Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 12

<< Zřícenina starého hradu

Ťapkal směrem od prastaré památky na dvounožce, kteří snad kdysi obývali tento svět, a srdce mu bušilo jako zvon. Tlouklo sice hlasitě, jako by mělo překřičet celé liščí davy, a přitom znělo plaše. Hubený lišáček se cítil přesně jako jeho srdce – jeho tělo jako v nějakých kleštích svírala touha konečně stanout v oné zemi zaslíbené a s každým dalším krokem byla silnější a rezonovala v jeho nitru hlasitěji, a přitom ho cosi drželo zpátky, jako by byl jen nějaká neživá loutka, za jejíž nitky kdosi v pozadí tahá a snaží se ji přesvědčit, aby do Ambleerského lesa nešla. Jako by tam snad číhala nějaká mystická monstra, pche! Ale kdoví, třeba když se hubená ohnivá liška, jíž to panství patřilo, rozhněvala, sršely z ní takové blesky, že by mohla spolehlivě konkurovat děsivým příšerám! To však rudý lišáček už příliš fantazíroval, ale není divu. Však právě mířil do jámy lvové – či vlastně liščí –, s přáním, které se stále zdálo absurdní. Vážně chtěl jít do Ambleeru? Kolik cizinců tam jen bude! Kolik jedinců se bude moci vysmívat jeho útlému tělíčku a vystupujícím žebrům, kolik lišek se bude prohýbat smíchy při pozorování bázlivé duše, jež se jako duch zjeví na prahu Ambleerského lesa. Bude jen dvorním šaškem, kdepak uznávaným a hrdým členem skupiny – nebo snad jen dělal z komára velblouda? Třeba to nebude tak složité. Avšak čím blíže byl tomu, kam jeho srdce směřovalo, zdálo se, už celou věčnost, tím nejistější byl.
Vysoké stromy se před ním rozprostřely jako nějaká opona, jako by mu chtěly dát poslední šanci změnit své rozhodnutí. Rudý lišáček si však stál tvrdě za svým, něco slíbil, něco i dodrží – jeho slib však už nespočíval jenom v tom, že doprovodí svého zrzavobílého přítele na místo, kde se jeho sen stane realitou. Nyní i on sám před sebou viděl scénář, ve kterém se stane onen záhadný les jeho domovem. Razil si cestu mezi stromy a bázlivým pohledem pozoroval věhlasný baobab, jenž byl asi tou největší atrakcí celého lesa. A sám Rubínek se té atrakce konečně mohl nabažit, byť stále viděl onen mohutný strom jen z dáli. Byl si nicméně jistý, že skutečně nebyl Ambleerský les jen nějaká povídačka. Však tu právě stál! A když ho v čumáku polechtala známá vůně rudé lištičky, byl si jistý, že přesně sem chce patřit. Však byla ona drobná zrzka něco jako jeho druhá matka!

<< Oáza

Spolu s Lorenzem pochodoval pouští. Silueta oázy, která se v porovnání s celým písečným rajónem zdála být tak maličkatá, snad jen jako nějaký mraveneček, se čím dál tím více scvrkávala, až zní zbyla skutečně jen modrá plocha stěží o velikosti liščího drápku. V tu chvíli Rubínka napadlo, zda bylo Slunce taky jen zdánlivě maličké a ve skutečnosti se rozpínalo div ne po celé obloze? Na blankytně modrých nebesích se i teď zdálo velké jako liščí hlava, ale oáza taky vypadala větší, když se rudý lišáček vyhříval ve stínu palem, které ji obklopovaly! Jen škoda, že k tomu hřejivému žlutooranžovému kotouči jen tak nemohl natáhnout tlapku! To by s ty nohy úplně vykroutil!
Písek sem a písek tam, nic jiného než horký písek. Tlapky se střídaly v neohrabaném rytmu a zdálo se, že chodí po žhavých uhlících. Rubínek se párkrát zastavil a zastříhal ušima, zda nespatří něco jiného než jen písečné duny (a nějakého toho štíra promenádujícího se v dáli), avšak byla to marná snaha. Poušť ukrývala půvabná zákoutí, jakým byla oáza, avšak na většině místech bylo pusto a jen dunivý vítr rozhnáněl písečná zrnka tak, aby to tu pořád nebylo tak jednotvárné. A pokud se tu náhodou nějaká tajemství skrývala, Rubínkovým měděným očím, opatrně přimhouřeným tak, aby do nich nenapadal písek, se doposavad šikovně skrývala. Konec konců, v tuto chvíli ani nepotřeboval onen vychrtlý lišáček žádná tajemství na objevení. Kdepak! Však teď prožíval to největší dobrodružství na světě a chystal se udělat rozhodnutí galaktických rozměrů. Ach, Ambleere, jsi skutečně ten souzený?
Komická dvojice lišáků, jež byli na první pohled skutečně jako den a noc, avšak uvnitř toho měli společného více, než by si mohl náhodný beduín procházející pouští myslet, pokračovala v cestě za zvuků vytrvalého oddechování a svistu ptačích křídel. Horus sice, na Rubínkovy poměry až moc často (copak měl jen ten okřídlenec za lubem?) vždy zmizel někde na obloze, ale rudý lišáček věděl, že k jejich dvoučlenné partě již taky patří, byť mu rozhodně nedůvěřoval tak jako Lorenzovi. A pak tu ještě byla malá kuna Méwi, která zase někam zmizela. Že by se jí nelíbilo Rubínkovo rozhodnutí? Ale kdepak! Támhle běží! Huňatá hnědá koule srsti se s divokým funěním přiřítila ke dvěma lišákům a vyškrábala se na Rubínkova záda, právě včas, neboť se na horizontu cosi zjevilo a Lorenzo hned přispěchal s výkladem.
Jeho slovům rudý lišáček zamračeně naslouchal a přidal přitom do kroku, aby byl té záhadné obludné věci, co se před nimi trčila, blíže. Vzbuzovala v něm strach – a navíc páchla po dvounožcích! –, ale zároveň to bylo něco, co ještě nikdy tohle drobné dítě liščího světa nespatřilo a byl to úkaz, který by třeba mohl dopomoci zodpovědět na jednu z bambilionu filozofických otázek, které s sebou vláčel všude tam, kam se jen hnul. Překvapeně pohlédl na Lorenza, ale to už zrzavobílá srst mizela mezi pár suchými stébly trávy a uschlými křovinami. Oběd na znamení vděku, blesklo mu hlavou a tak nějak automaticky se oblízl, i když lovený zajíc neměl být pro něj. Z povzdálí pozoroval Lorenza a krčil přitom čelo – měl by mu jít pomoc? Nakonec však jen v tichosti seděl v písku a hlasitě funěl; poslední dobou cestoval tak často, že už vážně potřeboval pořádný odpočinek. Byl čas zbavit se oné nálepky duše cestující od jednoho zákoutí saeronského ke druhému, a to si myslel, že se jí jen tak nezbaví. Jenže byl skutečně Ambleerský les, sen všech cestovatelů, jejichž srdce se znenadání sevřelo touhou někam patřit, tím správným domovem? Odpověď na otázku, jež ho neustále svědila na jazyku, již brzy přijde. Rubínek se hlasitě nadechl a opět jako věrná ovečka následoval Lorenza s čerstvě ulovenou kořistí mezi zuby; a tentokrát si byl jistý, že je jeho rozhodnutí správné.

