázem pryč, když pokračoval: "ale zajímalo by mě, kdo jsi ty. Nikdy jsem neviděl tak maličkou lišku." Tlapou si při tom prohraboval lesní podloží, které měl pod sebou. Líbilo se mu, jak po dešti vonělo. A pak tak podal důvod svého problému: "vlastně jsem skoro nikoho nikdy nepotkal. Utekl jsem z domova před nedávnem." I navzdory jeho velikosti téměř dospělé lišky bylo znát, že ho to mrzí. Z domýšlivého mladíka bylo najednou otřepané nedochůdče.

Představila se, ale to Lokimu vůbec nepomohlo. Pořád na ní koukal jako sůva a pomalu zpracovával proporce tvorečka u svých tlapek. Jak moc byla menší? A o kolik měla větší uši? Když mu opáčila stejnou otázkou, tvářil se prvně jakože nerozumí a pořád jen překvapeně koukal na tu tvář a velká ušiska. Nebál se, to se říct nedalo. Ale jasně ho udivovala ta dysmorfie.
"Ugh, sem Loki," zahuhlal nakonec, ale to nebylo všechno: "jsem kříženec. Ale co si ty?" Pochopí snad teď? Dojde lišce u jeho tlapek, že se neptal po jménu? Vychování moc nepobral na svých toulkách po Saeronu, takže nebylo divu, že si se zdvořilostí hlavičku moc nelámal. Dál neurčitě sledoval světlou lišku – musela to být liška, protože byla hodně jako on – a pokoušel se rozpomenout, jestli někoho takového někdy viděl. Ale krom sourozenců, Crona a Bjarkana s Erin nikoho neznal. Nakrčil čenich a konečně se postavil na všechny čtyři, zatímco ofenzivně máchal oháňkou za zády. Chtěla vědět, co se mu stalo.
"Nic se mi nestalo. Nic, co by byla tvá starost," bručel nespokojeně, zatímco si jí nedůvěřivě prohlížel a přeměřoval. "Jen normální den."

Loki byl definitivně vyveden z míry. Z části to nebylo na škodu, protože kdyby ho lištička tak nepřekvapila, asi by na ní něco zasyčel a odešel by se někam do stínů žírat svou bolestí. Teď ale seděl, hledal slova a jen mlčky sledoval to malé stvoření, které se mu motalo kolem nohou. Byla úplně jiná, než jak by si představoval jakoukoliv lišku. A JE to vůbec liška? nabízela se nečekaná otázka. Třeba byla cokoliv jiného? Možná byla nějaký divný mluvící druh zajíce. Byla na to dost maličká, ale neměla takový ten měkký rypáček, jako zajíc kterého ulovil s Bjarkanem. Přešlápnul z tlapky na tlapku, jak se otáčel dokola, aby na ni viděl. Znovu na něj něco houkla – jazyk měla zřejmě ostrý jako břitvu. Její možné nejistoty z dlouhého spánku si vůbec nevšímal! Ze svého překvapení se zmohl jen na pouhé: "co seš zač?" Možná bylo jeho zmatení omluvitelné, neb pořád vypadal jako odrostlé lišče, víc než dospělák. Ale kdyby mu to neprominula, možná by začal být štěkavý i on. Kdo ví. Přeci jen mu svět ubližoval víc, než by bylo nutně třeba.

Loki byl tak soustředěný na všechny ty pocity ve svém nitru, že si cizinky spící nedaleko vůbec nevšimnul. Její náhlé zjevení a vysoký hlásek mu proto vzaly pevnou půdu pod nohama a krátce zavrávoral, až si kecnul na zadek. Z nebes se v ten okamžik už snášel hustý déšť, který byl schopný se prodrat i skrze husté koruny stromů. Lokiho kožíšek se tak máčel nejen z chaotického běhu skrze mokrou flóru, ale i vlivem gravitace, která těžké kapky bez milosti táhla směrem k povrchu zemskému. Na fenku překvapeně zamrkal.
Znal obecky, znal polárky, ale tahle malá a hlučná lištička byla úplně jinou bytostí, než kterou by tu čekal. Popravdě by ji nečekal nikde, protože pouštní lišky neznal. Jeho překvapení bylo zřejmé, protože snad na chvilku zapomenul i mrkat a jen na ní valil žlutá očka, zatímco hledal balanc mezi překvapením a hněvem a lítostí, která se v něm nepříjemně mísila. Chtěl něco vykoktat, ale nezmohl se na slovo. Ty velké radary, to jsou uši?

