O N L I N E
(Za posledních 20 minut)



Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2   další »

“ Ne… já jen… že jsi připomínala žábu, ale teď už se měníš zpátky“ Řekl jsem trochu zpomaleně a zatřásl hlavou. Muselo to přestat. Chtěl jsem něco říct, ale kolem mě se mihnuly tesáky lišky. Ale netrefila, což by se za normálních okolností nestalo. Moje reakce byly zpomalené a k tomu všemu jsem nějak necítil touhu uhnout.
Takže jsem se motal na místě, ale viděl jsem, že začíná klesat ta divná mlha, nebo spíš ten pyl se rozptyloval. Konečně. Jenže kdy ten efekt vyprchá? Bude ještě zábava. “ Každý jsme někdy… neschopný… „ Zmlknul jsem a díval se na ní. Trochu nepřítomně, až jsem si uvědomil, že se na mě divá a to provokativně… “ Co je?....“ Zeptal jsem se nechápavě a naprázdno, velmi lenivě zkousl. “ Co si takhle dát… hmmm, co takhle v tomhle stavu zkusit si zabojovat… jen tak, pro srandu.“ Navrhnul jsem. Zdravotně jsem na tom nebyl nejlíp, ale příčetnost pokulhávala… dost. A vzhledem k tomu, že se mě pokusila rafnout, tak to znělo jako fajn blbý nápad. Proč ne! Moje svědomí na mě křičelo, že jsem hňup… ne že bych to nevěděl. “ Mám nápad Xayah… ten kdo se dotkne toho druhého třikrát v tomhle stavu… ten vyhraje“ Jestli někdy svět spatřil liščí hvězdnou pěchotu v boji, tak to bylo právě teď.

Mlčeli jsme. Nedivil jsem se. Pyl se vznášel kolem nás a moc se v tom dýchat nedalo. Zachrčel jsem. Ten pyl se dostával úplně všude. Do chlupů, do nosu, do uší. Potřásl jsem hlavou ve snaze se toho zbavit. Ne, že by to pomáhalo. Začal jsem slyšet zvuky. Rozumějme, že to byly zvuky doprovázené ozvěnou. Xaya něco žbleptla jiným směrem a rázem po mě ohnala. Ale asi to nebylo úplně po mně. Přesto jsem svůj zadek chtěl dát, ale stejně to bylo prd platné, protože jsem vzápětí ucítil ty zuby na své kůži. Nespokojeně jsem zavrčel. Fuj je to! Malátně jsem ji okřikl a udělal pár koků dopředu, takže jí v tlamě musel zbýt chuchvalec chlupů. A jelikož jsem se opět pohnul, vířilo to další oblak. Nacházeli jsme se tedy v jakémsi hustém oparu a efekt toho, se začal zhoršovat. “ Sákrááá… Taky to slyšíš?“ Zeptal jsem se trochu unaveně. Slyšel jsem, jak tu cinkaly zvonky a někde tu byly hlasy. V dálce jsem viděl siluety psovitých šelem. Co to bylo, neměl jsem tušení. Zavrčel jsem a potřásl hlavou. Ze Xayi se začala stávat obří rezavá ropucha… překvapeně jsem zamrkal. „ Sakra, ty teda vpadáš“ Prohodil jsem s překvapeným výrazem.

Uchechtl jsem se jejím slovům. Měla pravdu a zároveň rýpala. Jistě, nebylo to úplně příjemné, přesto jsem se nenechal rozhodit ani naštvat. Mluvil jsem pravdu a to mi stačilo, nehodlal jsem ji nějak přesvědčovat. Navíc bych si tím stopro zadělal na problém a ještě větší rýpání. “ Samozřejmě, to umí každý.“ Přitakal jsem. Byla drzá, rýpala. Kdybych na tom nebyl špatně asi bych si dovolil víc. Nepotřeboval jsem být ale dodělaný ještě víc. “ Jenže ubožák by nešel do souboje“ Mrknul jsem na ni a její samolibý úsměv úplně ignoroval. Oba dva jsme byli tak trochu hajzlíkové, což se mi líbilo. Potkat alespoň částečně někoho „své krve.“
A když jsme byli u té krve, opět se ozvala má zranění. Nekrvácela, ale stále bolela. Zamručel jsem otráveně a zatřepal uchem. Xayah se opět věnovala něčemu jinému. Nedivil jsem se. Vydala se květinám, přičemž mi odpověděla. Už zase neurčitě. Býval bych si byl povzdechl, ale v tom mne zastavil ten prach z květin. Zajímavé… tyhle kytky vypadají divně a ten oblak není úplně.. přirozený? Zamyslel jsem se a pomalu došel za liškou. “ Zajímavé“ Prohodil jsem, když jsem lehce strčil do květiny a pyl se rozletěl do okolí. Nakrčil jsem nos a frknul, pylu tu začínalo být dost. Nebylo možné, aby se ani jeden z nás nedotkl dalších květin. “ Tak tyhle kytky jsem nikdy neviděl.. jsou divné“ Uznal jsem pokýval hlavou.

