Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lov byl už dávno u konce, jenomže já se během něho nedopatřením zatoulal. A ocitnul jsem se zcela sám. Vtáhnul jsem sopel sám do sebe a bezmocně se rozhlížel. Můžu snad někam jít? Co když půjdu a co tam vlastně najdu? Nejistě jsem přešlápl z jedné tlapky na druhou. Dlouho jsem se tu poflakoval sám, honil jsem ptáky a dělal, že mě čas netlačí. A on mě opravdu netlačil. Spíše jsem se tak nějak stal součástí tohohle lesa. I když jsem bydlel v horách, jako bych ty myšlenky úplně vypustil. Možná jsem byl synem svého otce. Jeden velký lovec a tulák, který se v tomhle světě teprve hledal.
Povzdychl jsem si, když jsem se konečně vzpamatoval. Kráčel jsem lesem a netušil, co vlastně chci hledat, nebo co bych měl v životě hledat. Neměl jsem řád, ani cíl, ale přesto jsem se snažil žít. Najít něco, z čeho bych měl radost. A to se právě stalo, tu radost jsěm měl, když jsem uviděl opeřence před sebou. S chutí jsem se za ním rozběhl a toužil ho chytit do svých spárů, ty budeš můj bobe.

Nebyl jsem zrovna ideálním lovcem, ani jsem se na to necítil a nejspíš někde hluboko uvnitř jsem o to ani nestál. Nejraději bych jen jedl bez práce, přijít k hotovému teplému pokrmu. Ale nešlo to jinak, Cron po nás chtěl, ať teda ulovíme zajíce. A tak jsme se do toho dali. Já vyrazil naproti zajíci, ale nečekal jsem, že se ode mě rozeběhne pryč. Proč to udělal? On nechce abychom ho snědli? To jsem absolutně nechápal, proč nám ta kořist nespadne přímo do tlamy. Ale běžel jsem dál, i když bych ho sám nehodnal.
Naštěstí jsem viděl Tarante, jak už byla nachystaná a byla v tom teda mnohem šikovnější, než jsem byl já sám. Popadl jsem veškerý dech a běžel za ní jí ihned pomoci. Ta srážka se zajícem rozhodně nevypadala kdo ví jak zkušeně. Ale držela ho zuby nehty. Svý špeky jsem rozparádil do všech stran a přihnal jsem se tam jako pomalý vítr. Skočil jsem po obou a zakousl se do zajíce z druhé strany, aby to tak trochu vypadalo, že se o něj přetahujeme. Zakousl jsem se zuby až mě to samotného zabolelo. Lov bolí. Zapamatoval jsem si.
Když náš lov skončil a zajíc se přestal hýbat, bylo vyhráno. Pustil jsem ho a ustoupil. Začal jsem se usmívat. "To byl parádní chmat Tarante!" Pochválil jsem jí s úsměvem a vrtěl při tom ocasem. Přistoupil k nám mezi tím Cron a upozornil na to, že je tu náš táta. Div jsem na něj nezapomněl, že tady existoval. "To cítíš jo? A co teď dělá? To víš taky?" Řekl jsem fascinovaně, jako bych ho opravďácky obdivoval.

