Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  4 5 6 7 8 9 10 11 12   další »

Ne asi, jsem tupej jak poleno a lovit neumím! vypískl uraženě a blýskl po rudé lištičce skoro až vražedným pohledem. Ještě štěstí, že skutečně neuměl zabíjet pouhým zrakem, to by se Setia právě pravděpodobně skátila na zem jako podťatá. Rubínek byl tuze náladový a nálady v něm vířely stejně rychle jako se voda valila v divoké řece. Hlasitě vzdychl a opět naklonil hlavičku na stranu. A jak tam tak seděl, chviličku si svoji společnici prohlížel od hlavy až k patě, načež dychtivě vystartoval po svém úlovku. Jednotlivá sousta do sebe hltal jako na běžíčím pásu. Kdepak, že by pro jedl spořádaně, aby mu v krku neuvízla nějaká kost. Ne, soukal to do sebe takovou rychlostí, jako by za ním hořelo či mu někdo hodlal toho báječného ušáka vzít. V jeho žaludku však ani zdaleka neskončil celý a ze zbytku by se Setia klidně mohla najíst. Nebyla-li vyhladovělá, jistě by jí to stačilo. Ač pro jinou lišku by ten kousek, co si dal, nebyl ani zdaleka dostačující, jeho dokázal nasytit spolehlivě na poměrně dlouhou dobu dopředu.
Spokojeně se svalil na záda a očka upřel do dravých slunečních paprsků. Brzy však pochopil, že s takovouhle by o svůj zrak přišel, a tak odvrátil pohled a místo toho se jal studovat jedno z mnoha stébel trávy. Jako tisíce hvězd se na něm lesklo pár krvavých kapek. Ostatně krev měl i na tlapkách a na kožíšku. Bude se muset vykoupat, jestli nechtěl vypadat ještě hůře než obvykle. Ruku na srdce; řídká srst mající podobu hřebíků asi není úplně něco, čím se dá na druhé udělat dojem. A být ještě špinavý? Následně blaženě zavřel oči a nechal se laskat tiše ševelící trávou a slunečními paprsky. Lov jej natolik zmohl, že si ani neuvědomil, jak se pomalu, ale jistě probádá do říše snů. Až nezbylo nic jiného než tma. Všude jen děsivá a neproniknutelná tma.

<< jezero Talimon

Rubínek si to razil loukou. Stébla limetkové trávy jej pleskala do nohou a květiny ho dráždily v nose. Leč každým coulem obdivoval tu nádheru všech lučních bylin, přece jenom, ta vůně byla natolik sladká a opojná, až ho nepříjemně štípala v nose a z očí se div nezačaly drát slzy. Odfrkl si a konečně se upřel svá očka na rudou lištičku – do té doby jako by ho nezajímala a bez toho, aby se občas podíval za sebe, se více a více vzdaloval od jezera, dokud se před ním nerozhostila travnatá pláň.
Přemýšlel, zda uprosit Setii, aby mu něco ulovila, ale nakonec se rozhodl, že si potravu obstará sám. Vypadalo to, že o něm dost zásadně pochybuje, a to se mu pranic nelíbilo! Upřel na ni káravý pohled, načež nonšalantně pohodil oháňkou a každičký sval na těle se mu zavlnil. Do zorného pole mu padl jeden z té spousty ušáků, co zde měla útočiště. Mlsně si olízl jazýček, přikrčil se, aby se v trávě zcela ztratil, a začal se plazit kupředu. Neb nebyl nezkušený lovec, byť se nedal považovat za nějakého vyloženě zkušeného, plazil se tak, aby nešel po větru a zůstal až do poslední možné chvíle ukryt za oponou neviditelnosti. Když se dostal do kýžené vzdálenosti, jež ho a ušáka dělila, vyhopsl z trávy a rozběhl se, co mu vratké nožky stačily. Jeho potencionální oběť se samozřejmě ihned dala do běhu také. Rozdíl byl v tom, že zatímco Rubínek lovil, ona byla lovena. Vzdálenost mezi nimi se zkracovala a zase natahovala. Zatímto králík byl zvyklý na přehršel nor a vyhýbal se jim, jako by tam ani nebyly (byl trochu vypasený, takže chudáček nestíhal do jedné nory zahučet a bál se, že by ho Alarius stihl spapat), lišáčkovi to dělalo problém. Občas mu chudáčkovi ujela noha a skončila zaklíněná v noře. Vyjekl a už se zase hnal za ušákem. Ještě štěstí, že mu tam nezahučela natolik, že by následně sotva šla vytáhnout. Hrnul se kupředu jako blesk. Králík kličkoval. Rubínek kličkoval. Už jenom kousek! Ač už mu byl ušák téměř na dosah tlapky a už by opravdu nestihl zalézt do nory, když tak nedokázal učinit již předtím, stejně je stále stopa dvě dělila. Opět se vymrštil do vzduchu, až zpod jeho tlapek odlétly kusy hlíny, a přistál přímo na králíkovi. Byl vyčerpaný. Tělíčko se mu třáslo a přerývaně dýchal. Začal se i s králíkem válet po zemi a s velkou vervou se jej snažil konečně zakosnout. A pak. Pak se ozvalo tlumené křup a králíkova hlavička skončila viset z Rubínkovy tlamy. Rubínek se jako by se nechumelilo vrátil k rudé lištičce, položil jí svůj úlovek k nohám a naklonil hlavičku na stranu. Já ti říkal, že mě nemáš podceňovat! hlásal jeho vyčítavý, triumfální pohled.

