Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  4 5 6 7 8 9 10 11 12

Jistě, že byl v pořádku! Jak by taky ne. Nohy měl všechny čtyři, uši dvě, oči dvě a nos a tlamu jenom jedenkrát. Kde by tedy měl být problém? Á, však jasně, psychicky byl trošku narušen. Možná víc než trošku. I když vlastně. On spíše nechápal. Nene, nebyl narušen, byl jen nepochopen a nechápající. Rubínek zadumaně střihl ušima a natáhl krk, aby měl větší rozhled. Rudá lištička byla zmatená a Rubínek jakbysmet. Vyveden z míry zakvíjel jako meluzína a se strachem vepsaným v měděných očích zafuněl. Co po něm jen chtěla? Však byl zcela v pořádku! Určitě jo. Nebo snad ne? Zmateně vykulil očka. Samozřejmě, že jsem. Nikdy jsem se necítíl líííp! rozeznělo se okolo něj štěbetavě.
Když zahučel do trávy a pasoval tak sám sebe na nadšeného obdivovatele zdejších květin, Setia se přirozeně zajímala také. Ne však o luční kvítí samotné, avšak důvod Rubínkova obdivu. Nebo snad těm květinám jen záviděla? Každý Rubínkův sval překvapením ztuhl. Proč se na něj dívá tak zvláštně? A proč na něj občas stejně překvapeně pohlíží celý svět? Copak na celičkém světě není nikdo, kdo by rozuměl kráse čekanek a chrp? Skutečně je celý svět natolik zvrácený, že se ani na vteřinu nezastaví, aby vzhlédl obloze a vzdal jí holt pro její krásnou barvu?
Inu, krása té, co panovala nad Saeronem, se najednou vytratila. Teploty s blížícím se odpolednem sice stoupaly, ale silný vítr přivál na oblohu šedé chuchvalce, divoce plující potemnělým světem. Ten zuřivý element Rubínkovi nepříjemně hvízdal do oušek.
Zahleděl se na Setii a s tázavým výrazem ve tváři se jí v duchu ptal, co si myslí o téhle změně počasí. Však to bylo jak na kolotoči! Jednou dole, jednou nahoře, jednou obloha jako vymetená a podruhé div ne černá jako uhel. Ale přírodě to nezazlíval. Naopak byl pyšný, že může být součástí něčeho tak velkolepého a krásného. Možná krajinou nepříjemně hvízdal obrovský fičák, ale její osobité kouzlo odvát nedokázal. Nedokáže. Nikdy! A kdyby to náhodou v úmyslu měl, tak se o to Rubínek postará!

Rudá lištička se nedala, a leč ji Rubínek pozdravil jen ve své mysli, úctyhodně jej na louce uvítala. Na Rubínkově tváři se mihl stín nejistoty. Koutky tlamy se mu zlehka zachvěly ve snaze obnažit drobné jehličkovité zoubky v úsměvu, avšak nakonec se tlama opět zformovala do úzké čárky. V očích vyšitých z ušlechtilého kovového prvku načervenalé barvy se nepatrně zajiskřilo.
Tak Setia? Krásné jméno máš, poslyš, rozezvučilo se mu v uších. Střihl jimi a s němým výrazem ve tváři se na nositelku onoho krásného jména, jež v sobě mělo něžnost motýlí i chrabrost rytířskou, zahleděl. Co za tajemství se odrážela v jeho vlastním jméně? Inu, to kdyby věděl. Zdánlivě mu připomínalo jméno potomka silného vůdce. Potomka obrněného ocelí, jemuž bylo dáno do vínku jednoho dne zvítězit nad veškerým zlem světa. Jenže když se na sebe podíval přísněji, viděl jen prazvláštního tvora, kterrý měl problém s chápáním sebe sama. Jak by jej tak mohli chápat jiní, není-liž pravda?
Měděná kukadla mu padla k obloze. Ledově modré roucho se mu vpíjelo do očí; ani jeden beránek na něm jako na námořník na lodi neplul. Jen ledová modř halila krajinu. Opět se podíval na Setii.
Drobounká liška mu svojí postavou konkurovala. Byla vyzáblá a s její výškou by ji pomalu i mravenec zašlápl, avšak Rubínek měl stále navrch. Byl ještě vyzáblější a menší než ona. S veselostí vepsanou ve tváři shlížela na svět zlatýma třpytícíma se očima, v nichž se na chvíli ztratil, načež vydal ze svého hrdla velmi zvláštní a těžko popsatelný zvuk a hlavu sklonil k trávě. I když, k trávě. Spíš zahučel do trávy.
img
Každé stéblo v barvě citrusového plodu limety vonělo všudypřítomným kvítím. Tu bledule, tu čekanka a hle! dokonce i fialková chrpa. Kolik květin je asi tak na světě? pomyslel si horlivě a zamával ocáskem. Jeho vrtící se oháňka byla důkazem, že uměl projevovat city, jen ne vůči cizákům – a že i Setia k nim, minimálně prozatím, patřila –, ale vůči neživým exemplářům, co hrozbou jistě nemohli být. Nebo snad ano?
Opět ke zmíněné natočil hlavu. Nervózně přešlápl z tlapky na tlapku a unaveným výdechem nechal do ovzduší proniknout oxid uhličitý.