Zbavili jsme se těch dvou otrapů a zůstali zase s Tarante a Cronem. Ten nám dával rady jak na lov, jak chytit to správné zvíře, nebo naopak jak ho vůbec najít. Tarante měla dobrou poznámku o oné věci, která se jmenuje rejsek. Pro zvěř je nutné jít právě někam dál, jako například sem. U nás doma moc zvířat na lov nebydlí. Tak proč tam bydlíme? Když tam nic moc nežije? Ale už jsem nechtěl dále okrádat o čas. Věci se dali do pohybu a my jsme se vydali vstříc novým loveckým zkušenostem.
Kráčel jsem potichu dál a poslouchal Crona, který nám při té cestě řekl ještě poslední detaily. "To zvládneme," řekl jsem a podíval se na Tarante. I když sám sobě jsem upřímně moc nevěřil. Ale lišky jsou přece jenom šikovnější, než lišáci. Kór já. Na rozdíl ode mě Tarante byla hbitější a mrštnější. Ale já jsem snad taky k něčemu přece jenom byl.
Cron nás upozornil na pach. "Králík," zopakoval jsem po něm a při tom jsem nasával okolní pach. Zařadil jsem ho v hlavě někam do ústranní a pak se potichu vydal na svou roli. Cron mezi tím stihnul už vyběhnout a zajíc se tak řídil přímo na nás. Uši jsem sklopil do stran a začal možná trochu panikařit. Chvíli jsem poskakoval na místě a neměl absolutně tušení, co dělat. Pak jsem se rozběhl za ním, jenomže zajíc mě uviděl a rozhodl se na poslední chvíli uskočit směrem přímo na Tarante. "Eeeh..." Ty rychlí pohyby mi zrovna dvakrát nešli.

Zamračil jsem se a zvedl hlavu, očividně na tom Styr byl o něco lépe než my. To ovšem nevysvětlovalo, proč nám sem přivedl tuhle cácoru. Nelíbila se mi, byla podivná, takhle se vetřít! Že se nestydí, nestyda jedna. Naopak nám jí tady nechal na krku a sám si odešel kdo ví kam. "To je ale sobec," zavrtěl jsem hlavou a při tom si povzdychl. Naštěstí nám ta neznámá Cami nezůstala na krku dlouho. "To jsou kecy, šup šup, kšá kšá!" Vyprovázel jsem jí tlapkou. Pche, tohle že má bejt jeho holka? Starý lišky jsou tak divný. Zamlaskal jsem.
Každopádně jsme se zbavili 'nepřátel' a zůstali jsme zase jenom já, Tara a Cron. Takhle to mělo být pořád. Naklonil jsem hlavu ke Cronovi, který nám předával informace o tom, jak se naučit lovit. Tak jo, musím se přeladit na správnou frekvenci. Základ bylo ticho a trpělivost. "Možná," nechtěl jsem úplně říkat, že jsem o tom neměl ani páru. Ale nějak vonět museli, stačilo to jen... nějak oddělit od zbytku světa. "A co potom? Co až teda něco uvidíme?" Zeptal jsem se Crona. Utíkat za tím? Hnát se jako na poplach? Vždyť zvířata jsou tak rychlé, utečou nám. "Zkusíme to v praxi!" Vybídl jsem Tarante vedle sebe a zastříhal ušima. Ihned jsem se začal rozhlížet, jestli tady něco neuvidíme, ale kolem nás nic nebylo. "Za to může ta cácora, všechno nám to vyplašila!" Zanadával jsem si a zavrtěl hlavou. Pokud lovit, musíme jít někam kousek dál! Zamyslel jsem se. Rozhodně jsem nechtěl jít směrem, kudy šel Styr nebo Cami. Ale šel jsem pomalu. "Žije něco i u nás doma? Co se dá lovit? Nebo musíme po každý jít takovou štreku?" Zeptal jsem se Crona a doufal, že řekne že něco bude třeba i poblíž. Očividně se Cron moc oddalovat od domova nechtěl a já je nechtěl ztratit, proto jsem bezhlavě nemohl běžet na druhou stranu.

