Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Grck," vyšlo mi jenom z krku. Hrdelní prd, který našel východ předem a ne zadem. Takový můj podpis v podstatě. Shilo nakonec pochopil moje námitky. "Nedělám si starost o tebe, ale spíš o sebe," podotkla jsem. Popravdě k popohánění lišáka pryč mě hnala hlavně únava a pak taky Herrea, kterou jsem tu cítila. Nic většiho v tom nebylo. Na lišákovi mi pranic nezáleželo, i když byl dobrou společností. "Dělal jsi mi dobrou společnost, takže jsme vyrovnaní," dodala jsem ještě a mírně si olízla tlapku.
Mluvil o tom, že se třeba otepluje. "Neřekla bych," utnula jsem rázně jako snahy o zahřání se aspoň slovy. Sledovala jsem ho a čekala až se zdekuje, abych se mohla prospat.

Jeho srdceryvnej příběh byl celkem normálka. Nejlepšejší rodinka pod sluncem, která se rozpadla kvůli špatnýmu tradicionistickýmu přístupu k životu a dědění. Blbosti. Jenom blbosti. Na jednu stranu mi imponovalo, že sílu v jeho domovině mají spíše samice, ale na druhou stranu to bylo fakt něco hnusnýho, přijít o všechno jen kvůli tomu, že ti něco přebejvá mezi nohama. Všude okolo mi přišlo, že je to spíš naopak. "Měl jsi to těžký, to jo," pronesla jsem a mírně kývla hlavou. Poznala bych já svou rodinu? Nebo spíše tetu? Jejího syna jsem poznala ne?
Pak se mě zeptal, co mi je. "Asi takhle, jsem utahaná a popravdě nevím jestli tě tu můžu nechat. Navíc cejtím v lese naši šéfovou a nerada bych dostala po čuni, že jí tady z toho dělám skanzen pro opuštěný a zmrzlý, chápeme se," řekla jsem mu na přímo. Jeho společnost byla milá a na chvilku mi pomohl zabít čas, ale to bylo tak všechno.

Bylo celkem příjemné tu takhle posedávat, ale zdálo se mi, že dřív nebo později se k nám někdo nažene a já bych popravdě velice nerada řešila Rudou nebo někoho takového, kdo mě bude peskovat. Nechtěla jsem ovšem svého společníka vyhazovat z lesa, to by bylo nespolečenské a zároveň by tam nejspíše umrznul. Neměla jsem ho sem vůbec vodit, ale co se dalo dělat. Teď už bylo pozdě bycha honit, když jsem tu dělala v podstatě chůvu a to mě vážně nebavilo. Nejradši bych šla do úkrytu chrupkat, ale tam on nemohl a nechat jsem ho tam taky nemohla. Nezbylo tedy nic jiného, než prostě sedět a povídat si, dokud se nás někdo neuráčí ujmout. Jeden by řekl, že zrovna Rudá tady bude obcházet a čekat na takovouhle příležitost, aby mohla někoho pěkně vyplísnit za to, že si vodí kamarády do skupinového lesa nebo nějakou podobnou kravinu, ona by si už něco našla. Och jak já ji neměla v lásce.

Shilo kecal o blbostech, to mi bylo nahned jasný, že tenhle lišák nebude co proto. No a ještě aby byl. Vyprávěl mi o nějakých místech na jihu, která mne moc nezajímala, ale aspoň mluvil. Lišky jeho druhu měli podivný talent mluvit o naprosto nezajímavých věcech, na které se nikdo neptal. Jenže o zábavu tu byla nouze, takže jsem přikyvovala a snažila se působit, že mě to baví a neuspává.
Jeho snaha o napravení své reputace společníka, byla dost chabá. Každej přece ví, že je jídlo fajn... Mlaskla jsem a přejela ho pohledem. "O mrtvých jen dobře, takže jo bylo to celkem dobrý, co ty?" odvětila jsem neurčitě na jeho otázku ohledně rodiny. Nebyla jsem rodinný typ. Rodina mne nezajímala, já raději nějaké ty pikantnosti."Víš kde kdo skončil, nebo tě to nikdy moc nezajímalo?"

