Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 12

Lorenzův rozhovor s elegantní bohyní oděnou do bílého šatu zůstával Rubínkovi záhadou, a tak to i bylo správné. Rubínek nechtěl narušit lišákovo soukromí, a tak se ani neptal, co svými slovy bohyně myslela – ač ono pokušení znát v něm divoce tepalo. Teď, když jeho tlamička už nebyla zavřená na sto západů, se zdálo tak snadné ptát se! A ono to vlastně bylo snadné, tázání otázek. Ne vždy však bylo snadné najít na ně odpovědi, ač kolikrát ležely přímo před nosem. To, co bylo leckdy zjevné, liščí oko – a vlastně oko jakékoliv bytosti – přehlíželo, jako by snad na tom místě byla jen pustá planina či nekonečná černota. A přitom se tam jako diadém třpytily ony kýžené odpovědi. Ale ne, liščí oko ani na kratinký moment nepohlédlo tam, kde by uzřelo to, po čem pátralo, neboť bytost často pátrá po složitých mechanisme tam, kde nejsou. A naopak; něco se zdá být jednoduché a jasné, a najednou bum!, liška dojde k uvědomění, že to vlastně až tak prosté není. Ach, ten život byl vážně komplikovaný, onen mechanismus složitý, a najít všechna postrádaná kolečka a matice, aby dohromady tvořily jako hodinky šlapající systém, který držel svět pohromadě, to bylo jako hledat jehlu v kupce sena!
Váhavě přišel blíž a nedočkavostí si oblízl čumák. Srdce mu v hrudi tlouklo, jako by mu chtěla prorazit žebra a vyskočit z ní ven. Jak byl asi v božských očích viděn? A bude se její Rubínkova představa shodovat s tou, již si žádá i lišáčkovo srdce? Kdyby si měl vybrat, jaký by chtěl být, co by si vybral? Mohutná liška se srstí hebkou jako hedvábí a srstí černou jako noc? Drobná liška se sněhově bílou srstí a elegantními křivkami? Nebo by mu stačilo, jak sama Odette pravila, být tím, kým jest nyní – lišáček s rudou srstí a měděnýma očima –, a jen toužil dát svému vzhledu to pomyslné koření, jež by s obyčejného lišáčka udělalo lišáčka k sežrání – jen hlavně ne doslova?
Odette jistě moc dobře věděla, co si srdce rudého lišáčka žádalo, a tam, kde sám Rubínek tápal, ona dokázala číst mezi řádky. Jistě naplní jeho nejniternější představy a rudý lišáček bude tím nejkrásnějším na Saeronu! Tak, přesně takto to bude! Jaká nádherná představa! Možná moc utopický. Ale mezi sny a realitou byla hranice tenční než nit; a nit nebylo nemožné přetrhnout.

Přimhouřenýma měděnýma očima pozoroval každičký ladný pohyb bohyně. Ještě stále nedovedl vstřebat ten okamžik, že skutečně zavítal do ledového paláce bytosti, jež nebyla smrtelníkem jako on sám. Cítil štěstí toho okamžiku, neb ne každá liška saeronská měla tu příležitost popovídat si nad šálkem čaje se samotnou bohyní, stejně jako tíhu zodpovědnosti, co vzal na svá bedra. Stačil by jeden jediný pohled, který by se Odette nelíbil, jedno jediné slůvko, jež by Odette vnímala jako příliš pyšné či urážlivé, a mohla by se strhnout válka mezi světem pozemským a tím, který ležel ve světě nehynoucí fantazie a kouzel. Přišel tu sám za sebe, jako onen pohublý drobný lišáček, jenž se snažil pochopit ten složitý svět, ale svými činy by mohl rozhádat celé pokolení.
A on přitom nechtěl věčné hádky a rozepře, chtěl jen pochopit tenhle svět. Svět, který by klidně mohl připodobnit k labyrintu, a ani by se nemýlil.
Labyrint se snad mohl nějakému odvážlivci zdát jako jednoduchý k překonání, stačilo si věřit a mít kapku štěstí, ale ve výsledku byla ona cesta mnohem složitější a náročnější. A přesně takový byl i svět. Zdánlivě jednoduchý, ale pochopit všechny jeho mechanismy, pochopit každou součástku v něm; rozluštit záhadu, proč se střídá roční období, proč někdy svítí sluníčko a jindy prší, proč je někdy svět nespravedlivý - to si žádalo skutečnou kuráž. Natož pak pochopit ty, kteří onomu světu dávaly tu pomyslnou fazónu. Pochopit všechny lišky a lišáky, každého upečeného z jiného těsta, s jinou tváří a odlišnou duší. S odlišnými přáními, různorodým posláním. A být přesně takový, aby jako poslední dílek skládačky zapadl do toho složitého světa, to bylo přesně to, co Rubínek nedokázal. Nechápal svět a on nechápal jeho. Mohl však někdo skutečně říct, že mu rozumí? A že svět na oplátku rozumí jemu?
Ani bohyně krásná jako tisíce růží a plná nebezpečí jako jejich trny nemohla malému lišáčkovi pomoci. A vlastně to bylo spravedlivé. Každý musel sám vyřešit ten složitý matematický příklad, po jehož vyřešení dávalo vše smysl. A možná, že na to ani žádné složité vzorce nepomohou. Svět byl zkrátka tuze zvláštním místem a jeho obyvatelé byly ještě větší záhadou.
„Změnila jste mého přítele Lorenza. Zprvu jsem se bál, má paní, že z vašeho ledového paláce odchází potrestán, víte? Byla to však jedna z mála věcí na tomto světě, kterou jsem pochopil docela rychle; můj přítel se cítí svobodnější, lehčí a odvažuji si i říci, že je i o liščí krok blíže k tomu, poznat sebe sama. A já bych si přál to samé.“ Písemno po písmenku, slabiku po slabice, slovo po slově, větu po větě. Jeho hlas se třásl jako osika a vypadalo to, že se za chvilku zlomí vedví jako strom, kterého proklála nemilosrdná ruka blesku při divoké bouři. Přesto však řečnil dál, bojácně a odhodlaně zároveň, s otevřenou myslí a rozevřeným srdcem. Tak, jak ho to Lorenzo učil.

