Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 11

Byl napnutý jak struna, když naslouchal Lorenzovým slovům – konec konců, zrzek měl v tlapkách doslova celý Rubínkův osud! Stačilo, kdyby ho před ohnivou vládkyní zesměšnil a udělal z něj zavšiveného nekňubu, a bylo by vymalováno. Pravda, rudý lišáček rozhodně nevysílal do svého okolí signály, že se jedná o soběstatečného mládece – však byl drobný a žebra by mu jeden spočítal! A kdyby si Lorenzo ještě přisadil a řekl by o něm, jak mu musel lovit, aby Rubínek vůbec byl schopen přežít, to by pak měl Rubínek zpáteční jízdenku ke Zřícenině a dál od hranic Ambleerského lesa zajištěnou hnedle.
Zrzavobílý lišák však svého přítele na holičkách nenechal a rudý trpaslík si v duchu pochvaloval, co o něm jeho cestovatel společník vypráví. Za dobu, kterou spolu strávili, si k němu vybudoval jisté pouto, tudíž by ho opravdu zklamalo, kdyby ho Lorenzo potopil, ale přece jenom, jisté pochyby v Rubínkovi dřímaly. Snad za to však mohl i fakt, že na něj civěly čtyři páry liščích očí – nyní vlastně už jen tři, když odešla Setia – a všechno se zdálo děsivé a maličko surreálné, protože odkdy Rubínek chodil na návštěvu na území cizích liščích skupin? A všechny tyhle pocity nejistoty, strachu a absurdity v rudém lišáčkovi klíčily a proplétaly se jeho tělem, až začal i pochybovat o jednom ze dvou jediných přátel, jež na světě měl. Lorenzo ho však rychle přesvědčil, že na tohohle zrzavobílého lišáka s šibalskou jiskrou ve zlatých očích se může spolehnout.
Při zmínce o tom, že se Lorenzo dozvěděl vlastně teprve před pár chvílemi, že Rubínek není němý, se v rudém lišáčkovi cosi pohnulo – byl to stud. Lorenzo si přece nezasloužil žít celou dobu v domnění, že jeho o hlavu menší parťák neumí vydat ani hlásku, avšak, teď už to Rubínek vzít zpět nemohl, no ne? I přesto přece jen koukl po Lorenzovi s dávkou omluv a pak se opět zaposlouchal do jeho hlasu pevného jako skála, aby vyzjistil, co všechno o něm prozradí.
Další věci, které Lorenzo říkal, už Rubínka tolik nezajímaly. Bylo trochu zvláštní slyšet zrzka mluvit, když Lorenzo rozebíral přímo jeho, aniž by mohl jakkoli protestovat (leda tak pisklavými skřeky), to rozhodně. Chvílemi sledoval, jak Herrea baští přineseného zajíce, a taky jak se do hodů pouští i ten tichý šedivý. Sám Rubínek měl docela hlad, ale žaludek měl tak stažený, že by nedovedl sníst ani sousto o velikosti jednoho hmatového vousku.
Tu nejdůležitější část Lorenzova monologu Rubínek tak trochu přeslechl, neboť se Lorenzo po čase uchýlil k mluvě v myšlenkách, aby ozkoušel Herreu – ukázalo se, že Herrea komunikovat pomocí myšlenek dokáže a umí je číst, avšak pro Rubínka to zůstávalo tajemstvím. A kdyby to všechno Rubínek slyšel, pořádně by ho zamrazilo, protože objevení jeho skryté magie se neudálo za zrovna příjemných okolností; a že blížící se ostré šakalí tesáky rozhodně nebyl zážitek, který by si Rubínek rád zopakoval. A možná, že by byl i trošku naštvaný, že takhle Lorenzo šíří přísně tajné informace, avšak když o tajném rozhovoru mezi zrzkem a ohnivou paní nevěděl, nemohl moc protestovat.
Boltce uší natočil překvapeně k Herree a zmateně koukal na Lorenza – však ohnivá paní věděla, že Rubínek nemluví! A ačkoli to i sám rudý lišáček věděl, zkusil otevřít tlamu a něco povědět... z jeho hrdla však nevykouzlo ani jedno slůvko. Rozhodl se tedy na to jít jinak, starým způsobem. Zhluboka se nadechl a v myšlenkách, absolutně neznalý faktu, že by mu Herrea mohla rozumět, pravil: 'To spíš já bych měl říkat hezké věci o něm, ohnivá paní Herreo. Cestovali jsme bok po boku dost času na to, abychom se spřátelili. A porazili jsme spolu šakali!' Zněl tak radostně, jako by vlastně potyčka s šakaly byla něco hezkého; musel však uznat, že pokud by zahnání nepřátelských šakalů neudělalo na Herreu dojem, byla by pořádně hloupá! Kdyby tomu ovšem mohla rozumět. O tom, jak byl Lorenzem zachráněn, když se jako vyděšené klubko rudé srsti vyhrnul ze světa duchů, ani o tom, jak navštívili šarmantní bohyni, však tak či onak pomlčel. Pro začátek to určitě stačilo, už pro to, že Herrea to přece neslyšela, no ne? Tak nač plácat slova.

Třebaže to bylo svobodné rozhodnutí rudého trpaslíka, přijít do Ambleerského lesa plného tajemství a záhad a vdechnout zdejší život do svých plic, stejně se cítil nesvůj a pořád si v hlavě snažil odpovědět na otázku, co komu udělal, že tu teď musel stát. Mozkové buňky se mu škvařily šíleným vedrem, takže bylo přemýšlení o to složitější. Když tu byla jen Setia a Lorenzo a jen občas jej v čenichu zašimraly cizí pachy, cítil se odhodlaný a silný. Silnější než kdy jindy, jistější než kdy jindy. Ano, sžíraly jej obavy, ale dovedl jim čelit. Jenže pak přišla ohnivá paní a s ní i podivný, zamlklý šedivý lišák, a celá ta myšlenka, že by se skutečně mohl stát hrdým Ambleeřanem, byla najednou ještě absurdnější, než jak se mu zdálo, když s vysokým zrzavobílým lišákem opoutěl klidnou náruč oázy. Najednou tu byl opět ten mučivý strach a jeho noční můry ožívaly. Však byl souzen být dítětem ticha! Jeho vlastní hlas mu zněl cize a ostatní lišky se zdály být až příliš složité na pochopení. Nepatřil do tohoto světa, protože tenhle svět nechápal. A na to ani nemusel být Saeron zemí kouzel a magie, i kdyby to byla prachobyčejná země, stejně by byl Rubínek naprosto ztracený. Nakonec však přece jen přežil tu nejsložitější zkoušku – stal se členem vysněné liščí skupiny. To si pořád dokola opakoval v myšlenkách jako nějakou posvátnou matru, jež mu dodávala naději, že skutečně nemusí být jen mlčenlivým a ustrašeným lišákem. Že může být víc. Mohl být hrdinou vlastního příběhu.
Zrzavá lištička Setia, která při něm vždycky stála, přimluvila se za něj u Herrey a podpořila jej v oné nelehké zkoušce, kdy se ucházel o členství v Ambleerském lese, se najednou zdála být nervózní či snad naštvaná. To byl jeden z momentů, který prokazoval, že Rubínek vážně nechápe chování ostatních – sám byl nevyzpytatelný jako bouře, ale i tak pro něj bylo těžké číst ve tvářích cizích. To, že se ovšem Setia začala vzdalovat od jejich skupinky a mizela mezi silnými kmeny stromů, nemohl přehlédnout. Překvapeně vztyčil boltce a tlapkou váhavě vykročil jejím směrem, ale nakonec ji opět položil do voňavé hlíny porostlé mechem a posadil se do trávy. Setii stále neznal tak dobře, aby o ní byl schopen vést sálodlouhé monology – pokud by se opět odvážil promluvit –, avšak zdálo se být víc než jasné, že nyní by příliš nepochodil, následoval-li by ji. A tak se musel smířit s tím, že tu už byl jen on, Lorenzo, Herrea a... Brayden.
To jméno nepřiřadil hubenému šedému lišákovi sám, nýbrž ho tak představila sama ohnivá paní. A též ostatním vysvětlila, že onen lišák nemluví. 'To mě mrzí, Braydene,' pomyslel si rudý trpaslík. Znělo to trošku posměvačně, ale vážně jenom trošičku... spíše byl Rubínek svým způsobem rád, že našel někoho, kdo by mu skutečně mohl rozumět. Onen lišák řečený Brayden však očividně nemohl mluvit vůbec, kdežto Rubínek ano. Tak proč toho jen nevyužíval? Frustrovaně si povzdychl a hodil očkem po Lorenzovi, jemuž Herrea svěřila záludný úkol. Povědět o Rubínkovi všechno, co věděl. Rudý lišáček se nervózně schoulil do klubíčka. Co o něm jen jeho kamarád poví? Jaké činy jen Rubínek udělal, aby ho kdokoli – potažmo paní Ambleerského lesa – mohl opěvovat a oslavovat? Nic takového Lorenzo říci o Rubínkovi nemohl, neboť Rubínek nebyl žádný udatný rytíř! Přesto si však celým srdcem přál, aby na Herreu Lorenzova slova zapůsobila. 'Prosím, příteli, řekni o mně něco hezkého.' V naději pohlédl na mohutného zrzka.