Sběr bodů:
31. 12. - 2
1. 1. - 2
2. 1. - 3
3. 1. - 3
4. 1. - 1
5. 1. - 3
7. 1. - 1
8. 1. - 5
11. 1. - 1
12. 1. - 1
13. 1. - 1
14. 1. - 1
15. 1. - 1
16. 1. - 1
22. 1.- 4
23. 1. - 5
24. 1. - 2
25. 1, - 1
Zatím celkem: 38

1x parádivce
1x kouzelníky
2x skrblíky

Sledovala jsem toho malého nanicovatého pobudu, který se teď ošíval nad odpovědí, jako by se bál, ale pak z něj vypadlo, že je mu zima. Taková přízemní blbost, kterou jsem od něj čekala. Shilo evidentně nebyl myslitelem, ale šlo mu jen o ty obyčejné věci. Na tom nebylo nic špatného, každý chtěl žrádlo, teplo a občas nějakou tu zábavu. "Možná by ses měl vydat dolů na jih, tam jsou určitě podmínky příjemnější, než tady na severu," pronesla jsem neurčitě. Na jihu jsem nikdy nebyla, takže těžko říct, jak to tam vypadalo, ale rozhodně tam muselo být tepleji. Pokud tam nejsou nějaký velehory.
"Jídlo... Ráda jím, je mi jedno co nebo koho, ale ráda se nadlábnu," pronesla jsem a mrskla u toho ocasem. Zima byla a já doufala, že se brzo budu moct jít ohřát do baobabu. Nemohla jsem tam ovšem dotáhnout cizí lišku, to bylo jasný i mě.

//Louka Yesad

Vkročila jsem mezi první stromky a hned mi bylo líp. Nebyla tu taková zima, jako na otevřené pláni. Mírně jsem si oddechla. Shilo mě následoval, jako věrný ocásek. Na tyhle pouštní lišky mám fakt štěstí... Kecla jsem si na zadek u jednoho z keřů, které mohly nabízet útulnost a zároveň ochranu před případným sněhem či větrem, který by přeci jen dolehl až do lesa. "Jop, tady bydlí skupina," pronesla jsem to spíše jako konstatování, než že bych ho chtěla nějak ujišťvat.
K čenichu se mi donesl neznámý a pak i známý pach. "Hele vypadáš nějak zaraženě?" zeptala jsem se lišáka, který měl na tváři takový ten podivný výraz, který jeden má, když má plnou hlavu nějakého problému či otázek. "Ven s tím," pobídla jsem ho. Doufala jsem, že se rozkecá dřív, než se k nám došourá vládkyně všech plamenů, ale ta byla nejspíše momentálně zaměstnána jinde na hranici.

//lesík štěstí

Mírně jsem se táhla, byla mi zima a rozhodně se mi nechtělo trávit delší čas na otevřených prostranstvích. Shilo byl sice dobrým společníkem, ale jeho mrňavé tělíčko by mě asi nedokázalo zahřát nebo někam odtáhnout, kdybych tu začala mrazem kolabovat. Navíc on na tom musel být podstatně hůř než já. Nesnáším zimu. "Co já vím, jestli tam jsou nebo nejsou nějaké tradice, to se jich zeptej sám," odsekla jsem mu rázně, možná až moc přehnaně. Jenže já nikoho z toho lesíka a jejich skupiny neznala, kromě rudé, toho co s náma byl lovit, fiony a pak ohnivky, která to tam vedla. Celá ta skupinka byla divná, pošahaná.
Kráčela jsem rázně a přidala do kroku, když mne v čenichu pošimraly pachy okolí. "Zabila jsem," řekla jsem stručně. "A nemusela jsem," dodala jsem ještě, aby náhodou nezačal filozofovat o tom, že jsem musela nebo že si to ta druhá liška zasloužila. Zabíjet z hladu nebo v obraně byla jedna věc. Zabíjet pro radost... to už bylo trochu něco jiného. Les se před námi zjevil, jako fata morgana. "Tak vítej v Ambleru," pronesla jsem a vstoupila mezi první stromky.