Jak nesnášel řečnické otázky! Byly hloupé a zcela zbytečné – a nikdy nepřinesly ovoce. Zkrátka byly jen snůškou trapných písmen poskládaných do ještě trapnějších slov, jež tvoří větu tázací, byť na ni její stvořitel neočekává odpověď. Samozřejmě, že měl hlad. Copak rudá lištička měla v plánu snažit se popřít tu kakofonii zvuků linoucí se z jeho žaludku? To kručení mluvilo jasně – pomůžeš mi něco ulovit, budu nasycen, nepomůžeš, sám budeš uloven. Nebo tak něco. Kdyby měl Alarius sklony ke kanibalismu, jistě by se to dalo považovat za vhodně zvolenou výhružku. V případě, že Alarius kanibalem nebyl, jakože doufejme, že nikoliv (samozřejmě, že nikoliv, co vás to napadá!), moc by to asi rudou lištičku nepopohnalo.
Samozřejmě, že uměl lovit. Bylo pravdou, že tohle sice nebyla řečnická otázka, ale byla snad ještě hloupější než ta, která řečnickou skutečně byla. Vzdychl. Ano, vypadal jako tvor, co se spíše žíví mršinami, lesními plody a tak podobně, prostě vším, co nemá nožičky a neutíká ve snaze zachránit si vlastní krk, ale pravda byla taková, že uměl lovit. Kdyby si tedy dovolil na nějakou srnku, byť zakrslou jak zakrslý králík, asi by to skončilo tak, že by ona po planinách naháněla jeho samého, nežli on ji, ale kupříkladu takového králíka schopen ulovit byl. Sice to chvíli trvalo, ale přeci. Na konci toho zběsilého běhu snoubícím se s úprkem téměř vždy okusil křehké maso. Rozhodně se tedy nedalo říci, že by jeho život tvořily jen vteřiny, minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce a roky pomalého umírání na nedostatek živin; leč jeho vyhublé tělíčko mluvilo zcela jinak. Kdyby však byl naopak tlustý, jistě by se mu všichni posmívali, že má tuku více než rozumu v hlavě, takže co. Nikdo nejsme dokonalí!
A pak se, se zastříháním uší, rozťapkal po pachu zvěře. Na Setiiny rybičky, po nichž pravděpodobně pátrala v tom klidném jezírku, očividně zvysoka kašlal.

