Příspěvky uživatele

< návrat zpět

S nastraženýma ušima vyčkával, až uslyší zašustění a kroky mohutného lišáka. A hle; támhle jeho věrný přítel šel! Tak přece jen si to během poslední vteřiny nerozmyslil a rozhodl se rudého lišáčka následovat! Ten však byl zahloubán do svých myšlenek a do pozorování líné řeky, že si zprvu zrzavobílého kožichu nevšiml. A když se okolím rozlehlo zahvízdnutí, zdvihl hlavu a jako poslušný pejsek k Lorenzovi docupital. Pohlédl na něj krapet vyčítavým pohledem – 'Kde si jako myslíš, že ses toulal?' –, načež nedočkavě vyslechl, co má jeho přítel na srdci. Chtěl přejít řeku. Rubínek zatím nedal najevo ani zděšení, ani radost z přicházejícího dobrodružství. Jen se otočil za zurkotem řeky a přimhouřenýma očima studoval její ráz. Tak za jednou zatáčkou by již nebylo možné ji přejít bez toho, aby měl mokrý kožíšek, či nedejbože bez toho, aby tam zahynul, a tak musel jednat rychle. Utonout totiž rozhodně nechtěl! Však byl ještě mladinký a pořád nepřišel na odpovědi na spoustu svých otázek! Žádná řeka ho do svých slizkých spárů nedostane, ať si myslí, zlodějka! Rubínek se přikrčil a vyčkal, než se Lorenzo začne šinout po kluzkých kamenech na opačný břeh. I když... on ty kameny přeskákal tak lehce, jako by poskakoval po louce plného kvítí, žádné, že překračoval řeku, která si na něj už brousila své zuby! A Rubínek se přece nenechá zahanbit. Navíc. Když tu bude stát, akorát tu vystojí důlek, a snažit se dostat se přes řeku, až bude dravá, to by to mohl rovnou pověsit na hřebík. Na kratinký moment to však vypadalo, že mu zase v hlavě trochu přeskočilo a už se hnal do nějakého průšvihu. Zmizel za houštím, a jestli Lorenzo už začal panikařit, kam se jen Rubínek poděl, nemusel naštěstí panikařit dlouho. Vmžiku se zase vynořil z neznáma a na zádech si jako rytíř zachránce nesl huňatou kunu. Méwi už zase podřimoval – očividně mu cesta přes řeku ani jeden chloupek neježila, natož že by kvůli tomu vyšiloval. Jen spokojeně tichounce chrápal, miniaturní drápky zaseklé v rudém kožichu, aby náhodou jak švestka nespadl na zem.
V Rubínkově hrudi srdce tlouklo jako o život. Neměl však ani tak strach jako z řeky – však přírodě rozuměl jako nikdo jiný a znal její zákony, věděl, že příroda by takového hodného lišáčka napospas smrti nenechala –, nýbrž z toho, že až se přiblíží k jezeru, do nějž řeka ústila, bude to už jen pár liščích kroků do onoho záhadného lesa. Tu cestu si nepamatoval úplně přesně, ale tak nějak cítil ve vzduchu, že se již ono panství ohnivé lišky blíží. Teď už nemohl couvnout. Nemohl svého přítele zklamat. Doprovodí ho do Ambleerského lesa jako věrný kamarád a dohlédne na to, aby si Lorenzo splnil svůj sen. Někam patřit. Koneckonců, po tom samém toužil i Rubínek.
Při přeskoku kluzkých kamenů mu občas podjela tlapka, ale vždy dokázal váhu svého těla ve vzduchu rozprostřít tak, aby nezahučel do vody, jejíž síla začala narůstat. Ač vážil jako peříčko, pohyboval se o něco těžkopádněji než Lorenzo, protože neměl tolik zkušeností s takovým terénem, avšak nakonec i tak spočinul v bezpečné vzdálenosti od řeky. A když i Rubínek přešel přes onen kamenný most, bylo již jitro. Sluníčko však jen zřídkakdy vykouklo zpoza clony mlhy; a svěže zelenou trávu poctila svojí návštěvnicí paní jinovatka. Už se zase ochladilo, a Rubínek by si nejraději poplakal – tak se těšil na jaro, a ono bylo zase fuč! Větřík mu však do uší hvízdal, že jaro je jen příliš nesmělé, a proto mu trochu trvá, než se ukáže v plné parádě. Zima však Saeron již neskolí. Alespoň v to rudý lišáček doufal! Protože se zimou nebyl kamarád!

