Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla mi zima, chtělo se mi chcát a celkem by bodl i nějaký ten odpočinek. Angus mou podrážděnost vycítil. Byl to lišák, kterýmu neušel žádnej prd. To bylo jasný jako facka. "No tak jeden z nás musí být víc realista, aby až se to pos....e aspoň někdo mohl mít dobrej pocit a říct. Já ti to říkal!" prohodila jsem mírně odlehčeně, ale v mém hlase bylo cítit napětí, kterého jsem se nemohla zbavit. Byly jsme na území, které říkalo pane všem okolo jenom ne nám. Zapeklitá situace. A nikdo nešel.
Nebo šel?
Uviděla jsem lišku, která se na mě podívala, jako bych byla něco co se jí přilepilo na kožich a nešlo to dolů. Trochu údivu, trochu zmatení, ale zřetelná nechuť. Pohlédla jsem na Starouše jakože "já ti to říkala Starochu" a pak jsem se s mlasknutím obrátila na lišku.
Na pozdrav jsem kývla hlavou. Mluvení jsem nechala na svém kolegovi. Já na pokec nebyla. Jenomže jeho slova přímo zněla, že se před touhle liškou nějak uhýbáme. Nelíbilo se mi, jak se na mě dívá. "A taky nás trochu zajímá, co je tohle tady?" zeptala jsem se a pohledem se rozhlédla po lese. Málo kdy jsem narazila na místo, kde by žilo více lišek na jedný hromadě jako tady. Zajímalo mě to. A taky mě zajímalo, jak se mnou bude liška, které jsem se evidentně nelíbila, mluvit.

"Pff," broukla jsem jenom, protože na nic jiného nebyla nálada. Byla jsem děsně utahaná. Jeden by ani neřekl, jak moc čekání utahá. Byla jsem rovnou připravena někam zalézt a usnout, jenomže to v momentální situaci nešlo, takže jsem tu zůstala sedět s dědkem na sněhu a čekala jsem. V tom mě starouš začal poučovat, že když se něco semele nebude to od nás. "Jestli se něco semele, tak stejně nevyváznem v celku, takže je to jedno," odvětila jsem mu celkem výsměšně. Nějak jsem se prostě dneska necítila. Všechno mě iritovalo a hlavně to čekání. To mě štvalo na celé téhle situaci asi nejvíce. Už jsem potřebovala nějaký ten klídek a pohodu. Spánek a žrádlo. Nebavilo mě kodrcání kolem ani čekání. Kdybych nezatočila blbě, mohla jsem teď někde chrupat.

Padlo rozhodnutí tiše čekat a doufat, že neumřeme. Zkoumavým pohledem jsem přejela Anguse. Je to v cajku. Pokud někoho chytnou bude to nejspíš on... Škoda, staroušek byl fajn. Rozloučila jsem se s přítelem, který momentálně stále seděl vedle mne živ a zdráv. "Jasný a když to nebudou chtít pustit v klidu, vykrkám jim abecedu. Třeba to na ně zapůsobí a neudělaj si nás k obědu," odvětila jsem mu a kousavost mého výroku byla jasně a zřetelně slyšitelná. Bylo mi jasný, co se stane. Přiletí nějaká nakvašená liška nebo lišák, budou pouštět hrůzu a řvát jako na lesy. Nic si nenechají vysvětlit, protože já jsem bílá a Angus za zenitem. Nakonec nás vypakujou buď v zubech nebo minimálně s nějakou nechutnou poznámkou. Jojo, tohle bylo normální všude, kde jsem kdy byla. Nikdo nezohledňoval možnost pochybení nebo třeba jen slušnost toho, že jsme zůstali na hranici stát.

