Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  3 4 5 6 7 8 9 10 11

<< Ambleerský les

To bylo samé k ›Klid, lišáčku‹, ›Nic se neděje, lišáčku‹ a ›Nemusíš se bát, lišáčku‹ –⁠ je sice krásné, jak moc se rudá lištička snažila Rubínka uvést do komfortní zóny, aby se přestal třást jak osika a nebyl vykulený nad tím množstvím liščích pachů, ale mnohem snadněji se to řeklo, nežli učinilo. Podíval se na svoji, inu, řekněme, že snad i chůvu, vyčítavým pohledem. Když pro něj to bylo tak složité! Mnozí to jistě nechápali, ale ti, co byli v podobné situaci (takže nikdo) by mu jistě dali za pravdu, že to nebylo lehké.
Když se však konečně začalo schylovat k odchodu, o poznání ožil a tvář mu zbrázdilo pár radostných vrásek. Ty se pak rázem vytratily. Jednak z toho důvodu, že si rudá lištička nedala pozor na vlastní mluvu a opět jej znervóznila –⁠ vykulil na ni svá mědí vyšívaná kukadla a ošil se –⁠, a druhak klidně nahlas přiznala, že je to s ním těžké. Pche. To s tebou je to těžké, rudá lištičko! postěžoval si v duchu s výrazem, jako by před chvílí pozřel kyselé, ne-li otrávené jablko a nahlas vzdychl.
Chvíli se k odchodu měl, pak zase ne, pak zase jo a nakonec to skončilo tak, že se rozťapkal pryč od Ambleeru a nechal za sebou Setii s nevěřícným výrazem v očích. Je pravda, že ani on sám příliš nechápal, co vlastně dělá, ale tak, šel pryč? Šel! Brzy bude z područí toho tyranského lesa a bude moct svobodně dýchat, nikdo mu nebude hrozit zakousnutím a tak. Znáte to.
Aby se dostal k jezeru, musel projít podél lesa. Rychlejší by to jistě bylo přímo skrz les, ale po tom opravdu netoužil. A tak si to hopsal těsně po hranicích Ambleerské skupuny, dokud se před ním nerozhostilo největší saeronské jezero. Nikdy u něj nebyl, ale jako by ho sama žízeň vábila právě tím směrem. Jakmile kukadla upřel na tu zásobárnu životodárné tekutiny, rychle se k ní rozťapkal. Pohledem ještě zkontroloval rudou lištičku (protože ona narozdíl od něj kontrolu potřebuje!) a pak už čumáčkem rejdil po hladině. Otevřel tlamičku a zbrkle do sebe chlemtal doušky lahodné a příjemně chladivé vody. Poušť v hrdle se rázem rozpadla na tisíce kousků a zůstal jen ten příjemný pocit svlažených úst. Když dopil, což díky jeho vehementnosti netrvalo nikterak dlouho, střihl ušima a hlavu zvedl k obloze. Odtamtud z vrchu na něj zíralo blankytně modré nebe. Ani jeden beránek si to po něm nehopsal. A oproti několika dnem zpátky bylo tak příjemně! Žádný liják, žádný prudký vítr. Jen jemný vánek laskající jeho zacuchanou srst nápadně připomínající hřebíky a citrónově žluté sluneční paprsky jej hřály do zad. Jako kočka spokojeně zavrněl.

