Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Liška naproti mě nevypadala úplně nadšeně z toho, že se jí všichni toulají, kde se jim zachce. "To je taky normální, že se takhle toulají a nejsou na území?" zeptala jsem se zvědavě. A potlačila krkanec, takže to ve mě jenom trochu hrklo, ale nic nevyšlo ven. Naštěstí. "Omlouvám se, že jsem tak zvědavá, ale nikdy jsem nebyla v pořádným společenství nebo tak něčem. Většinou jsem se potulovala a to je vždycky všem šumák, kdo kde je a jestli se vůbec vrátí nebo někde pošel," dodala jsem na vysvětlenou, že nejsem zvědavá jen tak, ale že za mou zvědavostí je celkem dobrý cíl. Účelem bylo zjistit, co možná nejvíce, abych pak nebyla za naprostýho imbecila.
Nehodlala jsem se ovšem smířit s tím, že bych tady jen tak seděla na p....i a nic nedělala. Celkem mě zaujal ten lov, ale jestli jsem tu měla jen tak sedět na zadku a čekat, než se někdo uráčí vrátit domů, to se mi taky nechtělo. Rozhodně mě to nebavilo, pokud šlo o tenhle aspekt čekání. Vítr kolem mě se trochu divně zavlnil, ale nepřikládala jsem tomu žádnou váhu. Byl tu prostě asi průvan... Nebo tak něco.
Pak mi ovšem spadla čelist a já se musela ovládat, abych ji zase zatáhla a zavřela, tak svou nevymáchanou tlamu. "Jakk... jako...jak to... víš? Jak to víš?!" vykoktala jsem ze sebe, když jsem byla upozorněna, že krkat abecedu tady bych neměla. Nakrčení čenichu bylo jasným symbolem, že Herrea nechce být přítomná až se zbavím pálení vlastní žáhy. Nebo zbavím... až si ulevím. A že ulevovat jsem si uměla znamenitě. Co mě ovšem děsilo byla představa, že tahle liška nějak věděla, že jsem si chtěla krknout. A nejen to věděla, že jsem chtěla vykrkat celou abecedu. Divný... Drsný. "To seš nějaká věštkyně nebo tak něco?" zeptala jsem se s úžasem, protože jestli tahle liška byla vědmou nebo vidoucí bylo to drsný. Já už takových lišek pár potkala, ale většinou s nima nebyla moc řeč protože byli ... víú... mešuge. Tahle ovšem vypadala celkem racionálně a při smyslech. Nevypadala jako někdo, kdo by měl o kolečko navíc, komu by v noci vstupoval do snů Bůh nebo kdo by slyšel hlasy mrtvých přátel a příbuzných. Vypadala celkem normálně a o to děsivější to bylo. "Umíš předpovídat budoucnost? Nebo jenom definuješ potřeby ostatních? A to máš takhle od narození?"

Netušila jsem, jestli jsem na správném místě. Tenhle les se mi líbil, i úkryt tu byl fajn. Vedení evidentně jevilo zájem o ostatní členy a to se mi líbilo. Ale pořád jsem se necítila, jako bych stála na pevné zemi. Necítila jsem se tu prostě jistě. Žaludek jsem měla trochu na vodě, z toho všeho, co se tu dělo a k čemu jsem se to nevědomky upsala. Ale možná bych jim měla dát ještě jednu šanci, ne? Třeba to bylo jenom tím, že jsem prostě byla jiná a oni s jinakostí nikdy nepřišli do kontaktu. Pak Herrea pronesla slova, která mne ujistila. Kývla jsem hlavou. "Budu se snažit mu případně vyhnout, ale nemůžu zaručit, že výchovně nedostane," řekla jsem se vší slušností, které jsem byla schopna. V břiše mi zaškrundalo.
Cítila jsem, že mne začíná pálit žáha. Oheň a jeho jazyky se šířily v mém hrdle, jako by jim nic nestálo v cestě. Nejradši bych si pěkně od plic říhla, ale to tady úplně nešlo. Poslouchala jsem její slova a znovu kývla hlavou. "Nemám ve zvyku být jako kam vítr tam srst... Ráda bych tu vydržela, co nejdéle. Líbí se mi tu," odvětila jsem jí jako ujištění, že se nehodlám zdekovat. Pro zatím. Kdo mohl vědět, co přinesou další zimy nebo další setkání s mísntími lišáky a liškami.
Udělala jsem několik kroků a pak se posadila. "Co tu vlastně tak obvykle děláte? Nerada to říkám, ale začínám se trochu nudit. Pořádáte nějaké oslavy nebo máte nějaké úkoly, které všichni děláte... Nebo se tu jen tak kopete do zadků a neděláte nic?" vyzvídala jsem celkem nonšalantně. Měla jsem k vůdčí lišce respekt, takže jsem před ní neprděla a nekrkala, i když se mi šíleně moc chtělo, taky jsem před ní nebyla vulgární, což se dalo považovat za nejvyšší ukázku respektu. Někteří by ovšem mou mluvu označily za celkem dost troufalou. Já si to ovšem neuvědomovala. Byla jsem už taková. Hoši, jestli to pálení žáhy nepřejde budu muset ven, abych na ní nevykrkala abecedu.