Bázlivě, s oddaností pozoroval každičký elegantní pohyb bohyně. Jak jí jen tu eleganci záviděl! A ten nádherný, lesklý huňatý kožíšek! O něčem takovém si Rubínek mohl nechat jen zdát. Nemusel se mu zdát sen, klidně si to mohl představovat, i když bděl, ale tak či onak by to nic nezměnilo na tom, že jeho kožíšek by mu rozhodně ani jedna lištička nemohla závidět. Snad jen tu krásnou rudou barvu, to jediné by se dalo považovat za štěstí. Na barvu svého kožíšku byl náležitě pyšný!
Zakroutil hlavou a nesměle sklopil hlavu. Jakpak jen mohl vědět, co volá jeho srdce, když nedokázal pochopit ani samotný svět? Pochopit svět tam venku bylo pro Rubínka tuze těžké, ale zdálo se mu, že pochopit sám sebe je ještě mnohem těžší. Bylo to jako vydat se po žhavých uhlících, jako přeskočit mílové kopce, jako ponořit se do hlubin oceánu a najít skryté poklady. Marné, nemožné. Nebo se mu to jen zdálo? Možná, že vyslechnout si tu píseň, již jeho divoce tlukocí srdíčko tiše zpívalo, nebylo tak složité. Možná, že jen nevěděl, jak sám sobě naslouchat. Nevěděl, co si přát. Nechtěl být moc skromný, netoužil však mít čumáček až příliš nahoru a přát si hory doly, které si nezasloužil. Sláva a bohatství takhle z dáli chutnala sice báječně, jako slaďoučké víno, ale věděl, že mnohem více jej lákalo teplo domova a hřejivá náruč nejbližších.
Obyčejný a obnošený. Ano, to by sedělo. Rubínek nutně netoužil po tom, aby mezi svými bratry a sestrami vynikl nevšedností svého kožíšku, že by ho měl třeba fialový nebo zelený nebo modrý, ale kdyby měl třeba hustější a hezčí srst, to by to bylo panečku príma! Mohla mu i však něco takového bohyně krásy a elegance splnit? Zapochyboval, přičemž váhavě zdvihl černou tlapku do vzduchu a nechal ji tam takhle pár vteřin, jako by zamrzl v čase či se z něj stala kamenná socha, jež jen upřeně hledí před sebe, oči jako korálky bez života. Pak se však probral z toho momentu transu a do plic nasál odhodlání a kuráž. Tlapku opět položil a rozťapkal se blíž k bohyni, jeho kroky již nezněly tak bojácně. Tiše se rozléhaly zimním královstvím. „Nepřišel jsem, má paní, dělat vás společnost, ač věřím, že vy bystě mě chápala lépe než okolní svět, protože umíte číst duše jako z otevřené knihy,“ ozval se náhle jeho sopránový hlásek, tenký jako nit. Zatřásl se. Že by skutečně ještě mluvit nezapomněl? Uvědomil si však, že to očividně bylo jen kouzlo, které pomine, jen co opustí brány tohoto dávno zapomenutého paláce. Musel nově nabytou schopnost využít na maximum, vyždímat z ní každičké slůvko, každou jednu slabiku. Hovořil tiše, jeho hlásek se třásl, jak se jeho hlasivky již dlouho, tuze dlouho nerozkmitaly. „Přál bych si být víc světem pochopený a sám lépe chápat svět. To mi však splnit nemůžete, viďte, má paní?“ řekl a měděnýma očima těkal z jednoho rampouchu na druhý. Zaposlouchal se do tlukotu svého srdce. Stále netušil, o čem tak něžně a tajemně zpívá.