Rudý trpaslík si byl naprosto jistý, že ohnivá paní Herrea ho vyžene ze svého panství, jen co uvidí jeho ustrašený kukuč, ale kupodivu se tak nestalo. Byla si však očividně vědoma své pozice, protože zcela lhostejně udělala krok vpřed, aby vyrovnala vzniklou mezeru mezi nimi, která se prohloubila, když Rubínek naopak o maličko ucouvl. Vážně rád by se předvedl v tom nejlepším světle, předložil jí svůj dlouhý životopis, řekl jí, kolik příšer zahnal do kouta, kolik zakletých lišek osvobodil a kolikrát zlo pozorazil... jenže on nebyl udatným rytířem. Byl vlastně jen obyčejným lišáčkem, a možná ani to ne, neb se bál i vlastního stínu a po všech stránkách byl ukázkovým kandidátem na to, aby mu Ambleerská vůdkyně okamžitě vyprášila kožich a zahnala jej za hranice lesa – a obyčejní lišáci takový přece rozhodně nebyli, protože ne každý byl tak ustrašený a zakřiknutý. I přesto všechno však jejich setkání probíhalo v poklidnější atmosféře, než Rubínek čekal, třebaže to bylo tím, že se do jejich neexistující konverzace vložila Setia.
Vděčně na ni pohlédl a neodolal drobnějšímu úsměvu, jež rozzářil jeho ustrašenou tvář. Rudá lištička to vystihla naprosto skvěle a Rubínek by ji hnedle prohlásil za svoji tiskovou mluvčí, kdyby jen opět našel svůj ztracený hlas. Takhle však jen mohl souhlasně pokynout hlavou směrem k Herree, aby jí dal najevo, že se Setiinými slovy plně souhlasí a taky že skutečně nebude dělat problémy, a pak se jen mohl modlit ke všem bohům saeronským, aby vyslyšeli jeho prosby a nezakusil ohnivý hněv Herreyin.
A zdálo se, že i sám Lorenzo odsud neodejde jako zpráskaný pes a s otisky zubů vedoucí lišky na zadku, nýbrž se stane hrdým a nepostradatelným článkem skupiny. Rubínek sice ještě verdikt Paní Ohnivé neznal, ale zdálo se mu, že by byla hloupá, kdyby neocenila, s jakou lehkostí spřádal Lorenzo jednotlivá slova a jak pěkně jí odvyprávěl celou svoji cestu do Ambleerského lesa, cestu k uvědomění si, že tu chce skutečně prožít zbytek svého života. Nezabředával sice zbytečně do podrobností – například se nepochlubil, jak s rudým trpaslíkem zahnali amaronské šakaly! –, ale vyznívalo to tak, že má členství v Ambleerské skupině v kapse. Minimálně mohl-li si rudý trpaslík dovolit soudit. Až do poslední vteřinky nervózně těkal očima mezi svým přítelem a ohnivačkou, neb se bál jejího rozhodnutí. Kapičky potu mu stékaly po čele, když vtu... 'Jsem hrdý Ambleeřan!' Ozvěna jeho vnitřního hlasu ho úplně pohltila. Zvládl to! Kdeže jen on, zvládl to i Lorenzo! Oba se dostali až do země, která se poslední dobou zdála být jen smyšlená, jak dlouho do ní putovali, a nyní byl konečně jejich život úplný. Kdoví, co přinesou zítřky, avšak Rubínek konečně chápal, že Ambleerský les je pro něj přece jen to pravé ořechové. Měl tu Setii i Lorenza. Své dva přátelé na život a na smrt.
A pak tu byla také Herrea, jíž se ovšem trochu bál, a šedý podivín, který ji doprovázel na její cestě za podivnou tříčlennou skupinkou lišek a na kterého teď Rubínek zíral. Šedý se nikterak neprojevoval a Rubínka zasáhl šíp poznání. Působil i on sám takhle na ostatní? Jako neexistující entita? Onoho lišáka by totiž prve vážně téměř přehlédl. Očima opět vyhledal Setii a usmál se na ni. 'Slibuju, že už nikdy neuteču, rudá lištičko.'

Když poprvé vyřkl to slovo a jeho překvapená mysl mu dopřála uvědomění, že to skutečně pravil nahlas, že to doopravdy nebyla jen ozvěna jeho vnitřního já, již mohl slyšet jen a pouze on sám, bylo to, jako kdyby se zakousl do kyselého jablka. Jablko bylo šťavnaté a dobré teprve, když přišel jeho čas. Když dozrálo. A přesně tak to bylo s řečí Rubínka – nyní byla nejistá, jeho hlas se třásl a paměť jen stěží dolovala slova, která měl zakořeněná kdesi hluboko ve své mysli, neb nebyl němým a mluvit skutečně uměl, avšak jednou jeho hlas dozraje. Jako to jablko.
Tak nějak očekával, že bude muset křísit z mdlob alespoň Lorenza, vzhledem k tomu, že ten rudého trpaslíka neslyšel hovořit ještě ani jednou v životě a po celou dobu jejich dlouhé cesty musel naslouchat jen vlastnímu hlasu, když se sám se sebou vedl rozmanité monology (snad aby si sám příliš nepřivykl na ono tíživé ticho); avšak ani on, ani Setia se nezdáli být natolik překvapení. Skoro více byl překvapený sám Rubínek, neb prolomit po tak dlouhé době tu šílenou bariéru ticha, jež ho obepínala jako nějaké mříže vězení, bylo jako přeplavat oceán, který byl nekonečný. Nebo třeba jako vidět na vlastní oči každičký strom na světě či slyšet serenádu všech ptáčků štěbetáčků na planetě Zemi. Svalstvo mu ztuhlo, dech se zadrhl, přesto cítil, jak se od špiček uší až po tlapy s drsnými polštářky, rozedranými takřka nekonečným cestováním o jedného cípu saeronského ke druhému, rozlévá blažený pocit. Nedovedl by ho popsat, ani kdyby byl tím nejlepším řečníkem na světě. Bylo to jako okusit kousek z neznáma a mít srdce sevřené touhou odhrnout závoj tajemství před sebou a nakouknout skrz něj, co ho čeká na opačném konci. Zároveň cítil hrdlem stoupající děs. Nebylo to snadné, vyrovnat se se svými démony, jakými pro něj ticho zajisté bylo. Nebo spíše; jakými pro něj bylo prolomit ticho a promluvit.
Zdálo se však, že své nově nabité zkušenosti hnedle využije, neboť se za stromovými strážci v Ambleerském lese zjevila hubená liška, jediný pohled na niž rudého trpaslíka ujistil, s kým má tu čest. Bohyně to sice nebyla, ale jistě by jí mohla snadno konkurovat. Autorita vyzařovala z každého pomerančově oranžového chlupu a nesla se jako pravá dáma. Slavná Herrea, vládkyně ohně a země zaslíbené. Musela to být ona. Na vlastní oči ji sice jaktěživ Rubínek neviděl, ale slyšel o ní již tolik! I přesto, že ji prakticky poznal dřív, než ji poprvé – nyní – viděl, pozoroval ji ustrašenýma očima. A to se vážně snažil nepůsobit jako malé pískle, co se bojí i vlastního stínu, ale jako někdo, kdo si zaslouží být členem Ambleerské skupiny a chce dát najevo, že se jeho vedoucí nebojí, nýbrž ji respektuje. Což o to, on ji respektoval, ale asi nebylo zrovna slušné na ni takhle tupě a ustrašeně zírat. Herrea nicméně nechodila okolo horké kaše, což Rubínkovi značně ulehčilo situaci, neb nemusel zdlouhavě přemýšlet, co jen podnikne. Když se na něj však upřely hluboké oči lišky a její otázka visela ve vzduchu, všechna slova se najednou rozprskla a odplula kamsi do vesmíru. Jedna věc bylo hovořit před starými přáteli, ale jakpak jen měl vytvořit byť jen jednu srozimitelnou větu před ohnivou vládkyní? Nasucho polkl a chtě nechtě, udělal krok vzad. 'Mocná Herreo, mé jméno je Alarius – ano, už znám své jméno a znají ho i jiní. Rád bych se dostal do vaší přízně a stal se členem vaší krásné skupiny...' Přesně ta slova se formulovala v jeho hrdle, avšak zůstala jen v jeho myšlenkách. Nedokázal to. Ještě nebyl připraven stát se řečníkem na potkání.

