Příspěvky uživatele

< návrat zpět

S prázdným žaludkem se to lépe hýbe. Jeden se pak cítí mnohem příjemněji. Moje útroby rozhýbal lov a tak bylo potřeba je nějak zase uklidnit. Aspoň bude víc místa na žrádlo. Pokud teda nějaký dostanu.... Zahrabala jsem zadníma a pak se pomalu vydala ze svého křovíčka na pláň, abych našla ostatní. Ne, že bych nějak toužila po společnosti rasistky, té co mi leze do hlavy nebo zamilovaného párečku. Šlo mi jedině o žrádlo. Hlad byl prostě hlad a naplnění mého hladu bylo někde předemnou. Jestli ho ten lišák sežere sám, natrhnu mu půlky.
Pokračovala jsem plání a doufala, že na ostatní narazím. Narazila. Stály tam, kde jsem se rozdělily. Navíc k nim přicházel i Lorenzo, jak jsem si všimla. Podle všeho jsem tedy byla poslední kdo se ke skupině přidával. Když jsem je viděla, nenutila jsem se do žádného spěchu k nim. Vypadalo to, že ta rudá se rozhodla odejít zpět, ale zajíce nechala na Fioně. Že by příležitost jim ho šlohnout?

Lorenzo skočil po zajdovi a celkově se pustil do jeho konečného boje. Nebylo, jak bych se k tomu mohla jinak postavit, než ho z dálky sledovat, jak za ušákem a mizí mi v podrostu. Na chvilku mi zmizel z dohledu, jak ho obalila vysoká tráva. Bylo mi jasné, že chlupáče dostane v nejbližším možném bodě, ale nijak jsem se nehrnula za ním. Doufám, že mu nezdrhne. Měla jsem momentálně myšlenky trochu na něco jiného. Chtělo se mi prostě odskočit si, takže jsem se místo za Lorenzem rozešla do blízkého křoví, kde jsem si hezky přičupla a pustila se do své prácičky.
Aby bylo jasno nebyla jsem žádný inspektor kvality místních odskakujících míst, ale tohle bylo trochu moc i na mě. Půda tu byla nasáklá vodou, takže jsem se musela chvilku motat v křovíčku, abych si našla nějaký ten sušší koutek a všechno se mi vymáchalo společně s hnusnou vodou v srsti. No prostě nepříjemnost. Jenomže z tohohle důvodu mi trvala celá záležitost poměrně dlouho, takže těžko říct, jestli mě někdo půjde hledat nebo ne.

//V pohodě, já teď taky začínám zkouškové + jsem na tom zdravotně všelijak, takže kdybych déle jak tři dny nenapsala, klidně mě přeskakujte :)

Lorenzo nakonec rozhodl, že nebudeme pokračovat po stopě, která se dle mého názoru vracela zase zpátky a tím pádem nikam nevedla. Nechala jsem všechno rozhodování logicky na něm, protože jsem neznala místní terén a zároveň z čistého pragmatismu, kdyby se to nepodařilo. Následoval jeho mírný přednes, že budeme hledat něco jiného. Popravdě jsem začínala mít hlad, takže čím dřív něco najdeme tím líp. Nebo prostě sníme tu Rudou o jednu lišku míň nebo víc, co na tom sejde... haahaha. Myšlenky už jsem si zase nehlídala. Popravdě mi přišlo stupidní si je hlídat teď, když byla Herrea mimo.
Následovala jsem tedy Lorenza směrem, kterým se vydal. Evidentně něco stopoval, ale co nebo jak daleko nás stopa povede, se říct nedalo. Náhle zalehl. Zopakovala jsem jeho pohyb a pohledem sledovala to, co sledoval on. Kus od nás byl jeden celkem ucházející ušák. Nebyl ještě moc tlustý, na to bylo moc brzo. Ušáci budou nejlepší na podzim až začnou sbírat váhu na zimu. Pohlédla jsem na Lorenza a pomalu se začala přesouvat porostem na druhou stranu zajíce. Snažila jsem se držet v závětří. Když jsem byla na dobré straně jenom jsem se postavila a zaňafala čelistí do zvuku, což ušáka vyděsilo a ten se pustil hopkáním přímo k Lorenzovi. Teď už je to na něm.

