Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 12

<< jezero Talimon

Nad prapodivným Zrzkovým rituálem se zahrabáváním zbylých kostí snad jen zvědavě našpicoval uši a mírně naklonil hlavu na stranu. Víc však svůj názor na obdiv nedával – a nejen proto, že kdyby začal mluvit, vyděsil by sám sebe i onoho zrzavobílého lišáka. Zajímalo jej spoustu věcí, ale Lorenzovy myšlenkové pochody a důvod, proč si s tím, aby po sobě nenechal takovou spoušť – kůstky od brzké snídaně rozházené na břehu jezera –, dává takovou práci, mezi středobody jeho zájmu věru nebyly. Místo toho se jen v klidu dal do pozorování vodní hladiny, a sotva stihl pořádně zamrkat, už ho jeho nevyzpytatelný kompas kdesi v srdci vedl... inu, původním stanovištěm byl les Ambleerský, ale jak si to tak ťapkal dál a dál, brzy pochopil, že do panství ohnivé Herrey tak úplně nemíří.
Na rozčilené, varovné volání Lorenzovo však příliš nedbal. Kdepak, že by mu bylo lhostejné, zrovna zmínka o šakalech byla víc než důležitá, ale ostrý vítr zanesl ona slova opačným směrem, než byly Rubínkovy bedlivě nastražené boltce.
Lesklá hladina jezera a jeho široké břehy a zástupy stropů tyčící se v dáli se brzy staly jen vzpomínkou. A kdyby rudý lišáček hodně chtěl, možná by se mu podařilo přesvědčit sebe sama, že u žádného takového jezera nikdy nebyl. Jak jednoduše šlo zaměňovat vzpomínky za výplody fantazie! A s trochou praxe by klidně mohl uvěřit i něčemu, co vlastně nikdy na vlastní oči neviděl. Netušil však, proč by se o něco takového snažil. Ač pravda – vymyslet si třeba takovou cestu na onen bílý kotouč, co vždy rozsvěcoval noční oblohu bílým světlem, a uvěřit jí, to by bylo panečku zábavné! Zamyšleně našpulil pysky a nakrabatil čelo, pokračuje v cestě, nevědom si, kam jeho toulavé tlapky kráčí.
Slunce se již stihlo vydrápat nad hlavu dvou liščích cestovatelů a poprvé od jitra se konečně odhalilo, jako by se již přestalo bát. Nesměle vykouklo za závojem mračen, která se nyní nezdála být tak hustá a neproniknutená, a chvíli skutečně shlíželo na krajinu pod sebou a příjemně vyhřávalo liščí záda. Ona vidina přeci jen malebného dne se však po chvíli opět roztříštila, jen co temná mračka opět sluníčko chytila do svých spárů. Rubínek si zklamaně odfrkl. Tak se těšil na krásný jarní den a v ten jeden pomíjivý okamžik v něm zahořela naděje. Teď se však mohl leda tak dívat na tu samou zamračenou tvář nebes, co se předtím mračila nad jezerem. Tichý sten vyšel z hrdla rudého lišáčka a pak se v měděných očích zableskla zmatenost.
Octl se až na rozlehké travnaté pláni a na první pohled by se zdálo, že je to pěkné místečko, kde se stavit a porozhlédnout. Cítil však, jako by ho někdo pozoroval, a zdálo se mu, že to není jen pocit. Vzduch byl těžký a podivně voněl. Šakali.
Ustrnul v pohybu. Ten pach mu nejdříve nic neříkal, ale později se v něm někde ozvaly alarmy, které ho jasně zpravili o tom, že vstoupil do jámy lvové šakalí. Hlasitě polknul. Dva lovci ještě před chvílí lovili, a nyní budou sami loveni. Šakalí pohůnci Azraela byli krvežízniví a nemilosrdní. A na to ani nemuseli být Azraelovými nástroji smrti. Když byli šakali v přesile, byli hrozbou, a nezáleželo, zda byli někomu bezmezně oddaní. Konec konců, o tom, komu zdejší šelmy sloužily, neměl Rubínek ani tušení. Čas pravdy však měl přijít s každým nádechem. Už brzy se Amaronská pláň rozezní vytím řezajícím uši a lov započne. Najednou se zdálo, že jeho nohy zapustily kořeny a nemohl se ani o píď pohnout. Zoufale vrhl pohled po Lorenzovi. Zmizet. Hned.

Ryba chutnala jako nějaký božský pokrm, přesně takový, jaký by rudý lišáček čekal, že mu nabídne spanilá Odette, když se v jejím paláci stavil – akorát ona se neobtěžovala. Ale Lorenzo, obyčejný smrtelník, bez trošky rozmýšlení vychrtlého rudého lišáčka pohostil.
Rubínek si stále stál zatím, že byl schopen se o sebe postarat. Ano, to skutečně nebyla lež, za níž by schovával svoji bezmoc, ale přece jenom, Lorenzo byl mrštnější a taky schopnější. Rubínek si na svých toulkách vždy dokázal něco obstarat, ale když nebylo zbytí, vyhrabal si zkrátka něco, co sice už nevypadalo úplně vábně, ale spolehlivě to zasytilo. A když se mu podařilo někde uhnat nějakého zajíce či ptáka, to byly panečku hody, kdeže něco na denním pořádku! Těžko říct, jestli byl hubený jako tyčka už odmala, či se na něm podepsalo chození sem a tam bez toho, aby vždy měl co do tlamy, avšak jisté následky si Rubínek jistě nesl.
Zatímco žvýkal kusy malého cejnka, poočku sledoval, jak hoduje Lorenzo. Na rozdíl od Rubínka jedl pomaleji a s grácií. Rubínek přežvykoval rychle a polykal ještě rychleji. Neuměl jíst pomalu. Tedy, uměl by to, kdyby si na to pokaždé vzpomněl. Takhle byl však zvyklý hltat, a tak ryba vmžiku skončila v jeho útrobách a zbyla po ní jen hrstka tenkých kůstek vedle Rubínka.
Sluníčko odvážně šplhalo po obloze výš a výš, aby to stihlo do poledne nad hlavy dvou liščích cestovatelů, avšak jeho trajektorii Rubínkovy měděné oči sledovat nemohly, neboť se sluníčko stále schovávalo za temnými mračny. Zdálo se, že s příchodem poledne je o stupínek tepleji, ale studený vítr stále přetrvával, a tak to možná bylo jen zbožné přání rudého lišáčka nežli holý fakt.
Náhle ucítil, jak mu po páteři přeběhly tlapky drobné kuny a jak se drápky zachytávaly za chomáčky rudé srsti. Kuna nebyla nikterak těžká, avšak když se tak promenádovala na zádech pohublého lišáčka, bylo znát, že neváží jen jako peříčko. Pak hbitě seskočila na zem a elegantně se protáhla okolo Rubínka, pochodujíc přímo z Lorenzovu společníkovi, ocelovému sokolovi s moudrým pohledem. Chvíli na něj mlčky civěla, jako by ho vyzývala na hru – ač v duchu se určitě celá vystrašená klepala –, načež lhostejně mávla černou tlapkou a s huňatým ocáskem tahajícím po zemi se vydala k zástupu stromů, ohlížejíc se přes rameno.
Rudý lišáček ani nepotřeboval, aby mu hlavou bleskly její myšlenky. Natáhl krk a zastříhal ušima – Méwi se chtěl konečně vydat k tomu věhlasnému baobabu, když byl v posledních dnech skloňován jako cokoli jiného. Očividně chtěl zjistit, zda Ambleerský les byl tak úžasný, aby se k němu navždy upsal, nebo jen Lorenzovi, jenž s tímhle nápadem cesty do panství ohnivé lišky přišel, už trochu přeskočilo. Zdálo se však, že samotný Zrzek se příliš k pohybu nemá, protože teď vybízel Rubínka, aby spořádali ještě další rybu.
Rubínek naklonil hlavu na stranu a opatrně přišel blíž. Už nebyl hladový, i malý cejnek mu stačil, ale jedno malé sousto by možná nebylo od věci? Nakonec do stříbrné rybky se záhadným pohledem šťouchl tlapkou a zabořil do ní čenich, aby nasál její vůni. Rybina byla štiplavá a její pronikavý zápach jej skoro dusil, ale z vidiny čerstvého masa se mu už sbíhaly sliny. Nakonec si tedy urval ještě pár soust a s kusem břicha ryby v tlamě odpochodoval za Méwim.
Jestliže měl vstoupit do jámy lvové, tak ať to udělá teď, ne někdy později. Kéžby však věděl, že nevstupuje do jámy lvové, ale zato si to hezky míří do jámy šakalí.

