Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pohlédla jsem na vlčici, která můj návrh a ukázku tlapkou ve směru, kde nalezne hory, odignorovala. Si dělá pr.el, nafrněná bečka jedna! Byla jsem vytočená, což taky prozrazoval můj obličej. Nesnášela jsem pitomce, co se na něco ptají a pak vás odignorují, když jim dáte dobře míněnou radu. Naštěstí se ta bledule rozhodla odpochodovat někam do pryč, což bylo dokonale vyhovující pro mě. Zástup jejích následovníků se rozhodl kráčet za ní až na staříka, který se rozhodl zůstat.
Obrátila jsem tedy svůj pohled k němu. "Souhlasím starouši," odvětila jsem Angusovi polohlasem a čekala až se všichni dostatečně vzdálí. "Stejně se mi ta Aneta nebo jak se jmenuje nelíbí. Všechny lišky, které jsou takhle divné čeká poměrně rychlí pád na držku, nebo ten pád čeká ty v jejím blízkém okolí, a u toho být nepotřebuju," dodala jsem už normálním hlasem a přestala si všímat lišek, které odcházely. "Odkud vlastně jsi Staříku?"

Neuctivě jsem ostatní ignrovala a to i tu lišku, která si tu odhazovala ostatní vzduchem a pouštěla ledovou hrůzu. Staroch se rozhodl, že ústup by byl nejlepší. Rozhlédla jsem se kolem a neviděla žádnou dobrou únikovou cestu. Navíc jsem předpokládala, že pokud si nás ta mrcha ledová všimne, tak nás rozhodně promnění v nějaký ledový monstrum, že jí nepomáháme. Minda jedna. "Myslím, že bude dobrý zdrhnout až bude zaneprázdněná nějakým jiným objektem nebo obětí nebo tak něčím," navrhla jsem šeptem staříkovi, který se stal mým neocenitelným spojencem v této šlamastice.
Obrátila jsem se hned k bílé lišce, která se snažila nepůsobit děsivě, ale při tom byla fakt děsná. Děda se ukázal jako myslitel a vymyslel celkem super věc, jak odsud bílou čůzu dostat. "Jo jasný hory, nedaleko odsud jsou nějaký hory, šla jsem kolem. Je to tímhle směrem, nemůžeš to minout," ukázala jsem neurčitě směrem někam pryč. "My bychom tě jenom zdržovali, takže nejlepší bude když půjdeš sama," dodala jsem ještě a šibalsky na lišku mrkla, jako že jsme kamarádky nebo něco podobnýho.

//Omlouvám se za přeskočení, zítra a o víkendu nebudu mít čas tak ať zbytečně nezdržuji případně :)

Nevšímala jsem si ostatních. V podstatě jsem je ignorovala. Kromě Anguse, páč sice vypadal jakože brzo někde vypustí duši, ale rozhodně se nebál mýho ducha, takže to musel být asi pořádný týpek. Bejt tak mladší možná si dám i říct. Mírně jsem pokývala hlavou, když se kolem nás najednou ochladilo. Zima se mi vkrádala do mého kožichu, který byl na zimu celkem dobře vybaven, ale tohle nezvládal teda ani můj kožich. Vypadalo to, že za to může ta divná nafoukaná mrcha, která se tu naparovala a teď fňukala, že chce domů. Jen jsem mírně zabručela, ale nic dalšího jsem neřekla.
Angus a ostatní se snažili vlčici přesvědčit, že jí domů klidně hezky pěkně pošlou. Klidně i nohama napřed, když bude potřeba. Uchechtla jsem se a nahlas neřekla nic. Pokud tady v té skupině nechtěl vyčnívat, rozhodně jsem to byla já. Být divnej albín bylo už samo o sobě jako mávat vlajkou s nápisem "tady jsem, sežerte mě". Takže teď jsem volila taktiku, trochu se projevit, ale zase ne moc, aby mě pak někdo třeba nezabil nebo nesežral. Naklonila jsem se ke staříkovi. "Nechci nic říkat, ale možná by bylo lepší zdrhnout ať případně zmrazí tyhle blbce," zašeptala jsem mu do velkého ucha a doufala jsem, že mě slyší. U lišek jeho věku jeden netušil, jestli slyší nebo neslyší, i když mají uši jako lopuchový list.

