Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  2 3 4 5 6 7 8 9 10   další »

Neublíží ti. Je to má vrozená magie, zazvonila mu v uších Zrzkova slova. Přikývl a udělal ještě pár kroků k ohnivé kouli, aby se ještě o něco ohřál. To teplo bylo příjemné a rudý lišáček snad i záviděl Zrzkovi, že si s teplem takhle může hrát. On sám by za takovou schopnost platil klidně i křišťály, protože zimy byly nemilosrdné a pro jednoho vyhublého lišáka se srstí, která nehřála ani trošičku, se mohla jedna z nich stát osudnou. Často se ptal, zda snad v liščectví zlobil, že jej bohové obdařily takovou srstí. Na druhou stranu, měl ji už takovou od narození, takže to očividně nebyl trest, ale zkrátka smůla. A vůbec se mu to nelíbilo. Jeho srst nesplňovala svoji funkci, v zimě nehřála a v létě neochazovala, a ještě k tomu nebyla ani trošičku hezká na pohled. Jak záviděl liškám s huňatým, nadýchaným a jemným kožíškem.
Zrzek k Rubínkově štěstí pochopil, co má rudý lišáček za lubem. Rubínek souhlasně přikývl a ještě jednou natáhl krk směrem k cestě vedoucí z motýlího lesa, zatímco horlivě pokyvoval hlavou, aby dal svým slovům důraz a opravdu se ujistil, že mu Zrzek porozuměl. Když však Rubínkovi položil ještě další otázku, zprvu se od lišáčka nedočkal ani zakňučení. To, že nepromluvil, už pravděpodobně nebylo nic divného. Rubínek opravdu málokdy mluvil - kdy vůbec naposledy z jeho hrdla vyšla nějaká slova? -, ale navíc vážně nevěděl, kam by se měl vydat. Saeronem se sice již nějakou dobu potuloval, ale nebyl zkušeným badatelem, aby věděl, kam by tak stálo zavítat a kde se ukrývaly ty největší a nejkouzelnější poklady saeronského světa. Po chvíli se však jeho tvář alespoń zkroutila do 'já-netuším' grimasy, a pak zvedl černou tlapku a bázlivě ji zabodl Zrzkovým směrem. 'Budu rád, když mě budeš vést,' zněla jeho nevyřčená slova, zatímco prosebným pohledem zíral na svého společníka.

Když zpod Zrzkových tlapek vystřelila ohnivá koule, rudý lišáček sebou zprvu trhl. Pak však zjistil, že z podivného levitujícího úkazu sálá příjemné teplo, a vydal z hrdla jakýsi přiškrcený zvuk, který měl symbolizovat vděk. Přišel ještě na pár kroků blíž. Chvíli na tu kouli zíral, ale neodvážil se jí dotknout. Nechtěl riskovat, že zmizí a opět jeho tělo obestře ta kousavá zima, ani, že se popálí. Místo toho raději zraky opět upřel na svého zrzavého společníka, od něhož si stále držel nějaký ten odstup, ale tím, že jej už znal a věděl, že to není žádná příšera, jež si na něj brousí zuby, až tak se ho nebál.
Nerušeně si oblízl pysky, posadil se a rudý ocásek se sněhově bílou špičkou obtočil okolo těla. Vážně si Zrzek myslel, že se ztratil? A na to prosím pěkně přišel jak? Rubínka se jeho slova docela dotkla, a tak uraženě nafoukl hruď, avšak bylo pravdou, že jako ztracená duše vypadal. Aby však dal Zrzkovi najevo, že se rozhodně necítí být ztracený, ale naopak ví přesně, kam míří - ve skutečnosti neměl ani ponětí -, rázně zakroutil hlavou. Přemýšlel, jak mu naznačit, jaké má plány, ale pak si docela smutně uvědomil, že vlastně nemá žádné. Tedy... dokud nezmizela krémová lištička, mohl by prozkoumat alespoň píď Saeronu s ní. Ale teď, když se drobná lištička potulovala bůhvíkde, jej už vůbec nenapadalo, co by tak mohl dělat kromě válení se ve sněhu. Koneckonců, on věčně žil od náhodě k náhodě, nikdy příliš nepřemýšleje nad budoucností. To by taky bylo, aby přemýšlel nad takovými malichernostmi. Mnohem raději si zkrátka užíval život plnými doušky a zkoumal všechny květiny, co kde rostly, každou říčku, která protékala lesem. Žil naprosto bezstarostný život, protože se tím zkrátka moc nezaobíral. Bylo pravdou, že teď v zimě to bylo krapet horší, když si musel zajistit teplý pelech, aby dočista nezmrzl a nestal se z něj rampouch, avšak jinak to bylo vážně věru jednoduché. Zkrátka žít naplno a netrápit se věcmi, jež stejně leckdy nemohl změnit.
A zatímco tak přemítal nad tím vším, pohled zaměřil na místo, kde stromy řídly a les plný motýlů končil, a tázavě se zahleděl na Zrzka - říkal asi něco jako 'Půjdeme spolu?' Jestli to však Zrzek pochopí, to bylo ve hvězdách. Rubínek byl častokrát nepochopen a už si na to zvykl, ale bylo hezké, když jej někdo chápal.