Přihmouřila jsem oči. Chvilku to vypadalo, že mluví to zvíře, ale to byla blbost, takže to musel říkat ten lišák. Jen počkej blbečku. Momentálně se objevil na mém seznamu lišek, které nejsou důvěryhodné, jsou drzé a měly by se odstaranit, co nejdříve. Na jeho slova jsem ovšem neřekla nic, jen jsem se na něj zaksichtila, když odcházel. Mírně jsem zaryla tlapky víc do podkladu úkrytu, abych se nerozeběhla a neskočila mu po zádech. Evidentně si zasloužil dostat na prdel, protože to nikdy nikdo neudělal. Jednou by mu to někdo měl ukázat.
"Já jsem zvyklá na všechno. Lišky měly kecy a taky za ně dostaly pár přes čenich. Někdo jenom vejrá, to mi nevadí myslím si svoje. Jenže předpokládám, že když tady někdo bude kdákat a já mu jednu vrazím, tak za to budu trestána já, že jo?" zeptala jsem se a v mém hlase byl slyšet náznak vzteku, ale i zklamání. Trochu jsem čekala, že se mě liška zastane, ale očividně byla stejná jako všichni. Kam jsem se to jenom sakra upsala. Z těch řečí o tom, jak si všichni pomáhají jsem očekávala i nějaký ten respekt a rodinou pohodu, ne že si budu muset zvykat na to, že mě někdo uráží na každým prvním setkání. Kdyby to bylo jednou, ale tady si otvíral tlamu úplně každej. "Myslela jsem, že tady je to jako rodina. Z toho cos mi řekla mi to tak přišlo a nemyslím si, že by zrovna v rodině měl jeden být otloukánek všech jen proto, že je jinej," dodala jsem s velkou dávkou zklamání v hlase. Čekala jsem prostě od tohohle místa víc. Z toho co říkala ona i Setia jsem čekala, že když budu přínosem, což jsem být chtěla, najdu tu i svoje vlastní místo pro život.

//prosila bych si 5 % do vytrvalosti za 10 bodů a pak 4 pírka za 4 body a 1 kamínek za 1 bod, jestli počítám správně :3

A moc děkuju za akci, líbila se mi volnost v zadání, což umožnilo každému vyřádit se dle libosti

✓ odměna připsána
Děkujeme za kladné hodnocení a těšíme se v akcích následujících :>!

