Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  2 3 4 5 6 7 8 9 10   další » ... 12

Nesouhlasně zakňučel a tváře mu přitom naštvaně zrudly. To, že Zrzek nevěděl, kde by se Rubínkovi líbilo, rozhodně nebyl argument. Ať ho zkrátka zavede tam, kde by se mu líbit mohlo, a když z té návštěvy nebude Rubínek kdovíjak ohromen, prostě zase půjdou o dům dál. Bylo to tak prosté. Rudého lišáčka však těšilo, že nebyl sám, kdo neměl žádné plány. Přece jenom tu však byl mezi nimi jeden nepatrný rozdíl - Rubínek je neměl plány snad nikdy, kdežto Zrzek byl na ně přece jenom větší expert, pakliže si mohl Rubínek dovolit soudit.
Když zlatooký lišák vyslovil Ambleerský les, rudý lišáček zbystřil. V jeho očích se mihla jiskřička zájmu, a zároveň trochu bázlivě přitiskl uši k temeni hlavy. Ta dvě slůvka v něm vzbudila pocit nadšení, to ano, ale zároveň bázlivosti. Dobře si pamatoval, že Setia říkala, že žije v Ambleerském lese, a Setia přece byla kamarádka. A kde žijí kamarádi, tam se má jeden určitě báječně. Ale na druhou stranu si dobře pamatoval, že ani ne tak dlouhou dobu zpátky (dobrá, už to bylo dlouho, ale Rubínek se potuloval krajem saeronským tak dlouho, že nějaký den a týden pro něj byly zaměnitelnými pojmy) se tam nečekaně dostal. Ne snad, že by mu byl vyprášen kožich Ambleerskou vedoucí, či by ho nějaký jiný místní obyvatel kousl do čumáku, ale ještě stále měl v živé paměti tu směsici cizích pachů. A on se cizinců bál, protože byli mnohdy nevyzpytatelní. Spousta cizinců na skupinovém území sice nebylo nic, co by jej mělo překvapit - a taky že nepřekvapilo -, ale tak či onak jej to vyděsilo. Zrzka se však nebál. Leda trošičku, stále ho přece jen neznal důkladně, avšak jeho vztah s ním, alespoň z jeho strany, rozhodně nebyl tak křehký jako s ostatními cizinci.
Zrzek nerušeně pokračoval v konverzaci, asi neb měl nutkání kompenzovat to, že jeho rudooký společník měl tlamu na zámek a za celou dobu nepromluvil, a svěřil se, že má trápení. A nikoliv ledajaké trápení! Byl v pěkné šlamastyce. Rozhodnout se totiž, zda se přidat do skupiny, nebo zůstat samotářem a prozkoumat svět na vlastní tlapku, bez toho, aby měl ty tlapky v okovech a byl by nucen mít stále na paměti, že je členem skupiny... to nebylo lehké. Rubínek by se tedy rozhodl okamžitě a bez váhání - k něčemu takovému by se neupsal ani náhodou. Ale když nad tím tak přemýšlel, vlastně to neznělo až tak děsivě. Zprvu byby se tedy musel ostatním členům vyhýbat jako čert kříži, aby mu každý den srdce netlouklo strachy hlasitě jako zvon na kostelní věži, avšak kdyby si zvykl, mohla by to být nová, dechberoucí kapitola jeho života. Střihl ušima.
Bohové. Bohové, to byli panenčku zvláštní stvoření. Rubínek jim nerozuměl. Nechápal, jak někdo mohl být mocnější než ostatní, protože to přece muselo být nesmírně náročné poslání. A jak někdo mohl žít na nebesích? Nebylo mu tam smutno? A nebál se, že spadne dolů? Bylo to tuze zajímavé, ale tuze zvláštní. Nakonec však nechal tyto zvědavé myšlenky odplout a raději se soutředil na to, co bude dělat se svým životem. Zůstat tady nemůže, ne v téhle příšerné kose. No a když chtěl Zrzek zajít za jakousi bohyní... tak prostě půjde s ním, a alespoň to napraví a pořádně promyslí, kdo přesně jsou ti bohové zač. Nic za tu cestu přece nedá - a třeba od oné bohyně ještě dostane nějaký dárek! Spokojeně se na Zrzka podíval a v očích mu šibalsky zajiskřilo. 'Příští stanice, magický svět,' vykouzlil na tváři nepatrný úsměv a vykročil vpřed. Neušel kdovíjakou cestu, jen překonal dálku mezi jedním a druhým stromem, aby Zrzkovi naznačil, že je v plné síle a připraven vyrazit. Něco mu však přece jen chybělo - kromě teplého kabátu, protože vážně chudák mrznul -, a to něco byl jeho malý společník. Kam se jen jeho huňatý kamarád s neodolatelnýma, vykulenýma korálkovýma očima poděl? Měl by ho najít... a představit jej Zrzkovi. Pokud to ovšem nebyl nějaký výplod Rubínkovy mysli, což si v tuhle chvíli začal rudý lišáček i myslet. A přitom byl Méwi zcela skutečný, tvoreček z masa a kostí. Náramně vyčuraný tvoreček z masa a kostí.