Vyčkával. Vyčkával dlouho a trpělivě. Měděné oči si měřily zasněženou krajinu a vyhlížely, až se zpoza hustě rozestavěných stromů vynoří krémová srst drobné dámy z rodu fenků. Kde jí však jen byl konec? Naposledy ji viděl v lese na samém okraji saeronských krajů, v jehož srdci zurčil vodopád. A pak jej zaujal ten motýl a hopsal pryč dřív, než si stačil opět na krémovou lištičku rozpomenout. A když se konečně zastavil, vzpamatoval a vydýchal se, lištička už byla ta tam. A nebyla tu ani teď, když už tu div nevystál důlek, jak dlouho tu už stál. Kníkl. Nelíbilo se mu, že je zase sám. Vlastně... byl to osvobozozující pocit, však mu stejně žádná liška pořádně nerozuměla, ale stejně se cítil jako roztrhaný na cáry. A navíc mu byla vážně zima. Vítr mu nepříjemně cuchal rudou srst a zima mu pomalu, zlověstně prostupovala až do morku kostí. Bázlivě přitiskl uši k temeni hlavy a rozničky se mu rozšířily hrůzou.
Nevěděl, jak dlouho tam takhle stál, avšak musela již uběhnout celá věčnost. Pak však uslyšel povědomý hlas, který jej probral s transu. Lišák s rybou! vzpomenul si a otočil se. A opravdu. Zpozdálí na něj hleděly lišákovy zlaté oči a zrzavá srst se leskla v jemných slunečnách paprscích. 'To víš, že si pamatuji!' vypískl téměř radostně. Prohlížel si jej, jako kdyby to byl jen výmysl jeho mysli, který by se rozplynul, jen co by do něj neopatrně drcnul tlapkou. Rudá lištička by sice byla příjemnější návštěva, ale tenhle lišák s rybou taky nebyl k zahození. Však ho tehda vyrval ze spárů smrti!
Bázlivým pohledem udělal krůček vstříc obří kouli zrzavých chlupů a zůstal na něj civět s mírně nakloněnou hlavou a očekáváním ve tváři. Hrudníček se mu nepravidelně zvedal a tělo třáslo zimou.

<< Arsenský les

Ťapkal dál, dál, krémovou lištičku za sebou jako stín. Nebo možná jako ocásek číslo dvě. Tak či onak byl rád, že se Rusalka rozhodla netrucovat a nyní mu dělala osobního bodyguarda - ano, jakýpak stín nebo druhý ocásek. Ona byla jeho bodyguard. Ta představa byla možná směšná, pravá dáma, zástupkyně miniaturních fenků, a dělat stráž Rubínkovi. Na druhou stranu... Rubínek byl možná o dost vyšší než ona, ale zdaleka ne o tolik, jak byli jeho vrstevníci. A ještě k tomu byl hubeňoučký, ustrašený a pěkný nekňuba, takže ochrannou tlapku vážně potřeboval.
Jak tak kráčel vpřed, zakousl se do něj mráz. Zachvěl se, každičký sval v těle mu ztuhl. Kolem jeho hubeného tělíčka kvílel nemilosrdný studený vítr a vločky kolem něj vířily rychle jako šípy, až měl pohled zamlžený a sotva viděl, kam šlape. Tenhle les by však poznal kdekoliv. Tady ztratil svoji věrnou rudou lištičku. Tu, jež ho chránila, i když by mu v té samé chvíli nejraději vyprášila ten jeho vypelichaný kožíšek. Bez ní se cítil podivně prázdný, jako by ztratil oporu. A že ji skutečně ztratil. Kdyby ji nenechal utéci, kdyby ji nerozzlobil, měl by parťačku na celý život. Jenže teď byla Setia někde s tou svojí skupinou a Rubínek až příliš daleko. Nebo ne? Existoval snad plamínek naděje, že by ji opět našel? Že by se jí... omluvil, i kdyř pořádně nevěděl za co? Odhodlaně vypjal hruď. Ať už ta šance byla sebemenší, on se jí pevně chytí a bude dělat všechno proto, aby ji neztratil.
Ohlédl se za Rusalkou. Zastavil. Setia tu teď nebyla, krémová lištička ano. Zasloužila si, aby ji neodsunul stranou jenom kvůli nějakému motýlovi, o něhož už stejně ztratil zájem. Nebo snad kvůli vzpomínkám na staré dobré časy strávené se Setií - ještě by panečku žárlila! Vyčkával. A možná, že se dokonce přitom jeho pysky zkroutily do nepatrného úsměvu.