Následovala jsem Lorenza, který začal hledat, ale vypadalo to, že nevěnuje hledání plnou pozornost. No super jsem v týmu s myslitelem. Tak to doufám, že neulovíme jenom nějakej bludnej balvan. Mírně jsem si odfrkla a pustila se sama do hledání. Nalezla jsem několik otisků v bachně a chlupů, ale přišlo mi, že se vzdalují a vrací a tím, pádem že jsem ještě nenašla stopu, která by vedla mimo tohle místo. Pravděpodobně tu zajíc hledal potravu nebo něco podobného a tím pádem poskakoval kousek tam a pak zase kousek zpět.
Náhle Lorenzo zavelel, že něco našel. Vydala jsem se tedy k němu. Sledovala jsem stopu, která mizela v dálce na sever, ale když jsem si ji dobře změřila zjistila jsem, že se o metr a půl dál ze severu vrací. "Koukej," prohodila jsem. "Takhle stopa se vrací támhle zpátky. Pravděpodobně tam některý ušák vyběhl, ale vrátil se zpátky sem. Tyhle stopy jsou poměrně hluboké, ty co vedou na sever, ale ze severu se vrací lehčí a jsou dál od sebe. Zpátky běžel hodně rychle, takže ho na severu pravděpodobně něco rozrušilo," snažila jsem se vyvodit nějaký závěr. Pak jsem si ovšem uvědomila s jakým lišákem tu jsem. "Ale ty jsi tu šéf," dodala jsem a nechala tak rozhodnutí na něm. Pokud tu zůstaneme a nenajdeme lepší stopy, nic neulovíme a bude to na něm. Pokud půjdeme na sever a nic tam nebude, nic neulovíme a bude to na něm. Pro mě to bylo vítezství ať by lov dopadl neúspěšně z jakéhokoli důvodu.

//Les Ambleer

Kráčela jsem v podstatě na konci celé skupiny. Na lov jsem se celkem těšila, ale nehodlala jsem se moc zapojovat do jejich konverzací a společenských pletich. Nějak mě to nezajímalo. Neměla jsem na to náladu. Možná za to mohlo to, jak všichni odsuzovali kdo jsem nebo co dělám. Nebo už jsem prostě byla taková. No, což... Rudá zopakovala rozdělení, jako bysme byly nějaká nedochůdčata, kterým se mozek zakrněl a tak nepochopí ani tu nejjednoduší pokyny, no a vůdkyně se rozhodla držet stranou. "Mhe..." broukla jsem si pro sebe a obrátila svou pozornost na svého loveckého společníka.
Následoval jeho proslov na téma, jak se loví v dešti. Nejradši bych mu vypálila, že fakt nejsem idiot, i když si to evidentně všichni myslí a že jsem ve špatném počasí už taky lovila. Jenomže mi bylo jasné, že to povede jenom k tomu, že se pán tvorstva urazí. Všichni tady mi přišli strašně pokrytečtí. Oni se vám mohli smát za to, jak vypadáte nebo za to, co děláte, no ale jim se nic říct nesmělo. Ne, ne! To by byl hned oheň na střeše. Takže místo žvatlání o něčem, co by vedlo k ničemu, jsem jenom kývla hlavou.

//P.S. hádám, že když se teď skupiny rozdělily, tak můžem hrát jen ve dvojicích ne?

Všichni vypadali, že to břichomluvkyni žrali. Herrea e pustila do vysvětlování o nějakých patronech. Jenže na mě toho bylo za posledních pár chvil moc. "Ať si je třeba svatej, cekne na mě takhke ještě jednou a dupnu mu na krk," zabrucela jem si spíš pro sebe než pro ostatní. Nějaká přerostlá krysa mě nemůže takhle zesmešňovat bez trestu.
Další následovala Rudá, která se rozhodla vyhnout mojí společnosti. Byla jsem ráda. Aspoň jsem nemusela poslouchat její rasistický kecy. Lorenzo prý měl jít se mnou. Ale nepoužil úplně vhodnou větu nebo spíše formulaci. "Abych si na starost nevzala spíš já tebe," prohodila jsem neutrálně. Těžko říct zda jsem to myslela uraženě nebo laškovně nebo prostě normálně.

