O N L I N E
(Za posledních 20 minut)



Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2   další »

Takže to, co jsem se tak snažila zaostřit byla nakonec liška. Nespustila jsem z ní pohled, jak jsem se soustředila pouze jenom tím směrem, daleko za sebou zanechávajíc ty dva, kteří asi ještě spali, nebo kdo ví co. Nyní jsem měla svůj cíl, který jsem doprovodila pohledem svých očí, a jakmile jsem postřehla pozdrav i s otázkou, musela jsem se pousmát. „Taktéž zdravím,“ pozdravila jsem tedy na oplátku slušně, ale pak jsem se sama postavila na nohy s tím, že bych se měla vydat na cestu. Vždyť jsem slíbila, že se tu nebudu moc dlouho zdržovat a překážet těm dvěma.
„Ukázala bych ti cestu, ale sama vlastně moc dobře nevím. Nejsem tu zase tak dlouho, abych to tu tak znala, nicméně věřím svým instinktům,“ odpověděla jsem, jak nejlépe jsem mohla. Možná bych i pomohla, ale potřebovala jsem zmizet, tudíž jsem se po liščím pousmála, pomalu prošla kolem a s posledním pohledem, který jsem věnovala jak polárce i tomu tmavému lišákovi, jsem se rozloučila.
Panoval celkem nepříjemný nečas, přesto jsem se vydala na cestu s tím, že si budu muset najít nějaké lepší místo k přespání, kde bych vydržela a neklepala se po chvíli zimou. Nejlépe někde v lese, kde bych se mohla na čas usadit.

>>> Studená louka

Neměla jsem moc tvrdý a hluboký spánek, takže jsem se po nějaké době probudila rychlým otevřením očí, snad jako kdybych očekávala… vlastně ani nevím, co přesně. Pohlédla jsem k polárce, u níž byl ten tmavý lišák. Opravdu byl velmi starostlivý, a k polárce, byť nebyla moc přátelská, se choval pořád mile, takže bylo nasnadě si myslet něco o nějakém partnerství. I když tohle bylo i na mě velmi nezvyklé, aby se lišák pároval s bílými polárními liškami.
Ponechala jsem je, neboť to nevypadalo, že by se něco dělo, nebo že by potřebovali pomoc. Odpočívali a ještě pospávali, zatímco já jsem se rozhlédla po okolí. Nebylo toho moc vidět, ale měla jsem pocit, že kousek od nás někdo je. Přimhouřila jsem oči, snažíc se zaostřit, jenže v takovém panujícím nečase to nebylo nic snadného. Třeba se to o něco přiblíží.

Pohlédla jsem k místu, kde ležela čistě bílá liška, která vstala, ale vzápětí se znovu schoulila do klubíčka. Vypadalo by to až roztomile, kdyby nebylo lišce špatně, ale jelikož jsme ani jeden nevěděli, co jí ve skutečnosti je, a určitě jsme nechtěli nic riskovat, nechali jsme ji být. Pokud měla potřebu dostat ze sebe příval emocí a niterných pocitů, jistě chtěla také své soukromí, ale na druhou stranu jí mohlo alespoň trochu potěšit naše přítomnost. To vědomí, že tu nezůstala úplně sama. Sám by totiž nechtěl zůstat nikdo, ani ten, co to tak vehementně tvrdí.
„Nebude mi to vadit, jen odpočívej,“ přikývla jsem pomaličku, a ještě s posledním pohledem jsem se podívala k polárce, čistě pro kontrolu, ale pak už jsem si zase hleděla svého. Nakonec jsem se také pokusila usnout, poklidně zavřít oči a oddat se sladkému spánku. Ten nejspíše nebude zase tak tvrdý a hluboký, jak by za jiných okolností určitě byl. Ale v hlavě jsem měla spoustu myšlenek a i starost, byť o naprosto cizí lišku, která se ke mne nechovala dvakrát přátelsky. Ale nemohla jsem vědět, co za tím jejích zvláštním chováním vězelo.