>> Ambleerský les

Rubínek tam jen tak mlčky stál – a že uměl mlčet od úsvitu k západu slunce – a ocasem poněkud komicky pohazoval ze strany na stranu. Oháňka s bílou špičkou s jemným šedým nádechem se pohybovala jako střelka kompasu, která se nemohla rozhodnout, kde že je ten sever, na nějž by měla ukazovat. Konec konců, sám Rubínek něco takového nevěděl! Tedy, zabudovaný navigační systém v jeho nitru mu jasně velel, kudy by se mě vydat, kdyby na onen sever chtěl dojít, ale hlavně měl dilema v tom, jak naložit se svým životem. Již dávno nebyl tím vystrašeným lišáčkem, který před několika měsíci vstoupil na půdu saeronskou. Naučil se pozorně dívat okolo sebe a pochopil, že navázat přátelství – byť svázaná velmi tenkou nití a křehká natolik, že se mohla rozbít snadněji než skleněná váza – není jen pro ostatní liščí bytosti, ale dovede to i on sám. Pomalu, s bázlivostí vepsanou ve tváři a nejistě tlukoucím srdcem se prodíral pichlavým houštím života, snažil se nacházet odpovědi na své nevyřčené otázky a pochopit rytmus, jakým Saeron žil. Jakým svět žil. Za svůj život učinil tolik přešlapů, tolikrát se mýlil, tolikrát se cítil zrazen a nepochopen. Nechápal, i když se o to usilovně snažil. Avšak čím déle na Saeronu strávil, tím víc v něm narůstal pocit, že může být někým jiným. Nechtěl přetvořit své já, jen toužil po tom, aby se zrodila jeho lepší kopie. A když přišlo toto uvědomění, vytanula mu v hlavě i jedna otázka – nebyl čas jednou provždy udělat za svým minulým životem, životem učebnicového příkladu bázlivého liščete, udělat tlustou čáru? Udělat něco, v co nikdy nevěřil, že dokáže? Stát se součástí liščího společenství a žít tlapku v tlapce se svými bratrami a sestrami, byť nevlastními a vzdálenými? A přesně to bylo to dilema, které opět řešil. Jako by to řešení snad ani neexistovalo.
Od poslední myšlenky na Ambleerský les se navíc změnil další tucet věcí. Dva cestovatelé navštívili další zákoutí saeronské země, porvali se s krvelačnými šakaly a utíkali, co jim síly stačili, do bezpečí vyprahlé pouště. V ten moment si sice Rubínek párkrát na onen téměř iluzoidní les vzpomněl, ale jinak tu myšlenku takřka automaticky přesunul do pozadí. Teď na něj však dorážela podobně, jako mořské vlny narážejí do skalisek. Nemilosrdně a hlučně. Ta otázka visela ve vzduchu jako těžký oblak a stahovala se kolem pohublého rudého lišáčka jako mlhovina, div se v ní dočista neztrácel. Pro něj jakožto lišáčka, jenž se téměř bál vlastního stínu, to bylo rozhodnutí galaktických rozměrů!
S nedůvěřivýma očima pozoroval, jak se z nebes – krásných blankytných nebes, jejichž barva působila, jako by si na nakreslení dnešní oblohy dal nějaký zapálený malíř obzvláště záležet, i když nebyla tak pestrá, jako třeba při západu slunce – v tichosti snesl na zem opeřenec se stříbrnými perutěmi a mírně zahnutým zobákem. A zatímco hovořil, musel Rubínek pořádně natahovat uši, aby slyšel jeho slova. Hlas sokola byl totiž tichý jako myška v podrostu. Měl v sobě sice jakousi jiskru, která nešla přeslechnout, ale i tak byla jeho mluva očividně věnována jen bedlivým posluchačům.
A když nebeský pták dohovořil, zase se vydal na širé moře v podobě blankytně modré oblohy, snad aby objevoval nové světy a planety. To rudý lišáček nevěděl, a tentokrát se ani po odpovědi nepídil. Už bylo nepsaným pravidlem, že spoustě věcem zkrátka nerozuměl.
Lorenzo pak zavelel k odchodu a Rubínek, jako by snad byl sluha onoho zrzavobílého lišáka, pomalu vykročil za ním. Poušť byla sice půvabným místem, ale Rubínek přece nebyl fenek – na rozdíl od samce, kterého cítil nedaleko –, aby si užíval, že si rozrývá měkké polštářky o zrnka písku a že mu srst plane pod ostrými dotyky slunce. Ani nadšení z existence oázy, jež jistě pobyt na poušti ulehčovala, ho nakonec nepřinutilo zůstat. Líbilo se mu tu, ale byl čas jít dál. Už byl na cestě a zanechával v písku drobné otisky, které jednoznačně poukazovaly na to, že tu někdy i o hlavu menší liška obecná byla, avšak se rozhodla konečně zjistit, zda bylo ono panství ohnivé lišky jen nějaký výmysl. Protože poslední dobou to tak vážně vypadalo.

>> Zřícenina starého hradu

Oblízl si packy. Bylo to nějakým zvláštním způsobem uklidňující, vidět opět svého zrzavobílého přítele. Rubínek si byl jist, že ho naposledy neviděl tak dávno, ale choval svým způsobem vděk, že mu teď může bázlivě pohlížet do tváře, pozorovat mihotající se hmatové vousy okolo čenichu a jiskru v očích jako vykovaných ze samého zlata; však jim ještě nedávno šlo o život! Na něho samotného však byl jistě žalostnější pohled než na Lorenza, vzhledem k tomu, že byl stále pohublý a měl neupravenou, zacuchanou srst; a to Lorenzo byl ten, který se odhodlaně (a možná trochu nedomyšleně, trápilo Rubínka) postavil tváří v tvář armádě krvelačných psisek a takřka bez mrknutí oka jim pomocí své děsivé magie vyprášil kožichy, až za těmi šedivými psisky s ostrými zuby jako jehličkami v neustále cvakajících tlamách zbyl jen kouř a zvířený prach. A snad možná i vítr něco pravil o oné nemilé návštěvě Azraelových pohůnků. Pravda, to dva lišáci tam byly to odpoledne nevítanými hostmi, ale copak se to dělá, hned někomu skákat po krku? Rudý lišáček taky obvykle nezakusoval cizince na potkání! Když už, tak se jim rychle vyhnul velkým obloukem a vyloudil ze svého hrdla vyděšené zakňučení, kdepak, že by je naháněl po všech čertech a zakusoval se jim do nohou a přetrhával jejich šlachy, jako by to snad byly jen tenké nitě. Jednak byl na to až příliš bojácný, a druhak to přece nebyl násilník. Ti šakalové však očividně měli zcela odlišné mínění, Azraelův ideál vštípený do jejich tvrdohlavých hlav, špetka temné magie kolujíc v žilách. Ale už dost o šakalech! Na to, jací nemilosrdní zabijáci to byli, dostávali v tomto příběhu až příliš prostoru! Jako by to snad byli králové zdejší říše, kdeže vyvrhelové a zrádci.
'Bré jitro,' odvětil Rubínek nazpět, takřka zklamán tím, že nezaslechl svůj vlastní hlas, že onu myšlenku nedovedl interpretovat do pravé liščí řeči. Jako by snad zapomněl, že již dávno nevyužíval schopnosti splétat ze slov mocný nástroj; či snad jen doufal, že tohle klidné a příjemné místo nejen zacelí jeho rány – ty obrazné na duši a skutečné na těle –, ale i mu navrátí ztracený um. Jenže tlama se otevřela a vyšel z ní jen dlouhý, tichý sten. Poušť možná poskytovala příjemnou náruč, avšak uzdravovat neuměla. A i kdyby ano, Rubínek nepotřeboval lék. Nepotřeboval se uzdravit. Však nebyl nemocen. Jen byl nepochopen světem a sám stále hledal jednotlivé dílky skládačky, aby do toho složitého komplexu světa zapadl.
Jedno však chápal jistě – Lorenzo se mu rozhodně nechystal ublížit. Jako správný Rubínek se stále držel o pár krůčků zpátky, avšak zatím nic křehké pouto mezi špejlí s rudými chomáčky srsti a velikánem z kabátu upleteného ze slunce a sněhu nenarušilo. V jednu chvíli při potyčce s šakaly se Rubínek skutečně bál, že Lorenzo, snažící se ukočírovat vlastní magii, nedovede rozeznat nepřítele od přítele a na chudáka Rubínka se tam při té šarvátce vrhne, ale nakonec z toho oba vyšli živí a zdraví. S pár škrábanci, podlitinami a namoženými svaly a unavenýma nohama, avšak s vidinou lepších zítřků.
Tohle ráno skutečně vypadalo jako pěkné, možná k tomu i přispělo přání zrzavého lišáka. Tak či onak byla poušť lepší než nějaká soukromá pláž. Bylo tu teplo, vzrostlé palmy přímo vybízely k rozvalování se pod jejich listy a lesklá hladina vody byla laskavá a mileráda napojila jakéhokoli cestovatele... a nebylo tu plno, protože každý rozumný tvor se přirozeně poušti vyhýbal. Jenže teplota mohla každou chvíli stoupnout... a co potom? Přežili boj, byla by hanba, kdyby se nechali usmažit zaživa. Jenže kam jít? Jaký hlas svého srdce poslechnout? Či snad následovat svůj nos a nechat se vést osudem? Stejné dilema očividně probíhalo i v Lorenzově hlavě, akorát Lorenzo ho předložil před Rubínka nahlas a bez ostychu. Rubínek se nejdříve k odpovědi neměl, protože nedovedl vyjádřit svoji náladu, na niž se Lorenzo optal, nějak jednoduše. Kdyby to mohl popsat, bylo by to jednodušší, ale ani slova by mu v tomto případě možná nestačila. Cítil, jak z něj postupně opadalo to všechno napětí, jako by za sebou celou dobu vláčel kamení, zároveň mu srdce svíral strach ze vzpomínek na tu krvavou show, protože jen tak se jich zbavit neuměl. Směsice úlevy, zmatení, natěšení na nová dobrodružství... jen tak snadno se to prostě popsat nedalo. A popsat své plány bylo také něco neskutečně složitého. Navíc, co by plánovali, když poslední dobou žádný z jejich plánů nevycházel ani trošku? Možná však, že bylo načase to změnit.
Rubínek udělal krok vpřed a jeho měděné oči se na moment, kratinký a pomíjivý, zaklesly do zlatých očí před ním. 'Je načase, abychom konečně vzali osud do svých tlapek, příteli. Vzhůru do Ambleeru. Tentokrát bez zastávek u šakalů,' hlásal jeho pohled a na pyscích se objevil mírný úsměv.