Bohyni očividně neuniklo ani tichoučké zašustění, ani jeden jediný nádech či úder srdce. Sotva se rudý lišáček před bránu jejího ledového království postavil, už tu byla, aby jej vřele přivítala. Rubínek bázlivě sklopil hlavu a vyloudil zvuk, který snad měl být pozdravem. Úplně nepřemýšlel o tom, jak se bude z bohyní dorozumívat, ledaže by se jí nějakým zázrakem podařilo rozvázat jeho jazyk a nechat jeho bázlivost rozplynout se jako ranní mlha. Těžko říci, zda to ale bylo v jejích silách, ač si samozřejmě Rubínek nedovoloval pochybovat o její moci, a tak holt musel lišáček doufat, že mu odpustí, když si s ním moc nepopovídá. On by si třeba rád popovídal, ale většinou - co většinou, vždycky - mu bylo příjemnější, když zůstal jen u řeči těla a nějakého toho zakňučení, aby se neřeklo. Už si ani nepamatoval, kde ztratil svůj líbezný, vysoký hlásek, a ani nevěděl, zda by jej rád opět nalezl. Nebyl by to po té dlouhé době nezvyk, začít opět hovořit?
Inu, jak tak nad tím vším přemýšlel, ani si pořádně neuvědomil, že ho jeho tlapky samy nesou a poslušně následuje bohyni s chůzí ladnou jako laňka do jejího skromného paláce. Musel obdivovat tu krásu. Zima byla zvláštním časem, někdy líbezná a jindy krutá, ale teď se mu panečku líbila! Ty blyštivé stropy, ty blyštivé sloupy, ty nádherné závoje vloček! Bohyně však očividně neplánovala lišáčka provést svými komnatami, a tak se musel Rubínek spokojit s tím, co viděl, hned co vstoupil do paláce a udělal pár krůčků vpřed. Tedy ne, že by té krásy bylo málo!
Opatrně se posadil, rudou oháňku s bílou špičkou obtočil kolem předních tlapek a zastříhal ušima. 'Děkuji ti za přivítání, Odette,' nechal se slyšet, doufaje, že bohyně uslyší jeho myšlenky a nebude jí vadit, že na ni za celé jejich setkání ve skutečnosti nepromluví ani hlásku. Rubínek již byl takový a i bohyně se s tím musela chtě nechtě smířit.
Měla na něj věru zapeklitou otázku... co si jen přál? Jak zněla jeho nejniternější přání? Voněla snad po dálkách, po dlouhých cestách neznámými kraji? Nebo snad teple a něžně po domovu? Chtěl být všemi opěvovaným lišáčkem, nebo mu ke štěstí stačila jen hrstka přátel? Sám v tom měl guláš. A doufal, že mu s tím bohyně pomůže.

<< Šeptavý les

Inu, Odette očividně nebylo souzeno užít si chvilku klidu, neb do jejího skromného království zavítal i vyhublý lišáček se srstí rudou jako tisíce rubínů a očima jako dvě měděné korálky. Ozvěna jeho kroků se v tiché melodii nesla tím nejzazším cípem lesa plného šepotání, v němž odnepaměti žila sama magie - a tam, kde sídlila magie, obvykle sídlili i její strážci; bohové.
Pod tlapkami sténala bělostná sněhová pokrývka, jak tak si razil cestu vinoucí se mezi štíhlými stromy, hledaje cestu za štěstím, která však možná byla jen sladkou iluzí. Zdálo se mu, že chodí v kruhu, že se jako ztracené mládě potácí světem plným děsivých nočních můr, a bude takhle bloudit dál, dokud neztratí smysly a nepřemůže jej vyčerpání. Možná, že to celé byl pošetilý nápad, říkal si v duchu Rubínek. Možná, že se mnou bohové nechtějí mluvit, a tak se budu moci do krve snažit, ale nenajdu ani jeden jejich chlup, natož aby mi pak splnili má přání, přemítal dál, jak se ho zmocňovala panika. Tiše, zoufale zakňučel. Kde teď jen byl Lorenzo, aby malého lišáčka ochránil od světa zlého? Rudý lišáček se však snažil nepropadat panice, nepoddat se těm nenechavým, tíživým myšlenkám. Přidal do kroku, oháňka mu švihala ze strany na stranu jako bič. Jak to jen Lorenzo říkal? 'S otevřenou myslí, rozevřeným srdcem', tak to bylo! vytanulo mu na mysli rázem a v jeho srdci zahořel droboučký plamínek naděje. Zaposlouchal se do tiché písně větru pějícího i věčné zimě, načež ten tenounký hlásek utichl, podobně, jako když zuří bouře a náhle se přeženě stejně rychle, jako přišla. Ticho však brzy zahnal další šeptavý hlásek. To však nebyl ani pějící vítr, ani ty cizí hlásky, co na něj hovořily, když do Šeptavého lesa zavítal prvně, což nebylo ještě ani den. Rubínek slyšel volání svého srdce. Naslouchal svým nejniternějším přáním, a neviditelný kompas v jeho duši jej zavedl až tam, kde se jeho přání mohla stát skutečností. Zjevil se před palácem bohyně. Neodvážil se však vstoupit, dokud jej bohyně sama nezavolá k sobě. A tak trpělivě čekal a v jeho žilách proudila bázlivost snoubící se s nedočkavostí.