Herrea byla poměrně vstřícná ve sdělování informací, což bylo dobře. Potřebovala jsem trochu víc pochopit tohle místo. Než zase frnknu jinam. Takový už byl holt svět. Jeden dlouho nevydržel na jednom místě. "Dobře," odvětila jsem jí. "Děkuji za vysvětlení," dodala jsem ještě, abych nebyla za úplnýho společenskýho barbara a pokusila se zarazit nějaký nevhodný vypouštění větrů. Nebyla jsem zvyklá na to se nějak extra namáhat, ale aspoň na úvod jsem se hodlala krotit.
Ohledně bohů, víry a tak dále jsem jí moc nevěřila, ale nehodlala jsem jí to rozmlouvat. Někdo prostě věřil, že vidí jednorožce jiný že bohy. Mě po tom bylo putna, takže jsem slušně držela klapačku.
To se nedalo říct o lišákovi, který tu byl s námi. Už jsem se nadechovala, že mu něco vypálím, ale Herrea mne předběhla s vysvětlením. Odvrátila jsem pohled od lišáka a zašeptala směrem k lišce. "To vám všem tak moc je proti srsti moje barva kožichu. Setia, ty a teď tohle... Neměla bych radši jít o dům dál?" Byl to projev čisté snahy zachovat si nějakou důstojnost. Nehodlala jsem být mezi liškami, kterým záleží víc na tom, jak někdo vypadá, než na tom, co umí a má v hlavě. A asi ani pro ně by to nebylo vhodné spojenectví. Protože jsem byla připravená se bránit všemi možnými porstředky. Až budu mít šanci rozbiju mu držku.

//Les

Byla jsem celkem překvapená, že žijí v tomhle stromě. Přeci jen to bylo divné. Lišky měly žít v noře, tak to bylo vždycky. Pokud si teda nenašly nějakou tu volnou jeskyni, ale i tak byla nora vždy jistotou. Tihle ovšem preferovali strom...
Když jsem, následujíc Herreu (?), procházela vchodem vypadalo to tu celkem impozantně. Větve se točily a kroutily všude možně, stejně jako kořeny. Musela jsem se celkem otáčet, abych se promotala dovnitř bez nějakého poranění, ale bez příležitostných škrábanců se to neobešlo. Nekomentovala jsem, že vchod je dost úzký, nebylo mým úmyslem někoho z nich naštvat. V úkrytu totiž byl i někdo další.
Uvnitř to bylo příjemnější. Trochu vlhkosti ve vzduchu dodávalo místu celkem příjemný nádech volnosti a novosti, i když tu strom musel stát několik desítek nebo možná i stovek let. Moje průvodkyně se zastavila a tak jsem se zastavila taky. Hovořila o nebezpečích místního kraje. "Rozumím," odvětila jsem stručně. Nebylo nač to rozvádět. Více mne zajímali místní bohové. "Bohové myslíš jako že v ně věříte? Na cestách jsem potkala spoustu lišek a i jiných tvorů, kteří údajně něčemu věřili," prohodila jsem zamyšleně a prohlížela si při tom vnitřek stromu.

A tak to bylo. Najednou ze mě byla členka nějakýho společenství v Horní Dolní. Ani jsem nemusela pomalu nic udělat nebo prokázat, šlo to na můj poměr až celkem snadno. Co když se jim sem takhle nasáčkuje nějakej podvraťák? To to řeší se zpětně nebo? Netušila jsem, ale nehodlala jsem to ani zkoumat nebo nějak komentovat. Věděla jsem, že je tu spousta jiných věcí, na které se můžu zeptat. Věcí a témat, která jsem chtěla znát více do hloubky. Jako třeba ty magie...
Bylo hnusně a tak jsem kráčela za liškou před sebou. Za Velitelkou. Tak jsem si ji pro sebe pojmenovala. "Můžu se zeptat? Má si tu dávat jeden pozor i na něco jiného, než jen na magie?" zeptala jsem se na možná rizika spojovaná s tímto krajem. Velitelka mezitím ukázala na strom, který byl jejich úkrytem. Přišlo mi to zvláštní, ale následovala jsem ji. Počasí nebylo nic moc, aby jeden postával venku. Jako tulačka jsem byla zvyklá na všechno, ale ani já nepohrdnu teplem a suchem.