Náruč oázy byla jako konejšivé mateřské objetí. Tišila bolest a polykala vzpomínky plné hrůzy. Jako by všechny ty přidušené výkřiky, cvakání ostrých zubů v tlamě, z nichž odkapávaly provazce slin, a skřípot drápů zaklesávajících se o sebe byly jen hrátkou choré mysli rudého lišáka s tělem hubeným jako špejle. Někde hluboko v srdci však cítil hřebíky, jež mu srdce propichovali a říkali mu, že to všechno se skutečně ukázalo. Nosil si v srdci děsivé vzpomínky na lítý boj se šakaly, který nepřinesl nic jiného, než že uvařil bohatý pokrm zášti a nenávisti. Protože každý zlý skutek živil další zlé skutky. Rubínek se nikdy nechtěl rvát, ale nic jiného mu nezbylo – však se nemohl jen tak vzdát a nechat se rozcupovat!
Dlouhé hodiny se na tomto místě až příliš snadno scukávaly do pouhých vteřin. Daleko od šakalů a ve stínu vzrostlých palem bylo tak jednoduché zapomenout a klid na duši dopřával Rubínkovi možnost se konečně uklidnit a odpočinout si, ale také kvůli němu ztrácet pojem o čase, neb se již nemusel strachovat, co se stane v příštích minutách, a nechal čas, ať si plyne, jak se mu jen zlíbí. Skočí mu na záda obratný šakal? Ucítí jeho horký dech okamžik předtím, než se mu lačně zakousne do hrdla? Nad ničím takovým teď nebylo nutné dumat, protože ona nemilá událost byla dobou minulou a toulavé tlapky zavedly rudého lišáčka a jeho zrzavobílého společníka dostatečně daleko na to, aby se sem ty krvelačné příšery s šedivou srstí a ostrými zubisky jen tak vrátili.
Rudý lišáček navíc pochyboval, že by se ta psiska rozhodla vrátit poté, co byla značně oslabena a čelila Lorenzově zuřivé magii, k níž Rubínek více a více choval odpor a neustále si kladl otázku, zda to bylo správné. Nemohl na to však najít odpověď ani v jednom závitu svého mozku. Možná však, že myšlenka, že se sem šakali již nevrátí, nebyla něco, o čem byl přesvědčen, nýbrž se jednalo jen o zbožné přání – kdoví, co ta psiska měla v plánu, třeba sem táhla už s celou svojí armádou. Křik vzdálené bouřky by tomu napovídal. Bylo to jako ticho před bouří, která se pomalu blížila. Ne však tou, kdy se z nebes začnou snášet cáry deště a oblohu protínají ostré žluté čepelé blesků, ale tou, která je ještě nemilosrdnější – válkou. Válkou mezi liškami a šakali. Snad to však byla jen bujná fantazie, co něco takového vymyslela, a k ničemu tak zlému se neschylovalo!
Mysl měl rozostřenou, tlapky bolely od zběsilého úprku z pláně, na níž se odehrálo ono hrůzné krveprolití, a taky si sebou nesly každý centimetr saeronský, který s Lorenzem ušli už předtím. Šrámy na těle štípaly, a dech se pomalu klidnil, načež Rubínek usnul.
Když se opět probudil, cítil se sice naplněn energií, ale zdálo se, že ho oáza uzavřela do jakéhosi okamžiku, z něhož nebylo možné jen tak odejít. Ba co hůř, Rubínek ani nepociťoval tu touhu. Chtěl zůstat jen tady, daleko od nebezpečí, měděnýma očima pozorovat hladkou vodní hladinu před sebou, v rytmu pouštní písně větru pohazovat ocasem s bílou špičkou a pozorovat zvířená zrnka písku a prachu. Jak hezké by to bylo, být zrníčkem písku. Ničím, vůbec ničím by se nemusel onen pohublý lišáček trápit!
Najednou ho oblilo horko. A to ještě větší, než pociťoval dosud – a že pouštní slunce pálilo ukázkově. Ambleerský les! rozpomněl si najednou. Zdálo se, že je Ambleerský les skutečně jen nesplnitelným snem neohrožených, snad až bláznivých cestovatelů, jež byli ochotni vydat se až na samý okraj světa, aby ono království ohnivé lišky spatřili... a šli, popoháněni neutuchající touhou zjistit, co je na těch povídačkách pravdy, načež přepadli přes okraj světa a jejich sen se rozplynul v temnotě. Co když to dopadne i pro Rubínka a Lorenza takto? Co když Ambleerský les neexistoval? Ale rudý lišáček, a beztak i o hlavu větší Zrzek, by jistě dali i drápek za to, že v Ambleeru byl!
Zastříhal ušima a o pár metrů dál postřehl Lorenzův pohyb. Najednou se cítil svěže, když viděl svého přítele. Sám se následně vyšvihl na tlapky a šel mu naproti.

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána img

Nevlídné počasí přetrvávalo. Obloha se stále mračila a nedopustila, aby si její místečko vlády uzurpovaly sluneční paprsky. Kdeže! Rudý lišáček slunce neviděl, pomalu ani nepamatoval, a kdyby nebyl uprostřed pouště, jistě by se třásl zimou jako osika. Ale ještě štěstí, že uprostřed pouště byl, tudíž tu bylo stále poměrně teplo. Ve stínu palem a mezi rákosy hltavě chlemtal čerstvou chladnou vodu, až jednotlivé kapičky lítaly na všehny strany. Zdálo se mu, že s každým lokem je jeho touha se napít ještě větší, ale nakonec udělal poslední lok a otřepal se, aby ze sebe sklepal vodu, která mu při hltavém pití ulpěla na bradě. Zastříhal ušima a zdráhavě pozoroval Lorenza, jak se vydává do vodního ekosystému a nechává své rozbolavěné tělo napospas chladné vodě. Jako kdyby si myslel, že jeho zrzavobílý společník hodlá utéct někam na míle daleko. Nic takového si však rozhodně nemyslel. Koupel si však Zrzek zasloužil. Rubínek potřásl hlavou a udělal krok vzad, načež si lehl pod jednu z palem. Jeho rudý ocas s bílou špičkou se komíhal ze strany na stranu a měděné oči prosebně pozorovaly oblohu.
Nejraději by vyskákal po palmách až na nebesa a domluvil slunci, aby odhodilo sv§j stud za hlavu a ukázalo se ve své plné kráse. Zdálo se však, že slunce není vidinou toho, že se zase bude muset vystavovat všem na obdiv, nijak nadšené, a tak zůstávalo schované za těžkými šedými mraky. Jestlipak to takhle půjde i další den, či se s příchodem večera sluníčko konečně umoudří a alespoň na pár vteřin vystrčí své paprsky, než zase zaleze a vystřídá se na stráži s měsícem? A jestli vůbec ten měsíc a jeho služebnice hvězdy budou v noci vidět! Zdálo se, že jak slunce, tak i noční král se svými poddanými jsou neprostupnou temnotou drženy v jakémsi nebeském žaláři! To byla panečku záhada!
S myslí roztříštěnou na tisíce kousíčků, jak tak přemýšlel snad úplně o všem, co se mu jen hlavou mihlo, přivřel oči. Byl na smrt vyčerpaný, cítil každý sval v těle. Šrámy na jeho těle nepříjemně štípaly, nezdálo se však, že by se měly zanítit. Takových pár škrábanců se jistě brzy zahojí a nezůstane po nich ani jizvička – a to i přesto, že se nemohly schovat pod hustou srstí, neb takovou Rubínek ani zdaleka neměl. Na to, aby měl na boj se šakaly viditelnou památku, by ony rány, jež uštědřil, musely být hlubší a krvavější. Naštěstí však v alespoň tomto ohledu při něm stálo samo štěstí. Zhluboka si oddychl. Věděl, že když zavře oči, nemilosrdné noční můry ho slupnou jako malinu. Spánek však potřeboval jako sůl. A tak se nechal ukolébat vzdáleným zvukem burácivých hromů, zatímco si představoval, jak se nebesa rozthávají a dravé kapky deště padají na zem. Poušť však byla ve skutečnosti klidná. Možná, že až děsivě klidná. Znamenalo to snad ticho před skutečnou bouří? Mohli by se šakali vrátit? Na tom mu v ten moment nezáleželo, protože už tiše podřimoval. Nebo možná záleželo. Konec konců, noční můry ožívaly právě ve spánku.