Takže to opravdu tak bylo! Tohle místo patřilo skupině lišek, nějakému Ambleeru. Poměrně vystrašen zanaříkal a udělal krok vzad. Nehodlal na plnou tlamičku říct (kdyby se to tedy vůbec dokázal), že selhal a mýlil se, ale to nic neměnilo na tom, že nedokázal udržet kamennou tvář. Obklopovala jej nepříjemně pulzující bariéra strachu, jež se k němu blížila čím dál tím víc, mačkala jeho nebohé, droboučké tělíčko a stahovala mu hrdlo, až sotva dokázal dýchat. Zasípal se snaze dostat do plic alespoň trochu vzduchu. Nejdříve se dočkal jen prázdnoty, ale pak se mu plíce opět vzepjaly a konečně do nich vklouznul ten slastný vzduch. Zalapal po dechu.
Jasně, že se nechci přidat! Copak nevidíš, co to se mnou dělá? naklonil Rubínek hlavu na stranu a upřel svůj prosebný pohled na rudou lištičku. Škemral o svoji záchranu. A když jej konečně uposlechla a navrhla mu, ať jdou pryč, nápadně ožil. Střihl ušima, tělíčko se mu přestalo třást strachy jako osika a udělal krůček směrem k ní. Sláva! Já věděl, ze mě vyslyšíš! proběhlo mu hlavou radostně a letmo, sotva patrně, zamával oháňkou.
Potom jeho výraz však opětovně ztuhl. S velkou vervou se zakousl do spodního pysku, div si jej neporušil a nezačala z něj prýštit krev, a prudce zavrtěl hlavou. Zakousnutí? rozburácelo se mu poplašně hlavou, všechna ta odhodlanost v něm se opět vypařila a začal ustupovat. Jenže byl k lesu otočený zády, a tak čím dál tím více kráčel vzad, tím více se blížil do jeho útrob a k té bestii, co ho prý hodlala zakousnout či co. Každičký sval na těle se mu vzepjal a ztuhl, až Rubínek zastavil a chvíli jen nemě zíral do dáli, jako zkamenělý.
Chvíli se nic nedělo, jako kdyby Rubínek skutečně zkameněl, ale nakonec v sobě opět našel zbytky odvahy. Nesměl přiznat porážku, a kdyby tady zůstal, podepsal by ortel smrti sám nad sebou. A tak se pak zveslela, jako by se nechumelilo, opět rozťapkal k rudé lištičce a pak dál. Pryč z tohohle zlověstného území!

>> jezero Talimon

<< louka Yesad

Rubínek byl natolik ponořen do snahy protáhnout si nožky, že Setiina slůvka pouštěl jedním uchem dovnitř, druhým ven. Bylo pravdou pravdoucí, že změť liščích pachů pomalu začínal cítit, ale přece jenom ho to neodradilo. Nezvážil možnost, že by ono území, kam měl namířeno, obývala nějaká skupina lišek, spíš si říkal, jak jich tudy za poslední dobu holt prošlo více.
A tak beze strachu cupital dál, dokud se před ním nerozlehl les řídce porostlý vysokými stromy. Naklonil hlavu na stranu, střihl ušima a tázavě se zahleděl na rudou lištičku. Uh. Ono tady asi přeci jen někdo trvale bydlí! kníkl bojácně, když zavětřil tu spoustu čerstvých liščích pachů, a udělal nepatrný krůček vzad. Nikdy neměl moc v lásce společnost a raději se uchyloval na místa, tichá a klidná, kde mohl být sám se svými roztodivnými myšlenkami. Kdyby ho možná společnost chápala, i by změnil svůj pohled na svět, ale takhle se beztak zase setká s vlnou opovržení. Však ani rudá lištička se zprvu netvářila, že by nebyl idiot. Cosi si zachmuřeně zamumlal, načež po zmíněné hodil měděným očkem. Jeho výraz říkal něco jako Tak tady bydlíš? No, si tady klidně bydli, ale já možná raději půjdu o dům dál. Si ty nožky holt protáhnu někde jinde.
Ve skrytu duše doufal, že jej neopustí. Očividně začínala chápat jeho osobnost a nevypadala, že by ho za ni chtěla trestat či se mu minimálně vysmívat. A možná, možná kdyby si získala jeho důvěru, mohli by z nich být parťáci.
Se svěšenou hlavou si kecl na zadek a tlapkou hrabal v hliněné zemi. Modlil se, aby jej Setia z téhle bryndy, do níž se sám dostal, vytáhla; aby sám nemusel uznat porážku. Na to sahala jeho hrdost až příliš k nebesům! Přece nepřizná, že se zmýlil, není-liž pravda?