Ještě pár dnů zpátky si Rubínek myslel, že je zimě konec a konečně světem zazní písně jara, ale jak to teď vypadalo, počasí hodlalo stále dokola zpívat tu starou známou píseň o zimě a obyvatele saeronské sužovat chladnými rány a ještě chladnějšími večery. Teploty se sice nepohybovaly míle pod bodem mrazu, ale i těch pár stupínků pod nulou se nepříjemně lišáčkovi zakusovalo do kožíšku - jeho srst totiž rozhodně nesloužila jako měkoučká hřejivá deka, která by jej držela v teple, jak tomu bylo u ostatních lišek. Kdepak. Jeho srst byla jen na okrasu. Ač - i o té kráse by se dalo polemizovat.
Blankytnou modř nebe hyzdili šedí beránci, kteří však rozhodně nebyli roztomilí. Kazili celý půvah oblohy a svět kvůli jejich zamračenému obočí působil tak smutně! A hříšné mraky nedokázaly zamaskovat ani jemňounké vločky, co se sypaly z nebes. Kdepak. Ty ještě podtrhávaly tu mrazivou, smuteční atmosféru. Kdy jen vykoukne jaro a skřivan začne zpívat?
Rudý lišáček horlivě naslouchal svému společníkovi, měděné oči těkajíce ze strany na stranu a prohlížejíce zrzavého lišáka oděného do zbrusu nového kabátku. Vyprávění o bohyni rezonovalo Rubínkovi myslí, v žilách se mu rozproudil adrenalin a srdce se rozbušilo očekáváním a bázlivostí.
Jméno Azrael bylo jeho uším známé a tak nějak automaticky přitiskl uši k temeni hlavy, když mu proťalo slechy jako ostrý šíp. Azrael byl synonymem pro pomstu, hněv a neukojitelný žár v duši. Nikoliv však žár odhodlání, ale spalující žár, jenž nevinným duše škádlil, provokoval, zkoušel jejich ocelové nervy a snažil se je svést, aby se vzhlédli v mysli Azraela. Rubínek prudce zavrtěl hlavou, aby myšlenky na pána zla zaplašil jako nepříjemnou noční můru - nebo snad jako bzučícího komára.
Bij se za své sny, nenech se jimi však zaslepit, Alarie. Neschovávej se za oponou lží a přetvářek, ukaž své srdce takové, jaké je, přeříkal si Lorenzovy instrukce, jak jednat s bohyní, v duchu a svými slovy. Přeci to nemohlo být tak složité! Říkal si to dál a dál, jako nějakou posvátnou mantru, načež s rozevřeným srdcem a otevřenou myslí vyrazil tam, kde se ve větru vlnil houf kapradin a nacházel se vstup do jámy lvové. Nebo snad ráje? Mohla by spanilá Odette skutečně splnit lišáčkova nejniternější přání?

>> Vzhůru k Odette

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána img

Noc se rozprostřela nad Saeronem jako tlustá deka, z vysokých zasněžených stromů se staly děsivé stíny a jen tak podbarvily onu tajemnou atmosféru, jež na rudého lišáčka dýchala ze všech koutů. Žilami se mu rozlila bázeň, pomalu křižovala jeho tělem a kousek po kousíčku mu ukrajovala zdravý rozum. Přivřel měděné oči a rázně zakroutil hlavou, aby ty tíživé myšlenky a pocity odehnal. Bylo pravdou, že noc, z níž se ozývalo podivné šeptání ledového větru, působila ještě temněji než obvykle, obzvláště poté co se jeho zrzavý společník ztratil za závojem z kapradin a již dlouhou dobu zpoza něj nevykoukl, ale vše bylo jistě v naprostém pořádku.
Rubínek tam stál snad celou vděčnost. Sklesle pozoroval noční oblohu a třpytivé hvězdy spolu s měsícem, které když vykoukly na obzoru, zalily tohle zvláštní místo do jemné záře, a s ním i děsivé stíny rozplynuly se jako mlha. Rubínka pohled na bílé proužky měsíčního světla uklidnil. Všechno bylo v naprostém pořádku. Zrzek se vrátí, na tváři mu bude pohrávat šťastný úsměv. Všechno bylo v pořádku. Z té jedné myšlenky, jíž se křečovitě držel jako záchranného kruhu v běsnícím moři, se stala jakási posvátna slova, která mu dodávala odvahu. Byla to slova naprosto obyčejná, ale dokázal je přeměnit v něco, co dokázalo přeměnit ten malý ohníček naděje v jeho nitru na velký žár. Slova byla mocná. Stačilo jen věřit.
A pak se vážně skrz kapradí prodral jeho zrzavý společník; věrný druh, odvážný cestovatel a zachránce. To už se začaly oči noci klížit, pomalu vyhasínaly jako svíčky, až usnuly dočista a svět ožehly první záblesky barev, jak se naopak jitro probouzelo z klidného spánku. Zrzek však byl něčím jiný. Lišáčka sice v čumáku pošimral ten starý známý pach, vůně vzrostlých borovic a dálek, avšak něco bylo na onom lišákovi jinak. A pak si toho Rubínek, po notné dávce mhouření očí, povšimnul. Lišák již nebyl tak úplně zrzavým, neb náprsenka, břicho a nohy se z barvy pomeranče přeměnila na čerstvě napadný sníh. Rudý lišáček na něj chvíli překvapeně hleděl, načež vzal odvahu do hrsti a pomalu k němu přiťapkal. Jeho ocásek s bílou špičkou se dal do tance; nebyl to tedy zrovna dlouhý a procítěný tanec, oháňka jen jednou kmitla tam a zpátky, ale od Rubínka to bylo velké gesto. Pak zrzavému - nyní již zrzavobílému - lišákovi pokynul, aby se dal do vyprávění, co všechno ho u bohyně sídlící na samém konci světa potkalo. Koneckonců, Rubínek se musel naučit, jak se před takovou elegantní dámou chovat, aby mu nebyl vyprášen kožíšek! Ale co když ani Lorenzo nevěděl, jak Odette hýčkat? Co když byla změna jeho zrzavého kožichu trestem za jeho neuváženou návštěvu? Ach, kolik jen Rubínka napadalo myšlenek!

Drazí Saeronští!
Přicházím s vyhodnocením naší valentýnské akce! ♥
Nebudu chodit okolo horké kaše. Pravda je taková, že herní části se nakonec bohužel nezúčastnil nikdo, ale vlastně jsem s tím počítala, takže mě to až tak nepřekvapilo. :D Trošku mě to zamrzelo, ale chápu, že jste třeba byli zaseklí ve hře (což se ale dalo vyřešit osudem!) - hlavně tedy v tom smyslu, že by prostě nedávalo smysl, aby se vaše liška najednou sbalila a odešla a potřebovali jste s dotyčným hru dohrát, popřípadě jste třeba nenašli společníka, se kterým byste se mohli herní valentýnské části zúčastnit.