>> pláň Amaron (východ)

Ve skrytu duše tajně doufal, že když na chvilku pevně semkne víčka k sobě, že se svět umoudří a vysvitne sluníčko. Ale kdeže! Když se opět na svět podíval, zbyly mu leda tak oči pro pláč. Pořád bylo zataženo, temná mračna se posměšně krčila na obloze a sluníčko bylo v pasti, z níž nebylo úniku. Bůhví, zda ho vůbec ty chamtivé ruce černých mračen někdy pustí na svobodu, aby opět mohlo pohladit na tváři svými něžnými hřejivými paprsky.
Rubínek zaslechl, jak cosi plesklo o vodní hladinu. Ryba! Že by se nějaká přišla podívat na dva ztracené cestovatele, jež se stále neměli k výletu do Ambleeru, ačkoli minimálně jeden z nich byl celý nedočkavý, až známý les uvidí? Zatřepal hlavou a vzhlédl k jezeru, jež se rozprostíralo, kam jen oko dohlédlo. Byl to skutečný gigant mezi giganty a bylo s podivem, že okrem vysokých stébel trávy tu žádná flóra příliš k vidění nebyla. Až někde v dáli postávaly zástupy stromů, jako by se bály, že kdyby se byť jen kořeny přiblížily blíž k vodě, že by se rozplynuly ve vzduchu. A přitom tohle místo nepůsobilo děsivě, jen dávalo duši vzácný pokrm zvaný klid.
Zvědavě přišel blíž, černé tlapky zašustily v trávě a následně se ozvalo zakručení v břiše. Rubínek už měl vážně hlad. Nikdy toho na jedno posezení nespořádal moc, kdepak, že by zdolal celého zajíce či bažanta, a i dlouhodobě mu stačilo jen pár soust, ale přece jenom, byl živou bytostí z masa a kostí a potřeboval živiny. A během cesty od jednoho cípu Saeronu ke druhému by nejednomu vyhládlo. Vděčně, avšak jako neřízená střela, přiběhl k malé přehlídce ryb vyskládané v trávě. V jejich vykulených očích se leskla smrt a už ani ocasy se nehýbaly. Šupinatá tělíčka ležela smířeně se svým osudem na zemi a čekala, až skončí ve chřtánech predátora.
A tím predátorem byli dnes Rubínek a Lorenzo. Rudý lišáček zamyšleně hleděl na výstavku ryb. Každá vypadala tuze lákavě! Nakonec rychle chňapl po cejnkovi a zakousl se do něj dřív, než by si to snad Lorenzo stihl rozmyslet a uzurpoval by si onu brzkou snídani pro sebe. Spokojeně mlaskal a plnil svůj kručící žaludek měkkými sousty ryby. Po bradě mu stékalo pár kapiček krve a po rybce brzy nebylo ani památek. Jak jedna i malá ryba dokázala hladového strávníka uspokojit a vyčarovat mu úsměv na tváři – byť v Rubínkově případě jen drobný a váhavý, neb to jinak neuměl. Pár tenkých kůstek odhodil stranou a tlapkou je pomalu posunul k jezeru, aby tady na břehu nezanechal takovou spoušť!
Následně se posadil do trávy a zkoumavě pohlédl na Méwiho. Ten sice rejdil čumákem poblíž zbytků ryby, ale když ucítil rybinu, ihned stáhl ocas mezi nohy a začal se čepýřit. Kdepak, on nebyl liška, aby jedl ryby! To si raději někde uloví chutného zajíce, či se vydá po stopech vysokých stromů a nažene si veverku. Nebo třeba někde splaší sladké ovoce! Ale kdeže, nějakou páchnoucí rybu.
Rubínek s přimhouřenýma očima sledoval komické hněvání se svého přítele kuny, načež udělal krůček k němu a nechal ho, ať si mu vyšplhá na záda. Věděl, že se ještě jen tak do Ambleeru nepodívají, a tak nebylo třeba se už začít připravovat na cestu, ale Méwi byl jediný, koho si rudý lišáček dokázal připustit k tělu a rád měl pocit, že tu jedinou bytůstku neztratil.
Kousek od něj se vznášely ohnivé jazyky, jež byly výtvorem Lorenzovy magie. Trošku zrzavobílému lišákovi záviděl. Rubínek takové čáry máry neuměl, ale nebylo pochyb, že teplo sálající z ohně bylo příjemné a kompenzovalo chladné ráno.

Civěl. Jen tak. Vlastně si ani pořádně neuvědomoval, že stále zírá na zrzavobílého lišáka, jako kdyby mu přinejmenším na hlavě vyrostly rohy, či jako kdyby se jeho ocas rozdvojil. Nebo možná jako by mu na krku vyrašila druhá hlava. Pořád sice hleděl jeho směrem, ale myšlenkami už byl někde úplně jinde. Jejich předmětem sice stále byl onen křehký vztah mezi ním a Lorenzem, avšak samotný Lorenzo jej už tak úplně nezajímal. Jen jejich dlouhá trnitá cesta, již spolu ušli. Kdo by to byl řekl, že takový pohublý, ustrašený lišáček, jakým byl Rubínek zcela bezpochyb, najde pomyslnou kotvu v obrovi s kabátkem ušitým ze slunce a sněhu? Jistá bázlivost ho stále držela o krok zpátky od onoho mohutného lišáka se zvučným jménem Lorenzo, avšak cítil, že kdyby byly takové všechny lišky, byla by hračka se přátelit a vytvářet pevná kamarádská pouta.
Samotného Lorenza leckdy Rubínek nechápal, možná pro liščecí jiskru, jakou v sobě Rubínek choval, možná proto, že byl Lorenzo skutečně v mnohých věcech záhadný a komplikovaný. Tak či onak se jisté pochyby mezi nimi vznášely jako temná mračna, co zrovna hyzdila oblohu a odmítala se rozpustit.
Přišlo jitro. To Rubínek poznal z náhlého lehčího pocitu, když tu byl nový den, nové možnosti a nová dobrodružství. Obloha však vůbec nevypadala krásně, s růžovými a oranžovými odlesky, veselá a usměvavá. Mračila se, choulily se na ní těžké šedé mraky a soudě dle jejich výrazů by se ani Rubínek nedivil, kdyby trochu sprchlo. K ronění slz se sice mraky zatím neměly, a Rubínek doufal, že bude Saeron od krutého deště ušetřen, ale samotná pochmurná atmosféra nebes mu zrovna elán nepřidávala. Nespokojeně zabručel a začal pochodovat sem a tam, jako nějaký cvičený voják, aby se zahřál. Co by jen dal za to, kdyby měl srst hustou jako medvědi! To by se pak panečku žilo krásně. Studenému větru, který by se ho snažil polechtat svými ledovými prsty až pod kožichem, by se jen vysmál, a žádný příslib bohaté nadílky sněhu by mu netrhal žíly. Ale takhle? To by nejraději pelášil na poušť a tam se vyhříval na sluníčku. Na takovou cestu však byl až příliš rozespalý. Musel šetřit síly na cestu do Ambleerského lesa, neb zrovna teď div zaživa neusínal. To zamračené počasí by uspalo i toho nejpodřadnějšího mravence! Kde jen bylo sluníčko? Ztratilo se? Už to tak vypadalo!
Zatřepal hlavou, aby všechny ty myšlenky setřásl, a oblízl si pysky. Trochu dotčeně loupl pohledem po Zrzkovi. 'Opustíš mě.' Bylo to tak. Věděl to. Jeho přítel ho opustí a vychrtlému lišáčkovi s rýsujícími se žebry zbydou jen vzpomínky. Vzpomínky plné bolesti a zrady, protože si kdy myslel, že Lorenzo je jiným. Možná, že byl. Jenže Rubínkova roztříštěná mysl si to v tu chvíli neuvědomovala. Pohlcoval jej oheň zoufalství. Cítil ten žár, jak mu stoupá hrudí a pálí jej na popel. S příchodem rána přišel i čas verdiktu. Jenže ono ráno nebylo malebné jako z pohádky, na něž se tak Rubínek těšil, ale umouněné a škaredé. Možná, že to byla tajná zpráva. Ono ráno říkalo lišáčkovi, že svět je leckdy už dost ošklivým místem na to, aby ho dělal ještě ošklivějším. Půjde do Ambleeru, shledá se se Setií, poklekne pod královnou baobabu a ohně – a když vypije trošku elixíru štěstí, podaří se mu získat domov. Už brzy. Byl rozhodnut.

