Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Louka Yesad

Došla jsem z louky do lesa, abych se mohla schovat před zimou. Našla jsem si poměrně hezké místečko pod jendím stromem a tam jsem se usadila. Mluvil o tom, že v polární skupině je zima nebo co? A že tam má jenom nějakou známou. Jen jsem nad tím nakrčila čenich a jinak jsem to nekomentovala. Nebylo co, komentovat. "Hmm," vyklouzlo mi jenom z pod čnichu. nebyla jsem nějak extra zvědavá na nějakou zmrzlou pustinu.
Pomalu jsem se usadila a pak si lehla na zem, abych si mohla odpočinout pořádně. "Aspoň tu nefouká," podotkla jsem. "A co ty vůbec? Odkud jsi? Jak jsi se sem dostal? Co tě baví? Co nesnášíš?" vypálila jsem na něj několik otázek, abych zjistila nějaké informace.

//Tundra

Tady to bylo už mnohem lepší. Podmínky tu nebyly tak kruté a zima nebyla tak vlezlá. Přesto se mi nelíbilo pobývat na otevřené pláni, takže jsem pokračovala směrem k lesu, abychom se mohli někde schovat a utábořit. "Ne, Ambler je támhle," pronesla jsem a ukázala čenichem směrem k hvozdu, který se mi stával momentálním domovem. O tom, že existuje polární smečka jsem nevěděla. "Ty toho asi víš o okolních místech hodně, což?" pronesla jsem otázku a začala se proplétat mezi kmeny stromů.

//lesík Štěstí

//Sobí pláň

Vedla jsem cestu. Shilo, aka Prachovčák, jak jsem si ho ve své hlavě pro tento moment pojmenovala, se vyptával kam jdeme. "Co já vím, prostě jdu a až tam budu, budu to vědět," odsekla jsem mu a mírně naklonila hlavu na stranu. Prostě jsem šla na jih a to mi stačilo. Vědomí, že někde bude teplo, to jsem měla jako svůj hlavní a v podstatě jediný cíl.
"I tak se to dá říct," pronesla jsem záhadně. Rozhodně jsem byla cestovatelka, ale zda tu jenom přečkávám období nebo se zdržím déle, to těžko říct. "Nijak dlouho tu nejsem, ale trochu se tu už vyznám, momentálně žiju totiž v jedný skupině," řekla jsem mu a mírně mu tak nabízela téma hovoru, pokud by měl zájem.

//louka Yesed

Celkem se s tím jídlem na můj vkus crcal, ale tak co pro mne bylo pár kousnutí bylo pro něj jako žvýkací maraton. Prooč mu to tak trvá... Protože je maléééj... Naklonila jsme hlavu na stranu a podívala se na něj. Pak jsem nedočkavě poklepal tlapkou. "Koukej sebou hodit," zamručela jsem celkem dost nabroušeně. Nebylo to nic proti němu, já už prostě zněla nabroušeně když jsem na něco musela čekat déle jak tři vteřiny.
Nakonec i on dojedl a mohli jsme se pohnout. Souhlasil s tím, že vyrazíme na jih, no ono neměl moc jiných možností než jít se mnou, pokud chtěl dostát tomu co slíbil, což podle vlastní slov chtěl. Rozhodla jsem se jít. "Jdeme támhle," pronesla jsem a začala nám razit cestu. Bylo to ve sněhu náročné, ale lepší než nic. "Jak se to vezme." Nic neříkající odpověď, tak jak to má být. "Teď jsem, ale zítra třeba nebudu."

//Tundra

S ušákem mezi zuby jsem se vrátila zpátky k lišákovi, který se představil jako Shilo. Shilo, Shilo... něco jako by tu hnilo... Mírně jsem se ušklíbla, ale přes mrtvolku v tlamě to nebylo znatelné. Došla jsem až k malému a zajíce si přidržela jednou tlapkou na zemi. Zakousla jsem se a elegantně tak z jedné kožisti udělala dvě porce. Pravda, jedna byla trochu větší než ta druhá, ale kdo by se na něcotakového ohlížel. Sobě jsem nechala tu větší, však jsem taky dělala víc práce. Tu menší jsem hodila Shilovi. "Dobrou chuť," popřála jsem mu jenom a pustila se do jídla. Mlaskala jsem u toho a krkala jako prase, kterým jsem musela být v minulém životě, jinak si to vysvětlit nedovedu.
Když jsem naplnila břicho, začala se mi klížit očka, ale i mojí kebulce docházelo, že tady se spát nesmí. "Hele nechci nic říkat, ale asi bychom měli vyrazit na jih, pokud teda hodláš dostát svýmu závazku a za tu porci žvance se mi odměnit svou společnosti," pronesla jsem a přejela ho pohledem. Pokud nechtěl být společností dobrovolnou, mohl být i nedobrovolnou, ale to už jsem mu neříkala.