Opět jsem navštívil krajinu snů. Jenže teď to bylo vůbec příjemné. Věděl jsem, že musím utíkat a to hodně rychle. Něco mě pronásledovalo noční krajinou. Neviděl jsem to, neslyšel jsem to, ani jsem to necítil. Pravda, jednu věc jsem cítil. Byl to divný pohled lovce, který mě sledoval pořád. Kam jsem se hnul, tam byl. Dokonce ani úkryt nepomohl. Jeho či prozřely úplně všechno, snad i mě samotného.
Letěl jsem jako o život, což vlastně bylo i pravdivé. Věděl jsem, že když nepoběžím dál nebo jen zakopnu a trochu zpomalím, že mě to dostane.
Krajina se přede mnou různě měnila, běžel jsem po skalách, vodní hladině, po stromech a v lese. Přišlo mi to úplně normální. Díky tomuhle jsem neměl před sebou žádné překážky, tedy téměř. Samozřejmě že lezení po vratkých kamenech mi na rychlosti moc nepřidalo. Tak či tak jsem spěchal. Hodně.
Opět jsem běžel na hladině vody a skočil na pevnou zem. Tady se ale všechno začalo hroutit v můj neprospěch. Zjistil jsem, že když jsem dopal na zemi, byl jsem po náprsenku jakoby ve vodě. Můj pohyb byl pomalejší a hůře se mi běželo. Snažil jsem se ze všech sil běžet dopředu, ale čím dál tím víc zpomalovat. Tvor, který mne pronásledoval, už musel být blízko, vlastně přímo u mě. Otočil jsem se a instinktivně se přikrčil. To, co se na mě hnalo, bylo velmi neurčité. Možná to byla samotná tma a možná něco v ní. A možná štěstí že jsem to něco neviděl, protože pak bych si tu smrt asi doopravdy přál. To něco po mě skočilo a zarylo to do mě drápy a pozřelo mě to. Očekával jsem to nejhorší. Pak jsem otevřel oči a objevil jsem se někde úplně jinde. Byl jsem na skalách, foukal vítr a vedle mě tekl lehce tyrkysový potok, který padal kamsi do neznáma. Věděl jsem, že jsem na skalnatém útesu, odkud není úniku, leda že bych skočil dolů do hlubin. Nepanikařil jsem však. I když to místo, na kterém jsem se se nacházel, bylo prázdné, tak jsem viděl neuvěřitelně moc možností co dělat. Začal jsem přecházet ze strany na stranu a vedl monolog, který vlastně nedával smysl, ale teď a tady smysl opět měl. “ Šel jsem do lesa a potkal vlka, ten se rozplynul a zhmotnil se ve dva. Včera pršelo listí, které potom hořelo. Bylo chladno. Takže pokud se vlk rozdělil, bylo chladno a listí zmoklo, otázka na mou odpověď musí být právě tady. Odpověď je; krystaly ležely vedle noci v lese na straně. A otázka? To je přeci jasné. Kde jsem byl, když jsem se ptal? Ano… je to správně, nemůže to být jinak.“ Dokončil jsem svůj monolog. Vlastně jsem celou tu dobu řešil jakousi podivnou záhadu, která se tu objevila z čista jasna.
Dokončil jsem tedy přecházení na útesu a napil se z potoka. Otočil jsem se od něho a přešel ještě několikrát sem a tam a tentokráte tenhle monolog zopakoval v hlavě. Když jsem si ho pomyslel a opět a našel otázku na svou odpověď, všiml jsem si, že ve skále, na které vysel útes, se zjevil průchod. Vlezl jsem do něj a procházel malou úzkou jeskyní, ve které byly krystaly, které ze všeho nejvíc připomínaly obrovské, nevylouskané buráky. I tohle na mě bylo divné, a tak jsem se nad nimi pozastavil. Položil jsem na ně tlapku, abych zjistil, jaké jsou na omak. Jakmile jsem to udělal, opět jsem na sobě ucítil ty oči neurčitého monstra. Instinkt mi velel „utíkej!“ a já poslechl.
Opět jsem běžel tedy o život ve tmě, kde jsem téměř nic neviděl. Naštěstí jsem z nějakého důvodu věděl, že není třeba se ničemu vyhýbat.
Z jeskyně jsem vyběhl a dostal se na otevřené prostranství. Země byla z písku, nepropadal jsem se. Stvoření mi ale dýchalo na záda. Doslova. Přidal jsem ještě do běhu, ale nepomohlo mi to. Bestie se hnala za mnou stejnou rychlostí a kdykoliv jsem přidal, ona přidala taky. Nedokázal jsem utíkat věčně, i přestože jsem cítil, že nemám nic, co by mi bránilo ve výdrži. Nebyl jsem unavený, nebyl jsem udýchaný.
Náhle se prostředí opět změnilo, v můj úplný neprospěch. Zase jsem byl na pevné travnaté zemi. Jakoby jsem se zasekl tlapkami. Byl jsem jakoby v asfaltové jezírku, nešlo se tu vůbec pohybovat. Vyděšeně jsem se koukl za sebe a věděl, že je konec. Stvoření na mě skočilo a přimáčklo mě na zem. Objalo mě svým neurčitým tělem a zmocnila se mě temnota, která mě pohlcovala. Naštěstí jsem nic necítil. Jenom mě zalila temnota a mé vědomí se zatemnilo. Co se se mnou dělo dál, to už jsem nevěděl.