Rudý trpaslík stál přikrčeně mezi dvěma vysokými liškami – ač říct to o Setii bylo trošku vtipné, vzhledem k tomu, že zrovna čahoun nebyla; navzdory tomu byla však stále vyšší než Rubínek – a nedůvěřivě těkal očima ze svalnatého lišáka s hustou zrzavobílou srstí, jež byla kdysi jen čistě zrzavá, a na drobnější rezavou lišku, s odstínem srsti kapičku podobným té jeho. Setia ovšem byla rozhodně lépe vybavená na zimu, protože měla mnohem více tuku a taktéž, a to hlavně, byla její srst samotná o dost hustější. To však nebylo to, co zrovna teď Rubínka trápilo, protože naštěstí bylo hezky teplo. Vrásky na tváři mu přidělával leda tak fakt, že atmosféra mezi členkou Ambleerské skupiny a horoucím kandidátem na člena tohoto věhlasného společenství, z něhož předtím rudý lišáček utekl, jako kdyby to snad bylo míst z nějakého hororu, se opět dala krájet. Na obou dvou bylo vidět, že mají na jazyku tak bambilion ostrých slůvek, jimiž by rádi poškádlili toho druhého, a dokonce se jim občas na zátylku zježila srst či se špičáky jemně vysunuly z tlamy. Zdaleka to však nevypadalo tak hrozivě, jako když Rubínek sledoval zdivočelé příšery na pláni Amaronské, jak za doprovodu válečné melodie postupují vpřed a v očích mají vepsané, že neznají slitování a přišli si pro pomstu. Ať se Rubínkovi nelíbilo sebevíc, že se dva jeho přátelé vraždili pohledy, musel ale objektivně usoudit, že oproti krvežíznivým šakalům se oba dva chovali jako milí ochočení beránci.
Občas se rudý trpaslík přistihl, že zdaleka nekouká jen na své přátelé, nýbrž že se občas zahleděl kamsi do dáli a pozoroval linie stromů, či měděnýma očima brázdil blankytně modrou oblohu. Jeho roztříštěná mysl nedovedla zůstat soustředěná na jednu věc dlouho, obzvláště, když po chvíli začaly být ty nevyřčené výhružky a ježení srsti mezi Lorenzem a Setií poněkud nudné a jednotvárné. Cožpak nemohli být trošku originální? Třeba že by jim z očí začaly sršet blesky? To by to byla přece jen alespoň podívaná! Alespoň však mohl Rubínek mít výmluvu, proč se ztratit ve svých myšlenkách a tupě zírat na nebesa před sebou. Soudě dle jejich nádherné modré a barevných proužků, které se vystavovaly na obdiv s příchodem časného jitra, to vypadalo na překrásný malebný den, skoro jako z nějaké pohádky. Rubínek sice pohádku naposledy slyšel tak dávno, že to už bylo, jako by nikdy žádnou neslyšel (protože to už přece byl velký kluk a liščetem byl tak před celým stoletím!), avšak dovedl si představit, jak asi vypadá taková úžasná a skvělá pohádka, jež je naprostým balzámem na duši. A přesně takhle na něj působil tenhle začínající den. Sluníčko svítalo a probíjelo si svoji cestu na oblohu, na niž už všechny hvězdy dohořely a měsíc šel opět na kutě. A že stejně měl Rubínek raději jitro! Nebo snad... i noc a měsíc a hvězdy byly kouzelné. A jéje, to bylo dilema! Ještě štěstí, že Rubínek byl brzy ze svého filozofování vyrušen...
Došlo totiž na lámání chleba a jeho finální rozhodnutí, zda zasvětí Ambleerskému lesu celý svůj nadcházející život, nebo se raději stáhne do ústraní. A ač to se svým rozhodnutím pěkně protahoval, nakonec se přece jen rozhodl – a že očividně udělal správně, protože Setia za jeho rozhodnutí byla, aspoň se zdálo, ráda, a taktéž ho i pěkně pochválila. Kdyby byl Rubínek kocour, jistě by začal spokojeně příst, takhle se jen mírně, opravdu nepatrně, zazubil. Horší to však bylo s tím, že, jak mu i rudá lištička prozradila, musel obstát i před Herreou, udatnou vládkyní zdejšího lesa, již sama pověst předcházela. Rubínek polkl obrovský knedlík, jenž mu najednou svíral hrdlo – jak jen měl něco takového zvládnout? Ohnivou vládkyni jaktěživ neviděl, ale dovedl si představit, že stát před ní a vysvětlovat jí svým repertoárem prazvláštních zvuků a ještě zvláštnějších gest, že by se moc rád stal hrdým členem Ambleerským, bude pěkný oříšek. Možná taky dva či tři. Na druhou stranu, zvládl si popovídat s bohyní krásy a šarmu, která mu zajistila nový kabátek s krásnými bílými ornamenty, co by nezvládl rozhovor s Herreou? A přesně v tom byl ten kámen úrazu – on si tehda popovídal s bohyní. Zázračně se mu navrátil hlas, který zněl sice tak cize, avšak zároveň kdesi uvnitř svého nitra cítil, že mu patří. Zastříhal ušima. Že by jej opět zkusil nalézt? Slova se mu hrnula do krku. „D-ě-k-u-j-u.“ Hlásek tenký jako nitka jako zázrakem zformuloval jedno prosté slovo. Vysoký hlas se třásl, jednotlivá písmenka skládal rudý trpaslík, jako kdyby snad namísto mluvy dělal nějakou lopotnou práci, ale byl to hlas, který byl jedinečný. Byl jeho. A propůjčil lišáčkovi schopnost uplést slovo, jež si Lorenzo a Setia, jeho parťáci na život a na smrt, zasloužili slyšet již dávno.