>> Keterské jezero

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána

<< les Hased

Vzhůru do Ambleerského lesa! bzučelo Rubínkovi v hlavě, zatímco polštářky na jeho černých tlapkách tichounce došlapovaly do měkkého mechu. Vychrtlé tělíčko se proplétalo mezi štíhlými stromy a chomáčky rudé srsti působily v tmě jako pěst na oko. A to si představte, kdyby měl Rubínek srst sněhově bílou! To už by vážně přitahoval pozornost všech předátorů, jež si už brousili zuby, až se vydají na lov. A možná, že se již vydali. Noc už koneckonců pokročila a blížilo se svítání.
Rudý lišáček našlapoval opatrně, ale zároveň neztrácel čas. Řídil se prostou větou 'Není čas ztrácet čas', a tak se rozhodně nešinul pomalu jak hlemýžď. Naopak rychle střídal jednu tlapku za druhou, aby si pěkně prokrvil a protáhl nožky. Kolem uší mu hvízdal studený vítr a zpoza korun stromů na něj zhlížely mléčné oči hvězd. A ve středu temné oblohy pak svítil bíložlutý měsíc, díky jehož matné záři byl les ještě tajemnější a přitažlivější. Čím víc se lišáček blížil jeho konci, tím hlasitěji slyšel zurčení vody. Ještě poslední liščí krůček a hup!, rozevřela se před ním tichá řeka. Zpomalil krok a otřásl se, jako by chtěl ze sebe smíst neviditelná zrnka prachu – spíše však ze sebe chtěl smést únavu. Předtím si sice pěkně odpočinul a nabral síly, ale jak byl ten svět tichý; jen občas se někde ozvalo houkání sovy; klížily se mu oči. Otočil se a pohlédl na obzor, zda neuvidí letícího opeřence se stříbrnými perutěmi, či zda se zpoza stromů nevynoří silueta mohutného zrzavého lišáka. Neběžel natolik rychle, že by ty dva měl ztratit z dohledu, avšak jak tak teď koukal za sebe, uvědomil si, že v posledních pár metrech se Zrzkovi přece jen ztratil mezi stromy. Teď však spořádaně čekal a vyčkával, uši nastražené, až se ozve zapraskání popadaných větviček a z lesa se onen zrzavý lišák vynoří, či až zaslechne vřískot a nad hlavou se mu v záři měsíce zablyští ptačí zahnutý zobák. Po chvilce pátravého zírání před sebe si uvědomil, že se kamsi poděl i jeho přítel kuna. Překvapeně vytřeštil oči. Huňatý kožíšek se před ním však zjevil asi o vteřinu pozdějji a čumáček se chvěl nedočkavostí; a v korálkových očích se třpytily rozverné jiskřičky. 'Tady jsi, Méwi,' hlesl Rubínek pomocí telepatické řeči a s pysky ohrnutými v drobném úsměvu jemně dloubl do huňatého tělíčka tlapkou. Kuna se převalila na záda a tlapky vystrčila vzhůru, zatímco vyplázla jazyk. Hrála si snad na mrtvolku? Vypadalo to tak. Rudý lišáček nezbednou hravou kunu nechal, ať si dělá fórky, jaké chce, a měděnýma očima pohlédl na klidnou hladinu řeky. Byl to však klam – řeka zprvu vypadala klidně a mírumilovně, ale později se z ní stávala dravá a pomstichtivá. Sem Rubínka tehdy poslal onen starý, vetchý vězeň živořící pod povrchem Saeronským. Jestlipak to setkání ale tehdy nebylo iluzí? Ale kdepak! Rubínek si na ten nepříjemný pocit ze setkání s liškou ověnčenou okovy moc dobře pamatoval! Zde navíc Lorenzo Rubínka zachránil a ulovil mu rybu – kterou sice rudý lišáček nikdy neochutnal, protože na ni trochu zapomněl, avšak; byl za to vděčen. Možná, že bylo správné, že dorazili zrovna sem. Jejich přátelství se kvůli poslednímu incidentu, kdy na Rubínka byl Zrzek očividně pěkně naštvaný, že lišáček nemluvil, otřáslo v základech, a tady by z nich vzpomínky opět mohly učinit věrnými druhy. Zrzek a Rubínek – a sokol a kuna.

Stačilo jen pár ostrých slůvek, která vlastně ani nebyla ostrá jako břitva – a pokud by se náhodou k břitvě měla přirovnat, byla by to pěkně tupá břitva –, aby se mu sevřelo srdce. Dával mu snad Lorenzo sbohem? Byla jeho řeč, ten lítostivý tón, jeho způsob, jak se s Rubínkem navždy rozloučit? Poučil se ze svých chyb a nechtěl rudého lišáčka opustit jen tak, ale zároveň mu chtěl dát najevo, že již není Rubínek v jeho mohutném stínu vítán? Rudý lišáček sklopil uši. Tomu nerozuměl! Lorenzo sice splétal provazce slov, jako kdyby to byla činnost nejjednodušší na světě, a přesto Rubínek ani trošku nechápal, co jimi chtěl básník říct. Možná, že skutečně nebylo bariérou, že Rubínek nemluvil. Lorenzo ano, a podívejme! Stejně mu lišáček nerozuměl. Měděnýma očima těkl po šedém opeřenci, načež pomalu svůj pohled pokradmu přesměroval na mohutnou liščí siluetu a prohlédl si Lorenza od tmavých boltců až po černé tlapky. Musel si vychutnat pohled na svého věrného přítele, pakliže ho již nikdy neuvidí. Možná, že to tak mělo být. Setia ho opustila. Už si vlastně nepamatoval, jak k tomu odloučení došlo. V hlavě mu však rezonoval vyčítavý hlásek. Kdyby se čas od času nechoval jako uražené lišce, jistě by Setia ještě stále kráčela po jeho vychrtlém boku. Takhle raději zmizela ve změti pachů v Ambleerském lese... a Lorenzo? Ten tam chtěl zmizet taky.
Cožpak panství ohnivé lišky nabíralo podobu těch nejniternějších přání, jež jen liščí srdce tiše křičelo? A proto se tam lišky slétávaly jako supi na mršinu? Svraštil obočí. Ten svět byl tak komplikovaný!
Oblízl si čumáček a v měděných očích se zatřpytila bázlivost snoubící se s nechápavostí a lítostí. Letmo pokrčil rameny a švihl oháňkou ze strany na stranu. Sám neznal odpověď na tuto otázku. Byl němý? Když byl na kafíčku s Odette, to sice mluvil, ale bylo to, jako by mu ten hlásek už nepatřil. Však dočista zapomněl, jak jeho hlásek zněl! Někde v nitru skutečně věděl, jak se skládá jedna slabika ke druhé, aby stvořil ona mocná slova, avšak – jazyk sice svázaný nadobro neměl, ale když nikdy nepromluvil ani hlásku, nebyl i tak němým? Co na tom, že by mohl promluvit, kdyby z něj opadla ta všechna bázlivost. Dokud mlčel, pro Lorenza byla všechna Rubínkova slůvka záhadou. Rubínek však byl již pevně rozhodnut; ať si ho Lorenzo klidně odstrkuje, dělal mu druhý ocásek doteď, jen tak se nevzdá. Šibalsky se pousmál a za poklusu zmizel za štíhlými stromy. Tentokrát kráčel přesně tam, kam měl – do Ambleeru. A dokonce na Lorenza čekal; s hlavou natočenou jeho směrem a ušima snažícíma se komunikovat s měsícem a hvězdami.

