Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  2 3 4 5 6 7 8 9 10   další »

Moc děkuji za odměny! ^^

Už jsem se sice vyjádřila ve zprávách, ale napíšu to i veřejně tedy - akcička byla super, naladila mě do vánoční atmosféry, a ač z toho některé mé mozkové buňky byly dost vedle, protože nechápaly, kde jako najít hranici mezi životem a smrtí či přezdívku pro Herreu (ostuda, i know :c), akcičku jsem si moc užila! Konečně mám kamínky na patrona, hihi!

Rubínkovi se pranic nelíbilo, že si to Weron štrádoval přímo k němu. Ač se ten lišák vlastně netvářil jakkoliv krvelačně, Rubínek měl stejně pocit, že z něj tu krvelačnost přímo cítí. Přitiskl ouška pevně k temeni hlavy a začal couvat dozadu.
Těkajícíma očima pozoroval zamrzlou hladinu jezera, která se třpytila v záři slunce, jež se již loučilo a dávalo liškám sbohem, zatímco se nořilo do věčné temnoty. Přišel večer a s ním i chlad, který se Rubínkovi nepříjemně zakousl do kožichu. Ledový vítr mu hvízdel okolo uší, jako by ho chtěl varovat, aby vzal nohy na ramena a utíkal, co mu síly stačí. Jenže on si nebyl jist, jestli by na to vůbec nějakou sílu má. Nožky se mu podlamovaly, měl příšerný hlad a cítil se jako rampouch. Zatracené zima! Z nebe se v pomaličkém tempu snášely vločky, ale nebylo jich mnoho - ta pravá chumelenice měla teprve přijít. I tak však byla zima jako na Antarktidě a Rubínek se třásl jako osika. Přikrčil se a co nejvíce se schoulil, aby se alespoň trošinku zahřál. Že by přece jenom svěřil tomu cízímu lišákovi do tlapek svůj osud? Prosebně na něj vykulil oči - Mám hlad a je mi příšerná zima, brr!, naříkal.

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána

Rubínek se nedivil, že ten lišáček šedobéžový lišáček vyváděl, jako by viděl ducha - nevěděl totiž, že to byla jeho reakce na namočení tlapky do ledové vody. Ono totiž Rubínek nevypadal zrovna jako hrdý zástupce lišek obecných, jako spíše oživlá kostřička, na níž visí cáry hřebíkovité srsti. Nakrčil čumáček a přikrčil se, díky čemuž vypadal ještě drobněji, než bylo zvykem, a k sehrání role zuboženého lišáčka mu už věru nic nechybělo - měděné oči, jež ustrašeně těkaly ze strany na stranu tomu všemu dodávaly ten správný vystrašený nádech.
Tiše kníkl a naklonil hlavičku na stranu. Přemohla jej zvědavost, a tak nakonec přece jenom zdvihl tlapku a pomalu se šoural směrem Weronovým. Stále si však od něj zachovával dostatečný odstup, aby mohl vzít nožky na ramena, jen co by se na něj ten lišák byť jen zle podíval. Byl ještě příliš mlád, nechtěl skončit v něčím břiše, no ne? Ale kdyby něco skončilo v jeho břiše, nestěžoval si. Měl pořádný hlad. Žaludek vydával takové zvuky, jako by v něm právě měl vystoupení stočlenný orchestr se smyslem pro ohlušující řev. Oživlou kostřičku a šedobéžového elegána spojovala jedna prostá, přesto převelice důležitá věc - najíst se, ale nebýt snězen.