Neodválo nás to, kosti máme, doufejme, všechny na správném místě a nejsme roztrhaný na mikročástečky. Já myslím, že jedna nula pro nás! zakřenil se v duchu; rudá lištička však mohla spatřit jen jeho němý výraz. Ještě stále v ní nekladl takovou důvěru, aby se jí otevřel. Vlastně jeho chování nespočívalo ani tak v důveře, jako v tom, že si nebyl jist, jak reagovat. Jak se zmohnout na něco víc, než jen velmi, ale velmi občasné mávnutí ocásku, jež jde jen ztěží zaznamenat, a tak podobně. Ale byl to pokrok, to ano. A jaký!
Ale copak, výlet. Ani ne tak výlet, jako protáhnout nohy! Tebe snad nebolí? Udělal pár váhavých kroků dopředu, a když se mu do nohou zase vlila ztracená krev, následovalo pár jistějších krůčků. Kam směřoval? Inu, to sám nevěděl. Letmo tedy pokrčil rameny. Doufal jsem, že mě nasměřuješ, bránil sám sebe s trochu dotčeným výrazem ve tváři a sjel Setiu zvláštním, prazvláštním pohledem, z něhož nešlo příliš vyčíst. A ne, zdejší nejsem. I když ono záleží, co považuješ za zdejší. Kdo říká, že tady je to tady a tam je to tam, hm? Ne, vážně. To se někdo jednou musel hodně nutit, když řekl, že tohle bude země Saeron, tohle bude země Tam a tohle bude země Tady. A přitom by to bylo tak jednoduché. Kdyby to nikdo nevymezil, mohl by si spokojeně ťapkat, kam by se mu zlíbilo a nikdo by ho nemohl vyhnat s tím, že tady nemá právo vydýchávat kyslík.
Na chvíli se zadumal. Domov. Ona jej má, on ho již ztratil a pohřbil hluboko pod zemí. Možná by bylo zajímavé navštívit její domovinu a setkat se s jejími přáteli, ale na druhou stranu, byli tam cizí tváře. Spousta hrozeb číhající na jedné hromadě. Ne, tam v žádném případě nepůjde! Rázně nad tím zakroutil hlavou a pak se rozklusal prvním směrem, který ho napadl. Kdyby jen věděl!

>> Ambleerský les

Se zkoumavým výrazem ve tváři pozoroval rudou lištičku, jak se jala k činění podivné věci. Inu, jen tak se nevidí, jak sic mladá, ale stále životem zkušenější liška jen tak rozhodne, že pošlape všechnu tu neživoucí travnatou krásu. Rubínek nejdříve cosi nesouhlasného zamumlal, ale následně pochopil. Setii to očividně pálilo. Proč na sebe šilhat skrz jednotlivá stébla trávy, když se mohli navzájem pozorovat bez obtíží. Trochu omluvně se zahleděl na travnatou plochu a následně se také začal plazit po zemi a pohřbívat ji tak pod vlastními tlapkami.
Když k jeho uším, co ještě stále drancoval ten odporný fičák, dolehl Setiin hlas, naklonil hlavu na stranu. Třásl se. Předtím to ani příliš nepostřehl. Ano, byla mu zima, a jaká, ale nikoliv až taková, že by se musel třást takto prudce. Byl to očividně nějaký reflex, jenž z něj činil na první pohled ještě bezbrannějšího živočicha. Jeho tělo se přestalo natolik chvět a ocásek zatancoval kousíček nad zemí.
Nespadne? Sníst? Vyloudil na tváři velmi nepatrný úsměv, který bylo horkotěžké zaznamenat, a střihl ušima. Bylo pravdou, že by sem ten vítr musel odvát strom z nedalekého lesa, aby ho tu něco mohlo praštit po hlavě. Tady totiž žádné vzrostlé jehličnany ani nic jiného, co se dalo považovat či skutečně bylo stromem, nebylo. Jen travnatá pláň. To, že by se však stal zdrojem obživy své společnice se natolik nereálné nezdálo. Na druhou stranu, lišky sice byly všežravci, ale nikoliv kanibalové. Minimálně Setia nepůsobila kanibalovitě. A hlavně, kdo by toužil zakusit chuť zrovna jeho? Lišky, již snad netvořilo nic jiného než kosti? Jestli se někdo takový někdy najde, s radostí mu prostře stůl! (Jen aby to nezakřikl.)
Zuřící živel konečně ustál. Oblohu však stále hyzdily ty samé šedivé mraky a nad Saeronem se pomalu rozhostil opar večera. Rubínek si ulehčeně oddychl. Konečně jej netrápilo hvízdání v uších; minimálně ne to opravdové. Nyní slyšel jenom tichou ozvěnu jakožto vzpomínku.
Vyhrabal ze ze svého prozatimního úkrytu v trávě a zkoumavým pohledem oskenoval situaci. Tráva byla větrem ošlehaná a spousta stébel zlámaných –⁠ i tak tu však suma sumárum neměl vítr kde škodit, ale dalo se očekávat, že někde v lesích to bylo doslova o život. Ještě štěstí, že se v tom nečase Rubínek ukrýval zrovna tady.
Protáhl si nožky a s pokynutím hlavy pobídl rudou lištičku, aby se vydali dál. On to tu však neznal a tak čekal, jestli jej nebude vést. Pokud se vyhnou případnému tornádu, bude mu jedno, kam ho zavede. Chtěl si hlavně protáhnout přeleželé tlapky.