Prohlížela si mě. No co naplat, aspoň to byla ta pozornost, která se mi nechtěla zahryznout do krku. Možná. Těžko říct u téhle lišky. Alespoň se mi představila. Bylo to strohé. Upřímně jsem byl docela rád. Nějaké převeliké představování a blbiny okolo mě nezajímaly. Víc toho ani potřeba nebylo. Co by mi asi tak řekli všechny ty věci, o kterých jsem stejně nikdy neslyšel.
Xayah mi věnovala divný, pohled. Dívala se mi do očí, jakoby tam hledala zradu a nenávist, kterou by mohla použít. Nebylo to úplně milé, ale rozhodit jsem se tím nenechal. Stejně tak, jako otázkou, která záhy přišla. “ Jo…“ řekl jsem znuděně, “možná bych to ale svedl, kdyby nás nerozdělila třetí liška svou magií.“
Sice to bylo území skupiny a mohl jsem se odebrat do ústraní, ale to bych nebyl já. Navíc ten pitomec, Newt, si to zasloužil. To že jsem prohrál, o to mi až tolik nešlo. Teď věděl, že si jeho povýšenecké kecy a chování vážně líbit nenechám. A jestli si o mě má společnice bude myslet, co jsem to za kus blba, tak ať. Její názor mě upřímně moc nezajímal… navíc, pokud bychom nebyli rozděleni, ten lišák mohl mít z břicha cedník. Byl by na to rozhodně hůř jak já. “ A co ty…. Jsi tady dlouho?“ Vypadlo ze mě nakonec.

Povzdechl jsem si. Jistě, ne všichni měli náladu s někým se bavit. Podobně na tom byla i tahle liška. Vlídnost sama, to se muselo nechat. Na její poznámku o jednom jediném kožichu jsem se uchechtl. Do jisté míry to mohla být pravda, nedělal jsem si iluze. Rozhodně vypadala jako někdo, kdo by mi skočil po krku a v tomhle stavu bych s tím moc neudělal. Otočil jsem uši dozadu, protože jsem možná slyšel pohyb. Mohla to být veverka, nebo něco takového.
Myslel jsem si, že se s celou tou odpovědí můžu rozloučit, přesto mi nakonec odpověděla. Neurčitě, ale řeklo mi to něco málo o tomhle světě. Naštěstí. „ No, tak aspoň v tomhle ohledu se to dá brát jako výhra.“ Pronesl jsem a došlo mi, že ten vítr asi úplně přírodní nebyl. “ Je pravda, že jsem v sobě pocítil něco zvláštního, když jsem sem přišel.“
Teď jsem se zamýšlel sám nad sebou. Jestli jsem sem přišel a je tu magie… svedu já, to co ona, popřípadě ta zrzka v lese, kde jsem se porval? To jsem musel zjistit, ale až někde sám. Nechtěl jsem na sebe přitahovat příliš mnoho pozornosti.
Zamýšlel jsem se jen krátce a pak si uvědomil, že jsem se nepředstavil. Ale to ani předtím. Na druhou stranu… kdo by si pamatoval jméno někoho, jako jsem já. Přesto bych to mohl asi i zkusit… navíc jméno, není-li spojeno s obličejem, toho moc neřekne. „ Mimochodem, jsem Cadogan“ Řekl jsem jako kdyby to nebylo ani důležité, což ostatně nebylo.