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána img

Spánek byla panečku příjemná věc, když měla liška rozlámané tělo a tlapky jí tepaly bolestí poté, co chodila od jednoho lesa a prošmejdila každý kout. Teď se však Rubínek už cítil naplněn energií až po okraj a usmyslel si, že je čas vyrazit. A pokud ne do panství ohnivé lišky ani někam blíž, alespoň by nebylo od věci ze sebe setřást poslední smítka únavy.
Víčka se mu zachvěla a opatrně je rozlepil, jako by se bál, jaká krutá realita ho za hranicí říše snů čeká. Žádná hladová příšera na něj však svá zubiska necenila a svět se kolébal v náručí klidu a ticha. Jen občas zaslechl šelest trávy či bublání na hladině jezera, ale jinak tu bylo ticho a ticho. Tentokrát se mu však nezdálo děsivé, jako spíše přátelské a uklidňující. Byl to balzám na duši pro jeho mysl, jež čelila útoku nenechavých myšlenek, co mu neustále přelétávaly v hlavě a nedaly mu chvíli pokoj. S hlasitým zívnutím se převalil na bok a hlavou se ocitl těsně u spící tváře malé huňaté kuny. Dosud pořádně nerozlouskl onu záhadu, proč ho že ta kuna doprovázela, kam se jen hnul (ač pravda, nejednou znenadání zmizela!). Co na něm jen viděla? Na pohublém lišáčkovi s rýsujícími se žebry, zacuchanou srstí a vyděšeným pohledem ovce zahnané vlkem do kouta? Snad jen že by ji ona rudá barva srsti přitahovala, obzvláště teď, když ji zdobily jemné bílé táhy štětce, působila docela pěkně; nebýt zacuchaná. Vzhled však přece jistě nebyl důvodem, proč se Méwi stal Rubínkovým společníkem. Tak proč tedy? Rudému lišáčkovi to do hlavy nešlo!
Jeden pohled na klidnou vodní hladinu mu stačil k tomu, aby si byl jist, jaké zrovna bylo počasí – od jezera se totižto odrážela sama nebesa, na nichž teď bíložluté hvězdičky dohořívaly jako svíčky a měsíc byl stále ukryt za temnou oponou mračen. Chudáček Měsíc, pomyslel si Rubínek při představě, že by ho někdo též uvěznil v takovém vězení z temně šedých mraků, a zachvěl se. Pravda; to však ani ne strachem, jako spíše zimou, když se okolo něj náhle zvedl chladný noční vítr a pročísl mu srst. Měděné oči mu pomalu klouzaly po linii stébel trávy, drobných kamíncích a bublinkách na vodě – to když náhodou nějaká hyperaktivní rybka vyskočila na hladinu –, až kamsi do dáli, kde se choulilo pár vysokých stromů a jejich větve svorně trčely k nočnímu nebi. Pak svůj pohled opět stočil nazpátek, tam, kde podřimoval Lorenzo.
Sevřelo se mu srdce. Bylo to tak náhlé a neznámé, že si to ani Rubínek pořádně neuvědomoval. Ještě tak jedno jitro budou spolu, a pak se jejich cesty navždy rozdělí. Rubínek byl s to zrzavobílého lišáka doprovodit k jeho vysněnému baobabu a poklonit se s ním před obávanou ohnivou vládkyní Herreou. Vlastně to nebral jako povinnost – už ne. Chtěl to udělat. Stále byl zmatený, nevěděl, co si o Lorenzovi myslet, jak mu pořádně říct, že mu je za všechno vděčný. V mnohém se na něj hněval, protože ho leckdy nechápal, snad ještě více, než sám Lorenzo nechápal Rubínka, avšak chtěl mu říct jedno velké děkuji. A k tomu nepotřeboval slova. Stačily mu činy. Návrat do lesa Ambleerského by navíc též dal Rubínkovi jeden dar. Setkal by se s rudou lištičkou. Už několikrát si říkal, zda onen les už dávno neopustila, ale musel doufat, že tam stále žije. Stejně se však oné budoucnosti, jež měla co nevidět přijít, obával.
Co totiž dál? Lorenzo bude mít domov, bude se cítit milován. Získá rodinu. A Rubínek? Rubínek ztratí jediného přítele, jehož v tomto komplikovaném světě měl. Nechtěl ho ztratit. Už toho za svůj život ztratil až příliš. Jenže byl schopen obětovat pro přátelství vlastní svobodu? Nepřál si nic jiného, než mít taky místečko, kam by se mohl vracet s pocitem, že někam patří, že je též milován. Jenže ona bázeň byla v tento moment silnější než touha po domově. Bál se nepřijetí, bál se opovržlivých pohledů, bál se ztráty. Za život v Saeronu se mu podařilo slepit alespoň kousek své duše a nebýt tak nechápavým a bezradným, a on nechtěl o tenhle kousek své duše přijít.
Věděl však, že rozhodovat se nemůže dlouho. Už ne. Za chvíli přijde jitro a s ním i jeho rozhodnutí. Do Ambleeru musel přijít s jasnou vizí, ne jako ustrašené liščce, jemuž rodiče právě dovyprávěli příběhy o mrchožravých supech a zlověstně se chichotajících hyenách.

Zdálo se mu, že zase spí. Byla to však jen pomatená mysl, co vytvořila tuto iluzi, či skutečně opět usnul? Ale kdepak! Dal by tlapku do ohně za to, že rozhodně nepodřimoval. Takhle v temnotě však mělo to všechno podobný nádech, jako když se bezcílně toulal říší snů – zdálo se mu, že nic není nemožné, že při troše štěstí by mohl vyrazit na cestu okolo oběžné dráhy, a přitom bylo něco takového zcela nemyslitelné.
Seděl na břehu jezera a hleděl na klidnou vodní hladinu, jež se zdála kouzelná, a přitom děsivá. Jako by ho vábila k sobě, současně s tím, co mu něco v koutku duše napovídalo, že by se vystavil nebezpečenstvu. Avšak čím větší ona tma byla, tím více vybízela nahlédnout pod roušku tajemství. Odkud se jen vzal měsíc, odkud hvězdy? Hvězd bylo tolik, že by je Rubínek ani na všech drápcích nespočítal! A kolik jich tedy bylo? Jak jen spočítat všechna ta maličkatá bíle svítící světýlka, jež s příchodem noci rozsvěcovala tmu a dávala jí nádech hřejivosti a něžnosti? Zdálo se jich být více, nežli samotných mravenců v lese!
Myšlenka o lese Rubínka přivedla k jejich plánu dojít až do lesa Ambleerského. Stále v něm plál plamínek nejistoty. Měl by skutečně svého zrzavobílého přítele doprovodit až do jeho vysněného paláce? Bál se toho. Bál se jít až s ním, strachoval se okamžiku, kdy jeho tlapky protnou hranici se svobodným světem a světem pod vládou oné ohnivé lišky. Tolik cizích tváří na něj jistě bude čekat, tolik očí se na něj bude upírat. Skoro jako by tím vstupem na hranici liščí skupiny měl vstoupit do říše nočních můr, avšak těch, které byly skutečné.
Nikdy to nebylo tak, že by si skutečně vystačil jen sám se sebou. Vždycky toužil, že jednou nebude jen tělo bez duše bezcílně bloumající od jednoho lesa ke druhému, od jedné louky ke druhé, že bude někam patřit a bude se cítit milován. Když však měl dveře do světa, do něhož by mohl skutečně patřit, nablízku, najednou se jej zmocnil strach a ona bázeň ho sžírala zevnitř. Ach, Alarie, ztracený Alarie.
Scenérie nad jeho hlavou se náhle změnila. Svět potemněl, jako by ho ona temnota najednou spokla do svých chřtánů a zmizel ve věčném nekonečnu. Svůj překvapený pohled upnul rudý lišáček na oblohu. Mléčné oči krále noci náhle zesmutněly, když oblohu zastínila temná mračna a uvěznila měsíc i jeho poddané, třpytivé hvězdy, ve stínu. Nebe se zatáhlo a svět doopravdy ona temnota spolkla.
Smaragdová stébla vysoké trávy ševelila ve větru a čas od času vytrhl rudého lišáčka z přemítání bublavý zvuk na vodní hladině, kdykoli nějaká vodní obyvatelka rybka vyskočila do vzduchu. Zlobily by se němé ryby hodně, kdyby si z nich jeden vychrtlý lišáček udělal pozdní večeři? Přikrčen pomalu přišel blíž a zatajoval dech. Rybka hravě vyskočila na hladinu a Rubínkova tlapka se natáhla, drápy připravené k nemilosrdnému útoku. Avšak ještě dřív, než stihl rybku zachytit, ozvalo se žblunknutí a malý živočich spočinul někde v tajemných hlubinách jezera.
Rubínek se zklamaně, v hrudi hoře vztek, vydal zpátky po malých, dohladka vybroušených oblázcích poschovávaných v trávě k Lorenzovi a Méwimu, jenž na něj teď hleděl svýma vykulenýma korálkovýma očima. 'Dobrou noc, bráško.'