Neublíží ti. Je to má vrozená magie, zazvonila mu v uších Zrzkova slova. Přikývl a udělal ještě pár kroků k ohnivé kouli, aby se ještě o něco ohřál. To teplo bylo příjemné a rudý lišáček snad i záviděl Zrzkovi, že si s teplem takhle může hrát. On sám by za takovou schopnost platil klidně i křišťály, protože zimy byly nemilosrdné a pro jednoho vyhublého lišáka se srstí, která nehřála ani trošičku, se mohla jedna z nich stát osudnou. Často se ptal, zda snad v liščectví zlobil, že jej bohové obdařily takovou srstí. Na druhou stranu, měl ji už takovou od narození, takže to očividně nebyl trest, ale zkrátka smůla. A vůbec se mu to nelíbilo. Jeho srst nesplňovala svoji funkci, v zimě nehřála a v létě neochazovala, a ještě k tomu nebyla ani trošičku hezká na pohled. Jak záviděl liškám s huňatým, nadýchaným a jemným kožíškem.
Zrzek k Rubínkově štěstí pochopil, co má rudý lišáček za lubem. Rubínek souhlasně přikývl a ještě jednou natáhl krk směrem k cestě vedoucí z motýlího lesa, zatímco horlivě pokyvoval hlavou, aby dal svým slovům důraz a opravdu se ujistil, že mu Zrzek porozuměl. Když však Rubínkovi položil ještě další otázku, zprvu se od lišáčka nedočkal ani zakňučení. To, že nepromluvil, už pravděpodobně nebylo nic divného. Rubínek opravdu málokdy mluvil - kdy vůbec naposledy z jeho hrdla vyšla nějaká slova? -, ale navíc vážně nevěděl, kam by se měl vydat. Saeronem se sice již nějakou dobu potuloval, ale nebyl zkušeným badatelem, aby věděl, kam by tak stálo zavítat a kde se ukrývaly ty největší a nejkouzelnější poklady saeronského světa. Po chvíli se však jeho tvář alespoń zkroutila do 'já-netuším' grimasy, a pak zvedl černou tlapku a bázlivě ji zabodl Zrzkovým směrem. 'Budu rád, když mě budeš vést,' zněla jeho nevyřčená slova, zatímco prosebným pohledem zíral na svého společníka.