Liška byla vážně milá. Samozřejmě to byl sarkasmus. Ale já taky nebyl nejmilejší, co si budeme povídat. Nijak mě to neranilo. Má přítomnost ji evidentně převelice bavila. Jak mile jsem promluvil, ten vítr ustal, co bylo zajímavé, ale na žádné konspirační teorie jsem neměl náladu. Když se zachovala takhle, neobratně a trochu znaveně jsem si kecnul na zadek. “ Vzhledem k tomu, jak na tom jsem… asi ano“ Odpověděl jednoduše. Nebral jsem to jako urážku, prostě každý nějak jednáme.
Přemýšlel jsem co dalšího říct. Věděl jsem ale, že naše sdílnost a radost mluvit s druhým je na bodu mrazu. Ale což, už k tomu kontaktu došlo. Mohl jsem aspoň zjistit, kde jsem. “ Poslyš, nevíš, co je tohle za místo?“ Napadlo mě se zeptat. Neočekával jsem proslovy, dokonce bych se nedivil, kdyby mi neodpověděla.
Potřásl jsem hlavou a povzdechl si. Klidně si pak půjdu po svých, ale zjistit pár informací o tomhle místě se hodilo vždycky. Zvlášť, když už jsem si nadělal pár nepřátel. Mohl bych to využít ve svůj prospěch.

// Taldren

Štěstí mi přálo. Dostal jsem se z lesa a téměř hned před mnou se rozkládalo jezero. Bylo krásné. Už na první pohled jsem poznal, že tu hospodaří bobři. Ohlodané stromy, hráze a pachy mi o tom pověděly. Kulhajíce jsem se tedy dal do kroku, abych obhlédl jezero. Nezdálo se, že by tu bylo moc živo. Na vhodném místě jsem se zastavil na úplném kraji na břehu a začal pít. Voda mne příjemně ochladila. Jakmile jsem zahnal žízeň a instinktivně zvedl hlavu, abych mohl odhalit něčí přítomnost, pokud tu někdo byl. Zatím se zdálo, že je tu prázdno.
Pomalu a v tichosti jsem se vydal někam, lemoval jsem jezero. Po notné chvíli jsem však ucítil liščí stopu. Přemýšlel jsem, jestli se mám tím směrem vydat, konec konců jsem byl dobře domlácený a neměl bych moc šancí. Ale než jsem se jakkoliv stačil rozhodnout, změnit směr, nebo ve snaze být neviditelný zahučet do jezera, se liška objevila. Nebo spíše já ji objevil. Seděla na břehu a pozorovala foukající vítr… nebo to bylo něco jiného? Zamyšleně jsem zabručel a udělal dva ostražité kroky k ní. Samozřejmě bych se tak úplně nechoval, kdybych byl v plné síle. Jenže to se teď o tom všem moc říct nedalo. Podívala jsem se také na zčeřenou vodu a zatím mlčel.
Tak nějak jsem se ujišťoval, že nejsem na cizím území. Ale něco mi říkalo, že nejsem cizák na teritoriu druhého. Ještě chvíli jsem tam tak stál a okouněl okolo, až jsem se rozhodl pozdravit, tedy spíše promluvit. „ Škoda že ten vítr nefouká všude, docela by to pomohlo se zchladit“ Pronesl skoro mimoděk. Měl jsem klidný hlas, nějak nezaujatý a stál jsem celkem klidně. Zatím. Snad mě nesežere v příštích pěti vteřinách.

