Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5   další »

„Jasně jasně chápu,“ řekl jsem lišce, prostě ji podklouzly tlapky a skončila na mých zádech, to se normálně stává. Teda, nestává, ale to je jedno. Řekl jsem si a nechal to být. Už jsem nikoho na zádech neměl a to bylo hlavní. „Taky se takhle normálně neoháním za liškami,“ zavtipkoval jsem též jako liška. „Stejně se ale ještě jednou omlouvám, neublížil jsem ti, že ne?“ Zeptal jsem se se starostí v hlase. Nechtěl jsem lišce ublížit a vlastně jsem i doufal, že jsem lišce nezpůsobil ani sebemenší škrábanec. A vlastně, jak jsem na lišku tak koukal, připadala mi hodně podobná a nebo aspoň hodně podobná někomu, koho znám. „Zora,“ řekl jsem zamyšleně, vlastně jsem nechtěl říkat Zořinu jméno vůbec nahlas, ale když už se tak stalo. „Eh, promiň, připomínáš mi jednu lišku, se kterou jsem strávil docela dost dní.“ Vysvětlil jsem lišce.

Stále jsem se oháněl tlapkami, otáčel se na místě jako naštvaný býk a snažil se lišku shodit z mých zad. Ale liška ne a ne slézt. Držela se mě jako klíště a nevypadalo by to, že by moje záda chtěla vyměnit za zem. Anebo se mi to jen zdálo a liška se na mých zádech držela proto, aby nedopadla ještě hůř než jen z několika škrábanci ode mě. Když však liška na mě vyštěkla, že se o to snaží. Přestal jsem sebou házet jako být, který ze sebe chce setřást člověka, který na něm sedí a liška se konečně pustila mých zad a svalila se na zem vedle mě. Zamrkal jsem překvapeně na ležící lišku, která se po chvíli zvedla a poodešla ode mě pár kroků. Hned na to vysvětlila situaci, která se tady před chvilinkou stala. Takže to nebyl medvěd, ale liška? Super už nepoznám pach vlastního druhu. Pomyslel jsem si trochu pochmurně. „Dobře, omluvu přijímám, jsem Azuma!“ Představil jsem se lišce a onu událost jsem nechal odplavat nějak pryč z mé mysli. „A ehm, promiň, že jsem sebou tak házel.“ Omluvil jsem se, protože kdybych sebou tak nemlel, liška by na mých zádech nemusela být tak dlouho.

S naježenou srstí jsem procházel lesem, hezky potichu. Tak, aby mě onen medvěd, či co to bylo, nemohl slyšet, i když medvědi mají dobrý čich co? Ten by mě rozhodně už ucítil. Pomyslel jsem si a s každým promyšleným krokem jsem šel dál a dál. Okolo mě už panovala tma a velký výskyt stromů tomu taky nepomáhal, takže jsem šel tak trochu po slepu, když v tom jsem uslyšel hlas a k hlasu se přidala i váha, která dopadla přímo na moje záda. Teď je po mě! Pomyslel jsem si vystrašeně a onoho společníka, kterého jsem měl na zádech jsem se pokoušel setřást, syčel jsem a oháněl se tlapkami, ale ani jednou jsem netrefil. „Slez ze mě, prosím!“ ˇŽadonil jsem naléhavě a stále se oháněl tlapkami. Mezitím, co jsem se snažil společníka setřást z mých zad, jsem ani nepochytil, že pach patřil lišce. Kdybych věděl, že jde o lišku, možná bych přestal tak vyšilovat, ale já jsem si nezachoval chladnou hlavu a proto jsem nevěděl, že jde o zvíře stejného druhu.

<<< jezero Talimon (přes Katarské jezero)

Ťap, ťap, ťap… Opakoval jsem si stále a sledoval svoje tlapky, které se střídaly, nejdříve pravá a poté levá, práva, levá. Samozřejmě, když jsem sledoval tlapky nemohl jsem sledovat to, co mám před sebou, takže když jsem se po zdlouhavém ťapkaní, i když bez pocitu žízně a možná trochu hladový, ocitl v lese. Naklonil jsem hlavu trochu na stranu. Sice jsem nevěděl, kde se zrovna nacházím a jak jsem se tu objevil, ale necítil jsem žádné zrzavé lišky. Jestli se tedy rezavé lišky od nás mají úplně rozdílný pach. Dávalo to tomuhle místu rozhodně plus navíc. I když jsem necítil pach zrovna nějaké lišky, do čumáku se mi dostal pach, který byl pro mě neznámí a který byl cítit po celém lese. „Není to medvěd, že ne?“ Zhrozil jsem se a jen tak pro moje dobro na duši jsem se otočil, abych medvěda, který by se ke mně blížil, mohl zaskočit tím, že o něm vím. Ale za mými zády se žádná velká a chlupatá věc nenacházela, takže jsem si mohl v klidu oddechnout a aspoň pro zatím, jsem s klidným srdcem vstoupil do lesa, který byl hojně porostlý mechem, který tomuhle místu přidával na pohádkovém vzhledu, les byl plný dubů a všelijakých různorodých a hlavně vysokých stromů, které tady taky dělaly své kouzlo.

