Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na několik dlouhých chvil úplně zapomenul na Styra společně i s Rusalkou, která byla zhruba podobně veliká jako tohle lišče. Vypadalo uplakaně a dlouze mlčelo ve snaze snad mu naslouchat. V tom čase si ho Loki pozorně prohlížel. Jeho kožíšek byl takový zvláštní – ani bílý a ani černý. Jako by se vůbec nedokázal rozhodnout, jakou barvu chce mít. Šedou neurvale střídala bílá a navíc ty oči – kde jen lišče vzalo takové duhovky? To černý jaktěživ neviděl. Na druhou stranu zase tolik lišek nepotkal, třeba to bylo svým způsobem normální.
Spokojil se tedy se svým chabým vysvětlením všech nesrovnalostí a raději pevně nastražil ouška vpřed, když se prcek konečně rozpovídal.
"Ne prcku, Jackie tu není," brouknul tiše. Třeba mělo vše jednoduché řešení. Možná byla Jackie někde za rohem a jen si hráli na schovávanou. "Pamatuješ si kdys ji viděl naposledy? Třeba ji ve dvou můžem zkusit najít, co?" Pokusil se tvářit co nejvíc soucitně, ale když začal prcek natahovat, úplně se vyplašil. Na tohle neměl úplně buňky. Teda myslel si že nemá! Místo očekávaného útěku jen poplašeně přiskočil blíže k prckovi.
"Počkej počkej, klid. M-máma tě určitě hledá. Můžem jí zkusit jít naproti, jestli chceš? Víš odkud si?" Polárník to určitě nebyl, ale třeba to bylo Ambleerské lišče, ne? Zatím se ale zdráhal malého lišáka dotýkat, aby ho snad nevyplašil ještě víc. Zjevně měl už něco odžito, ale zároveň se také někdo vzorně podepsal na jeho výchově. Loki by totiž s cizím určitě odešel.

Lišky přicházely a odcházely. Les se jimi v jeden okamžik snad jen hemžil, ale Loki, tak trpělivý snad jako nikdy před tím, pokorně čekal na svou společnici. Hmyzopták byl pryč a všechno utichlo. To byla poměrně příjemná změna. Nádech a výdech, promlouval k sobě mladík. Ale nádech a výdech nedokázal oddálit ránu, která přišla "odnikud". Uvozovky, protože Styr doopravdy, a tím myslím doopravdy, hlasitě zaječel na celý širý svět, když se po Lokim vrhnul. Ozvalo se jen takové tupé ugh a pak bylo chvíli ticho, zatímco se celý naježený vraník pokoušel rozkoukat a rozmyslet se, co se to přesně děje?
"Styre?" zafuněl překvapeně, jak ho obklopovala bratrova známá vůně. A pak se pomalu pokusil vysmýknout z jeho náruče, protože do toho všeho zaslechl i prapodivný hlásek, který zněl snad jako kdyby se je pokoušela z cesty svézt bludička. Rád by bratra vítal o něco déle, ale copak mohl ten zlomený hlásek ignorovat. Snad jako kdyby na něj z dálky volalo jeho mladší já. Nastražil uši a nechal chvilku bratra s fenečkou osamotě.
Nebylo to jeho mladší já, protože když se naklonil přes blízký keř, zahlédl v ranním světle záblesk světlého kožíšku a modrých očí. Nemohl být dále od pravdy. A přece ho na té obrečené tváři něco silně přitahovalo. Zmateně zamrkal, když stanul proti liščeti. Dlouho za lišče považoval sebe, ale teď? Byl veliký a na onoho puntíkatého droba koukal značně z patra. Naprázdno polknul.
"A-ahoj?" pokus o oslovení mu nechtíc zadrhnul v krku. "Já-, ugh, já nejsem Jackie," pokusil se navázat konverzaci, ale hned by se nejraději praštil, "ale to už asi víš." Krátkou odmlku proložil vytrvalým kousáním se zevnitř do tváří. Co měl dělat. "Já jsem Loki, a někde tu jsou i Styr a Rusalka. Chceš si, uhm, odpočinout?"

3/5

Z rozjímání mládence trochu vytrhla jeho kapesní společnice, která se rozverně otočila na lišáka nedaleko. Co? poplašil se tmavý. Copak si ho nevšiml?
No jistě že ne. Když se pořádně rozhlédl a nasál do nozder okolní vzduch, ihned mu čichovým políčkem prošel i pach někoho jiného. Někoho třetího. Ošil se a sklopil uši k týlu, zatímco si nově příchozího pomalu prohlížel. Pořád stál před Rusalkou. Mít většího společníka, asi by ho použil jako živý štít. Ale s touhle zaprcatělou osobou to nemělo úplně valný smysl. A tak jen postával před fenkou a s bradou hrdě vystrčenou koukal na většího lišáka, jak si to k nim štráduje.
"Ty snad víš co sou tyhle věci?" oponoval cizinci rázem Loki a pohledem vyhledal jednoho z neposedných hmyzoptáků. Jestli ano, mohl jim jen objasnit situaci. Jestli ne, tak ho asi nepotřebovali. Tenhle lišák nevypadal zrovna moc přátelsky. Třeba byl ze stejného těsta jako Bjarkan?