To počasí aby Azrael vzal! postěžoval si v myšlenkách a poplácal travnatou zemi svojí lehce oškubanou oháňkou. Inu, samosebou, že mu vadil ten vítr! Však se proháněl krajinou jako lupič, drancoval vše, co mu přišlo pod ruku, a ještě mu nepříjemně kvílel u oušek. Byl jako otravný komár v létě. Přesně ten, který vás štípal do vašeho ctěného pozadí, když jste ze sebe chtěli setřást ten hnilobný puch potu vykoupáním v příjemně chladném jezeře.
Rudá lištička nakonec zvolila asi nejvíce rozumnou cestu k ukrytí se před větrem. Zaplula do trávy, kde tolik nepištěl. Rubínek naklonil hlavu na stranu, chvíli ji pozoroval zkoumavým pohledem, načež ulehl po jejím vzoru kousek od ní. Leč od jejího drobného tělíčka neležel ani půl metru a zrak měl dobrý, jen sotva ji viděl. Vysoká stébla barvy zralých limetek mu zacláněla výhled podobně jako mlha, co se občas probouzela k životu spolu s rozbřeskem. Každé stéblo se v zuřivém větru vlnilo jako tanečník. Rubínek zamžoural a konečně se mu podařilo zachytit Setiin rudý kožíšek. Byl mnohem hezčí než ten Rubínkův. A Rubínek to věděl až moc dobře. Skoro jí záviděl. Rezignovaně zafuněl a pohlédl na rudou lištičku zkoumavým pohledem. Moc se mu nechtělo tady jen nečinně ležet, ale na druhou stranu, co tak jiného mohl dělat? Nakonec se jal pohroužit do svých vlastních, pro mnohé velmi podivných a nepochopených myšlenek. Kolik krajů tento vítr zná? Kde všude poznaly lišky jeho sílu? Mohl bych po něm poslat vzkaz své domovině? Je zábava takto brádit krajinou a vydávat ze svého hrdla kvílivý zvuk? Napadalo jej spoustu otázek, na niž by rád znal odpověď, ale tušil, že zůstanou navždy pohřbeny ve stínu. A tak je k jeho smůle musel považovat za řečnické.
Zatřásl se. Ten živel s sebou přinášel nepříjemný chlad. Musel tedy vát ze severu. Vítr severák. Rubíkův kožíšek nebyl příliš stavěný na chlad, neb nebyl ani trochu hustý, a počasí mu tak nedělalo zrovna dvakrát dobře. Třásl se jako osika.

