Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  2 3 4 5 6 7 8 9 10   další »

Z Rubínka ten neklid přímo sálal. Na jednu stranu byl zvědavý, koho mu to vítr do cesty zavál, na druhou stranu se té pravdy bál. Dívat se do těch vyhaslých očí, na tu vyzáblou stavbu těla, na srst, která již dávno nebyla lesklá, zdravě vyhlížející. Rubínek by skoro i řekl, že se dívá na svůj vlastní odraz, jen s tím rozdílem, že tohle bylo mnohonásobně děsivější. A řetězy okolo lišáčkových tlapek tomu dodávaly ještě temnější auru. To temno se vlastně tiše plížilo všude kolem, trpělivě vyčkávaje, aby mohlo zahubit každičkou jasné světlo.
Rudý lišáček střihl ušima, když k němu dolehl chraplavý hlas zuboženého tvora stojícího před ním. Překvapeně vyjekl, jako by si snad až do této chvíle myslel, že spolu s tím, co ochořel, přišel tento tvor i o svůj hlas. Chvíli na něj tedy zíral, nakláněl hlavičku na stranu, načež se nakonec odvážil udělat krok vpřed. A ještě jeden. Blíže však nehodlal jít. Bedlivě naslouchal jeho slovům, avšak pranic si z nich neodnesl. O čem to jen mluvil? To mu snad ta samota zatemnila mozek? Jaká Iscariot? A proč by právě Rubínek měl být smrtelníkem? To chtěl říct, že ta Iscariot byla nesmrtelná?! Nějaká bohyně? Překvapeně nakrčil čumáček. Tomu vůbec, ale vůbec nerozumněl!
Ani drobný úsměv ubožáčka jej příliš neuklidnil. Nevypadalo to, že by ho chtěl sežrat, ale stejně. Vůbec s mu nelíbilo, že tady musel být, a kdykoliv jen pomyslel, že by odešel, jakási neviditelná síla mu přikovala nožky do země. Jen škoda, že jej ta neviditelná síla nepřimluvila mluvit. Byl mu sice položen dotaz, avšak nikterak na něj nezareagoval, žádná slova z jeho hrdla nevyšla. Jazyk měl vždycky svázaný, a nyní se bál promluvit ještě více. A tak zůstal mlčky hledět někam do dáli, tam, kde se líně povalovaly cáry bílé mlhy.

Jakmile se konečně otočí, opět spatří ten hrůzostrašný výjev. Vyzáblé tělíčko, řetězy okolo tlapek, v očích prázdnota a žal. V moment, co je opět přinucen si uvědomit, jak krutá realita jest, sebou neklidně cukne. Co cukne, on se přímo třese jak ratlík! A když ta oživlá mrtvolka ještě promluví, to už div nemá infarkt. Stáhne uši k hlavě a začne couvat. Jestliže si ještě před chvílí myslel, že nechce být tam, kde teď byla Stříbrná, nyní by tam byl mnohem raději než tady, ať už se ocitla kdekoliv.
Na moment to vypadalo, že i odpoví na lišáčkova chraplavá slova, protože už otevíral tlamičku, ale nakonec ji zase hlasitě zaklapl a rázně zatřásl hlavou, asi aby se sám přesvědčil, že mluvit rozhodně nebude! Úspěch byl, že vůbec nakonec nějak zareagoval a nesesypal se na zem jako hromádka neštěstí. Jak moc toužil probudit se z této noční můry!