//Talimon
Bylo ubohé, jak pomalu jsem se pohyboval. Rány mne bolely, ale naštěstí už přestaly krvácet. Teď se na nich pomalu dělaly strupy. Byl jsem rád, že jsem šel k jezeru, moje srst nebyla nasáklá krví, a tak nepřitahovala predátory, ani nebyla ulepené. Alespoň jedna pozitivní věc na tomto dni.
Les, do kterého jsem vešel, by svěží, nasáklý vlhkostí a vůní listí. Docela ideální a krásné místo pro lišku. Avšak po vodě ani vidu, ani slechu. To se mi nelíbilo. Jelikož bylo celkem horko, já byl zraněný a díky tomu byla cesta náročná, jsem dostal žízeň. Proto jsem si povzdechl a zastříhal ušima.
Mohl bych někde najít vodu, ale ta tu poblíž nebude, dal jsem se tedy znovu do kroku.

//Keterské jezero

Když jsem tam tak leže, najednou jsem usnul. Probudil mě až nějaký malý vodní pták, co vedle mě přistál a začal ječet. Možná si mě právě všimnul, nebo mu jen ruplo v bedně. Povzdechl jsem si a zvedl se. Rány se ozývaly při každém pohybu. No, to už vlastně byl úděl zraněných. Opatrně jsem se protáhl, zkontroloval okolí a kulhavým pomalým krokem se vydal pryč od tohoto jezera. Možná to nebyl nejlepší nápad, ale musel jsem se hnout, Jezero zrovna nebylo až tak bezpečné místo. Minimálně tohle ne, protože se ve vzduchu vznášel smrádek od vlků. A vlk je smrt pro lišku, natož pro zraněnou lišku…

// Les Taldren

// Ambleer
Cesta ubíhala celkem pomalu, hlavně kvůli bolesti. Slušně jsem kulhal a bylo mi jasné, že mi zůstanou jizvy. Zavrčel jsem si pod vousy. Měl jsem plnou hlavu myšlenek. Myslel jsem na boj, na to co se vlastně seběhlo. Prohra mě však moc netížila. Nebyl to jediný tanec, rozhodně ne. Dostal jsem se z lesa a kousek dál viděl jezero. Něco mi říkalo, že bych tam mohl najít klid a ulevit tak i svým ranám, které se hlasitě ozývaly. Musel jsem zesílit…
Ale zahnal jsem tyto myšlenky. Teď mi dělala starost má zranění. Kousance byly hluboké a pár šrámů navíc jsem také měl. Nic příjemného. Navíc, zraněná liška by mohla být ideální svačinkou pro větší predátory. Na to jsem neustále dával pozor. Také mě trochu zneklidňovalo, že v tomhle stavu nebudu moci úplně lovit. Mohl bych někomu něco ukrást, ale neměl bych dostatečně sil na to, abych mu s tím utekl. Asi zůstanu o mršinách.
Dokulhal jsem tedy k jezeru, letmo zkontroloval okolí a ponořil se do vod, na mělčinu. Cítil jsem, jak mnou prostupuje příjemný chlad a rány se čistí. Ještě je pak budu muset ošetřit, ale tohle bylo nádherné osvěžení. Dostal jsem žízeň a voda se zabarvila do červena. Jelikož jsem nechtěl pít úplně vlastní krev, trochu jsem poodešel a napil se. Po chvíli jsem se vyškrábal trochu víc na mělčinu, otřepal se. Měl jsem v plánu najít si úkryt někde strategicky, poblíž jezera kvůli vodě a zároveň někde, kde bych mohl utéct, nebo se schovat. Cítil jsem tu totiž vlky, což mi na tváři úsměv nevykouzlilo. Začichal jsem a šel po břehu jezera.
No a po chvíli se na mě usmála štěstěna. Narazil jsem totiž malou skalku. Nebyla opravdu moc velká, spíš to byly velké kameny na sobě a bylo jich jen pár. Tady jsem se rozhodl na chvilku zakotvit.
Zkontroloval jsem oblast, začichal a pak se s klidem smotal do klubíčka. Začal jsem si čistit rány a zároveň bedlivě sledoval okolí.