//Zatím vidět nejsou, až po návštěvě Odette :)

Jeho ustrašený pohled se změnil v dychtivý. Mírně naklonil hlavu na stranu a zastříhal ušima. Dá mi jméno, rezonovalo mu v hlavince nedočkavě. Tedy ne, že by žádné doposud neměl. Jenže to bylo zapomenuto. Byl si jist, že kdyby zašátral v paměti, vzpomněl by si, ale pro tento okamžik bylo jméno, jež mu bylo dáno do vínku při narození, zahaleno rouškou tajemství. Tak rád by se o něj podělil, avšak minimálně pro tento okamžik netušil, jaká písmenka k sobě poskládat, aby tvořily to důvěrně známé, a přesto tak vzdálené jméno.
Nekňuba. Pomalu ochutnal to slovo na jazyku. Ta přezdívka se mu líbila. Byla zvučná. Nekňuba, nekňuba, nekňuba, problesklo mu ještě párkrát myslí, než se spokojeně posadil na zadek. Kéž by tak znal význam tohoto slůvka. Na druhou stranu - skutečně k němu nepasoval? V mnohých věcech přece jen byl trošku nešikovný, hlavně co se pokusu o interakci s cizími tvářemi týče. Tiše si odfrkl.
'To si piš, že ti rozumím!' dušoval se v duchu, ale ve skutečnosti nevydal ani hlásku. Tedy kromě dotčeného kníknutí, které doplnil o horlivé pokývání hlavy. Jestli nebyla krémová lištička hloupoučká, jistě jí dojde, že Rubínkovy uši dokázaly zachytit a identifikovat každičké její slůvko, jen to nebyl zrovna odborník na řečnění, a tak se musela spokojit s tím, že nic kloudného z něho nevypáčí.
Cizinku možná bavilo cizince provokovat, ale Rubínek se tedy nesmál ani trošičku. Přitiskl ouška k temeni hlavy a opět začal couvat. Z jeho hrdla vyšel tichý zvuk, něco mezi bojácným kňučením a varovným vrčením. Copak si ještě ta holka nevšimla, že nechtěl, aby se k němu tak lísala? Copak neznala pojem osobní prostor? Bylo tak složité s ním konverzovat bez toho, aby se na něj nelepila jako nějaká pijavice?
Náhle přes jeho tvář přelétl jemný stín. Rubínek zdvihl hlavu. Motýl. Malý ztracený krasavec laškovně poletoval těsně nad jeho čumáčkem a křídly třel o sebe. A to by to nebyl Rubínek, kdyby tomu motýlímu vábení odolal. Však kolik míst už musel tenhle podivný druh ptáka již navštívit, kolik světů musel znát. Zajisté by mu prozradil spoustu zajímavostí. A tak začal ťapkat jeho směrem, jako by zapomněl na lištičku, co si soudě dle všech těch výrazů a elegantních pohybů hrála na nějakou dámu z prestižního filmu. I když ve skrytu duše doufal, že půjde za ním jako ocásek, neotočil se na ni a ani ji pohledem nevybídl, aby jej následovala. V jeho srdíčku bylo prázdno - chtěl někam patřit, chtěl pochopit tento složitý svět, a k tomu potřeboval druhé. A možná by i překousl, jak strašně ta cizinka žadonila po tom, aby byla v jeho blízkosti. Rudý lišáček se zvesela proplétal mezi stromy, dokud se před ním nerozprostřel další les.

