Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//druhá strana

Vyplynulo mě to. Rozkousanou, zmatenou a naprosto nepřipravenou na náraz. Moje tělo se smýkalo po drsné zemi, jako bych neměla nikdy zastavit. Rozhodl osud? Nebo někdo jiný, že jsem byla navrácení mezi živé? Nebo byl Žihle henkm sen. Pokračování započaté tragédie. Mírně jsem se zavřela, abych se mohla zvednout, ale tlapky mne zklamaly. Klepaly se. Odffkla jsem si a znovu zabrala.
Postavila jsem se a pomalu se rozpominala. Viděla hsem v onom portálu boha? Nebo to byla jen vidina lišáka? Klamat mne vlastní rozum? Vyrazila jsem pajdavým krokem ke hvozdu,

//louka yesead přes tundru

Elektřina mě nutila držet tlapku na oblouku. Nemohla jsem se ho pustit. Nemohla jsem se ani pohnout a začínal sílit vítr. Narážel do mého těla, které se třáslo, protože nic jiného dělat nemohlo. Najednou do mne ze strany narazil poryv větru takovou silou, že mne to prohodilo skrz oblouk a já cítila jak padám, ale jako bych padala skrze med nebo něco podobně tuhého. Nedokázala jsem na nic zaměřit svoje oči. Všechno se mi slévalo do jedné barevné šmouhy a já nedokázala určit, jestli ještě jsem nebo už nejsem. Tohle byla smrt. Finální a konačná. Nebo ne?

//pryč

Nelíbilo se mi to tady. Ani náhodou se mi to tu nelíbilo. Přimělo mě to pochybovat o vlastním místě na tomhle světě. Nedokázala jsem se pořádně rozhodnout, čím to bylo. Jestli tímhle místem nebo pocitem, že jsem za všechno ve svém životě mohla sama. Něco mne táhlo ke dnu a nejspíše jsem si to uvědomila už dřív, ale tentokrát jsem to věděla jistěji. To něco, co mne táhlo ke dnu jsem byla já sama. Přišla jsem do nového kraje, přidala se ke skupině, ve které jsem pořádně ani nechtěla být a zároveň jsem věděla, že něco ve mě mi brání v tom, se sebrat a odejít. Nechtěla jsem se ani usadit. Chtěla jsem oboje a zároveň ani jedno. Bylo to přímo nesnesitelné vědět, že jeden sabotuje sám sebe a svoje vlastní snahy o nějakou změnu.
Musela jsem se do toho opřít. Se sebezapřením jsem začala postupovat směrem k tomu oblouku, který byl v dálce za mořem z travin. Každým mým krokem se zdál na stejném místě, protože jsem ho nepouštěla ze zřetele. Snažila jsem se nezavírat oči, neodvracet hlavu a nemrkat. Držela jsem se v jedné rovině a postupovala dál. Tenhle zážitek mohl být jenom snem, ale taky mohl být něčím mnohem zajímavějším. Mohl být tím, co mě přiměje ke změně. Co mne vychová a převychová. Nechtěla jsem už být sama, nebo aspoň ne tak jako jsem byla do teď. Chtěla jsem změnit svůj přístup a nebrat tenhle kraj a vlastní skupinu, jenom jako něco dočasného. Odhalila jsem v sobě, že chci začít znovu. Chci si najít nějaké místo, které bude trvalé, ze kterého nebudu muset utíkat. Už jsem byla unavená. Unavená z toulání se, utíkání před sebou samou a před ostatními.
Kráčela jsem směrem k tomu oblouku a najednou byl přímo u mě. Natáhla jsem k němu tlapku a dotkla se ho. Projela mnou přímo elektrizující vlna, která mi před očima otevřela všechny možné rány z minulosti. Znovu jsem prožívala všechny zrady a příkoří, kterými jsem byla vina nebo o kterých jsem jen věděla a nezakročila proti nim. Nemohla jsem odtrhnout packu. Navíc brána jako by jenom občas problikla skrz představy a výjevy z minulosti. Mírně jsem se zaklonila. Bolelo to. Nejen psychicky, ale i fyzicky jsem cítila elektřinu, jak proudí mým tělem.