//Les Ambler

Jakmile padla noc, rozhodla jsem se vyrazit. Už to bylo pár dní od doby, co jsme naposledy měli v tlamách nějaké to maso a já tušila, že celou skupinkou lišek to podivně vře. Nejenom, že se někteří ošívali a házeli po ostatních pohledy, ze kterých mrzla krev v žilách, ale taky se jim nějakým záhadným způsobem dařilo mne sledovat na každém kroku. Nebo tak mi to alespoň připadalo. Kdybych se o to měla aspoň s kým podělit, aby mne vyvedl z omylu, jenže to tu nehrozilo. Neměla jsem žádného zpovědníka, kterému bych se svěřila a poprosila o radu. Nikdy. Bylo to tak nejlepší, protože kdo nesděluje nikomu svá tajemství a strachy, ten pro ostatní žádné nemá.
Noční krajinou jsem se snažila pohybovat co možná nejtišeji. Doufala jsem, že se mi podaří dopravit se se třemi kostmi, které jsem ukradla a připevnila si je na záda až k hoře, než mne začne někdo nahánět. Pomalu jsem se začala škrábat po skalnatých stěnách k vrcholku. Byla jsem už skoro nahoře, když jsem uslyšela štěkot lišek z tábora. Mírně jsem se usmála. Prchla jsem. Pozdě si všimli toho, že jsem já i část jejich zásob, většina z nich, zmizely pod rouškou tmy. Bude jim minimálně do rána trvat, než najdou mojí stopu a pak už bude moc pozdě. A pokud se za mnou vydají teď v noci, riskují pád ze skály. Mělo výhodu nastudovat si terén předem.
Dokončila jsem výstup a pak jsem začala pomalu sestupovat na druhé straně hřebene. Předemnou se otvírala doposud nepoznaná krajina, kterou začínala obrovská hájemství lesů přímo v úpatí hory. Sestup mi netrval moc dlouho, protože mne nabíjela radost z toho, jak dobře se mi podařilo uprchnout. Procházela jsem se tedy lehkým krokem směrem k lesům a pak prokličkovávala mezi kmeny stromů, kterétu mohly být spousty let, ale také mohly vyrůst loni. Náhle se předemnou oteřvela obrovská pláň. Louka působila jako součást lesa, ale zároveň i jako něco naprosto jiného. Všude kvetly květiny a jejich vůně mne nepříjemně šimrala v čenichu. Uviděla jsem ovšem kousek vodní hladiny, která mne k sobě neodolatelným hlasem vábila. Měla jsem celkem žízeň, takže jsem se rozhodla na louku vkročit a neobcházet ji, i když mi na ní něco nehrálo. Něco mne šimralo nepříjemně ve spáncích. Takové podivné pnutí. Jako by mne někdo nebo něco před loukou varovalo. Nikdy jsem ovšem neviděla primární nebezpečí a tak jsem se odebrala až k malému jezírku, které nejspíše dodávalo celému okolí vláhu potřbenou k uživení tolika rostlin. Sehnula jsem hlavu a zvlažila tak svoje vlastní hrdlo v chladných vodách. Pak jsem hlavu zvedla a olízla se. Voda mne příjemně uklidňovala, její přítomnost mi stačila k tomu, abych se na chivlku odpoutala od svých vlastních trápení. Vicítila jsem podivné lechtání ve spáncích. Sledovala jsem, jak se hladina mírně zavlnila. Mohla bych zkusit pohybovat vodou... Zaměřila jsem se na hladinu znovu a ona se znovu zachvěla. V ten moment zafoukal ovšem i vítr. "Byl to jenom vítr," řekla jsem, i když jsem si byla jistá, že jsem to musela dělat já. Jenže, kdo by ovládal vodu? Bláznivina.
Zvedla jsem se a odkráčela pryč.