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána img

Při oné otázce, která se mohla na první pohled zdát krapet nezdvořilá, tázavě naklonil hlavu na stranu a čekal, až to Setia Lorenzovi objasní – jestlipak ho hodlá vodit za nos? Ač co by z toho měla! Navíc Rubínkovi by ani nevadilo, kdyby to byla jeho máti, však měl Setiu rád. Rudá lištička však všechno uvedla na pravou míru a Rubínek to opatrně dosvědčil rázným přikývnutím hlavy. 'Přesně tak. Jsme jen přátelé.' Přesně to chtěl říct a konečně prolomit tu bariéru ticha, ale nedovedl to. Slova uvízla v krku ještě dříve, než ho stihla polechtat na jazyku a než mohl otevřít tlamu a pěkně všem ukázat, že vážně umí mluvit!
O něco ošemetnější to bylo, když Lorenzo začal vyzvídat, jak Setia zná jméno toho zakrslého trpaslíka se srstí v barvě temných růží. Trochu hloupá otázka, zdálo se, že? Rudý lišáček si však byl až moc dobře vědom, že přesně takhle otázka musela být pro Lorenza stěžejní, respektive odpověď na ni, neb jeho drobný společník přece nemluvil, no ne? Jako by na to však malý trpaslík zapomněl, už se nadechoval k odpovědi, když v tu to všechno – opět – vysvětlila Setia. 'Přesně tak to bylo.' Rubínek horlivě přikyvoval, jako by se mu to přikyvování najednou šíleně zalíbilo, a trošku smutně pohlédl na Lorenza. Zdálo se, že ten jeho pohled má být pohled téměř omluvný, za to, že celou dobu nechal zrzavobílého lišáka v domnění, že nedovede hovořit. A nejen za tu myšlenku, že je Rubínek němý, jako i za samotný fakt, že chudák Lorenzo mohl po celou dobu jejich cesty vést leda tak dliuhé monology sám se sebou, či občas něco špitl nahlas, ale bylo to, jako by opět rozmlouval jen se svým vnitřním já. Pravda, Rubínka to vážně mrzelo, ale co měl nadělat? Naposledy když promluvil, jeho vysoký hlas zněl tak cize! Jako by ho někomu ukradl a nikdy mu vůbec nepatřil. O to těžší a nemožnější se to zdálo, začít spřádat nitky slov do srozumitelných formací, tak, jak to už dávno nedělal – jeho repertoár byl omezen na pár skřeků a nějakou tu gestikulaci, čehož si jistě všichni v jeho okolí byli vědomi.
Setia se sice zdála být jako moudrá liška, ale očividně přece jen nespokla tolik moudrosti, jak se mohlo zdát na první pohled. Či to snad jen bylo tím, že se Rubínek choval jako nevyzpytatelná bouře, která se pomalu blížila nad vaši hlavu, ale nebylo ani zdaleka jasné, kdy přesně udeří? Jednou se zdál být klidný, podruhé něco vyštěkl a potřetí horlivě gestikuloval směrem k srdci lesa, aniž by bylo pořádně znát, zda ho tam něco jen zaujalo a chtěl se to vydat prozkoumat, či právě viděl ducha. Ještě štěstí, že měli po svém boku Lorenza, který opět vzal situaci do svých tlapek a všechno to pěkně vyřešil! Rubínek po něm ovšem nejdříve loupl očima, jako by se ho mlčky ptal, jestli myslí vážně, že ho bude zkoušet z mávání ocasem, a následně se poslušně posadil do trávy a mechu. Zabušit ocasem jednou, či dvakrát... to nemohlo být tak složité! Ještě štěstí, že si pro něj Lorenzo nepřipravil nějaký záludnější úkol, jako například něco zatančit, protože na to ho až moc bolely tlapky. Jenže stejně, jak jen měl odpovědět? Měl tu minimálně dva svědky, jež viděl na vlastní oči, a k tomu pár v dáli na housličky hrajících cvrčků... a snad i pár mravenců v podrostu. Nemohl tedy nakonec jen tak změnit svůj názor! Na hrudi pocítil tíhu toho okamžiku, tu zodpovědnost onoho rozhodnutí. Jako by ho někdo svíral v obrovitánských kleštích. Jeho ocas pomalu a nerozhodně klouzal po zemi a smetával na stranu hlínu a prach. Ozvalo se jedno tlumené bouchnutí, jak ocas narazil do země, a následně Rubínek strnul v pohybu. Chtěl skutečně v Ambleeru zůstat? Ani však nečekal na odpověď svého vlastního nitra na tuto nevyřčenou otázku. Srdce sevřené euforií bylo odpovědí samo. Druhé zabušení.

Ještě stále v něm doutnaly uhlíky dotčení. Byl jako malé liščí dítě, kterému se podobal nejen svým drobným vzrůstem, ale i chováním. Nálady stříhal rychleji, než se jitro měnilo s večerem a večer zase s jitrem, a ani on sám si leckdy nebyl jistý, zda celé jeho srdce zalije euforická radost, či spíše začne popotahovat a fňukat, ať už nad čímkoli. Nyní však bylo očividné, že se cíti uraženě. Tváře mu rudě žhnuly a měl je mírně nafouklé, jako nějaký křeček – ale používejme toto přirovnání opatrně, ať chudáka malého červeného trpaslíka nerozhněváme ještě více! Pořádně se však už ani nezlobil na to, že Setia vyzradila jeho pečlivě střežené tajemství (jak by se vlastně mohl zlobit, když on sám na tohle tajemství div nezapomněl, jak mu bylo i jeho vlastní jméno cizí, a rudá lištička mu ho jen velkoryse připomněla), avšak se mu nelíbilo, že ke svému vlastnímu jménu vlastně nemá žádný vztah. Jistě, moc by si neužíval, kdyby pokaždé, co by své jméno zaslechl, musel strnout hrůzou a začít okolo sebe prskat nad tím, jak příšerně to jméno zní a jak hloupý matčin nápad to byl, pojmenovat svého potomka zrovna takhle, ale ani fakt, že jeho vlastní jméno znělo na jeho jazyce cize ho příliš neutěšoval. Bylo to jako slyšet šepotání neznáma někde ve vesmíru.
Hledání vlastního já, hledání toho, čemu zasvětil celý svůj život, však nemělo jen ty stinné stránky, během níž se cítil ještě více ztracený, protože si víc a víc uvědomoval, že nemůže znát sám sebe, když nezná ani vlastní jméno. Situace mezi Lorenzem a Setií by se totiž už nedala krájet, ba to skoro vypadalo, že ti dva vyhlásili příměří, aby se pobavili na téma jména. Stále nepůsobili jako dva staří přátelé, ale Rubínek se, pokud mohl soudit, už neobával, že by se do sebe zakousli. Jaká to úleva! Při tomto uvědomění z něj spadl imaginární balvan. Nerad by, aby se tady poštěkali, až příliš by mu to připomnělo události na pláni amaronské; chrčení zdvivočelých psisek, jejich nenávistivé, krví podlité oči a ostré lesknoucí se zuby vyčuhující z páchnoucích tlam... Brr!
On; a Setiin syn? Při Lorenzových slovech zvědavě střihl ušima. Takhle hypotéza, jež byla s takovým přesvědčením vypuštěna z tlamy zrzavobílého obra, vlastně nezněla až tak fantaskně. Pravda byla taková, že rudý trpaslík a Setia se tak dlouho hledali, až se našli. S netypickou rudou srstí ještě více dávalo smysl, že by spolu mohli být co dočinění, a co teprve, když jeden pohlédl na jejich vzrůst! Rubínek sice stále spolehlivě vyhrával v tom, kdo je hubenější a mrňavější, ale Setia mu dobře konkurovala. Ovšem i přesto, že by se skutečně mohlo jednomu zdát – Lorenzo toho ostatně byl živoucím důkazem –, že před ním stojí zkušená matka a její mládě, nebylo tomu tak. Rubínek měl sice svoji historii trošku zamlženou a pochroumanou, ale rozhodně nezapomněl, jak vypadá jeho matka. A tohle rozhodně nebyla ona.
Po Setiiných slovech poněkud znejistěl. Ne snad, že by pravda ležela někde úplně jinde, a on by ji nechtěl zklamat tím, že ve skutečnosti za ní nepřišel – původně sice jen dělal doprovod Lorenza, avšak když si vzpomněl na rudou lištičku, byl jeho důvod spěchat do Ambleerského lesa ještě větší. Jenže... opět tu visela ve vzduchu ta otázka, na niž se Rubínek snažil si tak dlouho odpovědět, a najednou se přistihl, jak jeho nohy ztěžkly, a přitom cítil, jak by nejraději rychle jako šíp utekl z tohoto inferna v podobě až přílišného množství cizích lišek, jejichž pachy se vznášely nad lesem. Ne! vyštěkl a rázně zakroutil hlavou.
Ach, Alarie, ozvalo se z jiného zákoutí jeho mysli. Možná vás napadá, že v jeho vlastním světě žily i imaginární lišky. Ale kdepak! Tohle byl vnitřní hlas, který měl uvnitř sebe každý a s nímž hovořil, kdykoli si potřeboval připravit, co řekne někomu druhému. Rubínek však něco takového nikdy nepotřeboval, vzhledem k tomu, že nikdy toho moc nenamluvil, ale občas bylo pěkné si s někým popovídat – i přesto, že vnitřní hlas dělal z každého tak trochu blázna. Ty víš, že je Ti Ambleerský les souzený. Kouzelné místo, nemyslíš? Lorenzo by jistě pravil, že až enigmatické... ale pšt! Tohle je tvá volba, ne Lorenzova. A ty víš, že přímo prahneš po tom, tu zůstat. Slyšíš to volání? To třepotání ve svém srdci? To, které Ti říká, abys tu zůstal? Buď silný, Alarie. Poslední špitnutí a oči rudého trpaslíka se jemně rozzářily. Odhodlaně zdvihl tlapku dopředu. 'Nehledám domov, rudá lištičko. Já už ho našel.' A pohybem hlavy směrem do srdce lesa rudé lištičce naznačil, že Ambleerský les je přesně to, po čem celou dobu pátral.