Jsem však ráda, že neherní části se zúčastnilo hned 7 hráčů, moc děkuji! Vzhledem k tomu, že jsem v článku přímo neuvedla, že musíte v postu zmínit, že jste srdíčko našli, započítala jsem všechny posty v časovém rozmezí od 7. 2. do 21. 2. napsané na daných územích!

V přiložené tabulce můžete nahlédnout, kde všude se srdíčka skrývala a kdo jaké srdíčko objevil - PROSÍM VŠECHNY O KONTROLU!

img
https://i.ibb.co/h8nDKZc/Tabulka-Vyhodnocen-akce-Honba-za-srd-ky.png

ODMĚNY

1. místo Lorenzo; 80 kamínků, 1 křišťál, 15 % - pochvala za nalezení všech srdíček!
2. místo Arisa; 80 kamínků, 12 % - škoda, že jsi na mapce nenašla to jediné území, co ti zbývalo (popřípadě jsi tam nestihla dojít)
3. místo Zorreia; 50 kamínků, 6 %
Ravinder; 20 kamínků
Siphr; 10 kamínků
Herrea; 10 kamínků
Tarabe; 10 kamínků

Moc děkuji všem za účast, do komentářů si nejpozději do 10. 3. piště o rozdělení procent (ti, kteří si žádná procenta nerozdělují, psát nemusí, ale budu ráda, když od všech nějaký komentář získám - s krátkým hodnocením akce, co byste příště zlepšili a tak :)

Vaše Alarka

<< Shian'tag

S každým dalším krůčkem vstříc novému dobrodružství mizely majestátní rudé hory, skoro jako by to byl jen výmysl lišáčkovy mysli. Nakonec po zasněžených hřebenech nezbyly ani památky a špičky se rozpustily jako pára. S příchodem večera se svět pohroužil do ticha, že by Rubínek slyšel i špendlík spadnout. Se srdcem bušícím euforií pokračoval v cestě. Tlapka za tlapkou, nádech za výdechem. Čím více vstoupali vzhůru, tím větší byla zima. Ledový ostrý vítr se Rubínkovi zakusoval do tváří a nepříjemně jej tahal za srst, zatímco se černé tlapky bořily do sněhu, který náhle přibyl. Šeptavý les skutečně ctil své jméno. Ono úplné ticho totiž bylo jen iluzí, neb když se Rubínek bedlivě zaposlouchal, k jeho uším doléhaly tichounké hlásky. Nerozeznal ani jedno slůvko, jež k němu magie hovořila, ale cítil to kouzlo zdejšího lesa. Celý Šeptavý les byl protkán drobnými nitkami magie, v žilách každičkého jehličnatého stromu, co se tu tyčil k zachmuřeným nebesům, proudila míza se špetičkou kouzla. Rubínek si nevědomky oblízl zmrzlý čumáček a měděnýma očima zamžoural před sebe na zrzavou mohutnou siluetu, jež si cestu zasněženým lesem razila se stejnou lehkostí, jako by poskakovala po rovině. Zato Rubínek sněhem loudal a nožky se mu opovážlivě třásly. Nebyl chudinka zvyklý na takové pochody, navíc jeho drobounké tělo nebylo ani trochu uzpůsobeno k brodění se v závějích.
Nakonec však svého zrzavého společníka doběhl. Cítil, že cíil jejich cesty je již jen pár kroků. A skutečně! Zrzek jej pohotově obeznámil s tím, že mocná paní liška se skrývá za pár kapradinami. Rudý lišáček nastražil uši a srdce mu vynechalo dva údery nervozitou. Přemýšlel o tom, co mu Zrzek nabídl. Nabídka to byla věru lákavá! Nakonec na ni tedy přikývl, avšak čumáčkem pokynul Zrzkovi, aby šel první. To víte, kdyby se náhodou celý svět začal bortit kvůli tomu, že se bohyně naštvala nad neočekávaným příchodem obyčejného smrtelníka, aby to nebylo na Rubínka. V očích mu zajiskřilo očekáváním. Hodně štěstí, Lorenzo.

<< les Antares

Ač bylo odpoledne, slunce se nad hlavami dvou cestovatelů neukázalo. Možná se nechtělo o svoji krásu dělit s kýmkoliv jiným, či snad jen nebylo natolik bojeschopné, aby si vybojovalo místo na obloze. Blankytnou modř totiž zakrývala deka šedých mračen, přes niž jen sem tam pronikl zimní paprsek slunce. Pod tlapkami se ozývalo monotónní křupání a čvachtání tající sněhové pokrývky. V lišáčkově srdci klíčilo semínko naděje, že by skutečně mohlo být kruté zimě konec a vládu nad světem opět převezme bohyně jara, vše se zazelená a rozkvete a sněhová peřina roztaje pod houževnatými slunečními paprsky, ale co když se zima ještě ke konci nechýlila? Vůně jara již byla pomalu cítit ve vzduchu, avšak stále nebyla natolik znatelná, aby drobounkého lišáčka přesvědčila o tom, že je čas vystrojit slavnost na počest příchodu jara. Což bylo skutečně nemilé. Louky plné rozkvetlých květin a ptáčci štěbetající na stromech se mu líbili mnohem více než svist ostrého ledového vichru a ledové sevření, v němž byl uvězněn v čase zimy celičký svět.
Zrádný les plný stromů, které se od sebe ani trošičku nelišily a i zkušenému cestovateli dalo zabrat, aby zase našel světélko na konci tunelu, natožpak někomu jako byl Rubínek, co sice divy přírody bezmezně objevoval, ale až tolik míst neznal a byl v oblasti cestování skutečné mládě. To pak bylo panečku těžké vymotat se z těch nekonečných kruhů! Nakonec jej však přece jen zalila slabá záře sluníčka skrytého za mraky a konečně se nad tím klenula obloha, nejen koruny stromů. A v dáli, tam se tyčily hory zbarvené doruda, skoro jako by zamrzly v čase a v momentě, kdy se sluníčko odevzdaně noří do tmy a mění svět kolem sebe na všelijaké krásné odstíny červené a oranžové - a třeba i fialové. Ač pravda, fialové ony hory nebyly.
Rubínek přidal do kroku, srdce tiše bušíc v jeho hrudi. V jeho žilách divoce tepala krev. Cítil, že se s každým dalším místem blíží k onomu posvátnému místu, v němž se dle legend ukrývala bohyně - a dle Zrzka to byla všechno pravda -, a s každým krokem se v něm mísila bázlivost s neutuchající touhou. Párkrát mávl rezavou oháňkou ze strany na stranu, a když míjel Zrzka, radostně si poskočil. To bude panečku ještě jízda!