// za skupinou

Herrea s mými projevy nesouhlasila, ale to mi bylo fuk. Dokud mne přímo neseřve, tak se nehodlám nijak omezovat. A navíc nedělám nic přes čáru. Červená nakrčila mírně nos, jako správná dáma musí. Lišák se nevyjadřoval a začal s červenou rasistkou řešit lov. Mě to nějak nezajímalo, ať si uloví, co chtějí. Já hodlala jenom nabídnout svoje tlapky, zuby a svaly. Nebyla jsem myslitel, který by pro ně mohl vymyslet nějaký plán a ani to nebylo moje místo. Takže jsem to prostě nechávala na nich, ať se rozhodnou, jak chtějí.
Moje krknutí ovšem nepřešla černá, které na zádech spala nějaká krysa nebo co to bylo. Ve změni černých chlupů, to nešlo pořádně poznat. Jenomže náhle to otevřelo tlamičku a vypadalo to, že to něco říká. Ne něco, uráželo mě to. "Hej," zavrčela jsem. A to už Fiona, ta černá, začala něco o prostořekosti. "Ještě jednou a utrhnu tý kryse hlavu, takže si příště svoje břichomluvecký znalosti zkoušej na někom jiným, jasný?" dodala jsem rázně. Moje tlapky se mírně zavrtaly do hliněného podkladu země. Jestli si myslí, že jí sežeru, že to říkala nějaká krysa tak asi těžko. Blbka. Myslí si, že jí na nějaký břichomluvectví skočím a nepřerazím jí u toho frňák.

Jen jsem sledovala. Jako takovej ten tichej pozorovatel nebo tak něco. Neměla jsem úplně potřebu se zapojovat do toho jejich ňafání, ale mohla jsem aspoň vstřebávat informace ne? Herrea mne počastovala pohledem, který jasně naznačoval, že se mi vrtá v mozku. Mírně jsem nakrčila čenich, ale nic jsem neřekla. Myšlenky jsem ovšem zastavit neuměla. No co, jen ať se porochňá v bahníčku mojí narušený osobnosti. Pohlédla jsem na Fionu, která začala lézt vrchní vůdkyni do míst kam světlo nesvítilo svými vlezlými slovíčky. Lišák se na ni chvilku křenil, jak sluníčko na hnoji a všichni vypadali happy. Mhe. Nejradši bych se zaškaredila a vyplázla na ně jazyk. Z toho jejich slazení mi bylo přímo na blití. Hej to se skoro rýmovalo! Navíc se sem přiřítila ta červená rasistka, kterou jsem měla taky někde u vocasu a začala se slaďounce ptát, jestli neruší. No, tak to už je asi jedno když už tu je? Proč se všichni tak blbě ptaj? Co by udělala, kdyby jí někdo řekl, jo vodprejskni rušíš? Některý společenský konvence fáááákt nechápu.
Chtěla jsem jim něco říct, ale věděla jsem, že bych dostala přes držku. Místo toho jsem si teda jenom říhla. "Grrrrkc," vydralo se mi z tlamy. Místo omluvy jsem jenom mírně nadzvedla ramena ve stylu "no a co jako?". Pokud tohle měla být moje nová společnost, museli si zvyknout na to, že nejsem žádná dáma, která by si nějak nechávala záležet na vlastním vzhledu nebo způsobech. "Tak jdem?" zeptala jsem se jenom a pohledem přejela po všech kolem. Furt jsem stála spíše za Herreou jako její ochranka, ale netrpělivě jsem přešlápla na místě. Už jsem se povalovala dlouho. Chce to nějaký vzrůůůšo.