>> řeka Dorias

Chomáček rudé srsti a útlých kostí se dal v nestřežený okamžik do pohybu. Únavu již setřásl z měděných očí a byl připraven vyjít s lupou v drápcích do světa a prozkoumat každičké jeho tajemství! Ještě než se však stihl protáhnout mezi štíhlými listnatými stromy a vydat se na cestu střeženou bílým měsícem, byl přichycen při činu svým zrzavým druhem, s nímž již nějaký ten pátek cestoval křížem krážem Saeronem. Zastříhal ušima, když ticho noční krajiny, jež dosud narušovalo pouze hvízdání studeného větru, prořízl Zrzkův uklidňující hlas, který však takto v noci zněl až děsivě. Rubínkův pokus o útěk rozhodně nebyl míněn jako pomsta, jak se mohl Lorenzo domnívat – kdepak. Na to, jak se cítil ukřivděný, že Zrzek předtím bez řečení jediné slabiky frnknul pryč jako ptáčci štěbetáčci přestali v zimě zpívat, a když se zase vynořil ze zapomnění a ukázal se rudému lišáčkovi v celé parádě, myslel si, že pár omluv vše spraví, už téměř zapomněl. Kdyby se měl Rubínek trápit každým problémem a každou překážkou, kterou mu jen život připravil do cesty, to by celé dny nedělal nic jiného. Lehkomyslnost byla náhodou jeho věrnou přítelkyní, spolu s dumáním nad světem a jeho zákony, jeho fungováním; světem, který ho nikdy nepřestal učarovat.
Ještě jednou udělal krůček vpřed, černá tlapka zapadla do měkké, smaragdově zelené podestýlky mechu, načež se zvědavě otočil a nesouhlasně zaskřípal zuby. Cožpak si Lorenzo myslel, že jen hladoví strávníci se pod rouškou noci vydávají pryč; aby si ulovili něco k snědku? Ale kdepak! Pak tu byla i ta druhá liščí skupinka – ti, jež dychtili rozluštit každičké tajemství a každou záhadu, a kteří věděli, že v noci je svět teprve krásným místem. Občas trochu děsivým, když se někde v dáli ozve zašustění v podkroví, či když zpoza keřů zasvítí krvavě rudé oči predátora, avšak pokud se cestovatel správně díval, nalezl poklady. Cennosti mající větší cenu než ryzí zlato. Nedočkově si oblízl napětím chvějící se čumáček. Proč jen Lorenzo nedovedl pochopit, co se v jeho hlavě odehrávalo? Cožpak to bylo tak těžké? Jistě; Rubínkův mozeček si stále pohrával s domněnkou navštívit Ambleerský les a věnovat zakňučení jako přání dobrého dne každému jeho obyvateli, ale zároveň se to zdálo být tak nereálné a hrůzostrašné, že nedovedl pochopit, jak si Lorenzo mohl myslet, že zrovna návštěva Ambleerského lesa byla středobodem jeho zájmu. Co tam byl Rubínek naposledy, Setia ho tam div nemusela křísit, jak se chudáček zalekl všech těch pachů. Od té doby však byl zase o něco starší, zkušenější a blíž k zapadnutí do mechanismu tohoto světa jako správný klíč do klíčové dírky. Poslušným krokem krotké ovce docupital k Lorenzovi a nafoukaně zamžoural na sokola s ocelově šedými perutěmi – stále mu nevěřil ani nos mezi očima –, načež dvakrát kmitl oháňkou s bílou špičkou tam a zpátky. Lorenzo očividně dychtil po Ambleeru jako liška na poušti po vodě. A Rubínek byl ochoten jít s ním. Protože on zase nechtěl být sám, samotinký.

Měděné korálky bedlivě pozorovaly počínání zrzavého lišáka a jeho opeřeného společníka. Jejich tajná mluva zůstala pro Rubínka ukrytá pod rouškou tajemství, a tak byl uprostřed hádky sokola a zrzavého lišáka, aniž by to tušil. Když si oba naplnili břicha a Zrzek zahrabal ty křehké kostičky do země, rudý lišáček už podřimoval pod stromem. Tělíčko měl schoulené, aby se trochu zahřál, protože noc byla poměrně studená, a u jeho ocasu s bílou špičkou leželo drobné tělíčko podřimující kuny. Těžko říct, kdo z té povedené dvojky chrápal více, ale kdyby Rubínek to chrápání slyšel a mohl do toho mluvit, jistě by všechnu vinu hodil na svého patrona, jakkoli ho měl rád. On totiž přece určitě nechrápal!
Nebyl to však vyloženě spánek jako spánek, ač to tak mohlo zprvu vypadat a Lorenzo si skutečně mohl myslet, že oba dva spí. Pokud by si však se svým sokolím parťákem začal šuškat nějaká tajemství, Rubínkovi by žádná slůvka neunikla. Měl sice víčka pevně semknutá k sobě, ale smysly stále nastražené. Jeho bázlivost mu velela nenechat se zlákat tou kouzelnou písní říše snů, neb stále nevěřil opeřenci se stříbrnými perutěmi natolik, aby před ním klidně usnul. Zrzkovi by klidně svůj život do tlapek svěřil, ale Horovi? Nemusel znát ani jeho jméno, aby věděl, že Horus si zatím jeho přátelství nevysloužil. K tomu tajuplnému pohledu prastarých očí, jež jistě viděly spoustu zázraků světa, a vřískání v barytonu byl skeptický asi tolik, jako kdyby náhle uprostřed léta začalo sněžit.
Úplně nedokázal odhadnout, jak dlouho takhle povaloval své křehké tělo pod listnatým stromem, avšak když se vzbudil – respektive když zamžoural očima a po chvíli je otevřel dokořán, protože přece nespal! –, zjistil, že sluníčko už nadobro odešlo na kutě a vystřídal ho mystický měsíc a záře bílých hvězd. Takhle z dáli vypadaly ony hvězdy malinkatě jako mravenečci, a Rubínek by se tak rád tam nahoru podíval a zjistil, zdalipak jsou takhle maličké i ve skutečnosti! Kolik záhad jen bude muset za svůj život ještě rozluštit, kolik dveří, za nimiž se skrývají poklady a k nimž nemá klíč, ještě objeví? Zastříhal ušima. Nebylo času nazbyt. Obratně se vyšvihl na nohy a Méwi mu hned vyskočil na záda, aby ho jeho liščí společník náhodou nenechal samotného. Když už vážil tak dlouhou cestu, aby jej opět našel, přece mu nedovolí mu frnknout přímo před nosem! Nastal čas prozkoumat nová zákoutí saeronská.