2/5

Loki si nebyl úplně jistý, zda-li je bezpečné se v blízkosti neznámého tvora zdržovat. Ten pták, který ovšem značně připomínal nějaký hmyz, se ovšem srdnatě držel květů v jejich okolí. Opravdu. Chvilku se vznášel na místě, pak popoletěl jinam a pak ponožil dlouhý sosáček (nebo zobáček?) do květiny. Posečkal jen nějakou chvilku a pak pokračoval v tomto stereotypu, který Loki nedokázal pořádně rozklíčovat. Ale nevadilo mu to. Hlavní bylo, že se jeho poplašené srdce začalo trochu klidnit a mohl tak oddechnout.
Na kraj zatím padla noc. A nebyla určitě příjemná pro lišky, které příroda neobdařila tak hezkým a hustým kožíškem, jakým obdařila právě mladého polárníka. Když se černý mladík podíval pořádně před sebe, postřehl i náznak obláčku páry, který se vznesl od jeho čeníšku s každým výdechem. Horký vzduch pomalu kondenzoval. Jeho srst byla na takové počasí ovšem připravená. Studená noc a hvězdné nebe mu rozhodně nevadily. Krátce pozvedl pohled k úplňku nad nimi a nechal chladný vánek, aby ho pohladil po lících. Už tomu byl rok, co přišel lišáček na svět. A ten mu oplácel nádhernou podívanou, která byla odměnou za přetrpěné nehezké počasí onoho dne.

2/5

Drobná lištička byla zjevně naladěná na trochu jinačí vlnku, než po které se vezl Loki. Ta jeho byla temná a plná zášti a podobných pocitů, kterým moc nerozuměl a které ho docela silně ovládaly. A ona? Její vlna byla jasně modrá, skoro až tyrkysová a taková pozitivní – uvolněná. Moc nevěděl jak to zpracovat. Nebyl na takové jednání moc zvyklý, takže když mu prozradila své tajemství ke štěstí, jen podivně nakrčil čumák a sklonil hlavu ke straně.
"Do zenu? Nenechat se odrati?" zopakoval zmateně. Pokud to nebylo jasné na první pohled, muselo být na druhý. Vůbec jí nerozuměl. Ale nebylo to úplně důležité, protože kolem nich zrovna začalo kroužit to podivné stvoření. Loki se celý naježil – jako kočka. Od hlavy až po ocas! A pak jen stál a čekal, jestli se něco bude dít. Byla sice stále noc, ale brzy mělo přijít svítání. Nemělo tohle děsuzvíře spát?
"Tak klovat!" zavřeštěl lišáček vyděšeně, ale stále stál před Rusalkou a ani se nehnul. Ne že by s emu zamlouvalo dělat živý štít, ale co si budeme. Kdyby to chtělo krev, určitě to půjde rovnou po něm.

5/5

Fenka se konečně probrala a Loki ihned zbystřil. Nastavil ouška vpřed a překvapeně zamrkal. Nechtěla se hned pakovat pryč, což tak nějak očekával po svém bručení a mručení. Ale ona tu pořád byla a něco mu povídala.
"Láska?" zafrkal trochu nechápavě a pak sklopil pohled. Možná potřeboval někoho, kdo by mu chvilku naslouchal. Rusalka se o to zjevně snažila. A aby ne! Měla na to slechy jako dělané. Nedůvěřivě si lištičku proti němu prohlédl. Nejprve ji přejel pohledem od hlavy až k patě, pak zlatá očka sjela na bílé tlapky a pak ještě jednou přesně takhle. Povzdechl si a svěsil ramena, jako kdyby ho porazila v souboji, o kterém ani jeden z nich neměl zdání.
"Nevím jestli mi někdo něco provedl. Rodiče na mě kašlali když jsem je potřeboval a starší bratr mi zas přišlápnul ocas, když jsem chtěl běžet. A mě to štve. Potkal jsem pak pár dalších lišek, ale všechny hrozně otravuje bavit se s křížencem a nedochůdčetem," zavrčel tiše a odvrátil zrak. Snad jako by to Rusalku mělo znechutit. Raději si vyslechl její povídání o fencích a znovu trochu pookřál.
"To zní majestátně. Jako nějací bojovníci," pousmál se trochu slabě, zatímco k ní znovu zvedl zrak. Vypadal docela unaveně, ale přišel si krapet lépe. Mluvit o problémech: to byl cíl k jejich léčbě. A jeden zásadní problém tu měli – šlo o malého brouko-ptáka, který někam zmizel. "Myslíš že koušou?" ptal se vyděšeně, zatímco se rozhlížel. Najednou byl taky na všech čtyřech a trochu naježený.