Od toho šlo všechno z kopce. Chtěl jsem nějak zareagovat, bránit se, ale moc to nešlo. Dobře mě nabral. Sice jsem to zpomalil, ale o dvou jsem hodit neuměl. Oslaben ránami, bolestí a úbytkem energie… co jsem mohl dělat? Válel jsem se na zemi a Newt.. Zvedl se a zakousl se mi do krku. Několikrát jsem jej škrábl, mé tlapy byly totiž volné. Býval bych mu z břicha udělal cedník, ale cosi nás od sebe oddělilo. Jakoby mé nohy a jeho nebyly mé. Samozřejmě… Zrzka se do toho vložila a tím pádem ukončila náš souboj.
Zadýchaně jsem se zvedl. Všechno mě bolelo a pálilo. Prokousnuté části těla jsem měl zbarvené rudě, srst byla nasáklá krví. Švihl jsem ocasem a věnoval jim bodavý pohled. Na mé tváři se objevil úšklebek. “ Nejen já dostal lekci…hehe“ Zasmál jsem se. To už bylo dost, co jsem mohl říct. Hned na to, jsem dělal dva kroky dozadu a kulhavým krokem se vydal kamsi pryč. Newt sice vyhrál, přesto tu bylo jedno pozitivum. Oba jsme si vyzkoušeli, jak na tom jsme a mě to pomohlo si po delší době vyzkoušet mé bojové vlastnosti. Oba také dostali zprávu. Zprávu, že nejsem někdo, s kterým by se dalo hrát. Má prohra tedy nebyla čistou prohrou. Vítěz usíná na vavřínech, zatímco poražený se dále zlepšuje. S lehkým zavrčením jsem zmizel v houštinách. Tušil jsem, že je nevidím naposled.

// Jezero Talimon

Když jsem překousl, tak odskočil… Noc co se dalo dělat. Newt, jak prozradila jeho jméno zrzka, byl dobrý bojovník. Sice jsem věděl, že možná prohraju, ale nepřicházelo v úvahu to, že bych se stáhl. Buď to někdo rozstřelí, nebo souboj skončí, až nebudu moct.
Když mě chytil za slabinu, jo bolelo to. Vážně dost. Rozhodně mi sedřel kůži, ale zdálo se, že nic neukousl. Ale na kontrolu teď nebyl čas. Na sčítání ztrát bude čas po souboji. Na chvíli jsme se pustili a rozdělili. Nevybíravým způsobem jsem také vyplivl chlupy a nehrál si s nimi v tlamě tak, jako on. Cítil jsem, jak mi rány pulzují bolestí, cítil jsem ve své srsti vlhkost. Vznášel se tu pach krve a bojové napětí. Jaká to nádherná atmosféra boje. Byl jsem nastartovaný znovu se rvát.
A pak přišla jeho poznámka o strachu. Do očí jsem se mu zasmál a prohodil. “ Bát se? A tebe? Oči mi žhnuly jako horoucí plamínky. “ Věř, že kdybych se bál, tak by k tomuhle nedošlo!“
Dvakrát jsem rychle zaklapal čelistmi a znovu vyrazil proti němu. Teď jsem zvolil jinačí postup. Vrhnul jsem se po něm, jakoby přímo na něj. Těsně před ním udělal kličku a odskočil. Bylo to velmi náhlé, takže mohl chytit do tlamy akorát tak delší srst. Po odskočení jsem okamžitě zabral tlapkami a mířil na druhou stranu. Při záběru mě ale zabolela zraněná lopatka. Díky tomu jsem se zpomalil a poměrně se vystavil útoku, který by měl dozajista přijít. Tohle bude asi hodně bolet. Proto jsem zabral tlapkami a uvedl své tělo do pohybu. Nechtěl jsem být sražen silou a nevzdorovat přitom. Když nic jiného, tenhle výpad mi pomůže, abych udržel rovnováhu. Nebál jsem se prohry, ale každý raději vyhrává.