>> Motýlí les

Pozoroval krémovou lištičku zvědavým, ostražitým pohledem a uši měl přitom našpicované, aby mu neunikl jediný zvuk. Stromy tiše šeptaly slůvka, jimž nerozuměl, a mezi spletitými větvemi, které natahovaly své pařáty, aby chytily nebohou duši do svých spárů, se ozýval tenký hlásek meluzíny. Až s úctou naslouchal té tichounké melodii. Jestlipak meluzína zná historii, v té pravdivé, nezkreslené podobě? Jestlipak kvílela mezi stromy, když jsem byl ještě malý a bezbranný lišáček, co sotva vykoukl na svět? pomyslel si, jeho myšlenky se opět začaly ubírat k něčemu, co vlastně nebylo ani trošinku podstatné, ale pro Rubínka mělo větší cenu než nějaké poklady.
A když se opět vrátil z toho snového světa, což mohlo být jen po několika vteřinách, jež však připomínaly celé věky života ve sladké iluzi, zjistil, že lištička tu stále byla a nepřestávala jej pozorovat svýma korálkovýma očima, které si ho možná měřily docela přátelsky, ale... Co si jako myslíš, že děláš? zasyčel v duchu a naježil se. Zcela nečekaně vstoupila do jeho osobního prostoru - nebyl však ani tak vzteklý, že stačí tak jeden, dva krůčky a nalepí se na něj jako nějaká pijavice, nýbrž jej opět zachvátila panika. Jako kdyby jej nějaká neviditelná síla stáhla pod vodu a jeho plicím se nedostávalo vzduchu. Strach jej dočista ochromil, ale přesto setrval na místě a jen vyděšeně pozoroval lištičku, co dalšího udělá. Pak střihl ušima, a pomalouču se otočil, někam do dáli. Stýskalo se mu. Po Setii, po zrzkovi. Jenže ti dva si váleli šunky bůhvíkde. Srdceryvně si povzdychl a zakňučel.

Jeho oči nervózně těkaly ze strany na stranu a hrudníček se zprudka zvedal. Když slova krémové lištičky opustila její hrdlo, střihl ušima. Bylo tedy jasné, že ji slyší - co zatím však jisté nebylo, zda umí mluvit. Rubínek si byl vědom, že to umí, ale jeho jazyk už byl zase svázaný. Neschopen slova jen zoufale kníkl a přikrčil se, aby v případě, že by se fenek rozhodl zaútočit (na což soudě dle drobné stavby těla moc nevypadal), to tak nebolelo. Nechtěl si z tohoto setkání odnést modřiny ani kousance. Vypadalo to však, že podobný názor má i lištička - Rubínek přemítal, zdali se nestane její večeří, a krémová soudě dle nedůvěřivého výrazu myslela přesně na to samé. Oba dva se báli, ale rudý lišáček byl rozhodně ten, kdo měl nahnáno mnohem, mnohem více. Cizí lišky byly zkrátka zvláštní stvoření, jimž nerozuměl a možná, že ani rozumět nechtěl. Nebo spíše - prahl po tom stejně, jako jedinec jdoucí na poušti prahne po vodě, ale nevěděl, jak toho docílit. Jak jednou provždy zničit tu bariéru, která mu bránila v tom, aby cizince chápal, a konečně zapadnout do tohoto komplikovaného a prazvláštního světa plného divných pravidel.
Nekouše. To bylo příjemné slyšet! Rubínka to trochu uklidnilo, jeho dech již nebyl tak přerývaný, avšak stále rozhodně neplánoval lištičku obejmout a jít s ní vstříc zářným zítřkům jako dva nejlepší přátelé. S Méwim by se klidně na takovou pouť vydal, ale s naprostou cizinkou? Ani ho nehne. I on se po chvíli posadil do sněhu. Ta přikrývka byla možná měkoučká jako bavlna, ale studená jako led. Otřepal se a na moment si pomyslil, že by se zase vyšvihl na všechny čtyři - neb lepší, když ho studily tlapky, než zadek, protože to byla stále větší plocha, ale nakonec sedět setrval. Naklonil hlavu na stranu a zamyšleně krémovou lištičku pozoroval.