5/5
Bylo to tak rychlé, že se Loki ani nenadál. V jednu chvíli stopoval myš napříč lesem a záhy už ji třímal v čelistech. Její tělo bylo rázem bezvládné, ale teplo z něj nevyprchalo. A černému se rázem začaly sbíhat sliny na tu dobrotu, která mu bezvládně visela v čelistech. Celý pyšný si to s myší zamířil za fenkou, před kterou se složil k zemi, aby si svůj úlovek mohl v klidu sníst.
Spokojeně se složil na místo, kde prve spal, a s úsměvem kývnul na malou lišku. Ten úsměv nebyl moc přátelský a ani upřímný, ale přeci se počítal. Tedy snad. On ze sebe ale víc nedostal. Raději se zakousnul do myši, aby konečně nasytil svůj prázdný žaludek. Až do teď mu nedocházelo, jak hladový vlastně byl. Podobně jako s tím odpočinkem. Vypasená myš mu ale rázem udělala dobře. Slupnul ji jako malinu a ihned se dal do očisty, aby mu zbytky krve nazaschly na čumáčku tlapkách. Ne že by to zrovna vadilo, ale nechtě působit jako úplný buran. Původ pořád měl!

4/5
S ohledem na jeho společnici i na stav svého zevnějšku, tedy spíše své tělesné schránky, se Loki rozhodl ulovit si večeři. Už dlouho nejedl a mohl si alespoň připomenout, co ho Bjarkan učil. Dokud to měl v živé paměti.
“Ulovím si něco k jídlu,” informoval svou společnici prostě a stručně, aniž by čekal na jakoukoliv odpověď, nebo nějakou reakci. Říkal to vlastně už na odchodu. Věděl, že se vrátí. Ale nechtěl její svolení, nebo snad ještě hůř: pomoc. To by znamenalo, že se jí nějak zaváže. To zcela zásadně odmítal. A tak se vrhl do stínů ještě dřív, než mohla lištička cokoliv říct. Stopu zatím neměl, ale už si nutně potřeboval protáhnout nohy troškou pohybu. Lov byl ten nejlepší způsob, který by zároveň dovedl utišit jeho hlad. A když konečně chytil stopu nějakého zvířete, úplně se svému úkolu oddal. Co ho nenaučil Bjarkan probudily instinkty. Byl si náhle docela jistý sám sebou - snad vůbec poprvé.

3/5
Když konečně otevřel ta zlatá očka, dralo se mu z krku enormní zívnutí. A kdo byl, aby ho potlačoval? Spolu s ním uniklo i tiché kníknutí, jenž vyplašilo plaché ptáčky hledající v těchto končinách útočiště. Mladík tiše zamrkal do šera a chvilku mu trvalo, než se rozkoukal. A co chvilku! Pořádně dlouho. Mžoural a mžoural, zatímco zlatá očka prohledávala jednotlivá zákoutí onoho palouku, který se rozhodl zrovna okupovat. I když… k jeho vlastnímu překvapení si uvědomil, že na tomhle místě sedí už docela zatraceně dlouho. Nespokojeně zafrkal a vyskočil má všechny čtyři nožky, které už zoufale potřeboval protáhnout. Zapraskalo v něm a navzdory otřesnosti onoho zvuku se dostavila zcela okamžitá úleva, která ho úplně vykolejila. Až se dokonce usmál! Ten mžik byl ale rychle pryč a jeho tvář se zase změnila v nabroušený a otrávený škleb, který ji vládnul po většinu dní už téměř rok. Jak lehké bylo někoho dohnat k zatrpklosti. A jak složité bylo ho zase přivést zpátky na tu sluncem zalitou cestu. Oklepal se.