Když zpod Zrzkových tlapek vystřelila ohnivá koule, rudý lišáček sebou zprvu trhl. Pak však zjistil, že z podivného levitujícího úkazu sálá příjemné teplo, a vydal z hrdla jakýsi přiškrcený zvuk, který měl symbolizovat vděk. Přišel ještě na pár kroků blíž. Chvíli na tu kouli zíral, ale neodvážil se jí dotknout. Nechtěl riskovat, že zmizí a opět jeho tělo obestře ta kousavá zima, ani, že se popálí. Místo toho raději zraky opět upřel na svého zrzavého společníka, od něhož si stále držel nějaký ten odstup, ale tím, že jej už znal a věděl, že to není žádná příšera, jež si na něj brousí zuby, až tak se ho nebál.
Nerušeně si oblízl pysky, posadil se a rudý ocásek se sněhově bílou špičkou obtočil okolo těla. Vážně si Zrzek myslel, že se ztratil? A na to prosím pěkně přišel jak? Rubínka se jeho slova docela dotkla, a tak uraženě nafoukl hruď, avšak bylo pravdou, že jako ztracená duše vypadal. Aby však dal Zrzkovi najevo, že se rozhodně necítí být ztracený, ale naopak ví přesně, kam míří - ve skutečnosti neměl ani ponětí -, rázně zakroutil hlavou. Přemýšlel, jak mu naznačit, jaké má plány, ale pak si docela smutně uvědomil, že vlastně nemá žádné. Tedy... dokud nezmizela krémová lištička, mohl by prozkoumat alespoň píď Saeronu s ní. Ale teď, když se drobná lištička potulovala bůhvíkde, jej už vůbec nenapadalo, co by tak mohl dělat kromě válení se ve sněhu. Koneckonců, on věčně žil od náhodě k náhodě, nikdy příliš nepřemýšleje nad budoucností. To by taky bylo, aby přemýšlel nad takovými malichernostmi. Mnohem raději si zkrátka užíval život plnými doušky a zkoumal všechny květiny, co kde rostly, každou říčku, která protékala lesem. Žil naprosto bezstarostný život, protože se tím zkrátka moc nezaobíral. Bylo pravdou, že teď v zimě to bylo krapet horší, když si musel zajistit teplý pelech, aby dočista nezmrzl a nestal se z něj rampouch, avšak jinak to bylo vážně věru jednoduché. Zkrátka žít naplno a netrápit se věcmi, jež stejně leckdy nemohl změnit.
A zatímco tak přemítal nad tím vším, pohled zaměřil na místo, kde stromy řídly a les plný motýlů končil, a tázavě se zahleděl na Zrzka - říkal asi něco jako 'Půjdeme spolu?' Jestli to však Zrzek pochopí, to bylo ve hvězdách. Rubínek byl častokrát nepochopen a už si na to zvykl, ale bylo hezké, když jej někdo chápal.

Vyčkával. Vyčkával dlouho a trpělivě. Měděné oči si měřily zasněženou krajinu a vyhlížely, až se zpoza hustě rozestavěných stromů vynoří krémová srst drobné dámy z rodu fenků. Kde jí však jen byl konec? Naposledy ji viděl v lese na samém okraji saeronských krajů, v jehož srdci zurčil vodopád. A pak jej zaujal ten motýl a hopsal pryč dřív, než si stačil opět na krémovou lištičku rozpomenout. A když se konečně zastavil, vzpamatoval a vydýchal se, lištička už byla ta tam. A nebyla tu ani teď, když už tu div nevystál důlek, jak dlouho tu už stál. Kníkl. Nelíbilo se mu, že je zase sám. Vlastně... byl to osvobozozující pocit, však mu stejně žádná liška pořádně nerozuměla, ale stejně se cítil jako roztrhaný na cáry. A navíc mu byla vážně zima. Vítr mu nepříjemně cuchal rudou srst a zima mu pomalu, zlověstně prostupovala až do morku kostí. Bázlivě přitiskl uši k temeni hlavy a rozničky se mu rozšířily hrůzou.
Nevěděl, jak dlouho tam takhle stál, avšak musela již uběhnout celá věčnost. Pak však uslyšel povědomý hlas, který jej probral s transu. Lišák s rybou! vzpomenul si a otočil se. A opravdu. Zpozdálí na něj hleděly lišákovy zlaté oči a zrzavá srst se leskla v jemných slunečnách paprscích. 'To víš, že si pamatuji!' vypískl téměř radostně. Prohlížel si jej, jako kdyby to byl jen výmysl jeho mysli, který by se rozplynul, jen co by do něj neopatrně drcnul tlapkou. Rudá lištička by sice byla příjemnější návštěva, ale tenhle lišák s rybou taky nebyl k zahození. Však ho tehda vyrval ze spárů smrti!
Bázlivým pohledem udělal krůček vstříc obří kouli zrzavých chlupů a zůstal na něj civět s mírně nakloněnou hlavou a očekáváním ve tváři. Hrudníček se mu nepravidelně zvedal a tělo třáslo zimou.