//Ten strom

Velitelka téhle skupiny byla celkem osobnost. Něco mi na ní nehrálo, ale tak to mě nehrálo skoro na všech, kteří mě soudili hned podle mojí srsti. Nesnášela jsem je. Copak je normální na někoho vybalit při prvním setkání "A proč seš bílej?". Přišlo mi to nevychované, drzé a celkově opovržení hodné, velitelka nevelitelka. Měla jediný štěstí, že mě přemohl strach z magie, takže jsem jí to nemohla vpálit pořádně a teď už jsem to stačila rozdýchat.
Její slova mi zněla dobře. Nikdo se na nikom nevozí, nikdo nikoho nezneužívá. "To zní dobře," odvětila jsem jí s klidem. "Ráda bych se k vám tedy přidala pokud tu máte místo, takhle na zimu. Máte pro mne nějakou práci? A kde máte noru, abych se případně mohla někde prospat, pokud něco takovýho máte?" zeptala jsem se na dvě věci, které mne zajímaly nejvíce. Kde se můžu vyspat a co můžu pro ostatní udělat. Nerada jsem se jen tak kopala do půlek a nedělala nic. Měla jsem ráda, když jsem měla nějakou zátěž. Jednoho to odnaučilo se potulovat nebo vyvádět vylomeniny. Sice jsem nikdy nežila na jednom místě, ale už jsem zažila cestování s určitou skupinou lišek. A vždy bylo lepší všechny zaměstnat, než aby si dělali, co chtějí. Čekala jsem.

Naslouchala jsem hlasu lišky, která tu velela. Pravděpodobně mi to mohlo dojít rovnou, ale nevšímala jsem si moc jejího vzhledu. Teď mi bylo jasné, že je mnohem vypasenější než já, takže asi nemusí jíst, co kde najde a pro potravu neobětuje většinu svého energie. "Hmm," broukla jsem jenom na její přednášku ohledně toho, že tu je toho víc. To je hrozný! Nemohla jsem se přenést přes fakt, že tu někdo může jednoho zabít jenom když si na to pomyslí. Příšernost. "Díky, za vysvětlení," odvětila jsem slušně.
Dále se rozhovor ubíral směrem, kvůli kterému jsem tu zůstávala se Setií. "V podstatě... Možná... Asi jo..." začala jsem trochu mrmlat a pomalu se dostávala do svého pravého já. "Nechci se přidat jen tak někam, kde bych buď byla přítěž nebo kde bych odmakala většinu práce," odvětila jsem jí stručně a popravdě. Chtěla jsem se někde zašít na zimu a kdo ví, jestli bych tam vydržela i déle. Nechtěla jsem ovšem být někde jenom tak, chtěla jsem odvádět nějakou tu práci pro ostatní. Místo, kde si prostě všichni navzájem pomáhají a ne kde pracuje jeden a ostatní na něm parazitují, tam bych být nechtěla. Rozhdoně ne dlouhodobě. "Chci někam, kde to bude oboustraně výhodné pro všechny zúčastněné." Dodala jsem. Nebála jsem se nějaký tý práce, pokud nebudu muset hlídat někomu parchanty nebo poslouchat něčí kecy na můj vzhled. Bylo mi fuk, co bych dělala. Za kus žvance a střechu nad hlavou to stálo.

Lišky se mezi sebou normálně bavily. TO TO NEVIDĚJ! Byla jsem tak vycáklá, že sebemenší další projev něčeho nenormálního by mě asi pravděpodobně hodil do mdlob nebo bych se počůrala. Rudá na mne mluvila jak na blbce, což bych ji v normálních podmínkách asi hezky omlátila o hlavu, ale já se bála. Takovouhle věc jsem v životě neviděla. Nikdy jsem neviděla, takhle rychle se pohybující světlo a plameny, které mohly být smrtící. Nevnímala jsem proto Setiu až do momentu, kdy plameny naprosto zmizely. Rudá nakonec odešla taky. Bylo to dobře. Nevěřila jsem jí. Nikdo, kdo se vyznačoval takovouhle ujetostí, nemohl být důvěryhodný.
Ta co přišla se mne snažila uklidnit. Jakmile plamen zmizel rozhlížela jsem se poplašeně kam, ale začínala jsem se pomalu uklidňovat. Liška, co se mnou zůstala, se mě snažila ještě víc uklidnit, takže jsem se přestala klepat a trochu se narovnala ze schlíplé pozice. "Tohle... tohle je tu normální?" zeptala jsem se trochu roztřeseným hlasem a začala se zvedat do rovné pozice. "Omlouvám se," řekla jsem stále roztřeseně a rozhlížela se kolem.