I když jsem koukal po lelcích, slyšel jsem poznámku od Tarante. Ta rozhodně domů jít nechtěla a chytla se zkušenosti o lovu. "No kdo ví," řekl jsem neutrálně, možná trochu provinile. Možná jsem taky chtěl umět něco, co ostatní neuměli, ale rostl jsem jako dříví v lese. A spíše jenom a jenom přibíral. Sestřička prskala, jenomže já měl zavřenou tlamu. A i když jsem možná trochu našpuloval pusu, nešlo mi to. "Co jste s Lokim dělali?" Zeptal jsem se potichu Styra, když se zajímal o co, o čem se bavíme. Ťuknul jsem při tom ramenem do Tarante, tak schválně... gesto, které nám teď ukáže tu pravdu.
Nebyla tu s námi jen tak nějaká liška, ale liška jménem Camilla. Cron se očividně moc dvořit nechtěl. "Ale ty jsi nám říkal, že s námi půjdeš. Proč máme jít s ní? Vždyť teď přišla, ani nevíme co chce." Pokrčil jsem rameny a podíval se na lišku, která byla o něco světlejší, než Cron. "Ale můžeš jít přece s námi a dohlídnout na nás, máma tě jinak vykostí, když se nám něco stane." Řekl jsem možná trochu domýšlivě. Nejspíš jsem i trochu předbíhal, ale já teda rozhodně s nějakou cizí liškou jít nikam nechtěl. Byla tu se Styrem, kde k ní přišel? To se teď jako dvoří starým liškám? Sakra, ten má našlápnuto mnohem dál než já. Rozhlédl jsem se, jestli náhodou taky nezahlédnu nějakou stařenu kolem.

Možná bych uvítal teplou jeskyni a kousek nějakého masa navíc. Ale Tarante byla ihned proti tomu, aby naše dobrodružství jen tak pro nic za nic skončilo. Povzdychl jsem si. Ženy. Ihned jsem věděl, že je to zlo, jedno velké zlo. "Třeba tam něco vymyslíme," snažil jsem se zachránit situaci. Ale bylo to zcela zbytečné, protože sem přišel Styr a po boku s ním nějaká neznámá liška. Ihned jsem zastříhal ušima a zvedl se. Nechtěl jsem tu jen tak ležet a ládovat se, vlastně jsem už neměl co. Byl jsem celkově najezený a byl to mnohem lepší pocit, než před tím.
Zavrtěl jsem ocasem ze strany na stranu. "Ahoj," možná trochu sklesle. Stále jsem si dával za vinu, že jsem byl moc pomalý tehdy a nedostihl je s Lokim na jejich cestě. Ale naštěstí jsem narazil na Crona a Tarante. Podíval jsem se na druhou lišku, která tady byla s ní. Prohlédl jsem si jí od hlavy až k patě, viděl jsem cizí lišku úplně poprvé a byla fakt divná. Cron naštěstí slíbil, že si někdy zalovíme. NĚKDY. Někdy? Vážně to řekl? Podíval jsem se na Tarante a zavrtěl hlavou. Pche... někdy, já to klidně zvládnu hned. Povzdychl jsem si, ale zůstával jsem tam stát. Rozhodně mě zajímalo, jak to tady s tou liškou dopadne.

Ani Tarante netušila, proč nás Cron nezapojil do lovu. S takovou si nikdy nic neulovíme. No, něco na tom přece jenom bylo. Cron... věčný a věrný dárce jídla. Ale sám jsem chtěl také přece jenom něco dokázat. Zatím jsem se jen valil v zasněžených pláních a nic moc ze světa neviděl. Povzdychl jsem si a sledoval i nadále Crona. Za chvíli byl zpátky a měl plnou 'náruč' - jak se říká - jídla.
Nadšeně jsem vyskočil na nohy a ihned si jednoho vzal k sobě. Nejdříve jsem to vyzkoušel, jen tak na skus. Byl celkem teplý, a když jsem pořádně zabral, křupnul. Malé kostičky, jedna za druhou. "Já ne, řekneš nám jak se to naučit?" Zeptal jsem se Crona. Základem bude asi to ticho. Jenomže já si to mlaskal na plný kuličky. Tak moc jsem si to vychutnával, že jsem měl konečně něco v žaludku.
Padla poznámka o tom, že bychom se měli vrátit domů. "Asi jo," pokrčil jsem rameny. Byly jsme pryč už docela dlouho. Tenhle výlet za pokladem měl takovou třešničku na dortu. "Crone, co tak děláš jindy celý den?" Zeptal jsem se ho podezíravě. Co takhle liška vlastně dělá? Odpočívá, loví...? Nebo má nějakou i jinou aktivitu.

