Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Odměna přidána: 3 křišťály + 1 pírko

Odměna přidána: 3 křišťály

Odměna přidána: 3 křišťály

//Louka Yesad

Kráčela jsem poměrně pomalu, protože jsem se obávala, že malý lišák, Kon, se nebude mému tempu schopen přizpůsobit, když natáhnu krok. No a uhnat jsem ho nechtěla. Navíc už teď byl celkem vyřizený z toho prskání mi přišlo a nechtěla jsem řešit, že by ještě dostal infarkt, protože za mnou bude muset běžet. "Nejsem si vědoma toho, že bych tě někdy potkala," pronesla jsem upřímným hlasem. Kdybych jen věděla, že jsem ho potkala, v jiném tvaru. Došla jsem do lesa a rozhodla se sednout si kousek od hranice louky a lesa. Byl tu stín, což bylo příjemné.
"Nejsem Vochechule, ale Freydis a pokud mě nechceš oslovovat jménem, neoslovuj mě raději vůbec," řekla jsem mu rázně, když se ježil a prskal s tím, že mám odvolat jeho vlastní nepodstatnost. Všichni jsme byli nepodstatní a tak nebylo proč se přetvařovat a dělat, že je tomu jinak. On evidentně přesvědčen o vlastní vyvolenosti se ovšem nerudně naježil.

Bylo to, jako bych mluvila s někým, kdo za každou mojí větou čeká nějakou zradu. Kdysi bych mu možná jednu napálila, ale stud z vlastního nedostatečně emaptického přístupu a nedávné setkání se smrtí, mne utvrdili v tom, že násilí není nejlepším řešením. Ať už jsem na tom travnatém místě skončila kvůli čemukoli, nechtěla jsem se tam vracet. Ani za zlatý prase. Mírně jsem se nakrčila. "Mohl bys třeba poznat někoho jiného nebo si popovídat s někým kdo mě zná a ten by ti řekl, že se nemusíš bát... A nebo jestli jsem opravdu unesla tvého přítele, tak ho tam najdeš," odpověděla jsem mu místo vrčení a cukání se. Mírně mi u toho ovšem zatikalo v oku.
Nebylo příjemné tu postávat na otevřeném prostoru. Takže zatím, co malý lišák prskal, já se rozhodla, že odcházím. "No, já jdu," řekla jsem nakonec a rozešla se ke hvozdu. I přes jeho polemizování o tom, proč by se mnou neměl chodit, se mnou šel. Kdo ví proč. "Asi jsi nebyl úplně významný... A nebo jsi vážně nepotkal mě," odvětila jsem mu. Byla to pravda. To, že se změnil v jiné zvíře a proto jsem si ho nepamatovala, mě nenapadlo.

//Ambler

"Dobře no," pronesla jsem celkem nepříjemným hlasem. Nelíbilo se mi, že mi říká tímhle slovem. Pořád mi jeho význam unikal, ale rozhodně to neříkal jako něco příjemného, co by mi mělo lichotit. Nakrčila jsem se. "No, tak dobře... Ale já bych asi měla jít domů," prohodila jsem a pohledem se zaměřila na hvozd, který byl nedaleko. "Chceš jít se mnou?" navrhla jsem. Pokud jsem mu ukradla přítele já, je možné, že ho nalezne v lese, i když jsem si nepamatovala, že bych někoho kradla. Všichni se mnou šli k nám dobrovolně.
"Jsem bílá a to je ten problém." Podívala jsem se zpátky na lišáka, který se nakrucoval a vypadal, že za chvilku vyskočí z kůže nebo mě po krku. "No, jestli je tu někdo zapomětlivý, tak nejspíše mi oba, když sis mě spletl s někým jiným..." dodala jsem a pak na něj znovu pohlédla, než jsem se rozešla směrem k ambleru. Mohl jít se mnou nebo ne, já šla pomalu, aby mě mohl dohnat.

Vysvětloval, že Vochechule jsou dvě. Pořád jsem nechápala, co to slovo Vochechule úplně znamená, ale z tónu jeho hlasu mi bylo jasné, že by mě to mělo urážet. Nechtěla jsem se nijak extra zaobírat významem toho slova. “A co když jsem někdo úplně jiný?“ nadhodila jsem, protože jsem si tohohle lišáka nepamatovala. Nepamatovala jsem si toho hodně a asi bych potřebovala trochu osvěžit paměť. Mluvil o kradení kamarádů, ale tomu jsem taky nerozuměla. Pokud jsem si pamatovala nikoho jsem neukradla, a tak jsem jenom zavrtěla hlavou. Jeho neznalost mého jména mě jen utvrdila v tom, že si mě prostě plete. “Já si tebe nepamatuju a podle tebe je tu více takových jako já, tak co když nejsem ani jedna, ale někdo jiný? Sice se mi to nezdá pravděpodobné, ale možné to je, že je tu více lišek jako jsem já, kterým nebyl dopřán normální vzhled,“ pronesla jsem. Já se nestyděla za to, jak vypadám. Ale věděla jsem, že ostatní neberou moje rudé oči a bílý kožich za normální.

"Vochechule?" nechápala jsem. Něco mi to říkalo, ale pořád se mi v hlavě neroznělo jméno ani událost. Netušila jsem, jak na prskajícího lišáka reagovat. Popravdě jsem netušila, co má za problém a proč za mnou přišel a začal na mne prskat. "Omlouvám se, pokud jsem ti nějak ublížila, ale nepamatuju si to..." pronesla jsem s omluvou v očích a lítostí v hlase. Bylo mi to opravdu líto, i když jsem si říkala, že to asi nemohlo být nic hrozného, když si to ani nepamatuju.
"No, jestli se známe, tak já jsem Freydis," odvětila jsem mu, aby mi neříkal Vochechule. Uráželo mě to, protože jsem ani netušila, čím jsem si to vysloužila. Přezdívky mi nevadily, ale tahle se mi zdála nespravedlivá.