Setia něco camrala o tom, jak nemá dobrou srst. Koho u všech kulibrků zajímá tvoje srst?! Pak zase začala něco o tom, že si pomáhá... chyťte se něčeho... magií?! Je divná? Bláznivá? Šílená?... To se mi zdá! Určitě se mi to zdá... Co to je?! Těkala jsem pohledem z Rudé a na kouli. Z koule a na Rudou. Z Rudé zase na kouli. A koho by to nenapadlo tak z Koule na rudou. Udělala jsem ještě tak tři dlouhé kroky zpátky. Koule tam furt lítala, jako by nic. "Co-to-kurňa-je?" zeptala jsem se a kladla důraz na každý slovo, který ze mě vyšlo. Tohle se mi nelíbilo. Neštimovalo mi to. Bylo to divný, zvláštní, nepřirozený... Co to kurňa je?!
Aby toho nebylo málo objevila se tu druhá liška, která nonšalantně vyštěkla jednu větu snad bez nádechu. Těkala jsem pohledem tedy z cizinky, na rudou, na kouli. Z koule na rudou, na cizinku a zpět na kouli, pak na cizinku kouli a rudou a zakončila to zpětnou smyčkou na rudou, kouli, rudou, kouli a zasekla se více než civícím pohledem na cizince. Její nevybíravá slova mi teprve pak připlula k mozku. A pak že nikdy lišky nesoudí knihu podle obalu... Pff Anguse tady rychle všichni připraví o iluze. "Jsem Freydis, proč ty seš zrzavá, čekám na někoho z vedení a ten pouštní nemusí nikoho zajímat, protože tu není," odvětila jsem jí ve stejné rychlosti a slovní úspornosti. Nemyslela jsem nic z toho jako urážku, taková jsem byla. Přímá a s nevybíravým slovníkem, navíc k těm co mě uráželi. Byla jsem vyděšená a vystresovaná. Ta magická věc mě děsila. Chtěla jsem se od ní vzdálit, ale strach mi v podstatě zdřevěněl tlapky, takže kromě těch klopýtavých kroků vzad jsem se na nic jiného nezmohla. Zorničky jsem měla rozšířené strachem, uši stažené dozadu a celé moje tělo bylo v divné křeči, která naznačovala, že rozhodně nejsem v pohodě, ale že se bojím nebo mě něco bolí.

Sledovala jsem odcházejícího Anguse. Můj pohled ho doprovázel mezi poslední stromy, než mi zmizel z dohledu úplně. Sbohem příteli, snda se zase někdy setkáme. Má pozornost se obrátila na Setii. Tak trochu jsem doufala, že mne liška k té své vůdkyni dovede, ale to jsem se šeredně pletla. Liška si ustlala na ledové zemi, do které otiskla své pozadí. Pche... Ještě jí nastydnou nějaký důležitý orgány... Ale ona je asi nepotřebuje, což. Trochu jsem si lišku prohlédla, ale popravdě se mi moc nelíbila. Nemohla jsem se přenést přes fakt, že na mě tak vejrala když přišla. Takové jsem nesnášela. Takže i Setia se dostala do škatulky lišek, které nemám v plánu nějak blíže poznávat.
Její otázka zněla celkem mile, ale byla naprosto k ničemu. "Ne," odvětila jsem jedním slovem a tím hovor ustal. Já nebyla zrovna výřečná. Nebylo proč hovořit, tak proč bych to dělala. Jen jsem čekala. Ale čekání samo o sobě mne rozčilovalo. Nesnášela jsem čekat. Nad to čekat v zimě a sněhu. Doufám, že nekecala a nějaké vedení tu mají. Přejela jsem pohledem les.
Náhle mne do oka zasáhl proud světla, který vycházel z ohnivé koule, kterou měla Setia kousek nad sebou. "No do p....e, to mě p....r. Co to k....a je?!" vyjekla jsem nepříliš vybíravým slovníkem, který jasně prozrazoval, že nejsem úplně nejslušnější, a poplašeně udělala několik kroků dozadu, při čemž se mi začala ježit srst na krku jako dikobraz nebo ježek. Měla jsem co dělat, abych nezačala cenit zuby na tu ohnivou nesmyslnost, která se vznášela jen kus od Setie.