Krémová lištička udělala hned dvě zásadní chyby, jež donutily Rubínka cosi nespokojeného zabručet (samozřejmě hned poté co udělal bojácný krok vzad a začal se třást při pohledu na cizí tvář) a v jeho měděných očích se mihla jiskérka hněvu. Za prvé - nikdy, opravdu nikdy neoslovujte Rubínka slovy ‚Hej, ty'. Bylo přirozeně složité najít jiné alternativy, když se rudý lišáček nesvěřoval se svým jménem, nehledě na to, že jen tak si ho krémová lištička z prstu vycucat nemohla, ale stejně. Nebylo to milé. A za druhé - nezjevte se v moment, kdy se možná cítí osamělý, ale stejně si přeje zůstat sám. Protože všechny lišky jsou určitě krvelačné bestie, které ho zakousnou, v tom lepším případě si z něj udělají rohožku!
Chvíli otupěle zíral do jejích korálkových černých očí, načež hrábl packou směrem k čumáku, jako by si chtěl poupravit neexistující, imaginární brýle. Pak tlapku opět spustil volně na zem, naklonil hlavu na stranu a střihl ušima. Ta lištička voněla docela zajímavě, vypadalo to, že procestovala pěkný kus světa, než se dostala sem, ale rozhodně podle toho nepáchla. Vlastně něco na jejím pachu ho nutilo se neschovat jako želva do krunýře, jen co zavětří nebezpečí, a poodhalit její tajemství. Úplně to nebyl typ liščí dámy, z níž by si mohl udělat chůvu, protože přece jen, na to byla až příliš maličká, ale což. Setia též nebyla kdovíjakým velikánem, a ta svoji pozici chůvy plnila víc než dobře. Ah ano, Rubínkovi se opět po rudé lištičce zastesklo. Zařekl se však, že se jí nebude trápit. Prudce zavrtěl hlavičkou.
Cestuješ? Jeho myšlenka však neopustila jeho hlavu, a tak krémová zástupkyně fenka, pakliže neuměla číst myšlenky, musela jen hádat, na co se jí ptal. V jeho očích už však minimálně nepoletovaly ty zlověstné jiskřičky, vlastně se v nich zračila i jistá přívětivost. Jedno však bylo jasné - možná byla menší než on, ale bál se jí. Strach jej zase zahnal do úzkých. A tentokrát tu nebyla ani kuna, aby s ním bojovala proti jeho vlastním démonům. Méwi se jednoduše vypařil. Asi měl na tu novou Rubínkovu společnost vyhraněný názor.

<< Loviště (Kasperské)

Jeho cesta na sever nebyla příliš dlouhá. Vlastně šel jen kousíček, ale protože byl promrzlý, přišlo mu, že to jest celá věčnost. Nad hlavou mu zářil měsíc a hvězdy se kolem něj naparovaly a soupeřily o to, která je ta nejpůvabnější, která si zaslouží jeho největší pozornost. Rubínka však jejich hašteření nezajímalo. Byly sice krásné, to ano, ale nebyly mu schopny dát to, po čem v tento moment tak zoufale toužil - teplo. Kdyby tu tak byla Setia, ta by zajisté věděla, co dělat! Vzpomínka na rudou lištičku mu v mysli vytanula, když na ni nebyl připravený. Byla o to bolestivější a zoufalejší. Chyběla mu. A co takový zrzek, jehož jméno ani neznal? A jestli mu ho lišák do oušek pošeptal, tak se z jeho mysli již stihlo vytratit. Cítil se sám, samotinký na celičkém světě. Ta samota na něj dopadla jako tlustá deka, z níž se nemohl vymotat, ať dělal, co dělal. Ještěže že tu měl po boku alespoň tu malou kunu, která se na něj zrovna dívala zkroušeným pohledem. I beze slov a myšlenek vycítila, že se Rubínek cítí... rozpolcen na tisíce drobných kousíčků, které by neslepilo ani to nejdražší a nejskvělejší lepidlo. Méwi kníkl a drbl do lišáčka čumáčkem v naději, že jej rozveselí. A Rubínek se po chvíli skutečně pousmál. Byl to jen drobný úsměv, nejdrobnější úsměv ze všech drobných úsměvů, ale znamenal mnohé. Však on měl domov. Měl Méwiho, svého brášku. Jenže když se nad Saeron sneslo temno a zastínilo mu mysl, v ten moment se začal sžírat smutkem a zapomněl na všechnu krásu. Ale tentokrát už nezapomene.
Společně si to doťapkali až na samotný okraj země saeronské, do listnatého lesa, v jehož srdci zurčil vodopád. Zastavili se a nechali se hýčkat tím uklidňujícím tichem, které doprovázel jen zurkot vody. Příjemný a monotónní.