Křižoval jsem lesy, jak se dalo. Ptáci zpívali, slunce svítilo a bylo horko. Horko, které zaleze pod kožich a jen tak se nepustí. Myslel jsem, že mezi korunami stromů najdu trochu útěch, ale to se nepodařilo. Stín tu sice byl, ale už i samotný les byl lehce vyhřátý a hlavně tu bylo dusno, což mému současnému stavu a rozpoložení moc nepomohlo. Byl sem z toho vedra rozmrzelý. Možná bych po cestě mohl najít nějaké jezírko. Snad. Prosím!
Ne všichni, včetně božstev na mě asi házeli bobek. Místo toho mi nadělili louku. Zaskučel jsem spokojeností a pokračoval dál na otevřené prostranství. Otráveně jsem se posadil kousek od lesa a zavrčel. Hrabal jsem v trávě až se dostal na hlínu a do té taky hrabal. Zkrátka idylka.
Liška vařená ve vlastní šťávě, nebo spíše kožichu by zde měla být místní specialitou. Když jsem tak znovu nespokojeně zavrčel, foukl lehký vánek. Nevěnoval jsem tomu pozornost a místo toho jsem se utápěl ve vlastním smutku z toho, jak hrozné horko mi je a jak bezmocný vůči němu jsem. Samozřejmě jsem byl lehce sarkastický a ironický. “ Vážně? Vážně musí být takové horko a voda nikde v dosahu? Za co mě trestáte?“ Zeptal jsem se. Vlastně jsem ani nevěděl, ke komu se obracím. Tahle slova pravděpodobně neměla vyššího cíle, ale měl jsem nutkání postěžovat si na hlas. Podrbal jsem se za uchem a povzdechl si. Když jsem si povzdechl, zavál lehký vánek. Samozřejmě. Byl jsem racionálně uvažující lišák, který už sice viděl nějaký ten zázrak, ale rozhodně věděl, že tohle on samozřejmě zvládnout nemůže. No jenže myslet znamená prd vědět, že?
Vstal jsem z louky a protáhl se. Opět fouknul vítr a trochu mi pročechral srst. Na chviličku se mi ulevilo, ale zároveň jsem pocítil podivnou únavu, která se nedala srovnat s únavou, která lišku žene ke spánku, nebo ta únava, která se dostaví po lovu. Pocítil jsem něco jiného. To mi přišlo divné. Přesto jsem odmítal, vlastně ani nemyslel na to, že bych tohle způsobil já. To bude tím horkem. Nepil jsem už celkem dlouho Zamyslel jsem se a plácl packou do místa, kde jsem prve ryl hlínu. Ve stejnou dobu, co jsem udeřil do země, se znovu zvedl větřík. Asi jsem měl báječně načasované reakce, a tak jsem zkusil ještě jednou plácnout do země. A zase. Sakra já měl ale štěstí a geniální propočty. Vždy to vyšlo! Ale zvláštní pocit únavy znovu přišel. Zaměřil jsem se no stromy, zavětřil a zostražitěl. Lehký vánek se opět objevil a s ním dokonce i úbytek energie. Začal jsem přemýšlet. A že to bolelo…
Moje myšlenky se ubíraly hned několika směry. Tady rozhodně něco nehrálo. Nebo ne, hrálo, ale semnou. Zavrčel jsem si pod vous a zastříhal ušima. Vánek se znovu dostavil. Takže si to zopakujme; praštil jsem rozmrzele do země, vánek se objevil. Kdykoliv jsem ale nic nedělal, ani nereagoval, bylo horko a bezvětří. Když jsem zaskuhral, vánek tu znovu byl, a když jsem zase několikrát po sobě udeřil do země, tak se také objevil… Je mi vedro, jsem naštvaný. Hmmm. Tyto myšlenkové pochody byly jako pro blbce, ale já to potřeboval. Nedokázal jsem říct, co přesně se tu dělo. A jelikož opakování je matka moudrosti a mohl jsem mít jenom šílené štěstí, jsem znovu zkusil udělat totéž. Zaskuhral jsem, jaké vedro bylo. Mezitím, co jsem tak usilovně přemýšlel, se vánek neobjevil, takže se teplo v mém černém kožichu naakumulovalo. hwaaaahh. Ugh…čím jsem si to zasloužil?“ Podivně jsem zívnul a postěžoval a praštil záměrně do země. Avšak emoce byly pravdivé. A ano, vánek se znovu na chviličku objevil a s ním se dostavil ten pocit.
Teď můj výraz mohl připomínat myš, kterou vytopili. Zmateně jsem koukal někam do dálky před sebe a v hlavě mi to šrotovalo a cvakalo. Jenže se zdálo, že na prázdno.
Nedokázal jsem pochopit jak někdo jako já může mít něco takového, pokud se ovšem nemýlím. Zmateně jsem se koukl nalevo i napravo, jako bych tu někde měl své společníky. “hmmmm…. Hmmmm… zvláštní“zamrčel jsem “ Takže si to ještě jednou, jak u blbých zopakujeme. Emoce jsou vánek… a jestli to znamená, že se naštvu a vyvolá to vánek… hm… to znamená, že to můžu ovládat… A to by znamenalo že… „ Moje myšlenky už byly čisté a jasné. “ Takže to je jasný. Vítr… můj kamarád je vítr!“ Vypískl jsem s úžasem, a když jsem tak vypískl, vánek se objevil jen proto, aby potvrdil mou domněnku. Zkoprněl jsem, velký pocit únavy se totiž dostavil a já usnul jako nevině. Takže asi tolik k tomu. Objevil jsem svojí magii!!!!!