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána img

<< pláň Amaron (východ)

A opět tmavé tlapky putovaly dál, do krajů neznámých, a vzdalovaly se od vysněného Ambleerského lesa. Ještě nedávno by byl Rubínek jen rád, že se směr jejich cesty opět nečekaně změnil a Ambleerský les se ze siluety na obzoru znovu přeměnil v pouhou iluzi, avšak nyní se mu takřka sevřelo srdíčko při myšlence, že už zase dává onomu místu sbohem. A ne proto, že utíkali k oáze, aby se alespoň na kratinký moment nadechli po tom šíleném teroru, jenž byl nenávistí nemilosrdně rozpoután na pláni Amaronské. To už byla jiná pohádka. I kdyby se žádná vřava neudála, stejně by na špičce jazyku cítil tu podivnou hořkou pachuť. Chtěl domov, a přitom se o něj opět sám připravil! V Ambleerském lese nikdy pořádně nebyl. Prošel jen kolem, a stejně rychle, jako se tam objevil, zase zmizel, jen se za ním zaprášilo. Nemohl by dát tlapku do ohně za to, že zná každý strom, jenž tam rostl, a každé křovisko, ba dokonce nikdy neuviděl na vlastní oči ten známý baobab! A to ho i sama pověst předcházela. Přesto se tam však těšil, ale osud mu to pořád stěžoval.
Stále byla noc, chladná a temná, hvězdy se spolu s měsícem krčily v temnotě a kolem Rubínkových uší hlasitě kvílela meluzína. Chlad se mu zakusoval do kůže a nepříjemně mu mravenčilo celé tělo. Dva cestovatelé pokračovali dál, a jak již bylo pro ně nepsaným pravidlem, jejich jazyky byly po celou tu dobu svázané a nepromluvili ani slůvko. Travnatá pláň potřísněná kapkami rudé krve se brzy rozplynula za jejich zády a v ten moment už skutečně neexistovalo nic jiného, než jen vzpomínky na onu nesmyslnou šarvátku choulící se kdesi v hluboko mysli, které se však nemínily vzdát. Stín toho odpoledne, jež bylo ukázkou chamtivosti a nenávisti, bude zajisté oba dva cestovatele provázet již nadosmrti, a bylo jen na každém z nich, jak se s tím vypořádají. Dokázal by Rubínek zapomenout? Ale kdepak! Tohle byla událost, na niž by nemohl zapomenout, ač si to přál. Byl však odhodlán se naučit s oním stínem žít a mít ho jako připomínku toho, že se musí mít neustále napozoru.
Po chvíli už nebyla taková zima a teplota naopak o poznání stoupla, nevypadalo to však, že se noc blíží ke konci a každou chvíli se má objevit jitro. Kde se vzala, tu se vzala, před Rubínkem se znenadání rozprostřela dlouhá popraskaná krajina, suchá a bez života. Jako by ji tu někdo nechal napospas přírodním vlivům a ona svůj boj prohrála. Vlastně to nemohlo být jinak. Takřka nic tu nerostlo, snad jen pár zcela seschlých keříků. Už jen z toho pohledu vyschlo Rubínkovi v krku a v jeho mysli vyvstanula spousta otázek. Co když opět zvolili špatný směr? Co když se schyluje k další vřavě? Nad jeho hlavou přelétl sup a mrtvolnýma očima si prohlížel dva lišáky neochvějně putující dál a dál. Rubínek zakňučel, zastavil a přikrčil se. Hned nato však rázně zakroutil hlavou. Přežil šakaly, přežije i supy!
Raději přidal do kroku a s divoce bušícím srdcem pelášil za Lorenzem, dokud se nedostali do snového světa. Ten pohled by však jistě nebyl tak slastný, kdyby předtím neurazili bůhvíjak dlouhou trasu po té šíleně vyschlé planině. Oáza byla takovým místečkem klidu a pokoje. Nejdříve tomu však Rubínek skoro nevěřil. Zamyšleně hleděl na vodní hladinu a zástupy palem, které k ní skláněly své hlavy, a též skepticky pohlížel na rákosí a keříky. Až když Lorenzo zmínil, že 'Už jsou tady', dařilo se jeho zmatenému, malátnému organismu zpracovat fakt, že si to vážně nevymyslela jeho nebohá mysl! Spokojeně se přikrčil k vodě a hltavě začal pít. Nějací cizinci jej nezajímali. Hlavně voda a vidina příjemného odpočinku...

Se skelnýma očima pozoroval Lorenza, jak koná pro zesnulé šakalí vojáky poslední službu. Takhle to skončit nemělo, pomyslil si. Ona myšlenka mu však hlavou neproběhla poprvé. Její varovný hlásek se ozýval po celou dobu nelítostivého boje, protože věděl, že jedna strana padne k zemi. Že ta štvanice je až příliš vážná na to, aby zdivočelá psiska stáhla ocasy mezi nohy, pokorně sklonila své hlavy a dala dvěma lišákům, jež sem zabloudili dočista omylem – a nutno podotknout, že jen kvůli Rubínkovi –, čas na ústup. Místo toho však vyhlásila válku, a když je vám vyhlášena válka, můžete si zkoušet přesvědčit druhou stranu, že prolití krve nikam nevede. Na to nebyl čas, když se na ně oni šakalí bojovníci tak nemilosrdně vrhli. A teď to dopadlo takto.
Pláň Amaronská poznamenaná bojem, duše jeho účastníků roztříštěné a v srdcích děsivé vzpomínky. Byl čas odejít, zapomenout. I kdyby mělo rudému lišáčkovi trvat sto let, než by našel lék na zapomnění, bude ho hledat! Kéž by to však bylo tak jednoduché! Kéž by mohl říct „Chci na Amaron zapomenout“ a všechny vzpomínky na nemilosrdné vrčení a trhání by synchronizovaně odputovaly kamsi do říše zapomnění, tak, aby ho už nikdy nestrašily. A nevystrčily by své růžky ani ve snech. Jenže takhle svět nefungoval, jakkoli si to Rubínek přál. Konec konců, na jazyku měl spoustu přání, a jen málokteré by mohl odhodlaně vyslovit a hned by se vyplnilo. To byla jedna z mála věcí, jež pochopil rychle, jakkoli se mu nelíbilo dospět zrovna k takovému tomu názoru; srdce choré tužbami si mohlo přát tisíce věcí, ale jen odhodlaný jedinec si mohl tato přání splnit. A někdy ani kuráž nestačila. Někdy to bylo štěstí, a štěstí bohužel často nebylo přikloněno na jeho stranu.
Nepřítomně si oblízl čumák a rozmrzele pohlédl do dáli. Kolikrát již chtěli jít do Ambleeru, ale cestu odložili! A nakonec se jejich cesta zkříží s cestou samotného chaosu a opět skončí tak daleko od Ambleeru. Tedy, Rubínek si byl jist, že onen baobab nebyl víc než jen pár kroků, ale teď se skoro bál vyrazit na cestu, aby zase nevstoupil přímo do jámy lvové. Potažmo šakalí. Proto raději čekal na Lorenza, zda zavelí konečně jít do vysněného lesa pod vládou ohnivé lišky, či se raději zastaví někde ve stínu stromů a odpočinou si. Rudý lišáček sice nebojoval, ale i tak cítil, že dlouho ho nohy neunesou a jeho křehké tělo za chvíli vypoví službu. Nejraději by se zachumlal někam do teplého doupěte a nechal se hýčkat říší snů, aby si alespoň na chvíli odpočinul. Tušil však, že vzpomínky na dnešní štvanici mu ani ve spánku nedají pokoj.
Dnešní noc, zdálo se, přišla velmi rychle. Možná to však byla jen iluze, když většinu času ztrácel ponětí o tom, jaká denní doba je, neb byl zaměstnán štvanicí. Ani noc však nebyla pohlazením na duši. Ani jedna hvězdička se neosmělila a nevykoukla zpoza hustých mraků a černého závoje tmy. Bylo temno a se suchými stébly trávy si pohrával ostrý vítr, jenž se nepříjemně zakusoval pod lišáčkovu nepříliš hustou srst. Zachvěl se a otráveně pohlédl na oblohu. Ale no tak, obloho, nechceš se trochu usmát? Inu, ani tato myšlenka na tom nic nezměnila. Stále bylo zamračeno. Snad jedině dobře, že obloha nezačala plakat! Déšť by možná smyl stopy chaosu, ale stejně by to nedokázal úplně. Svět by byl leda tak ještě temnější a smutnější.
Lorenzo své kroky nasměroval pryč od pláně Amaron, s návrhem si odpočinout a dobít energii. Rubínek mlčky přikývl a následoval svého o hlavu vyššího přítele, jenž mu opět zachránil život.