// Arsenský les

Chtěl hrozně pospíchat daleko za obzor, ale v tom dešti mu kožich ztěžknul a nohy se mu rázem začaly motat. Krajina kolem se ale změnila dost na to, aby si byl jistý, že ho Bjarkan nebude následovat. No dobře, buďme upřímní: věděl, že by ho nenásledoval ani kdyby odcouval rychlostí splašeného šneka. V tom rozrušení se neopatrně proplétal mezi stromy a srsti se mu usazovalo všemožné harampádí. Větvičky, kusy mechu a lišejníků... Od pohledu vypadal dost zoufale na to, aby se mu leckdo vyhnul. Snažil se na sobě nedat znát rozrušení, ale jakmile věřil ve své osamocení, počal opravdu značně klít. Moc ostrých slov neznal, ale to u nebránilo vrčet vzteky na každou možnou větvičku, která se snad opovážila zatahat za jeho černý kabátek.
"Proč já?" zavřísknul jednou do promáčeného lesa s jasnou touhou ze sebe dostat pokud možno všechno své rozhořčení.

Loki Bjarkana pozorně poslouchal, i když si tak nějak balil svých pět švestek na cestu někam do neznáma. Myšlenky mu vířily v hlavě a moc nedávaly smysl, protože se trochu překřikovaly a byly podivně zmatené. Co bylo horší, že pomalu přebývaly ty zlé myšlenky, zkažené a nepříjemné, které bodají a které se dostávají hluboko pod kůži. Možná, že až do samého nitra kostí, kde je dřeň a kde nemá nic zlého být. Loki byl mladý a docela dlouho se pokoušel sám sebe přesvědčit, že je alespoň trochu chtěný. Ale byl? Krátce se otočil na zjizveného lišáka s jedním okem, který se teď pokoušel zachránit situaci a přesvědčit malého polárníka. Někoho lepšího, někoho lepšího... Všechno to znělo jako výmluvy. Možná to Bjarkan opravdu nemyslel špatně, ale Loki pomalu zabředával do hustého bláta, které se mu lepilo na tlapky a pokoušelo se ho stáhnout někam do temnoty. Pokusil se lehký úsměv a přátelské zastříhání ušima, ale nemohl být vlastně vůbec dál od jakékoliv formy štěstí. Pohledem rychle znovu uhnul a olíznul si čumák, nyní natočený zády ke svému brzy již minulému společníkovi.
"To je dobrý, však já to chápu," oponoval paličatě lišákovi, jak ho nohy pomalu začínaly nést daleko odtud. Nejprve jedna tlapka, později druhá. Nechtěl se vracet domů. To místo se stalo něčím, co vězňům připomínalo jejich celu, jejich vězení. Pravda možná byla jiná, ale Loki si to už nechtěl připouštět. Ta naděje umírala rychlostí blesku. Sladká idea mladého lišáčka pomalu začínala uvadat, jako když se kvítí ve sklenici pomalu spouští k zemi. Můžete ho zalévat jak chcete, ale v určitou chvilku už není cesty zpět.
"Sbohem, Bajrkane," rozloučil se prostě. Trochu mu přeskočil hlas, neb ho to doopravdy mrzelo. A pak prostě práskl do koní a nejvyšší rychlostí, kterou dokázal vyvinout, se vydal do neznáma. Z nebe se snášel ustavičný déšť a jeho kožíšek byl velmi brzy mokrý. A v tom dešti se na jeho tváři možná ztratila slzička nebo dvě, které se ze zlatých očí vylily ne kvůli sebelítosti, ale kvůli nesnesitelnému hněvu, jenž Lokiho zkoušel zardousit.