Rubínek si nebyl jist, zda něco vnímá, nebo je naprosto odtržen od reality a necítí vůbec nic. Byl to takový ten stav, kdy ještě spíte, ale vlastně nespíte, jste pohrouženi do konejšivého ticha a říše snů vás tiše kolébá ve své náruči, avšak zároveň už pomaloučku přicházíte k sobě a cítíte v kožíšku dotyky sladké, pro někoho snad i krušné reality. Rudý lišáček se však rozhodl, že je ještě moc brzo na to, aby vstával, ačkoli si pranic nebyl jistý, ve které části dne se nachází. Měděné oči měl zalepené únavou a tělo po spánku rozlámané, že by se jen stěží dovedl vyšvihnout na tlapky elegantně jako laňka a zkušeným okem pohlédnout na oblohu, aby z ní vyčetl, co že za část dne zrovna panuje. Kdepak, to bylo moc složité!
Místo, aby se pokoušel něco takového zjišťovat, raději přitiskl uši pevně k temeni hlavy a párkrát se převalil ze strany na stranu. Dolehl k němu tichý šum vody a šelest trávy, avšak netrvalo ani jeden kratinký moment, a všechno opět ukradla ta prázdná temnota. Mohlo by se stát, že by temnota trvala věčně? Tuhle myšlenku však hodně rychle odsunul na hromadu zbytečných myšlenek v pozadí své mysli a podrážděně zastánal, že ho mozek nenechá v klidu zase spát. Takhle myšlenka navíc byla až moc filozofická a chmurná takhle po ránu, nebo snad takto uprostřed noci. Pomalu zdvihl oháňku a zase ji položil; byla to spíš jen zkouška, zda se náhodou během toho spánku nerozpustil a ještě stále má tělo. A měl. Po chvíli, už ne tak zmáhán spánkem, zacítil tíhu vlastních tlapek a pohublého těla. Nerozpustil se, vše tedy bylo tak, jak má být! Hlava se mu však stále a stále točila ve spirálech myšlenek. Tentokrát se předmětem onoho dumání stal sám noční král, co právě seděl přilepený na temně modré obloze a starýma, mléčnýma očima shlížel na temné siluety luk, lesů a jezer pod sebou. A někde u něj s v uctivém gestu skláněly hvězdy a oslavovaly jeho krásu a spravedlnost. A tohle přesně byla ta myšlenka, jež Rubínkovi vytanula v mysli. Jestlipak byly Slunce a Měsíc sourozenci? A pokud ano, musely mít stejnou matku. Jenže kdo byla jejich matka? Obloha? Nebo snad jednoho krásného dne, kdy ještě neexistoval čas a svět byl jen příliš bujnou fantazií snílků, vyšlo Slunce a rozzářilo oblohu zlatou barvou, a pak přišel Měsíc, jen tak, znenadání, tichounce se přikradl za Sluncem a sestrčil ho z oblohy kamsi za vrcholky kopců, aby onu sladkou chuť vlády zakusil on? Bylo to tak složité!
Rudý lišáček ale tuze rád filozofoval. Zabýval se však věcmi, které mu jen stěží mohly být kdy k užitku, a když došlo na to, aby své pracně nabité dovednosti ozkoušel v praxi, zjistil, že žádné nemá, protože se neustále zabývá jen malichernostmi. Byl to ale panečku začarovaný kruh!
Jakmile se nad ním opět stáhla černota, zdálo se, že vlastně nikdy nebyl vzhůru a tajemné filozofování nad měsícem a sluncem si jen vysnil v oněch bujných snech. Říše iluzí kolem něj rozprostřela svá mohutná křídla, jejichž stín mu zaslepil mysl, a pak opět nastalo bezbřehé putování iluzemi, dokud se i ty nerozplynuly a lišáčkova víčka se nezachvěla.
Ještě stále s ospalkami v koutcích očí němě hleděl na onu scenérii před sebou. Tichá hladina jezera uvězněná mezi vysokými stébly trávy a nad klidnou vodní hladinou onen stříbrný měsíc, který tak Rubínkovi zavařil hlavu. Rozespale si oblízl čumák a zívl. Jeho přítel kuna ještě stále podřimoval a Lorenzo, ten se též zdál být zapleten do říše snů. Rubínek se otřepal a protáhl si nohy. Měl je zdřevěněné a tělo rozlámané po spánku na tvrdé zemi. Nic, na co by nebyl zvyklý, ale přece jenom; v nějakém doupěti vystlaném kožešinami by se spalo lépe. To byl však luxus lišek ve skupinách, nikoli samotářů putujících od jednoho koutku ke druhému, bez domova a místa, kam by se mohli natěšeně vracet. Pomalu proklouzl okolo svého zrzavobílého přítele a připlazil se k jezeru. Tahle v noci působilo takřka magicky, ne-li zlověstně. Svlažil své hrdlo douškem lahodné vody a pak zůstal hledět na noční roucho nad sebou, jako by tam hledal odpovědi na dosud nevyřčené otázky.
A pakliže odpovědi našel, nechal si je pro sebe.