//Staré močály

Angus se mě snažil přesvědčit o své pravdě. Nechávala jsem ho při tom. Neměla jsem úplně náladu na to se s ním o něčem dohadovat. Já celkově nebyla dohadovací, jako jiné lišky. Jen jsem kývla hlavou a řekla neurčité "hmmm," a to byla celá moje reakce.
Z močálů jsme se vymotali zase do jiného problému. "Kurňafix," ulevila jsem si. "A jsem v loji," dodala jsem ještě, když ke mně dolehl pach všech, kteří tu pravděpodobně bydleli. "Myslím, že tady bychom neměli být, ale odejít taky jen tak nemůžem. Co navrhuješ?" zeptala jsem se staršího lišáka, který toho určitě zažil více než dost. Já už na pár společenství narazila, ale většinou to nebylo nic příjemného, takže jsem raději chtěla nechat všechno na někom, kdo mohl mít větší zkušenosti než já. Všechno tu křičelo slovo lišky, do všech směrů. Nehodlala jsem se prát nebo tak něco, chtěla jsem případně vypadnout nepozorovaná a neviděná. Bylo mi ovšem jasné, že nemůžeme jen tak zdrhnout, protože by to mohlo být místňáky vyhodnoceno jako nějaká urážka nebo tak a já nehodlala mít na vlastním ocasu zavěšenou skupinu lišek.

//Keterské jezero

Močály. Věděla jsem kde jsem. Aspoň trochu. Nechtěla jsem se tu zamotat do něčeho nepříjemného, takže jsem zvolila taktiku obejít celé území, které nebylo liškám přívětivé. "Hm," broukla jsem na Angusovo vyjádření ohledně toho, jak to tady asi chodí. Moc mě to nezajímalo. Co se nedalo změnit, mě moc netáhlo. Staroušek byl pomalejší než já. Mírně jsem zvolnila tempo. Stejně se okolo močálů nedalo jít o moc rychleji.
Mluvil o různých pověrách, které měli ostatní. "Někdy se to hodí, ale většinou ne," odvětila jsem mu. "Většinou je to jenom přítěž. Ostatně jsi vždycky první na ráně, ať se stane cokoli. Ostatní ti nevěří a tak," dodala jsem a pomalu procházela územím, které rozhodně nebylo nijak přívětivé. Zahlédla jsem les, který vypadal jako pevná země.

//Amblerský les

//les Hased

Kráčela jsem k jezeru a naslouchala Staříkovi, který kráčel se mnou. "Nebo, nebo... Rozhodně to nebudu pokoušet," prohlásila jsem silným hlasem. "Ale zajímalo by mne, co v tom vězí." Uviděla jsem jezero, které jsem už znala. Byla jsem tu. Nebo ne? Všechno tu vypadalo tak jednotvárně a stejně. Došla jsem k jezeru a pomalu začala usrkávat studenou vodu, která mi chladila všechny trubky a trubičky v těle.
Angus mluvil a mluvil. Jeho hlas byl podivný. Uklidňoval mě. "Když myslíš," odvětila jsem na jeho snahu men ujistit, že on si nezakládá na názorech z prvního pohledu na jiného lišáka nebo lišku...Nebo nepřirozeně bílý koule chlupů. "Ale během svého putování jsem jich potkala hodně, kteří mě měli za nebezpečnou nebo za špatný znamení," prohodila jsem. Já věřila spíš tomu, že černá nosí smůlu. Nebo sudý číslo. Ale ostatní si věřili čemu chěli. Pomalu jsem se rozešla dál pryč od jezera. Zajímalo mne co je kolem. Třeba potkáme nějaký místňáky na hraní.