Začínalo tu být nějak přeliškováno. Z toho místa, které bylo plné sněhu, se zjevila další a vypadala celkem nakrknutě, že jsem si dovolila před ní projevovat svou vlastní přirozenost. Podle všeho moje přirozenost se nelíbila ani staroušovi (Angus), kterého jsem se rozhodla brát jako svého nového spojence mezi všemi ostatními.
Nijak jsem se v ostatních neorientovala a přemýšlela jsem, jestli nebude jednodušší prostě frnknout. Jenomže to by mě nesměla vytočit ta divně bílá, která si nárokovala nějakou tu úctu a obdiv její vlastní krásy. "Milostivá vaše krása je mi silně u..." a s těmi slovy mi ze zadního konce vyšel tak uvolňující prd, že to znělo jako když odšpuntujete lahev a do vzduchu se vznesl pěkně nakyslý zápach, který v mých střevech vytvořil bažant, kterého jsem nedávno pozřela. Pohlédla jsem s uličnickým úšklebkem na tlamě na lišku před námi, která se snažila působit jako nějaká perfektní liška.
Otočila jsem se na ostatní, kteří se rozhodli provozovat řitníspeleologii, nebo to tak z jejich slov působilo.. "Doufám, že jí nehodláte lézt až do míst kde světlo nesvítí," odfrkla jsem si odsuzujíc je a přistoupila o to blíž ke staříkovi (Angus), který zatím jako jediný neobdivoval její chladnou nádheru. "Mimochodem já jsem Freydis, kdyby bylo potřeba tak vám budu krýt záda pane," zachrochtala jsem mu do ucha potichu.

//Les Hased

Dokráčela jsem si to z jednoho lesa do druhého. Tenhle byl ovšem o poznání divnější. Viděla jsem tu přímo hejna světlušek, které si ve večerních zbytcích světla natřásaly svoje prdelky. Zkusmo jsem po těch nejotravnějších cvakla zuby, aby si daly hezky pěkně odchod. Neměla jsem ráda tyhle bzučivé, svítící a naprosto nejvíc otravné potvory.
Z mého znechucení místním hmyzem mne vytrhla celkem drsná rána. Mírně jsem nadskočila a poplašeně se začínala rozhlížet. "Do psí čuby, co to bylo?!" vychrlila jsem ze sebe. Takový zvuk nebyl vůbec příjemný na poslech a rozhodně nebyl ničím, co bych hodlala prozkoumávat. Z nebe se začal navíc snášet sníh, což mi sice nevadilo, ale bylo divné, že nejřív zvuk a pak sníh. No ale už je skoro zima, takže sníh je normálka... Nakrčila jsem čenich a vykročila dál směrem, pro mne neurčitým.
Náhle jsem zahlédla další lišku. Mrňavou až běda jako tamty dvě. Takže jsou přemnožený! Výborně, o potravu víc. Zastříhala jsme ušima a vyrazila k lišákovi. "Zdravím pane," pozdravila jsem ho z dálky a celkem hlasitě. Vypadal jako docela slibnej starouš. Bude mít ale tuhý maso sakra. "To jste si tak hlasitě pšouknul nebo co?!" hučela jsem do něj se smíchem v hlase. Doufala jsem, že nebude stejnej přizdišourek jako ti dva, které jsem potala před ním. Rozhodně by to nebyla taková zábava. První větou jsem tedy chtěla zhodnotit, zda mi stojí za to se s ním bavit nebo ne. "Grrk," krkla jsem si oproti předchozím salvám slaběji. No co, po jídle se nemá běhat, není to dobré pro bříško.

//Keterské jezero - tady sice nemá přechod, ale u jezera přechod je (?)

Kráčela jsem od jezera rovnou do lesa, který působil extra příjemně. Ve vzduchu jsem čuchala spoustu zajímavých pachů, které musely patřit o to více zajímavým pokrmům. Škoda, že moje vlastní bříško bylo už naplněné až po okraj. "Grrrrk," ozval se další hrdelní projev mého nasycení.
Rozvážně jsem našlapovala lesem, protože mi bylo jasné, že kde je dostatek potravy, bude i dostatek lovců. No a já se rozhodně nemínila stát nějakým kusem liščiny na jídelníčku něčeho většího. Rozhodě jsem se svým kožichem měla větší plány, než vyzdobit někomu jeho úkryt. I když být medvědí tapisérií by ke konci života nemuselo být vůbec nezajímavé. Propletla jsem se mezi kmeny a větvemi, které se v lese povalovaly na zemi, na druhou stranu. Uviděla jsem ovšem, že z jednoho lesa vcházím přímo do dalšího.