Zašklebila jsem se. Bílá liška očividně nestála o společnost, natož o tu mou, od úplně cizí lišky. Myslela jsem, že by se jí zeptal lišák, ale z jeho slov jsem odtušila, že ani jeho by dost pravděpodobně nechtěla mít u sebe, i kdyby překypoval starostí.
I já jsem zaslechla tlumené vzlyky, ale snažila jsem se na to nereagovat, byť vnitřně mě to dralo, a kdyby polárka nebyla tak odtažitá a naštvaná, šla bych za ní, abych zjistila co se děje. Klidně bych jí pomohla, kdyby se mi svěřila se svým trápením. Takhle jsem si jenom lehla, obmotala kolem sebe huňatý ocas, a pokusila se zamhouřit oka, což se mi ale moc nevedlo. Komu by se zadařilo v této situaci usnout?
Cítila jsem únavu, ale vnitřní napjetí bylo silnější, podobně jako vycházející slunce, které znamenalo předzvěst nového dne. „Taky to tady neznám, ale procházela jsem lesy, kde by se možná něco dalo najít. Nicméně bez potřebných znalostí, by to asi nakonec nemuselo dobře dopadnout. A když s námi nechce mluvit, a nestojí o naši společnost, nemůžeme nic vědět,“ povzdechla jsem si, s hlavou položenou na předních tlapkách.

„Takže takhle to je. No, asi se jí nedivím, zvlášť když jí není dobře… asi bych se tak zachovala i já, ještě k tomu, kdyby za mnou přišla úplně cizí liška,“ Dokázala jsem to pochopit. Byla jsem na druhou stranu ráda, že za to třeba ve skutečnosti tak úplně nemůžu, neboť jsem si nebyla vědoma toho, že bych něco udělala. „Je zraněná, nebo nemocná?“ Optala jsem se starostlivě. V tom prvním případě, by bylo nasnadě se o ní postarat, protože zranění by se mohlo hůř léčit, pokud by bylo horší. Lišce by se taky mohlo do rána o hodně přitížit, a pak by mohlo být pozdě. Druhý případ ale nebyl o nic lepší. Jestli jí sužovala nějaká nemoc, měli bychom se na ni podívat a postarat se o ni, poněvadž byla zjevně ve stavu, kdy by to sama nedokázala. Dokázala jsem si však představit, s jakou jistotou by nás odmítla. Nevypadala jako někdo, kdo by si nechal pomoct, protože by tím dala najevo svou slabost, a to by asi nechtěl nikdo. Zvláště před cizími.
Zapeklitá situace. „Možná by nebylo od věci se podívat po nějakých bylinkách,“ něco jsem o nich tušila, ale nebylo toho zrovna moc. Jen jsem si matně vzpomínala, že nějaká liška tak pomáhala druhé, ale to bylo asi tak všechno, co se týkalo mých znalostí o léčitelství. Bylo mi to líto, liška se očividně masa moc nedotkla, jen ležela schoulená v klubíčku.
Vlezla jsem tedy hlouběji do úkrytu, a i když polární záře pozvolna ustupovala a její světlo pomalu vymizelo, v mé paměti se však uchovala ve svých nejsytějších tónech a světle.