>> Malé loviště

Copak se děje? Copak se děje? Co si myslíš, že se asi děje?! vřelo to v něm jako v hrnci s vroucí vodou. Ach, kam ten svět jen dospěl! Leč si již pomalu začínal Rubínek myslet, že jej i Setia chápe, byť tedy velmi omezeně (neb ani Rubínek sám pomalu nechápal sám sebe, tak jak by jiní mohli chápat jeho), a ono zase nic. Zase se všechno rozsypalo jako domeček z karet. Cosi nepřátelsky zasyčel a z jeho očí náhle vyrazily jiskřičky vzteku. Chudák Setia. Rubínkova emoční nestabilita byla patrná natolik, že by ji snad i mrtví museli vycítit – nejdříve mu srdce ze samého vyděšení bušilo až v krku, pak se z něj div nestal běsnící Azrael a teď se už zase cítil ten starý známý strach.
Inu, tón hlasu rudé lištičky pak konečně nabral správný směr a byl dostatečně uklidňující, aby se Rubínkův dech navrátil do stavu eupnoe. Žádné přerývané sípání a kdesi cosi. Pěkně klidný dech. S hlavičkou nakloněnou na stranu ji pozoroval, jak se jala políbit své tlapky tiše mumlající vodou. Kolik lišek si už tato voda pamatuje? Jak je stará? A baví ji se jen líně převalovat a nedělat nic jiného? To musí přece být tuze otravné a vlastně i vyčerpávající. No řekněte, kdo touží dělat ty samé věci pořád dokola, od úsvitu po západ Slunce? rozprskl se mu v hlavě celý roj myšlenek, když tak upíral svá kukadla utkaná z mědi na klidnou hladinou. Dívat se na ni ještě dlouho, beztak by díky tomu poklidu, jež vyzařovala, upadl do říše snů, ale ze sladkého, pomalého usínání jej vyrušil hlasitý zvuk. Připomínal slušně obsazený orchestr. Překvapeně střihl ušima a vykulil oči. Kdy naposledy jedl? Netušil. Beztak tomu nebylo tak dávno, ale stejně, měl již hlad. Do jeho útlého tělíčka se příliš jídla nikdy nevešlo, ale zato když už hlad dostal, byl pořádný a žíznivý. Upřel prosebný pohled na Setii a doufal. Doufal, že jej pochopí.

Bylo sice hezké, že se rudá lištička dozvěděla, že Rubínek opravdu není němý (jak ji ostatně taková blbost mohla napadnout, že?), jenže jemu to málem způsobilo infarkt. Tak dlouho mluvil jen sám se sebou, se svými myšlenkami a jazyk měl jakousi zvláštní silou svázaný, a najednou něco řekl. Nebylo to naschvál, byl to obrovský omyl, ale stejně. Jeho jméno teď těžce viselo ve vzduchu a křenilo se na něj jako ten nejúhlavnější nepřítel ze všech úhlavních nepřítelů. Poprvé v životě, i když vlastně již poněkolikáté, si tuze přál, aby se pod ním náhle rozestoupila země, pukla jako skořápka vajíčka, když z výšky dopadne na zem, a vtáhla ho do svých útrob. Alespoň by tak nemusel čelit tomu strachu, co se okolo něj opět začal stahovat jako smyčka lana na krku oběšence. Nebýt lišákem se jménem Alarius, jistě by se nevyděsil. Mluva by pro něj byla na denním pořádku, byť třeba v nikoliv velké míře, jenže on Alariem byl. Bezbranným a nepochopeným tvorečkem nemilosrdně vhozeným do světa bez toho, aby se na všechny jeho nástrahy zvládl připravit.
Když rudá lištička zopakovala jeho vlastní jméno, ztuhl. Všechno bylo špatně. Všechno, všecičko se tak strašnou rychlostí vzdalovalo od zaběhnutých kolejí, že jej to děsilo jako ta nejděsivější noční můra. Prudce zamrklal, aby zabránil postupu strachu a jeho rozšíření do celého svého těla, ale marně. Hrůza byla k vyčtení všude. Z jeho měděných očí sršely jiskry plné strachu. Ouška měl pevně přitisknutá k temeni hlavy. Koutky se ani trochu nechvěly, aby učinily alespoň nepatrný úsměv. Ocas se houpal těsně mezi zadníma nohama.
Zíral na svou společnici, neb od ní i přesto, že by ji nejraději nechal zmizet, nedokázal odvrátit pohled, vyděšen jako stádo srn rozehnané vlky; cizince v podobě pískově béžové mladé dámy ignoruje.

img

Kdyby něco nesedělo, křičte!