Cosi v Rubínkově duši varovně žhnulo – a ne snad, že by se z nenadání stal vládcem ohnivého elementu, který si nyní vydobýval svoji cestu na povrch –, to jen podivně palčivý pocit svíral jeho duši. Věděl, že ačkoli mlčky stál poblíž dvou svých přátel (které tak ve své hlavě označoval i přes to, jak křehké pouto s nimi měl, protože to přece byl Rubínek, a ten nikdy moc nechápal, jak správně vyzrát na vztahy!), necítil se tu úplně patřičně a vítán. Diskuze mezi Lorenzem a Setií byla konec konců jejich osobní záležitost, jakýsi společný okamžik intimity, jenž Rubínek svojí přítomností, jakkoli byl drobný a malý (jeden s trochu horším zrakem a ignorací vůči okolí by jej div nepřehlédl) narušoval. I ze svého zkresleného pohledu, kdy pořádně netušil, o čem ti dva hovoří, si však troufal soudit, že to nebude až tak vážné. Ne až tak, ale rozhodně to nebyla nějaká malichernost. Setia se svýma pronikavýma zlatýma očima nedívala na Zrzka s něhou a radostí, a ani sám zrzavobílý lišák nevypadal, že by nejraději samým nadšením umačkal zrzavou lištičku k smrti, ale nic díkybohu nenasvědčovalo tomu, že by si skutečně měli skočit po krku. I přesto se však Rubínek nedovedl úplně zbavit toho hlodavého pocitu a mírně vystrašeně ty dva pozoroval, jak si vyměňují jednotlivá slova a očividně se z nich snaží spřádat co nejlepší argumenty. Ve výsledku toho však oba moc neprohodili a ta hrstka slov nebyla protkaná peprnými nadávkami – bylo to snad dobré znamení? Malý lišáček v to musel jen doufat.
A nejen, že musel doufat v to, že se situace mezi dvěma dospěláky nevyhrotí. Též musel ocenit kouzlo tohoto momentu, protože jinak by byl naprostý barbar; i přesto, že atmosféra mezi dvěma liškami houstla a dala by se krájet, příroda si z toho moc nedělala. Kdepak, že by v dáli zahřměla bouřka či několik blesků ustavičně ťalo zamračenou oblohu jako zlaté dýky! Dokonce i ostrý fičák ustal a byla tu klidná a teplá noc, která se už ani trošku nepodobala mrazivým nocím během posledního ročního období roku. Jak byl Rubínek rád, že už zima nevystrkovala své růžky a dokonce se blížilo parné léto. Rubínek sice nebyl zkušeným meteorologem, ale po období rozkvětu a probouzení přírody přece vždy slunce rozpálí zemi až do běla, no ne? Pravda, na to se už tak netěšil, ale pořád dobře, že už nebude muset drkotat zuby a představovat si jemné paprsky slunce, jak mu cuchají srst, aby se alespoň pomyslně zahřál!
Z dumání ho však vytrhlo až bolestivě známé slovo, které přitom znělo tak cize... a kdyby se ho pokoušel vyslovit nahlas, jistě by i jeho jazyk souhlasil s jeho myslí, že mu to vážně nejde tak lehko říct! Jeho vlastní jméno. Snad každý tvor měl jméno. Zrzavobílý lišák měl vlastní jméno, rudá lištička jakbysmet. I sama vládkyně Ambleerského lese, i sám tenhle les, který rozhodně nebyl tak živý jako sám Rubínek, protože si pohublý lišáček rozhodně nevšiml, že by tu stromy mluvily (pravda, Rubínek taky nemluvil) a chodily sem a tam. A i přesto měl jméno, a Rubínek? Ten měl namísto jména rozmazanou vzpomínku. Popotáhl při náhlém sevření srdce nostalgií a trochu dotčeně loupl po Setii očima, jako by snad prozradila to největší tajemství. Konec konců, ono to tajemství bylo, a jaké! Se směsicí jakési úlevy, že už Lorenzo ví, jak by měl skutečně tohoto malého zakřiknutého trpaslíka oslovovat, a dotčením, že si Setia dovolila vykřičet znění jeho jména do světa, se otočil na Lorenza a tázavě povytáhl obočí. Byl zvědav, co na to řekne, však chudák po celou dobu jejich zdlouhavé cesty musel vymýšlet složité vzorce, aby se dopracoval k tomu, jak malému lišáčkovi říkat. Zněl krapet překvapeně, ale hned se dal do vyprávění o tom, jak se zrodilo mezi ním a Rubínkem přátelství křehčí než porcelán; to snad aby uspokojil zvědavost drobné lištičky, která se na Rubínka ptala. Sám Rubínek Lorenzova slova zhodnotil menším pokynutím hlavy. 'Taky tě mám rád, Lorenzo,' zastříhal ušima a pohlédl na Setiu. 'A rád bych tu zůstal.' Jeho přání však zůstalo uvězněno ve světě ticha.