Chvilku jsem se na něj koukala a pak jsem vypukla v hurónský smích. "Ov..Ovocem? On se živí ovocem, no tak to je dobrý tohle to, to mě fakt pobavilo... Ježiš něco lepšího sis vymyslet nemoh, prej ovocem... To řekni rovnou, že seš cvrček a ulovíš maximálně tak krysu," smála jsem se a v koutcích očí se mi udělaly malé slzičky, které začínaly mrznout. Tenhle lišák mne pobavil, takže mu bylo dopřáno se mnou setrvat ve společnosti. A jelikož jsem byla v dobrém rozmaru, rozhodla jsem se být i štědrá. "Něco ti ulovím, ať nemusíš vožírat nějakej plevel nebo zbytky," pronesla jsem pořád s hlasem silně zabarveným smíchem. Nedocházelo mi, že některé lišky si nehodují v lovu jako já. "A za to požaduju jenom trochu tvojí společnosti. Já jsem Freydis mimochodem," pronesla jsem za jeho ocasem, který mířil kdo ví kam.
Jestli neměl zájem byla to jeho věc, ke mně se mohl pořád ještě vrátit. Já se vydala po jedné ze stop, která vypadala nadějně. Brodit se sněhem nebylo nic moc, ale bylo to lepší, než tady postávat. Zajíce jsem našla. Stačilo si jen dávat pozor na vítr a šup, ušák byl v mojí tlamě ani nevěděl jak. Občas se mi můj hnusně vybledlej kožich i hodil. "Máfm to," vyštěkla jsem a začala hledat lišáka, jestli se náhodou rozhodl zůstat.

Sledovala jsem toho zakrslíka, který se mi navíc začínal před očima ještě zmenšovat. Ohrnula jsem pysk nad jeho submisivním vystupováním. No nedivila jsem se. Byla jsem velká. Byla jsem až nepřirozeně bílá a moje oči neměly barvu, na kterou by bylo jednomu příjemné pohlédnout.
Pak to mrně začalo trochu pískat, což mi přidalo na úsměvu. Rozhodně to nebyl úsměv přátelský nebo příjemný. Spíše jsem se tak ušklíbla. "Nějakej chytrej ne," odsekla jsem mu, když mluvil o tom, že po stromech lést neumí. To už ovšem mluvil o tom, že po nás velkých něco zbude. "No a co? Pořád je to krádež no ne? Přece se nepodílím na lovu, tak nežeru. Najdi si nějakou mršinu, která exla na stáří nebo se prostě seber a ulov si něco sám, je to táááák jednoduchý," protáhla jsem záměrně a obrátila oči v sloup. "Nebo seš tak neschopnej, že neumíš ani lovit?" dodala jsem otázečku. Dneska jsem byla evidentně v ráži, ale zároveň i v dobrém rozmaru. Lišák se nemusel obávat, že bych ho zakousla. Zatím.

Přejela jsem mrňouse pohledem. "Grrsk," krkla jsem si, až se to rozneslo kolem. Lišák byl podivně prostořeký, páč mi řekl, že se chce v podstatě nažrat na můj účet. "Počkat, počkat... ty jako reálně slídíš, jako nějakej slídil, aby ses mohl nažrat zadarmo? Spadnul si snad z nějakýho stromu, nebo tipísek natekl těma tvýma plandákama až do mozku?" vyjela jsem na něj. V celku to znělo jako dobrý plán, kdyby tak napadl mě. Sákryš. Jenže když měl někdo takhle sprostě využívat mého umění, tak to se mi nelíbilo ani trochu.
"Hmm... Když chvilku počkám, než umrzneš, tak bych si mohla ukousnout kus já z toho, co z tebe zbude, hmm?" pronesla jsem a olízla si slinu, která se mi začala spouštět z tlamy.

Následovala jsem stopu zajíce, ale ta mi brzo zmizela z dohledu. Nedokázala jsem ani vyčenichat, kde by se kořist mohla nacházet, protože mi zamrzal čenich. To je k vzteku... Otočila jsem se na pětníku, abych zjistila, že mě následovala liška, která nebyla úplně nenápadná. Byl to hnědý kožich, viditelný v bílém sněhu naprosto bez problémů.Vypadalo to na lišáka a ne na lišku. Navíc to byl jeden z těch mrňousů, kteří zimu moc nemuseli. Co dělá tady na tom studeným kusu pláně? "Co je?" zabručela jsem směrem na lišáka, který šel po mojí vlastní stopě. Nelíbilo se mi to. Neměla jsem ráda, když mne někdo náseldoval, navíc takhle okatě. Nervozně jsem přešlápla. Tohle se mi nelíbilo. Co měl za lubem? Co chtěl po mě?