Jistě, že byl v pořádku! Jak by taky ne. Nohy měl všechny čtyři, uši dvě, oči dvě a nos a tlamu jenom jedenkrát. Kde by tedy měl být problém? Á, však jasně, psychicky byl trošku narušen. Možná víc než trošku. I když vlastně. On spíše nechápal. Nene, nebyl narušen, byl jen nepochopen a nechápající. Rubínek zadumaně střihl ušima a natáhl krk, aby měl větší rozhled. Rudá lištička byla zmatená a Rubínek jakbysmet. Vyveden z míry zakvíjel jako meluzína a se strachem vepsaným v měděných očích zafuněl. Co po něm jen chtěla? Však byl zcela v pořádku! Určitě jo. Nebo snad ne? Zmateně vykulil očka. Samozřejmě, že jsem. Nikdy jsem se necítíl líííp! rozeznělo se okolo něj štěbetavě.
Když zahučel do trávy a pasoval tak sám sebe na nadšeného obdivovatele zdejších květin, Setia se přirozeně zajímala také. Ne však o luční kvítí samotné, avšak důvod Rubínkova obdivu. Nebo snad těm květinám jen záviděla? Každý Rubínkův sval překvapením ztuhl. Proč se na něj dívá tak zvláštně? A proč na něj občas stejně překvapeně pohlíží celý svět? Copak na celičkém světě není nikdo, kdo by rozuměl kráse čekanek a chrp? Skutečně je celý svět natolik zvrácený, že se ani na vteřinu nezastaví, aby vzhlédl obloze a vzdal jí holt pro její krásnou barvu?
Inu, krása té, co panovala nad Saeronem, se najednou vytratila. Teploty s blížícím se odpolednem sice stoupaly, ale silný vítr přivál na oblohu šedé chuchvalce, divoce plující potemnělým světem. Ten zuřivý element Rubínkovi nepříjemně hvízdal do oušek.
Zahleděl se na Setii a s tázavým výrazem ve tváři se jí v duchu ptal, co si myslí o téhle změně počasí. Však to bylo jak na kolotoči! Jednou dole, jednou nahoře, jednou obloha jako vymetená a podruhé div ne černá jako uhel. Ale přírodě to nezazlíval. Naopak byl pyšný, že může být součástí něčeho tak velkolepého a krásného. Možná krajinou nepříjemně hvízdal obrovský fičák, ale její osobité kouzlo odvát nedokázal. Nedokáže. Nikdy! A kdyby to náhodou v úmyslu měl, tak se o to Rubínek postará!

Rudá lištička se nedala, a leč ji Rubínek pozdravil jen ve své mysli, úctyhodně jej na louce uvítala. Na Rubínkově tváři se mihl stín nejistoty. Koutky tlamy se mu zlehka zachvěly ve snaze obnažit drobné jehličkovité zoubky v úsměvu, avšak nakonec se tlama opět zformovala do úzké čárky. V očích vyšitých z ušlechtilého kovového prvku načervenalé barvy se nepatrně zajiskřilo.
Tak Setia? Krásné jméno máš, poslyš, rozezvučilo se mu v uších. Střihl jimi a s němým výrazem ve tváři se na nositelku onoho krásného jména, jež v sobě mělo něžnost motýlí i chrabrost rytířskou, zahleděl. Co za tajemství se odrážela v jeho vlastním jméně? Inu, to kdyby věděl. Zdánlivě mu připomínalo jméno potomka silného vůdce. Potomka obrněného ocelí, jemuž bylo dáno do vínku jednoho dne zvítězit nad veškerým zlem světa. Jenže když se na sebe podíval přísněji, viděl jen prazvláštního tvora, kterrý měl problém s chápáním sebe sama. Jak by jej tak mohli chápat jiní, není-liž pravda?
Měděná kukadla mu padla k obloze. Ledově modré roucho se mu vpíjelo do očí; ani jeden beránek na něm jako na námořník na lodi neplul. Jen ledová modř halila krajinu. Opět se podíval na Setii.
Drobounká liška mu svojí postavou konkurovala. Byla vyzáblá a s její výškou by ji pomalu i mravenec zašlápl, avšak Rubínek měl stále navrch. Byl ještě vyzáblější a menší než ona. S veselostí vepsanou ve tváři shlížela na svět zlatýma třpytícíma se očima, v nichž se na chvíli ztratil, načež vydal ze svého hrdla velmi zvláštní a těžko popsatelný zvuk a hlavu sklonil k trávě. I když, k trávě. Spíš zahučel do trávy.

Každé stéblo v barvě citrusového plodu limety vonělo všudypřítomným kvítím. Tu bledule, tu čekanka a hle! dokonce i fialková chrpa. Kolik květin je asi tak na světě? pomyslel si horlivě a zamával ocáskem. Jeho vrtící se oháňka byla důkazem, že uměl projevovat city, jen ne vůči cizákům – a že i Setia k nim, minimálně prozatím, patřila –, ale vůči neživým exemplářům, co hrozbou jistě nemohli být. Nebo snad ano?
Opět ke zmíněné natočil hlavu. Nervózně přešlápl z tlapky na tlapku a unaveným výdechem nechal do ovzduší proniknout oxid uhličitý.