Rubínek letmo pozroval rudou lištičku, jak pije. Narozdíl od něj však měla zdravý rozum a ještě než se jala svlažit své jistě suché hrdlo, dala na radu čichu a zkontrolovala si, zda je skutečně dobrým nápadem pít zrovna vodu z tohoto jezera. A podle všeho bylo, neb ji právě nyní do sebe soukala. Rubínek nikdy nebyl příliš opatrný a nad věcmi nepřemýšlel tak, jako například právě Setia. Nene, on se vždycky raději spálil a pak se snažil všechny ty své přešlapy zamést pod koberec, než aby si všechno řádně promýšlel. Co naplat, že jistě nebyl inteligenčně podprůměrný, když mu v hlavě létalo spousta tuze důležitých myšlenek (doopravdy z nich nebyla důležitá snad ani jedna), když si stejně s riziky okolního světa nikdy příliš nelámal hlavu. Zkrátka a dobře vždy něco zkusil a pak uviděl. Nic horšího, než že opustí svět v takto raném věku, se přece nikdy nemohlo stát. A to se dalo považovat za úspěch, není-liž pravda?
Když se dostatečně nabažil pohledu na tu okouzlující oblohu, co se na něj tak vyzývavě křenila, jeho pohled padl na Setiu. Byl plný nechápání a zmatení. Když se zeptala, zda se mu tady líbí víc než v tom odporném lesíku, přirozeně, že musel vehementně pokývat hlavou a koutky mu, byť nepatrně, zacukaly. Ale když pátrala po jeho jménu, ztuhl. Jistě, že nějaké měl. Samozřejmě, že když přišel na svět spolu se svými dvěma bratry, že na něj rodiče (tehdy jen obrovské a divné koule chlupů) nevolali nesmyslnou snůškou písmen poskládaných do ještě divnějšího slova, ale jménem. Jenže právě to nepoužil už tak dlouho a sám si už ani nebyl jist, jak mu vlastně říkají. A. Al. Ala. Alar. Alari. Alariu, blekotalo mu v hlavě, div se mu neroztočila jako na kolotoči a následně s ohlušující ranou nepukla. „Alarius,“ hlesl. Tiše. Tak tiše, že si snad ani Setia nemohla být zcela jistá, že jí nešálí vlastní sluch. A možná to i dočista přeslechla. Jeho jazyk se najednou rozvázal a opět se mu navrátila schopnost mluvit. Nikoliv však na dlouho. Tohle zašeptané slůvka bylo jistě to jediné, co od něj rudá lištička za dlouhou dobu uslyší. Vlastně mu i trvalo, než si uvědomil, že skutečně promluvil. V hlavě se mu přeskupovala jedna myšlenka za druhou, všechny se do sebe mísily, natahovaly a zase smršťovaly, mizely a ve stejnou chvíli se nořily další a další. Byl v takovém hluku a v tak nezvladatelném proudu myšlenek, že z něj jeho jméno vystřelilo jako raketa dřív, než si uvědomil, že opustilo jeho vlastní hlavu. A teď tu tak nepříjemně viselo mezi ním a rudou lištičkou, že absolutně netušil, co dělat. Stál celý zaražený, každý sval ztuhlý, na krku vyběhnutá žíla. Začal se potit. Byl zmaten a nejraději by se zahrabal hluboko pod zem a už nikdy, opravdu nikdy odtamtud nevylezl.

<< Ambleerský les

To bylo samé k ›Klid, lišáčku‹, ›Nic se neděje, lišáčku‹ a ›Nemusíš se bát, lišáčku‹ –⁠ je sice krásné, jak moc se rudá lištička snažila Rubínka uvést do komfortní zóny, aby se přestal třást jak osika a nebyl vykulený nad tím množstvím liščích pachů, ale mnohem snadněji se to řeklo, nežli učinilo. Podíval se na svoji, inu, řekněme, že snad i chůvu, vyčítavým pohledem. Když pro něj to bylo tak složité! Mnozí to jistě nechápali, ale ti, co byli v podobné situaci (takže nikdo) by mu jistě dali za pravdu, že to nebylo lehké.
Když se však konečně začalo schylovat k odchodu, o poznání ožil a tvář mu zbrázdilo pár radostných vrásek. Ty se pak rázem vytratily. Jednak z toho důvodu, že si rudá lištička nedala pozor na vlastní mluvu a opět jej znervóznila –⁠ vykulil na ni svá mědí vyšívaná kukadla a ošil se –⁠, a druhak klidně nahlas přiznala, že je to s ním těžké. Pche. To s tebou je to těžké, rudá lištičko! postěžoval si v duchu s výrazem, jako by před chvílí pozřel kyselé, ne-li otrávené jablko a nahlas vzdychl.
Chvíli se k odchodu měl, pak zase ne, pak zase jo a nakonec to skončilo tak, že se rozťapkal pryč od Ambleeru a nechal za sebou Setii s nevěřícným výrazem v očích. Je pravda, že ani on sám příliš nechápal, co vlastně dělá, ale tak, šel pryč? Šel! Brzy bude z područí toho tyranského lesa a bude moct svobodně dýchat, nikdo mu nebude hrozit zakousnutím a tak. Znáte to.
Aby se dostal k jezeru, musel projít podél lesa. Rychlejší by to jistě bylo přímo skrz les, ale po tom opravdu netoužil. A tak si to hopsal těsně po hranicích Ambleerské skupuny, dokud se před ním nerozhostilo největší saeronské jezero. Nikdy u něj nebyl, ale jako by ho sama žízeň vábila právě tím směrem. Jakmile kukadla upřel na tu zásobárnu životodárné tekutiny, rychle se k ní rozťapkal. Pohledem ještě zkontroloval rudou lištičku (protože ona narozdíl od něj kontrolu potřebuje!) a pak už čumáčkem rejdil po hladině. Otevřel tlamičku a zbrkle do sebe chlemtal doušky lahodné a příjemně chladivé vody. Poušť v hrdle se rázem rozpadla na tisíce kousků a zůstal jen ten příjemný pocit svlažených úst. Když dopil, což díky jeho vehementnosti netrvalo nikterak dlouho, střihl ušima a hlavu zvedl k obloze. Odtamtud z vrchu na něj zíralo blankytně modré nebe. Ani jeden beránek si to po něm nehopsal. A oproti několika dnem zpátky bylo tak příjemně! Žádný liják, žádný prudký vítr. Jen jemný vánek laskající jeho zacuchanou srst nápadně připomínající hřebíky a citrónově žluté sluneční paprsky jej hřály do zad. Jako kočka spokojeně zavrněl.