přidáno,

Procházela jsem se po krajině, která se předemnou otvírala do dálky. Nebylo úplně nejhorší počasí, takže si jeden mohl dovolit procházku k horám, které svým stínem hrozivě zakrývaly vše v údolí. Neměla jsem popravdě nic jiného na práci, než se procházet a nezaujatě hodnotit místní panoramata. Hlad jsem neměla, nedávno se mojí partičce podařilo skolit nějakou tulačku... Chudák liška, to měla celkem rychle za sebou, ale nezáviděla jsem jí, že narazila zrovinka na nás. Možná, že kdyby narazila na někoho jiného, tak by teď mohla dál bloumat krajem. Na druhou stranu bylo dobře, že jsme ji našli. Dlouhou dobu jsme nežrali nic jiného než bobule a těch jsem začínala mít plný zuby. Byla jsem tedy ráda, že nám štěstěna přinesla do cesty lišku, která sice byla jen kost a kůže, ale zahnala hlad na pár chvilek. A taky zabránila krveprolití... To byl možná jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla jít do hor. Nebylo to jen proto, že jsem se nudila, ale i pro to, abych si našla nějakou cestu pryč. Nejlépe takovou, po které mne nikdo nebude moci sledovat. Začínalo to pro mne být v našem hloučku nebezpečné a pokud by se nám příště nezadařilo narazit na nějakého najivního tuláka, hlupáka, mohla bych se taky hezky pěkně stát součástí jídelníčku já, protože můj vzhled všechny odpuzoval. Bylo načase vyrazit o dům dál, ale nehodlala jsem jít hned. Všechno se muselo nejprve promyslet, připravit. Nerada bych vyběhla někam a skončila ve slepé uličce. Věděla jsem, že mám ještě pár dní, které můžu trávit flákáním se v údolí, než všichni dostaneme zase hlad a dojde na lámání chleba. V ten moment bych už měla být dávno pryč a ať se klidně požerou mezi sebou.
Pomalu jsem postupovala skrz údolí až směrem k horám a pak pořád do kopce. Povrch byl nejprve hlínou, ale pak se začal měnit postupně do skalnatých výstupků. Musela jsem si dávat velký pozor na to, abych někde omylem nezapadla. Uklouznutí a polámání se by bylo jasným rozsudkem smrti. A když ne rovnou smrti tak minimálně by mi to zaručilo stoprocentní jistotu být dalším oběděm... Ušklíbla jsem se a sevřela čelisti, jak jsem se urputně snažila vysápat na skalní převis, abych mohla pokračovat v cestě dál. Tahle cesta měla spoustu výhod, jako třeba nedostupnost a poměrně velké nebezpečí zranění, které by zabránilo mým pronásledovatelům za mnou běžet. Taky by je mohl pomalý postup brzo odradit. Na druhou stranu, a to bylo důležité, právě ona nedostupnost mne od této varianty odrazovala. Nerada bych se zasekla v momentě, kdy nebudu mít sílu vyskočit a uprchnout dál.
Vylezla jsem udýchaně na poslední skalní římsu. Vypadalo to, že jsem na hřebeni, který stačí jenom přejít a sestoupit na druhé straně dolů. Z téhle výšky jsem měla údolí jako na dlani. Hledala jsem nějakou jinou variantu, než bude lezení po skále, ale kromě průsmyku, kterým jsme se sem dostali, jsem nic neviděla. Sakra. Průsmyk byl rozhodně jedno velké ne, protože bych utéct stejně nedokázala. Nebyla jsem nejrychlejší ze skupiny. Vítr si pohrával s mou srstí a ledovým jazykem mne hladil po krku. Bylo rozhodnuto. Pozítří večer seberu, co půjde a pustím se touhle cestou. Na druhou stranu vypadal sestup, jako klidná procházka. Nebyl tu příkrý sráz a i skalní výstupy připomínaly schody. "Tak jdem na to," povzdechla jsem si a začala sestupovat zpět do údolí.

přidáno

Zeptal se mě, jestli žádné tradice nemám. "Ani moc ne... Jsem pověrčivá, jako stará prališka, ale rozhodně nic nedodržuju jen tak, protože je správnej den nebo protože musím nebo ták..." zamrmlala jsem něco, co moc ani nedávalo smysl. Proč bych nedodržovala tradice, ale pověry vlastně byly tradice ne? Nehledala jsem v tom moc logiky. Pak se ovšem zeptal na něco mnohem zajímavějšího. "Co myslíš?" zeptala jsem se poměrně podivným hlasem, jako bych se mu vysmívala a zároveň jsem se dost nepěkně ušklíbla. Zajímalo mě, co si o mě myslí? Ne, byla to jenom zábava, abych si ukrátila čas.
Pak se rozhodl, že se chce do té skupiny, která byla moje mrknout. "Tak jo," řekla jsem jenom. "Zvedej se," dodala jsem trochu panovačně a sama se zvedla z tvrdé, zmrzlé země. Pomalu jsem pak našla směr a vyrazila.