Na Kasperském lovišti oživla dávná kouzla. Šedé mraky na obloze se rozestoupily, vytratily a vládu nad oblohou převzaly hvězdy zářící jako tisíce démantů. Pohled na zářící inkoustově černou oblohu, jež se naskytl Rubínkovi, když pootevřel oči a zdvihl hlavu, byl magický dechberoucí. Už i kuna se probouzela a s nově nabytou silou se jala chytat do tlamičky malé sněhové vločky, které tichounce brouzdaly nocí. Na jazyce studily, ale dle kuny to byla zábava, chytat ty nevinné tvorečky do tlamy a na jazyku z nich udělat prachobyčejnou vodu.
Rubínek to pozoroval s hlavou mírně nakloněnou na stranu a ocasem volně podléhajícím gravitaci, občas kmitajícím ze strany na stranu. 'Pojď, bráška.' Lišáčkova tlama se ani trochu nepohla. A přesto malá kuna nechala vločky vločkami, ještě poslední rozpustila v tlamičce a pak odevzdaně přiťapkala ke svému pánovi. 'Je zima, musíme se ohřát,' broukl Rubínek a upřeně se podíval svému společníkovi do očí. Méwi nevypadal promrzle, ale zato z lišáčka div nebyl rampouch. Schrupnout si takhle v zimě na volném prostranství, bez toho, aby se ukryli někam do dutiny mezi stromy, se ukázalo jako nepříliš povedený nápad. Drkotal zuby a vážně měl pocit, že je z něj rampouch. Nebo sněhulák. Musel se ohřát dřív, než se z něj fakt ten led stane!

>> Arsenský les

Malá kuna byla i s rudým lišáčkem spokojena. Veverka možná nebyla rovna velkolepé hostině, ale na zahnání toho největšího hladu stačila - nehledě na to, že Alariovu tělíčku stačilo jen poskrovnu živin pro nasycení a funkčnost těla. Svalil se do trávy, ocas obmotal kolem tlapek a s přimhouřenýma očima pozoroval malou kunu, jak očichává poslední zbytečky kořisti. Na tenkých kůstkách však už visely jen droboučké nitky masa, jež se Méwi nakonec ponechal na svém místě a místo toho doťapkal k lišáčkovi. Schoulil se mu těsně pod hlavou a Rubínek na to reagoval prudkým trhnutím. Nebyl zvyklý na fyzický kontakt, ale po chvíli se uklidnil. Méwi jej neděsil. Dával mu pocit bezpečí a domova. A když se oběma pomalu klížily oči, Rubínek naslouchal Méwiho dechu a v ouškách malé kuny naopak bylo lišáčkovo srdce. Takhle to mělo být. Byly jeden dech a jedno srdce. Lišáček a kuna.

