Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

// Šeptavý les

Pelášil jsem zase zpátky dřív, než mé stopy definitivně zmizely z povrchu zemského. Slzy jsem měl pomalu na krajíčku z toho důvodu, že jsem zůstal sám. A to nebylo nic pro někoho, kdo nic moc nevěděl, ani neuměl. Utekli mi. Mohl jsem za to snad já? Kdybych býval rychlejší, pravděpodobně bych je stihnul. Trochu jsem zalitoval, že jsem toho moc nezažil, ale co není může být.
Vpálil jsem zpátky na území v plné polní. "CRONEEEE!" Volal jsem už z dálky, když jsem viděl, že byli ještě na území. Teda, skoro. Cron i se sestřičkou už měli totiž namířeno k dalšímu podivnému lesu. Naštěstí tu stopy ještě byly. A jejich kožíšky svítily na míle daleko. "TARANTEEE!" Jako by toho nebylo málo, stále jsem běžel jako o život. Jazyk jsem měl až na zadku.
Copak i tihle mi utečou? Ne, to se snad nestane. Přidal jsem trochu více do kroku, byl jsem tak unavený, že bych potřeboval šlofíka. Ale adrenalin dělal své. "Zdrhli mi," stále jsem si opakoval pod nosem. Ale tihle mi snad neutečou.

// les Antares

// Polární skála

Běžel jsem za nimi, ale nožky mi pořádně nestačili. Potřeboval jsem se pořádně nadechnout, popadnout dech. Tohle skotačení za těmi dvěma rozhodně nebylo nic pro mě. Možná jsem měl vyběhnout trochu dřív. Když jsem se po několika minutách vzpamatoval, zvedl hlavu. "Styre?" Zavolal jsem potichu, neboť jsem měl sevřené půlky. "Loki?" Ale byl jsem sám.
I kdybych se vydal po jejich stopách, dost foukalo a tak se velmi rychle ztráceli. Stopovat jsem neuměl. Stál jsem v lese a nemohl najít cestu, kudy bych měl jít. Otočil jsem se. Vrátit se by bylo nejrozumnější řešení, ale co bych z toho měl? Musím být stěna mezi nimi. Stále jsem na sebe volal. Ale nemůžu být stěnou pro někoho, kdo tu nebyl. Chvíli jsem se jen toulal po lese a doufal, že je někde uvidím. Ale ani jeden z nich nikde nebyl.
Nejraději bych si sednul a brečel, ale ještě jsem neházel flintu do žita. Kdybych byl Loki nebo Styr, kam bych šel? Hodil jsem očkem po horách, ale ty by mohly být až příliš nebezpečné. Proto jsem se otočil a šel vlastními stopy zpátky.

// Polární

// Pardón pardón!

Skupinka se začala hýbat. "Znáš rodiče, ale my neznáme tebe." Podotkl jsem. K čemu nám tenhle lišák vůbec byl? Vždyť vypadal, jako by právě prošel jedovatým houštím! Ale přesto jsem se nevzdával. Představil se jako Cron, takže už tak cizí možná nebyl. Když už se ozvala i sestřička, zdálo se, že se někam půjde. Té se ovšem nechtělo do kopce.
Jen jsem k tomu všemu přihlížel a snažil se zorientovat. Když v tom do toho opět hodil klín Loki. Ten se totiž rozhodl prozkoumat svět na vlastní pěst. Cože?! Vždyť nic neumíme! Projelo mi hlavou, ale on si nedal říct. Styr tady začal jančit. A já věděl, že je zle. Měl jsem na výběr. Jít s Cronem, nebo se vydat za nimi? Vždyť se Loki do něčeho určitě velmi rychle namočí. "Loki!" Hrkl jsem po něm. Styr se ozval, že ho přivede zpátky. Vždyť Loki měl Styra úplně na háku. Uvědomil jsem si.
Byl jsem z toho celý nesvůj a bylo na čase něco začít dělat. Těkal jsem pohledem sem a tam... a sem a tam. A byl jsem fuč. Valil jsem totiž za těmi dvěma, abych jim zabránil se mezi sebou zabít. Styr by bráchu určitě zase tahal stejně, jako před chvílí tady. Aspoň budu mezi nimi dělat takovou stěnu. Napadlo mě. A pelášil za nimi, měli docela náskok. Ale já se nedal. Běžel jsem přes sněhovou krajinu. Styr i Loki byli naštěstí v zimě dost dobře vidět.