>> Šeptavý les

Souhlasně přikývl, v jeho očích se však mihla jiskřička závisti. Jak to, že byl Zrzek tak zkušený a znal snad každý saeronský kout? Pakliže však říkal, že má Rubínek hledat majestátní hory tyčící se až k nebesům, jež jsou pokryty sněhovou peřinou, pak rudý lišáček bude přesně po nich pátrat! Střihl ušima na znamení, že Zrzkova slova jsou pro něj rozkazem.
Pohybovat se v lese se ukázalo složitější, než si rudý lišáček prve myslel. Tající sníh se mu lepil na tlapky, zatímco se motal mezi navlas stejnými stromy. Smrky s pichlavým jehličím se mu smáli, když ztraceně bloumal se svým zrzavým společníkem od jednoho kmene k druhému, hledajíc alespoň jeden záchatný bod, který by je vyvedl ze zdánlivě nekonečného lesa. A co když byl tento les doopravdy nekonečný? Skoro se zdálo, že myšlenka, že by se skutečně z jeho sevření mohli vymanit, byla až pošetilá. Rubínek však nepřestával věřit. Však nač by se trápil? Měl po boku zkušeného cestovatele; jistě společně brzy objeví cestu z tohoto stromového bludiště ven.
Sem tam minul holý dub, jež k němu natahoval své pařáty, jako by jej prosil, aby mu Rubínek navrátil jeho ošacení. Ha! Kéž by Rubínek mohl zimu uspíšit. Ale kdepak. Síla zimy pomalu slábla a příchod jara již nebyl tak vzdálenou hudbou minulosti, avšak stále to nevypadalo, že by mělo skutečně v brzké době nastat období rozkvětu. Kdepak. Mrazivé roční období mělo ještě dostatek sil na to, aby si vládu nad světem pečlivě ohlídalo.
Záblesk světla! Jako by byl ten proužek slunečních paprsků lékem na všechny tíživé myšlenky a beznaděj, jež začala na rudého lišáčka přece jenom pomaloučku dopadat, když jejich cesta lesem nebrala konce, rozběhl se lišáček plnou parou vpřed. Zvesela kníkl, v měděných očích se mu děkovně zablyštělo, když se prosmíkl kolem Zrzka, a už si to štrádoval k těm obludným horám. Chtěl být taky tak zběhlým cestovatelem, jakým byl Lorenzo, a tak se už těšil, až si repertoár prozkoumaných území rozšíří.

>> Shian'tag

<< Keterské jezero

Jezero se zdálo být skoro nekonečné. A představa, že celý svět byl ještě ohromnější, byla pro Rubínka něco nepředstavitelného. Za svůj kratinký život toho zatím nestihl objevit tolik, ale i přesto toho měl nachozeno již dost - bylo to však jen jedno jediné zrníčko písku na celé poušti, kolik toho prozkoumal. Jen pár místeček v tom širém světě vonělo vůní, již znal. Většina koutů, a hlavně těch saeronských, neb Saeron jako své boty už vůbec neznal, voněla novotou. Novotou, která v malém rudém lišáčkovi vzbuzovala stejně strachu jako okouzlení. Však kolik na světě existovalo možností, kolik západů a východů slunce mohl za svůj život pozorovat! Kolik přátel mohl mít, kolik nepřátel si mohl vytvořit. Možností bylo nepřeberné množství, stačilo se jen pořádně dívat. A k tomu Rubínek naštěstí nepotřeboval být řečníkem. Stačilo mu být tichým, bedlivým pozorovatelem.
Vrstvička sněhu, jež se usadila na ledovém vězení jezera, jej sice studila do černých tlapek, ale alespoň se nemusel bát, že mu to podklouzne a natloukne si tělo. Hrátky na ledu byly panečku zábavné, ale natlučený zadek už tak moc ne. Sníh mu křupal pod tlapkami a kamkoliv se jen ohlédl, třpytila se ona ledová plocha. Skoro jako by tam někdo poházel tisíce a tisíce démantů. Kéž by to však byla pravda. Kdyby pak všechny ty třpytící se krystalky posbíral, mohl by být tuze bohatý! Jeho druh Lorenzo jej však brzičko nato vytrhl ze všech jeho myšlenek, neb se u něj rázem zjevil. Skoro jako by se předtím přeměnil v páru a pak se zase zhmotnil do své mohutné liščí podoby. Rubínek zatřepal hlavou a kníkl zrzavému lišákovi na pozdrav. Pak ještě udělal pár krůčků, načež se, již ubezpečen, že se skutečně nezřítí do ledové vody a led je dostatečně pevný, jako by mu minimálně za pamati hořelo, pelášil vstříc v dáli se rýsujícímu lesu. Takhle chutná svoboda. Ale je skutečně svoboda to, co si tvé srdce žádá, Alarie? Nebo snad by bylo ochotno vyměnit ždibec svobody za milující rodinu?
Třpyt rozlehlého jezera konečně nechal za sebou a do čumáčku jej udeřila vůně lesa. Vůně smoly a mechu obestřela jeho čich. Střihl ušima. Sluníčko na obloze schovávaly mráčky, avšak i přesto, že se jeho srsti sluneční paže nedotýkaly, bylo poměrně teplo. Tedy... rozhodně tu nebyla zima jak na Antarktidě, avšak teploty se stále k lišáčkově nespokojenosti držely zuby nehty u bodu mrazu, kdepak, že by vyšplhaly někam do nebes! Sněhová peřina se již na některých místeh bortila, avšak jaro? To bylo zatím jen hudbou budoucnosti, příroda byla ještě stále v sevření zimy. Kdy se jen Rubínek dočká období rozkvětu, toho milovaného období, kdy všechny květinky vystrkují růžky a ptáčci zvesela cvrlikají? Vydechl a pohlédl na Zrzka. 'A kampak teď, cestovateli?