<< řeka Dorias

Křup. Křup. Tlapky v pomalém rytmu dopadaly do sněhové peřiny a měděné oči, v nichž tancovaly drobné jiskřičky, s obdivem pozorovaly tu krásu saeronské krajiny v sevření zimy. Zima dokázala být krutá, nemilosrdná. Nebrala si servítky. Slabší jedince čekala záhuba, život ve věčných lovištích. Pokud jste nebyli dostatečně šikovní na to, abyste si zvládli naplnit žaludek i v období, kdy kořisti bylo poskrovnu, a zahřát se v dobách, kdy sluneční paprsky byly jen okrasou a vládl jen chlad, zesnuli jste. Takové byly zákony přírody. Jenže Rubínek si se zákony přírody starosti příliš nedělal. Jeho malá hlavička nedokázala připustit, že by to snad bylo něco vážného. Jistě si najde místečko, kde přečkat tuhý mráz, až Saeron poctí návštěvou ta pravá matička Zima, bude připraven. Zatím si s tím hlavu nelámal. Život byl až příliš kraťounký na to, aby se zabýval takovými nepodstatnými věcmi. Místo toho se zasněně loudal zasněženou krajinou a jeho dušička se tetelila blahem. Zima byla tak krásná. Krásnější než tisíce démantů!
Slabý větřík k jeho čumáku náhle zavál pach cizince. Nejdříve si Rubínek myslel, že ho jen šálí smysly, ale brzy pochopil, že vstoupil do jámy lvové. Někde tady si teď hověla liška - a Rubínek se lišek bál. Rudá lištička či Zrzek k němu byli vždycky hodní, ale stejně - měl z nich strach. A co teprve, když musel čelit cizinci! V krku se mu usadil obrovský knedlík a tělíčko obalil strach, když ťapkal kolem zmrzlého jezera, jednoho z mnoha zajatců zimy. A pak toho cizince uviděl. A v ten moment se v něm probudily všechny alarmy, které v sobě měl zabudované. Co když je to nějaké monstrum, co mi ukousne ocásek a udělá si z něj šálu? Nebo rohožku? V uctivé vzdálenosti na něj zíral s doširoka otevřenými kukadly. Vyloudil zvuk podobný tichému pláči a začal pomaloučku couvat. Ta příšera ho nesmí sežrat!

Tma. Jediné, co vnímal, byla inkoustová tma, a jediné, co slyšel, byl tlukot jeho srdíčka. Tlouklo pomalu, jako by již dosluhovalo. Hrudník se mu s každým sípavým nádechem zvedl a z hrdla vyšel tichý sten. Končetiny sebou občas škubly a oční víčka se zachvěla, ale stále nebyl v tomhle světě. Stále nebyl naživu, jen plul věčnou nicotou a kdykoliv jen zahlédl jiskérku naděje, vytratila se stejně rychle, jako taje sněhová pokrývka pod prvními jarními paprsky.
Iscariotví, jak dlouho tu ležel. Dny se pozvolna přehouply v týdny. Již měsíc takto unikal spárům smrti, ale zdaleka nežil. Živořil. Odtržen od reality, zcela zmaten a vyděšen. Když konečně přišel k sobě, nevěděl, co se děje.
Víčka se zprvu zachvěla jen nepatrně. Načež se pomaloučku odhodlal otevřít měděná očka a těkal jimi ze strany na stranu. Vzpomínal si. Na Zrzka a jeho něžná slůvka. Jenže teď tu po lišce se zrzavou srstí nebylo ani vidu ani slechu, lišáček se vytratil. Rubínek váhavě zvedl hlavu, a hned nato zaúpěl a položil ji na ztuhlé přední tlapky. Jeho tělo sžírala tepavá bolest. Zakňučel jako malé lišče a v jeho očích se zaleskly slzy. Měl strach. Nechtěl umřít. Ne s pocitem, že na celičkém světě osiřel.
A pak opět zvedl hlavu a veškerou energii soustředil na to, aby jeho nožky opět začaly pracovat. Jen co se však snažil postavit, podlomily se mu a on s rachotem skončil na studené zemi. Opět zakníkal, načež však zatnul zuby a zkusil to znovu. Povedlo se! Nožky se mu sice třásly jako osika, ale zvládaly jeho tělíčko muší váhy jakžtakž udržet. Váhavě se tedy rozešel z úkrytu. Odhrnul zmrzlé kapradiny pocukrované jinovatkou, vymotal se z navzájem propletených větviček a spočinul ve světě oděném do zimního roucha.
Pod tlapičkami mu křupala tenká vrstvička sněhu a sem tam se na něj usmálo zmrzlé stéblo trávy. Řeka, kolem níž jeho cesta do neznáma vedla, dočista utichla. Její zlověstný šum pohřbil led, jenž se stal novým králem vodních ploch, a nad hlavou ze stromů visely rampouchy jako nějaká lízátka. Líbilo se mu to. Jeho srdíčko obalil hřejivý pocit štěstí, a to i přesto, že mu byla příšerná zima. Na tom však teď nezáleželo. Teď bylo jeho posláním zvěčnit do sněhové krusty otisky tlapek, není-liž pravda? Zastříhal ušima a vydal se na průzkum zimní krajinou.