Dámy a pánové, lišky a lišáci!
Pevně doufám, že jste si tuto akci náležitě užili, trochu potrápili své hlavičky a teď už nezbývá nic jiného, než za vaši poměrně hojnou účast poděkovat a celé vaše snažení vyhodnotit!

Newt: 50 kamínků
Zorreia: 50 kamínků + 1 křišťál + hvězda do magie
Mersis: 50 kamínků
Brae: 50 kamínků + 1 křišťál
Green: 50 kamínků + 1 křišťál
Sirius: 50 kamínků + 1 křišťál

Dolů do komentářů mi prosím napiště, na jakou postavu chcete odměny připsat (v článku jsem pozapomněla zmínit, že budu připisovat odměny na charakter, odkud jste mi posílali odpovědi na těch 10 otázek; má chyba, můžete si tedy vybrat). Lunu pak poprosím o to, k jaké postavě a kam chce hvězdičku. 1

Jak jsem hodnotila
50 kamínků dostal každý, kdo odpověděl správně na všech 10 otázek.
1 křišťál dostal každý, kdo neopomněl ani bonus.
Hvězdu do magie získal každý, kdo se při bonusu pěkně rozepsal.


Liščímu štěkotu zdar!

Takže to opravdu tak bylo! Tohle místo patřilo skupině lišek, nějakému Ambleeru. Poměrně vystrašen zanaříkal a udělal krok vzad. Nehodlal na plnou tlamičku říct (kdyby se to tedy vůbec dokázal), že selhal a mýlil se, ale to nic neměnilo na tom, že nedokázal udržet kamennou tvář. Obklopovala jej nepříjemně pulzující bariéra strachu, jež se k němu blížila čím dál tím víc, mačkala jeho nebohé, droboučké tělíčko a stahovala mu hrdlo, až sotva dokázal dýchat. Zasípal se snaze dostat do plic alespoň trochu vzduchu. Nejdříve se dočkal jen prázdnoty, ale pak se mu plíce opět vzepjaly a konečně do nich vklouznul ten slastný vzduch. Zalapal po dechu.
Jasně, že se nechci přidat! Copak nevidíš, co to se mnou dělá? naklonil Rubínek hlavu na stranu a upřel svůj prosebný pohled na rudou lištičku. Škemral o svoji záchranu. A když jej konečně uposlechla a navrhla mu, ať jdou pryč, nápadně ožil. Střihl ušima, tělíčko se mu přestalo třást strachy jako osika a udělal krůček směrem k ní. Sláva! Já věděl, ze mě vyslyšíš! proběhlo mu hlavou radostně a letmo, sotva patrně, zamával oháňkou.
Potom jeho výraz však opětovně ztuhl. S velkou vervou se zakousl do spodního pysku, div si jej neporušil a nezačala z něj prýštit krev, a prudce zavrtěl hlavou. Zakousnutí? rozburácelo se mu poplašně hlavou, všechna ta odhodlanost v něm se opět vypařila a začal ustupovat. Jenže byl k lesu otočený zády, a tak čím dál tím více kráčel vzad, tím více se blížil do jeho útrob a k té bestii, co ho prý hodlala zakousnout či co. Každičký sval na těle se mu vzepjal a ztuhl, až Rubínek zastavil a chvíli jen nemě zíral do dáli, jako zkamenělý.
Chvíli se nic nedělo, jako kdyby Rubínek skutečně zkameněl, ale nakonec v sobě opět našel zbytky odvahy. Nesměl přiznat porážku, a kdyby tady zůstal, podepsal by ortel smrti sám nad sebou. A tak se pak zveslela, jako by se nechumelilo, opět rozťapkal k rudé lištičce a pak dál. Pryč z tohohle zlověstného území!