2/5
A tak Loki spal dál. Slunce se zatím pomalu sklánělo k západu a chystalo se následovat příkladu onoho opuštěného mladíka, který pospával pod rojem kolibříků, jejichž bzučení ho jako bílý zvuk konejšilo víc a víc.
Oni zmínění ptáčci se motali mezi různými druhy květů a lišáka si vůbec nevšímali. Ještě že to neviděl. Možná by ho to mrzelo. Jenže co oči nevidí, to srdce nebolí. A tak tiše spal dál a nechával si zdát ty nejkrásnější sny.
Že prve byl jeho spánek neklidný? To ano! Ale copak noční můry a zlé sny nejsou pomíjivé? I tyhle byly. Rozplynuly se tak rychle, jako prve přišly a zůstal jen úsměv, ke kterému lišáčka dovedlo matčino jemné pohlazení v říši snů. Skoro už zapomenul, jak příjemné umělo být. A teď si ho připomenul. Konečně.

1/5
Tmavý lišáček pokojně chrupkal a nedělal si najednou starosti s ničím. Bylo to tak osvobozující, když mohl spát Alf naději, že bude brzy vše o něco lepší. Ta naděje byla maličká, skoro až zanedbatelná, ale ve svých snech se jí Loki nečekaně pevně držel. Upínal se k ní s takovou silou, s jakou se dítě dokáže držet matky sukně. Ostatně nic jiného mu ani nezbývalo. Neměl za zadkem nikoho, kdo by ho dokázal přesvědčit o opaku. Spoléhal pouze sám na sebe. To bylo jeho jedinou jistotou, když ho Bjarkan naučil lovit. Starší lišák se zdál být fajn. Ale ani on neměl to, co černý mládenec žádal. Zavrtěl sebou ze snu a krapet se zamračil, ale neprocitl. Ještě nebyl čas se probouzet. Byl mnohem unavenější, než si vůbec byl schopný připustil. Ten klidný spánek onen podvečer doopravdy potřeboval.

// Mně taky :c

5/5

S trochou vytrvalosti se Loki přeci jen nevzdal a neutek. Věrně čekal, ovšem rozhodl si své utrpení o něco zkrátit nepatrném šlofíkem. Udusal si pod sebe trávu, složil se do ní a s širokým zívnutím si přehodil širokou oháňku přes oči.
”Mě kdyžtak probuď, instruoval fenku se zamručením a nechal těžká víčka poklesnout. Spánek se ho chopil téměř okamžitě. A sny, které se mu toho večera zdály, byly podivné. Nenacházel v nich žádný smysl, nebo natož pak význam. Jen prosté honičky za nesmyslným cílem, který nutil malého Lišáčka u ve spaní občas pohnout tlapkami. Vypadal u toho všeho zatraceně roztomile, jen škoda, že se i během spánku pořad tak mračil. Na čele se mu objevila hluboká a temná vráska, která nechtěla za žádnou cenu zmizet. Jen se snad prohlubovala, jak se pomalu přikrádaly další a další stíny.

4/5

Liška stále mlčela a noc se pomalu blížila. Kradla se okolní krajinou - asi jako Bjarkan, když Lokiho učil se plížit po stopách zajíce. Stíny se prodlužovaly a temnoty kolem přibývalo, ovšem Loki jí srdnatě odolával. Nebo se o to alespoň snažil - sledoval zataženou oblohu a pomalu koulel očima směrem, kterým vítr odnášel všechna ta oblaka. Slunce jimi již nepřistoupili, ale to černému nevadilo. Byl prostě jen rád, že nebude tuhle noc trávit v osamění. Do toho se mu moc nechtělo. Navzdory své špatné zkušenosti pořád nebyl úplně zvyklý být sám. To sebou neslo podivnou a hořkou pachuť - snad jako kdyby se vzdal naděje. A napříč své zatrpklosti byl pořád docela plný naděje. Sice by to nepřiznal, ovšem bylo tomu opravdu tak.

5/5

Bylo stále ticho. A ono ticho Lokimu drásalo nervy. Seděl stále na jednom místě, zarýval drápky do země a snažil se upnout svou pozornost prakticky má cokoliv jiného; ševelení větru ve větvoví, zpěv ptáků, nebo pohyb těch podivných ptáko hmyzáků, které nedokázal rozlišit. Nebylo mu ale nikterak úzko, to zase ne. Jen ho její mlčení utvrzovalo v přesvědčení, že je proti němu úplně celý svět.
Povzdechl si a zlatá očka obrátil k obloze. Pořád bylo světlo - příjemný den, který si mohl užívat. Mráčky se honily nad jeho hlavou a větve starých stromů tiše praskaly, jak si s nimi hrál vánek. Nebyl nijak silný, ale ohnout je dokázal. Jejich tanec byl majestátní a znovu přivedl mladíka k otázce, jaké by to asi bylo prát se s jeho silou na vlastních křídlech. Ptáci to dělali dnes a denně, třeba by to zvládnul i on. Alespoň v to doufal. Beztak nebyla v Saeronu síla, která by ho dovedla odlepit od země. Nebo snad ano?