Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  4 5 6 7 8 9 10 11 12   další »

Pouto mezi rudým lišáčkem a malou roztomilou kunou bylo téměř hmatatelné. Jako by se odněkud z té záplavy vynořily nitě, které by je svázaly a učinily nerozlučkou dvojkou. Rubínek cítit podivný klid, a přesto, že zprvu měl v krku knedlík a srdce mu divoce tlouklo, ten pocit se brzičko rozplynul jako pára nad hrncem. Zvědavě na malou šelmičku kulil měděné oči, fascinován jejími myšlenkami, které mu tu a tam probleskly hlavou.
'Budu tvým rádcem a pomocníkem,' zazvonilo mu zrovna v uších. Střihl jimi a udělal krůček vpřed. Ta kuna musela být kouzelná, když mu uměla šeptat do oušek to, co jen měla na srdci, a ani u toho nemusela pohnout tlamičkou. Pomaloučku doťapkal až k ní a sklonil se. 'Mám hlad a je mi zima,' zakňoural a pohlédl na šelmičku pohledem plným zoufalstvím. 'Když jsi tedy ten patron, pomůžeš mi najít něco k snědku?' škemral. Hrudníček se mu rychle zvedal a ocásek tančil ze strany na stranu. Pak se rozešel pryč, pohled mladé kuny v zády. Slyšel, jak za ním ťapká ve sněhu.

>> Kasperské loviště

Ťapkal ve sněhu, nožky už měl skoro unavené. Ušel sotva pár metrů, ale když jste zakrlí jako trpaslík a máte se brodit závějemi sněhu, je to pořádná dřina - Rubínek by vám o tom ostatně mohl vyprávět, kdyby se mu tedy nesvázal jazyk pokaždé, co měl ze svého hrdla vydrat nějakou smysluplnou hlásku. Konečně se před ním ta záhada zjevila. Malá kuna si jej prohlížela jiskřícíma korálkovýma očima, ale nejdříve ze všeho se k němu samozřejmě musela dostat, aby je nedělila jeden pořádně velký sněhový kopec. Rychlostí blesku se k Rubínkovi tedy dohnala a kdepak, že by brala v potaz osobní prostor. Lišáček tedy poněkud ustrašeně uskočil, jednak aby ji ta střela nesejmula, druhak aby se na něj nenalepila jako klíště - protože on neměl rád, když se na něj někdo lepil -, a chvíli na ni koukal z poměrně úctyhodné vzdálenosti. Pak se však opět odhodlal přijít blíže, chviličku poté co mu hlavou proběhla myšlenka. Myšlenka, která však nepatřila jemu.
Překvapeně štěkl a hlavičku naklonil na stranu. Očka měl vykulená v nechápavém výrazu, tlamičku jemně pootevřenou, přičemž se mu vrchní pysk nepatrně třásl. Nervozitou i zimou. Pak pomaloučku kývl. Ať už byl ten patron kdokoliv, byli spolu očividně nějak propojení. A znal jeho jméno. Tak to určitě musel být přítel, no ne? Ale co když... Rubínek se však vlastně ani nebál. K malé kuně cítil přirozené pouto, které ho k ní táhlo jako silný magnet. I přišel tedy ještě blíž a na tváři vykouzlil drobný, přesto však upřímný úsměv.

Bohužel, liška šedá se před Rubínkem nezměnila ani v jídlo, ani v teploučkou deku, do které by se mohl zabalit. Začalo ještě přituhovat, sněhové vločky teď pomalu klouzaly po obloze a studily ho za krkem. Vánoční nadílka byla tu, a kdykoliv udělal jen nepatrný krůček před ve snaze zjistit, zda na obzoru není něco, co by stálo za prozkoumání (bohužel nebylo), nožka mu zmizela v té bílé vatě. Sníh znal, ale nelíbil se mu. Kdepak. Vločky třpytící se jako démanty, které se pomaloučku snášely z cukrových nadýchaných mráčků, možná byly kouzelné, ale bílá pokrývka studená jako led již tak magická nebyla. Smutně popotáhl a schoulil se do klubíčka. Jeho srst zajisté nebyla stavěna na mrazy, a tak se mu vůbec nelíbilo, že se mu přímo za krkem rozpouštěly vločky, a nejen to - zachytávaly se úplně všude. Nejdříve si přišel jako v pohádce, že je tak krásně zasněžený, jenže pak se ty vločky začaly rozpouštět a odhalily svoji pravou stránku - nemilosrdně studenou. Udělal krůček vzad a měděný pohled mu mimoděk zabruslil někam do dáli, kde se mihla hnědá srst maličkého tvorečka. Lišáček tázavě naklonil hlavičku. Kdopak to jen vyskakoval z té sněhové nadílky a běžel vstříc k němu? Přimhouřil očka a pomalu se vydal vstříc té záhadě.