//Staré močály

"Nebo je tu prostě něco špatně, ale to jako dva přivandrovalci nevykoumáme nebo rozhodně ne sami," odvětila jsem a dočistila si tlapku. Nebyla jsem úplně ten typ, co by věřil na nějaký nadpřirozený vysvětlení. Spíš jsem si stála za tím, že pokud něco někde páchne, tak se shnilotina vždycky někde vynoří. A v tomhle kraji páchlo úplně všechno. Možná jsem sem neměla vůbec lozit. Měla jsem zůstat někde mimo tuhle podivnou krajinu.
Angus hovořil o tom, jak kožich nic neznamená. "Pche," zasmála jsem se. "Je to hezká povídačka, ale maximálně tak pro malý liščata na dobrou noc... Svět je hnusnej ke všemu, co je jiný. To co je jiný, je totiž nepředvídatelný a tím je to nebezpečný. Já jsem jiná, jsem nepředvídatelná a tím pádem pro ostatní nebezpečná. Je to jednoduchý koloběh přírody, tak proč dělat, že není," odvětila jsem a pomalu se zvedla na všechny čtyři. "Ty sis o mě určitě pomyslel svoje, stejně jako já o tobě," dodala jsem. Bylo to prosté konstatování. Nebyla jsem pokrytec, abych nepoznala, že se sama řídím tím, co se mi na ostatních nezamlouvá, protože to tak prostě bylo a ne jinak. "Měli bychom jít," prohodila jsem a pomalým krokem začala postupovat směrem pryč z lesa. Tady jsem byli pořád moc na ráně a navíc jsem nechtěla pokoušet místní laxnost vlků k liškám na svém území. Navíc jsem začínala mít po jídle žízeň.

//Keterské jezero

"Jo, fakt," broukla jsem, když na mě Angus vybalil otázečku. Jednoslovnou a pochybovačnou. "Egg," krkla jsem si nevybíravě směrem k němu, abych mu ukázala, co si o jeho pochybách myslím. Moje slova byla mnohdy otočená a pokroucená, ale málo kdy lživá, když jsem z toho nic neměla. "Tvrdili něco o tom, že si jich šakalové nevšímají... Celkově je to tu divný. Vem si, že tu cítíme vlky, ale zatím nás nikdo neotravoval, jako by všichni predátoři dali vale," řekla jsem a olízla si jednu ze sněhobílých tlapek. Nechtěla jsem vypadat jako že mám krámy, protože nic jiného by si nikdo od lišky mého ražení nemyslel. A já se popravdě během svých dní čistila pečlivě, aby na mém sněhovém kožichu nebyla ani kapka.
Naklonila jsem hlavu na stranu a přestala se čistit. Mluvil celkem vyrovnaně o svých plánech. "Zní logicky," zabrblala jsem do jeho slov, ale nechávala jsem ho hovořit v klidu a bez dalšího přerušení dál. "S tímhle kožichem a očima? Co myslíš, že mi zbejvá..." zabručela jsem celkem rezignovaně a mírně podrážděně. Bylo mi jasný, že se na mě dívá přes oháňku stejně jako ostatní. Liška albínka... Kdybych byla chlap, mohla bych aspoň ostatní vytmavit svýma schopnostma, ale v tomhle patriarchálním nesmyslu jsem mohla akorát dělat všechno proti své ženskosti a proti stereotypům. Nic jinýho mi nezbylo. To a taky možnost odejít, když někdo moc kecal.

//V pohodě :D Já to taky teď nebudu moc hrotit :)

Jídlo jsem brala jako prostředek pro přežití, takže jsem se s tím necrcala jako někteří. Jez, abys žil. Nežij, abys jedl. Tobyla nějaká poučka, která mne k tomuhle napadla. Nijak významná nebo tak, já ani neměla žádná kréda nebo nějaká ustálená spojení, kterými bych se řídila. Byla jsem spíš kam vítr tam plášť, takže změny názorů u mne byly časté, ale také ne ve všem a vždy. Byla jsem celkem nepředvídatelná, což byla možná moje předvídatelná vlastnost. Mlsně jsem snědla poslední kostičku a olízla si čenich a tlamu od krve. Z bílého kožichu krev stejně nikdy nešla pořádně dolů.
"Jako jo, ale ti dva, které jsem potkala si ze šakalů nic nedělali, takže hádám, že tu možná nemají strach z ničeho," broukla jsem celkem neurčitě a pak si protáhla přední tlapky a sjela na zem do lehu. "Kdybys je chtěl vyhledat bylo to víc na východ od tohohle lesa myslím, ale jsou to děsný suchaři," varovala jsem Anguse, který si mohl vybrat milejší společnost než těch dvou otrapů. Naslouchala jsem rozhovoru o usazování a nemohla jsem si nedovolit mírné uchechtnutí. Pak mi, ale došlo, že by si to mohl vyložit jako urážku, takže jsem se chopila slova. "Každý se chce usadit hádám, ale mě většina společenství, co jsem potkala mimo tuhle krajinu přišla děsně omezující. Asi bych si to musela dlouho rozmýšlet," prohodila jsem celkem inteligentně. Nechápejte to tak, že bych normálně byla blbá jak pařez, ale nebyla jsem na takovéhle rozmluvy.