Rubínek spokojeně hodoval a uždiboval kousíčky měkkého králičího masa, zatímco jedním okem kontroloval situaci. Lorenzo sice onoho ušáka ulovil a měl na něj plné právo, ale úplně by se mu nelíbilo, kdyby mu strkal čumák pod tlamu a on se musel bát, že mu všechno to báječné maso spořádá! Větší nervozitu v rudém lišáčkovi však způsoboval opeřenec s ocelově šedými perutěmi – nevěřil mu ani jedno zavřísknutí. Lorenzo udělal chybu, že se raději nespokojil se dvěma společníky a musel si do svého života natahat ještě jednoho. Copak mu byli pohublý lišáček s rudou srstí a jeho huňatý přítel kuna málo? Nechápavě nad tím zakroutil hlavou.
Zrzek očividně nesouhlasil s tím, jak moc málo Rubínek jedl. A to přitom Rubínek nedržel žádnou hladovku, jen prostě nedovedl na jedno posezení spořádat dva kance a pět zajíců! Když ho však sám jiný hladový strávník pobízel, aby si ještě pár soust dal, byla to věru lákavá nabídka. Nakonec si tedy mlsně oblízl čenich a ještě si kouska masa dopřál. Bůhví, kdy bude mít další příležitost si dát do nosu, a tak toho musel využít. Pořádně se oblízl, aby neměl ušpiněnou tlamu, a při té příležitosti si trochu i očistil kožich. Když už tak neměl pěkný huňatý kožíšek, ať ještě nedává všem najevo, jakou dobrotu měl Rubínek dnes k večeři. Pak se svalil pod jeden vzrostlý strom a s přimhouřenýma měděnýma očima pozoroval, zda se dá i Lorenzo a jeho sokolí společník do jídla. Čím dál se bude od opeřence držet, tím lépe udělá. Dokud si Lorenzo toho syčáka nezkrotí, bude se od něj držet na míle daleko! Se zrzavým lišákem si již vybudoval jakžtakž důvěrný vztah, ale se sokolem? Ani nápad! Tam to rozhodně ještě skřípalo, a nic to neměnilo na tom, že onen sokol byl Lorenzovým patronem. Pro Rubínka byl cizincem, k důvěře k němuž vedla velmi trnitá a komplikovaná cesta.
Ze svého úkrytu pod stromem pozoroval končící den. Co nevidět mělo sluníčko zapadnout a vyměnit si pozice s měsícem. Jestlipak bude ona noc taky tak kouzelná, jako byla minule? A zdali byly hvězdy jen svítícími úkazy bez duše, nebo cítily stejně, jako bytosti, které se proháněli v saeronských lesích a na loukách? To byla panečku záhada! Jak rád by si Rubínek s hvězdami popovídal! A co teprve s měsícem!

No to si piš, že by ses měl omluvit! Takže jen tak dál s tím 'promiň'! hudroval Rubínek a tváře mu přitom rudě svítily dotčením. Již několikrát ho Zrzek nechal úplně samotinkého, a chudák Rubínek měl dělat co? Jen čekat. A bůhví, jak by mohlo být takové čekání dlouhé. Taky by mu mohly zdřevěnět nohy a ochabnout všechny svaly. Nebo by tu mohl čekat tak dlouho, než by se z mladého lišáka stal vetchým staříkem. To Lorenzo chtěl? Soudě dle jeho omluvného pohledu, pokud rudý lišáček četl jeho emoce správně, si však byl vědom toho, jak Rubínka ranil. Rubínek sice nedával úplně najevo, jak je za Lorenzovu společnost rád, ale ve skrytu duše za ní byl opravdu rád a cítil se zrazen, když ho pokaždé Lorenzo jen tak opustil. Kolikrát za tu Rubínek mohl svojí nesnesitelností sám, pravda, ale i tak!
Bylo však nepopiratelným faktem, že bázlivost rudého lišáčka byla ve společnosti zrzavobílého velikána jen malým zrníčkem písku v porovnání s celou pouští. Inu; i lišáček stvořený z bázlivosti se skutečně dokázal přestat bát. Jistě to tedy znamenalo, že nic není nemožné.
Rubínek se neptal na vysvětlení Lorenzova zmizení – ač zrovna on se nikdy na nic neptal –, ba ani jeho výraz neříkal, že si vysvětlení, kam Lorenzo zmizel, přeje ihned naservírovat pod nos. Mohutný lišák se však dal do řeči sám od sebe. Bod k dobru. Na první poslech to znělo jako pěkná fraška; lepší výmluvu by si zrzavý lišák vymyslet nemohl? Ale jak nad tím tak Rubínek přemýšlel, a že on velmi rád přemýšlel, ač většinou jen nad věcmi, jež byly pro ostatní jen malichernostmi, musel dát Lorenzovi za pravdu. Tedy, on na tom setkání sice nebyl, ale ta zmínka o patronovi nemohla být nesmyslem, neb i sám rudý lišáček svoji spřízněnou duši měl. Byla jím ona drobná kuna, co teď zírala zpoza Rubínkových předních nohou na Lorenza a varovně syčela na... sokola! Opeřence s ocelově modro-šedými perutěmi, který děsivě otáčel hlavou ze strany na stranu a měřil si lišáčka i jeho kunu nevraživým pohledem. Minimálně tak to na Rubínka působilo. A vůbec se mu to nelíbilo. S vyčítavým pohledem pohlédl na Lorenza. Byly přece dokonalá trojka! Mohutný lišák s kožíškem upleteným ze slunce a sněhu, vyhublý lišák přemýšlivý a drobná huňatá kuna s vyděračským pohledem čokoládově hnědých očí. A teď tu jejich geniální sestavu narušil ještě nějaký sečtělý sokol. No, paní Ambleerského lesa bude mít radost, až se jí tahle vskutku podivná sestava začne promenádovat na jejím území.
Pozvánka k hodování byla příliš lákavá. V Rubínkových měděných očích se mihl vděk, když pohotově skočil po králíkovi a zabořil do něj čenich dřív, než by si to Lorenzo stihl rozmyslet a uzurpoval si právo jíst první pro sebe. Uždibl jeden kousíček masa a poočku sledoval Méwiho, jestli si dá taky do nosu. Nemusel čekat ani vteřinku a jeho huňatý společník se už cpal spolu s ním. Zrzavý lišák a sokol se však nemuseli obávat, že by byli odsouzeni k vyhladovění až na kost. Ani Rubínek, ani huňatá kuna nesnědli více, než jen jeden ždibec.