// Za zadkem Styra a v dálce za Lokim

Styroivi se očividně nelíbil náš přístup. Naopak Loki otočil a viděl ve velikánovi oporu. Vyvalil jsem na něj oči a nemohl je přestat koulet. Loki by udělal cokoliv, možná se i postavil na hlavu, jen aby nás velikán vzal na výlet. Dokonce nebude i odmlouvat. "Pfff..." Mluv za sebe. Podotkl jsem. Já tedy rozhodně drzý být nechtěl, ale obracel jsem kartu! Jak on na nás, tak my na něj. "Fajn, ale řekneš nám nějaký svý tajemství." Nakrčil jsem nos, jako správňácký bráška.
Kde se vzala, tu se vzala. Přidala se k nám i Tarante. Mrkl jsem na ni, očividně sdílela podobný postoj, jako Loki. Rozhodně se nechtěla vrátit zpátky do úkrytu. To už nás na to dobrodružství bylo více. "Nazdárek!" Pozdravil jsem sestřičku a zamával polohuňatým ocasem. Styr tu byl takový dědek, který se chtěl za každou cenu vrátit zpátky. Ten bude prudit i po cestě. Ale já se Styrem neměl žádný problém. Sám si budu vyšlapávat svou cestičku za poznáním. A on se očividně chce i přidat. Jestli nás dokázala najít i Tarante, úkryt nebude daleko. Podíval jsem se směrem, odkud se sem přihnala. "Tak teda jdem, nebo co? Kudy Jizváči?" Zeptal jsem se ho a při tom si ho důkladně sjel pohledem.

Moje žůžo jízda dopadla na výbornou. Loki byl zase volný, kdežto Styrovi se to zrovna dvakrát nezamlouvalo. "Stejně bys ho v té jeskyni dlouho neudržel, jednou se otočíš a byl by fuč. Když budeme spolu máme šanci že zůstane naživu." Nadhodil jsem s úsměvem. Konec konců, ti dva se určitě hašteřit ještě budou. Sice jsem se do toho nechtěl příliš zapojovat, ale musel jsem uznat, že Lokiho nápad nebyl zase až tak špatný. V jeskyni byla opravdu nuda, i přes to že bych si tam mohl v teple lehnout a spát.
V tom si to k nám někdo najednou nakráčel. Ihned jsem zastříhal ušima a střelil pohledem po všech ostatních. Jako první se slova ujal Loki, který se rozhodně cizince nebál. "Sám si najdi matku," pokrčil jsem rameny. Kdo by chtěl být u mámy, když je venku tolik sněhu? A navíc jsem tu měl bráchy, takže jsem tu nebyl sám.
Styr tu z nás bude asi nejrozumnější, tak mi to aspoň přišlo. Jenomže pak to Loki doslova celý po... no, překvapil mě. Vyvalil jsem na něj oči, řekl tomu zjizvenýmu, že nás vezme na dobrodružství. Odkašlal jsem si. "Loki!" Vyhrkl jsem. Jen se na něj sakra podívej! Vždyť vypadá jak kdyby spadl z útesu! Rozhodně se mi s takovým pobudou nikam jít nechtělo. Podíval jsem se na Styra s otázkou v očích - i ty?

