Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  3 4 5 6 7 8 9 10 11   další » ... 12

Na Kasperském lovišti oživla dávná kouzla. Šedé mraky na obloze se rozestoupily, vytratily a vládu nad oblohou převzaly hvězdy zářící jako tisíce démantů. Pohled na zářící inkoustově černou oblohu, jež se naskytl Rubínkovi, když pootevřel oči a zdvihl hlavu, byl magický dechberoucí. Už i kuna se probouzela a s nově nabytou silou se jala chytat do tlamičky malé sněhové vločky, které tichounce brouzdaly nocí. Na jazyce studily, ale dle kuny to byla zábava, chytat ty nevinné tvorečky do tlamy a na jazyku z nich udělat prachobyčejnou vodu.
Rubínek to pozoroval s hlavou mírně nakloněnou na stranu a ocasem volně podléhajícím gravitaci, občas kmitajícím ze strany na stranu. 'Pojď, bráška.' Lišáčkova tlama se ani trochu nepohla. A přesto malá kuna nechala vločky vločkami, ještě poslední rozpustila v tlamičce a pak odevzdaně přiťapkala ke svému pánovi. 'Je zima, musíme se ohřát,' broukl Rubínek a upřeně se podíval svému společníkovi do očí. Méwi nevypadal promrzle, ale zato z lišáčka div nebyl rampouch. Schrupnout si takhle v zimě na volném prostranství, bez toho, aby se ukryli někam do dutiny mezi stromy, se ukázalo jako nepříliš povedený nápad. Drkotal zuby a vážně měl pocit, že je z něj rampouch. Nebo sněhulák. Musel se ohřát dřív, než se z něj fakt ten led stane!

>> Arsenský les

21. okénko prosím. A jo, už jdu na kutě! 1

Již zoufalá Alarka konečně našla stromeček, takže hrdě žádá o 20. okénko! :3

Moc prosím 19. okénko a vysvětlení, proč jednou píšu čísla číslicí a jindy slovy? :>

Tak i já si vyzvedávám osmnácté okénko! c:

17. okénko si otevírá i Rubínek! <3

16. okénko, nechť je i mé!

Malá kuna byla i s rudým lišáčkem spokojena. Veverka možná nebyla rovna velkolepé hostině, ale na zahnání toho největšího hladu stačila - nehledě na to, že Alariovu tělíčku stačilo jen poskrovnu živin pro nasycení a funkčnost těla. Svalil se do trávy, ocas obmotal kolem tlapek a s přimhouřenýma očima pozoroval malou kunu, jak očichává poslední zbytečky kořisti. Na tenkých kůstkách však už visely jen droboučké nitky masa, jež se Méwi nakonec ponechal na svém místě a místo toho doťapkal k lišáčkovi. Schoulil se mu těsně pod hlavou a Rubínek na to reagoval prudkým trhnutím. Nebyl zvyklý na fyzický kontakt, ale po chvíli se uklidnil. Méwi jej neděsil. Dával mu pocit bezpečí a domova. A když se oběma pomalu klížily oči, Rubínek naslouchal Méwiho dechu a v ouškách malé kuny naopak bylo lišáčkovo srdce. Takhle to mělo být. Byly jeden dech a jedno srdce. Lišáček a kuna.

Juu, dneska budu první, kdo si otevře krásné 15. okénko! ♥ Vánoční přáníčko zasláno :)

//EDIT: Juj, pardon, já zapomněla na úkol :c
//EDIT 2: Tak už splněno!