Tarante jsem bral jako svou sestřičku. Vlastně byla výše než já, já neměl tendence odporovat. Byl jsem tak trochu nudný v tomhle, což jsem uznal. Ale přesto jsem se na ni mile uculil. Až se mi faldíky dělali na tváři.
Cron byl za to, že lov probíhá potichu. A máme dělat, že neexistujeme. Očividně se to nelíbilo ani sestřičce. "A my lovit nebudeme?" Zeptal jsem se možná trochu zoufale, ale na to už nebyl prostor. Neboť Cron šel do akce. Lehl jsem si a při tom ho sledoval. Bylo to fascinující sledovat, jak takový zkušený a zjizvený lišák loví. Kde se to všechno naučil? Mohl jsem jenom hádat. A já sám si nad sebou povzdychnout. Neboť jsem si nechal pláchnout oba bratry. A skončil jsem tady.
Cron skočil do listí vstříc nějakému úlovku. Snažil jsem se nasísat, co to jen šlo, jen abych viděl, po čem tak skočil. "Myslíš, že to zvládne?" Šeptl jsem směrem k Tarante. Nebyl jsem si jistý. Neuměl jsem být moc dobře potichu. Teda... možná mohl. Ale můj žaludek byl mnohem hlučnější, než samotná slova. Mluvil jsem potichu, ale žaludek tu rozjel svou vlastní melodii hladu. Sám sebe jsem si představoval, jak přežvykuji už samotné maso. Ach, jak já byl hladový! Ale co potom? Možná by nám Cron mohl dát nějakou tu lekci!

Zadýchaně jsem lápal po dechu. Nějaký ten špíček navíc jsem měl o tom žádná. Ale zároveň jsem toho proběhl tolik! Zdálo se to až nemožné, že takový malý lišák musel ujít takový kus cesty. A ještě k tomu v takových závějích. Tarante mi nic nedala zadarmo, ihned mi to vmetla do tváře. “No jo... asi jo.” Řekl jsem smutně. Měl jsem být vděčný aspoň za to, že jsem je našel. I bráchové se na mě vyprdly. Ale Tarante a Cron ne. Ale nedají mi nic zadarmo. Musím jim teď ukázat, že i na mě je spoleh. A že se mnou může být i zábava!
Pohlédl jsem na Crona, který se zrovna ptal kterým směrem běželi. Rozhlédl jsem se do všech stran. A pak na jednu stranu zvedl svou buclatou packu. “Asi někam tam.” ale směr to byl zcela jiný.
Dostal jsem hlad, naštěstí ho měla i sestřička. Tím byl můj hřích možná i odčiněn. Cron vypadal, že mu to nevadí. Ale musíme být potichu. “A co máme dělat, až něco uvidíme?” Zašeptal jsem ke zjizvenému lišákovi a zastříhal při tom ušima. Rozvlnil jsem své telíčko po zasněžené krustě.

// Polární skála

Valil jsem za Cronem a Tarante. Byly tak daleko, ale já jsem teď nemohl všeho nechat. Nechtěl jsem tu zůstat sám. Vždyť bratři se mi ztratili v nedalekém lese. Nedej bože ještě ztratit sestru. A zůstat v Polárce zcela sám! Volal jsem na ně, ale nikdo nepočkal. Stále šli dál, nedalo se říct, že by běželi. Právě naopak, jejich krok byl pomalý a šouravý. Takže ideální pro mě. Boural jsem sněhové stěny, dokud jsem je nedohnal. Lápal jsem po dechu a chvíli tancoval na místě. Nebyl jsem schopný slova, musel jsem jenom dýchat. Měl jsem za sebou takový olympijský výkon! Nikdy jsem toho tolik nenaběhal, jako teď.
Cron měl nejspíš s Tarante nějakou důležitou debatu. Tak jsem je nechal, než bych sám dostal infarkt. "Utekli mi..." Zabručel jsem celkem smutně. Bez tak se proti mě spikly, ale proč? Vždyť Loki nemá Styra ani moc rád. Projelo mi hlavou. Styr byl pan správný a Loki... pan nesprávný. Byla to dvojka, se kterou by nevydržel prakticky nikdo. Bude to snad s Cronem a Tarante o něco lepší. "Já mám asi celkem hlad," řekl jsem nenápadně, když se mi dech konečně zklidnil. Absence jídla dávala za své a možná bych si něčeho zobnul. Možná i něčeho většího, žaludek se ozýval. Máma na nás házela bobek a stejně tak i otec. Ne, že by nám ulovili nějakou tu myš, pche... Budeme si muset poradit s jizváčem a Tarante samy.