Komu se to jen v inventáři objevila hvězdička? 1

Budiž ti připsáno 20 kamínků! 1

Komu jsem co udělal? zanaříkal v duchu a popotáhl. Ještě štěstí, že Stříbrná a Pomeranč zmizeli, to by se mu jistě smáli, jak vyklepaný byl. Tedy, lištička s šedivým kožíškem by se mu možná nechechtala, ale ten náfuka zrzek jistě ano. Ouška přitiskl k temeni hlavy ještě vehementněji, div mu samou bolestí neupadla, ocásek napasoval pod zadní, srst na zátylku se mu samovolně naježila. Tohle se mu vážně, opravdu smrtelně vážně nelíbilo a tak moc si přál, aby se okamžitě probudil z téhle noční můry! Byla to však vůbec noční můra? Nebo byl nemilosrdně vhozen do kruté reality? Na chvíli uvěznil měděná kukadla ve stínu očních víček, a když je opět rozevíral, doufal, že tohle živé peklo skončilo. Jenže kdepak. Všude panovalo hrobové ticho, jen ten srdcervoucí hlásek jej pronásledoval a rezonoval mu v hlavě. Nakonec usoudil, že výjimečně nebude nejlepším schoulit se do klubíčka a tiše naříkat, nýbrž se musí postavit tomu svému podivnému výplodu fantazie čelem. A tak se hrdě rozťapkal za tím sténáním, dokud se clona z bílé mlhy nezavlnila a nenaskytl se mu tak výhled na... oživlé monstrum! Lišáček, co hrabal v hlíně asi metr před ním, byl opravdu lišáčkem jen zdánlivě, a jeden potřeboval být opravdu prozíravý, aby v něm zástupce vychytralých šelem rozpoznal. Byl na kost vyhublý, dokonce ani Rubínek se mu se svými trčícími žebry nedokál vyrovnat, vyděšený, uvězněný v řetězech, jež zlověstně zařinčely pokaždé, co se jeho drobné tlapky dotkly vlhké hlíny. Podivín usilovně hrabal v hlíně, a nevypadalo to, že by si přítomnosti cizí lišky povšimnul. Po čem tak usilovně pátral? Co byl zač? Nebohý lišáček svraštil nad tou děsivou podívanou obočí, chvíli odolával a vytrvale ho sledoval, načež musel odvrátit pohled. Nemohl vidět, jak tenhle lišáček trpí. Tedy, určitě musel trpět, že? Obyvatelé Saeronu, kteří žijí šťastnými životy, neživoří, se tu rozhodně neproducírovali v řetězech omotaných okolo tlapek.
Rubínek urputně bojoval s touhou se na něj znovu podívat. Nedokázal vidět jeho zubožené tělíčko, ale zároveň se nemohl smířit s myšlenkou, že by ho tu nechal. Emoce jen v něm vřely. Nakonec se přece jenom rozhodl opět otočit. Pomaličku...

Rubínek měl hned několik důvodů proč si myslet, že se jeho mozek scvrkl na velikost hrozinky a že přišel o veškerý rozum. Tak za prvé. Vám by přišlo normální, že se jeden z vašich společníků, stříbrná lištička, rozhodle odejít do Říše snů? Inu, jistě, to jest normální, ničím prazvláštní. Dobít baterky občas potřebuje každý. Co už se však jistojistě nedá považovat za normální, je fakt, že se najednou zkrátka rozplynula. Rozprskly se kolem ní barevné jiskřičky, a najednou se prostě vypařila. Rubínek nad tím kulil měděné oči, bojácně tiskl ouška k temeni hlavy a snažil se zmizet téže. Jen hlavně ne tam, kam zmizela Stříbrná, neboť tušil, že bezpečné místo to nebylo. Zakňučel a kukadla, těkaje ze strany na stranu, aby zaznamenaly každičký pohyb, upřel na oblohu. Potemněla, zakryla ji šedá mračna a jako hladoví supi kousek po kousku požírala tu krásu. Rubínek si ještě chvíli myslel, že by snad zvládl tenhle výjev ve své hlavičce přetransformovat a namluvit si, že se to děje každý den, jenže to by nesměla zdejší stromy a keře začít halit hustá mlha. Plazila se po zemi, šplhala na kmeny stromů, tavila větvoví keřů. Chtěl utéci, ale nebylo kam. Každičký píď této krajiny, jenž se stala tuze nehostinnou, halil bílý opar. Ať udělal krok doleva, doprava, kamkoliv, tam bylo bílo. A třešničkou na dortu byl fakt, že ta mlha začala naříkat! To už nebohému lišáčkovi vypadly oči z důlků, srdce sevřel nepříjemný pocit a v hlavě se rozletělo tisíce myšlenek. Věděl, že tohle je konec. Už jen aby se za ním otevřely chřtány země Stínů a mohl se opravdu prohlásit za toho nejsmutnějšího lišáčka na celé téhle podivné planetě.