Rozhodla jsem se, že tu nebudu sedět jako kus šutru. Prostě půjdu dál. Zvedla jsem se a vykročila. Vítr mi foukal proti srsti a ztrhával mne na zem. Když jsem pak zvedla pohled nebo mrkla, brána, kterou jsem se nejspíš měla dostat na to lepší místo, byla pořád stejně daleko. Bylo to k vzteku. Nejraději bych si zase kecla na zem a tam zůstala. Jenže to nešlo. Musela jsem se dostat pryč. Ale proč? Nikdo mě neměl rád a pro všechny jsem byla jenom tou hnusnou bílou liškou. Nikdo ke mně neměl vhodný přístup. Jenže nemohla jsem si za to taky trochu sama? Možná že mohla. Možná, že jsem se opravdu měla víc snažit. Měla jsem se trochu víc zapojovat do dění ve skupině a ne se tahat kolem. Možná...
Zavrtěla jsem hlavou a pozvedla oči k bráně. Zdálo se mi to, nebo byla opravdu o krůček blíž než před chvilkou? Zvláštní. Znovu jsem vykročila v před.

Smrt byla svým způsobem neuklidňující zážitek. Uvědomovala jsem si, že jsem pravděpodobně mrtvá, ale trochu jsem očekávala smrt jako nějakou pokojnou krajinu, kde si schrupnu. Hodim tlapky na nějaký kámen, kde se budu nahřívat. Jenže tady foukal vítr. Bylo to nepříjemné. Celkově mě všechno bolelo a do hlavy se dostávaly nepříjemné vzpomínky. Boles fyzickou, tak nahrazovala bolest vnitřní.
Minulost je někdy přesně to, co nechceme. Minulost je tím, co nás sice utváří, ale taky nás to táhne ke dnu. Každý má nějakou. Já nebyla výjimkou. Nebylo to nic zvláštního, že jsem nechtěla vzpomínat. Táhla jsem si toho z minulosti dost. Dokonce to bylo občas tak těžké, že se to nedalo snést. Nedalo se to pochopit, uchopit, ani předělat. Bylo to k vzteku.

Seděla jsem a vítr foukal ze všech stran. Nepříjemný a celkem definující. Jako by z mojí hlavinky makovinky vyháněl většinu toho, čím jsem byla a čím jsem si prošla. Zraňovala mě trapnost různých situací, ke kterým jsem se nachomítla. Ale taky mne trápilo to, jakou jsem byla. být bílá v tomhle světě bylo těžké. Nepopsatelně těžké, protože jsem to ani sama definovat neuměla. Mrzutě jsem hrábla tlapkou do země. Chtěla jsem se dostat pryč. Pryč z tohohle místa, které vyplavovalo na povrch jenom vzpomínky plné studu a zášti.
Chtěla jsem se změnit, ale to nemohlo jít jen tak. Musela jsem pro to něco dělat a já si přišla moc slabá na to, abych s tím něco udělala. Možná, že kdybch se snažila tak bych ze sebou něco zvládla provést, ale já na snažení se nikdy nebyla. Potřebovala jsem se nějak vzchopit.

Zvedla jsem hlavu a upřela očka někam před sebe. Do dálky. Na tu divnou jeskyni, co nebyla jeskyně. Jenže... ouha... byla furt na tom samým zatroleným místě. Jako bych k ní nedošla ani o krok. Rozeběhla jsem se. Pak jsem zpomalila. Pohled pořád upřený na tu věc. Po každé jsem se k ní blížila, ale jen jsem mrkla, byla jsem zase zpátky na začátku, jako bych se nepohnula z místa. "Co to u všech fouskatejch je?!" zavrčela jsem a mírně se naježila. Nelíbilo se mi to tu. Ale evidentně se to tu nemělo líbit nikomu. Tráva byla hnusná. Vítr foukal a čechral mi kožich tak silně, že jsem se musela při zastavení přikrčit a zarýt drápy do hlíny.
Ne, tohle se mi muselo jenom zdát. Nemohla jsem přece umřít. Tohle nemohlo být moje peklo. Peklo ve snaze dosáhnout něčeho, co by mi dalo klid a mír. Mít to na dosah, ale nikdy toho nedosáhnout. A možná přesně tohle bylo moje peklo? Měla jsem tolik příležitostí najít štěstí, ale vždycky jsem se z toho vykroutila. Nějak jsem se rozhodla a zmizela. Možná tnkrát, když měla skupina potížistů hlad. Mohla jsem s nimi najít řešení, ale já je okradla a utekla, než snědí mě. Co když by to tak daleko nikdy nedošlo? Cítila jsem zahanbení, za svoje skutky. Nebylo mi z toho dobře, tak jsem si kecla na zem.