Mírně jsem se uculila na odseknuté "fajn", kterým Herrea častovala Lorenza a které bylo vyneseno na účet někoho dalšího, zvaného Červenka. Přišlo mi to vtipný. Jak se to tu hemžilo novými informacemi, které nebyly po chuti velké vůdkyni. Ne, že bych byla nepřející, ale bavilo mě to. Evidentně se tu holka nikdy nenudí.
Následovalo několik otázek na tu černou... Fionu? Její miláček se jí snažil povzbudit úsměvem, současně s nímž ji Herrea zavalila spoustou dotazů. No, asi bude dobrá v něčem specifickým, když si omotala tohohle ocasa kolem tlapky, že jo. Ušklíbla jsem se, ale v ten samý okamžik přišlo uvědomění, že mi Herrea může číst myšlenky. Sorka. Doufala jsem, že moje dementní vtipy nebude brát jako nějaká úzkoprska vážně, pokud je tedy zaslechne. Fiona mezi tím koktala něco o tom, jak je dobrá v lovu. Sjela jsem ji pohledem. Možný to bylo, ale jeden by si to nejradši ověřil v praxi. Na jednu stranu jsem Herreu nechápala, jak mohla každýmu takhle sežrat, co jí řekne. Na jejím místě bych si to ověřila. Mohla by něco cvičně ulovit. Mlsně jsem si olízla čenich s pohledem na černé, což se dalo vyložit hned několika způsoby. Dál jsem mlčela.

//Asi ani nechci, možná někdy v budoucnu... A teď teda máme čekačku jak? Abych věděla a po dvou dnech mě někdo zase nepřeskočil, že zdržuju.
Jako jestli chcete hrát sami a pořádně zafretčit, tak klidně napište a já s Freydis zmizím pryč ať nezdržuju, s tím problém fakt nemám, vím že jsem trochu brzda teď. Jen když mě někdo přeskočí, tak nevím, jestli mám čekat celý kolo nebo napsat kdykoli, abych zase nebourala záměr někomu jinému

Přestala jsem si prohlížet les a začala jsem konečně poslouchat. Ten lišák sebou přitáhl nějakou divnou lišku, která mlčela jak zařezaná. Docela odvážný, ani trocha respektu nebo slušnýho vychování. Borka asi ještě nikdy pořádně nedostala do čenichu. Pohlédla jsem na Herreu, protože mě zajímala její reakce. Bylo celkem příjemné sledovat někoho, kdo se nehodlá ostatních dotknout a její vypálená otázka mířila do černého, doslova.
Na záchranu černé přišel jako rytíř ve zbroji ten lišák, Lorenzo, a vypálil, že je to jeho partnerka. Zajímavé. Podle reakcí o tom Herrea nevěděla, protože ta černá, Fiona, začala žádat o místo ve skupině. Tohle začínalo být jako nějaká telenovela a já to přímo žrala. Nespouštěla jsem oči z žádného z účastníků, jen jsem si mírně přešlápla za Herreou, abych na sebe upozornila. Kdyby bylo potřeba byla jsem připravená nakopávat zadky. Jenže jsem netušila, jak to tady funguje, jestli se lišky takhle mohou dát dohromady aniž by o tom vědělo jejich vedení nebo ne. Čekala jsem tedy na reakce nejvyšší...

//Jen se zeptám, jak dlouhou máte čekačku abych věděla? Na webu jsem nikde info nenašla, tak abych nějak nepřístojně nezdržovala. Děkuju předem za info.

Následovat bylo něco, co mě nikdy nebavilo. Na druhou stranu mi přišlo, že Herreau je lepší následovat než jít proti ní a pak doufat, že jeden vyvázne v pohodě. Tahle liška si nebrala servítky podle mýho skromnýho názoru. Což bylo od vůdce skupiny, či v čem že jsem to byla, dobře. Pohlédla jsem na lišáka, ke kterému jsme mířili. Čekala jsem nějakou tu poznámku o tom, že "jsem moc bílá". Jenže od lišáka nepřišla. Teď jsem netušila, jestli je to dobře nebo špatně.
Zůstala jsem stát kousek za Herreaou. Ona byla ta hlavní v téhle konverzaci, já jenom přívěsek, který nevěděl, kam se momentálně vrtnout. Herrea si sedla a představila mě. Vrhla jsem na ni zezadu pohled, protože jsem se chtěla představit sama, ale co už. Jen jsem na pozdrav kývla hlavou. Víc mě ten lišák nezajímal, pravděpodobně předával nějaký super čuper informace, který by někdo chtěl vědět, ale mě to momentálně nezajímalo. Sledovala jsem okolní les a snažila se zapamatovat si polohu úkrytu, abych ho příště nemusela složitě hledat.