Nuže, ten čas byl ale vážně rychlý běžec! Než se Rubínek nadál, sluníčko nesměle sklopilo hlavu a v pomalém tanci začalo zapadat za horizont. A Lorenzo? Ten byl stále kdesi ve světě ztracených. Rubínek ještě stále cítil v tlamě hořkou pachuť ze ztráty věrného přítele, jenž se ukázal nebýt tak věrným, jak si rudý lišáček zprvu myslel, ale brzičko už zase lesem kráčel s odhodláním a hlavou vztyčenou. Pod černými tlapkami tiše sténala temně zelená mechová podestýlka. Drobná kuna, stále ležíc na Rubínkových zádech, se nepatrně zachvěla a všechny čtyři nožky vystřelily do vzduchu, aby se protáhly. Kuna byla již vyspaná dorůžova a byla připravena na jakékoli dobrodružství! Seskočila z lišáčkova hřbetu a šup motat se pod jeho nohy!
Někde z dálky se blížily kroky. Rubínek nastražil uši. Že by se mu nějaký zajda servíroval přímo k večeři? Ale kdepak, na zajíce se ty kroky zdály příliš těžkopádné! Navíc k němu po chvíli teplý jarní vítr zavál pach, který by si nespletl, ani kdyby ho o půlnoci vzbudili. Lorenzo, problesklo mu hlavou. A skutečně! Zpoza listnatých stromů se za chvíli vynořila Zrzkova mohutná silueta. Rubínek hned nato však káravě zdvihl nadočnicový oblouk – jak si jen mohl jeho přítel dovolit odejít jen tak do tramtárie, aniž by se s ním rozloučil? Že se nestyděl! Když si však měděné oči Rubínkovy povšimnuly, že z Lorenzovy tlamy visí nehybné králičí tělo, ihned měl dobré nálady na rozdávání. Už měl věru hlad; a Lorenza mu snad sneslo samotné nebe! Rudý lišáček odvážně poskočil dopředu a naklonil hlavu na stranu. Slíbili si přece, že půjdou na lov spolu! A Lorenzo místo toho zmizel z povrchu zemského a nakonec se zjeví s králíkem v tlamě. Což o to, takové večeře by Rubínkovi bodla, ale cítil se trochu zrazen. Hlasitě si odfrkl. Lorenzova přítele moudrého supa zatím úspěšně ignoroval. Možná, že dobře. Ještě by mu srdce děsem poskočilo až do krku. Co když by na něj ten sup zaútočil tím svým děsivým, zahnutým zobákem a vykloval mu oči?

<< Les Antares

Zmizel. Jeho společník s kožíškem upleteným ze slunce a sněhu se rozplynul; podobně, jako když roztaje sníh s příchodem prvních jarních paprsků. Rubínek zavětřil. Byl svým přítelem zrazen? Rozhodl se Lorenzo, že mu už drobný, rudý lišáček se srstí zkrášlenou jemnými tahy štětce, není po chuti? Bylo pravdou, že na první pohled Rubínek skutečně nebyl společníkem, s nímž by nebyla nuda. Ono když někdo neustále nemluví a vydává jen podivné pazvuky, to si vážně moc nepopovídáte – a ani pořádně nemůžete pochopit, co po vás takový tvor chce. Rubínek však nebyl pouze mlčenlivým tvorem; byl hlavně lišákem s velkým srdcem a velkými sny. Snažil se pochopit svět a být jím sám chápán. A mít za parťáka někoho takového, to věru nebyla nuda! Taková bytost vám mohla otevřít oči a přijmout vás dívat se na svět jinýma očima! A to za tu počáteční nudu a zmatení, když na vás Rubínek zírá jako na zjevení, zajisté stálo. Lorenza však něco takového už očividně omrzelo. Nechtěl dělat společníka někomu, jemuž nestál ani za kus řeči. Či byla pravda někde jinde? Možná, že se mu jen Rubínek ztratil z dohledu!
Ať už to bylo jakkoli, Rubínek to brzy pustil z hlavy a spokojeně si vykračoval lesem. Brzy se vymanil z područí bludiště plného urostlých smrků, prastarých dubů a měkoučkého mechu, a stanul v lese, jež v sobě schovával mnohem více orientačních bodů, díky nimž se jedna nebohá dušička nemohla ztratit. A tolik vůní, panečku! Tohle byl přímo ráj pro lovce! Ve vzduchu byla dokonce cítit nejen vůně zvěře, ale i jemná vůně jara. Lesem se nesly hlásky ptáčků štěbetáčků a odkudsi z dáli bylo slyšet tiché zurčení tajemné řeky. Z nedalekých luk se sem nesla vůně květin. Jaro bylo skutečně v plném proudu a běda, zdali to zkazí nějaký prudký liják! Obloha nad Rubínkovou hlavou sice byla pomalovaná bílými mráčky, ale ani jeden z nich se netvářil zlomyslně, že by měla země zakusit hněv boha počasí. Všechno bylo tak krásné a idylické, radost pohledět. Jediné, co tuto idylku kazilo, byl hlad, který Rubínek pociťoval. Hladově si oblízl tlamičku. Kdepak jen najít nějakou dobrotu k snědku? Kéžby tu byl Lorenzo, který by mu s lovem pomohl! Rubínek nebyl marným lovcem, ale mít tlapku k dílu, Rubínek by si nestěžoval! Jenže Lorenzo... byl ztracený.