<< les Taldren

Černočerné roucho tmy rozbily první sluneční paprsky tohoto dne. Příjemně se zabořily do kožíšku a lechtaly Rubínka na zátylku a bedrech. Spokojeně kníkl a ocáskem švihl ze strany na stranu. Zimu moc neměl v lásce, ač ani neměl úplně jasno v tom, jaké roční období měl nejraději. Jaro plné květin vystrkujících růžky, jemný vánek laskající srst, teplé, nikoliv však spalující sluníčko? Všechno cvrliká, odevšad se ozývají tichounké hlásky probouzející se přírody. Jaro bylo panečku tuze krásné! Ale co takové léto? Někteří by snad mohli říci, že léto by mělo být ze seznamu čtyř ročních období vyškrtnuto, ale to přece nešlo. To by pak byl byla zima mnohem častěji, když by příroda vždy přeskočila celé jedno roční období, a to by se Rubínkovi nelíbilo! Navíc léto mělo spoustu předností. Tak například, bylo vedro. Což vlastně byla spíše jedna obrovská nevýhoda, ale mělo to jedno ale, díyk čemuž to vlastně nebylo až tak strašné. Když si liška našla příjemný stín pod korunami stromů, nic jí nechybělo. Mohly započít radovánky ve vodě, cachtání se a předvádění, kdo přeplave řeku či jezero. A podzim? Ten byl pak krásně barevný, jako by najednou ožily všechny barvy, které se dosud skrývaly ve stínech. A co teprve zima! Ta sice na barvy vzhlížela poněkud skepticky a zachumlala se jen do bílé a šedivé, avšak zamrzlá jezera či rampouchy, v nichž se mohla liška vzhlížet, bylo něco famózního! Přesto však měla jednu vadu na kráse. Ten mráz, brr! Rubínek o tom zapáleně dumal celou cestu z lesa, dokud se jeho zrakům jako na dlani nezjevila lesklá jezerní hladina.
Kdyby sluneční paprsky nestínila šedá mračna, co tvořila na blankytně modré obloze jakousi bariéru, jezero by až zářilo. I tak šedí beránci čas od času nějaký ten paprsek propustili, tudíž přece jenom jezero nepřišlo o jakýsi nádech magie, jak se lesklo Rubínek střihl ušima a otočil se na Zrzka. Cožpak si objednal odborný výklad a krajích saeronských? Inu, vypadalo to tak. Zrzek mu povyprávěl o tom, jak se toto jezero jmenuje a kudy se vydat, chtěl-li dojít do Ambleeru. To slůvko v rudém lišáčkovi sice stála probouzeno rozporuplné pocity, radost a obavu zároveň, avšak tentokrát nechal Ambleer Ambleerem. Mnohem více zvědavosti v něm vzbuzoval onen pověstný Šeptavý les, to místo, jehož název zněl tajemně a děsivě. A určitě tam musela být nějaká žíla magie, protože už ten název sám o sobě zněl magicky. Představa, že by k Šeptavému lesu měl dojít po ledu, se mu ale příliš nelíbila. Znělo to moc nebezpečně. Nejdřív tedy vydal z hrdla nesouhlasné, bojácné kníknutí. Když nad tím však přemýšlel, led se skutečně zdál být pevný, natož pro tak hubeného a lehoučkého lišáčka, jakým Rubínek bezesporu byl. A tak klubko rudých chlupů nakonec přece jen přikývlo. 'Ale jo, půjdu první! Koukej!' zazubil se na svého průvodce a pomalu zamířil k jezeru. Jedna tlapka. Druhá tlapka. Nejprve se zdálo, že mu to podjede, ale nakonec zůstal stát na všech čtyřech, kdepak, že by se válel na břiše. Vítězoslavně se mu zablýsklo v měděných očích. Rubínek, lišák nepřemožitelný, seznamte se.