>> jezero Arges

Opatrně, jako by se snad bál krutosti reality, která jej čeká, rozlepil očka. Zrzek se uvelebil ve vzdálenosti, kterou Rubínek označil za tak akorát - nemusel se bát, že ucítí jeho, byť letmý dotek, avšak zároveň nenabýval pocitu, že je na celičkém světě sám. Překulil se na bok a zívl. Byl k smrti unaven, avšak volání říše snů nebylo natolik pronikavé, aby se za ním skutečně vydal a usnul. Nakonec se tedy rozhodl jen němě zírat do tmy a zůstal tak celou noc. Celou noc pozoroval tmu, jež se zdála být nekonečná - a co když vskutku byla nekonečnou? Co když noc nadobro převzala vládu a Rubínek již nikdy nespatří konejšivé sluneční paprsky? Lišáček v prosebném výrazu vykulil očka a kníkl. Poté odvrátil hlavu a zíral na protější stěnu tvořenou z kapradin a křovisek. Hrudníček se mu zvedal v nepravidelném rytmu, tělo se stále chvělo zimou. Pomalu si na ni však začínal přivykat a přestával se třást tolik, jako ještě před pár momenty. Jeho nicneříkající pohled následně zabrousil na svého zachránce. Chvíli jej sledoval, načež sebou nečekaně trhl a vyrazil v před. Svítá! Svítá! křičela v jeho hlavě šťastná myšlenka. Úzký proužek světla pronikající skrz kapradiny jej donutil opustit klid a bezpečí doupětě. Protáhl si nožky a vyčkával, zdali ho bude zrzek následovat. Neuběhla však ani vteřina a středobodem jeho zájmu se opět stalo vycházející slunce. Sluneční paprsky jej začaly laskat na kožichu a Rubínek spokojeně přivřel oči. Takže sluníčko přece jenom vyšlo!

Měděnýma očima těkal ze strany na stranu. Mdlým pohledem si prohlížel každičký lišákův jako pomeranč oranžový chlup, občas zavadil i o jeho jako dva citróny žluté oči. Povětšinou však měl hlavu sklopenou a zkoumal drobnými kamínky poseté břehy jezera. V oslnivé měsíční záři pableskovaly jako tisíce hvězd - podobně, jako se i hvězdy třpytily na fialové obloze, která se jako roucho rozpínala nad hlavami obou lišáků.
Rubínek po notné dávce zarytého mlčení zakňoural. Inu, ač stále neřekl ani jedno smysluplné slůvko, pořád lepší, než kdyby nevydal ani hlásku. Poté se jeho tlapičky vrávoravě rozešly směrem doupě, který zrzek před chviličkou objevil. Vděčně se na něj podíval, když se prodral kapradím až do samého srdce doupěte. Tam se schoulil do klubíčka, hlavičku si položil na přední tlapky a ocásek obtočil kolem svého zuboženého tělíčka. Bylo mu chladno, avšak stále lepší, než být sám samotinký tam v říšu duchů a třást se strachy. Ač ta hlasitá hra hromů, které děsivě tančily po obloze, se mu také pranic nelíbila. Ouška přitiskl k temeni hlavy a pevně k sobě semkl víčka. Věděl, že se mu usnout nepodaří, ale potřeboval si alespoň na chvilku odpočinout. Byl vyčerpaný, již neměl energii pomalu ani na dýchání, natož aby byl schopen udržet oči otevřené. Jen doufal, že ho Zrzek neopustí.