Slova stříbrné lišky sice zněla něžně jako chmýří, avšak to nic neměnilo na tom, že to Rubínka o neškodnosti této dámy pranic nepřesvědčilo. Děkovně kníkl, avšak víc se k tomu nevyjadřoval. Leda tím, že udělal krok vzad. Na jednu stranu byl zvědavý, a na druhou stranu měl nahnáno. Chyba nebyla ve Stříbrné, chyba byla v jeho asociální nátuře. Společnost moc dobře nesnášel. A zmínka o adopci, již pro změnu ze svého hrdla vypustil Pomeranč, mu na sebevědomí už vůbec nepřidala. Nebyl přece malý usmrkaný děcko, nepotřeboval mámu! Byl dospělý, sice mladý jako právě vycházející slunce, tak trochu psychicky narušený a ani jeho srst nepřidávala na jeho dojmu tvorečka, s nímž bylo všechno v ryzím pořádku, ale stejně. Přežíval i bez pomoci druhých.Za dobu strávenou s rudou lištičkou i začínal pociťovat, že na ni začíná být svým způsobem upnutý, protože pro něj udělala leccos, ale zároveň se na ni zlobil. Byla však jedinou možnou mámou, co by přicházela v úvahu. Rozhodně nebude chodit jako ocásek za někým, koho znal jen takto krátce. Pche!
Nahněvaně se zahleděl do očí Skajera a propálil jej natolik nenávistným pohledem, až by se jeden nedivil, kdyby skutečně splál. A pak tam zase zůstal jen tak civět. Prostě klasický Rubínek.

Překvapeně trhl hlavou, když mu vítr k čumáčku zavál pach další lišky. Dvě lišky a třetí opodál, to bylo již tuze moc! Vůbec se mu to nelíbilo. Přál si opět potkat rudou lištičku a vyplakat se jí na rameni, jenže ta teď byla bůhví kde a jistojistě se naň nehorázně zlobila. Smutně svěsil hlavu. Chyběla mu. Choval se jako hlupák. Co, jaké choval. On byl hlupákem! A teď tady musel trpět, protože tu bylo na jeho vkus až moc liščích kožíšků. Tedy, mohlo by to být ještě horší, mohla by se tu povalovat celá skupina, ale i tak, pranic se mu to nelíbilo. Toužil odejít, avšak něco mu přikovalo tlapky k zemi. Inu, odťapkat mohl, ale liškužel nikoliv tím směrem, jakým skutečně chtěl. Nemohl vzít nohy na ramena, leda tak přijít blíže k těm dvěma. Jako by jej snad trestali sami bohové. Nakonec si však usmyslil, že pořád lepší seznámit se s těmi cizinci, nežli se jen nečinně opírat o kmen stromu. A tak pomalu vyrazil. Střídaje tlapku za tlapkou došel kousek před ty dva, výraz měl němý, hlavu nakláněl na stranu. Pak se jednoduše posadil a pohledem těkal z jednoho na druhého, ani v myšlenkách netušil, co by měl říci.