1. Počítají se posty v neherni oblasti?
Ne.

2. Je nějaký limit na délku postu?
Ne.

3. Mohu si nahrát více postů sám se sebou?
Ano.

//Stříbrný potok

Od potoka jsem se odpojila na poměrně zajímavou pláň. Byla tu zima, která se mi fakt nelíbila. Ráno se evidentně probouzelo do něčeho mrazivějšího, než na co jsem byla zvyklá. Měla bych se otočit a zase se vrátit. Na chvilku jsem se zastavila, abych se mohla podívat na to, jaká je tu krajina. Vypadalo to tu kopcovitě a podle stop, které jsem viděla se tu nacházela velká stáda kopytníků. Nechtěla bych je potkat, vážně ne. Mlsně jsem se olízla, ale raději si nechala zajít chuť, takovou velkou kořist bych stejně neulovila. Terén byl zbrázděn i stopou zajíce, nebo něčeho podobného. Rozhodla jsem se, že bych se mohla vydat po ní, jenže stopa se po chvilce ztrácela mezi kopečky a mě došlo, že tady se mi lovit nepoštěstí.

//Ambler přes jezero

Nad podivným setkáním s mluvícím ježkem jsem se nepozastavovala. Nejspíše se mi to celé jenom zdálo, protože proč by ježek mluvil. Navíc mi spíš přišlo, že jsem jeho slova slyšela přicházet z vlastní hlavy a ne z vnějšího prostředí. Zvláštní. Rozhodla jsem se projít se trochu po okolí. V lese nikdo nebyl a já neměla důvod se tam tedy zdržovat. Nejraději bych se vydala za někým normálním, jako byl třeba Angus, ale hádala jsem, že pokud červi neožírají jeho kosti, tak bude někde na jihu a bude doufat, že neumrzne. Jo staroši opravdu tvrdý chleba mají. Pokračovala jsem kolem břehu potoka.

//Sobí pláň

//baobab

Vylezla jsem z našeho úkrytu na světlo světa a připadala jsem si dobře. Byla jsem vyspinkaná, napapkaná a už mi nic nechybělo k naprosté pohodě. Jediné, co by mne mohlo ještě trochu zabavit by byl nějaký ten skrček na hraní. Nejhorší ovšem bylo, že žádný skrček nahraní tu nebyl. Bylo tu pusto a prázdno. Vypadalo to, že Tarabe se někam zdekoval s naší vůdkyní či co to vlastně bylo za postavení, které zrzka měla. Ještě, že tu není ta druhá otrava, bože s tou by ovšem mohla být sranda nebo s panem Krysíkem. Toho bych si dala ke sváče a ráda... Chjo, jak mi chybí Angus a jeho všema mastma mazaný čelo, který schovávalo o hodně mastnější mozek. Mlsně jsem si přejela po tesáčcích a rozhodla se vydat na obhlídku. Třeba se mi podaří najít někoho, kdo by alespoň trochu zlepšil můj den. Nemuselo by to být velké zlepšení, ale trochu té zábavy by bodlo ne?
Jenže to vypadalo, že tady nikdo není. "Kam se ty jejich kožichy poděly? To si jako vyrazili na nějaký čajový dýchánek beze mě? Nebo co... Nechtějí mě rovnou ocejchovat, aby každý věděl už z dálky, že se semnou nemá bavit? Páč by neměl, ale zase tak hrozná nejsem ne? Nebo jo? Grrrsk," pronášela jsem jen tak do větru a nakonec si krkl takovým způsobem, že mě to až zastavilo. "Kdo to... no do prkýnka! Takhle grcat možou jenom pořádní urostlý fůsáči a ne nějaká děvucha," ozvalo se z díry u pařezu, který byl kousek ode mne. Vytřeštěně jsem na tu díru koukala, když z ní začal vylézat ježek.
"Pche," odfrkla jsem si a rozklusala se od bručícího ježka pryč.

//Stříbrný potok přes jezero

Kvůli komunikačnímu šumu máte možná špatně uvedené slevy. Pokusím se to všem dát správně, ale kdyby náhodou tak slevy platí do 31. 12. 2023. Díky za pochopení a omlouvám se za zmatky.

Probudila jsem se a ucítila kolem sebe pachy. Tanebrae a Herr se tu evidentně společně potkaly. Co dělali nebo nedělali mne nezajímalo, dokud mi to nedělali přímo před očima. Nakrčila jsem čenich a zvedla se na všechny čtyři. Původně jsem rozhodně nechtěla tolik vytuhnout. Jenže jeden míní a příroda mění. Byla jsem ráda, že jsem vzhůru. Byla jsem plná energie a připravená na cokoli, co by bylo potřeba. A že nic potřeba nebude. Pomalu jsem se pustila k vycházení do lesa. Ne, že bych chtěla někoho potkat, ale rozhodně bych chtěla trochu změnit svůj žaludek z prázdného na plný.

//les