//Zářivý les

//Les Taldren

Opustit ty dva pitomečky nebylo nic hrozného. Neměla jsem vazbu k nikomu s kým jsem cestovala, takže jejich jména a vzhled zapadly v zapomnění v momentě, kdy jsem se od nich fyzicky odpojila. Na mysli mi zůstávali ještě nějakou chvilku, ale nebyla to moc významná chvilka, abych se tím nějak extra zaobírala. Jejich obličeje se ztratily v mlze a jména odvál čas.
Kráčela jsem odhodlaným krokem kolem jezera poháněna někam jinam. Chtěla jsem to tu prozkoumat a poznat někoho, kdo bude alespoň trochu zábavnější a míň upjatý, než ti dva poslední. Kdo že to byl?
Zarvtěla jsem hlavičkou a nakrčila čenich, jak jsem pokračovala dál a dál do prostor podivného nového území. U jezera to táhlo, což mi nevadilo, ale ani mi to nevyhovovalo. Rozhodla jsme se, že zamířím do prvního lesíka, který uvidím. Nemusela jsem ani čekat dlouho.

//Les Hased

//Omlouvám se, že přeskakuji, ale ráda bych stihla akci s vypravěčem. Moc vám ovšem oběma děkuji za hru.

Pohlédla jsem na dvě lišky, které se pustily do hledání potravy pro sebe. Já s tím neměla problém, moje bříško už bylo plné, což mohl prozrazovat i dlouhý a táhlý zvuk, který mi vyšel z tlamy. "Grrrrrk," krkla jsem si táhle a mlsně si olízla poslední krvavé stopy z čenichu. "No děkuji vám za společnost a držím palce s tím lovem," prohodila jsem stručně a zastříhala ušima. "Jestli vám něco můžu doporučit, tak támhle v tom křoví něco bude," dodala jsem a začenichala. Netušila jsem, zda se jedná o dalšího opeřence, nebo zda jde o nějakou jinou potravu. Nebo možná lovce? Lišák nevypadal nadšeně z toho, že moje bříško bylo plné, ale jejich byla pořád prázdná. Můžou být rádi, že jsem se nažrala, protože jinak by na jídelníčku byla liščina. Mlsně jsem se olízla a mrkla na oba dva.
Naklonila jsem hlavu na stranu a s mrsknutím ocasu se otočila na místě. Můj krok byl pomalý, ale jistý. Věděla jsem, že tihle dva mi už nemají, co nabídnout. Po mé maličkosti zůstal na místě jenom pach krve a rozházené peří.

//Keterské jezero

Sledovala jsem ty dva, kteří měli mnohem lepší ouška než já. Rozhodně by jim neušel ani ticháček, jak se zdálo, protože slyšeli šustění dřív, než já si vůbec uvědomovala, že někde něco šustí. Možná měli pravdu a kdyby po nich někdo šel, tak by si toho všimli... zamyslela jsem se o tom, co se dělo na pláních. Šakalové je neděsili, takže možná spoléhali na svůj sluch a tak... Nakrčila jsem čenich a upřela pohled směrem, kterým se oba dva teď snažili posunout náš pochod. Rozhodně tam něco bylo, ale těžko říct co.
Možná nějaký hraboš, ale možná taky něco mnohem lepšího. Olízla jsem se. Mohou jenom doufat, že něco lepšího, jinak budou oběť oni. Spíš teda ona, působí celkem poživatelně. Znovu jsem se mlsně olízla a v přikrčení se vydala směrem k houští, které šustilo. Uviděla jsem malá roztomilá křidélka a srdce mi radostně poskočilo. Bažant se tam tetelil v listí, jako by se nechumelilo. Ani jsem nečekala na ty dva, co stáli za mnou. Sice kořist slyšeli první, ale moc otáleli. Skočila jsem po bažantovi a zakousla se mu do křídla. Začal poplašeně mávat a klovat mě, do tlapek. Nepouštěla jsem. Zakroutila jsem mu křidélkem a čekala až odpadne sám vysílením. Pak už bylo jednoduché ho zakousnout. Krev se mi rozlila v tlamě a já se pustila do hodování. Nějací dva lišáci za mnou mne nezajímali. Měli se do lovu pustit hned, nečekat na nějaký svolení.