<< Podivný les (přes lesík Štěstí)

A hle, v travnatém porostu cosi šustlo! Lišák s kožíškem protkaným rubíny se spěšně blížil trávou, jež se pro jeho zakrslý vzrůst stala nepřítelem. Ještě kousek a už by přes ni sotva viděl; štěstí, že tma kralovala jen v onom hnilobném lese, neboť jinak by si nedokázal představit, jak špatně by se mu ještě k tomu za snížené viditelnosti šlo. Louka praskající ve šveh barevným lučním kvítím a kdejakou havětí se utápěla v medových ranních paprsích.
Do plic trpaslíka liščího původu se vzduch dostával jen stěží. Bylo dusno a na to, že Slunce již dávno zapadlo za obzor, i vedro. Osmnáct stupňů Celsia se mu nepříjemně zabodávalo do kůže a v jeho představivosti jej trhalo na cáry podobně, jako naň větve zaútočily tam v lese. Zachrčel a přimhouřil měděné oči. Trochu zkrotil svůj odhodlaný krok a ťapkal si to dlouhou trávou směrem... kam vlastně mířil? Inu, to sám netušil. Šel, kam jej tlapky nesly, však ony pro něj jistě připravily zajímavé věci! A když už jsme u těch zajímavých věcí, co to támhle je za siluetu lišky? Sdce mu bušilo až v krku. Na jednu stranu by se nejraději otočil a pěkně daleko od ní se schoulil do klubíčka, na druhou stranu ho k ní něco vábilo. Ostatně jako pokaždé, co se tváří tvář setkal s cizákem. A tak šel. Jeden krok. Druhý krok. Zastavil se několik metrů od ní a pátravým pohledem si ji prohlížel. Pak naprázdno otevřel tlamu a zase ji zavřel. Zdravím, zněl v jeho hlavě pozdrav, jehož měl vyřknout nahlas, ale jakási bariéra mu v tom již tradičně zabránila.

<< minulost

Věru, Podivný les byl vskutku podivným. Již se asi nikdo nedozví, zda nejdříve vznikl jeho název, anebo si sám umlrčí les vybojoval své jméno, avšak tak či onak při pohledu na něj stávaly na zádech chlupy hrůzou. Mladičký lišák si to právě ťapkal krajinou, a zatímco v jednu chvíli byl na pozdním sluncem do ruda obarvené planině, v druhé si to už trajdal tichým lesem temným jako sám Azrael. Naháněl mu odér smrti a hnilobný pach tlejícího rostlinstva? Nikoliv. Tenhle rudý lišák, drsným kožíškem až nápadně podobný ozářené planině, nikdy nebyl moc přemýšlivý typ. Pravda, hlavu měl myšlenkami poletujícími rychlostí světla plnou hlavu, ale bohužel v ní nezbývalo místo na vskutku důležité věci. A právě to byl důvod, proč si bystří jedinci tohoto lesa (ledatak mrtvoly, protože nic živého tu snad ani nebylo) mohli právě povšimnout, jak beze strachu klade jednu tlapku za druhou a u toho si nonšalantně pohazuje ocasem.
Když se prodíral hustě rozvětvěnými větvemi, občas to od jedné schytal a kůže se mu kvůli špatně izolující srsti porušila. Několik drobných rudých kapiček zmáčelo chladnou, hliněnou zem.
Do čumáku se mu zahryzl nepříjemný odér tlejícího stromu. Otráveně nakrčil čumák a zrychlil krok, aby byl z tohohle proklatého místa co nejdříve pryč. To, že se ho nebál, neznamenalo, že tu chtěl trávit svůj cenný čas.

>> louka Yesad (přes lesík Štěstí)

Budiž ti připsáno 10 kamínků! 1

img

Geniálně zpracovaný příspěvek ti vynesl 25 kamínků! 1

img


Strana:  1 ... « předchozí  4 5 6 7 8 9 10 11 12


U Ž I V A T E L