Přišla jsem s ryze čistými úmysly, a i přesto jsem měla pocit, že můj příchod nebyl zrovna nejvhodnější. Ale kdo mohl tušit, že by se něco takového mohlo stát? Že narazím na neznámé lišky, což jsem opravdu nečekala? Nejprve se první liška rozhodla k odchodu, pak to vypadalo, že jsem urazila i tu druhou, přičemž ten třetí lišák nepůsobil nějak naštvaně. Že bych jim narušila dostaveníčko? Napadlo mě záhy, vnitřně se opravdu stydíc. Kdyby to bylo fyzicky možné, čumák by mi v tom okamžiku zčervenal rozpaky.
„Nechtěla jsem,“ nevěděla jsem co říct, když už jsem se jednou omlouvala. Asi to ani nemělo smysl, neboť se bělostná lištička schovala do úkrytu a já s tmavým, nutno podotknout, že zvědavým, lišákem zůstala tak nějak o samotě. „Ano, lovkyně spadlých hvězd. Klidně bych mohla říct, že jsem se narodila s tímto posláním, ale ne. Teprve dnes jsem zjistila, že je to možná mým údělem,“ cukla jsem pyskem do úsměvu. Byla jsem snílek, který měl hlavu v oblacích a nebylo divu, že jsem občas mluvila tak, že to ostatní jen stěží mohli opravdově chápat, obzvláště pokud byly vážné. Nicméně taková už jsem byla. Nakonec jsem zavrtěla hlavou, byť jsem svým odmítnutím potravy mohla nové známosti možná i urazit, ale nepřišla jsem sem, abych někomu ujídala, především pak, když jsem se evidentně tak špatně zapsala, byť jsem ani nevěděla, co jsem udělala tak špatného. „Děkuji, jste hodní, ale nerada bych vám ujídala ze zásob, které jistě budete potřebovat,“ a pak jsem opět pohlédla na oblohu. „Ale pokud máte kousíček volného místa, odpočinkem bych nepohrdla,“ abych se vracela zpátky do lesa, navíc po nově objevené cestě, kterou bych nemusela trefit, na to už bylo tak trochu pozdě. Ovšem nějak vehementně jsem se jim do přízně nevtírala a určitě bych po odpočinku jejich úkryt velmi brzy opustila, aby si něco nemysleli.

Netušila jsem, že bych na někoho narazila. V prvotní chvíli jsem pocítila aspoň malý vnitřní záchvěv radosti, protože, když jsem zahlédla lišky, znamenalo to, že tady žijí i ostatní, že tento podivuhodný svět není tak úplně prázdný, ale naopak, že v něm žije krev mé krve.
Na řadu přišla otázka, jak bych se měla zachovat. V této situaci jsem se ocitla asi úplně poprvé, takže jsem netušila, jak správně se zachovat, co udělat. Mohla jsem je pozdravit jako první, ale myslela jsem si, že by mi asi zrovna dvakrát nepoděkovali, že je ruším od té krásné dechberoucí krásy na nebi, a tak jsem se raději držela kousek dál. Určitě jsem je nechtěla nějakým způsobem polekat, třebaže můj tmavý kožich tomu nahrával, neboť jsem mohla dokonale splynout s okolní tmou. Až na tu bělostnou sněhovou krajinu kolem. Ta bílá barva celkem bila do očí.
„Nechtěla jsem vás rušit,“ pronesla jsem, když na mě první liška zavrčela. Dalo se to pochopit, byla jsem koneckonců na cizím území a oni nemohli vědět, kdo jsem a co ode mne čekat. Na jejich místě bych se pravděpodobně zachovala podobně. Ale těžko říci, co kdyby…
„Omlouvám se,“ cítila jsem se kapku provinile, ale druhý lišák promluvil o něco přívětivěji a představil mi ty dvě zbývající. Asi jsem se moc nepletla v té své domněnce o skupince. „Kaera, potěšení je na mé straně. Jsem ráda, že mohu poznat někoho dalšího z tohoto nového světa,“ sklopila jsem hlavu, sledujíce malou drobnou lišku, jež se zrovinka měla k odchodu. Třeba za to nemohla má přítomnost, alespoň se to dalo vytušit z jejích slov, na které jsem se po liščím pousmála. Nebo ne? „Ano,“ přitakala jsem na lišákovu otázku a osvětlila tak, co tu vlastně dělám. „Jsem lovkyně spadlých hvězd. Všimla jsem si, že padají směrem sem, kde se bělostná zamrzlá půda třpytí skoro stejně, jako jejich světlo. Neviděli jste je? Určitě tu někde budou,“ optala jsem se na to, co mě zajímalo a kvůli čemu jsem tu skutečně byla, a co mne prve svrbělo na jazyku.