Obou akcí se můžete účastnit se všemi postavami.
Odměny získáte na tu postavu/postavy, s nimiž jste se přihlásili (není tedy možné se akce/í zúčastnit s postavou A, ale chtít odměnu na postavu B
1

<< Arsenský les

Ťapkal dál, dál, krémovou lištičku za sebou jako stín. Nebo možná jako ocásek číslo dvě. Tak či onak byl rád, že se Rusalka rozhodla netrucovat a nyní mu dělala osobního bodyguarda - ano, jakýpak stín nebo druhý ocásek. Ona byla jeho bodyguard. Ta představa byla možná směšná, pravá dáma, zástupkyně miniaturních fenků, a dělat stráž Rubínkovi. Na druhou stranu... Rubínek byl možná o dost vyšší než ona, ale zdaleka ne o tolik, jak byli jeho vrstevníci. A ještě k tomu byl hubeňoučký, ustrašený a pěkný nekňuba, takže ochrannou tlapku vážně potřeboval.
Jak tak kráčel vpřed, zakousl se do něj mráz. Zachvěl se, každičký sval v těle mu ztuhl. Kolem jeho hubeného tělíčka kvílel nemilosrdný studený vítr a vločky kolem něj vířily rychle jako šípy, až měl pohled zamlžený a sotva viděl, kam šlape. Tenhle les by však poznal kdekoliv. Tady ztratil svoji věrnou rudou lištičku. Tu, jež ho chránila, i když by mu v té samé chvíli nejraději vyprášila ten jeho vypelichaný kožíšek. Bez ní se cítil podivně prázdný, jako by ztratil oporu. A že ji skutečně ztratil. Kdyby ji nenechal utéci, kdyby ji nerozzlobil, měl by parťačku na celý život. Jenže teď byla Setia někde s tou svojí skupinou a Rubínek až příliš daleko. Nebo ne? Existoval snad plamínek naděje, že by ji opět našel? Že by se jí... omluvil, i kdyř pořádně nevěděl za co? Odhodlaně vypjal hruď. Ať už ta šance byla sebemenší, on se jí pevně chytí a bude dělat všechno proto, aby ji neztratil.
Ohlédl se za Rusalkou. Zastavil. Setia tu teď nebyla, krémová lištička ano. Zasloužila si, aby ji neodsunul stranou jenom kvůli nějakému motýlovi, o něhož už stejně ztratil zájem. Nebo snad kvůli vzpomínkám na staré dobré časy strávené se Setií - ještě by panečku žárlila! Vyčkával. A možná, že se dokonce přitom jeho pysky zkroutily do nepatrného úsměvu.

//Zatím vidět nejsou, až po návštěvě Odette :)