V obklopení svých dvou chův – o hlavu většího zrzavobílého cestovatele a drobné prozíravé lišky – se cítil, jako by se navrátil domů. Do domova, který vlastně nikdy neměl, byť si to jako mládě možná namlouval. Byl to naivní pohled nezkušeného liščete, či snad jen touha, která za něj tehda myslela? Nevěděl, a ani se nyní příliš nechtěl poddávat sentimentalitě. Toužil se zkrátka jen nabažit faktu, že i přesto, že se mu ježily chlupy na zádech při vdechování všech těch rozličných pachů, necítil ve svém nitru narůstající paniku. Jistě, že občas zaškubal nějakým svalem v marné snaze přinutit tlapky, aby se rozutekly pryč z revíru liščí skupiny, avšak i tak dovedl svůj strach ovládat a nenechat ho, aby mu přerostl až přes hlavu. Na své poměry byl až ledově klidný a dokonce se přistihl, jak v duchu div neskládá ódy na to, jak krásně jejich cesta dopadla a jak je úžasné, že teď jsou v Ambleerském lese! Vždy to však byla jen chvilková euforie, po níž následovalo hořké uvědomění, že se přece jen nachází na místě, kam by až donedávna dobrovolně nestrčil ani drápek, natož čumák a pak tam nakoukl celý a následně napochodoval přímo do srdce lesa. Pro Rubínka z minulosti to byla naprosto nemyslitelná představa a i nyní se to zdálo být přitažené za chlupy... a přesto se to dělo, jako by se monstra z nočních můr stala skutečností a všechny fóbie rudého lišáčka se zhmotnily. Nebo se snad jen ocitl uprostřed skutečného snu, v němž mohl konečně vědět, že někam patří? Zas a znovu na něco neznal odpověď.
Nemohl však skrýt svoji nervozitu z houstnoucí atmosféry, jež panovala mezi Lorenzem a Setií. Očividně měli spoustu věcí na srdci a možná, jen možná, by se měl Rubínek vzdálit a nechat je si v poklidu pohovořit... ale cožpak to pro něj u tak nebyla velká oběť, že nakráčel přímo do Ambleerského lesa? Kdepak, že by se vzdálil od jediných lišek, které ho na světě chápaly. Proto ho ani nenapadlo hnout se byť jen o píď, jen se občas jeho drobné tělo zachvělo – večerní obloha byla sice malebná, barevná tak, jako by se na ní vyřádil nějaký šílený umělec, protože svítila jasnou červenou a oranžovou a růžovou, avšak prudký vítr nepříjemně cuchal srst. Do jisté míry mu však pobíhal mráz po zádech i při představě, že by se Setia zakousla do Lorenzova huňatého kožichu, neb to tak v pár chvílích skutečně vypadalo. Zrzek se však brzy oddal svému filozofování a snažil se rudou lištičku přesvědčit, že si zaslouží druhou šanci. A Rubínek? Ten si jistě druhou šanci taky zaskoužil! Naposledy jen přičichl k té směsici liščích pachů, které obklopovaly Ambleerský les, a už pelášil pryč, jen se za jeho oháňkou zaprášilo. Nyní tu stál jako socha – trochu rozbitá a nervózní socha – a neplánoval frnknout pryč dřív, než přesvědčí onen bájný les, že si zaslouží být dalším lišákem Ambleerským. Konečně cítil, že má svůj osud ve svých tlapkách. S rozpustilým úsměvem pohlédl na Lorenza a krapet nedůvěřivě na Setiu – snad ji lišákova slova obměkčí a vážně Rubínkova přítele nezakousne!

Rubínek byl ještě stále nesvůj z faktu, že stál uprostřed lesa, který se v poslední době stal synonymem pro jednu velkou záhadu, a v čenichu jej ustavičně šimraly cizí pachy. Bylo jich tu spoustu, skoro jako motýlů v onom tajuplném lese, který kdysi navštívil, či oněch včel, jež se tam též mihly – a jedna z nich byla natolik přidrzlá, že si dovolila zabodnout do tlapky rudého lišáčka své žihadlo. Tehda to tolik štípalo, ale nebylo to nic v porovnání s tím, jak děsně bolely šrámy po boji se šakaly. Tedy, abychom to uvedli na pravou míru – už se hojily a ani na počátku svého vzniku nebyli tak hluboké, aby slibovaly nepěknou připomínku onoho děsivého odpoledne, která bude nesmrtelná a převtělí se do dlouhých a nepěkných jizev, ale přece jen, žihadlo je žihadlo... a kousance a šrámy tvořené ostrými zuby v páchnoucích tlamách zdivočelých psisek, to je naprosto jiná písnička!
Lišáček si nemohl nevšimnout, že Lorenzo zaujal ochrannou pozici a nyní se tyčil nad Rubínkem jako hora – což ani nebylo tak složité, vzhledem k tomu, že byl o hlavu vyšší –, a trochu se ho to vlastně dotklo. On byl vůbec Rubínek často uražený, když si pomyslel, že ho druzí příliš podceňují, a vůbec kdykoli něco nechápal či druzí nerozuměli jemu. Což bylo vážně často. Měl Lorenza rád, ale copak vypadal jako hubená kost potažená chomáčky rudé srsti, aby si musel Lorenzo hrát na jeho bodyguarda? Inu, rudý lišáček si to prostě ne vždy chtěl přiznávat, chudáček jeden malý! Pak se však do lesa, potažmo do zorného pole dvou cizích cestovatelů, kteří toho za poslední dobu zažili spousty, že by jim ani několik jar nestačilo k tomu, aby všechny své zážitky zformulovali, přiřítila známá liščí tvář, a Rubínkovo uražení bylo to tam. Setia! To víte, když po době dlouhé, než byste si chtěli přiznávat, spatříte svoji matku – minimálně něco jako matku –, je to chvíle emotivní, div by jeden neměl slzy na krajíčku! Drobná lištička se ihned k rudému lišáčkovi lísala, avšak Rubínek nezapomněl přehlédnout a náležitě to ocenil, že se na něj nevrhala s přílišnou vervou. Konec konců neměl rád, když mu někdo až příliš blokoval jeho osobní prostor a roztahoval se v něm, jako kdyby mu patřil. I při té vší opatrnosti, s níž Setia vítala ztracené lišče doma, to však přece jen trošku na Rubínkův vkus přepískla. Stvoření s měděnýma očima udělalo trhavý pohyb, jako by snad bylo robotem, jenž se právě porouchal, a zastříhal ušima – nikoli však v gestu zvědavosti; spíše to vypadalo, že odhání nějakou dotěrnou mouchu, a to Setia rozhodně nebyla dotěrným hmyzem! Přesto však cítil v každém chlupu, jak se naplňuje čistou euforií. Takhle je cítit domov. Bezpečný a laskavý, jako Setiina náruč, zasnil se trošku.
Ale to už na řadu přišli zajímavější věci. Pohroužen do emotivního setkání s prastarou kamarádkou, matkou či bůhví, jak nejlépe by se jejich vztah dal označit, si zprvu nevšiml, jak chladně se rudá lištička k jeho zrzavobílému příteli zachovala, avšak brzy pochopil, že něco není v pořádku. Obzvláště, když se Lorenzo rozmluvil o myších mozcích. On totiž byl mistr lovec a sečtělý učitel, zkušený cestovatel a zocelený bojovník, a rozhodně mezi jeho vlastnosti nepatřil fakt, že by byl jeho mozek velký a schopný asi jako ten myší. Co jen provedl, že ho tak mohla Setia vnímat? Rubínka naplnila zvědavost až po okraj a měděné oči mu šibalsky zajiskřily. I přesto, že nechtěl, aby se tu mezi dvěma liškami uskutečnila štvanice, nemohl si odpustit šťastnou myšlenku, že v Ambleeru se mu bude líbit, protože tu nebude každý den jako přes kopírák a budou se tu dít zajímavé věci. Poprvé navíc za svůj život cítil, že někam může patřit. Že někam patří. Co na tom, že Setia namítala, že tu žijí i jiné lišky – však nebyl hloupý, probůh! Důležité pro něj bylo, že už není jen mlčející existence plující kdesi vesmírem a snažící se uchopit svoji podstatu. I přesto ho však stále zevnitř hlodaly pochyby a nejisté myšlenky se čas od času v jeho nitru přihlásily o slovo – bude dostatečně dobrým členem skupiny? Vezme ho vůbec Herrea pod svá křídla? Nebude svého rozhodnutí časem hořce litovat?