>> Oáza

Šakalí válečníci zmizeli na obzoru, vzpomínky však zůstaly a válka se vyryla do srdcí všech zúčastněných. Onen incident byl až příliš děsivý a pravdivý na to, aby ho Rubínek jen tak vymazal z povrchu zemského a s širokým, bezstarostným úsměvem se rozběhl po rozlehlé pláni a elegantně jako laň přeskakoval pokrčená stébla v nadšeném výskotu, jako by se vůbec nic nestalo. Častokrát zavíral vrátka nad skutečně důležitými věcmi a uvrtával se do malérů, ani si to pořádně neuvědomoval, ale tentokrát to bylo jiné. Na něco takového zkrátka nedovedl zapomenout, nedovedl nad tím nepřemýšlet. Hrůzné výjevy sice vystřídala strašidelně klidná pláň Amaronská, tak, jak vypadala kdykoli jindy, a zvuky boje navždy utichly, ale stejně se mu zdálo, že kdykoli se jeho mysl rozuteče, zas a znovu vidí to všechno před sebou, slyší nenávistné vrčení, cvakání ostrých zubů a skřípání nemilosrdných drápů, bolestivé skučení a pociťuje všechno to, co dělá válku válkou. Strach, bezmoc, odhodlání, nedostatek sil. To všechno mu teď bušilo v žilách, cítil tep ve spáncích, cítil, jak se mu v hrudi hlasitě třepotá srdce a plíce se váhavě roztahují, aby zakusily, jaké to je, svobodně dýchat. Bez myšlenky, že může každou chvíli skončit na zemi s prokousnutým hrdlem, měděné oči hledíce na temnou oblohu a z tlamy se řinouce poslední slova. Slova sbohem.
Nastražil uši a váhavě se otočil. Znovu stáli při sobě. Lorenzo a Rubínek. Ani zuřivý boj je nerozdělil, ne navždy. Kéž by to jen v jedné chvíli vypadalo, že jsou to poslední vteřiny, co jsou spolu, nerozděleni smrtí, takových scénářů bylo nepočítaně, ale teď bylo zase vše ve starých zajetých kolejí. Dva přátelé, které stmelila ochota zkušenějšího článku jejich dvoučlenné skupinky vzít si slabšího článka z ní pod svá ochranná křídla, dva lišáci rozdílní jako den a noc, kteří spolu i přes tento nepopiratelný fakt cestovali od jednoho cípu Saeronu ke druhému. Ach, kolikrát si jen rudý lišáček říkal, jaké kouzlo to jen Lorenzo do něj vdechl, že se ho stále držel jako klíště, avšak kdykoli nad tím přemýšlel, došel ke stejnému závěru – nebylo to kouzlo. Nebyl donucen vyprovázet zrzavobílého lišáka na cestách. Však ho kolikrát i opustil ze své nafoukanosti a nevyzpytatelného vlastního ducha. Avšak přesto se k němu vždy vrátil a rád s ním cestoval, protože věděl, že k sobě patří. Dokázali si rozumět i beze slov a stáli při sobě, jakkoli to možná mohlo být komické. Mohutný zrzavý lišák by jistě s přehledem zvládl o hlavu menšího lišáčka uchránit, však to předvedl při bitce se šakaly, ale že by tomu mohlo být naopak? Ano, takřka představa, nad níž se všechny hyeny chichotavě smějí, ale i Rubínek měl své zbraně. Možná nebyl tak silný, ale zato oddaný. Ač z jeho přelétavou povahou se to možná občas nezdálo.
Vřava nadobro utichla a ta srdce, jež ještě bila v hrudích žijících bojovníků, ať už že strany lišek, či zdivočelých psisek poháněných Azraelovou mocí, byla roztříštěná a poznamenaná zlem, do jehož hávu se až nebezpečně rychle zahalila pláň Amaron. Boj sice utichl, ale minulost neutichla. Minulost tu byla stále, její temné stíny, které se sápaly po Rubínkovi a připomínali mu tu hrůzu. Ale ano, již to byla minulost. Kdykoli se jen nadechl, ten předchozí nádech se stal minulostí. Jak rychle ten život utíkal! Měl by nad ním převzít pomyslné kormidlo dřív, než mu život dočista proklouzne mezi drápky. Jenže jak, když ho dávno ztratil?
Dávno nevěděl, kým je. Hledal sám sebe, ale našel jen vystrašeného lišáčka s bázlivým výrazem ve tváři. Přesto však ušel již dlouhou cestu od doby, co poprve vstoupil na saeronskou půdu, cítil se silnější, sečtělejší... a možná i o krůček blíž k prozření a porozumění složitého mechanismu světa. V mysli mu náhle vytanula vzpomínka na slib, který si s Lorenzem dali. Jistě! Rubínek chtěl Lorenza doprovodit k jeho milovanému baobabu. A dokonce si usmyslel, že bude nejen jeho společníkem na cestě za Lorenzovým štěstím, ale sám ono štěstí uchopí do tlapek a kousek si z něj uzme. V tu chvíli však byl na pochybách. Bude to pro něj to správné rozhodnutí? Přijmou ho Ambleerští za svého? Po dnešním incidentu, který z rádoby malebného dne udělal ještě škaredější, už však věděl, jaká je jeho odpověď. Ta, kterou hledal vždycky, mu teď takřka svítila přes nosem. Byl čas udělat to, co jeho srdce celou dobu chtělo. Takže... kudy je Ambleerský les?
S touto myšlenkou se otočil na Lorenza a zhluboka se mu zadíval do zlatých očí, současně s tím, co studoval jeho rány. Po boji na tom byl zjevně hůř než Rubínek, protože se kolikrát právě pro něj obětoval a šel mu na pomoc. Rány se však zahojí. A mrtvoly sami nepohřbí, očividně – pomyslil si rozmrzele Rubínek při poznámce Lorenza a pohlédl na zástup ležících vojáků. Vlastně to bylo spravedlivé. Bojovali na jejich straně, ačkoli to znamenalo postavit se proti vlastním přátelům. Zasloužili si to. Rubínek však počkal na další pokyny Lorenza. Sám by těla jen tak neodtáhl, na to byl moc drobný, a navíc mu přišlo spravedlivé, aby to udělal Lorenzo. To on měl ten nápad udělat si z nich vojáky. Bylo to správné, či nikoli? Tím si rudý lišáček stále nebyl jist. Zachránilo je to však. A možná, že to byla ta jediná šance, jak z tohoto boje vzejít jako vítězi. Protože v tomto případě prohra neznamenala potupu, ale rovnou smrt.

Oheň plápolal, olizoval stébla trávy mihotající se v prudkém větru, a zdálo se, že se každou chvíli rozšíří a kousek po kousku do svých chřtánů spolkne celou pláň, a pak poputuje dál k lesům, loukám... a všechna krása Saeronu shoří popelem a nezbyde z ní nic než jen pár ohořelých trsů trávy a pahýlů trčícících k šedému nebi, mezi nimiž by se vznášel popílek a pluly cáry dusivého kouře. Něco takového Rubínek skutečně očekával. Poznal sice, že se jedná o kouzlo Lorenza, a ačkoli ho ještě o několik halasných zvuků boje napadlo, zda to s ním zrzavobílý lišák skutečně vždy myslel tak dobře, jak se tvářil, teď věděl takřka jistě, že ho ohnivé jazyky rozhodně měly chránit. Co když se však to nevinné kouzlo vymkne kontrole a napáchá více škody, než kdyby v tomto nevyrovnané a divoké vřavě zařval jeden malý pohublý lišáček s chomáčkami rudé srsti a vytřeštěnýma měděnýma očima? Konec konců, nakonec mu ani nemusela ublížit ona zdivočelá psiska se slinami odkapávajícími od páchnoucích tlam a zlobou v očích; i sám oheň, který byl stejně zlým pánem, jako dobrým sluhou, by na něj mohl nemilosrdně zaútočit.
Jak tam tak však rudý lišáček stál, nic se nedělo. Kouzelné plameny jen okolo sebe házely odlesky oranžové a jemně červené, všelijak se natahovaly a smršťovaly, avšak ani jeden plamínek se nevydal rozpoutat ještě větší teror v podobě mohutného požáru.
Rubínka však ani něco takového neuklidnilo. Snažil se vší silou soustředit na to, že je v bezpečí, že mu tady – alespoň dokud bude Lorenzo živ a zdráv a dostatečně silný na to, aby zvládl svoji ohnivou magii ukočírovat – nic nehrozí, ale jakpak mohl být klidný, když jeho přítel bojoval na život a na smrt, jen pár liščích kroků od bezpečného kouzla, za jehož oponou se právě ukrýval on? Rubínek byl vždy docela zbabělý, ale možná ani ne tak zbabělý jako ustrašený. Třeba v tento moment by dal všechno za to, aby mohl svému zrzavobílému příteli pomoci. Jenže Lorenzo mu v dobrém úmyslu odřízl cestu, a tak mohl jen zkoprněle stát a skučet, a snad vší silou myslet na to, aby tenhle boj dopadl tak, jak měl. Měli však Lorenzo s Rubínkem skutečně vyjít z této děsivé podívané jako vítězi? Co když to osud napsal jinak? Co když Azraelovi pohůnci měli dnes zavýt své vítězné ódy a ukázat celému Saeronu, prostřednictvím dvou lišek, které se tu teď praly na život a na smrt – či spíše lišky jedné –, že jsou pány tohoto světa a ani odhodlaný zrzek s kurážným srdcem na tom nemůže nic změnit? I kdyby měli na své straně Iscariot, Azrael nebyl jen stínem kdesi na pozadí. Říkalo se možná, že dobro vždy přemůže zlo, ale co když tohle nebyla jen příliš hrůzostrašná povídačka pro malá liščata, nýbrž krutá realita, v níž i zlo může vyhrát?
Rubínkovi bylo do jisté míry šakalů líto. V ten první moment, kdy se jejich těla připravena k boji zjevila na obzoru a ostré špičáky se leskly v pozdně odpoledním slunci s jediným cílem, ukázat všem pravou tvář smrti, nezželelo se mu jich ani na kratinký moment. Však on s Lorenzem se sem zatoulali zcela omylem, nechtěli válku, a ona zdivočelá psiska se k nim honem honem blížila, tváře vráščité a nenávistné, úmysly nejčernější. Možná však, že neměli tak úplně na výběr. Rubínek věděl, co dokázal Lorenzo se špetkou magie. A co když i tato psiska někdo ovládal? Co když ono zlo nebylo jejich volbou? Ale kdepak! káral se Rubínek hned nato v duchu a prudce potřásl hlavou. Chtěl tím jen najít rozumné řešení, proč se ta zdivočelá psiska rvala, aniž by dala prostor na ústup. Chtěl tomu porozumět. Jenže čím víc nad tím přemýšlel, tím více byly jeho myšlenky zamotané.
Výkřiky doznívaly, zuby se již nesápaly po hrdlech a drápy skřípaly naposledy. Amaronská pláň čpěla smrtí, avšak smrt již byla u konce. Ohnivý kruh dohořel, spolkla ho zemina porostlá suchou trávou, a jen trochu jiskřiček zazářilo na šedivém nebi. Všechny napjaté svaly v těle rudého lišáčka povolily, onen had strachu, který se obmotal v jeho nitru, se rozprsknul a zůstaly jen vzpomínky plné hrůzy. S několika podlitinami na těle a pár šrámy, jak se po něm předtím sápal jeden ze šakalů, odklusal směrem k Lorenzovi a bázlivě na něj pohlédl. Byl vděčný, nedokázal však svůj vděk pořádně vyjádřit. Boj zanechal až příliš stop na to, aby se zvládl radovat, když to všechno mělo tak hořkou pachuť. Přeběhl mu mráz po zádech. Před jeho očima se ještě stále odvíjela ona nemilosrdná válka a její stopy zůstanou v jeho srdci vyryty navždy.
Je po všem, ale stíny války budou kráčet plání Amaronskou již navěky věků.