<<< Studená louka

Chladná země ledu a sněhu byla úplně něco jiného, než na co byla zvyklá. Nemohla však říct, že by se jí to vyloženě nelíbilo, byť pro svůj život dávala přednost svému rodnému místu, lesům a loukám, kde se cítila jako… jako liška v kožichu. Mráz začal být ostřejší pod větrem přivírala oči, neboť zase tak moc na to nebyla zvyklá, ale ještě se to dalo přežít. Držela se svého cíle a zkoumavě se koukala po zemi, která občas pod tíhou tlapek zapraskala. Dokonce zkusila sníh ochutnat, olíznout, než se jí na jazyku rozpustil a po hřbetě jí přeběhl mráz. Netušila, kdo by tu mohl snadno přežít, široko daleko neviděla jediného živáčka, nebo si to alespoň myslela. Vzhlédla k obloze a pozastavila se, aby mohla obdivně vydechnout. Polární záře jako kdyby snad neměla začátek, ani konec. Tohle přece nemohlo být jenom tak, co když to byla pradávná síla bohů? Otevřela tlamku údivem a krátce se posadila. Zjistila však, že jí po chvilce začalo namrzat pozadí, takže se opět postavila, byť pořád koukala nahoru. Hvězdy nešlo už tak snadno spatřit, ale když zachytila další, jenž padala, využila své šance a rozeběhla se jí v ústrety v domněnce, že se jí konečně podaří zachytit.
Zastavila se až o kus dál, kde se pozastavila v okamžiku, kdy objevila další lišky, přesněji rozličnou skupinku. Nebo snad nečekaně a podivně seskládanou smečku? Nečekala to a v prvotní chvíli si ani nebyla jistá, jestli by mohla přijít blíž, jenže jí to nakonec nedalo.
Sledovali oblohu se stejným zaujetím, a i když jí na jazyku svrběla otázka, ještě chvíli posečkala. Možná by nebylo nejlepší je hned z kraje vyrušit otázkou, obzvláště v takové chvíli. Nutno poznamenat, že ani neměla jistotu, co od nich mohla očekávat. Byl tu tmavý lišák, sněhově bílá malá liška a drobná liška, která připomínala roztomilé liščátko.
Opatrně našlapovala, ve snaze na sebe příliš neupozornit, ale o pozornost se postaral opět křupající led.

<<< les Antares

Studená louka dostála svému pojmenování. Liška měla svůj kožíšek řádně hustý, ale i tak bylo jasně cítit, že tohle místo nebude tak hřejivé a teplé. Z toho se dalo poznat, že se blíží do ledových končin, kde to pro lišky jejího vzezření moc nebylo, ale i tak byla odhodlaná a neztrácela svou naději. Tím spíš, když se obloha zdála jasnější a prazvláštní úkaz v podobě polární záře byl mnohem viditelnější, a čím dál postupovala, pomalu ťapkajíc po zmrzlé půdě, tím byla záře intenzivnější. Začínala být zima, ledová země, která snad nikdy nepoznala hřejivost, štipkala do měkkých polštářků tlapek, ale dalo se to vydržet. Přece neušla takový kus cesty jen proto, aby se vydala zpátky. Dlouze si zívla, přece jenom už bylo znát, že procestovala značný kus, i když si někde stačila odpočinout a nabrat síly. Noc pokročila a mohla jen odhadovat, že zanedlouho se slunce probudí do nového dne. A to znamenalo pořádný dlouhý vydatný spánek.
Otřepala se pod studeným větrem, jenž měl tendenci se nepříjemně zařezávat pod hřejivý kožíšek, a nejednou měla pocit, že se jí neviditelné větrné síly snaží znesnadnit cestu, rozhodit její rovnováhu, se kterou se držela cesty. Nic však nemohlo zkazit její nadšení, když se konečně dostala dál, v dálce zaostřujíc na zamrzlé jezero. Tam by mohl být krásný výhled, pomyslela si a s posledním pohledem na hvězdy se rozeběhla. Zmrzlá půda pod tlapkami se díky svitu měsíce krásně třpytila a Lišku napadlo, že tohle by mohla být hvězdná krajina, místo, kde se zrodily. Třeba tu najde spadlé hvězdy, když samotný sníh působil jako poprášený jejich třpytem.