Škemrám o deváté okénko, hihi!

8. okénko si prosím ^^

Sedmé okénko prosím, smutně koukám, děkuji!

Moc děkuji za odměny! ^^

Už jsem se sice vyjádřila ve zprávách, ale napíšu to i veřejně tedy - akcička byla super, naladila mě do vánoční atmosféry, a ač z toho některé mé mozkové buňky byly dost vedle, protože nechápaly, kde jako najít hranici mezi životem a smrtí či přezdívku pro Herreu (ostuda, i know :c), akcičku jsem si moc užila! Konečně mám kamínky na patrona, hihi!

Hamižné otevírám 6. okénko! ^^

Včera jsem krásně zapomněla na čtvrté okénko, ale páté mi rozhodně neunikne! <3 Aktualitu mám splněnou, Lorenzo určitě potvrdí! c:

Krásného Mikuláše, ať vás neodnese čert!

Rubínkovi se pranic nelíbilo, že si to Weron štrádoval přímo k němu. Ač se ten lišák vlastně netvářil jakkoliv krvelačně, Rubínek měl stejně pocit, že z něj tu krvelačnost přímo cítí. Přitiskl ouška pevně k temeni hlavy a začal couvat dozadu.
Těkajícíma očima pozoroval zamrzlou hladinu jezera, která se třpytila v záři slunce, jež se již loučilo a dávalo liškám sbohem, zatímco se nořilo do věčné temnoty. Přišel večer a s ním i chlad, který se Rubínkovi nepříjemně zakousl do kožichu. Ledový vítr mu hvízdel okolo uší, jako by ho chtěl varovat, aby vzal nohy na ramena a utíkal, co mu síly stačí. Jenže on si nebyl jist, jestli by na to vůbec nějakou sílu má. Nožky se mu podlamovaly, měl příšerný hlad a cítil se jako rampouch. Zatracené zima! Z nebe se v pomaličkém tempu snášely vločky, ale nebylo jich mnoho - ta pravá chumelenice měla teprve přijít. I tak však byla zima jako na Antarktidě a Rubínek se třásl jako osika. Přikrčil se a co nejvíce se schoulil, aby se alespoň trošinku zahřál. Že by přece jenom svěřil tomu cízímu lišákovi do tlapek svůj osud? Prosebně na něj vykulil oči - Mám hlad a je mi příšerná zima, brr!, naříkal.

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána img

3. okénko hrdě otevírá i Rubínek :3

Slavnostně otevírám 1. a 2. okénko a všem přeji krásné vánoční svátky! ^^

Rubínek se nedivil, že ten lišáček šedobéžový lišáček vyváděl, jako by viděl ducha - nevěděl totiž, že to byla jeho reakce na namočení tlapky do ledové vody. Ono totiž Rubínek nevypadal zrovna jako hrdý zástupce lišek obecných, jako spíše oživlá kostřička, na níž visí cáry hřebíkovité srsti. Nakrčil čumáček a přikrčil se, díky čemuž vypadal ještě drobněji, než bylo zvykem, a k sehrání role zuboženého lišáčka mu už věru nic nechybělo - měděné oči, jež ustrašeně těkaly ze strany na stranu tomu všemu dodávaly ten správný vystrašený nádech.
Tiše kníkl a naklonil hlavičku na stranu. Přemohla jej zvědavost, a tak nakonec přece jenom zdvihl tlapku a pomalu se šoural směrem Weronovým. Stále si však od něj zachovával dostatečný odstup, aby mohl vzít nožky na ramena, jen co by se na něj ten lišák byť jen zle podíval. Byl ještě příliš mlád, nechtěl skončit v něčím břiše, no ne? Ale kdyby něco skončilo v jeho břiše, nestěžoval si. Měl pořádný hlad. Žaludek vydával takové zvuky, jako by v něm právě měl vystoupení stočlenný orchestr se smyslem pro ohlušující řev. Oživlou kostřičku a šedobéžového elegána spojovala jedna prostá, přesto převelice důležitá věc - najíst se, ale nebýt snězen.