Rubínek se zájmem, a strachem pozoroval onu podívanou. Skoro to však vypadalo, že svým příchodem ty dva blázny vysvobodil, neb téměř jen co přišel, jakási neznámá síla je od sebe odtrhla. Ať se snažili, jak se snažili, dostat se k sobě natolik blízko, aby si navzájem ublížili, již nemohli. Lišáček s měděnýma očima překvapeně zamrkal a trhl sebou. Co se to jen stalo? zanaříkal v jeho hlavince bojácný hlásek. Kousl se do spodního pysku a střihl ušima. Načež se k němu začal blížit jeden z těch bojovníků. Byl to ten větší, s oranžovou srstí. A věnoval mu nepřátelský pohled. Rubínka se to tuze dotklo a rozesmutnilo ho to. Překvapeně sebou trhl a pevně přitiskl ouška k hlavě. Však mu nic neprovedl! Proč byly ten svět a bytosti v něm tak zkažení? Polekaně ustoupil, až se zády opřel o kmen mohutného stromu za sebou, a s divoce těkajícími kukadly pozoroval, jak si Pomeranč čistí rány. Dobře ti tak, ty hrubiáne! Najednou se z jeho ublížené a smutné nálady stal vztek. To by to nebyl tenhle lišáček, aby se jeho nálada neměnila jako mávnutím kouzelného proutku. Rozzuřeně po Pomerančovi šlehl pohledem a sebevědomě zdvihl čuimáček. Ač takto působil, že ho křivda onoho lišáka již netrápí, stejně se stále třásl strachy. A uvnitř byl přímo roztříštěn hrůzou samotnou.

<< Arsenský les

Vonělo to tu zvěří. Neměl však hlad, jedl nedávno, a ač si dal sotva pár soust, jeho malému žaludku to stačilo. Zašvihal ocáskem. Byl tu z jiného důvodu. Hodlal se zcela nenápadně někomu nalepit na záda jako pijavice, podobně, jako se nalepil na Setiu. Dobrý plán, není-liž pravda? Střídaje tlapku za tlapkou se pomalu dostal až do nemilého středu dění. Dvě lišky, jedna jistojistě příslušící stejnému poddruhu jako sám Rubínek, druhá naopak rozhodně náležící liškám jiným, tu vedly boj na život a na smrt. Dobrá, na život a na smrt možná ani ne, ale zrovna dvakrát se mu to tak či onak nelíbilo. S ouškama pevně přitisklýma k temeni hlavy začal couvat. Kníkal jako rozbitá siréna, zoufale se snaže utéci. Byl maličký, slaboučký, neměl by proti těm dvěma šanci. Jenže chudáček maličký šel zrovna po větru, a tak bylo jen otázkou chvíli, kdy si ho ti dva všimnou. A nožky jako by mu strachem zolovněly. Udělal ještě jeden plachý krůček vzad a pak už tam jen stál jako socha. Nepatrně se přitom chvěl a v duchu se modlil, ať se mu to jenom zdá.

<< Motýlí les

Rubínek, ve tváři naštvání, a přec zklamání, si razil cestu Arsenským lesem. Ač byl na rudou lištičku rozzloben, mrzelo jej, že s ním nešla. Ale dalo se to očekávat. Choval se jako drzé mládě, které nemá všech pět pohromadě. Poděšeně zakníkal, ouška přitiskl pevně k temeni hlavy a popotáhl. Tlapka ho bolela už jen sotva, a i kdyby, momentálně měl jiné starosti. Přišel o někoho, kdo se o něj staral, byť to byla krvežíznivá bestie převlečena do hávu krotké lišky. Ještě jednou zafňukal, načež sklopil zrak a s měděným pohledem upřeným na tlapky pokračoval dál v cestě za štěstím. Nad Saeronem se již klenula noc, temnota panovala všude okolo něj. Se srstí, již neměl zrovna ve výstavním stavu, si laškovně pohrával vítr, občas mu na čumáček spadla kapka vody. Ale on se nedal. Pokaždé zmizel mezi stromovím a zase se z něj vynořil, a takhle to pokračovalo pořád dokola a dokola, dokud se nevymanil ze sevření posledního listnatého velikána a nerozprostřelo se před ním loviště.