>>> Zamzrzlé jezero

<<< les Hased

Dostala se do dalšího lesa, ve kterém měla pocit, že se snad nadobro ztratí. Každý strom tu vypadal téměř naprosto stejně a sama si nebyla jistá, kam vlastně míří. Doposud se mohla dívat na oblohu, a tak nějak mohla snáze odhadnout, jakým směrem se vydat. Ale když nyní nad tím přemýšlela, dost možná to bylo úplně jedno, a pramálo na tom záleželo. V tomhle světě nebyla zase tak dlouho a většina míst byla zahalená a neobjevená, sama nevěděla, kam vlastně míří. Chtěla jen najít spadlou hvězdu. Tedy, pokud opravdu padají na zem, ale kam jinam by vlastně dopadly?
Možná to byl optický klam, což vypadalo jako nejrozumnější, ale Liška by se s něčím takovým jen tak nespokojila. Mnohem více se jí líbila představa, že hvězdy padají z nebe na zem, a ti, kdo vydrží a neustoupí ve svém hledání, na konci najdou poklad. Podobně, jako se to vyprávělo o duze, že na jejím konci lze nalézt hrnec plný zlata. Liška by sice nevěděla, co si s tím počít, ale za obhlédnutí a pozorování to jistě stálo. Znamenalo to další zážitek, který se nedá jen tak koupit. Ten se musí zažít.
Probíhala tedy dál lesem, přesvědčena o správnosti svého snažení na lovu hvězd, tu a tam se pozastavila a když se dostala na samotný konec, nutno podotknout, že to netrvalo zase tak krátce, neboť jí připadalo, že hluboký les byl snad i nekonečně dlouhý, jako kdyby neměla dojít k jeho konci.
Každopádně se jí to podařilo a před ní se rozprostřelo nové území, po kterém zamířila na louku, další nové prostranství.

>>> Studená louka

<<< řeka Dorias

Jakmile překročila řeku, nebránilo jí nic v tom, aby se dala do klusu. Viděla, že se blíží k lesu, který byl možná i o něco jiný než ten první, na který narazila předtím. Dokonce v něm cítila i více různorodých pachů a když do něj vkročila, našla i pár ovocných plodů, jimž nemohla odolat. Bylo však na místě, aby si dávala o něco větší pozor. Zřejmě se tu pohybovali vlci, jako nebezpeční predátoři a s těmi nechtěla nic mít, ba právě naopak, chtěla být od nich co nejdál. Poté, co se posilnila sladkým drobným ovocem se vydala dál, třebaže nebylo na škodu to tu více prozkoumat, možná by nalezla i něco dalšího než spadlou hvězdu. Jenže na obloze jich svítilo pořád více a na zemi nespatřovala nic, co by vydávalo vnitřní svit. Ani po chvíli, kdy se pokusila rozhrábnout zeminu nenašla nic, co by pulzovalo světlem a alespoň trochu připomínalo spadlou hvězdu. Jak vlastně taková hvězda vypadala zblízka?
Nezbývalo nic jiného než se opět vzdálit a objevit další nové místo, kde by snad už něco našla. V lese bylo příjemně, ale čím dál hlouběji mířila, tím víc měla dojem, že se jí obloha až příliš skrývá za korunami stromů. A to byla velká škoda.