<< řeka Dorias

Křup. Křup. Tlapky v pomalém rytmu dopadaly do sněhové peřiny a měděné oči, v nichž tancovaly drobné jiskřičky, s obdivem pozorovaly tu krásu saeronské krajiny v sevření zimy. Zima dokázala být krutá, nemilosrdná. Nebrala si servítky. Slabší jedince čekala záhuba, život ve věčných lovištích. Pokud jste nebyli dostatečně šikovní na to, abyste si zvládli naplnit žaludek i v období, kdy kořisti bylo poskrovnu, a zahřát se v dobách, kdy sluneční paprsky byly jen okrasou a vládl jen chlad, zesnuli jste. Takové byly zákony přírody. Jenže Rubínek si se zákony přírody starosti příliš nedělal. Jeho malá hlavička nedokázala připustit, že by to snad bylo něco vážného. Jistě si najde místečko, kde přečkat tuhý mráz, až Saeron poctí návštěvou ta pravá matička Zima, bude připraven. Zatím si s tím hlavu nelámal. Život byl až příliš kraťounký na to, aby se zabýval takovými nepodstatnými věcmi. Místo toho se zasněně loudal zasněženou krajinou a jeho dušička se tetelila blahem. Zima byla tak krásná. Krásnější než tisíce démantů!
Slabý větřík k jeho čumáku náhle zavál pach cizince. Nejdříve si Rubínek myslel, že ho jen šálí smysly, ale brzy pochopil, že vstoupil do jámy lvové. Někde tady si teď hověla liška - a Rubínek se lišek bál. Rudá lištička či Zrzek k němu byli vždycky hodní, ale stejně - měl z nich strach. A co teprve, když musel čelit cizinci! V krku se mu usadil obrovský knedlík a tělíčko obalil strach, když ťapkal kolem zmrzlého jezera, jednoho z mnoha zajatců zimy. A pak toho cizince uviděl. A v ten moment se v něm probudily všechny alarmy, které v sobě měl zabudované. Co když je to nějaké monstrum, co mi ukousne ocásek a udělá si z něj šálu? Nebo rohožku? V uctivé vzdálenosti na něj zíral s doširoka otevřenými kukadly. Vyloudil zvuk podobný tichému pláči a začal pomaloučku couvat. Ta příšera ho nesmí sežrat!

Tma. Jediné, co vnímal, byla inkoustová tma, a jediné, co slyšel, byl tlukot jeho srdíčka. Tlouklo pomalu, jako by již dosluhovalo. Hrudník se mu s každým sípavým nádechem zvedl a z hrdla vyšel tichý sten. Končetiny sebou občas škubly a oční víčka se zachvěla, ale stále nebyl v tomhle světě. Stále nebyl naživu, jen plul věčnou nicotou a kdykoliv jen zahlédl jiskérku naděje, vytratila se stejně rychle, jako taje sněhová pokrývka pod prvními jarními paprsky.
Iscariotví, jak dlouho tu ležel. Dny se pozvolna přehouply v týdny. Již měsíc takto unikal spárům smrti, ale zdaleka nežil. Živořil. Odtržen od reality, zcela zmaten a vyděšen. Když konečně přišel k sobě, nevěděl, co se děje.
Víčka se zprvu zachvěla jen nepatrně. Načež se pomaloučku odhodlal otevřít měděná očka a těkal jimi ze strany na stranu. Vzpomínal si. Na Zrzka a jeho něžná slůvka. Jenže teď tu po lišce se zrzavou srstí nebylo ani vidu ani slechu, lišáček se vytratil. Rubínek váhavě zvedl hlavu, a hned nato zaúpěl a položil ji na ztuhlé přední tlapky. Jeho tělo sžírala tepavá bolest. Zakňučel jako malé lišče a v jeho očích se zaleskly slzy. Měl strach. Nechtěl umřít. Ne s pocitem, že na celičkém světě osiřel.
A pak opět zvedl hlavu a veškerou energii soustředil na to, aby jeho nožky opět začaly pracovat. Jen co se však snažil postavit, podlomily se mu a on s rachotem skončil na studené zemi. Opět zakníkal, načež však zatnul zuby a zkusil to znovu. Povedlo se! Nožky se mu sice třásly jako osika, ale zvládaly jeho tělíčko muší váhy jakžtakž udržet. Váhavě se tedy rozešel z úkrytu. Odhrnul zmrzlé kapradiny pocukrované jinovatkou, vymotal se z navzájem propletených větviček a spočinul ve světě oděném do zimního roucha.
Pod tlapičkami mu křupala tenká vrstvička sněhu a sem tam se na něj usmálo zmrzlé stéblo trávy. Řeka, kolem níž jeho cesta do neznáma vedla, dočista utichla. Její zlověstný šum pohřbil led, jenž se stal novým králem vodních ploch, a nad hlavou ze stromů visely rampouchy jako nějaká lízátka. Líbilo se mu to. Jeho srdíčko obalil hřejivý pocit štěstí, a to i přesto, že mu byla příšerná zima. Na tom však teď nezáleželo. Teď bylo jeho posláním zvěčnit do sněhové krusty otisky tlapek, není-liž pravda? Zastříhal ušima a vydal se na průzkum zimní krajinou.

>> jezero Arges


Strana:  1 ... « předchozí  4 5 6 7 8 9 10 11 12   další »


U Ž I V A T E L