Večer se pomaloučku plahočil do kraje saeronského, jako by se mu vůbec nechtělo. Už možná zlenivěl, a vlastně dobře – Rubínek s Lorenzem pak měli alespoň mnohem větší čas promyslet si, co ještě proniknou, než sluníčko úplně zapadne a svět se pohrouží do neproniknutelné černočerné tmy. Obloha se se zapadajícím sluncem barvila do sytě růžové a oranžové a jemné barevné paprsky kreslila i na jezerní hladinu, od níž se nebe odráželo. Byl to vskutku dechberoucí pohled, jehož si Rubínek samozřejmě nemohl nevšimnout. Mrskl ocasem a blaženě přivřel oči. V těhlech okamžicích se mu vždycky stočily myšlenky na rodinu. Takřka by se vsadil, že už to bylo dávno, co ji viděl naposledy – a vlastně, že ano. Vzpomínky nemilosrdně bledly a vzdalovaly se, jako by už nepatřily Rubínkovi, ale nějakým vzdáleným hvězdám. Občas zatoužil se se svými bratry setkat, a jindy si to nepřál, protože se bál, že by mu otevření starých ran způsobilo bolest. Zamyšleně pohlédl na Lorenza. V něčem si byly kvit – rudý lišáček sice o svém zrzavobílém společníkovi pár věcí znal, avšak zlatooký lišák se nikdy v jeho přítomnosti, kam jen Rubínkovi paměť sahala, nerozpovídal o rodině. Rubínek neznal Lorenzovu historii, a Lorenzo zase neznal historii Rubínkovu. Oba mohli navzájem jen slepě hádat, kterak doputovali až na Saeron a jaký velkolepý, možná tragický, příběh tomu předcházel.
Rudý lišáček se už poměrně těšil na lov, ač ono natěšení nemělo úplně pádný důvod – však už Lorenzo jasně řekl, že svá břicha si nezaplní, nýbrž nějakého chutného zajíce či srnku donesou do Ambleerského panství na znamení pokory a míru. I to však mohlo přinést ovoce; Rubínek byl ještě stále rozpolcen v tom, zda by měl udělat Lorenzovi doprovod až ke starému baobabu, či by se měl otočit na špičce ocasu a odpelášit pryč, avšak jistě; i pokud by se tam jen nachomýtnul, nechtěl si zadělat na malér. A chutnou snídani by jistě Herrea neodmítla, a ještě by jim odpustila, že se najednou zjeví na prahu její domoviny.
Není proč spěchat. Rubínek zakroutil hlavou. Lorenzo předtím dychtil doběhnout do Ambleeru rychlostí stíhačky, aby už byl mezi známými stromy a cítil známé pachy Ambleeřanů, a teď sám onen postup vpřed bojkotoval. A to byl přesně ten důvod, proč bylo pro Rubínka tak těžké zapadnout do tohoto světa a porozumět ostatním – však i samotný sečtělý Lorenzo byl nepředvídatelný jako bouře, jež se náhle přižene nad oblohu, aby zalepila pusu ptáčkům štěbetáčkům a zničila idylickou chvíli. Nyní však Rubínek s Lorenzem souhlasil. Klížily se mu oči a sotva by udržel své vychrtlé tělíčko na nohou. Ono dobrodružství v močálech si vybralo svoji daň; a kdepak jenom tam! Však chodili od jednoho koutu saeronského do druhého, že by ani toho nejzkušenějšího cestovatele nemohla nezmáhat únava a nepálit tlapky. Se zívnutím si oblízl čumák. 'Dobrou noc, Lorenzo,' popřál svému příteli váhavě. Ještě si stále nebyl jistý, za koho ho považuje. Už to nebyl cizinec, před nímž by se strachy krčil, tiskl uši pevně k temeni hlavy a hleděl na nějak jako vystrašené lišče, avšak stále nemohl říct, že by mu zcela důvěřoval. Zrzavobílý lišák však už nejednou ukázal, že není krvelačnou příšerou a s Rubínkem to myslí dobře.
Rudý lišáček počkal, než se k němu dokutálí kuna, a spolu s ní, zachumlanou v jeho rudém ocase s bílou špičkou, se nechal ukolébat zvuky jezera a vtáhnout do říše snů. Představoval si setkání s Herreou a jejím lesem, a ač to ho trochu děsilo, kdykoli se tvář Herrey – alespoň v takové podobě, jakou si ji představoval, protože ji nikdy na vlastní oči neviděl – přeměnila na tvář Setie, hned se mu oddechovalo lépe. Už brzy svoji kamarádku uvidí. Jestlipak se na něj ještě stále hněvala?

Polibky vody byly jemné a něžné, přesně to, co unavený lišáček, jehož tlapky nepříjemně tepaly bolestí a jehož měděné oči se klížily, potřeboval. A hlavně byla voda zkušenou kadeřnicí, která mu vmžiku upravila jeho bahnem slepený kožich plný větviček a listí, aby na půdu Ambleerského lesa nevstoupil jako příšera z bažin. Herreu vlastně nikdy neviděl, ale nebyl blázen, aby ho nenapadlo, že žádná hrdá panovnice by si do svého paláce nenatahala tvora, který byl potenciální krvelačnou příšerou. A Rubínek přitom nebyl žádná příšera! Ale pravda; ještě pár vteřin zpátky se nějaké podobal. Voda z něj však opět udělala toho starého známého lišáčka, a ačkoli se zázračně nevytratily obrysy jeho žeber a pochroumaná stavba těla, alespoň už nepůsobil děsivě. Leda tak žalostně, jeden by ho, chudáčka, politoval!
Tiše se vydrápal na břeh a rozplácl se tam, jak kdyby z něj jakási tajemná paní jezera vysála veškeré síly a on nebyl schopen se udržet na nohou. Přitom si jen chtěl odpočinout, nikdo z něj žádné síly nevysál! Líně se převalil z boku na bok a hlavou zůstal natočený tak, aby měl pořádný výhled na svého spolucestovatele; a uši ponechal nastražené, aby mu neuniklo ani jedno slůvko. Zrzek si možná myslel, že ho jeho zakrslý společník ignoruje, když celé dny má tlamu zavřenou, skoro jako kdyby ji měl sešitou, ale pravda byla taková, že jen nevěděl, jak jen s tou mluvou začít – pokud však jeho mysl zrovna nezachytilo něco zajímavějšího, bedlivě Lorenza poslouchal. Huňatá kuna se mezitím vydala na průzkum břehu jezera, kolem nějž teď nadšeně slídila a čumáček se jí mihotal ve větru, jako by byla něčemu na stopě. Možná měla zase hlad? Sice měla útlou stavbu těla jako Rubínek, avšak rudý lišáček by i tak přísahal, že toho byla schopna spořádat mnohem víc!
No ano! Lov! vzpomněl si pak se svraštělým obočím a div se tlapkou neplácl přes čelo. 'Chtěli jsme jít na lov,' pravil směrem k Lorenzovi, jenže samozřejmě, že ho ten zrzavobílý lišák nemohl slyšet. Asi by už bylo vážně načase, kdyby se naučil šťourat se cizincům v myšlenkách – pak by ta komunikace mezi Rubínkem a Zrzkem tolik neskřípala. Soudě dle slov, která následně Lorenzo pronesl, však nakonec změnil taktiku. A pak že byl panečku Rubínek nepředvídatelný! Odpočinek byl však věru lákavou nabídkou, takřka takovou, kterou ani ta nejhyperaktivnější bytůstka v celém širém kraji nemohla odmítnout, natož pak Rubínek, jehož již přece jenom zmáhala únava. Čím víc se tak válel na břehu a nechal myšlenky, ať se shluknou do jednoho velkého chumlu a pak odtančí někam daleko od jeho mysli, tím více se zdálo nemyslitelné, že by takovou nabídku odmítl. A navíc; Zrzek měl pravdu. Obloha byla ještě stále blankytně modrá a sluníčko se ještě nějaký ten čas odmítalo vystřídat na nebeské stráži s měsícem, avšak bylo nepopiratelným faktem, že pomalým, skoro slimejším tempem sestupuje z oblohy; jako pavouk leze po pavučině. Rubínek sice důvěřoval Lorenzovi jako nikomu jinému, avšak... dokázal by skutečně Zrzek najít cestu do Ambleeru takhle v noci? Jistě! Co to bylo za otázku! Na druhou stranu, zmoženi únavou by asi královnu Ambleerského lesa neoslnili. Řekla by, že jsou to nepoužitelní ničemové a hnedle by za nimi zapálila trávu, aby pelášili pryč, jako by jim za patami hořelo – doslova. Nakonec tedy rudý lišáček nepatrně na onu nabídku přikývl. Jestli má na něj nějaký vlk chuť, tak ať klidně v jeho žaludku skončí! Stejně by si to rozmyslel dřív, než by Rubínka polkl, neb na něm by si asi moc nepochutnal, zakrslíkovi. Byla to však děsivá představa, ne že ne. Až mu z ní mráz přeběhl po zádech!