Ovečkovsky vystrašeným pohledem sledoval každý zrzkův pohyb. Každé přešlápnutí z nohy na nohu, nepatrné zastříhání ušima či zamávání oháňkou - každý ten pohyb, co viděl, byl drobný natolik, že snad i byl výplodem jeho fantazie, ale stejně každé vychýlení od stání jako socha zmerčil téměř okamžitě. Zrzkovi vůbec nevěřil, stále byl jako v tranzu, zmatený a vystrašený.
Kdykoliv pootevřel tlamičku s tím, že by i vydal alespoň několik nesrozumitelných hlásek, divoký vítr mu každou nemilosrdně vyrval z tlamičky a nechal ji zaniknout v hlasitém kvílení. Všudypřítomná tma jej děsila - v každém zákoutí, pod každým balvanem se mohlo skrývat děsivé monstrum, jež ho bude již navždy strašit ve snech. Zima se mu do kožíšku zabodávala jako hřebíky, celičký svět se mu hroutil pod tlapkami. Mysl měl zostřenou, na nic se nedovedl soustředit. Jemná slůvka zrzka však slyšel dokonale - skončit jako placka rozhodně nechtěl. Jako by nestačilo, že byl již tak hubený až na kost. Stát se vyloženě plackou? Tak to ani náhodou! Odhodlaně zastříhal ušima a pomalinku, stále se třesa strachem, se šinul k lišáčkovi tyčícím se před ním jako maják v rozbouřeném moři. Krok měl váhavý, nožky se mu podlamovaly, avšak odhodlaně kráčel vpřed. Nenechá se sfouknout. Nehodlá zemřít jako svíčka, jež dohoří. S vypjetím posledních sil se vymotal ze všech křovisek a vstanul před svým zachráncem. Psíma očima jej hypnotizoval měděným pohledem. Pomoc mi! prosil v duchu.

<< Loviště (Kasperské)

Netušil, kudy kráčí. Jako v tranzu se jeho tlapičky pletly pod sebe, srdíčko divoce tlouklo. V hlavě mu hýřily tisíce myšlenek, žádnou však nemohl uchopit. Nářky řeky Dorias však slyšel zřetelně - jakoby se sama jeho hlava proměnila v divoce tekoucí tok.
Vrávoravým krokem se prodíral houštinami, kapradinami, malé větvičky se mu zachytávaly do zacuchané, zubožené srsti. Ještě jedna větvička jej lapila do svých spárů, než se vykutálel z kapradin a na smrt vyděšeným pohledem si prohlížel lišáka před sebou. Těžko říci, zdali v tu chvíli byl zmatenější Rubínek, či onen zrzek. Zatímco Rubínek měl tu čest mluvit s hříšníkem, jež za své hříchy pykal v nicotě, zrzek zase potkal kňourající hromádku neštěstí, která si přála jediné - probudit se z tohohle šíleného snu. Ještě stále jasně slyšel slova, co mu hříšník řekl - Saeron se řítil do záhuby. Tedy, neřekl to zrovna takto, ale určitě se v Tichém světě neodehrávalo nic dobrého.
Vítr mu hvízdal kolem uší, neviděl ani na krok. Nad krajem panovala neproniknutelná tma, a to i přesto, že v kostech cítil, že by mělo svítat. Slunce se však k převzetí svého žezla nemělo. Možná, že jsi měl pravdu... Možná, že Kostřička byl již tisíce let uvězněný tam, kam smrtelníci nikdy nezavítali, avšak rozum se mu zajisté dočista nezatemnil. To, co říkal, bylo jisté pravdivé. A následky chaosu v Tichém světě se pomalu začaly projevovat.
Rudý lišáček naklonil hlavičku a udělal váhavý krok dopředu. Ještě stále nevěděl, co vlastně dělá, avšak tak či onak se odvážil jít k zrzkovi o něco blíže. Ani by se však neviděl, kdyby lišák vzal nohy na ramena, protože vypadal opravdu zuboženě - třál se strachy, žebra mu jen trčela. A ještě si cosi podivného mumlal.