<< Šeptavý les (přes Shian'tag)

Svraštil obočí a nakrčil čumák. Toto gesto bylo pak doplněno a protočení očí a nespokojený vzdech. Proč bylo tak těžké Rubínka pochopit? Však kdo říkal, že tak uháněl, protože chtěl být co nejdříve v Ambleerském lese! Navíc uměl běhat ještě rychleji, a když mu náhodou v hlavě přeskočilo a zamanul si, že vyrazí někam do tramtárie, pořádně se ani nestihl nadechnout a už byl na cestě; teď však kráčel krokem svižným, ale nikoliv rychlým jako blesk, tudíž nač si Lorenzo jen stěžoval? Do lesa pod nadvládou lištičky se zlatým kabátkem a rudýma očima se Rubínek věru nehnal. Jeho srdce mu stále připomínalo, jak rád by opět potkal rudou lištičku Setii, ale vstoupit do jámy lvové? Nad důležitými věcmi nikdy moc nepřemýšlel a skákal z jednoho maléru do druhého, avšak tentokrát mu stačily vzpomínky na to, jak se to v lese jen hemžilo spousty cizích pachů, a přešla jej chuť na to místo opět zavítat, ač to znamenalo, že se se Setií asi jen tak neuvidí. Tedy; to nutkání dočista nezesnulo, jakási neviditelná ruka jej stále tím směrem táhla, ale nejdřív by rád někde sehnal něco k snědku. Lorenzo mu s tím určitě pomůže – a jeho malý společník v podobě huňaté kuny by se jistě též mohl činit a přidat tlapku k dílu.
Obloha šedla a šedla, a jako by někdo náhle zhasnul všechna světla. Měsíc se rozplynul a hvězdy taky přestaly svítit. Nepostřehnutelný okamžik nato se však na oblohu začalo nesměle drápat slunce a vzalo do své laskavé náruče celý Saeron. Rubínek se v duchu tichounce zaradoval. Zima již konečně odešla na kutě a přenechala své žezlo své prvorozené sestře – jaro již bylo cítit na sto honů a i příroda se pilně chystala na to, aby vypadala jako správná uctívačka jara. Ze země pomalu začala rašit tráva a vystrkovat své růžky začaly i první květiny. Byl to tak krásný, čarovný pohled! Rudý lišáček miloval toto období rozkvětu, všechny ty vůně a barvy! Bílá a šedivá, do něž se země oblékala vždy během zimy, byla vskutku nudná kombinace! Ty barvy tomu zkrátka dodávaly šmrnc!
Zádumčivé oči prastarých rudých hor lišáčka bedlivě sledovaly, když kolem nich procházel. Byly jakýmsi nepřehlédnutelným bodem a ujištěním, že jde správně. Na zádech cítil tíhu – nebo spíše muší váhu – drobného tělíčka kuny a někde za sebou slyšel Lorenzův rozvážný krok. Pokud si to ovšem Zrzek nerozmyslel a raději nezdrhl, než aby musel čelit Rubínkově prazvláštnímu chování.
Toulavé černé tlapky jej brzy dovedly až do lesního bludiště; jednotvárné smrky a duby, kam jen měděné oko dohlédlo. Tohle byla taky nuda! A ještě k tomu pořádná podpásovka! Čert aby se tady v těch stromech vyznal a nechodil pořád v kruzích!
Pravda pravdoucí, dlouho bloudil okolo vetchých stromů a mechových domečků, než vystrčil z tohoto začarovaného lesa čumák. V jeden moment však přece jen čumák z lesa vystrčil; a vzhůru za dalším dobrodružstvím!

>> les Hased

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána

Setkání se starým přítelem vyčarovalo na Rubínkově tváři úsměv. Rubínek nikdy úplně nevěděl, jak vynaložit se všemi pocity, které mu bublaly v hrudi, a ukazovat je světu, tudíž se malá kuna nedočkala oslavného tance ani širokého úsměvu, ale ta radost salála z každého koutu jeho těla i duše, a ani nemusela být doprovázena radostnými ovacemi.
Méwi byl jeden z mála tvorů, kterým rudý lišáček dovedl s lehkostí porozumět a kteří na oplátku rozuměli jemu. A nebylo to tím, že si čas od času navzájem vyměnili nějakou myšlenku, pár slůvek, čehož s jinými jedinci nebyl Rubínek schopen – jádro celého porozumění sobě navzájem tkvělo v tom, že si pro sebe byli souzeni. Byli stvořeni ze stejného těsta, oba hledali odpovědi na své otázky, nehledě na to, jak moc trnitá cesta vedla ke kýženým odpovědím. Chtěli zkrátka poznat svět a pochopit jeho složitý mechanismus.
Lorenzo si rudého lišáčka už moc nevšímal, skoro jako by žárlil, že byl vyměněn za obyčejnou kunu! Ale kdeže. Huňatá kuna byla Rubínkovým věrným přítelem, avšak správná liška musela přece utužovat vztahy i mezi svými opravdovými bratry a sestrami, mezi lišáky a liškami! Lorenzo tedy rozhodně na poslední příčku přátelství odsunut nebyl, natož že by se z něj stalo páté kolo u vozu a Rubínek by nemínil s ním i nadále mít něco společného.
Byla to však pěkně komická trojka – mohutný lišák s kabátkem upleteným ze slunce a sněhu, droboučký lišáček s kožichem rudým jako rubíny, pomalovaným jemnými štětcovými tahy. A pak drobná kuna, která s přimhouřenýma čokoládovýma očima polehávala na Rubínkových zádech, výjimečně zcela nezaujatá světem okolo. Jestliže v takové sestavě dorazí do Ambleerského lesa, jeho mocná vůdkyně jistě nebude výskat radostí a neotevře svoji náruč jen tak. Avšak možná, že by se za Rubínka mohla přimluvit Setia? Ta přece v Ambleeru žila, alespoň s něčím takovým se tehdy rudému lišáčkovi svěřila – čas byl však neúprosný, uháněl jako ten nejrychlejší běžec na planetě, a leccos se mohlo od jejich posledního setkání změnit. Navíc; Rubínek jistojistě neplánoval v onom děsivém lese plném cizích liščích pachů setrvávat! To by to tak hrálo, aby tam rozvalil své imaginární špíčky a nerušeně se vyhříval na sluníčku či podřimoval pod korunami stromů, zatímco by kolem něj chodily ty hladové šelmy! Ta tichá touha po domově zpívající v jeho srdci by však jeho postoj mohla změnit; avšak kdoví, jaké radosti a strasti ještě přinese budoucnost. Byla nevyzpytatelná a leckdy nepochopitelná. Čas od času byla poslem zlých zpráv, jindy přinášela štěstí.
Byl čas vyrazit. Rubínek se na kratinký moment zahleděl do zlatých očí Lorenzových a pak se za svitu čarovné luny a stříbrných hvězd vydal po stopách jídla. Už mu vážně v tom břiše kručelo a nějakého králíka by milerád spořádal!