Setia vyprávěla Angusovi o blízké poušti. Já byla na vážkách, jít nebo zůstat? Angus nakonec rozhodl za mne. Jeho slova byla až moc rozumná, abych je nevyslyšela. Měl pravdu. Pokud jsem chtěla zjistit víc a třeba i zůstat, měla bych si případně místo zde pojistit dobrým dojmem. To šlo jedině za předpokladu, že si promluvím s někým, kdo to tu vede. Navíc bych taky mohla zjistit, proč se k nám nikdo tak dlouho nehlásil. Pohlédla jsem tedy na rudou a rozhodla se. "Počkám tady na někoho z vašeho vedení, jestli tedy dorazí dřív než mi zmrzne ocas," odvětila jsem suše. Byla mi zima a navíc únava nijak nenapomáhala tomu, abych se zahřála. Spíš naopak.
Poté jsem se obrátila na Anguse. "Měj se dobře a dávej na sebe pozor. Víš co jsem ti říkala o poušťnácích tady," prohodila jsem. "Třeba se někdy naše cesty zase protnou." O svých posledních slovech jsem pochybovala. Když někdo někoho opouštěl v našem světě, už se málo kdy zase dostali dohromady. Provázela jsem přítele pohledem a doufala, že pro něj má osud přichystáno něco lepšího než jenom konečnou zastávku v nějaké škarpě, kde by ho ohlodali vlci. Zasloužil si pokoj a klid.

Angus se představil, ta nedůvěřivá se představila. Jeden by řekl, že je tohle jen normální setkání. Jenže kurňa nebylo. Pohlédla jsem na Setii, která vyprávěla o nějaké Heře. Znělo to jako něco k jídlu, ale kdo jsem byla já, abych kritizovala něčí jméno. Angus dal ovšem razantně na jevo, že se nehodlá moc zdržovat. Nechtěla jsem, aby odcházel, ale zároveň jsem ho nechtěla zdržovat. Určitě měl mnoho plánů na průzkum, ale bylo vůbec bezpečné, aby stařík chodil někam sám?
"Hmm, možná bych se sem vrátila až nebude úplně zaneprázdněná? Hádám, že má své práce dost, když jsme tu s Angem stáli celkem dlouho a nikdo nepřišel?" zeptala jsem se lišky před sebou a čekala na její odpověď. "Zase tady nehodlám překážet, jak je rok dlouhej," dodala jsem a pohlédla na Anguse, že asi půjdu s ním. Návrat sem a žádání o připojení se byl evidentně možný vždycky.

Rudá na mě koukala jako bych byla buržoazní intelektuál na sjezdu strany pracujících. Nelíbilo se mi to. Snažila se to dobře maskovat, ale nikdy se mi nepodívala pořádně do očí, což ji prozrazovalo. Pche... Rozhodla jsem se, že za prozkoumání to tu stojí více, než za rychlé nahlédnutí a odchod. "Hmm díky," řekla jsem, když liška před námi domluvila o popisu tohohle společenství, které znělo až moc dobře, aby bylo pravdivým. Něco prohnilého je ve státě dánském... Porozhlédla jsem se a nikde jsem nikoho neviděla. Působilo to tu opuštěně. Kdyby tu nebyly tak silné pachy, asi bych si myslela, že tu nikdo nežije.
Angus málem prozradil moje jméno, ale zasekl se včas. Měla jsem mu to k dobru. "Moje jméno je Freydis, mimochodem," odtušila jsem, že bude stejně jedno jestli jí ho řeknu nebo ne. Ona by stejně dřív nebo později moje jméno vědět chtěla, a nebo by se k ní doneslo. Kolik tady asi tak je albínů? "Popravdě mě tohle místo zaujalo, povíš mi o vašem společenství víc? Jak se třeba někdo může přidat mezi vás?" začala jsem vyzvídat. Těžko říct, zda jsem se chtěla přidat nebo ne. Prostě jsem se tak nějak ptala a rozhlížela kolem.