Styr měl pravdu, měli bychom se vrátit. I tak dostaneme od mámy vylágoš za to, že jsme jí zdrhli. Ona si tak sladce spí v jeskyni, kde jsme mohli i my! Hezky v teploučku, pod jejím ocáskem. Když v tom jsem uslyšel, že se ti dva perou. Styr to bral opravdu vážně a byl rozhodnutý Lokiho vrátit domů. Ale musel jsem uznat, že na tom tady něco bylo. Zůstával jsem tam tak chvíli sedět a dívat se, jak se ti dva handrkují. Styr už tahal Lokiho nahoru, z něj se stala bezvládná hračka. Dokonce jančil, ať mu pomůžu i já. "Hmm..." Zazubil jsem se. Docela se mi to líbilo, jak ho tahal. Styr měl plnou tlamu, tak mluvit nemohl. Možná jsem zahlédl pár zlověstných pohledů na mě, proč mu jako nepomůžu? A Loki, který doufal, že ho nechá na pokoji. Nemohl jsem si pomoct!
Fakt nemohl... a tak jsem vycupital nahoru do toho kopce sám. Loki se Styrem byli zhruba v půlce. Vrtěl jsem zadkem a počítal si svůj odpal. Kopec znamenal spoustu neznáma! Ale jako první mě napadlo, nevypadá to jako kopec na bobování? Sice jsem neměl boby, ale... ale měl jsem cíl! A tak jsem se do toho dal. "Už jdu brácho!" Slavnostně jsem zvolal. Rozběhl jsem se a když jsem byl na vrcholu kopce, vyskočil jsem. Pak už to znamenalo jen kutálet se dolů. Porazil jsem Styra i Loki, jako by to byly kuželky na bowlingu. "Svoboda!" Křenil jsem se, ale absolutně jsem neměl tušení, kam se to vlastně koulím. Sníh se na mě lepil a za chvíli ze mě byla jen velká kutálející se koule. Spadl jsem na zmrzlou plochu, kde se sníh rozprskl a moje tělíčko unášel led daleko od pevné půdy.

Nebyl jsem jediný, komu se ten nápad nelíbil. Ale přesto jsem se nechal přemluvit a běžel za bratrem. Co by si bez nás počal? I Styr se na neposednou výpravu vydal. Ani trochu se mi to nelíbilo, běhal mi mráz po zádech. Ale skákání do sněhu bylo opravdu skvělé. Styr chtěl vzít spravedlnost do vlastních rukou. Možná nezbedníka Lokiho donutit, abychom se vrátili zpátky do bezpečí. Oba liščí bratři se přímo přede mnou začali z kopce kutálet. A při slavnostním pokřiku - nebuď srabík jsem jen vytřeštil oči. "C-co... Já tu nechci bejt sám!" Měl jsem nahnáno až na půdu. Proto jsem nepřemýšlel a začal se tedy kutálet za nimi. Nožky mi nestíhaly, ale vybral jsem si sólo stopu. Když jsem zastavil, nožky jsem měl nahoru a tělo zakopané pod sněhem. Převalil jsem se a se sněžnou čepičkou hledal bratry.
Ušklíbl jsem se a při tom se snažil zjistit, jestli je vše v pořádku. "Loki, kam chceš jít?" Zeptal jsem se ho, když jsem se rozhlížel kolem dokola. Přičemž oni začali studovat zmrzlou plochu. Já se postavil a snažil se setřást sníh na mém kožíšku. Je tady vůbec někdo...? Kde to jsme? Proč tu není žádná jiná liška? Nešlo mi to do hlavy, proč se o nás nikdo nestará? Neměli bychom mít dozor, Loki by ho totiž docela dost potřeboval! Zatáhne nás do šlamastiky, pane jo dostanu vynadáno hned první den ve službě! Třeštil jsem oči na svého brášku, který si očividně až moc užíval ledovou plochu. Co řeknu když se v půlce zlomí? Ach pardón, uděláte novýho brášku? Nene, my bysme ho se Styrem nějak spravili, slepili. Od čeho jsme bratři! Nebuď taková paprika, vstávej a jdi to taky prozkoumat! Měl jsem docela velké vnitřní problémy, ale nakonec mi to nedalo a nenápadně jsem se přiblížil, abych to taky prozkoumal.