<< Staré močály

Balancovat na stromech, to byla panečku zábava! A taky pěkně nebezpečné. Výhodou bylo, že Rubínek věděl, že pakliže dolů žuchne jak hruška, nic zásadního se mu nestane. Nešel přece přes vratký most, pod nímž by ho ve smrduté stoce čekali hladoví krokodýli s děsivě rozevřenou tlamou, a pakliže v jeden moment položí na stromovou kůru tlapku špatně, či mu spletitá větev podkopne nohy, a on zahučí v bahně, bude akorát tak špinavější – žáby si ho snad k večeři totiž nedají. Snad leda tak nějaký had. A že už teď byl od bahna tak zacákaný, že trocha špíny navíc mu už žíly jistě trhat nebude. Kupodivu si však počínal dobře; natolik, že než se stihl pořádně rozkoukat, už staré mohutné stromy řídly a bahno se pomalu vytrácelo, jako by se najednou vpilo do země; až po něm nezbyl ani jeden cákanec. Konečně před sebou spatřil suchou trávu, jejíž smaragdově zelená stébla se tiše a odevzdaně kolébala v jemném větru, a všude okolo to šumělo jejich travnatou písní o svobodě a krásném jaru.
Jakmile Rubínek stanul pevně na zemi a už nemusel skákat z jednoho stromu na strom, viditelně si oddechl. V jeho měděných očích už nebylo znát napětí a jeho drobné tělíčko, každý jeho coul, zaplavila úleva. Nedával nikterak horlivě najevo, že je rád, že se přes močály dostali ve zdraví, avšak pokud ho už Lorenzo alespoň trochu znal, musel jasně vědět, že rudý lišáček byl v tento moment skutečně šťasten. Mimoděk pohlédl na oblohu bez jediného mráčku, jejíž blankytné modři kralovalo smějící se slunce. Pomalu, polehoučku se blížil večer, ale sluneční paprsky měly ještě stále sílu a příjemně hřály, a světlo by mělo být ještě nějakou chvíli. Dost dlouho na to, aby stihli dorazit do Ambleerského lesa do západu slunce, pokud si pospíší a nebudou se zbytečně zdržovat. Ač pravda; Rubínek by možná onu návštěvu rozlehlého lesního panství ohnivé lišky rád odložil. O den, o dva, z nichž by se pak zcela nenápadně staly klidně týdny, měsíce. Ale kdepak! Prudce zavrtěl hlavou. Jeho protichůdné myšlenky se teď dělily v jeho hlavě o nadvládu – byly tu myšlenky bázlivé, kvůli nimž by se nejraději otočil na patě a klidně zase jako veverka zmizel v korunách stromů, jen aby nemusel Herreu potkat, a pak ty odhodlané, které mu dodávaly sílu pokračovat v cestě a jež byly příjemnou hudbou pro jeho rozpolcenou, nechápající duši.
Střihl ušima a přišel blíž k jezeru, zatím ještě bez obdivu nad krásou toho nebeského zrcadla – vskutku nebeského, neb se na jezerní hladině odrážela obloha, ta kouzelná obloha bez jediného mráčku, s laskavým vládcem sluncem. Na jezerní hladině viděl toho stejného lišáčka, jakého vídal vždycky – vychrtlého, se zacuchanou srstí a výrazem ovce, kterou vlk zahnal do kouta. Jen s tím rozdílem, že on stále byl liškou, žádnou ovcí, a onen vlk pro něj byl celý ten složitý svět, do něhož se zoufale snažil zapadnout, jako poslední dílek puzzle. Nyní však vypadal ještě zuboženěji, vážně jak nějaká příšera z bažin. Takhle se jistě v panství Herrey ukázat nemohl! Rozhodl se tedy tu největší špínu ze sebe odrolit. Některé kusy bahna z něj už opadly, jakmile zaschly, ale jiné se držely jeho rudého kožíšku zuby nehty. On však nechtěl být příšerou z bažin, nýbrž elegantním lišákem; či se alespoň k této představě trochu přiblížit. S hořícími tvářemi a výrazem neoblomné skály i pustil se do drhnutí svého kožichu. Bylo to docela pracné, všechnu tu špínu ze sebe sklepat, ale nakonec se mu podařilo vypadat alespoň trochu reprezentativně. Spokojený výsledkem svého snažení pohlédl na jezero. Byl to vskutku dechberoucí pohled. Obrovská vodní plocha se ve slunečním svitu třpytila jako tisíce démantů. Odpustí mu ta krása, když ji trochu znesvětí? Voda by ho mohla osvobodit od těch posledních zbytečků špíny. Nakonec se omluvně usmál a pak ponořil do jezera tlapky, načež pomalým tempem postupoval kupředu a nechal svěží vodu, aby mu příjemně pohladila rozlámané tělo po té vší námaze, kdy skákal po stromech. Špína se brzy rozpustila a on zase vylezl na břeh. Oklepal se a zazubil se na Lorenza.
'Vzhůru na lov!' Tady se zvěř div neservírovala přímo k večeři. Herrea tedy jako kompenzaci k tomu, že snad ty dva nešťastníky hned nevyprovodí ze svého lesa ven, nedostane žádnou slizkou žábu, nýbrž dobrého zajíce či kousek chutné srny. A to se přece vyplatí!

Vrzání stromů, kvákání žab a čvachtání bahna; všechny ty zvuky močálů se po chvíli slily do jednoho velkého chuchvalce skřeků a Rubínek je již skoro přestal vnímat. Na druhou stranu, čím déle v tomhle pustém světě byl, tím více mu všechny ty zvuky lezly na nervy. To byla ale panečku složitá situace, že? Tak líbilo se mu tu, nebo ne? Inu, každý rozumný tvor by při této otázce hned zatřepal hlavou, že ani nápad, avšak na druhou stranu, i toto místo mělo své kouzlo. Navíc příroda se neprosila, aby sem toulavé tlapky dvou cestovatelů dorazily.
Rubínek zavětřil. Přesně, jak si myslel – kromě žab a hadů tu nebyla ani mrtvola zajíce, natož že by tu nějaký šťavnatý jen tak běhal a servíroval se nezvaným liškám k obědu. Lorenzo byl vážně pošetilý! O chviličku později však dovedl svůj nápad k dokonalosti a navrhl, že by se mohli na otočku stavit k jezeru Talimon. Rubínek zastříhal ušima a zvědavě přišel blíž. Takhle mu to nic neříkalo, ale možná, že jen vítr opomněl seznámit s názvem onoho jezera takového chudáčka vychrtlého lišáčka, jakým bezesporu byl, a ono jezero přesto znal. Koneckonců; když tu zůstane, tlapky mu akorát zapadnou do bahna a žádné takové, že by se přesvědčil na vlastní oči, zda už u onoho záhadného Talimonu byl. Ač pravda; rozlišit některá jezera od sebe bylo složité, neb na první pohled se zdálo, že všechna vypadají nachlup stejně. Inu, uvidí se.
Našpulil pysky a pozoroval Lorenza, jak si zase hraje na veverku a drápe se na stromy, aby měl pořádný rozhled. Rudý lišáček mu musel dát v duchu za pravdu, že z větví stromů toho jistě uvidí víc, ale on sám se spokojil s tím, že zůstal nohama pevně na zemi – ačkoli o tom, zda je skutečně měl pevně na zemi, by se dalo polemizovat, když se mu tlapky neustále bořily do lepkavého bahna - a jen natáhl krk a třeštil oči, aby mu ani jedna větvička neunikla. Ten výhled jistě nebyl tak velkolepý jako ze stromu, avšak ono samotné močály nebyly zrovna dechberoucím místem. Nebyla to ani louka plná pučících květin, ani nádherné vodopády jako z obrázku. Jen vetché stromy, jež natahovaly své pařáty k nebesům, a koncert žab linoucí se nad močály. Někde nad hlavou se ozvalo skřehotání nějakého opeřence, načež jeho perutě pročísly vzduch. Hned však zmizel nad obzorem a mířil k jezeru, jako by obě lišáky přesně tam vedl. Možná to však byla jen iluze; však to byl jen obyčejný pták křižující krajem a brzy z něho nezbyl ani stín. Vytratil se.
A Rubínek se po jeho vzoru odhodlaně vydal na cestu. Již tak byl zacákaný bahnem od tmavých špiček uší až po černé tlapky, avšak přesto; tentokrát následoval šlépěje svého staršího bratra a stromy vrzaly i pod jeho – muší – váhou. Přeskakovat z jednoho giganta na druhého se zdálo zprvu nemožné. Bylo to jako poprvé tančit. Šlapete si na nohy a podivně se kroutíte ve snaze o dechberoucí taneční kreaci. S trochou cviku a píle se však z každého zrodí tanečník, a nemusí to být tanečník génius. A přesně takovým tanečníkem se brzy stal i rudý lišáček. Chvilka praxe, a pochopil rytmus stromů a jako veverka poskakoval z jednoho na druhý, v dáli rýsujíc se silueta zrzavobílého lišáka. A ještě ve větší dálce, tam se rozprostíralo třpytivé jezero.