>>> les Antares

<<< Taldrenské kopce

Nutkání seběhnout kopec dolů bylo opravdu silné, ale Liška se měla pořád na pozoru. Nechtěla, aby se zranila dřív, než by stihla ulovit alespoň jednu jedinou spadlou hvězdu. I když pořád měla na paměti, že by si měla pospíšit. Co když ji najde někdo jiný, kdo by s ní měl jiné plány? Napadlo ji záhy a přidala na rychlosti, což bylo velmi snadné a jednoduché, když sbíhala kopec, který se jí na konci podařilo zdolat. Mohla být ráda, že si neublížila a nezapadla do nějaké hlodavčí nory. Takhle na samotnou mladou lišku na cestách čekalo nejedno číhající nebezpečí, i v podobě zdánlivě nezajímavých a obyčejných děr.
Jakmile se tedy dostala dolů a cítila pod sebou pevnou půdu pod tlapkami, zkoumavě se rozhlédla, jestli i tady nenajde něco zajímavého, čemu by se mohla pověnovat, načež pokračovala dál v cestě. Spatřila další hvězdu, která padala za horizont, a tak zamířila tím směrem, až se dostala ke břehu řeky. Už jen co se pomalu přibližovala zaslechla zurčení vody, třebaže živočichové a další nejrůznější stvoření se oddávala sladkému spánku. Možná by si měla odpočinout, ale…
Pozastavila se a cupitala podél řeky, dokud nenarazila na kameny ve vodě, které tvořily mostek, přes nějž se dalo dostat na druhou stranu. Vypadalo to celkem bezpečně, nic okolo nebylo, a tak udělala několik kroků blíž. Vodní hladina osvícená měsíčním svitem působila nečekaně třpytivě, a když se Liška zaměřila o něco víc, mohla v blízkosti spatřit vlastní odraz. Ten narušila, když do vody smočila jednu tlapku, zjišťujíce, že voda není zase tak nebezpečná. A dokonce v ní plavaly ryby. Liška však měla v plánu se osvěžit a smýt ze sebe zbytky od slaného moře. Byla to už nějaká doba, co se vydala na cestu a ty zaschlé kusy se solí v kožíšku nebyly nic příjemného. Takhle se jich mohla konečně zbavit.
Když byla s výsledkem očisty tak nějak spokojená a polkla pár doušků vody, vydala se přebrodit vodní tok přes kameny tvořící mostek na druhou stranu. Tam se ještě ohlédla za sebe, i nad sebe, aby vytušila směr, kterým by pokračovala.

>>> les Hased

Bylo to úchvatné. Na kopci se zdála být zářivá obloha ještě výš, ale zároveň blíž, téměř na dosah. Snad jako kdyby stačilo natáhnout tlapku a už by se dokázala dotknout samotných hvězd. Jaké by bylo samotné nebe? Hebké nebo by se při doteku rozplynulo mezi tlapkami? V duchu se pousmála, a ještě chvíli sledovala, co se bude dít. V okamžiku, kdy pouhým okem zachytila padající hvězdu sklonila za ní svůj zrak, přičemž si povšimla, že dopadla někde poblíž. Nebo alespoň na kopci se to zdálo, že je oné místo dopadu poměrně blízko. Lišku nemohlo napadnout nic jiného, než že se pustí na lov hvězdného třpytu. Sice nevěděla, co by dělala, kdyby mu byla opravdu nablízku, pravděpodobně by ho obhlédla, očichala a vnímala jen všemi svými smysly, aby zjistila víc. Ale na takové přemýšlení byl ještě čas. Teď nebo nikdy, musela se vydat opět na cestu, aby ho zastihla. Co když jeho třpyt a světlo pohasne ještě dřív, než se k němu stihne dostat?
Možná by se mohla pokusit jej navrátit zpátky na nebe, aby mohlo načerpat novou světelnou energii, a pak nadále svítit.