Nejistě jsem přešlapoval z jedné nohy na druhou. Občas jsem se otočil, abych se ujistil, že třeba táta nebo máma jdou za námi. Ale nikdo se stále neobjevoval. Loki se měl k světu mnohem víc. Styr stál tváří v tvář mému bráškovi. Já si tam přišel trochu jako ňouma. Nebo třetí kolo? Každopádně jsem byl jako v Jiříkově vidění. Rozhodně jsem se nechtěl zamotat do nějaké neplechy. Ale zůstávat v úkrytu až vyrostu? To nepřipadalo v úvahu. Čím jsem víc rostl, tím jsem chtěl zkoumat, co je tenhle svět zač. Ale potřeboval jsem nutně postrčit.
Najednou se ozval Loki a já zbystřil. "M-myslíš to vážně?" Vyhrkl jsem najednou a začal si propočítávat, co všechno by se mohlo stát. "Počkej! Můžeš se zranit! Nebo tě někdo může sežrat!" Vyhrkl jsem a střelil pohledem po Styrovi. Ten byl možná taky na vážkách, i když kdo ví co se mu honilo hlavou. Loki už si to ale štrádoval po nějaké vyšlapané sněžné cestičce a pomalu se mi ztrácel z dohledu. "Tak já jdu taky!" Seskočil jsem z římsy a ucítil sníh na tlapkách. Chvíli jsem tam poskakoval jako komediant, kterému byla fakt, ale fakt zima na plosky nohou. Ale čím víc kroků jsem udělal, tím to bylo přirozenější. Začal jsem se usmívat, vlastně to byla docela zábava. "Hehe..." Vyskočil jsem do vzduchu a spadl tak do větší kupky sněhu. Neměl jsem úplně výbornou motoriku pohybu, ale s bráškou to určitě vyladíme do skvělých akrobacií!

// Úkryt

Vykoukl jsem z úkrytu a nejistě našlapoval kupředu. Netušil jsem, co bych vlastně měl tady hledat. Proč nám rodiče nic neukázali, ale aspoň jsem měl čas to prozkoumat úplně sám. Zastříhal jsem ušima, když jsem ucítil vítr měl jsem chuť se zase schovat. Byl studený, ale po delším zkoumání mě to vlastně fascinovalo. Vzduch tu byl mnohem čistší než vevnitř.
To mě donutilo udělat první krok směrem ke sněhu. V dálce jsem viděl obrovské kopce, hory se jim říká? Nejspíš. Wau. Projelo mi hlavou. Byla to nádhera, pro kterou by nejeden zabíjel. Ale já měl větší starosti. Měl jsem chuť dovádět a skákat. Kdykoliv jsem skočil do sněhu, o pár čísel jsem byl níže.
Zavrtěl jsem chudým, ale přesto chundelatým ocáskem ze strany na stranu. Žluté očka mi jasně svítila do všech směrů. Hledal jsem něco, čeho bych se mohl chytit. "Juhů!" Radostně jsem si to užíval.

Dlouho jsem nabíral síly. Odpočíval v blízkosti své matky a poslouchal sourozence. Až po několika hodinách, co byl klid jsem se pořádně probral. Zamrkal jsem a rozhlédl se. Vystoupil jsem z pod své komfortní zóny a ohlédl se na spící rodiče. Měli jsme již jména a mohli prozkoumávat svět. Ale nač? Nebylo lépe tady? V jeskyni? Všiml jsem si, že Loki a Styr chybí. Kam šli? Přemýšlel jsem nad tím a trochu se zamračil.
Nakonec mi to nedalo a rozhodl jsem se po nich porozhlédnout. Přece jen, co bych to byl za bratra? A tak jsem nerušeně se kradl někam do ústranní jeskyně. Měl jsem jí už omrklou skrz na skrz, aspoň co se okolních stěn týče. Ale co mě bude čekat tam venku? Na to jsem byl víc než zvědaví. A toužil jsem to tak nějak prozkoumat. Rodiče tvrdě spali, určitě si ani nevšimnou, že jim pár záprtků, teda spratků chybí.
Mlsně jsem se olízl a když jsem se blížil v východu jeskyně, něco jsem ucítil. Nával čerstvého, ale chladného vzduchu. Div jsem se nevrátil zpátky, ale zvědavost mi nedala spát. Zkoumání nového prostředí vypadala jako jedna velká zábava.