Staroušek se neupejpal, to jsem měla ráda. Nesnášela jsem takové ty gentlemanské průpovídky, kterých se někteří lišáci držely. Většinou jsou to stejně jenom kecy a když jde do tuhýho, nikdo je moc nedodržuje... Sledovala jsem pozorně, jakou část masa si vybere.
Když dojedl on, pustila jsem se do žrádla já. Narozdíl od něj jsem se nijak extra nesnažila o slušnost. Cupovala jsem kůži a maso hltala. "Grrrk," ozvalo se občas, když jsem nějaké to sousto sežrala moc rychle, že se mi z toho zachvěl žaludek. Angus už ovšem pokládal otázky. Polkla jsem sousto a pak si odplivla. Krev a sliny se rozprskly na sněhu a mírně se propadly, jak byla směs z mých úst teplá. "Moc ne," řekla jsem. "Na tomhle místě jsem nováček. Kousek na jih je jezero a u něj planina, kde žijí šakalové. Bylo jich tam cejtit celkem dost s...ů." Utrhla jsem si další sousto. "Taky tam bylo hodně lišek tobě podobných," dodala jsem nevybíravě s plnou tlamou. Sice tam byla jen jedna liška jako on, ale co už. I to je víc, než by jeden čekal. "Asi tam bude víc takových," podotkla jsem ještě. "A kam cestuješ ty?" Neptala jsem se na minulost. Minulost mě nezajímala. Každý nějakou měl. Budoucnost byla to, co se mohlo změnit, ovlivnit. O tu my šlo předem.

Sledovala jsem Anguse, který se přikrčený začal blížit k naší kořisti, která si zatím v pohodě hopkala sněhem. Přišlo mi celkem divné, jak tu všichni loví dohromady. Tamty dva jsem k lovu nepotřebovala, nažrala jsem se opeřence a byla jsem spokojená. Proč bych se dělila?
Angus se na druhou stranu snažil. Nahnal mi ušáka celkem blizoučko, ale nějak se mu to úplně nepovedlo. Zajíc zamířil poměrně rychlým tempem vlevo. Bylo to víc na stranu, než by se mi líbilo, ale stačil mi jeden pořádný skok. Dala jsem do něj všechnu sílu a energii, kterou jsem měla. Zakousla jsem ušáka a vítězoslavně se nad kořistí postavila, aby mě Angus pořádně viděl. Ve sněhu jsem mohla být přikrčená, skoro neviditelná. Krev zabarvila okolní sníh. "Tak se pojď nažrat Starouši a nech mi půlku," vyzvala jsem malého lišáka, protože jsem mu chtěla dopřát, aby si vybral čeho se nažere. Vypadal, že to potřebuje víc než já. Já si kecla mezi tím na zem do sněhu a čekala jsem.

Nápadíček sežrat lišáka se začínal jevit jako více a více lákavý. Když jsem se nad tím zamyslela, bylo fajn vědět, že je jeden silnější než ten druhý. A jako vždy, já s prázdným žaludkem neodejdu. Sice by mi ho možná i bylo líto, ale... Mlsně jsem se olízla, když prohodil, že cítí zajíce. Moje orientace se tedy z lišáka obrátila na zajdu.
"Já jsem připravena vždy," odvětila jsem a u toho mi zakručelo v žaludku. Nebyla jsem žádná princeznička, co by se bála ušpinit se, i když mi to taky nebylo příjemné. Krev se ovšem z tlapek slízávala mnohem příjemněji než nějaká sra..y ze země. Pokývla jsem hlavou na Anguse a mírně jsem se od něj vzdálila do závětří, aby mne zajíc necítil. Nahánění jsem nechala na Staroušovi. Zalehla jsem do bílého sněhu a hezky pěkně se schovala se svou bílou srstí v jeho nadýchaných vlnkách. Zajíc mohl vidět jenom moje růžové oči, které se na něj budou upírat, ale to už bude pozdě, aby na svém osudu cokoli změnil.