// Šeptavý les

Pelášil jsem zase zpátky dřív, než mé stopy definitivně zmizely z povrchu zemského. Slzy jsem měl pomalu na krajíčku z toho důvodu, že jsem zůstal sám. A to nebylo nic pro někoho, kdo nic moc nevěděl, ani neuměl. Utekli mi. Mohl jsem za to snad já? Kdybych býval rychlejší, pravděpodobně bych je stihnul. Trochu jsem zalitoval, že jsem toho moc nezažil, ale co není může být.
Vpálil jsem zpátky na území v plné polní. "CRONEEEE!" Volal jsem už z dálky, když jsem viděl, že byli ještě na území. Teda, skoro. Cron i se sestřičkou už měli totiž namířeno k dalšímu podivnému lesu. Naštěstí tu stopy ještě byly. A jejich kožíšky svítily na míle daleko. "TARANTEEE!" Jako by toho nebylo málo, stále jsem běžel jako o život. Jazyk jsem měl až na zadku.
Copak i tihle mi utečou? Ne, to se snad nestane. Přidal jsem trochu více do kroku, byl jsem tak unavený, že bych potřeboval šlofíka. Ale adrenalin dělal své. "Zdrhli mi," stále jsem si opakoval pod nosem. Ale tihle mi snad neutečou.

// les Antares

// Polární skála

Běžel jsem za nimi, ale nožky mi pořádně nestačili. Potřeboval jsem se pořádně nadechnout, popadnout dech. Tohle skotačení za těmi dvěma rozhodně nebylo nic pro mě. Možná jsem měl vyběhnout trochu dřív. Když jsem se po několika minutách vzpamatoval, zvedl hlavu. "Styre?" Zavolal jsem potichu, neboť jsem měl sevřené půlky. "Loki?" Ale byl jsem sám.
I kdybych se vydal po jejich stopách, dost foukalo a tak se velmi rychle ztráceli. Stopovat jsem neuměl. Stál jsem v lese a nemohl najít cestu, kudy bych měl jít. Otočil jsem se. Vrátit se by bylo nejrozumnější řešení, ale co bych z toho měl? Musím být stěna mezi nimi. Stále jsem na sebe volal. Ale nemůžu být stěnou pro někoho, kdo tu nebyl. Chvíli jsem se jen toulal po lese a doufal, že je někde uvidím. Ale ani jeden z nich nikde nebyl.
Nejraději bych si sednul a brečel, ale ještě jsem neházel flintu do žita. Kdybych byl Loki nebo Styr, kam bych šel? Hodil jsem očkem po horách, ale ty by mohly být až příliš nebezpečné. Proto jsem se otočil a šel vlastními stopy zpátky.

// Polární

// Pardón pardón!

Skupinka se začala hýbat. "Znáš rodiče, ale my neznáme tebe." Podotkl jsem. K čemu nám tenhle lišák vůbec byl? Vždyť vypadal, jako by právě prošel jedovatým houštím! Ale přesto jsem se nevzdával. Představil se jako Cron, takže už tak cizí možná nebyl. Když už se ozvala i sestřička, zdálo se, že se někam půjde. Té se ovšem nechtělo do kopce.
Jen jsem k tomu všemu přihlížel a snažil se zorientovat. Když v tom do toho opět hodil klín Loki. Ten se totiž rozhodl prozkoumat svět na vlastní pěst. Cože?! Vždyť nic neumíme! Projelo mi hlavou, ale on si nedal říct. Styr tady začal jančit. A já věděl, že je zle. Měl jsem na výběr. Jít s Cronem, nebo se vydat za nimi? Vždyť se Loki do něčeho určitě velmi rychle namočí. "Loki!" Hrkl jsem po něm. Styr se ozval, že ho přivede zpátky. Vždyť Loki měl Styra úplně na háku. Uvědomil jsem si.
Byl jsem z toho celý nesvůj a bylo na čase něco začít dělat. Těkal jsem pohledem sem a tam... a sem a tam. A byl jsem fuč. Valil jsem totiž za těmi dvěma, abych jim zabránil se mezi sebou zabít. Styr by bráchu určitě zase tahal stejně, jako před chvílí tady. Aspoň budu mezi nimi dělat takovou stěnu. Napadlo mě. A pelášil za nimi, měli docela náskok. Ale já se nedal. Běžel jsem přes sněhovou krajinu. Styr i Loki byli naštěstí v zimě dost dobře vidět.