>> Les Antares (přes Shian'tag)

Rubínek svraštil obočí a zamyslil se. V břichu mu už kručelo, ale na návštěvě bohyně na to dočista zapomněl! Být tam ještě chvilku, jakmile by se zase vynořil z houfu kapradin, už by byl tak hladový, že by si dal k snědku i hvězdy, co se třpytily na obloze, kdyby na ně tedy dosáhl! Dotklo se jej však, že Lorenzo pochyboval o jeho loveckých schopnostech. Pravda, Rubínek moc na dobrého lovce nevypadal – drobná postava a tělíčko kost a kůže –, ale zdání mohlo klamat. Jistě; vskutku se nemohl vyrovnat léty zoceleným lovcům, avšak rozhodně nebyl ve shánění a nahánění kořisti marný. Na rozdíl od většiny svých bratrů a sester si mnohem více všímal svého okolí; že ptáček zpíval na větvi, že zašustilo křoví, že zurčela voda a pěla svoji tichou písničku. A tato zvědavost a chtíč znát a pochopit celičký svět mu propůjčovala i bystřejší smysly, když hledal potravu, neb mu neušlo ani sebemenší ťapkání. Pomoc Lorenza by mu rozhodně nevadila, ale skoro to znělo, jako by o Rubínkovi pochyboval! Lišáček si tiše odfrkl a probodl zrzavého lišáka zdráhavým pohledem, který však jasně říkal, jak moc ho ta slova urazila.
Už už byl připraven vyrazit, ať už na lov, či směrem Ambleerský les, když vtu se kapradiny kousíček před ním začaly chvět. Že by mu bohyně zapomněla dát nějakou radu a honem běžela svoji chybu napravit? To snad ne! Bohyně již tak prokázala laskavost, když tak mile Rubínka ve svém ledovém paláci uvítala a příjemně jej pohostila, jistě nebude zanedbávat ani jednu vteřinu, aby se ještě o Rubínka starala dál!
Dvě kapradiny se po chvilince líně rozevřely a vykoukl z nich tmavý čumáček. Rudý lišáček se nejdříve bázlivě přikrčil, ale když zmerčil pár čokoládových očí jako korálky, zpozorněl. Méwi! problesklo mu hlavou. Jeho bráška Méwi, jenž s prvním sněhem zmizel jako pára nad hrncem a odebral se na kutě, aby onu zimu prospal, se mu teď lísal k nohám a pohledem těkal z Rubínka na Lorenza.
'Dlouho jsem tě hledal, příteli,' zarezonoval rudému lišáčkovi v hlavě hlásek malé kuny. Byl to nezvyk, po tak dlouhé době komunikovat pomocí myšlenek – obzvláště když to byla jediná komunikace, kterou Rubínek zvládal –, ale po chvíli už měl pocit, jako by takhle s kunou rozmlouval dnem i nocí. 'Tvoji stopu jsem před nedávnem ztratil. Hledal jsem všude. Pod každou větví, pod každou kupkou sněhu. Pak jsem tě vypátral na návštěvě u Odette. Ta všudepřítomná magie na chvíli narušila naše spojení a zmátla mě. Ale už jsem tady!' kasala se kuna. Pak se vydrápala Rubínkovi po rameni a uvelebila se na jeho zádech. Lišáčkova srst sice nebyla jemná jako hedvábí, ale voněla po akátech, voněla po lišáčkovi, jehož byl Méwi patronem.