//Zářivý les

Být liškou v tomhle světě nebylo nic extra, ale být albínem bylo ještě hoší. V lese se ochladilo a padal sníh. Jestli ho bude padat ještě trochu víc, budu zase neviditelná. Výborně. Jenomže padal celkem pomalu a já věděla, že se mi bílé tlapky zamažou jedna dva. Ne, že by mi to nějak vadilo vzhledově, ale bylo to hloupé, když se jednomu lepilo na tlapky každé svinstvo. Slepené chlupy navíc divně táhly. Následovala jsem ovšem Anguse bez reptání.
"Popravdě je mi to jedno. Jestli ho zmlátí divná bílá běhna, nebo divná černá běhna... jaký je v tom rozdíl?" prohodila jsem řečnickou otázku. O lišce, která by se tahala s takovým jako byl tamten zrzek, jsem si prostě nemohla myslet nic dobrého nebo vysokého. Pokud s ním nebyla pro kus dobrého žrádla nebo teplý úkryt, musela být naprosto vypatlaná.
Debata ohledně jídla mne zaujala na první pohled víc, než debata o jiných liškách. Zastříhala jsem trochu ušima, abych dala najevo, že Anguse poslouchám. "Já nejsem dobrá ve stopování, takže pokud něco najdeš," prohodila jsem. Nedělalo mi problémy někoho zakousnout... něco, samozřejmě jsem myslela něco, který magor by zabíjel jiné lišky, že jo... Ale hlad je hlad. Mlsně jsem se olízla a pohlédla na Anguse.

Rozhodnutí tedy padlo. Odcházíme. Staříkovo mrmlání o tom, že se vlčice vylíhla z nějaké koule mne moc nepřekvapovalo, vzhledem k tomu jaká to byla slepice se nedalo čekat ani nic jiného. "Ba, ba," souhlasila jsem s ním o podivnosti celé situace. Bylo to sice divné, ale nějak mě to nezajímalo. V podstatě jsem doufala, že se z toho tady vyloupne něco ještě zajímavého, ale nebavilo mne postávat tady v té zimě. Takže když byla šance na to zmizet, proč jí nevyužít.
"Nechť si s ní užije ten zbytek jen samou chladnou zábavu, že," prohodila jsem, zatím co jsem se táhla za lišákem, který polemizoval o svém věku. Musela jsem se mírně zasmát, když prohlásil, že je v nejlepších letech, ale bylo to spíš takové přátelské pozasmání se, nic výsměšného. "Ale jistě. Zkušenosti, získaný rozum věkem a tak dále a tak dále," prohodila jsem se smíchem v hlase a následovala ho pryč od tohohle shonu a nepříjemností. "Něco bych zakousla, co ty?"

//za Angusem

Pohlédla jsem na vlčici, která můj návrh a ukázku tlapkou ve směru, kde nalezne hory, odignorovala. Si dělá pr.el, nafrněná bečka jedna! Byla jsem vytočená, což taky prozrazoval můj obličej. Nesnášela jsem pitomce, co se na něco ptají a pak vás odignorují, když jim dáte dobře míněnou radu. Naštěstí se ta bledule rozhodla odpochodovat někam do pryč, což bylo dokonale vyhovující pro mě. Zástup jejích následovníků se rozhodl kráčet za ní až na staříka, který se rozhodl zůstat.
Obrátila jsem tedy svůj pohled k němu. "Souhlasím starouši," odvětila jsem Angusovi polohlasem a čekala až se všichni dostatečně vzdálí. "Stejně se mi ta Aneta nebo jak se jmenuje nelíbí. Všechny lišky, které jsou takhle divné čeká poměrně rychlí pád na držku, nebo ten pád čeká ty v jejím blízkém okolí, a u toho být nepotřebuju," dodala jsem už normálním hlasem a přestala si všímat lišek, které odcházely. "Odkud vlastně jsi Staříku?"