Škemrám o 14. okénko! :3

Tak i já si uzmu třinácté okénko! ^^

<< jezero Arges

Sněhová nadílka křupala pod osmi tlapičkami... ptáte se, že snad Saeron navštívila nějaká podivná lištička? Ale kdepak, to Rubínek si to štrádoval zasněženou krajinou a pod nohama se mu přitom plet jeho nový věrný přítel, jeho druh, s nímž se necítil tak prázdně. Malá kuna kolem něj poskakovala a v tmavě čokoládových kukadlech mu poskakovaly rozverné jiskřičky. Chlupatá, roztomilá příšerka neohrabaně poskakovala okolo rudého lišáčka, občas popoběhla o kousek dál a hupsla do sněhu, díky čemuž ji Rubínek na moment ztratil z dohledu. A pak se jako blesk opět Méwi vyřítil a roztomil přitom krčil čumáček. 'Ty jsi mi ale kvítko,' pomyslil si lišáček a odhrnul pysky v drobném úsměvu. V těle se mu rozlévala radost a dočista jej pohlcovala - nebyl to však pocit tíživý. Radost byla tak... krásná a sladká.
Kuna mu sice neodpověděla, zdali mu podá pomocnou tlapku při lovu, ale následovala jej, což bylo dobré znamení. Společně došli až na známé Kasperské loviště, které bylo stejně jako zbytek Saeronu zahaleno do bílé pokrývky. Oběma nebohým dušičkám mrzla těla, nosy měly jako rampouchy a sami se již pomalu stávali takovým jedním rampouchem. Rubínek na tom však byl mnohem hůře, protože narozdíl od malinké kuny neměl takový svůj osobní huňatý kabátek - Méwiho srst totiž byla hustá, kdežto ta lišáčkova byla spíše vypelichaná.
V dálce lišáčkovy měděné oči spatřily malého zajdu. Byl to jen pomíjivý okamžik, neboť se ten ušák ztratil ve věčném sněhu dříve, než si ho stačil pořádně prohlédnout a uvědomit si, že to nebyl jen klam. Ale Méwi očividně viděl to samé. Malá kuna se však příliš netvářila na to, že by si měla pochutnávat na králičím mase, to už by raději držela hladovku. Ale taková veverka, na té by si smlsla ráda, jenže ta tu zrovna k mání nebyla... ale kdeže! Támhle jedna utíká! Spustila se ze stromu jako nějaký hbitý pavouček a poskakovala po zasněžené zemi. Rubínek střihl ušima a porozhlédl se okolo. Králík byl ten tam, zajisté by se načekal, než by se mu zase ukázal - a jestli vůbec. A taková veverka by mohla potěšit i mladou kunu. Lovci se tedy vydali na lov.
První šel Méwi. Přece jen byl menší než lišáček, a tak se mnohem spolehlivěji skrýt před zraky nebohé veverky. Její zrzavá srst na sněhu jen zářila. Míhala se jako šmouha a ocáskem pročesávala vzduch. V jeden moment zdvihla čumáček k nebi, na kterém se kupily naoranžovělé mráčky, z nichž občas pokradmu vykouklo sluníčko, a zavětřila. Nepřátelé na obzoru! Její alarmy se zběsile rozkřičely a pud sebezáchovy jí velel, aby se okamžitě vydrápala na nejbližší strom a schovala se dřív, než se stane snídaní dvou lovců, vskutku netypických přátel - lišky obecné a kuny lesní. Jenže to už se u ní zjevil Méwi a výhružně na ni syčel, skoro jako nějaký pořádně rozohněný had. Veverka jej chvíli pozorovala skelným pohledem, neschopna pohybu. Nohy jí zdřevěněly a jako socha stála jen metr před kunou, co se na ni stále zlověstně zubila a ježila přitom srst. Když se zrzečka konečně vzpamatovala z počátečního šoku a otočila se na patě, na scénu se přiřítil Rubínek. S vyplazeným jazykem a prudce se zvedajícím hrudníčkem se po ní ohnal tlapkou a zasáhl - drápky se zaklenuly do nebohého tělíčka veverušky. Méwi to všechno pozoroval s vševědoucím výrazem, připraven svému druhovi pomoci, pakliže by to bylo nutné. V tichosti jej povzbuzoval a rentgenovým pohledem sledoval jeho počínání.
Když Rubínek zaklenul své drápy do své kořisti, veverka sebou prudce škubla a vyjekla. Její vřískot byl plný strachu a bolesti a lišáčkovi, neb nebyl žádný necita, se přitom rozkrvácelo srdce. Na druhou stranu, on byl predátor - nemilosrdný predátor, který musel zabíjet, aby se nasytil. A protože nebyl masochista, rozhodl se trápení veverušky ukončit rychle. Otevřel tlamičku, zaklenul ostré zoubky do jejího hrdla a trhnul hlavou. Zvířátko se naposledy otřáslo a pak se jako hadrová panenka sesunulo k zemi. Oční víčka pevně přitisknutá k sobě povadla a hrdélko opustil poslední výdech. Kasperské loviště zahalil příkrov smrti, a zároveň sladkého vítězství.
Rubínek se se smutnýma očima dal do jídla, následován vyhladovělou kunou.
'Děkuju ti, bráško.'

Tak i já si ukradnu dvanácté okénko! Ještě dvakrát tolik prosincových dnů a máme tu Štědrý den c:

Jedenácté okénko si prosím!

Poslušně hlásím, že mám za dnešek na kontě tři posty, díky čemuž si vysluhuji desáté okénko. c:


Strana:  1 ... « předchozí  3 4 5 6 7 8 9 10 11   další » ... 12


U Ž I V A T E L