// Polární skála

2

Spokojeně jsem si oddychoval a odpočíval v bezpečné zóně. Jenomže mě ze spánku přece jen něco muselo vyrušit. Zkoumavě jsem se tak snažil vykouknout ven z pod ocasu. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvyknul na tu vnitřní tmu. Těkal jsem pohledem z jednoho na druhého, byli rozprchlí po místnosti. Zdálo se, že se nahánějí a rozhodně nebyli kdo ví jak tišší. Unaveně jsem zívnul a pak několikrát zamlaskal. Podíval jsem se na mámu a pak zpátky na ně. Něco mi říkalo, že bych se měl taky nechat strhnout a jít to prozkoumat aspoň pár centimetrů před matku. Ale zároveň touha zůstat v tom teploučku, zchouleným klubíčku pod ocasem. Ta byla taky moc lákavá. Chvíli jsem je jen tak pozoroval.
Zvědavost byla ovšem větší. Udělal jsem pár lachtaních temp, než jsem se postavil na tlapky. Chvíli jsem vrávoral sem a tam. Ještě jsem je plně neovládal a tak mi chvíli trvalo, než jsem docílil potřebné rovnováhy. Nakonec jsem upadl na matčin ocas. Byla to celkem zábava. Po pár marných pokusech se mi podařilo se na chvíli zastavit. Zkoumal jsem ti své kulaté, roztomilé tlapky.
Poskočil jsem, přičemž jsem znova upadl. Drželo mě to ale dlouho, kupodivu jsem nechal sourozence být a staral se sám o sebe. Máma nejspíš spala, to chrápání se nedalo přeslechnout. A já se tak motal hlavně kolem ní. Něco mi říkalo, že bych se od ní neměl vzdalovat jako ostatní. A tak jsem jen smutně pokukoval, kam se to vlastně vydávají. Posadil jsem se a úhledně na ně hleděl. Možná bych se měl vrátit a spát. Napadlo mě. Ale zatím jsem jen seděl vedle máminé hlavy a při tom poslouchal jak oddychuje. Jako bych jí snad strážil, ve skutečnosti jsem ale čekal na jídlo. Olízl jsem si nos.

1

Spokojeně jsem byl schoulený v bezpečí před světem. Pod ocasem maminky, u které jsem se cítil víc než dobře. Sem tam jsem vystrčil nos, abych se podíval po okolí, ale prozatím jsem neměl potřebu se někam hnát. Tady bylo teplo a já tu byl v bezpečí. Zároveň tu byl i zdroj jídla, což bylo nejdůležitější. Sem tam jsem zívnul, sem tam jsem si zdřímnul. Moc jsem nevylízal a byl stále schovaný a nechtěl se ani ukazovat světu. Potřebu mluvit jsem zatím neměl, nejspíš bych vydával jen zvláštní zvuky. A tak jsem si užíval toho klidu, co tu panoval. Někde v dálce jsem ale slyšel, že někdo neustále mluví. Vnitřní touha vědět, co které slovo znamená byla ale velká.
Vystrčil jsem nos z pod matčiného ocasu a viděl, že jeden sourozenec si to už batolil na své první výpravě. S únavou jsem ho sledoval, ale přesto se ani nehnul. Žjóva. Zamrkal jsem. I druhý se někam batolil. A tak jsem využil chvíle a pozoroval je. Bylo to lepší než televize. A já z toho měl radost. I když jsem nevěděl ani proč přesně.
Z toho celého pozorování jsem byl víc než unaven. A tak jsem se spokojeně vrátil zase pod ocas a rozhodl se zase si na chvíli zdřímnout. Zkoumání světa musí ještě chvíli počkat.




Uživatel