>> jezero Talimon

Vyčkával, co z Lorenza vypadne za světové moudro. Hnát se za kvákajícími, bradavičnatými žábami skutečně Rubínek odmítal, a navíc ony zelené potvůrky tu byly jako doma a přes stromy skákaly s ladností, a kdykoli skočily do kaluže, to si jen užívaly tu bahenní lázeň. Rubínek však přece nebyl ani veverka (a ani Lorenzo, kterého očividně fakt, že tou veverkou není, netrápil), aby obratně skákal z jednoho zkrouceného stromu na druhý a přidržoval se vetché kůry svými ostrými drápky, natož aby se válel v bahně jako nějaké čuně. Už tak byl od toho bahna celý zacákaný, a hon za žábami by mu jistě ku prospěchu nebyl. Že by byl zrovna reprezentativně oháknutý, to se řící nedalo, a pokazit si svůj zjev ještě více? Nikdy si nějak nepotrpěl na to, aby vypadal jak spanilý princ, ale co bylo moc, to bylo příliš. Zacuchaná srst, a teď ještě mu v kožichu ulpěly cákance od bahna. Tohle bude chtít pořádnou koupel. Takhle se rozhodně na prahu Ambleerského lesa zjevit nemůže! Ještě by jeho ohnivou vládkyni vystrašil, že je nějaká příšera z bažin, a její mocný hněv by ho vyprovodil zpět do močálů! Ve snaze ze sebe setřást největší špínu se oklepal, avšak bahno se jeho rudého kožichu drželo zuby nehty. Frustrovaně si povzdychl. Že též neokoukal veverčí způsoby a nevzal to stejně jako Lorenzo po stromech. Všichni ptáci by se mu asi smáli a ještě dlouhé dny si štěbetali o podivném kříženci lišky a veverky, avšak alespoň by teď byl hezky čisťounký, jako ze škatulky. Ale kdepak; dokonce i drobné větvičky a listí, všechno, co jen popadalo do husté čvachtavé hmoty, teď měl zamotané v srsti.
Lorenzo se však záhy nechal slyšet, že nechce zaplnit svůj žaludek, ani ten Rubínkův – nýbrž touží překvapit a potěšit onu ohnivou vládkyni Ambleerského lesa. Rubínek vševědoucně zastříhal ušima. Nezdálo se to jako špatný nápad, vskutku. Teď sice hořce zalitoval, že si předtím ze zajíce neuzmul víc než jen pár ždibců, avšak pozdě litovat svých činů. Z toho nebožáčka už bohužel v nedalekém lese zbyla jen hromádka křehkých kostí a hnědých chomáčků srsti. A teď se navíc zdálo, že tím privilegovaným strávníkem je ta záhadná vládkyně, kdepak nějaký rudý lišáček s vystouplými žebry. Ten ať klidně pojde hladem! Ach ano; zase to celé dramatizoval. S nápadem zrzavobílého lišáka však souhlasil, což mu kupodivu bez potíží dal jasně najevo horlivým pokýváním hlavy a zábleskem v měděných očích. Stále však zůstávalo záhadou, kde nějakého nebožáka zajíce či ptáka ulovit. Lorenzo chtěl přece Herreu pozdvihnout až do nebes a vyčarovat jí na tváři široký úsměv, ne ji otrávit jedem z žáby či hada, kterých tu bylo, ani by se rudý lišáček na všech drápcích nedopočítal. Zatím onen scénář však nebyl příliš zářný – kde jen totiž nějakou lepší pochoutku sehnat? Zrzek však vypadal, že se mu nad hlavou rozsvítila pomyslná žárovička a věděl moc dobře, kam se vydat na lov, aby mohly ohnivé lišce připravit skutečnou hostinu – a nejen, že by neodmítla ji, ale ani dva ztracené cestovatele, kteří putovali do jejího lesa. Ach, Alarie, jsi si jistý, že ti život v Ambleeru přivede štěstí? Pročpak je tak složité se rozhodnout? Ale ovšem; sám ve skrytu duše víš, že toužíš najít domov a přátele. Však jsi od příchodu na Saeron už ušel takový kus cesty, že by ses teď neměl vzdát. Jen jdi! Rudý lišáček zastříhal ušima a čumák se mu zachvěl. Vlnu nejistoty spláchla vlna neochvějného přesvědčení, že přesně Ambleerský les je to místo, jež po celý život toužil. Rodinu už jednou ztratil, nemohl ztratit tu, kterou ještě pořádně ani neměl.

Zdálo se, že svět oněmněl. Cáry husté bílé mlhy jen podtrhávaly tu tajuplnou atmosféru, a pakliže by se močálem proháněla nějaká nestvůra z nočních můr, Rubínek by její děsivé rudé oči a rozevřené chřtány jistě zaregistroval až příliš pozdě. Ještě štěstí, že žádná podivná entita, alespoň co se tak zdálo, zrovna na lovu nebyla, a tak se nemusel o své vychrtlé tělíčko bát. Ale pravda; v hlavě se mu vykreslovaly různé děsivé scénáře. Tohoto místa se však bál mnohem méně, nežli svých sester a bratrů lišek a lišáků. Lišky a lišáci se leckdy přetvařovali, nosili masky vyskládané ze stříbra a zlata, z měsíčního svitu a záře slunce, pod nimiž jen schovávali svá shnilá nitra. Močály, jež byly součástí Saeronu již odnepaměti a zažily již nesčetněkrát hněv přírody, přitom již na první pohled ukazovaly osamělým cestovatelům svoji pravou tvář. Vypadaly hrůzostrašně, a přitom v sobě chovaly jakousi tajemnou jiskru, jež nejednoho osamoceného lišáka vábila k sobě, aby nesměle nahlédl pod roušku tajemství.
Prastaré stromy se tyčily vysoko nad hlavou a zdálo se, že se jejich spletité větve pokradmu šinou k Rubínkově tělu, aby ho jako pavučiny obmotaly a pevně přitiskly do své chamtivé náruče. Za zády rudého lišáčka se ozývalo vrzání stromů, a kdykoli zvrátil hlavu do stranu a se špetkou pozornosti se rozhlédl okolo sebe, zdálo se mu, že jej někdo sleduje. To však jen jedovaté žáby vyprovázely nezvaného cestovatele záhadným pohledem, zatímco pilně kvákaly ty své zabahněné písně a poskakovaly z jedné kaluže do druhé, až to čvachtlo. Někde v dálce se zaleskly hadí šupiny či zavřískl ztracený opeřenec, který sem, chudáček, zabloudil z přilehlých lesů.
Slunce již dosáhlo vrcholu a protlo se s pomyslnou hranicí rána a odpoledne, a mlha ustoupila do pozadí. Jen pár rozervaných chuchvalců z bílého plátna mlhy přelétlo Rubínkovi přes čumák a na moment mu zastínilo výhled. Ten však nebyl zrovna čarovný, a tak to nebyla až taková škoda, neb tu nebylo nic kromě vetchých stromových staříků, nánosu bahna a kaluží různých velikostí, od malých jako liščí tlapka po obrovské skoro jak jezero. A pak taky spousta žab a hadů. Příliš romantické místo to věru nebylo, ale zato jistojistě skrývalo spoustu tajemství a záhad, které jen čekaly na rozluštění. Rubínek se cítil jako detektiv v nějakém vzrušujícím filmu. Chodil od místa k místu a pátral, kde se co šustlo. Na rozdíl od detektiva netřímal v tlapce lupu, ale zato měl bystré oči a srdce mu bilo touhou zapadnout do tohoto komplikovaného světa.
Lorenzo k rudému lišáčkovi konečně doskákal, a panečku, odepřel si tu nedobrovolnou bahenní koupel a jako veverka cestoval po stromech. Že to Rubínka taky nenapadlo! Dotčeně si odfrkl, načež tázavě naklonil hlavu na stranu. Neměl vyloženě hlad, ale klidně by si nějaké to sousto dal – ono přece jen pár ždibců zajíce nebyla kdovíjaká velkolepá hostina. Jenže snad nechtěl Lorenzo pojídat jedovaté kvákající žáby, či výhrůžně syčící hady? Takový oběd by si Rubínek klidně nechal ujít! Ještě by si tady leda tak mohli dát mouchu, kterých tu bylo habaděj, a to i přesto, že ropuchy bez ustání vymrštovaly své lepkavé jazyky a ona nebohá bzučící stvořeníčka chroupaly. Ale Rubínek byl přece každým coulem liška, nebude přece žrát mouchy, ani nic podobného! Si přece Lorenzo nemohl nemyslel, že by byť jen jedno křidélko dal do tlamy! Jenže jaký měl tedy zrzavobílý lišák plán?