>> jezero Talimon

<< louka Yesad

Rubínek byl natolik ponořen do snahy protáhnout si nožky, že Setiina slůvka pouštěl jedním uchem dovnitř, druhým ven. Bylo pravdou pravdoucí, že změť liščích pachů pomalu začínal cítit, ale přece jenom ho to neodradilo. Nezvážil možnost, že by ono území, kam měl namířeno, obývala nějaká skupina lišek, spíš si říkal, jak jich tudy za poslední dobu holt prošlo více.
A tak beze strachu cupital dál, dokud se před ním nerozlehl les řídce porostlý vysokými stromy. Naklonil hlavu na stranu, střihl ušima a tázavě se zahleděl na rudou lištičku. Uh. Ono tady asi přeci jen někdo trvale bydlí! kníkl bojácně, když zavětřil tu spoustu čerstvých liščích pachů, a udělal nepatrný krůček vzad. Nikdy neměl moc v lásce společnost a raději se uchyloval na místa, tichá a klidná, kde mohl být sám se svými roztodivnými myšlenkami. Kdyby ho možná společnost chápala, i by změnil svůj pohled na svět, ale takhle se beztak zase setká s vlnou opovržení. Však ani rudá lištička se zprvu netvářila, že by nebyl idiot. Cosi si zachmuřeně zamumlal, načež po zmíněné hodil měděným očkem. Jeho výraz říkal něco jako Tak tady bydlíš? No, si tady klidně bydli, ale já možná raději půjdu o dům dál. Si ty nožky holt protáhnu někde jinde.
Ve skrytu duše doufal, že jej neopustí. Očividně začínala chápat jeho osobnost a nevypadala, že by ho za ni chtěla trestat či se mu minimálně vysmívat. A možná, možná kdyby si získala jeho důvěru, mohli by z nich být parťáci.
Se svěšenou hlavou si kecl na zadek a tlapkou hrabal v hliněné zemi. Modlil se, aby jej Setia z téhle bryndy, do níž se sám dostal, vytáhla; aby sám nemusel uznat porážku. Na to sahala jeho hrdost až příliš k nebesům! Přece nepřizná, že se zmýlil, není-liž pravda?

Neodválo nás to, kosti máme, doufejme, všechny na správném místě a nejsme roztrhaný na mikročástečky. Já myslím, že jedna nula pro nás! zakřenil se v duchu; rudá lištička však mohla spatřit jen jeho němý výraz. Ještě stále v ní nekladl takovou důvěru, aby se jí otevřel. Vlastně jeho chování nespočívalo ani tak v důveře, jako v tom, že si nebyl jist, jak reagovat. Jak se zmohnout na něco víc, než jen velmi, ale velmi občasné mávnutí ocásku, jež jde jen ztěží zaznamenat, a tak podobně. Ale byl to pokrok, to ano. A jaký!
Ale copak, výlet. Ani ne tak výlet, jako protáhnout nohy! Tebe snad nebolí? Udělal pár váhavých kroků dopředu, a když se mu do nohou zase vlila ztracená krev, následovalo pár jistějších krůčků. Kam směřoval? Inu, to sám nevěděl. Letmo tedy pokrčil rameny. Doufal jsem, že mě nasměřuješ, bránil sám sebe s trochu dotčeným výrazem ve tváři a sjel Setiu zvláštním, prazvláštním pohledem, z něhož nešlo příliš vyčíst. A ne, zdejší nejsem. I když ono záleží, co považuješ za zdejší. Kdo říká, že tady je to tady a tam je to tam, hm? Ne, vážně. To se někdo jednou musel hodně nutit, když řekl, že tohle bude země Saeron, tohle bude země Tam a tohle bude země Tady. A přitom by to bylo tak jednoduché. Kdyby to nikdo nevymezil, mohl by si spokojeně ťapkat, kam by se mu zlíbilo a nikdo by ho nemohl vyhnat s tím, že tady nemá právo vydýchávat kyslík.
Na chvíli se zadumal. Domov. Ona jej má, on ho již ztratil a pohřbil hluboko pod zemí. Možná by bylo zajímavé navštívit její domovinu a setkat se s jejími přáteli, ale na druhou stranu, byli tam cizí tváře. Spousta hrozeb číhající na jedné hromadě. Ne, tam v žádném případě nepůjde! Rázně nad tím zakroutil hlavou a pak se rozklusal prvním směrem, který ho napadl. Kdyby jen věděl!