Smrt byla svým způsobem naprosto stejná jako život sám. Nebylo na ní nic příjemného. Jeden s bolestí na svět přicházel a i z něj v bolesti odcházel. Ti šťastnější to měli rychlé, ti méně šťastní pomalé, ale jednou nás to čekalo všechny. Všichni se rodíme a všichni umíráme.

Cítila jsem bolest v břiše, jako bych si prošla vlastním porodem. Možná to tak bylo. Tak tohle byla smrt? Hmm... Tuctová...Pomalu jsem se začala zvedat a nemohla jsem si odpustit pocit naprostého zklamání z toho, že po smrti na jednoho nečeká nějaké to pořádné odpočinutí si, černé prázdno nebo třeba jenom pekelný plamen. Tohle bylo pole. Pole, uprostřed kterého stála nedostavěná jeskyně nebo co to bylo. Vypadalo to celkem hezky a táhlo mě to k sobě, ale taky to bylo celkem daleko.
Rozešla jsem se k tomu. Vzpomínání není nic příjemného, ale co tak jeden může na poli dělat, než vzpomínat. Pořád mě bolelo břicho. Něco mě divně táhlo. Jako by mi někdo něco vyrval z břicha. Vnitřnosti? Možná. Asi to způsobil pád sem. A odkud jsem vlastně spadla? Nepamatovala jsem si to. Navíc mě s každým krokem divně táhla hlava. Nebolelo to, jen tak divně cukalo. Jako by se mi mozek vrtěl a převaloval v hlavě. Divný.
"No... Jakože, čekala jsem od smrti víc... teda pokud jsem mrtvá... Nebo je to jenom sen?" pronášela jsem tichounké kledby pod čenich, proč se tohle divný magický nechutno děje zrovna mě. Taky mi bylo trapně z vlastního mozku, že si nepamatuje, co se stalo.

//Lesík štěstí

Kráčela jsem zpět ze své poměrně skromn výpravy. Nějak nebylo moc co dělat. Liška se mnou nešla dál a tak jsem dorazila do svého nového bydliště sama. Ne, že by mne to tu nějak rozčilovalo, ale už při příchodu mne do čenichu udeřila řada pachů. Vypadá to tu jako nějaká párková slavnost... Nebo mušličková... "Pchech," uchechtla jsem se vlastním myšlenkám a pohledem protínala krajinu. Les byl rozlehlý. Pro jednu lišku až až. Pro skupinu velikosti té, co tu byla, tak akorát. Popravdě jsem se trochu obávala, že dostanu po čuni, kde jsem se flákala, ale já tu byla. Jen nikdo jiný tu nebyl. Kde se asi schovávali...
Kráčela jsem pomalu a neochvějně vpřed. Nezlobila jsem se na místní, že jsou tak společenští. Každému, co jeho jest a jestli chce někdo očichávat někomu jinýmu zadek nebo provádět jinou kulišárnu... Lehla jsem si na zem a pomalu se dala do spánku. Už jsem trochu odpočinku potřebovala.

Vypadalo to, že mrňavá liška se necítila být nijak dotčena tím, že bych byla nevhodné barvy. Ani se jí nezdála podivná má rudá očka. Evidentně neprošla indoktrinací, jako některé msítní poběhlice. Třeba Rudá nebo Ohnivá. Mírně jsem pohodila ocasem a naslouchala jejímu hlasu, který byl poměrně hezký na poslech. "Máš pravdu," shrnula jsem to. Měla ji a já uměla uznat, když někdo v něčem evidentně převyšoval moje vlastní logické usuzování.
Rozlédla jsem se kolem. "Hele, nechceš se jít mrknout k nám? Máme celkem hezkej les a spoustu různejch druhů lišek, by ses mohla poznat s někým novým...?" navrhla jsem. Nevím proč, ale poslední dobou jsem měla chuť do Ambleru tahat koho se dalo. Nervozně jsem přešlápla a čekala na odmítnutí nebo souhlas, pak jsem se rozešla směrem k Ambleru.