<< jezero Arges

Sněhová nadílka křupala pod osmi tlapičkami... ptáte se, že snad Saeron navštívila nějaká podivná lištička? Ale kdepak, to Rubínek si to štrádoval zasněženou krajinou a pod nohama se mu přitom plet jeho nový věrný přítel, jeho druh, s nímž se necítil tak prázdně. Malá kuna kolem něj poskakovala a v tmavě čokoládových kukadlech mu poskakovaly rozverné jiskřičky. Chlupatá, roztomilá příšerka neohrabaně poskakovala okolo rudého lišáčka, občas popoběhla o kousek dál a hupsla do sněhu, díky čemuž ji Rubínek na moment ztratil z dohledu. A pak se jako blesk opět Méwi vyřítil a roztomil přitom krčil čumáček. 'Ty jsi mi ale kvítko,' pomyslil si lišáček a odhrnul pysky v drobném úsměvu. V těle se mu rozlévala radost a dočista jej pohlcovala - nebyl to však pocit tíživý. Radost byla tak... krásná a sladká.
Kuna mu sice neodpověděla, zdali mu podá pomocnou tlapku při lovu, ale následovala jej, což bylo dobré znamení. Společně došli až na známé Kasperské loviště, které bylo stejně jako zbytek Saeronu zahaleno do bílé pokrývky. Oběma nebohým dušičkám mrzla těla, nosy měly jako rampouchy a sami se již pomalu stávali takovým jedním rampouchem. Rubínek na tom však byl mnohem hůře, protože narozdíl od malinké kuny neměl takový svůj osobní huňatý kabátek - Méwiho srst totiž byla hustá, kdežto ta lišáčkova byla spíše vypelichaná.
V dálce lišáčkovy měděné oči spatřily malého zajdu. Byl to jen pomíjivý okamžik, neboť se ten ušák ztratil ve věčném sněhu dříve, než si ho stačil pořádně prohlédnout a uvědomit si, že to nebyl jen klam. Ale Méwi očividně viděl to samé. Malá kuna se však příliš netvářila na to, že by si měla pochutnávat na králičím mase, to už by raději držela hladovku. Ale taková veverka, na té by si smlsla ráda, jenže ta tu zrovna k mání nebyla... ale kdeže! Támhle jedna utíká! Spustila se ze stromu jako nějaký hbitý pavouček a poskakovala po zasněžené zemi. Rubínek střihl ušima a porozhlédl se okolo. Králík byl ten tam, zajisté by se načekal, než by se mu zase ukázal - a jestli vůbec. A taková veverka by mohla potěšit i mladou kunu. Lovci se tedy vydali na lov.
První šel Méwi. Přece jen byl menší než lišáček, a tak se mnohem spolehlivěji skrýt před zraky nebohé veverky. Její zrzavá srst na sněhu jen zářila. Míhala se jako šmouha a ocáskem pročesávala vzduch. V jeden moment zdvihla čumáček k nebi, na kterém se kupily naoranžovělé mráčky, z nichž občas pokradmu vykouklo sluníčko, a zavětřila. Nepřátelé na obzoru! Její alarmy se zběsile rozkřičely a pud sebezáchovy jí velel, aby se okamžitě vydrápala na nejbližší strom a schovala se dřív, než se stane snídaní dvou lovců, vskutku netypických přátel - lišky obecné a kuny lesní. Jenže to už se u ní zjevil Méwi a výhružně na ni syčel, skoro jako nějaký pořádně rozohněný had. Veverka jej chvíli pozorovala skelným pohledem, neschopna pohybu. Nohy jí zdřevěněly a jako socha stála jen metr před kunou, co se na ni stále zlověstně zubila a ježila přitom srst. Když se zrzečka konečně vzpamatovala z počátečního šoku a otočila se na patě, na scénu se přiřítil Rubínek. S vyplazeným jazykem a prudce se zvedajícím hrudníčkem se po ní ohnal tlapkou a zasáhl - drápky se zaklenuly do nebohého tělíčka veverušky. Méwi to všechno pozoroval s vševědoucím výrazem, připraven svému druhovi pomoci, pakliže by to bylo nutné. V tichosti jej povzbuzoval a rentgenovým pohledem sledoval jeho počínání.
Když Rubínek zaklenul své drápy do své kořisti, veverka sebou prudce škubla a vyjekla. Její vřískot byl plný strachu a bolesti a lišáčkovi, neb nebyl žádný necita, se přitom rozkrvácelo srdce. Na druhou stranu, on byl predátor - nemilosrdný predátor, který musel zabíjet, aby se nasytil. A protože nebyl masochista, rozhodl se trápení veverušky ukončit rychle. Otevřel tlamičku, zaklenul ostré zoubky do jejího hrdla a trhnul hlavou. Zvířátko se naposledy otřáslo a pak se jako hadrová panenka sesunulo k zemi. Oční víčka pevně přitisknutá k sobě povadla a hrdélko opustil poslední výdech. Kasperské loviště zahalil příkrov smrti, a zároveň sladkého vítězství.
Rubínek se se smutnýma očima dal do jídla, následován vyhladovělou kunou.
'Děkuju ti, bráško.'