Stál tam, každý sval napjatý a oči s hrůzou pozorující zdivočelé psisko, které se na něj nemilosrdně hnalo. Už se připravoval na tu bolest, jež ochromí celé jeho tělo, až se mu ostrá zubiska zaryjí do masa a šakalí bojovník prudce trhne svoji hlavou, aby Rubínka rozsápal. Nic takového se ale nestalo. A pohublého lišáčka to vyděsilo snad více, než jistá smrt, která by ho odnesla do svého temného doupěte.
Jeho vlastní magie ho zachránila. Šakalí tesáky se sice zabodly tam, kam se zabodnout chtěly, ale nepodařilo se jim se dostat skrz pevné brnění tvořené z desítek rudě se lesknoucích rubínů. Šakalí bojovník se dal na ústup a rudý lišáček jen nechápavě zíral před sebe. Když se však chtěl pohnout, zjistil, že brnění je až příliš těžké. Rubíny se mu nepříjemně zabodávaly do kožíšku a bodaly jej. Strach v něm stále ještě dohoříval a magie jej nepřestala chránit – vřava ještě stále neutichala, ba se skučení a vrčení ještě zintenzivnělo. Kdoví, kolik šakalů, jež by si milerádi podali pohublého lišáčka jako předtím, by se ještě mohlo odtrhnout od svých bratrů a sester a začít se po něm sápat. V tuto chvíli však bylo na Lorenzovi, aby z celé bitvy vyšel jako vítěz. I za Rubínka. Rubínek mohl jen nečinně přihlížet.
Stébla suché trávy se náhle vzňala. Mohutné plameny začaly olizovat trávu a polykaly ji do svých ohnivých chřtánů. Rudý lišáček sklopil uši. Nevěděl, že je to další kouzlo Lorenza. V první chvíli si myslel, že je to kouzlo šakalí, které se mu teď pomstí za to, jak jeho magie na jednoho ze psích bojovníků zaútočila. Kouř stoupal k pomdračenému nebi, jež se s příchodem večera barvilo do oranžové a rudé, a ostrý vítr ho rozháněl po celé pláni. Ohnivé jazyky se vlnily v divokém tanci, avšak další stébla trávy se nevznítila. Oheň jen tančil v kruhu a tiše praskal. A tehdy Rubínek pochopil, že tohle je Lorenzova práce. Kouzlo, jež mělo nebohého lišáčka uchránil před dalšími útoky zdivočelých psisek.
V ohnivém kruhu se rudý lišáček cítil o něco lépe. Onen oheň nebyl ničivý, nevznikl proto, aby škodil, podobně, jako když blesk rozčísne strom vedví a zapálí jej. Držel ochrannou ruku nad nebohým tvorem s vystrašeným výrazem ve ztrhané tváři. Poskytoval mu pocit bezpečí a sálalo z něj příjemné teplo, které kompenzovalo ten šílený studený fičák.
Avšak jakkoli se Rubínek snažil uzavřít do sebe sama a vidět jen tu pozitivitu, jen ty tančící plameny ohně a jejich přátelskou náruč, boj neutichával a výkřiky mu dál a dál řezaly uši. Jak jen měl zastavit takovou spoušť? Jak jen zastavit zlo? Kéž by sem tak nikdy nešel! Kéž by zůstal při klidné hladině jezerního giganta a zasněně pozoroval hvězdičky na obloze. Vyhnul by se vřavě a krveprolití, do jeho mysli by navždy nebyly vyryty ony hrůzné vzpomínky. Vzít zpět minulost však nemohl. Mohl však hledět do budoucnosti a zajistit, aby již nevzniklo víc oněch vzpomínek plných děsu. Jenže jak? Oheň jej sice chránil, ale zároveň ho nemohl jen tak přeskočit, aby se vydal Lorenzovi na pomoc a jednou provždy tohle ukončil.
Zvedl tlapku. Strach v něm se odebral ku spánku a probudila se kuráž. Rudé brnění zmizelo a on byl konečně volný. Dostat se však přes ohnivou hradbu nemohl. Chtěl, ale nemohl. Možná že to bylo pro jeho dobro, avšak když poprvé neutekl, co v dáli zasvítily zlověstné žluté oči psích bojovníků, neuteče ani teď. A ani nebude přihlížet, jak Lorenzo bojuje na život a na smrt. Chtěl na něj zakřičet, ať ho pustí. Chtěl vzteky kolem sebe kopat nohama. Chtěl mu za to vynadat. Ale nezmohl se na nic víc, než jen hlasitě zaskučet a hledět na plápolající oheň. Už brzy tahle noční můra skončí. A jako tehdy u řeky Dorias, opět to bude zrzavobílý lišák, jenž zachrání svého o hlavu menšího kamaráda.

Díval se na tu hrůzu před sebou, vždy jen pár vteřin, aby se přesvědčil, že se něco takového skutečně děje – ačkoli by se mu líbilo, kdyby to bylo přesně naopak. Pokaždé však opět rychle odvrátil pohled, dřív, než by samým děsem zkameněl. Za jeho zády zuřila válka a on měděnýma očima civěl před sebe, na v chladném větru se pohybující stébla trávy, jako by se snažil zapomenout na celou tu vřavu. Něco takového však bylo zhola nemožné. Však stále slyšel ty zvuky boje, to nenávistivé vytí a vrčení, jak se tesáky lačně škrábají po svých nepřátelích a drápy nemilosrdně trhají chomáčky srsti a kusy masa. Z té podívané se mu točil žaludek a byl celý zkoprnělý. Jeho mysl si po čase ale vytvořila jistý obranný systém, který do jeho žil pouštěl pomyslné sérum, jež rozostřilo jeho mysl a on si tak alespoň na pár chvil mohl vsugerovat, že všechen ten chaos se odehrává jen v jeho hlavě.
Kdykoli však posbíral tu jedinou špetičku odvahy, jež v něm ještě zbyla, a ohlédl se za rameno, čelil opět těm hrůzám, které byly až moc živé na to, aby si je vymyslel. To by musel být dozajistým šílencem, aby nějakou takovou myšlenku dokázal vzkšířit, když všechno vypadalo tak realisticky! Nebo možná géniem. To se konec konců nevylučovalo; i génius mohl být bláznem.
V záchvatu paniky dumal nad tím, kde udělal chybu, že se jeho život změnil o sto padesát stupňů. Kdyby jen nešel do těchto končin, kdyby jen včas zastavil. I kdyby měl své nohy přinutit, aby se zastavily a běžely opačným směrem, bylo by to lepší, než když jim nechal svobodu a počkal si, až ho dovedou zrovna sem. Jenže proč? Byla to proto, že se na Rubínkovy paty lepila smůla? Bylo to jeho lehkomyslností? Nebo snad touha po dobrodružství, kterou si osud nevyložil zrovna nejlépe? Dobrodružství, to byla panečku pěkná věc! Ale takové dobrodružství byla cesta na měsíc a hvězdy, ne cesta do krvavého bojistě!
Kéž by tak mohl změnit karty, kéž by tak mohl přepsat tenhle příběh. Amaronská pláň by se nesvíjela v hrůzných skřecích a výkřicích psích bojovníků, proti nimž byli poštváni vojáci z vlastních řad, a celý svět by byl růžový a krásný. Takhle však svět zalitý sluncem nebyl ani obrazně, ani ve skutečnosti – sluníčko se stále váhavě schovávalo za těžkou clonou šedivých mraků. Nejdříve si rudý lišáček myslel, že je jen mimořádně bázlivé, jak během dlouhé zimy nebylo zvyklé se tak často promenádovat po obloze, avšak teď si říkal, že jen nechce vidět tu spoušť, k níž vedla nenávist a vztek. Nenávist a vztek, v němž si liboval sám Azrael a který mu dával sílu. Sílu, již by nikdy neměl mít.
Rudý lišáček vykoukl z té pomyslné bariéry, jež ho chránila před hrůzami venkovního světa, a na moment pohlédl do tváře Lorenza. Neviděl v ní strach. Ba v ní ani neviděl lítost. Rubínek se začal svého přítele bát. Oživlý šakalí voják, jenž nikoli před dlouhou chvílí padl mrtev k zemi, je sice chránil a pomáhal jim vydobýt si svobodu, ale něco v Rubínkově nitru se zlomilo. Najednou už k Zrzkovi necítil takovou důvěru. Jestliže uměl něco takového, co všechno by ještě dokázal? Nemyslel si, že by mu kdy Lorenzo ublížil vědomně, ale v zápalu emocí a vzteku... nasucho polkl a ucouvl. Byl zmatený, nevěděl, kdy se celá ta šílená situace vymkla kontrole a jak ji opět pod kontrolu dostat.
Zhluboka se nadechl. Druhý šakalí bojovník, co se nedobrovolně přidal na stranu dvoučlenné liščí skupinky. Tohle inferno muselo skončit. Jenže jak zastavit něco, co již dávno neřídil řád, ale chaos sám?
Lorenzova slova jej vtáhla opět do té kruté reality. Rubínek na něj chvíli jen civěl, načež zakroutil hlavou. S těmi psisky nechtěl mít nic společného. Věděl, že teď bojují na jejich straně, ale krk by za to nesázel – taky by totiž o svůj krk mohl přijít. Těch oživlých bestií se bál, možná právě proto, že byli oživlé. Co se jen honilo jejich hlavou? Jaké myšlenky jim ona magie vsugerovala? Kdepak, že by se jimi dobrovolně nechal odvézt do bezpečí! To raději zůstane stát tady. Bílý jako stěná a k smrti vyděšený, ale s myšlenkou, že mu na krk nedýchá ledový dech bestií.
Od šakalí formace se náhle odtrhnul jeden jedinec a mohutnými skoky doskákal až k pohublému lišáčkovi. Z tlamy mu odkapávaly sliny a svítící žluté oči byly pohlceny běsem. Rubínek byl jako v transu, nedovedl udělat ani jeden jediný pohyb. Takřka už cítil, jak se mu ostré zuby zarývají do páteře, když vtu zdivočelé zvíře zaskučelo. Rudý lišáček nechápavě zamrkal. Očividně nebyl jediný, v němž dřímala magie, o jejíž existenci neměl tušení. Najednou tam stál, jako nezlomná figurka, oděn do rudého brnění tvořeného desítky lesknoucích se rubínů. Přesně o ty ostré výčnelky si šakal poranil polštářky, když se po Rubínkovi ohnal, a teď překvapeně stál kousek opodál.
Nenechal se však stavem překvapení unášet dlouho. Z jeho chřtánu se ozvalo děsivé zavrčení, jako odkudsi z hrobky, a zloba zakořeněná hluboko v něm jej hnala přímo na krk pohublého lišáčka. Vzduchem však zasvištělo rubínové kopí a seklo šakalího zabijáka do tváře. Nebyla to hluboká rána, avšak když i další kopí nemilosrdně zaútočila, šakal se brzy dal na ústup.
Rubínová zbraň byla jako desítky včel za předpokladu, že na včely nemáte alergii. Nemohla vám smrtelně ublížit, ale stačila na to, abyste si romysleli, zda se nevzdáte. A šakalí bojovník si nakonec vybral ústup. Raději se hnal zpět, na pomoc svým bratrám a sestrám, kteří byli napadáni dvěma šakaly vlastní krve.
Na další Lorenzova slova přikývl. To rozhodnutí bylo těžké, ale byl čas, aby celé tohle peklo skončilo. Už nesmělo být prolito více krve. Nikdy neměla být prolita ani kapička. Osud však měl krutý smysl pro humor.