>> Ambleerský les

Se zkoumavým výrazem ve tváři pozoroval rudou lištičku, jak se jala k činění podivné věci. Inu, jen tak se nevidí, jak sic mladá, ale stále životem zkušenější liška jen tak rozhodne, že pošlape všechnu tu neživoucí travnatou krásu. Rubínek nejdříve cosi nesouhlasného zamumlal, ale následně pochopil. Setii to očividně pálilo. Proč na sebe šilhat skrz jednotlivá stébla trávy, když se mohli navzájem pozorovat bez obtíží. Trochu omluvně se zahleděl na travnatou plochu a následně se také začal plazit po zemi a pohřbívat ji tak pod vlastními tlapkami.
Když k jeho uším, co ještě stále drancoval ten odporný fičák, dolehl Setiin hlas, naklonil hlavu na stranu. Třásl se. Předtím to ani příliš nepostřehl. Ano, byla mu zima, a jaká, ale nikoliv až taková, že by se musel třást takto prudce. Byl to očividně nějaký reflex, jenž z něj činil na první pohled ještě bezbrannějšího živočicha. Jeho tělo se přestalo natolik chvět a ocásek zatancoval kousíček nad zemí.
Nespadne? Sníst? Vyloudil na tváři velmi nepatrný úsměv, který bylo horkotěžké zaznamenat, a střihl ušima. Bylo pravdou, že by sem ten vítr musel odvát strom z nedalekého lesa, aby ho tu něco mohlo praštit po hlavě. Tady totiž žádné vzrostlé jehličnany ani nic jiného, co se dalo považovat či skutečně bylo stromem, nebylo. Jen travnatá pláň. To, že by se však stal zdrojem obživy své společnice se natolik nereálné nezdálo. Na druhou stranu, lišky sice byly všežravci, ale nikoliv kanibalové. Minimálně Setia nepůsobila kanibalovitě. A hlavně, kdo by toužil zakusit chuť zrovna jeho? Lišky, již snad netvořilo nic jiného než kosti? Jestli se někdo takový někdy najde, s radostí mu prostře stůl! (Jen aby to nezakřikl.)
Zuřící živel konečně ustál. Oblohu však stále hyzdily ty samé šedivé mraky a nad Saeronem se pomalu rozhostil opar večera. Rubínek si ulehčeně oddychl. Konečně jej netrápilo hvízdání v uších; minimálně ne to opravdové. Nyní slyšel jenom tichou ozvěnu jakožto vzpomínku.
Vyhrabal ze ze svého prozatimního úkrytu v trávě a zkoumavým pohledem oskenoval situaci. Tráva byla větrem ošlehaná a spousta stébel zlámaných –⁠ i tak tu však suma sumárum neměl vítr kde škodit, ale dalo se očekávat, že někde v lesích to bylo doslova o život. Ještě štěstí, že se v tom nečase Rubínek ukrýval zrovna tady.
Protáhl si nožky a s pokynutím hlavy pobídl rudou lištičku, aby se vydali dál. On to tu však neznal a tak čekal, jestli jej nebude vést. Pokud se vyhnou případnému tornádu, bude mu jedno, kam ho zavede. Chtěl si hlavně protáhnout přeleželé tlapky.