>> les Antares

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána img

<< Motýlí les

Když se nad Saeronem rozprostřela noc jako tlustá deka a černotu ozářily jasné hvězdy, rudý lišáček se podvolil dumání o tom, zda jej noc děsila, či vlastně fascinovala. Spolu s jejím příchodem ožívalo spoustu tajemství a krás, které dokázalo bystré liščí oko ocenit pouze, když se celý svět na moment zastavil a pohroužil do ticha, avšak spolu s těmi tajemstvími zrodili se i příšery a nástrahy číhaly na každém kroku. Noc byla vskutku zvláštním časem.
V doprovodu zrzavého lišáka kličkoval Rubínek mezi listnatými stromy. Ve sněhu za sebou zanechával otisky svých drobných tlapek, zatímco následoval svého vůdce. Byl však Zrzek skutečně vůdcem? Ano, dalo se to tak říci. Rubínek cestu k bohyni neznal, kdežto jeho zlatooký společník ano. Lišáček nepotřeboval žádný kompas. Měl Zrzka, a Zrzek byl náhradou za všechny kompasy. V terénu se pohyboval zkušeně a vypadalo to, že saeronský kraj zná jako své boty. Zdál se být zkušeným cestovatelem, s nímž se Rubínek nemusel bát, že se ztratí. Snad tedy byly jeho domněnky správné.
Dlouho mezi dvěma liškami panovalo ticho. Ze strany rudého lišáčka to jistě nebylo nic, na co by nebylo jeho okolí zvyklé, avšak ze strany Zrzka? Inu, ten byl přece jen o něco upovídanější - minimálně tedy nemlčel po dlouhé, dlouhé týdny, ne-li měsíce. Kdy totiž Rubínek naposledy promluvil? Byla to již taková doba, že se docela bál, že mluvit dočista zapomněl. Jenže jak přijmout svůj jazyk, aby se rozvázal, jak přinutit strach, aby mu přestal svírat útroby a konečně se odhodlal řečnit? Zdálo se to být nemožné. Rubínek už zkrátka byl takový. Mluvit uměl, a přeci nemluvil. Dorozumívat se s ostatními jedinci kdejakým kňučením byla vážně fuška, ale na druhou stranu - byla slova skutečně tou správnou cestou? Slova byla mocná, a cokoliv kdo řekl, již nemohlo být vzato zpět. Myšlenky však nemohly ublížit. Co oči nevidí, to srdce nebolí, říká se přeci. I když v tomto případě spíše - co uši neslyší, to srdce nebolí - i takové pořekadlo by se dalo uplatnit.
Lorenzo, zazvonilo lišáčkovi v uších jako nějaká ozvěna, jakmile se mu lišák svěřil se svým jménem. Měděná očka upřel na svého zrzavého společníka a souhlasně kníkl. 'Budu si to pamatovat.' Pak pohodil opelichanou oháňkou a téměř v souznění se Zrzkem se vynořil z lesa.

>> Keterské jezero

Šeptavý les nezněl zrovna jako přívětivé místečko, ale pakliže Zrzek věděl, že zrovna tam jedna ze saeronských bohyní sídlí, pak pravděpodobně Rubínkovi nezbývalo nic jiného, než tu hořkou pachuť na jazyku, kterou ucítil hned co Zrzek pronesl název onoho jistě děsivého lesa, spolknout. Nebyl úplně nadšen představou, že budou muset nožky jeho útlé tělíčko vláčet až bůhvíkam, že ujde bůhví jakou dálku, avšak se Zrzkem po boku se jistě bude cestovat mnohem lépe. Žít sám ve své vlastní bublině mělo spoustu výhod. Rubínek nemusel naslouchat leckdy nesmyslnému řečnění svých liščích druhů a družek, nemusel se starat o problémy, které číhaly za bublinou poskytující ochranu před okolním dění, ani snad dbát na jakási pravidla, jež kdysi sama příroda stanovila. Kdepak, mohl si žít zcela bezstarostnný život, jen on a ticho, jen on a vlastní myšlenky. Jenže po čase se stalo ticho tíživým a myšlenky neveselými a Rubínkovo srdce se sevřelo touhou opustit svoji bublinu a nahlédnout přes oponu tajemství do světa. A přesně proto existovaly chvíle a situace, jako byla třeba tato - příležitost vzít osud do svých tlapek a rozhodnout se dle svých nejniternějších přání. A jeho přání, které ukrýval hluboko ve své duši, zamčené na zámek, bylo prosté - mít na své cestě společníka. A Zrzek splňoval všechny předpoklady dobrého společníka. Nevrčel, necenil zuby. Jeho srst se neježila v agresi, naopak z jeho postoje sálala jakási přátelskost. Měl pro Rubínka pochopení, nekladl zbytečné otázky, nesnažil se za každou cenu malého, rudého lišáčka pochopit, když to očividně nebylo v jeho silách - alespoň teď ne, na to musel získat více času. Byl zkrátka po všech stránkách dobrým společníkem, vedle něhož byl rudý lišáček ochoten kráčet. Nakonec se tedy vyhublý lišáček s kožíškem rudým jako krev, lišák zlatookého pohledu a bystré mysli a k tomu jedna ohnivá koule, z níž sálalo příjemné teplo a jež ozařovala klikatou lesní cestu před nimi, vydali vstříc divům saeronským a jednomu čarovnému západu slunce. Už jen huňatá kuna s korálkovýma očima chyběla. Rubínkovi se po drobném kamarádovi zasteklo. Zmizel snad navždycky?

>> les Taldren


Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 12


U Ž I V A T E L