Chaos se nesl plání amaronskou a bojovný křik prořezával vzduch jako ostré nabroušené čepele. Rubínek stál uprostřed toho zmatku, zdaleka ne tak odvážný jako Lorenzo, avšak byl připraven podniknout kroky, které podniknout bylo třeba. On a jeho zrzavobílý přítel tu sice byli těmi nezvanými hosty, zatímco šakali zdejší východní cíp rozlehlé, pusté pláně obývali, avšak ani hlupák by si nepomyslil, že každý den nebyli celí napnutí jako struna, kdy se zde ochomýtne nějaký nebožák, jehož by mohli rozcupovat.
Hlasitě, nasucho polkl. Srdce bylo napoplach, dech se zadrhával a žaludek se nervozitou smršťoval. Kdyby měl byť i jedno sousto masa sníst, nezvládl by ho do sebe vecpat. Jídlo, to však věru teď nebylo podstatné! Podstatné bylo najít recept na štěstí a vítězství a uvidět dnešní západ slunce – nikoli zesnout na téhle pláni v podobě lišáčka roztrhaného na cáry a už navždy pozorovat jen temnotu. Otřásl se a s nadějí pohlédl na Lorenza. V magiích se nevyznal, a tak si na chvíli pomyslel, že to celé třeba mohla být jen iluze! Věru by Lorenzovi nikdy neodpustil, že si takhle bezpáteřně pohrával s Rubínkovou myslí, avšak scénář by to byl milejší než ten, že se každý okamžik bude muset Rubínek stát zabijákem, aby přežil. Nechtěl. Na celém dlouhém seznamu věcí, které kdy chtěl podniknout, rozhodně nebylo nic takového. Jenže nyní mu nic nezbývalo. Neutekl, a teď už utéci nemohl. Byl čas postavit se pravdě čelem a vybojovat si budoucnost. Takovou, jež by neznamenala věčnou temnotu.
Vytí, vrčení a chrčení šakalých bojovníků nabývalo na intenzitě. Řezalo Rubínkovy uši a rezonovalo mu až někde ve spáncích. Byl to bojový pokřik kamenných srdcí a žhnoucích duší. Bojovný pokřik bestií, které neznaly slitování. A celá tahle armáda se právě rychlostí blesku řítila ke dvěma lišákům, trhala svými hlavami ze strany na stranu, zpod tlap jim odlétávaly kusy prachu a hlíny a jejich mohutné hrudní koše prorážely studený, bičující vítr. Rudý lišáček už jen vyčkával, kdy se nebesa zatáhnou a z dáli se ozve bouřka – aby celá ta tíživá atmosféra měla ještě nicotnější nádech. Obloha však byla zatažená, ale k dešti se neměla. Ronit slzy konec konců mohla až tehdy, co bojovníci na jedné straně mince skonají.
Rubínek stál bok po boku Lorenza, oči vytřeštěné a tělo chvějící se, jiskřičky odhodlání však byly jasným důkazem toho, že se nenechá zaslepit strachem, který se po něm chamtivě sápal. Zrzavobílý lišák se najednou odlepil od země a pustil se do té vřavy, zatímco pohublý lišáček jen němě zíral před sebe. Chtěl se pohnout, ale nemohl. 'Lorenzo! Lorenzo!' řvalo zoufale celé jeho nitro. Na moment se bál o svého zrzavého společníka více než sám o sebe. Možná to však i tak bylo sobecké. Měl Lorenza rád, to ano, ale nechtěl ho ztratit proto, že by tak sám něco ztratil – svého jediného přítele. Ne proto, že by Lorenzo přišel o to nejcennější, co kdy měl. Život.
Prudce zatřásl hlavou a ony myšlenky zaplašil. Kdepak, co to jen jeho chorá mysl povídala! Na Lorenzovi mu záleželo, jen neuměl příliš prezentovat své pocity. Nic to však neměnilo na tom, že Lorenzovi pomůže a oba společně vyjdou z tohoto inferna živí a zdraví.
Náraz. Prudký a nečekaný, doprovázený halasným štěkotem. Trest za chvilku nepozornosti. Pohublé tělo lišáka s rudou srstí a mědýma očima bylo silou šakalího těla stáhnuto k zemi. Rubínek vyštěkl a snažil se odkutálet pryč, zatímco, jak mu jeho mysl velela, kolem sebe zoufale kopal nohama, oháněl se ostrými drápy a natahoval krk, aby se mohl té kruté bestii zakousnout zuby do tváře. Cítil ostrý tlak na své hrudi, lapal po dechu, jeho mysl byla rozostřená a každý pohyb strojený a plný bolesti.
Lorenzo! Zachránce a spasitel Lorenzo se jako šíp snesl na šakalího zabijáka a smetl ho do strany. Rubínek zamžoural do sluníčka, jež náhle vysvitlo zpoza temné mračné clony, a mátožně se vyškrábal na nohy. Tentokrát si nedovolil ani jednu zbytečnou myšlenku navíc, veškeré soustředení vkládal do promýšlení bojové taktiky. Už už běžel Lorenzovi na pomoc, když vtu se Amaronem rozlehlo tříštění kostí a bezvládné tělo šakalí spadlo k zemi jako hadrová panenka.
Jedna šakalí bestie byla mrtvá, oni žili. Dalších tucet šelem však ještě více než kdy jindy hořelo pomstou při pohledu na tělo jejich bratra pohozené v trávě a prachu jako šachová figurka, která byla obětována pro dobro krále. Šakal se však nakonec nezdál tak mrtvý, jak vypadal na první pohled. Pohublý lišáček vyděšeně ucouvl a hledal ve tváři Lorenzově vysvětlení. Byl vyveden z míry. Co se to jen dělo? Navíc, nyní jim byla oživlá bestie ku prospěchu, ale co když se Lorenzovo zahrání si s magií vymkne kontrole a nakonec si stejně onu příšeru poštvou proti sobě? Na druhou stranu, tenhle scénář už tu byl, a kdyby se tak skutečně stalo, o moc hůř na tom už nebudou. Však původně šakal bojoval na straně svých bratrů a sester, ne na straně dvou lišáků! Rubínek odvrátil pohled. Bohatě mu stačilo slyšet kňučení a křupání kostí, nemusel to i pozorovat. Kéžby však mohl pevně k sobě semknout víčka a probudit se o jeden den později, v teplém doupěti a v náruči konejšivého ticha. Už dál nechtěl být součástí této vřavy. Muselo to skončit. Jestlipak měl Zrzek v rukávu i schopnost teleportace? Jak by se něco takového nyní hodilo! Jistě to však byla myšlenka tuze naivní.