Jeho ustrašený pohled se změnil v dychtivý. Mírně naklonil hlavu na stranu a zastříhal ušima. Dá mi jméno, rezonovalo mu v hlavince nedočkavě. Tedy ne, že by žádné doposud neměl. Jenže to bylo zapomenuto. Byl si jist, že kdyby zašátral v paměti, vzpomněl by si, ale pro tento okamžik bylo jméno, jež mu bylo dáno do vínku při narození, zahaleno rouškou tajemství. Tak rád by se o něj podělil, avšak minimálně pro tento okamžik netušil, jaká písmenka k sobě poskládat, aby tvořily to důvěrně známé, a přesto tak vzdálené jméno.
Nekňuba. Pomalu ochutnal to slovo na jazyku. Ta přezdívka se mu líbila. Byla zvučná. Nekňuba, nekňuba, nekňuba, problesklo mu ještě párkrát myslí, než se spokojeně posadil na zadek. Kéž by tak znal význam tohoto slůvka. Na druhou stranu - skutečně k němu nepasoval? V mnohých věcech přece jen byl trošku nešikovný, hlavně co se pokusu o interakci s cizími tvářemi týče. Tiše si odfrkl.
'To si piš, že ti rozumím!' dušoval se v duchu, ale ve skutečnosti nevydal ani hlásku. Tedy kromě dotčeného kníknutí, které doplnil o horlivé pokývání hlavy. Jestli nebyla krémová lištička hloupoučká, jistě jí dojde, že Rubínkovy uši dokázaly zachytit a identifikovat každičké její slůvko, jen to nebyl zrovna odborník na řečnění, a tak se musela spokojit s tím, že nic kloudného z něho nevypáčí.
Cizinku možná bavilo cizince provokovat, ale Rubínek se tedy nesmál ani trošičku. Přitiskl ouška k temeni hlavy a opět začal couvat. Z jeho hrdla vyšel tichý zvuk, něco mezi bojácným kňučením a varovným vrčením. Copak si ještě ta holka nevšimla, že nechtěl, aby se k němu tak lísala? Copak neznala pojem osobní prostor? Bylo tak složité s ním konverzovat bez toho, aby se na něj nelepila jako nějaká pijavice?
Náhle přes jeho tvář přelétl jemný stín. Rubínek zdvihl hlavu. Motýl. Malý ztracený krasavec laškovně poletoval těsně nad jeho čumáčkem a křídly třel o sebe. A to by to nebyl Rubínek, kdyby tomu motýlímu vábení odolal. Však kolik míst už musel tenhle podivný druh ptáka již navštívit, kolik světů musel znát. Zajisté by mu prozradil spoustu zajímavostí. A tak začal ťapkat jeho směrem, jako by zapomněl na lištičku, co si soudě dle všech těch výrazů a elegantních pohybů hrála na nějakou dámu z prestižního filmu. I když ve skrytu duše doufal, že půjde za ním jako ocásek, neotočil se na ni a ani ji pohledem nevybídl, aby jej následovala. V jeho srdíčku bylo prázdno - chtěl někam patřit, chtěl pochopit tento složitý svět, a k tomu potřeboval druhé. A možná by i překousl, jak strašně ta cizinka žadonila po tom, aby byla v jeho blízkosti. Rudý lišáček se zvesela proplétal mezi stromy, dokud se před ním nerozprostřel další les.

>> Motýlí les

Pozoroval krémovou lištičku zvědavým, ostražitým pohledem a uši měl přitom našpicované, aby mu neunikl jediný zvuk. Stromy tiše šeptaly slůvka, jimž nerozuměl, a mezi spletitými větvemi, které natahovaly své pařáty, aby chytily nebohou duši do svých spárů, se ozýval tenký hlásek meluzíny. Až s úctou naslouchal té tichounké melodii. Jestlipak meluzína zná historii, v té pravdivé, nezkreslené podobě? Jestlipak kvílela mezi stromy, když jsem byl ještě malý a bezbranný lišáček, co sotva vykoukl na svět? pomyslel si, jeho myšlenky se opět začaly ubírat k něčemu, co vlastně nebylo ani trošinku podstatné, ale pro Rubínka mělo větší cenu než nějaké poklady.
A když se opět vrátil z toho snového světa, což mohlo být jen po několika vteřinách, jež však připomínaly celé věky života ve sladké iluzi, zjistil, že lištička tu stále byla a nepřestávala jej pozorovat svýma korálkovýma očima, které si ho možná měřily docela přátelsky, ale... Co si jako myslíš, že děláš? zasyčel v duchu a naježil se. Zcela nečekaně vstoupila do jeho osobního prostoru - nebyl však ani tak vzteklý, že stačí tak jeden, dva krůčky a nalepí se na něj jako nějaká pijavice, nýbrž jej opět zachvátila panika. Jako kdyby jej nějaká neviditelná síla stáhla pod vodu a jeho plicím se nedostávalo vzduchu. Strach jej dočista ochromil, ale přesto setrval na místě a jen vyděšeně pozoroval lištičku, co dalšího udělá. Pak střihl ušima, a pomalouču se otočil, někam do dáli. Stýskalo se mu. Po Setii, po zrzkovi. Jenže ti dva si váleli šunky bůhvíkde. Srdceryvně si povzdychl a zakňučel.