//Louka Yesad

Poslouchala jsem Shila, který můj nápad radikálně odsoudil. No, ne že by mi to nějak vyhovovalo, ale byl to jeho názor. Nakrčila jsem jenom nesouhlasně čenich a nechala to být. Nehodlala jsem se zaplétat do žádných dohadů. "Jako by nějaká tradice někdy něco znamenala," zabručela jsem si jenom pro sebe. Byla jsem pověrčivá, ale nebyla jsem hloupá. Možná, že kdyby zabil vlastní sestru byl by to problém, ale ve většině pověr se mluvilo o bratrovraždě, ne o sestrovraždě. Teoreticky by mohl být z obliga a ještě mít dobrý místo... Je hlupák, že to nezvážil a že ho to vlastně ani nenapadlo.
Mluvil o tom, že se mu líbí ta volnost, kterou v Ambleru máme. Těžko říct, jestli ta volnost ovšem byla taková, jakou jsem ji nastínila. "Jestli chceš, tak tě tam vezmu," navrhla jsem. Nehodlala jsem orodovat za jeho přijetí, ale rozhodně jsem to viděla jako dobrou možnost, jak se přesunout domů i se svou nově získanou spoelčnosti.

Evidentně byl trochu víc vysazenej na druh a tak. Jen jsem doufala, že to nebude nějaký z těch puritánů, co chtějí zachovat čistotu svýho vlastního druhu a berou všechny ostatní jako podřadný a nepotřebný. Mírně jsem přihmouřila očka a sjela ho ještě jednou pohledem, ale nic, co by naznačovalo, že se jedná o nějakého blázna tohoto ražení, jsem neodhalila.
Mluvil o nějaký vinici, to jsem netušila, co je, ale evidentně šlo o nějaký území, který pravděpodobně dostala jeho dcera nebo sestra, nebo co a on musel odejít. Divný."Tahat, jakože být furt s jinýma liškama a ták.. nech to plavat... asi,"řekla jsem, protože jsem si uvědomila, že sama nevím, jak to vysvětlit. "A nebylo by jednodušší prostě zabít ji a nechat si to území?" zeptala jsem se tak, jak bych to vyřešila já. Než se někam tahat z celkem dobrýho území, to radši někoho zakousnout a nechat si území pro sebe.
"Zatím mi nikdo neřekl, že by to bylo zakázaný. Občas se tam ukážu, většinou když se potřebuju nažrat nebo si odpočinout někde v bezpečí, ale jinak mě tam nikdo popravdě nedrží... Stejně mi přijde, že tam skoro nikdo nebydlí, protože málo kdy někoho potkám," odpověděla jsem na jeho otázky.

Sledovala jsem malýho lišáka a mírně se uvelebovala. "Některý lišky i mého druhu jsou větší než já, pff..." pronesla jsem dost povrchně. "Není to jenom o velikosti, některý lišky jsou radši sami, některé radši ve větším počtu. Některé jsou jak osina v zadku, některý zase ne... Často to ani nesouvisí s druhem, ale některý věci jsou si dost podobné. Třeba barva kožichu, nebo to co žerou," řekla jsem mu, ale asi mu to nedalo víc informací. Popravdě jsem moc netušila, na co se mě to vlastně doptává.
Informace o něm mě zajímaly mnohem více, než abych sama povídala. "Hmm... to dává celkem smysl. Kdo by se chtěl tahat s ostatníma," odsouhlasila jsem v podstatě to, co jeho rodná skupina nebo co to bylo dělala. Chtěl by se někdo vůbec dobrovolně slučovat do větších skupinek? Netušila jsem, co bych nejradši já.
"Mě přijde putování lepší, než se muset dohadovat neustále s někým, kdo je s tebou ve stejné skupině, ale kdo tě vytáčí... Takhle můžeš odejít kdy chceš a na nějakého blbce se vykašlat," shrnula jsem svoje pocity an tohle.

Poslouchala jsem lišáka, který se stal mým společníkem, alespoň pro následujících pár chvilek. "Popravdě lišky jako ty znám, znám skoro všechny druhy lišek, pokud jde o tohle," odvětila jsem mu. Nechtěla jsem ukazovat nějak na odiv své vědomosti a znalosti, ale moje cesty mne seznámily s nejednou liškou nebo lišákem. Druh sem, druh tam, bylo mi jedno kdo je kdo, ale spíše co se ukrývá pod tou slupkou. Jaký jeden je, to mě zajímalo a jak se to dá využít pro mne. "Jaký zvyk, to by mě zajímalo? Co může nakrknout takhle milou lišku jako jsi ty, že zdrhne z rodiného pelechu?"
Pak se zeptal na některé věci mě. "Cokoliv, co mě udrží naživu do dalšího žrádla. Nejsem úplně vybíravá ani ohledně toho, co sním, ani ohledně toho kde budu spát. Najdu si to co potřebuju, nekoukám úplně na libosti nebo nelibosti," odvětila jsem tajemným hlasem.