Hrůza vepsaná v očích, děs svíjející se jako had v každé buňce jeho těla. Budoucnost nikdy nebyla věcí jistou – Rubínek by si ji klidně mohl naplánovat do sebemenšího detailu, ale jistě by se dřív nebo později přesvědčil, že minimálně jeden z těch detailů nevyjde dle jeho plánu. Teď však byl zcela přesvědčený, co se stane – nevěděl sice, koho budoucnost prohlásí za vítěze a koho za poraženého, ale byl si velmi dobře vědom toho, že k rozhodujícímu souboji dojde.
Ještě měl čas. Málo, ale držel ho v tlapce. Kdyby se rychle otočil a uháněl, co mu síly stačí, do bezpečí, mohl by se zachránit. Nikdo však nic takového nezaručoval a snaha o útěk by ho mohla připravit o příliš mnoho sil, které potřeboval, pakliže chtěl být on dnešním dnem vítězem. Bál se, bál se jako nikdy předtím, avšak Lorenzova kuráž pro něj byla jakousi životodárnou esencí, jež i samotného rudého lišáčka držela nad vodou a dodávala mu pocit relativního bezpečí a toho, že nic nebylo ztracené. Nesmělo být.
Možná, že to byla bláhová myšlenka. Dva lišáci a celá parta šakalů z pláně amaronské, takových, v jejichž srdcích planou ohně nenávisti a v jejichž očích se zračí krvelačnost? Teď by se vážně – dovolil si krátkou myšlenku Rubínek – hodilo, kdyby byl Lorenzo členem Ambleerské skupiny a mohli bychom si svolat jeho přátele napomoc. Takhle v tom ale byli sami. Měli však jeden druhého.
Rubínek se na okamžik zoufale otočil vzad, jako by si přece jenom začal opět pohrávat s myšlenkou, že by měl utéci, ale nakonec opět jeho pohled spočinul na nekonečných stéblech trávy, která se zlehla vlnila pod kroky šakalích bojovníků.
Z Lorenzovy tlamy po dlouhé době ticha, jako by oplácel rudému lišáčkovi to, že on sám za celou dobu nepromluvil ani slůvko, se začala linout slova. Jejich tok však byl brzy přerušen krátkým odmlčením a Rubínkova mysl se tak rozběhla na plné obrátky. Lorenzo měl pravdu. Rubínka se sice ona krutá pravda dotkla – však on si nevybral, že bude trpaslík mezi liškami, s žebry rýsujícími se pod drsnou srstí! –, avšak nejvíce vrásek na tváři mu přidělával fakt, co pravdivost oněch slov znamenala. Šakali jistě nebyli slepí, jejich zraku neuniklo ani jemné zvednutí hrudníku při nádechu, natož že by přehlédli onen výškový rozdíl, jaký mezi Lorenzem a Rubínkem bezesporu panoval. Pokud se někdo stane obětí těch bestií, pak to jistě bude právě on.
Vystrašeně polkl. Nechtěl smrt. Ještě si nestihl odpovědět na všechny důležité filozofické otázky! Nestihl si promluvit s květinami a měsícem, nestihl zajít na další dýchánek k Odette, nestihl vůbec, ale vůbec nic. A to, že něco takového už nikdy nestihne, přece nemohl být ten pravdivý scénář! A kdyby náhodou ano, tak co. Přeškrtne ho a přepíše. I kdyby měl léta dumat nad tím, jak se jednotlivá písemka píšou. Napíše si příběh, jež naplní ty jeho nejdivočejší představy, kdepak, že by tady zařval.
'Buď silný, Alarie. Všechnu energii, kterou jsi v sobě šetřil, když jsi nikdy nevydal ani hlásku, teď musíš vložit do toho, abys přežil. Šakali jsou zabijáci. A ty se nesmíš stát jejich obětí. Nenech se zastrašit jejich hněvem, měj uši nastražené. Důvěřuj si a důvěřuj svému příteli.' Zase ten vnitřní hlásek. Ten, který měla každá bytost uvnitř sebe, ten, který konejšil, a stejně tak uměl i kárat. Teď však v Rubínkově hlavě doznívala slova útěchy.
Krůček vpřed, jeden kmit oháňky a hluboký nádech. Svět se zdál, že ohluchl, a v dáli se ve slunečním svitu, který se zrovna prodral skrze záclonu temných mračen, zablyštěly šakalí oči. Pak vůdce smečky dal pokyn k tomu, aby se plání Amaron rozlehl bojovný pokřik šakalů. Šelmy s útlou stavbou těla a protáhlými čumáky vylezly ze stínů a vřava započla.

Rudý lišáček cítil, jak mu hrudí stoupá strach. Jak se dere na povrch a obrůstá ho jako mech obrůstá stromy, jak ho svazuje svými pevnými provazy a drtí ho ve svých spárech. Mysl měl zastřenou, pořádně nechápal, co se kolem něj děje. Jedno však věděl jistě. Najednou slyšel v hlavě změť varovných hlásků, a jeden z nich přímo křičel – Vezmi nohy na ramena a zmiz.
Srdce mu v hrudi divoce tlouklo a celý svět se zdál, jako by náhle zastavil v čase. Byla to však jen mylná domněnka, taková, které kdyby se poddal, by ho mohla stát holý život. Zdálo se mu, že čas neubíhá, že si může rozmýšlet celá staletí, jak se z této šlamastyky ve zdraví dostat, avšak pravda byla taková, že pokud chtěl z pláně Amaron utéct ne jako potrhaná kostra, nemohl si dovolit ani jednu myšlenku navíc. Nemohl váhat, musel jednat. Jenže on to nedokázal. Dech se mu zadrhával v hrdle a nohy hořely touhou se odlepit od země a mílovými kroky uhánět pryč; avšak přesto zůstával tlapami pevně na zemi a měděné oči skelně hleděly do dálky.
Chtěl prchnout dřív, než bude pozdě, ale strach jej natolik zaslepil, že jeho mozek nebyl schopen dát nohám pokyn, ať uhánějí, dokud mu do boku nebude vystřelovat ostrá bolest a dokud se vyčerpáním neskácí k zemi jako strom, jehož rozetne vedví lačný blesk při nebezpečné bouři. Uteč! Uteč! Uteč! slyšel, ale marné to snahy jeho vlastního pudu sebezáchovy. Zůstál stát a s děsem vepsaným v očích zíral před sebe.
Po chvíli se po jeho boku objevil Lorenzo.
Rubínek periferně viděl, že se zrzavobílý, mohutná lišák netřese jako malé lišce, že v jeho očích není bázeň, která by ho stravovala zaživa, nýbrž kuráž a odhodlání bojovníka. A Rubínek by měl strčit ocas mezi nohy, přilepit uši k temeni hlavy a dát se na ústup – respektive na zběsilý úprk přes travnatou pláň, aby se schoval v nějaké skulince a tam přečkal ono inferno? To by nebylo spravedlivé. Ano, jindy by to udělal. Šakali ho nepronásledovali každým dnem, ale přece se bál i obyčejných lišek s přátelskými úsměvy, natož bestií se záští lesknoucí se v krví podlitých očích. Nyní však nemohl ustoupit.
V krku měl sucho a v hlavě prázdno, plíce se strachem smrštily na velikost malého zrníčka prachu a zdálo se, že pořádně nemůže dýchat. Srdce se mu třepotalo v hrudi, jako by mělo každou chvíli prorazit jeho žebra a vyskočit ven, avšak poprvé v něm kromě strachu vyklíčilo i odhodlání.
Lorenzo si jej vzal pod svá křídla, když se Rubínek celý vyděšený vymotal z Kasperského loviště, se vzpomínkami na pohublého, otrhaného vězně v pod zemí saeronskou. A byl čas, aby mu Rubínek tu laskavost splatil.
'Odpusť mi. Odpusť mi za to, že jsem nás navedl do téhle bryndy. A teď pojďme a zastavme ty příšery!' Přesně taková ta slova se mu tvořila na jazyku, ale nedokázal je vyslovit nahlas.
Udělal však krok vpřed, čímž ukázal, že už neodběhne jako vystrašené mládě. Zhluboka se nadechl a pozoroval, jak se z dáli noří stíny pohublých šakalů, jejich oči hoří nenávistí a pysky se ohrnují, aby ukázaly zlověstně se lesknoucí zuby. Takové, které by prokously hrdlo, aniž by si to jedna nebohá liška stihla uvědomit.
Jeho hrdlo ani hrdlo Lorenzovo jim však jen tak nevydá. Žil jenom krátce, aby jeho život dohořel na téhle pusté pláni, jíž se ozývaly chechtavé šakalí hlasy a jíž se táhl odér smrti. Tady to nesmělo skončit. Neskončí.


Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 12


U Ž I V A T E L