To tedy víš správně! Tak proč mě tu držíš? zakňoural Rubínek, měděnýma očima si smutně prohlížejíc nebohého lišáčka. Nejen, že ho tu držel proti jeho vůli, dokonce mu pranic nerozuměl! Neměl ani tucha, válka jakých rozměrů se právě odehrávala na bitevním poli, v němž se proměnil Tichý svět, a jaké důsledky to bude mít - pakliže již nebylo po všem. A téže nevěděl, nakolik může být štatnen, že je tu pod zemí - s lišáčkem, které mu možná bylo vidět každé žebro, ale minimálně nebyl nebezpečný, jak ostatně sám řekl.
Rozhlédl se okolo sebe. Mlha stále neustupovala. Možná, že jí bylo o něco méně, ale i tak - kam jen pohlédl, tam se nad mrtvou trávou rozpínaly bílé chuchvalce. Sklopil ouška k sobě, zanaříkal a ustoupil. Už chtěl opravdu domů. Opravdu! Jenže kde byl ten domov? Měl vůbec nějaký? Jediný domov, který kdy měl, byl ten, kde byla Setia. Rudá lištička, jež při něm stála v dobrém i zlém a k níž se nezachoval dobře. Možná, že sem patří. Možná, že už se odsud nikdy nedostane. Co když je to trest za to, jak nerozumně se choval? Jeho srdce se najednou rozvučelo jako tisíce zvonů, kolem jeho duše se začaly stahovat obavy. Zajisté byl odsouzen k věčnému živoření tady, v zemi stínů. Nemohlo to být jinak. Nebo ho snad přece jenom ta řeka Dorias osvobodí, ať už tekla kudy tekla?

>> řeka Dorias

Rubínek s našpicovanými oušky naslouchal každému slovu Kostřičky, a když domluvil, nasucho polkl. Nebohého lišáčka nečekal osud zrovna zalitý slunečními paprsky, naopak se utápěl ve tmě a hrobovém tichu. Zasloužil si to, a stejně mu ho bylo líto. Některé činy, které kdy jeden napáchal, byly sice tuze špatné, avšak někdy si v tu chvíli neuvědomoval, že svými činy krmí osidla hříchů - a když konečně prozřel, bylo již pozdě.
Neklidně sebou ošil, měděné oči se upřely do těch mrtvolných před ním. Již staletí jsem nic nenašel. Tenhle lišák si tedy pamatoval vzdálenou minulost. Minulost, v níž postava Rubínka ještě neexistovala. Ještě v dobách, kdy Rubínek neměl tu čest poznat krásu, a děsivost tohoto světa, byl lišák před ním již dávno uvržen v nemilost a živořil v tomto smrtelníky zapomenutém místě. A aby se navrátil mezi živé, musel by najít klíč. Klíč, který nikdy nenalezl. Co když však klíčem nebyl předmět, nýbrž touha změnit se? Být opět neposkrvěným?
Rubínek se rozhlédl. Všude panovalo ticho, stromy působily mrtve. Všude kolem něj se jako hadi obtáčely cáry mlhy. Kudy jen veda cesta domů? A kde vůbec bylo doma?