>> Loviště (Kasperské)

Rubínek po rudé lištičce šlehl hněvivým pohledem. Samozřejmě, že za to mohla. Samozřejmě, že mu ublížila ona. Nevarovala ho včas. A teď si hrála na zachránkyni celého světa. Nespokojeně zabručel a ucukl, když na krku ucítil tlak jejího čumáku. Tohle se mu vůbec nelíbilo. Kdy naposledy se ho někoho dotkl či se on dotkl někoho? Svým způsobem to bylo příjemné. Ale jen svým způsobem. Rychle od ní uskočil a poděšeně blýskl očima. Samým strachem skoro zapomněl na palčivou bolest v tlapce. Následně se však stejně schoulil do klubíčka a snažil se uniknout veškerým strastem života. Když se mu snažila Setia promluvit do duše, jedním uchem všechny informace vstřebával, ale druhým je zase se zamyšleným, ustrašeným výrazem vypouštěl ven. Jakmile do něj však začala opět strkat, už byl na nohou a pořádně na svoji společnici prskal. Zase ten kontakt. Copak nepochopila, že se mi to nelíbí? zanaříkal v duchu. S touhle krvežíznivou bestií tu nechtěl zůstat už ani minutu. A tak se nasupeně vydal dál, na bolest zapomněl dočista. Možná ho jej již dokonce přešla. V duchu samozřejmě doufal, že mu supí v patách, ale navenek by se, být v kůži Setie, divil, že by na něj ještě stále nezanevřela.

>> Arsenský les

Nenáviděl včelstvo. Jestliže ještě nedávno uctíval vše, co tvořilo tento přenádherný kraj plný divů, v momentě, co se po něm jedna ze včel ohnala a zaseklá své žihadlo v jeho pravé přední tlapce, zažehla se v něm jiskra nenávisti. Udělal pár kroků vpřed, pár zase vzad, několik naopak doleva a doprava. Kdyby u toho nekňučel jak rozbitá hračka, jistě by to mohlo být považováno za slušně provedenou taneční kreaci, jenže. Když se konečně uklidnil, plácl sebou na zadek a vyčítavě se podíval na rudou lištičku. Jako bych se už nezranil! oponoval jí s vykulenýma očima plnýma bolesti a vzteku. Vzteku sám na sebe, byť by v životě nepřiznal, že zase něco pokazil, i vzteku na jeho společnici. Proč ho nevarovala, že ho ta bzučící krvelačná bestie bodne? Cítil se být jejím svěřencem, tak proč jej tedy přestala chránit? Naklonil hlavičku na stranu a chvíli zíral na žihadlo v tlapce, načež jej zbrkle uchopil do zoubků ostrých jako tisíce jehliček a prudce trhl hlavou. Měl jako po řádnou část svého života více štěstí nežli rozumu, neb se žihadlo kupodivu v rance nezatrhlo a on ho tak mohl s triumfálním výrazem vyplivnout někam do záplavy květin. Pak svůj měděný pohled upřel na tepající tlapku a zanaříkal. Vypadal ještě bezbraněji než tehdá, co jej rudá lištička poprvé potkala. Schoulil se do klubíčka, jako by snad skutečně věřil tomu, že čím menší než okolní svět bude, tím větší je šance, že ho přehlédne a bude moci být sám se svými myšlenkami. Samozřejmě, že včelí bodnutí nebylo věcí příjemnou, ale takový tyjátr by z toho rozhodně nemusel. Jenže Rubínek je Rubínek. A některé věci vnímá zkresleně a bere si je... inu, více osobně. Zase se proti němu spiknul celý svět!