<< Zřícenina starého hradu

Ťapkal směrem od prastaré památky na dvounožce, kteří snad kdysi obývali tento svět, a srdce mu bušilo jako zvon. Tlouklo sice hlasitě, jako by mělo překřičet celé liščí davy, a přitom znělo plaše. Hubený lišáček se cítil přesně jako jeho srdce – jeho tělo jako v nějakých kleštích svírala touha konečně stanout v oné zemi zaslíbené a s každým dalším krokem byla silnější a rezonovala v jeho nitru hlasitěji, a přitom ho cosi drželo zpátky, jako by byl jen nějaká neživá loutka, za jejíž nitky kdosi v pozadí tahá a snaží se ji přesvědčit, aby do Ambleerského lesa nešla. Jako by tam snad číhala nějaká mystická monstra, pche! Ale kdoví, třeba když se hubená ohnivá liška, jíž to panství patřilo, rozhněvala, sršely z ní takové blesky, že by mohla spolehlivě konkurovat děsivým příšerám! To však rudý lišáček už příliš fantazíroval, ale není divu. Však právě mířil do jámy lvové – či vlastně liščí –, s přáním, které se stále zdálo absurdní. Vážně chtěl jít do Ambleeru? Kolik cizinců tam jen bude! Kolik jedinců se bude moci vysmívat jeho útlému tělíčku a vystupujícím žebrům, kolik lišek se bude prohýbat smíchy při pozorování bázlivé duše, jež se jako duch zjeví na prahu Ambleerského lesa. Bude jen dvorním šaškem, kdepak uznávaným a hrdým členem skupiny – nebo snad jen dělal z komára velblouda? Třeba to nebude tak složité. Avšak čím blíže byl tomu, kam jeho srdce směřovalo, zdálo se, už celou věčnost, tím nejistější byl.
Vysoké stromy se před ním rozprostřely jako nějaká opona, jako by mu chtěly dát poslední šanci změnit své rozhodnutí. Rudý lišáček si však stál tvrdě za svým, něco slíbil, něco i dodrží – jeho slib však už nespočíval jenom v tom, že doprovodí svého zrzavobílého přítele na místo, kde se jeho sen stane realitou. Nyní i on sám před sebou viděl scénář, ve kterém se stane onen záhadný les jeho domovem. Razil si cestu mezi stromy a bázlivým pohledem pozoroval věhlasný baobab, jenž byl asi tou největší atrakcí celého lesa. A sám Rubínek se té atrakce konečně mohl nabažit, byť stále viděl onen mohutný strom jen z dáli. Byl si nicméně jistý, že skutečně nebyl Ambleerský les jen nějaká povídačka. Však tu právě stál! A když ho v čumáku polechtala známá vůně rudé lištičky, byl si jistý, že přesně sem chce patřit. Však byla ona drobná zrzka něco jako jeho druhá matka!

<< Oáza

Spolu s Lorenzem pochodoval pouští. Silueta oázy, která se v porovnání s celým písečným rajónem zdála být tak maličkatá, snad jen jako nějaký mraveneček, se čím dál tím více scvrkávala, až zní zbyla skutečně jen modrá plocha stěží o velikosti liščího drápku. V tu chvíli Rubínka napadlo, zda bylo Slunce taky jen zdánlivě maličké a ve skutečnosti se rozpínalo div ne po celé obloze? Na blankytně modrých nebesích se i teď zdálo velké jako liščí hlava, ale oáza taky vypadala větší, když se rudý lišáček vyhříval ve stínu palem, které ji obklopovaly! Jen škoda, že k tomu hřejivému žlutooranžovému kotouči jen tak nemohl natáhnout tlapku! To by s ty nohy úplně vykroutil!
Písek sem a písek tam, nic jiného než horký písek. Tlapky se střídaly v neohrabaném rytmu a zdálo se, že chodí po žhavých uhlících. Rubínek se párkrát zastavil a zastříhal ušima, zda nespatří něco jiného než jen písečné duny (a nějakého toho štíra promenádujícího se v dáli), avšak byla to marná snaha. Poušť ukrývala půvabná zákoutí, jakým byla oáza, avšak na většině místech bylo pusto a jen dunivý vítr rozhnáněl písečná zrnka tak, aby to tu pořád nebylo tak jednotvárné. A pokud se tu náhodou nějaká tajemství skrývala, Rubínkovým měděným očím, opatrně přimhouřeným tak, aby do nich nenapadal písek, se doposavad šikovně skrývala. Konec konců, v tuto chvíli ani nepotřeboval onen vychrtlý lišáček žádná tajemství na objevení. Kdepak! Však teď prožíval to největší dobrodružství na světě a chystal se udělat rozhodnutí galaktických rozměrů. Ach, Ambleere, jsi skutečně ten souzený?
Komická dvojice lišáků, jež byli na první pohled skutečně jako den a noc, avšak uvnitř toho měli společného více, než by si mohl náhodný beduín procházející pouští myslet, pokračovala v cestě za zvuků vytrvalého oddechování a svistu ptačích křídel. Horus sice, na Rubínkovy poměry až moc často (copak měl jen ten okřídlenec za lubem?) vždy zmizel někde na obloze, ale rudý lišáček věděl, že k jejich dvoučlenné partě již taky patří, byť mu rozhodně nedůvěřoval tak jako Lorenzovi. A pak tu ještě byla malá kuna Méwi, která zase někam zmizela. Že by se jí nelíbilo Rubínkovo rozhodnutí? Ale kdepak! Támhle běží! Huňatá hnědá koule srsti se s divokým funěním přiřítila ke dvěma lišákům a vyškrábala se na Rubínkova záda, právě včas, neboť se na horizontu cosi zjevilo a Lorenzo hned přispěchal s výkladem.
Jeho slovům rudý lišáček zamračeně naslouchal a přidal přitom do kroku, aby byl té záhadné obludné věci, co se před nimi trčila, blíže. Vzbuzovala v něm strach – a navíc páchla po dvounožcích! –, ale zároveň to bylo něco, co ještě nikdy tohle drobné dítě liščího světa nespatřilo a byl to úkaz, který by třeba mohl dopomoci zodpovědět na jednu z bambilionu filozofických otázek, které s sebou vláčel všude tam, kam se jen hnul. Překvapeně pohlédl na Lorenza, ale to už zrzavobílá srst mizela mezi pár suchými stébly trávy a uschlými křovinami. Oběd na znamení vděku, blesklo mu hlavou a tak nějak automaticky se oblízl, i když lovený zajíc neměl být pro něj. Z povzdálí pozoroval Lorenza a krčil přitom čelo – měl by mu jít pomoc? Nakonec však jen v tichosti seděl v písku a hlasitě funěl; poslední dobou cestoval tak často, že už vážně potřeboval pořádný odpočinek. Byl čas zbavit se oné nálepky duše cestující od jednoho zákoutí saeronského ke druhému, a to si myslel, že se jí jen tak nezbaví. Jenže byl skutečně Ambleerský les, sen všech cestovatelů, jejichž srdce se znenadání sevřelo touhou někam patřit, tím správným domovem? Odpověď na otázku, jež ho neustále svědila na jazyku, již brzy přijde. Rubínek se hlasitě nadechl a opět jako věrná ovečka následoval Lorenza s čerstvě ulovenou kořistí mezi zuby; a tentokrát si byl jistý, že je jeho rozhodnutí správné.