//Aseti mi narušila plány, tím že zase zrušila post, takže se omlouvám, že je to takový mhe...

//Pláň Amaron

Místňáci byli asi celkem dost úzkoprsí, jak jsem poznala z reakcí těch dvou malejch přiťáplíků. Chlapeček se začal čechrat, asi mu vadilo, že jsem se mírně obula do jeho přítelkyně. No co musí ukázat, že je pořádnej chlapák, aby si pak večer mohl vrznout. Jinak mu tahle zakřiknutá pipinka určitě nedá. "Však cájk, cajk. Já vás přišla jen varovat," řekla jsem a udělala mírně smířlivé gesto tím, že jsem trochu snížila hlavu, abych nad nima tolik nevyčnívala. Moje odpověď měla patřit tomu lišákovi, který vypadal, že za chvilku asi pustí chlupy vztekem, jestli se ještě nějak dotknu jeho milované. Podpantoflák.
Liška vypadala nabručeně. Jak říkám místňáci byli hodně úzkoprsí a děsně vztahovační. Asi je tu málo kdo otravuje, že se nechají rozhodit sebemenší chujovinou. "Jdem lovit?" řekla jsem jako by nic, protože jejich vyskakování po mně přejelo jen jako žalud po ledové ploše. Byla jsem zvyklá na urážky, agresivitu, vyskakování si. Mlsně jsem se olízla a začala jsem čenichat, kde by mohlo být něco k snědku. Jestli půjdou se mnou nebo se uraženě otočí a odejdou mi bylo celkem putna.

Lišák byl úplně odvázaný z toho, žebychom měli jít do lesa. Nesnaží se náhodou na tu malou udělat dojem? Není ani hezká... No ale proti gustu, každej někdy potřebuje, že jo... Mlaskla jsem a mrně kývla hlavou, když zamížil lišák k lesu. Podotkl, že v lese bude určitě jídlo a pak se pustil do odchodu. Následovala jsem ho.
Liška byla obezřetnější než lišák a začala se mě hned ptát na jméno. "A nepřijdeš si trochu jako pokrytec, když ses sama nepředstavila?" odvětila jsem jí milým tónem s úsměvem, ale z obsahu věty bylo jasné, že to mile vůbec nemyslím. "Jmenuju se Freydis, když už to musíš vědět slečno Dovšehostrkámnos," dodala jsem, abych ji případně zavřela tlamu. Tuhle sežeru jako první, pokud k tomu dostanu příležitost. Stačilo by odehnat toho lišáka pryč, abych měla volné pole působnosti a ten její lahodný krček bych překousla jak dřívko.

//Za těma dvěma...les Taldren

Přejela jsem pohledem ty dva. Nezdálo se mi úplně dobré, že si neuvědomovali nebezpečí, ale na durhou stranu tu asi byli déle než já. Třeba jsou tu šakalové jenom malinkaté roztomilé zrůdičky. Nakrčila jsem zamítavě čenich, ale neřekla jsem na protest lišáka nic. Jeho společnice nazančila, že by se rádi podívali do nějakého lesa. Rozhodně jsem se nehodlala zbavit jejich štítu. "Pro jistotu bychom měli vyrazit. Pokud vám to nebude vadit připojím se k vám, nemám úplně žádné plány a v téhle krajině se nevyznám," řekla jsem celkem razantně. Navíc jsem začínala mít celkem hlad, takže jsem se hodlala držet těch, co se vyznají v tom, kde tu večeři najít... a nebo kdo se může stát potenciální večeří. Olízla jsem si slinu, která mi vytekla z koutku tlamy ven. "Navíc bych i něco snědla," řekla jsem s úsměvem, který ovšem nebyl skoro vůbec přátelský.