Rudý lišáček pozoroval Kostřičku se zadumaným pohledem, přičemž u toho neustále nakláněl hlavičku a stříhal ušima. Nebyl si vyloženě jist, zda všemu rozumí, ale stejně - snažil se tvářit co nejinteligentněji jen uměl, což těžko říci, zdali se mu dařilo, ale snaha byla.
Ubohý lišák se nezdál být zrovna dobrou duší, a tak Rubínek začal chápat, proč tu teď musel trpět, v samotě, slyše jen mrtvolnou ozvěnu vlastních kroků, přerývaný dech a tlukot srdce - pokud vůbec ještě nějaké měl, a dočista se neproměnilo v kámen. Soudě dle jeho tónu hlasu, který Rubínka bodal jako šíp zármutku, svých činů litoval - avšak co již bylo napácháno, to se nedalo zvrátit. Ani nejmocnější lišák by nedokázal napravit činy přiživující temnou sílu Azraela, ať už by se snažil až do krve. Zlo již nenávratně putovalo krajem, bylo blahodárným pokrmem pro další a další zlo, rozpínalo se a brzy pohltilo i čisté, neposkrvněné duše.
Neměl ani ponětí, kdo je ve skutečnosti Azrael a kdo taková Iscariot, avšak obě dvě jména zněla natolik vznešeně, že musela být pro zdejší zemi jistě důležitá. Obzvláště, byla-li Iscariot natolik mocná, aby uvrhla nebohou Kostřičku - Vydřiducha, jak se ostatně sám přesvědčil - do říše nemrtvých. Duší věčně pykajících za své hříchy.
Když nebožák pronesl poslední slovo svého monologu, Rubínek jej obdařil tuze smutným výrazem. Jemně, zlehla, jakoby se bál (a vlastně že se bál!) zamával bílou oháňkou, a div si nemusel z koutku levého oka setřít slzu. Ten příběh byl natolik dojemný, a ač tomu zprvu nechtěl věřit, začínal si uvědomovat, že to není lež. Okusil hořké plody pravdy, plody krutější než sama lež. Bojácně stáhl ouška k hlavě a pomalu se otočil za sebe, snad ve snaze najít možnost útěku. Jenže žádná tu nebyla. Byla tu jen smrt, ticho a oživlá kostra. A studený vítr mu našeptával, že tyhle noční můry možná nikdy neskončí. Jak se totiž jen měl opět dostat na povrch zemský, když byl slabý? V čirém zoufalství začal rudý lišáček vysílat tiché prosbičky k rudé lištičce. Jen ta a nikdo jiný mohl být jeho záchranu. Nikomu jinému nevěřil. Po nikom jiném netoužil. Jediné, pro co jeho srdíčko v tomto momentě tlouklo, bylo její konejšivé objetí.

Rubínek zvědavě naklonil hlavičku na stranu, prohlížeje si tu oživlou kostru před ním. Pohled na ni byl stále žalostný, co také čekat od oživlé kostry, avšak již mu nepůsobil takový strach. Vlastně se dokázal na tu krásu, již nikdo neocenil, dívat po několik dlouhých minut. Lišáčkovy mrtvé oči jej však děsily ještě stále, probouzely v něm dávno zapomenuté noční můry. Krmily ho strachem, zažehly v něm temnou jiskru, jež sžírala jeho útroby. Neklidně sebou škubl, svůj pohled však neodvrátil. Sic jej pohltil strach, pro jednou se mu hodlal postavit čelem.
Nebožákovo vyprávění muselo mít pravdivé minimálně základy, neboť mlha Rubínka skutečně tam nahoře pohltila. A pak ho její spáry opředené tajemstvím zavedly právě sem. Do míst, kde působil ještě zvláštěji než ve světě živých. Do míst, kde byl jedinou živou duší, tam, kde jako jediný ještě dočista neztratil rozum. Co však ztratil, byl čas. Čas jakoby zamrznul někde v nedosažitelné dáli.
Rudého lišáčka na jazyku svrbělo tolik otázek! Hlavu měl plnou myšlenek, které neodbytně létaly sem a tam. Kdykoliv se však pokusil otevřít tlamu a nechat z ní vyklouznout byť jedno srozumitelné slovo, nikoliv podivnou změť smysl nedávajících hlásek, bariéra strachu ho opět přiměla ji zavřít a zarytě mlčet. A tak zůstat mlčky stát jako solný sloup, očima protkanýma měděnými vlákny přitom hypnotizoval tu kostřičku a doufal, že mu dá odpovědi na ten houf otázek, který mu strach nedovolil vyslovit nahlas. A možná, že ho jen chránil. Možná, že znát pravdu by bylo až příliš děsivé. To, co se stahovalo nad Saeronem, bylo totiž jen předzvěstí krutosti, jaká svět čekala, pokud Vyvolení selžou.