// Za zadkem Styra a v dálce za Lokim

Styroivi se očividně nelíbil náš přístup. Naopak Loki otočil a viděl ve velikánovi oporu. Vyvalil jsem na něj oči a nemohl je přestat koulet. Loki by udělal cokoliv, možná se i postavil na hlavu, jen aby nás velikán vzal na výlet. Dokonce nebude i odmlouvat. "Pfff..." Mluv za sebe. Podotkl jsem. Já tedy rozhodně drzý být nechtěl, ale obracel jsem kartu! Jak on na nás, tak my na něj. "Fajn, ale řekneš nám nějaký svý tajemství." Nakrčil jsem nos, jako správňácký bráška.
Kde se vzala, tu se vzala. Přidala se k nám i Tarante. Mrkl jsem na ni, očividně sdílela podobný postoj, jako Loki. Rozhodně se nechtěla vrátit zpátky do úkrytu. To už nás na to dobrodružství bylo více. "Nazdárek!" Pozdravil jsem sestřičku a zamával polohuňatým ocasem. Styr tu byl takový dědek, který se chtěl za každou cenu vrátit zpátky. Ten bude prudit i po cestě. Ale já se Styrem neměl žádný problém. Sám si budu vyšlapávat svou cestičku za poznáním. A on se očividně chce i přidat. Jestli nás dokázala najít i Tarante, úkryt nebude daleko. Podíval jsem se směrem, odkud se sem přihnala. "Tak teda jdem, nebo co? Kudy Jizváči?" Zeptal jsem se ho a při tom si ho důkladně sjel pohledem.

Moje žůžo jízda dopadla na výbornou. Loki byl zase volný, kdežto Styrovi se to zrovna dvakrát nezamlouvalo. "Stejně bys ho v té jeskyni dlouho neudržel, jednou se otočíš a byl by fuč. Když budeme spolu máme šanci že zůstane naživu." Nadhodil jsem s úsměvem. Konec konců, ti dva se určitě hašteřit ještě budou. Sice jsem se do toho nechtěl příliš zapojovat, ale musel jsem uznat, že Lokiho nápad nebyl zase až tak špatný. V jeskyni byla opravdu nuda, i přes to že bych si tam mohl v teple lehnout a spát.
V tom si to k nám někdo najednou nakráčel. Ihned jsem zastříhal ušima a střelil pohledem po všech ostatních. Jako první se slova ujal Loki, který se rozhodně cizince nebál. "Sám si najdi matku," pokrčil jsem rameny. Kdo by chtěl být u mámy, když je venku tolik sněhu? A navíc jsem tu měl bráchy, takže jsem tu nebyl sám.
Styr tu z nás bude asi nejrozumnější, tak mi to aspoň přišlo. Jenomže pak to Loki doslova celý po... no, překvapil mě. Vyvalil jsem na něj oči, řekl tomu zjizvenýmu, že nás vezme na dobrodružství. Odkašlal jsem si. "Loki!" Vyhrkl jsem. Jen se na něj sakra podívej! Vždyť vypadá jak kdyby spadl z útesu! Rozhodně se mi s takovým pobudou nikam jít nechtělo. Podíval jsem se na Styra s otázkou v očích - i ty?