Znuděný jsem se ubíral někam do dálky, někam k lesu. Možná jsem byl i unavený, anebo jen líný něco dělat. Sám jsem věděl jen to, že nechci nikoho potkat ani se s nikým bavit. Nevrle jsem si zavrčel pod vousy a možná ještě více zpomalil krok. Povzdechl jsem si. Už jsem byl skoro u lesa, když tu náhle jsem nad sebou uslyšel pleskot křídel. To ve mně vyvolalo okamžitou reakci. Co nejrychleji jsem uskočil. Právě v čas. Na zem, přesně na místo, kde jsem prve byl, se snesl veliký orel. Ostře zahvízdal. Byl naštvaný, že mu jeho svačinka, tedy já, utekl.
Věnoval jsem mu nevrlý a zároveň poplašený pohled. Neměl jsem sice proti takovému velikánovi moc šancí, ale byl jsem na něj naštvaný. Díky tomu jsem se rozhodl, že když mě teda chce lovit, přijde mu to trochu draho. Vystartoval jsem po orlovi. Ten to asi úplně nečekal. Vrhnul jsem se v rychlosti na něj a plnou silou se mu zahryzl do křídla a začal třást hlavou. Peří se vzneslo do vzduchu a orel zaječel, přičemž si to semnou chtěl vyřídit. Ale nestihl zareagovat v čas, a tak mě jeho drápy i zobák minuly.
Když jsem odskočil, zle jsem na něj zavrčel a zacvakal zuby do prázdna. Bylo to výhružné gesto.
Orel byl teď ve značné nevýhodě. Pochroumal jsem mu jedno křídlo. Možná to schytalo jen peří, ale na to jsem úplně tak nesázel.
Orel ke mně popolétl. Před sebe natáhl své pařáty a chtěl mě chytit. To se mu však opět nepovedlo. Naštěstí. Zato já se chopil příležitosti a vrhnul se mu na záda. Zakousl jsem se mu jakoby k rameni a trhnul. Tentokrát to muselo být do krve. Orel zavřeštěl, ale místo toho, aby se pokus dostat z mého sevření mne klovl nad čumák. Na to jsem zase zareagoval já. Odskočil jsem.
Ten pitomý pták toho ale využil a pokusil se na mě skočit. Jeho drápy se mi zaryly do boku. Zaskučel jsem a v sebeobraně se na něj znovu vrhnul. Zakousl jsem se mu do hrudi a nabral to tlamy mocný chomáč peří, který jsem záhy vyrval. Ale to prašivé kuře se ne a ne pustit. Musel jsem si dávat pozor na zobák, protože ten teď byl nevětší zbraň.
Zdálo se však, že orel mě svými drápy nepustí a ještě ke všemu mě už několikrát klovl. Zdálo se, že vyhrává, a to jsem nemohl dopustit. Vyrazil jsem ze sebe šílený jekot, máchl packami a secvakl čelisti. To mi naštěstí pomohlo. Orel se leknul a pustil mě. Byl jsem tedy volný. Co nejrychleji jsem se tedy snažil utéct. Ještě před tím jsem orlovi stačil chytit letku a vší silou z ní vytrhnout další peří. Teď už ale nebyl čas, abych si hrál na neohroženého a nezdolatelného. Orel mi celkem slušně zavařil. Cítil jsem slušnou bolest i pramínky krve, které protékaly skrze srst. Tohle bylo asi už moc a mohl jsem na to doplatit. Příště by se hodilo utéct hned, nebo ve správnou chvíli. Takhle jsem si teď akorát mohl nadávat za to, jaký ťulpas a jak tvrdohlavý jsem.
Utekl jsem tedy poměrně rychle. Orel však také prohrál. Mohl jsem vidět, jak má problémy s létáním. Dobře mu tak, neměl na mě útočit. Avšak i on bojoval dobře.
Každý pohyb byl pro mě teď bolestivý. Věděl jsem však, že tady nejsem v bezpečí. Musel jsem si najít nějaký úkryt, kde bych mohl hlavu složit a podívat se na zranění.
To se mi zanedlouho podařilo. V lese, nedaleko potoka jsem objevil vhodné místo. Byl to malý hliněný převis, dobře ukrytý mezi stromy a větvemi. Unaveně jsem si ušlapal místo, kam jsem si ztěžka lehl a začal si prohlížet a ošetřovat rány.


Strana:  1 2   další »


U Ž I V A T E L