Tiše jsem zabručela, protože se mi nelíbilo, když mě někdo takhle usazoval s tím, že je něco fuk. Blbeček. Ať si svoje dementstrace nechá pro sebe, když je tak egoistickej. Nechala jsem to být, protože přece jen nemůžete sežrat svůj vlastní živý štít. Kdybych ovšem věděla, že mi nic nehrozí. Pak by to bylo rozhodně jinak. Mlsně jsem si olízla čenich a usmála se na tu menší lištičku, která neřekla ani slovo, zatím co její přítel vysvětloval, že utekli z písečné bouře.
Ti dva vypadali, že jsou natvrdlejší než normální lišky, na které jsem měla tu čest narazit. Evidentně si ani jeden neuvědomovali nebezpečí, které bylo všude kolem nás. "To jako vážně necítíte, že tohle území patří šakalům?" zeptala jsem se jich s údivem v hlase, jako bych mluvila s lištičkou, co se před měsícem narodila a teď se ptá, zda táta dává mlíčko. Přejela jsem je pohledem a pak se rozhlédla. Zdálo se mi to tu méně a méně bezpečné s každým okamžikem, ale odpoutat se od skupiny by byla momentálně asi sebevražda. Dokud je nás víc nebudou otravovat.

Ti dva mrňouskové jsou děsně roztomiloučký. Stačilo by jejich maso, aby nakrmilo partu šakalů, co nám tu může jít po krku? Jeden asi ne, ale oba dva by měli tůčku dost... asi... Usmívala jsem se na obě dvě lištičky před sebou.
Lišák musel vytáčet krk, aby na mě pořádně viděl. A to má ještě štěstí, že jsem celkem mrňavá. Kecla jsem si na zem, když mne pozdravili. "Ele cože tože?" zeptala jsem se udiveně a naklonila hlavu na stranu. Tohle slovo jsem neznala, takže mě to přírozeně začalo zajímat. Pohledem jsem si je přeměřila, jestli mě náhodou netahají za tlapku. Zůstávala jsem ovšem pořád uvolněná a nijak jsem se netvářila nepřátelsky. "Nezdá se mi to tu úplně bezpečné, mimochodem," dodala jsem a upřela pohled někam za lišky, kde sice nic nebylo, ale šakalové se mohli schovávat naprosto kdekoli, takže je možná nestraším zbytečně.

//jezero Talimon

Kráčela jsem od chladného jezera směrem k pláni, která sice taky nepřinášela úlevu, ale aspoň tu vítr nebyl tak chladný jako u vody. Od vody to vždycky táhlo víc. Čím byla voda větší, tím chladnější vzduch byl, to byla moudrost, které jsem se za svůj život již naučila.
Následovala jsem svou cestu, která byla velice náhodná a dost se tu klikatila. Pláň vypadala na první pohled dobře, ale můj čich mne upozornil hned na několik nedostatků. Zaprvé to tu smrdělo šakalstvem a zadruhé to tu smrdělo liškama. Sakra, zanadávala jsem si v hlavě, protože tohle byla bezvýchodná situace, která mě nutila přiklonit se na jednu nebo druhou stranu. Nakonec jsem zvolila vyhnout se šakalům tím, že se budu držet ostatních lišek. Ne, že by mi to dělalo nějakou radost, ale spíš pro to, že bych je mohla případně obětovat, pokud by se na nás někdo vrhnul nebo tak. Možná je i na šakaly zima, tak nás nechaj bejt.
Kráčela jsem elegantně směrem k liškám, které si mě už museli všimnout. Však jsem taky svítila na metry daleko. Zastavila jsem se v dostatečné vzdálenosti od nich a přejížděla je pohledem. "Zdravím," prohodila jsem jejich směrem s úsměvem a mírně naklonila hlavu na stranu, jak jsem si je prohlížela. "Doufám, že neruším vaše malé společenství," dodala jsem přátelským hlasem a udělala krok trochu stranou, abych naznačila, že se budu klidit pokud nebudou mít zájem. Byl to spíše divadelní prvek, než že bych opravdu zamýšlela je opustit. Přeci jenom jsem měla důvod, proč se k nim přidat a nehodlala jsem jen tak nastavovat sama krk šakalům, kdyby se rozhodli mě odmítnout. Tahle malá slušnost ovšem mohla v očích mnohých působit přívětivě.