Už jsem zmínila, že byl Rubínek zmatený a vyděšený? S ovečkovsky vystrašeným výrazem se nad následujícími slovy oživlé kostry zachvěl strachem. Ani on nevěděl, proč je osud zavedl na společnou stezku, natož aby sám Rubínek znal odpověď! Nejhorší na tom všem však bylo, že se dostal do krajů zasvěcených jen zapomenutým a potrestaným duším. On však snad nebyl zapomenutý, ani neudělal něco, za co by si zasloužil být potrestán, nebo snad ano? Bojácně zakňoural, ouška přitisknul k temeni hlavy. Slyšel, jak mu v hrudi bije srdce, nemohl být tedy ani mrtvý. Bylo sice jako na poplach, jako zvon, až měl skoro pocit, že mu musí za chvíli z hrudi vypadnout, ale bilo. V jeho žilách proudila krev, stále cítil své tlapky, nebyl tedy ani nehmotný. Nemohl být již po smrti. Prostě ne a ne! Ale co tady tedy dělal? Kdo ho sem zavedl?
Tichý svět už od vyřčení svého názvu nepůsobil jako místo, v němž víří klid, mír a štědrost, avšak že by se tam mělo dít něco natolik podivuhodného, že si sama magie našla cestu kamsi dolů do světa duchů, aby neživé duše upozornila na dění na povrchu. A duchové z toho očividně rozhodně nebyli nadšení. A ani Rubínek ne, protože tomu vůbec nerozuměl. S těžkým povzdychem se podíval do vyhaslých očí zuboženého lišáčka před sebou, snaže se z nich vyčíst, zdali ho náhodou právě jen nekrmil snůškou lží. Avšak to, co z jeho vyschlého hrdla vyklouzlo na povrch následně, jej utvrdilo v tom, že hovoří pravdu. Možná by měl být na sebe náležitě pyšný, do světa duchů se jen tak nějaký smrtelník nedostane. Jenže co když to nevěstilo nic dobrého?
Na lišáčkovi zůstal viset pohledem, jež přímo škemral po odpovědích na nevyřčené otázky, a zároveň to byl pohled plný strachu. Co když bude pravda omnoho krutější než pravda zahalená sladkým oparem lži?

Samozřejmě, že znal své jméno. Znal jej, bylo nenávratně vyryto v jeho mysli, a přec pro něj bylo tak vzdálené. Blízké, a cizí. Tak dlouho se bál vystoupit ze stínu svého já, schovával se za ticho, až téměř zapomněl na to, kým jest. V očích mnohých byl pouhým podivínem, lišákem, v jehož hlavě byly jen myšlenky duše choré. Někoho, kdo neviděl svět tak, jaký skutečně byl, někoho, kdo byl příliš sláb. aby dokázal porazit zlo živořící ve světě. A přesto to Rubínek měl v hlavě dočista srovnané, protože to, že byl jiný, neznamenalo, že blázen. Však kdo říkal, že nebyli blázny ti ostatní?
Ztracené duše a příznaky? Nechápajíc svraštil obočí a pohlédl si tu kostřičku před sebou. Inu, byl stále zubožený jako při každém jiném pohledu na něj. Žebra mu trčela zpod povislé kůže, srst již dávno ztratila zdravý lesk. Na tom ubožáčkovi stojícím před ním si někdo musel solidně smlsnout. Ať už ten nebožák udělal cokoliv, musel to být hřích abnormálních rozměrů. Vypadat takhle si nezasloužil jen tak někdo. Ač bylo pravdou, že Rubínek nikdy nedělal nic špatně, a stejně nepřipomínal půbavného prince, ba spíše oškubané kuře.
Jakoby už nebyl dostatečně vyjevený, ten podivín zmínil jedno jméno. Jméno, jež se mu nenávratně vyrylo do paměti. To jméno sebou neslo klid, mír a moc. Jméno, jež neznal, a přec měl pocit, že jej zná. Že tam někde ve skrytu duše ví, o kom je řeč. Iscariot.
Rudý lišáček se konečně opět přiblížil k tomu zvláštnímu stvoření, které na něj promlouvalo jazykem, jemuž jen sotva rozumělo, a zastříhal ušima.


Strana:  1 ... « předchozí  2 3 4 5 6 7 8 9 10   další »


Uživatel