To počasí aby Azrael vzal! postěžoval si v myšlenkách a poplácal travnatou zemi svojí lehce oškubanou oháňkou. Inu, samosebou, že mu vadil ten vítr! Však se proháněl krajinou jako lupič, drancoval vše, co mu přišlo pod ruku, a ještě mu nepříjemně kvílel u oušek. Byl jako otravný komár v létě. Přesně ten, který vás štípal do vašeho ctěného pozadí, když jste ze sebe chtěli setřást ten hnilobný puch potu vykoupáním v příjemně chladném jezeře.
Rudá lištička nakonec zvolila asi nejvíce rozumnou cestu k ukrytí se před větrem. Zaplula do trávy, kde tolik nepištěl. Rubínek naklonil hlavu na stranu, chvíli ji pozoroval zkoumavým pohledem, načež ulehl po jejím vzoru kousek od ní. Leč od jejího drobného tělíčka neležel ani půl metru a zrak měl dobrý, jen sotva ji viděl. Vysoká stébla barvy zralých limetek mu zacláněla výhled podobně jako mlha, co se občas probouzela k životu spolu s rozbřeskem. Každé stéblo se v zuřivém větru vlnilo jako tanečník. Rubínek zamžoural a konečně se mu podařilo zachytit Setiin rudý kožíšek. Byl mnohem hezčí než ten Rubínkův. A Rubínek to věděl až moc dobře. Skoro jí záviděl. Rezignovaně zafuněl a pohlédl na rudou lištičku zkoumavým pohledem. Moc se mu nechtělo tady jen nečinně ležet, ale na druhou stranu, co tak jiného mohl dělat? Nakonec se jal pohroužit do svých vlastních, pro mnohé velmi podivných a nepochopených myšlenek. Kolik krajů tento vítr zná? Kde všude poznaly lišky jeho sílu? Mohl bych po něm poslat vzkaz své domovině? Je zábava takto brádit krajinou a vydávat ze svého hrdla kvílivý zvuk? Napadalo jej spoustu otázek, na niž by rád znal odpověď, ale tušil, že zůstanou navždy pohřbeny ve stínu. A tak je k jeho smůle musel považovat za řečnické.
Zatřásl se. Ten živel s sebou přinášel nepříjemný chlad. Musel tedy vát ze severu. Vítr severák. Rubíkův kožíšek nebyl příliš stavěný na chlad, neb nebyl ani trochu hustý, a počasí mu tak nedělalo zrovna dvakrát dobře. Třásl se jako osika.

Jistě, že byl v pořádku! Jak by taky ne. Nohy měl všechny čtyři, uši dvě, oči dvě a nos a tlamu jenom jedenkrát. Kde by tedy měl být problém? Á, však jasně, psychicky byl trošku narušen. Možná víc než trošku. I když vlastně. On spíše nechápal. Nene, nebyl narušen, byl jen nepochopen a nechápající. Rubínek zadumaně střihl ušima a natáhl krk, aby měl větší rozhled. Rudá lištička byla zmatená a Rubínek jakbysmet. Vyveden z míry zakvíjel jako meluzína a se strachem vepsaným v měděných očích zafuněl. Co po něm jen chtěla? Však byl zcela v pořádku! Určitě jo. Nebo snad ne? Zmateně vykulil očka. Samozřejmě, že jsem. Nikdy jsem se necítíl líííp! rozeznělo se okolo něj štěbetavě.
Když zahučel do trávy a pasoval tak sám sebe na nadšeného obdivovatele zdejších květin, Setia se přirozeně zajímala také. Ne však o luční kvítí samotné, avšak důvod Rubínkova obdivu. Nebo snad těm květinám jen záviděla? Každý Rubínkův sval překvapením ztuhl. Proč se na něj dívá tak zvláštně? A proč na něj občas stejně překvapeně pohlíží celý svět? Copak na celičkém světě není nikdo, kdo by rozuměl kráse čekanek a chrp? Skutečně je celý svět natolik zvrácený, že se ani na vteřinu nezastaví, aby vzhlédl obloze a vzdal jí holt pro její krásnou barvu?
Inu, krása té, co panovala nad Saeronem, se najednou vytratila. Teploty s blížícím se odpolednem sice stoupaly, ale silný vítr přivál na oblohu šedé chuchvalce, divoce plující potemnělým světem. Ten zuřivý element Rubínkovi nepříjemně hvízdal do oušek.
Zahleděl se na Setii a s tázavým výrazem ve tváři se jí v duchu ptal, co si myslí o téhle změně počasí. Však to bylo jak na kolotoči! Jednou dole, jednou nahoře, jednou obloha jako vymetená a podruhé div ne černá jako uhel. Ale přírodě to nezazlíval. Naopak byl pyšný, že může být součástí něčeho tak velkolepého a krásného. Možná krajinou nepříjemně hvízdal obrovský fičák, ale její osobité kouzlo odvát nedokázal. Nedokáže. Nikdy! A kdyby to náhodou v úmyslu měl, tak se o to Rubínek postará!


Strana:  1 ... « předchozí  4 5 6 7 8 9 10 11 12   další »


U Ž I V A T E L