Byl rád, že svého přítele vidí. Návštěva království Odette na jednu stranu utekla jako jedna vteřina, a zároveň mu připadala jako celá věčnost; až se Rubínek začal bát, zdali už nebude vetchý stařík, když se konečně vrátí za Lorenzem. Tvář však vrásčitou neměl a klouby mu nevrzaly; byl plný síly a energie. Očividně to byl tedy klam, že strávil u bohyně celou věčnost.
Svoje štěstí ze znovusetkání se Zrzkem však nedával najevo příliš bujaře. Ano, usmál se, a dokonce více, než to uměl za normálních okolností, ale rozhodně hned Lorenzovi neskákal po krku a nelísal se k němu. Věděl, že mu může důvěřovat, ale jistá bázlivost ho stále od jeho přítele pár liščích kroků držela, aby se snad náhodou Lorenzo nezměnil v příšeru s obřími zuby a nevytrhal mu každičký chlup. To už by vážně vypadal jako to oškubané kuře!
'Děkuji ti za tvoji radu, Lorenzo.' Pokud se Zrzek za tu dobu, co pochodoval od jedné kapradiny ke druhé a na rudého lišáčka trpělivě čekal, nenaučil komunikovat pomocí myšlenek, rudému lišáčkovi rozumět nemohl. V měděných očích se mu však leskl vděk, a byl-li Lorenzo pozorný, jistě mu ta jiskra neunikla. To on dal Rubínkovi radu 'Jdi s rozevřeným srdcem a otevřenou myslí', a tím, že se toho Rubínek zuby drápy držel, okouzlil i samotnou bohyni. Nebe již zčernalo a jakási pomyslná opona oddělující den a noc se zatáhla a jako tlustá deka zahalila celičký kraj saeronský. Ona tma však nebyla děsivá, neb na obloze nesměle vykukovaly stříbrné hvězdy a mávaly oběma lišákům na pozdrav. Čas byl skutečně rychlý jako blesk, snad ještě rychlejší, a než se Rubínek pořádně rozkouká, už bude další den! A přitom toho ještě tolik chtěli stihnout! Rudý lišáček tedy úplně netušil, kam jej Lorenzo zavede, ale dýchánek s bohyní se mu líbil, a tak byl otevřen všem Lorenzovým nápadům. Docela rád by se například setkal se Setií, jež byla první liškou, kterou potkal po příchodu do této podivuhodné země, do níž napůl patřil a napůl v ní byl stále cizincem, a již pomalu neviděl, jak byl rok dlouhý. Rád by se Zrzka zeptal, zdali Setii zná, ale všechna slova stihl spolknout dříve, než je vyřkl nahlas – koneckonců, kdyby Rubínek promluvil, popřel by svoji existenci. Však Rubínek byl vždycky jen tichým pozorovatelem, jenž se snažil pochopit, a nepotřeboval k tomu slova. Tedy; až do setkání s Odette jej trápilo, že je jeho jazyk svázán bázlivostí a zapomněním, jak se vyslovuje jaká hláska, avšak později si uvědomil, že slova skutečně nepotřebuje. Důležité byly činy. A také chtít zapadnout do tohoto světa jako chybějící dílek složité skládačky. Kdyby však alespoň na moment mohl promluvit, byl by nesmírně vděčen. Chtěl by Lorenzovi říci i nahlas, že je rád za jeho společnost. Nebylo mu to však souzeno.
'Vyrazíme?'

<< Z návštěvy Odette

Večer se chýlil ke svému konci a ve vzduchu bylo cítit blížící se jaro. Rudá obloha s fialovými a růžovými odlesky, již nesměle kreslilo sluníčko zapadající za vrcholky hor, pozorovala Rubínka svým vřelým pohledem. Rudý lišáček nikdy neměl pocit, že do tohoto světa úplně patří, vždy si myslel, že je až příliš jiný na to, než aby sem zapadl, ale teď, když hleděl na onu oblohu, připadalo mu, že obloha ho zná a on zná ji. Že tenhle svět je přesně ten, do něhož patří. Jen zatím nezjistil, jakým dílkem oné zapeklité skládačky byl.
Ozvalo se zašustění, temně zelené kapradiny se zachvěly. Zprvu se snad i mohlo zdát, že za to mohl náhlý poryv větru, který se zvedl, ale jen za předpokladu, že Lorenzo neměl všechny smysly napjaté. A pakliže měl uši našpicované, zaslechl tichou ozvěnu kroků. A helemese! Kapradiny otevřely své chřtány a z nich vyšel Rubínek. Pohublý lišáček ze sebe smetl vločky, které mu na jeho návštěvě ledového království ulpěly v srsti, a jeho měděné duhovky se protly s Lorenzovými zlatými. Zakňučel na pozdrav a posadil se, ocásek obtočil kolem těla a doširoka se usmál. Nepotřeboval slova na to, aby vyjádřil, jak šťastně se cítil, že vypátral onen recept na štěstí. Na to ani slova nestačila.

A zase tu bylo ono ticho. Rubínkova slova opět uvěznila neproniknutelná bariéra bázlivosti a vzpomínky na to, kdy se mu navrátil vysoký jemný hlas, se vytratily jako ranní mlha s příchodem odpoledne. Ony vzpomínky žily dál, vlastním životem, už nepatřily rudému lišáčkovi – drobný pohublý lišáček si ani nebyl jist, zda to celé jen nebyla sladká iluze. Možná, že to však byla jen zkouška; o tom, aby si uvědomil, že hlas ke svému životu nepotřebuje, koneckonců, ve slovech tepala nevídaná moc, jež uměla zraňovat stejně snadno, jako konejšit a čarovat úsměvy na tváři. Aby pochopil svět, nebude mu stačit ani tak silná zbraň jako slova. Bude potřebovat činy. Musí naslouchat každému hlasu, i tomu sebevíc tenčímu, a hlavně naslouchat oné melodii svého srdce, která ho po celý život vedla správně, jen se Rubínek v oněch tónech nikdy pořádně nevyznal a nedokázel dle nich jít. Teď už však věděl, jak svému srdci naslouchat – byl alespoň o krok blíže k pochopení.
Celým tělem mu projelo mravenčení, když začala bohyně tkát onen zbrusu nový šat, jenž by mu mohl závidět kdejaký kolemjdoucí. Nebylo to však děsivé mravenčení, s každou další vteřinou, co se jeho kožíšek měnil a byla mu dávána ta pravá fazóna, se v jeho nitru rozhoříval onen plamínek naděje. Jiné vzezření jej nedělo někým jiným. Byl to stále ten samý rudý lišáček, který však byl blíže k poznání sebe sama a pochopení onoho složitého mechanismu, kterému smrtelníci říkali svět. Tenounké, sněhově bílé tahy štětce se jako v zrcadle zaleskly v soškách z rampouchů. Naposledy pohlédl na to podivné ledové království a otočil se na patě. 'Děkuji ti, Odette!' zvolal jeho hlásek tichounce a hlavu v úctě Rubínek sklopil k zamrzlému ledovému trůnu. 'Přeji ti, abys našla štěstí, stejně jako já.' Ano, našel štěstí. Zatím pouze ony ingredience ke štěstí, samotné štěstí si musel v tomto světě složitých mechanismů ještě vybojovat. Už však věděl, jak na to – s rozevřeným srdcem a otevřenoumyslí. Tak, jak ho to naučil Lorenzo, tak, jak mu pravila bohyně. Srdce mu už nebilo plaše. Tlouklo plno odhodlání. Jednou pochopí, jakou součástkou složitého mechanismu světa je, a zapadne do něj jako poslední dílek skládačky. Stačilo jen věřit. A bojovat. S rozevřeným srdcem a otevřenou myslí.

>> Šeptavý les