// Motýlí les

Ráno moc nepostoupilo, třebaže debata s jinak tichým Bjarkanem docela plynula. Hodilo se říct, že to bylo k Lokiho podivu? Uvědomoval si, jak tichý lišák vlastně byl a že tohle musel být docela výkon. Snažil se na jeho mlčenlivou notu naladit, ale jak mohl? V krku ho pálilo tolik otázek, které mu zatím nikdo nemohl zodpovědět. Dusil je v sobě vší svou mravenčí silou, aby velkého polárníka ještě víc neodradil.
"Tam," zanotoval trochu sklesle a ukázal. "Není to vůbec daleko odtud. Šel jsem jen kus cesty podél vody. Asi bych tam i trefil," ale chci? Ta slova mu hučela v mysli jako ozvěna, jak tak matně a bez cíle upíral pohled mezi těla starých stromů kolem nich. Možná to byl dobrý nápad? Co když ho opravdu někdo hledal? Ale co když ne? Ta představa byla děsivější, než cokoliv jiného. Přál si být chtěný a žádaný, alespoň od vlastní rodiny, která mu měla být blízká. Zjistit opak netoužil... Jistě! Pořád tu byl Styr, který bratra chtěl. Ale do jisté míry prostě sobecky chtěl všechny sourozence pod kontrolou, aby se mu nemohli vzdálit. O Lokiho štěstí mu ani trochu nešlo, tím si byl tmavý docela jistý. Na další Bjarkanovy spekulace raději neodpovídal. Moc popustil uzdu vlastním myšlenkám a teď se v nich zoufale topil. Po docela dlouhé odmlce se nakonec zmohl na prosté: "To je v pohodě, já to chápu. Chceš cestovat sám, rušil bych tě." Hlas se mu trochu zachvěl. Ne snad proto, že by se na velkého polárníka nějak zvlášť upnul, třebaže byl jediným lišákem, který se mu za poslední měsíce – za jeho celý život – alespoň trochu věnoval. Vyhoupnul se na tlapky a s trochu pokřiveným úsměvem se na staršího lišáka otočil: "asi bych měl radši jít."

Jen tiše ležel a sledoval krajinu kolem. Mraky stále připomínaly ovečky a bylo podivné ticho, které zapříčinila absence jinak věrného větru. Bylo až zvláštní slyšet to ticho a vidět klid ve větvoví. Najednou byli mnohem lépe slyšet ptáci, kteří cvrlikali ve výškách své tajúplné písně, kterým Loki nerozuměl. Trochu se nad tím zamračil, co když je pomlouvali? Ačkoliv možná měli opeřenci lepší věci na práci. Scou ozornost proto raději vrátil k oblakům, kterými se naposledy pokoušelo prodrat sluníčko. Bylo ovšem moc slabé a před těžká oblaka vykouklo jen jedenkrát, než ho zase ukryla za sebe. Škoda, pomyslel si vlček. Svět měl v jeho záři úplně jinačí barvy, ale i teď vypadal vlastně docela hezky. Hlavně ta vůně, která tancovala všude kolem. Byla těžká a držela se při zemi, takže ji cítil, když ji přítel vítr nevířil. Polechtala ho v nozdrách a on trochu nakrčil čumáček, aby si ulevil od svědění, které to sladko vyvolalo.
„Trochu bych řek, že tak to má bejt u nás doma,“ zabrblal lišáček. Polární skála byla taky takovou ledovou královnou – neustále zahalená do oparu z ledu a sněhu. Nebylo to zlé, ba ani ošklivé. Ale svět byl tak širý a roztodivný. Nechtělo se mu jen sedět na zadku a koukat se po ledovém království, které jejich matka přenechala jinačí dynastii. Tím směrem i krátce natočil zraky – alespoň směrem, kde to místo tušil – a pak zase obrátil pozornost na Bjarkana. Tlapky mu zatím zahalila hustá oháňka, ulevovala tak od mravenčení, jež ho nutilo do běhu čert ví kam. Nenápadně se ošil, když zase došlo na jeho rodinu.
„Já nevim,“ brouknul trošku nezaujatě, ačkoliv bylo jasné, že to trochu hraje. Snažil se působit drsně, ale copak to bylo za život, když jste neznali matčino laskavé pohlazení a otcův starostlivý pohled? „Možná by tam ještě mohl bejt táta? Ale copak by mě dávno nešel hledat, kdyby mu Styr vykvákal kde sem a co dělám? Nepřijdu si tam chtěnej, víš?“ Chtěl pokračovat, ale starší lišák ho překvapil svým… návrhem. Málem by vyskočil a nadšeně zakřičel, ale udržel své nadšení na uzdě. Všimnul si, že Bjarkan svůj návrh hned přehodnocuje? Možná, že když nebude tak hrr, nebude lišák zase tak hrr z toho vycouvat. Málem by bezstarostně pokrčil rameny, kdyby mu u toho necukala špička ocásku: „Jako otrava pro mě, nebo pro tebe?“ nachytal staršího lišáka na švestkách.

Aktualita krásná, ale ten vlček... 9 kamínků za Lokiho alias vlčího lišáka