//Amblerský les

Sledovala jsem lišku, která se předemnou nacházela. Nevypadala nijak zajímavě, ale s nakloněnou hlavičkou si mne prohlížela a u toho tak divně špulila tlamu, jako by chtěla něco říct. Nakonec z ní dokonce i nějaká ta slova vypadla. Konečně. Mluvila o tom, že na velikosti a barvě nezáleží, nebo tak nějak jsem to pochopila. Nebyla jsem úplně ten nejpozornější poslouchač, ráda jsem poslouchala hlavně sebe a ne tak úplně ostatní. "Protože jsem bílá... co já vím, proč se jim to nezamlouvá, ale zatím většina lišek blbě vejrala nebo měla i blbý kecy. Rudý voči tomu taky nepomáhaj, aby jeden vypadal aspoň trochu přijatelně," odpověděla jsem jí, ale vlastně jsem jí ani neodpověděla. Netušila jsem, proč třeba Setia mnou opovrhovala. Nejspíše se jenom báli. Každý se bojí toho, co nezná, ale to neznamená, že je strach oprávněný.
Představila se jako Uttara, která nehledá svůj druh. Zajíamvé. Mrskla jsem ocasem a zastříhala zvědavě ušima. "A proč ne? Většina mrňousků jako ty se celkem bojí větších lišek a tak se snaží vyhledat nějaký společenský díry v zemi, aby se tam mohli společně chránit," pronesla jsem. Zajímalo mě proč tahle malá nechce potkat stejné lišky, jako je ona sama.

Ta malá ňufalka byla trochu jiná než Angus nebo Shilo. Byla stejného druhu, ale rozhodně nebyla tak zvědavá jako ti dva. Jeden byl zvědavý mládím, druhý byl zase zvědavý starobou. Odvětila, že vidí pouze lišku. Odfrkla jsem si. "No jasný... Načapala jsem tě, tak to hodláš schovat. Je mi jasný, co si o mě každá liška hnedka myslí. Jsem bílá a mám rudý voči, takže to je jasný i blbímu, že jsem prostě divná, že jo... Ale taky jsem větší, takže mi to nechcete říkat do xichtu, jen si to budete myslet... Tak bacha v tomhle kraji nejsou ani myšlenky občas tvoje," pronesla jsem a i když obsah mojí řeči byl plamený a možná i trochu nabroušený, hlas jsem měla celkem klidný. "Já jsem Freydis mimochodem," řekla jsem. "A pokud hledáš další svýho druhu, tak budou nejspíš někde na jihu," dodala jsem ještě, abych se vyhnula otázce, která se tu dost často objevovala, kde jsem.

Musela jsem pomalu až přimrznout k podkladu, ale popravdě jsem nevěděla, co mám dělat dál. Shilo se mi hledat nechtěl, ale zdálo se mi, že ho vidím kousek od sebe. Když jsem ovšem lišku přejela pohledem, došlo mi, že to není Shilo, ale nějaká další liška jeho druhu. Olízla jsem si čenich. Sice mě tu dost zcivilizovali, ale pořád jsem při pohledu na malounké lištičky dostávala sliny do tlamy ani jsem netušila jak. Liška na mě koukala, jako by nevěděla, jestli jsem živá nebo jenom socha ze sněhu a ledu. Nedivila jsem se, ale nakrklo mě to. "Co vejráš," prohodila jsem s pohledem upřeným na lišku, která si mě tak zaujatě prohlížela. Popravdě jestli je to další liščí rasistka, tak ji vážně sežeru. Nebo zahrabu do sněhu. "Říkáš si že takovou vobludu jsi ještě neviděl co?" dodala jsem ještě, abych si ověřila, že na mě vejrá ze stejnýho důvodíčku jako všichni ostatní. Blbci.

Ráda bych svou výhru přívěsku věnovala Lokimu

//ambler

Cítila jsem lišky. Nakrčila jsem čenich, protože jsem momentálně ba společnost neměla náladu. Nebo spíš na opravnou společnost. Neotravna by mi asi nevadila. Tenhle les byl hezký. Celkem se mi zamlouval, takže jsem se rozhodla si odpočinout než vyrazím dál. Kam? To jsem nevěděla. Rozhodně jsemse nechtěla trmacet na sever takže jih mohl být dobrou volbou. Snad někde najdu klid a neco ba zub. Hlad jsem zatím neměla, takže dobrý. V Ambleru mne postrádat určitě nebudou. Nebyl tedy důvod kd spěchu. Usadila jsem se a koukala kolem.