Zavrtěla jsem odmítavě hlavou, když se ohradil. Netušila jsem, kdo je nebo co jsem mu udělala. Za to nemohla smrt, ale moje paměť. Nebyla prostě dobrá a to nikdy. Ono některé věci bylo lepší si nepamatovat, nebo si je trochu upravit... Ale ne teď. Teď jsem byla znovuzrozená. Neodpověděl ale a tak jsem to nechala být a znovu se zadívala k Amblerskému hvozdu, který vypadal lákavěji. Než stát tady mohla bych se vydat tam, ale... "Potřebuješ s něčím pomoct?" zeptala jsem se lišáka. Pokud něco potřeboval, mohl to říci hned.

Sledovala jsem upřímným pohledem lišáka před sebou, jenže ne a ne si vzpomenout, odkud bych ho měla znát. On ovšem evidentně věděl, kdo jsem já a asi jsem mu něco provedla? Nebyla jsem si tím jistá. Nebyla jsem si vůbec ničím jistá. Mluvil o tom, že jsem ho trýznila, ale já vážně netušila kdo to je. Kdybych někoho trýznila, tak si to pamatuju ne? Ne?"A kdo vlastně jsi?" zeptala jsem se neurčitě, když na mne vyplázl jazyk. Nebylo to slušné, ale nechtěla jsem ho momentálně opravovat ohledně nějakých mravů. Věděla jsem, že mi bylo bohem dáno, znovu kráčet po světě a tentokrát jsem nechtěla tuhle šanci promarnit.

Malý lišák vypadal, že mě evidentně zná, ale já jsem si nebyla vůbec jistá, že jsme se kdy potkali. "Otroky?" našpulila jsem tlamičku do nechápavého písmene o. "Otroky jsem nikdy neměla a nikoho jsem nikdy netrýznila?" řekla jsem celkem nejistým hlasem, který spíše vyzněl do otázky. Popravdě jsem si nepamatovala, že bych někoho trýznila. Ano, kradla jsem a lhala, ale nikdy jsem nikomu neubližovala nebo ho nedej bože zabila. Nechápala jsem o čem to tedy mluví.
"Zemřela jsem," odvětila jsem mu. Pravděpodobně to tedy nebyla smrt, ale život, do čeho jsem se probudila. Ve smrti by pravděpodobně nebyly dotazy na to, co se stalo.

Byla jsem prostě taková všelijaká. Pořád jsem si pořádně nezvykla na to, že jsem zase zpátky mezi živoucími. Nebo jsem pořád byla mrtvá? Těžko říct... A byla to smrt? Jistě, že byla. Ta jistota mne neopouštěla ani po té, co jsem si začala uvědomovat, že přežít vlastní smrt se vlastně nedá. Pohledem jsem pátrala po okolí. Hvozd, který jsem pojala za vlastní domov, jsem měla na pár kroků od sebe, ale pak... najednou.
Vochechule? Naklonila jsem hlavu na stranu a ohlédla se za tím hlasem. Byl to lišák. Měla bych ho znát, ale moje paměť nebyla nejlepší. Možná, že kdyby byl ve své krysí podobě, tak bych si na něj vzpomněla lépe. Na ježícího se skrčka jsem nereagovala jinak, než jen nakloněním hlavy na stranu a zkoumavým pohledem. Ne, nevzpomínala jsem si ani na jméno, ani na nositele onoho jména.

//azraeluv kruh pres tundru

Vykročila jsem z pláně a musela se zorientovat. Moje jroky byly nejisté. Setkání se smrtí, byla li to smrt a já si tím byla jistá, znamenalo zmatení vlastního rozumu a zpochybnění mých minulých rozhodnutí, ale jako bych byla znovuzrozena. Něco v mém nitru bylo jiné a já si na to zvykala. Jako bych teprve rostla do vlastního kožichu. Prohlížela jsem si okolní krajinu s jistým podezřením, že je to jen sen. Možná jsem opravdu zpět... Zastavila jsem se, abych srovnala svůj směr.

//druhá strana

Vyplynulo mě to. Rozkousanou, zmatenou a naprosto nepřipravenou na náraz. Moje tělo se smýkalo po drsné zemi, jako bych neměla nikdy zastavit. Rozhodl osud? Nebo někdo jiný, že jsem byla navrácení mezi živé? Nebo byl Žihle henkm sen. Pokračování započaté tragédie. Mírně jsem se zavřela, abych se mohla zvednout, ale tlapky mne zklamaly. Klepaly se. Odffkla jsem si a znovu zabrala.
Postavila jsem se a pomalu se rozpominala. Viděla hsem v onom portálu boha? Nebo to byla jen vidina lišáka? Klamat mne vlastní rozum? Vyrazila jsem pajdavým krokem ke hvozdu,

//louka yesead přes tundru

Elektřina mě nutila držet tlapku na oblouku. Nemohla jsem se ho pustit. Nemohla jsem se ani pohnout a začínal sílit vítr. Narážel do mého těla, které se třáslo, protože nic jiného dělat nemohlo. Najednou do mne ze strany narazil poryv větru takovou silou, že mne to prohodilo skrz oblouk a já cítila jak padám, ale jako bych padala skrze med nebo něco podobně tuhého. Nedokázala jsem na nic zaměřit svoje oči. Všechno se mi slévalo do jedné barevné šmouhy a já nedokázala určit, jestli ještě jsem nebo už nejsem. Tohle byla smrt. Finální a konačná. Nebo ne?

//pryč