<< Podivný les (přes lesík Štěstí)

A hle, v travnatém porostu cosi šustlo! Lišák s kožíškem protkaným rubíny se spěšně blížil trávou, jež se pro jeho zakrslý vzrůst stala nepřítelem. Ještě kousek a už by přes ni sotva viděl; štěstí, že tma kralovala jen v onom hnilobném lese, neboť jinak by si nedokázal představit, jak špatně by se mu ještě k tomu za snížené viditelnosti šlo. Louka praskající ve šveh barevným lučním kvítím a kdejakou havětí se utápěla v medových ranních paprsích.
Do plic trpaslíka liščího původu se vzduch dostával jen stěží. Bylo dusno a na to, že Slunce již dávno zapadlo za obzor, i vedro. Osmnáct stupňů Celsia se mu nepříjemně zabodávalo do kůže a v jeho představivosti jej trhalo na cáry podobně, jako naň větve zaútočily tam v lese. Zachrčel a přimhouřil měděné oči. Trochu zkrotil svůj odhodlaný krok a ťapkal si to dlouhou trávou směrem... kam vlastně mířil? Inu, to sám netušil. Šel, kam jej tlapky nesly, však ony pro něj jistě připravily zajímavé věci! A když už jsme u těch zajímavých věcí, co to támhle je za siluetu lišky? Sdce mu bušilo až v krku. Na jednu stranu by se nejraději otočil a pěkně daleko od ní se schoulil do klubíčka, na druhou stranu ho k ní něco vábilo. Ostatně jako pokaždé, co se tváří tvář setkal s cizákem. A tak šel. Jeden krok. Druhý krok. Zastavil se několik metrů od ní a pátravým pohledem si ji prohlížel. Pak naprázdno otevřel tlamu a zase ji zavřel. Zdravím, zněl v jeho hlavě pozdrav, jehož měl vyřknout nahlas, ale jakási bariéra mu v tom již tradičně zabránila.

<< minulost

Věru, Podivný les byl vskutku podivným. Již se asi nikdo nedozví, zda nejdříve vznikl jeho název, anebo si sám umlrčí les vybojoval své jméno, avšak tak či onak při pohledu na něj stávaly na zádech chlupy hrůzou. Mladičký lišák si to právě ťapkal krajinou, a zatímco v jednu chvíli byl na pozdním sluncem do ruda obarvené planině, v druhé si to už trajdal tichým lesem temným jako sám Azrael. Naháněl mu odér smrti a hnilobný pach tlejícího rostlinstva? Nikoliv. Tenhle rudý lišák, drsným kožíškem až nápadně podobný ozářené planině, nikdy nebyl moc přemýšlivý typ. Pravda, hlavu měl myšlenkami poletujícími rychlostí světla plnou hlavu, ale bohužel v ní nezbývalo místo na vskutku důležité věci. A právě to byl důvod, proč si bystří jedinci tohoto lesa (ledatak mrtvoly, protože nic živého tu snad ani nebylo) mohli právě povšimnout, jak beze strachu klade jednu tlapku za druhou a u toho si nonšalantně pohazuje ocasem.
Když se prodíral hustě rozvětvěnými větvemi, občas to od jedné schytal a kůže se mu kvůli špatně izolující srsti porušila. Několik drobných rudých kapiček zmáčelo chladnou, hliněnou zem.
Do čumáku se mu zahryzl nepříjemný odér tlejícího stromu. Otráveně nakrčil čumák a zrychlil krok, aby byl z tohohle proklatého místa co nejdříve pryč. To, že se ho nebál, neznamenalo, že tu chtěl trávit svůj cenný čas.

>> louka Yesad (přes lesík Štěstí)

Budiž ti připsáno 10 kamínků! 1

Geniálně zpracovaný příspěvek ti vynesl 25 kamínků! 1


Strana:  1 ... « předchozí  3 4 5 6 7 8 9 10 11


U Ž I V A T E L