<<< Arsenský les
„Se Zorou jsme se rozdělili teprve před chvílí a mě už chybí společnost!“ Postěžoval jsem si a potlačoval nutkání se otočit a běžet směrem, kam se moje liščí kamarádka vydala. Hopskal jsem si to dál mrazivým dnem. Do neznáma, do neznámých končetin téhle země a doufal, že nepotkám žádnou zrzavou lišku. Hlavně tu, co mě málem uvařila. Proběhlo mi hlavou, ale já jsem nad tím nechtěl ztrácet zbytečně čas. Kdybych onu lišku náhodou zahlídl, prostě se jen nenápadně vypařím. Promyslel jsem si plán útěku, i když to nebyl bůh ví jak promyšlený plán, aspoň tenhle stačil.
Ťapkal jsem si to světem, když v tom se naproti mně objevilo obří modré jezero, na kterém byli mírné vlky způsobené jemným větříkem, který si hrál s listy, s hladinou a s mým kožíškem. Doťapkal jsem k jezeru a strčil vodu do ledově studené vody. Mráz mnou projel tak rychle, až se mi naježilo pár chlupů na šiji. Rychle jsem se napil několika loky a rychle vytáhl čumák z toho mrazu. Kdybych tam čumák měl o něco déle, nevytáhl bych čumák, ale určitě kostku ledu, jak moc ta voda byla ledová. Oklepal jsem se, abych vyhnal zbylí mráz, co ve mně náhodou zůstal a porozhlédl se. „Kam se teď vydáme ťapky moje?“ Zeptal jsem se, i když jsem věděl, že od ťapek odpověď zrovna nedostanu. Pokrčil jsem rameny a s jemným úsměvem na tváři jsem vyrazil, stejně jako před tím v lese, směrem, kam ukazoval můj čumák.

>>>les Antares (přes Katareské jezero)

Otevírám 24. okénko 1
A přeji všem krásné Vánoce, plné štěstí, dobrého jídla a hlavně tu správnou Vánoční pohodu 1

Sice až teď, ale pyšně si jdu otevřít 23. Okénko 8

Otevírám 22. okénko 1

Nenápadně otevírá 21. okénko 1

Otevírám 20. Okénko

Zamračil jsem se na Zoru, protože se vůbec nevyspala. Nebylo to naštvané zamračení, spíše starostlivé, určitě musela být unavená a ani na chvíli si nezdřímla.„Měla bys aspoň něco málo naspat. Celou noc jsme oba nespali a ty si tu jen tak sedíš na větvi a koukáš někam do dálky.“ Pokáral jsem její chování, i když vlastně jsem na to neměl vůbec právo. Už dávno to byla samostatná liška a já jsem trochu zněl jako její otec, který jí kárá za to, že místo toho aby spala, zkoušela ulovit toho motýlka, který se tam venku objevil.
Nakonec jsem si jen povzdechl a nechal to být. Třeba měla nějaký důvod, proč nechtěla spát. Přemýšlel jsem nad její nabídkou toho, že bychom si šli zalovit, ale já jsem hlad neměl, i když jsem v poslední době moc nejedl. Prostě jsem moc jídla nepotřeboval. „Promiň, ale asi půjdu jinudy,“ Odpověděl jsem na její otázku a díval jsem se na Zořiny šedivé záda, jak se ode mě vzdalují. „Dávej na sebe pozor! A nevěř zrzavým liškám!“ Zakřičel jsem ještě směrem k Zoře. Nakonec jsem jí sledoval tak dlouho, dokud z ní v dáli nezbyla jen malinkatá tečka.
„Neměl jsem jít raději s ní? Nespala a teď jde lovit. A ještě k tomu sama!“ Představil jsem si všechno, co by se mohlo stát. Mohla by narazit na vlky nebo na tu hroznou zrzavou lišku. „Ale ona to zvládla, už to dávno není štěně, které se samo neubrání.“ Řekl jsem si nakonec, ale stejně jsem měl blbý pocit z toho, že šla sama.
Naposledy jsem si nespokojeně mlask a vydal se opačným směrem, než šla moje liščí kamarádka. „Hurá novému světu!“ Zvolal jsem a už si to ťapkal někam do neznáma

>>> Jezero Talimon (Přes Motýlí les)