Moc děkuji za akci i bohaté odměny, teď se mi ten inventář líbí mnohem více! 1

Pokud to stihnu, zapíšu si to sama, ale stejně - pro pořádek, ať se v tom dá vyznat
tři hvězdičky prosím do vrozené magie - vody
• jako vrozenou magii navíc prosím zemi
• o magických odznacích popřemýšlím a dám Herr brzy vědět
• to samé platí pro specifickou magii, akorát s ní budu pro změnu otravovat Enzí :>

slev využiji později, patrona již Rubínek má a žádnou další postavu nemám, takže si ho nechám na později, hihi

Díky! ♥

________
✓ Zapsáno img

Saerone, šťastné a veselé, nechť jen vzkvétáš!
Vyzvedávám si 24. okénko, dobrou náladu mám věru! 1

Jeho oči nervózně těkaly ze strany na stranu a hrudníček se zprudka zvedal. Když slova krémové lištičky opustila její hrdlo, střihl ušima. Bylo tedy jasné, že ji slyší - co zatím však jisté nebylo, zda umí mluvit. Rubínek si byl vědom, že to umí, ale jeho jazyk už byl zase svázaný. Neschopen slova jen zoufale kníkl a přikrčil se, aby v případě, že by se fenek rozhodl zaútočit (na což soudě dle drobné stavby těla moc nevypadal), to tak nebolelo. Nechtěl si z tohoto setkání odnést modřiny ani kousance. Vypadalo to však, že podobný názor má i lištička - Rubínek přemítal, zdali se nestane její večeří, a krémová soudě dle nedůvěřivého výrazu myslela přesně na to samé. Oba dva se báli, ale rudý lišáček byl rozhodně ten, kdo měl nahnáno mnohem, mnohem více. Cizí lišky byly zkrátka zvláštní stvoření, jimž nerozuměl a možná, že ani rozumět nechtěl. Nebo spíše - prahl po tom stejně, jako jedinec jdoucí na poušti prahne po vodě, ale nevěděl, jak toho docílit. Jak jednou provždy zničit tu bariéru, která mu bránila v tom, aby cizince chápal, a konečně zapadnout do tohoto komplikovaného a prazvláštního světa plného divných pravidel.
Nekouše. To bylo příjemné slyšet! Rubínka to trochu uklidnilo, jeho dech již nebyl tak přerývaný, avšak stále rozhodně neplánoval lištičku obejmout a jít s ní vstříc zářným zítřkům jako dva nejlepší přátelé. S Méwim by se klidně na takovou pouť vydal, ale s naprostou cizinkou? Ani ho nehne. I on se po chvíli posadil do sněhu. Ta přikrývka byla možná měkoučká jako bavlna, ale studená jako led. Otřepal se a na moment si pomyslil, že by se zase vyšvihl na všechny čtyři - neb lepší, když ho studily tlapky, než zadek, protože to byla stále větší plocha, ale nakonec sedět setrval. Naklonil hlavu na stranu a zamyšleně krémovou lištičku pozoroval.

23. okénko si vyprošuju! Inu, je děsivé, jak strašně to utíká, ale o což. 1

22. okénko, pojď k mamince!