<< Keterské jezero

Hukot řeky již dávno pohřbilo ticho a popadané větve a kmeny vyvrácených stromů, jež byly domovem nejedné bobří rodinky, zůstaly jako rozházené šachové figurky na břehu Keterského jezera, zatímco kroky Rubínkovy pokračovaly dál na východ. Jak to bylo zvláštní – návštěvníkem panství ohnivé lišky se stal jen jednou, a přece jenom jako kdyby ho tam kompas zabudovaný v jeho srdci vábil jako můru ke světlu. Jistě, nemít po boku sečtělého cestovatele Lorenza, zajisté by kolikrát zahnul špatně a vydal se po stezce, jež by ho nedovedla do Ambleerského lesa, nýbrž leda tak do nehostinných pouští, jimž vládlo rozžhavené slunce, či do krajin strádajících pod nadvládou věčné paní zimy, avšak i tak se mu s každým krůčkem zdálo, že i kdyby se rozhodl zastavit a úmyslně změnit směr, ohnivá liška by ho i takhle na dálku přinutila kráčet tam, kam kráčet měl. A mělo to vlastně jednoduché vysvětlení, kdepak nějaké čáry máry! Jedním s poddaným ohnivé lišky Herrey byla i Setia, rudá lištička, jež se pro Rubínka stala velmi důležitou osobou v jeho životě. A pakliže se něco od doby, co se viděly naposledy, a že už to bylo šíleně dlouho, nic nezměnilo, jistě tam Setiu najde. Mohl by konečně napravit své chyby, omluvit se za své chování a začít žít nový život. Možná, že by dokonce mohl oživit pradávné umění mluvy? Ach, jak naivní to byla představa. To by přece popřel, kým je, no ne? Rubínek a mluvit? To sotva! Při takové představě se všechny stromy prohýbaly smíchy a ptáčci štěbetáčci spustili své chichotavé písně!
Sluníčko se odhodlaně drápalo výš a výš na oblohu a mávalo svými paprsky na všechny bytosti ve světě Saeronském. Nebylo zdaleka tak silné, ale již ani nedopustilo, aby se krajina musela obléct do teplých kožíšků, jež by je uchránily před zimou. Roční období se stále držela svého scénáře – bohyně zimy Holly předala své žezlo bohyni jara Willow a uchýlila se k zaslouženému odpočinku. Její chamtivost ji stále občas probudila ze spánku a donutila pokusit se vládu nad světem opět převezmout do svých ledových a necitelných rukou, avšak jaro se drželo statečně. Tráva se zelenala, květiny pučely a ptáčci štěbetáčci prozpěvovali. Zdálo se však, že tato jarní rutina se změnila ve chvíli, kdy černé tlapky rudého lišáčka protly hranici Keterského jezera se Starými močály.
Ptačí zpěv utichl a místo něj se rokvákaly žáby. Stromy se najednou z živých změnily na mrtvé. Ozývalo se sténání kůry a kvílení zdivočelého větru. Bylo to panečku děsivé místo. Rubínkovy nohy čvachtaly v bahnu a už po pár krocích měl rudou srst potříštěnou rozkládající, zapáchající čvachtavou tekutinou. Ještě štěstí, že Rubínek nebyl vysazený na svůj vzhled. Teď však vypadal jako příšera z bažin, a to se mu vážně nelíbilo! Nakrčil čumák a dotčeně si odfrkl. Celá takhle cesta za štěstím byla pěkně padlá na hlavu! Zastavil se u nejbližšího stromu a otočil se. Lorenzo by neměl být daleko. Rubínek totiž tentokrát neutíkal a šel pěkně vychovaně, aby ho oranžovobílý lišák nemusel nahánět po všech čertech!

<< řeka Dorias

Celá ta situace mu přišla poněkud komická. Možná více komická, než se mu líbilo, protože ve výsledku to vlastně nebylo komické. Když poprvé přišel do Ambleerského lesa, málem se jeho srdce nadobro zastavilo – naštěstí to ale skončilo jen u vynechání dvou úderů, načež se zase rozběhlo jako hodinky –, a teď zcela dobrovolně našlapoval podél řeky, jejíž tichý zurkot se s cestou na východ proměňoval v monotónní, děsivé hučení, a mířil přesně do onoho panství ohnivé lišky. Rubínkova hypotéza, že by tady už jen těžko řeku přenechal, se potvrdila. Tedy, nutno podotknout, že Rubínek nebyl až takový odborník na řeky, ale co byl u Doriasu naposledy, všiml si té náhlé změny nátury řeky, když jedinec pokračoval po jejím proudu. Dorias byla skutečně vlkem v hávu ovčím. Na první pohled se tvářila jako laskavá zachránkyně, jež vám dá špetku ze své energie a svlaží vám hrdlo, avšak když jste pořádně nahlédli pod roušku jejího tajemství, povšimli jste si jejích nekalých plánů. Ach, kolikpak nebohých duší tu již zahynulo? Kolikpak rodin tu přišlo o své milované? Možná, že raději nevědět. Když se však Rubínek oddával takovým myšlenkám o tajuplných záhadách řeky, běhal mu mráz po zádech.
Proud přibýval na síle, a za chvíli se tiché kroky a dech ztratily v hukotu řeky. Rudý lišáček si byl téměř jist, že kdyby se teď pokoušel mluvit, stejně by mu hukot řeky neurvale odtrhl všechna slova od úst. A pakliže by něco hovořil Lorenzo, s trochou nepozornosti by všechnu jeho řeč hravě přeslechl. Ještě pár kroků po kamenitém břehu, načež se řeka rozlila do přilehlého jezera a dravě se do něj zakousla.
Bílá mlha se stále zuby nehty držela na obzoru a odmítala se rozplynout. Zdálo se, že je s blížícím se odpolednem již o něco řidší, ale možná, že to byl klam. Tak či onak stále ztěžovala viditelnost a rudý lišáček byl rád, že si vidí na černé tlapky a pár metrů před sebe. Mlha byla vskutku zvláštní úkaz, a být nepozorný, jistě by se v ní hnedle ztratil! Kdyby ještě zhoustla, to už by jen těžko rozlišil, který strom již minul a který voněl neznámem, a za chvíli by bloumal v nekonečných kruzích jako tělíčko bez duše.
Oblízl si čumák a zastavil se. Kolem jezera bylo cosi popadené, a v první chvíli se Rubínek lekl, že jsou to hromádky kostí. Když však přišel blíž, oddechl si. To jen bílá mlha z popadaných větví udělala onu hrozivou podívanou! Ze všech těch větví a kmenů by se dal udělat ale vážně krásný domeček! Že by místo v Ambleeru zakotvil tady a žil by tu v míru a harmonii s bobří rodinkou? Ale kdepak! Možná nechápal tenhle složitý mechanismus světa, avšak stále byl každým coulem liška. A kam se bobři hrabali na lišky! Navíc už slíbil, že Lorenza doprovodí. A tak se opět vydal na cestu.

>> Staré močály


Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 12


U Ž I V A T E L