Přemýšlel jsem, jakou bych měl magii, kdybych nějakou měl. „Nevím, možná bych uměl všem vymluvit díru do hlavy.“ Usmál jsem se zářivě. Magie by to byla v celku užitečná, ale musel bych se jí naučit ovládat. Na druhou stranu by byla velmi nebezpečná, a kdo ví, třeba by byla tak na prd, že při každým slovu co bych řekl, by se lišce udělala díra do hlavy. To by bylo vážně na dvě věci, to bych přeci jen už nemohl mluvit. Vydržel bych vůbec celý život nemluvit? Je sice pravda, že je období, kdy toho moc nenamluvím, ale to je jen období a ne celý život. Pomyslel jsem si a musel jsem se nad tím zamračit. Představa to pro mě, jakožto pro lišku, která mluví moc ráda, byla otřesná, už nikdy bych nemohl na nikoho promluvit a někomu svými zlepšit den. Nebo říct nahlas svůj nápad! Zavrtěl jsem hlavou, abych ty myšlenky zahnal.
Poté jsem si zalezl do kmenu toho stromu a hned jsem upadl do spánku. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale probudil jsem se dobře vyspaný, dalo by se klidně i říct, že do růžova. Otevřel jsem jedno očko, ale Zoru jsem po mém boku neviděl. Otevřel jsem i druhé a zavětřil, jestli náhodou nezachytím její pach. Cítil jsem jí, ale nebyla blízko mě. Podíval jsem se směrem nahoru a viděl jsem šedou lišku, která na svém čumáčku měla žlutou vážku, která si Zoru tak moc oblíbila, že se s ní táhla docela daleko a ani na chvíli jí neopustila. Usmál jsem se a vyskočil z kmene. „Jak ses vyspala?“ Zívl jsem a došel jsem až pod strom, na kterém Zora odpočívala i s vážkou.

Běžím k 19. okénku 1

<<< Motýlí les

„Třeba. Bylo by super, kdyby ti brouci takhle reagovali na tvůj pokyn, aspoň by si ta zrzavá liška mohla uvědomit, co všechno provedla nejen nám, ale možná i spoustu ostatním. Třeba by to brala jako trest za to, jak špatně se chovala." Řekl jsem svoji úvahu nahlas. Bylo by to vážně super, a ti brouci by jí kousali do té doby, dokud by se nezměnila. Ale taky to prostě mohla být jen hezká cetka s několika brouky. Kdo ví v čem je pravda. Než jsem však vyrazili, mým určeným směrem, neboli směrem, který určoval můj čumáček jsem stejně tak jako Zora schoval moje kamínky a kdybych je náhodou potřeboval vím, kde jde najdu. „Máš naprostou pravdu. Budeme jich potřebovat víc. Hodně kamínků na zlou zrzavou lišku!“ Zasmál jsem se. Ta druhá možnost, ukamenování mi zněla lépe než jen zasypání, přeci jen by bylo o jednu zákeřnou a zlou lišku tady na téhle zemi míň a bylo by to tady růžovější a bezpečnější. Sice jsem nikdy neměl takhle zlé myšlenky, ale tahle zrzavá liška se mi tahle zhnusila, že bych jí dokázal potrestat snad jakýmkoliv způsobem.
Když jsem se konečně vydali směrem, kam nás zavedl můj čumáček. Byli jsme v dalším lese, který ale nebyl plný světélkujících motýlků a těch divným ptáku či co to bylo. Mezitím, co jsme hledali vhodné místo na odpočinek jsem přemýšlel na tím co Zora řekla ještě v tom motýlím lese. Že by každá liška měla svoji magii, kterou by mohla ovládat. „Jakou myslíš, že by si měla magii ty? Kdyby si nějakou měla? A myslíš, že se to dá poznat, že by se dalo nějak poznat, která určitá liška magii má a která popřípadě ne.“ Zeptal jsem se. Třeba si tu magii musíš zasloužit nebo tu zrzavou lišku někdo proklel a ona to prokletí využila ve svoje vlastní dobro. Kdo ví, možností je tady nespočet a na všechny se přijít snad ani nedá.
Šli jsme nějakou dobu, když v tom se před námi objevil vodopád, který byl však zmrzlý a okolo něho bylo nespočet stromů a jeden velký kmen, který měl přímo v půlce díru, do které by jsme se mohli vejít oba dva a ještě by nám zbyl prostor na roztahování. „Bingo.“ Usmál jsem se a pomalým klusem jsem se dostal až do kmenu a hned se uvelebil na zemi do klubíčka a čumáček jsem si položil na tlapky. Byl jsem dokonce tak unavený, že jsem Zoře zapomněl popřát dobrou noc, ale myslím, že mi to promine.

Otevírám 18. Okénko 1


Strana:  1 2 3 4 5   další »


U Ž I V A T E L