>>> Řeka Dorias

<<< Arsenský les

Možná nebylo nejmoudřejší putovat takhle ve večerních hodinách, Lišce na tom však pramálo záleželo. Moc o tom nepřemýšlela, její myšlenky se soustředily za momentálním cílem, aby nalezla co nejvhodnější místo k pozorování oblohy, která slibovala nevídaný zážitek hodný k zapamatování si. A kde jinde by to mohlo být než na nějakém vyšším kopci, kde by se jí naskytl výhled i na širší krajinu, která byla dosud před liščiným zrakem zahalená a neobjevená. Nutně skoro až životně nutně tam potřebovala být a rozhlédnout se, aby ukojila alespoň část své dychtící zvědavosti.
„Bohové, to jsem se ale málem vyděsila,“ podotkla nahlas, když kolem ní cosi prolétlo, jakmile postřehla šum křídel, pravděpodobně noční sovy, co byla na lovu. Liška zbystřila a zastřihala s ušima, jak si dávala o to větší pozor, sledujíc ptačí dráhu letu. Únavu ani moc necítila, nebo si ji spíš ani nestíhala moc uvědomovat pod těmi všemi novými vjemy a dojmy z nového světa.
Nakonec se dostala z lesa ven, ještě se za ním otočila a pak se vydala dál po cestě, která byla možná i trochu nebezpečná, obzvláště takhle po tmě, ale hvězdy, co se najednou vyrojily na obloze a rozestoupily se, luna, která se rozzářila ve své kráse, s tím vším se putovalo o to pohodlněji a opatrněji. Rozhlížela se, dokonce natahovala vzduch do nozder, neboť to byl další smysl, jemuž přikládala rovněž svou váhu, podobně jako zraku.
Trvalo to nějakou chvíli, než se dostala ke kopcům, jež přinášeli příslib tomu možno nejlepšímu rozhledu. Pomalu, třebaže měla v tlapkách silné nutkání nabrat na rychlosti, opatrně stoupala po jednom z nich, nemohouc se dočkat, až se konečně vyškrábe nahoru. Hlavně si dávajíc pozor na nějaké nepředloženosti. Pomalu. Jedna tlapka za druhou.
Nahoře na samotném vrcholku se před ní noční krajina rozprostřela jako čerstvě rozevřené rozkvétající se poupě. Mohla vidět rozrůstající se zeleň, která samozřejmě nebyla tak zřejmá, ale co moc dobře neviděla, to si dokázala představit a dotvořit s vlastní fantazií.
Zvedla ladně hlavu a podívala se na zářivé hvězdy, z nichž se některé z nich svezly po obloze a Liška přitom přemýšlela, jestli se dají nalézt a tlapkou zachytit. Jak by to asi vypadalo? A hřála by, když tak krásně svítí? Co vlastně vyzařuje… Je chladná, nebo hřejivá, jako matčina náruč? Přemýšlela a sledovala nevídanou scenérii a úkaz, jenž byl hoden její veškeré pozornosti.

<<< Mírový kraj

Její smysly se nepletly, ba naopak. Už zpovzdálí dokázaly její bystré oči zachytit změnu prostředí. Písek se postupně měnil na voňavou a zelenou zeminu a když se Liška podívala směrem nahoru, mohla spatřit několik pár silně vzrostlých kmenů stromů. Stromy, to znamenalo les. A les znamenal život. Zastavila se někde na okraji, snad jako kdyby se v prvních chvílích obávala vstoupit na toto území, které krásně vonělo dřevinou a viditelně bylo domovem všech rozličných tvorů. Možná čekala na znamení, že smí, možná čekala na správnou chvíli, kdy vykročit pravou přední tlapkou a ponořit se do nového světa, kde konečně nalezla stromy. Skoro to připomínalo rodný domov, v němž se s matkou toulali po lesích a matka ji přitom učila poznávat všechna tajemství. Najít stopy, číst v nich, aby si mohla něco ulovit, což bylo asi nejpodstatnější. I v tuto chvíli, kdy už v hladovém žaludku začínala pociťovat hlad, který do té doby úspěšně upozadila. Přeci jen nové zážitky měly přednost, a bylo to něco, co jí upoutávalo nejvíce. Věděla však, že hladová už dlouho nevydrží, a tak nakonec pomaloučku a pozvolna vkročila. Sice byla tma a zcela jistě to tu ve dne vypadalo jinak, ale nic jí nebránilo v tom, aby se nejen pokochala přírodou, ale i snad něco ulovila.
Nakonec tu setrvala delší chvíli, neboť lovení ve večerních, natož v nočních hodinách nebylo zase tak snadné, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale když si ulovila nějaké dva drobné hlodavce, kteří to jistě nečekali, byla ráda. Nemluvě o tom, že po svém putování, kterého bylo celkem dost, pociťovala lehkou únavu, ale… mezi korunami stromů, jak se tak rozhlížela při svém zkoumání, spatřila na obloze zvláštní úkaz, který potřebovala vidět jasněji a zřetelněji. Sice tento les nebyl tak hustý, a mezi větvemi se dalo koukat, leč nebylo to zrovna ono.
Z toho důvodu se rozhodla, že bude pokračovat dál, byť se jí tohle místo zdálo jako nejlepší možné místo na přespání. Ale byl na to čas? Samozřejmě, že nikoliv. Kdyby neodhalila tajemství třpytivé oblohy, nedokázala by zamhouřit oko.

>>> Taldrenské kopce


Strana:  1 2   další »


U Ž I V A T E L