<< Malé loviště

Kam až hodlal dojít? Inu, to ani on sám nevěděl. A tak si to zkrátka ťapkal zcela náhodným směrem, rychle střídaje nožku za nožkou. Jediné, po čem momentálně toužil, bylo ukrýt se před žárem slunce.
Během jeho cesty do neznáma nad Saeronem rozkvetl večer. Slunce se pomalu chystalo uložit se ku spánku a vyměnit své žezlo s Měsícem, a tak krajinu ozařovala zlatá načervenalá záře. Nebe ani teď nehyzdil žádný chundelatý beránek a teploty spadly na únosnou hranici. Zlehka zakmital ocáskem a jako střela vběhl do lesa, co se před ním tak krásně rozhostil! Byl tu přehršel květin a ten les po nich tak božsky voněl. Nasával tu opojnou vůni a spokojeně u toho vrněl. Motýli zde za doprovodu tichého, rytmického zvuku třepotali svými barevnými křídly a včely tu bzučely jako o závod. Rubínek se posadil na zem a zkoumavým pohledem zůstal viset na jednom z motýlů. Naklonil hlavu na stranu, střihl ušima a podíval se za sebe. Hledal rudou lištičku, ale těžko říci, zda s ním vůbec byla. Stačila mu? A nevykašlala se na něj, když jediné co umí, je utíkat? Motýl jej však brzy přestal bavit, a tak svůj zájem přesunul na jeden z těch úžasně vonících květin. Přičichl k ní s blaženě zavřenýma očima, a když je zase otevřel, zjistil, že zírá přímo na včelu. Ta naštvaně zabzučela. Rubínek střihl ušima a ohnal se po ní. A můžete hádat, jak to dopadlo. Hned nato zakňučel a poděšeně ustoupil. V nožce měl zaseklé včelí žihadlo. Začal tancovat jako zběsilý a snažil se utišit tu bolest, jež tepala celým jeho drobounkým tělíčkem.

Setiino obnažení zoubků ve varovném gestu jej vyvedlo z míry. Nelíbilo se mu, že na něj takhle vrčí. V panice ustoupil o krok dozadu a nahrbil se, jako by očekával útok. Ten však, minimálně prozatím, nepřišel a rudá lištička se opět zatvářila přívětivě. Překvapeně naklonil hlavičku na stranu a opět se uklidnil.
Když dokončil hodování, jež se zásadně vymykalo slušným mravům, neb do sebe kousky králíka spíše házel nežli že by je pomalu polykal, těkal pohledem z králíka na svou společnici. Byl si však téměř stoprocentně jistý, že do sebe nedá již ani kousek. Nakonec však neodolal a ještě si kousínek uzmul, neb přece jenom usoudil, že další jedno dvě sousta ještě nezaškodí, a pak se jako hruška svalil do trávy a přivřel oči. Brzy se pohroužil do neproniknutelé tmy a říše snů.
Když se opět vzbudil, ohnivý kotouč na nebi nezměnil svoji pozici. Byl stále na tom samém místě. Musel tedy spát sotva hodinu. Nabral však ztracenou energii a prudce se posadil, až se mu roztočila hlava. Střihl ušima a podíval se na rudou lištičku ležící vedle něj. Ta nespala. Byla očividně mnohem rozumější než on sám a jala se hlídat jejich dočasné teritorium před možným nebezpečím. Třeba takovými dravci, co svými mohutnými křídly pročesávaly blankytně modrou oblohu. Palčivý žár útočil na jeho záda a pomalu z něj vysušoval čerstvě nabranou enrgii. Líně se vyhoupl na všechny čtyři a cosi zachrčel. Začínal si uvědomovat, že nebyl dobrý nápad usnout vystaven tomuhle šílenému horku. Nutně potřeboval někam do stínu, nebo mu z toho sluníčka dočista hrábne. Pokud mu tedy na ma maják nešplouchalo již teď. A tak se rozťapkal po travnaté pláni pryč. Ano vůbec dělat Rubínkovi společnost bylo o neustálém hopsání sem a tam.

>> Motýlí les


Strana:  1 ... « předchozí  2 3 4 5 6 7 8 9 10   další »


Uživatel