Krémová lištička udělala hned dvě zásadní chyby, jež donutily Rubínka cosi nespokojeného zabručet (samozřejmě hned poté co udělal bojácný krok vzad a začal se třást při pohledu na cizí tvář) a v jeho měděných očích se mihla jiskérka hněvu. Za prvé - nikdy, opravdu nikdy neoslovujte Rubínka slovy ‚Hej, ty'. Bylo přirozeně složité najít jiné alternativy, když se rudý lišáček nesvěřoval se svým jménem, nehledě na to, že jen tak si ho krémová lištička z prstu vycucat nemohla, ale stejně. Nebylo to milé. A za druhé - nezjevte se v moment, kdy se možná cítí osamělý, ale stejně si přeje zůstat sám. Protože všechny lišky jsou určitě krvelačné bestie, které ho zakousnou, v tom lepším případě si z něj udělají rohožku!
Chvíli otupěle zíral do jejích korálkových černých očí, načež hrábl packou směrem k čumáku, jako by si chtěl poupravit neexistující, imaginární brýle. Pak tlapku opět spustil volně na zem, naklonil hlavu na stranu a střihl ušima. Ta lištička voněla docela zajímavě, vypadalo to, že procestovala pěkný kus světa, než se dostala sem, ale rozhodně podle toho nepáchla. Vlastně něco na jejím pachu ho nutilo se neschovat jako želva do krunýře, jen co zavětří nebezpečí, a poodhalit její tajemství. Úplně to nebyl typ liščí dámy, z níž by si mohl udělat chůvu, protože přece jen, na to byla až příliš maličká, ale což. Setia též nebyla kdovíjakým velikánem, a ta svoji pozici chůvy plnila víc než dobře. Ah ano, Rubínkovi se opět po rudé lištičce zastesklo. Zařekl se však, že se jí nebude trápit. Prudce zavrtěl hlavičkou.
Cestuješ? Jeho myšlenka však neopustila jeho hlavu, a tak krémová zástupkyně fenka, pakliže neuměla číst myšlenky, musela jen hádat, na co se jí ptal. V jeho očích už však minimálně nepoletovaly ty zlověstné jiskřičky, vlastně se v nich zračila i jistá přívětivost. Jedno však bylo jasné - možná byla menší než on, ale bál se jí. Strach jej zase zahnal do úzkých. A tentokrát tu nebyla ani kuna, aby s ním bojovala proti jeho vlastním démonům. Méwi se jednoduše vypařil. Asi měl na tu novou Rubínkovu společnost vyhraněný názor.

<< Loviště (Kasperské)

Jeho cesta na sever nebyla příliš dlouhá. Vlastně šel jen kousíček, ale protože byl promrzlý, přišlo mu, že to jest celá věčnost. Nad hlavou mu zářil měsíc a hvězdy se kolem něj naparovaly a soupeřily o to, která je ta nejpůvabnější, která si zaslouží jeho největší pozornost. Rubínka však jejich hašteření nezajímalo. Byly sice krásné, to ano, ale nebyly mu schopny dát to, po čem v tento moment tak zoufale toužil - teplo. Kdyby tu tak byla Setia, ta by zajisté věděla, co dělat! Vzpomínka na rudou lištičku mu v mysli vytanula, když na ni nebyl připravený. Byla o to bolestivější a zoufalejší. Chyběla mu. A co takový zrzek, jehož jméno ani neznal? A jestli mu ho lišák do oušek pošeptal, tak se z jeho mysli již stihlo vytratit. Cítil se sám, samotinký na celičkém světě. Ta samota na něj dopadla jako tlustá deka, z níž se nemohl vymotat, ať dělal, co dělal. Ještěže že tu měl po boku alespoň tu malou kunu, která se na něj zrovna dívala zkroušeným pohledem. I beze slov a myšlenek vycítila, že se Rubínek cítí... rozpolcen na tisíce drobných kousíčků, které by neslepilo ani to nejdražší a nejskvělejší lepidlo. Méwi kníkl a drbl do lišáčka čumáčkem v naději, že jej rozveselí. A Rubínek se po chvíli skutečně pousmál. Byl to jen drobný úsměv, nejdrobnější úsměv ze všech drobných úsměvů, ale znamenal mnohé. Však on měl domov. Měl Méwiho, svého brášku. Jenže když se nad Saeron sneslo temno a zastínilo mu mysl, v ten moment se začal sžírat smutkem a zapomněl na všechnu krásu. Ale tentokrát už nezapomene.
Společně si to doťapkali až na samotný okraj země saeronské, do listnatého lesa, v jehož srdci zurčil vodopád. Zastavili se a nechali se hýčkat tím uklidňujícím tichem, které doprovázel jen zurkot vody. Příjemný a monotónní.


Strana:  1 ... « předchozí  2 3 4 5 6 7 8 9 10   další » ... 12


U Ž I V A T E L