Pouto mezi rudým lišáčkem a malou roztomilou kunou bylo téměř hmatatelné. Jako by se odněkud z té záplavy vynořily nitě, které by je svázaly a učinily nerozlučkou dvojkou. Rubínek cítit podivný klid, a přesto, že zprvu měl v krku knedlík a srdce mu divoce tlouklo, ten pocit se brzičko rozplynul jako pára nad hrncem. Zvědavě na malou šelmičku kulil měděné oči, fascinován jejími myšlenkami, které mu tu a tam probleskly hlavou.
'Budu tvým rádcem a pomocníkem,' zazvonilo mu zrovna v uších. Střihl jimi a udělal krůček vpřed. Ta kuna musela být kouzelná, když mu uměla šeptat do oušek to, co jen měla na srdci, a ani u toho nemusela pohnout tlamičkou. Pomaloučku doťapkal až k ní a sklonil se. 'Mám hlad a je mi zima,' zakňoural a pohlédl na šelmičku pohledem plným zoufalstvím. 'Když jsi tedy ten patron, pomůžeš mi najít něco k snědku?' škemral. Hrudníček se mu rychle zvedal a ocásek tančil ze strany na stranu. Pak se rozešel pryč, pohled mladé kuny v zády. Slyšel, jak za ním ťapká ve sněhu.

>> Kasperské loviště

Ťapkal ve sněhu, nožky už měl skoro unavené. Ušel sotva pár metrů, ale když jste zakrlí jako trpaslík a máte se brodit závějemi sněhu, je to pořádná dřina - Rubínek by vám o tom ostatně mohl vyprávět, kdyby se mu tedy nesvázal jazyk pokaždé, co měl ze svého hrdla vydrat nějakou smysluplnou hlásku. Konečně se před ním ta záhada zjevila. Malá kuna si jej prohlížela jiskřícíma korálkovýma očima, ale nejdříve ze všeho se k němu samozřejmě musela dostat, aby je nedělila jeden pořádně velký sněhový kopec. Rychlostí blesku se k Rubínkovi tedy dohnala a kdepak, že by brala v potaz osobní prostor. Lišáček tedy poněkud ustrašeně uskočil, jednak aby ji ta střela nesejmula, druhak aby se na něj nenalepila jako klíště - protože on neměl rád, když se na něj někdo lepil -, a chvíli na ni koukal z poměrně úctyhodné vzdálenosti. Pak se však opět odhodlal přijít blíže, chviličku poté co mu hlavou proběhla myšlenka. Myšlenka, která však nepatřila jemu.
Překvapeně štěkl a hlavičku naklonil na stranu. Očka měl vykulená v nechápavém výrazu, tlamičku jemně pootevřenou, přičemž se mu vrchní pysk nepatrně třásl. Nervozitou i zimou. Pak pomaloučku kývl. Ať už byl ten patron kdokoliv, byli spolu očividně nějak propojení. A znal jeho jméno. Tak to určitě musel být přítel, no ne? Ale co když... Rubínek se však vlastně ani nebál. K malé kuně cítil přirozené pouto, které ho k ní táhlo jako silný magnet. I přišel tedy ještě blíž a na tváři vykouzlil drobný, přesto však upřímný úsměv.

Bohužel, liška šedá se před Rubínkem nezměnila ani v jídlo, ani v teploučkou deku, do které by se mohl zabalit. Začalo ještě přituhovat, sněhové vločky teď pomalu klouzaly po obloze a studily ho za krkem. Vánoční nadílka byla tu, a kdykoliv udělal jen nepatrný krůček před ve snaze zjistit, zda na obzoru není něco, co by stálo za prozkoumání (bohužel nebylo), nožka mu zmizela v té bílé vatě. Sníh znal, ale nelíbil se mu. Kdepak. Vločky třpytící se jako démanty, které se pomaloučku snášely z cukrových nadýchaných mráčků, možná byly kouzelné, ale bílá pokrývka studená jako led již tak magická nebyla. Smutně popotáhl a schoulil se do klubíčka. Jeho srst zajisté nebyla stavěna na mrazy, a tak se mu vůbec nelíbilo, že se mu přímo za krkem rozpouštěly vločky, a nejen to - zachytávaly se úplně všude. Nejdříve si přišel jako v pohádce, že je tak krásně zasněžený, jenže pak se ty vločky začaly rozpouštět a odhalily svoji pravou stránku - nemilosrdně studenou. Udělal krůček vzad a měděný pohled mu mimoděk zabruslil někam do dáli, kde se mihla hnědá srst maličkého tvorečka. Lišáček tázavě naklonil hlavičku. Kdopak to jen vyskakoval z té sněhové nadílky a běžel vstříc k němu? Přimhouřil očka a pomalu se vydal vstříc té záhadě.


Strana:  1 ... « předchozí  2 3 4 5 6 7 8 9 10   další »


Uživatel