Tiše jsem naslouchala tomu, co Herrea říká. Nevěřila jsem jí to. Bylo až moc lákavé vědět, že si můžete kdykoli zjistit cokoli, co si o vás kdo jen může pomyslet. Kdo by odolal? Já bych určitě neodolala a šťourala bych se v hlavách ostatních každou volnou chvilku. Možná tedy bylo dobře, že jsem tuhle magii neměla... Vlastně, že jsem neměla žádnou magii. Pro ostatní by to muselo být peklo.
Zrzka se nakonec rozhodla, že spát nechce, že má nějaké povinnosti. Znělo to zajímavě. Jen jsem kývla hlavou a zvedla se ze země. Bylo načase zjistit, co se tu v okolí děje a kdo se tu potlouká. Rozhodla jsem se jít tedy za Herreaou ven z úkrytu a následovat ji dál, ať už měla v plánu cokoli. Kdyby mě nechtěla, nezvala by mě sebou....

//les

"Věřím tomu, že pro tebe jo, ale můžeš se pak dozvědět věci, který někdo nechtěl, abys věděla a co děláš pak? Urazíš se kvůli tomu, že si někdo něco pomyslel? Nebo to necháš být, ale stejně budeš vědět, že tě v duchu třeba uráží?" řekla jsem pochybovačně. Bylo mi jasné, že pro ni to musí být výhodná zbraň na ostatní, ale ostatním se to nemusí zamlouvat. Myšlenky si myslíme pořád ani když chceme, ještě aby se někdo musel hlídat na co myslí, když už si musí hlídat co říká. Ta představa se mi prostě příčila. Cenzurovat vlastní myšlenky už zavánělo naprostou paranoiou.
Magické místo to tu rozhodně bylo. "Zvyknu si, to se neboj. Vždycky si zvyknu," odvětila jsem slušně, ale podivně tajemně, jako bych ukrývala něco většího, co jsem neříkala. Bylo to tam jen na moment a už to zase bylo pryč, když Herrea zívla. "Mám se někam odklidit, abys mohla spát?" zeptala jsem se ze slušnosti, ale vlastním způsobem, takže to mohlo vyznít jako trochu uražená poznámka.

Kývla jsem jenom neurčitě hlavou. Nehodlala jsem se nijak šťourat v tom, co podle všeho nebylo vrchní lišce téhle skupiny po chuti. Ještě bych za to dostala po čuni já a ne ti, kterých se to týkalo. Bylo tu celkem příjemně, ale už bych šla i docela sama ven. Chtěla jsem jít poznávat ostatní členy, ale podle všeho tu stejně nikdo nebyl. Nebo nikdo, kdo by za něco stál. Čekala jsem tedy další slova, která měla Herrea na jazyku. Vypadalo to, že je celkem otevřená k zodpovídání mých dotazů, což bylo dobře, protože jinak bych se tady v tom nevyznala. Skupiny pro mne byly nadále tajemstvím.
Stejně tak pro mne byly tajemstvím magie. Herrea evidentně neměla vědoucí nadání, což byla Škoda. Podle všeho za to mohla nějaká její magie. Nakrčila jsem čenich, protože mi magie nebyly moc po chuti. Navíc mi tohle přišlo jako zásah do soukromí. Hrabat se někomu v hlavě se mi ani za mák nelíbilo. "To musí být otrava ne? Číst v každým jak v otevřený knize, žádný překvapení nebo tak," zabrblala jsem a z mého hlasu byla jasná nechuť k celé magické záležitosti.