>> Ambleerský les

Rubínek tam jen tak mlčky stál – a že uměl mlčet od úsvitu k západu slunce – a ocasem poněkud komicky pohazoval ze strany na stranu. Oháňka s bílou špičkou s jemným šedým nádechem se pohybovala jako střelka kompasu, která se nemohla rozhodnout, kde že je ten sever, na nějž by měla ukazovat. Konec konců, sám Rubínek něco takového nevěděl! Tedy, zabudovaný navigační systém v jeho nitru mu jasně velel, kudy by se mě vydat, kdyby na onen sever chtěl dojít, ale hlavně měl dilema v tom, jak naložit se svým životem. Již dávno nebyl tím vystrašeným lišáčkem, který před několika měsíci vstoupil na půdu saeronskou. Naučil se pozorně dívat okolo sebe a pochopil, že navázat přátelství – byť svázaná velmi tenkou nití a křehká natolik, že se mohla rozbít snadněji než skleněná váza – není jen pro ostatní liščí bytosti, ale dovede to i on sám. Pomalu, s bázlivostí vepsanou ve tváři a nejistě tlukoucím srdcem se prodíral pichlavým houštím života, snažil se nacházet odpovědi na své nevyřčené otázky a pochopit rytmus, jakým Saeron žil. Jakým svět žil. Za svůj život učinil tolik přešlapů, tolikrát se mýlil, tolikrát se cítil zrazen a nepochopen. Nechápal, i když se o to usilovně snažil. Avšak čím déle na Saeronu strávil, tím víc v něm narůstal pocit, že může být někým jiným. Nechtěl přetvořit své já, jen toužil po tom, aby se zrodila jeho lepší kopie. A když přišlo toto uvědomění, vytanula mu v hlavě i jedna otázka – nebyl čas jednou provždy udělat za svým minulým životem, životem učebnicového příkladu bázlivého liščete, udělat tlustou čáru? Udělat něco, v co nikdy nevěřil, že dokáže? Stát se součástí liščího společenství a žít tlapku v tlapce se svými bratrami a sestrami, byť nevlastními a vzdálenými? A přesně to bylo to dilema, které opět řešil. Jako by to řešení snad ani neexistovalo.
Od poslední myšlenky na Ambleerský les se navíc změnil další tucet věcí. Dva cestovatelé navštívili další zákoutí saeronské země, porvali se s krvelačnými šakaly a utíkali, co jim síly stačili, do bezpečí vyprahlé pouště. V ten moment si sice Rubínek párkrát na onen téměř iluzoidní les vzpomněl, ale jinak tu myšlenku takřka automaticky přesunul do pozadí. Teď na něj však dorážela podobně, jako mořské vlny narážejí do skalisek. Nemilosrdně a hlučně. Ta otázka visela ve vzduchu jako těžký oblak a stahovala se kolem pohublého rudého lišáčka jako mlhovina, div se v ní dočista neztrácel. Pro něj jakožto lišáčka, jenž se téměř bál vlastního stínu, to bylo rozhodnutí galaktických rozměrů!
S nedůvěřivýma očima pozoroval, jak se z nebes – krásných blankytných nebes, jejichž barva působila, jako by si na nakreslení dnešní oblohy dal nějaký zapálený malíř obzvláště záležet, i když nebyla tak pestrá, jako třeba při západu slunce – v tichosti snesl na zem opeřenec se stříbrnými perutěmi a mírně zahnutým zobákem. A zatímco hovořil, musel Rubínek pořádně natahovat uši, aby slyšel jeho slova. Hlas sokola byl totiž tichý jako myška v podrostu. Měl v sobě sice jakousi jiskru, která nešla přeslechnout, ale i tak byla jeho mluva očividně věnována jen bedlivým posluchačům.
A když nebeský pták dohovořil, zase se vydal na širé moře v podobě blankytně modré oblohy, snad aby objevoval nové světy a planety. To rudý lišáček nevěděl, a tentokrát se ani po odpovědi nepídil. Už bylo nepsaným pravidlem, že spoustě věcem zkrátka nerozuměl.
Lorenzo pak zavelel k odchodu a Rubínek, jako by snad byl sluha onoho zrzavobílého lišáka, pomalu vykročil za ním. Poušť byla sice půvabným místem, ale Rubínek přece nebyl fenek – na rozdíl od samce, kterého cítil nedaleko –, aby si užíval, že si rozrývá měkké polštářky o zrnka písku a že mu srst plane pod ostrými dotyky slunce. Ani nadšení z existence oázy, jež jistě pobyt na poušti ulehčovala, ho nakonec nepřinutilo zůstat. Líbilo se mu tu, ale byl čas jít dál. Už byl na cestě a zanechával v písku drobné otisky, které jednoznačně poukazovaly na to, že tu někdy i o hlavu menší liška obecná byla, avšak se rozhodla konečně zjistit, zda bylo ono panství ohnivé lišky jen nějaký výmysl. Protože poslední dobou to tak vážně vypadalo.

>> Zřícenina starého hradu

Oblízl si packy. Bylo to nějakým zvláštním způsobem uklidňující, vidět opět svého zrzavobílého přítele. Rubínek si byl jist, že ho naposledy neviděl tak dávno, ale choval svým způsobem vděk, že mu teď může bázlivě pohlížet do tváře, pozorovat mihotající se hmatové vousy okolo čenichu a jiskru v očích jako vykovaných ze samého zlata; však jim ještě nedávno šlo o život! Na něho samotného však byl jistě žalostnější pohled než na Lorenza, vzhledem k tomu, že byl stále pohublý a měl neupravenou, zacuchanou srst; a to Lorenzo byl ten, který se odhodlaně (a možná trochu nedomyšleně, trápilo Rubínka) postavil tváří v tvář armádě krvelačných psisek a takřka bez mrknutí oka jim pomocí své děsivé magie vyprášil kožichy, až za těmi šedivými psisky s ostrými zuby jako jehličkami v neustále cvakajících tlamách zbyl jen kouř a zvířený prach. A snad možná i vítr něco pravil o oné nemilé návštěvě Azraelových pohůnků. Pravda, to dva lišáci tam byly to odpoledne nevítanými hostmi, ale copak se to dělá, hned někomu skákat po krku? Rudý lišáček taky obvykle nezakusoval cizince na potkání! Když už, tak se jim rychle vyhnul velkým obloukem a vyloudil ze svého hrdla vyděšené zakňučení, kdepak, že by je naháněl po všech čertech a zakusoval se jim do nohou a přetrhával jejich šlachy, jako by to snad byly jen tenké nitě. Jednak byl na to až příliš bojácný, a druhak to přece nebyl násilník. Ti šakalové však očividně měli zcela odlišné mínění, Azraelův ideál vštípený do jejich tvrdohlavých hlav, špetka temné magie kolujíc v žilách. Ale už dost o šakalech! Na to, jací nemilosrdní zabijáci to byli, dostávali v tomto příběhu až příliš prostoru! Jako by to snad byli králové zdejší říše, kdeže vyvrhelové a zrádci.
'Bré jitro,' odvětil Rubínek nazpět, takřka zklamán tím, že nezaslechl svůj vlastní hlas, že onu myšlenku nedovedl interpretovat do pravé liščí řeči. Jako by snad zapomněl, že již dávno nevyužíval schopnosti splétat ze slov mocný nástroj; či snad jen doufal, že tohle klidné a příjemné místo nejen zacelí jeho rány – ty obrazné na duši a skutečné na těle –, ale i mu navrátí ztracený um. Jenže tlama se otevřela a vyšel z ní jen dlouhý, tichý sten. Poušť možná poskytovala příjemnou náruč, avšak uzdravovat neuměla. A i kdyby ano, Rubínek nepotřeboval lék. Nepotřeboval se uzdravit. Však nebyl nemocen. Jen byl nepochopen světem a sám stále hledal jednotlivé dílky skládačky, aby do toho složitého komplexu světa zapadl.
Jedno však chápal jistě – Lorenzo se mu rozhodně nechystal ublížit. Jako správný Rubínek se stále držel o pár krůčků zpátky, avšak zatím nic křehké pouto mezi špejlí s rudými chomáčky srsti a velikánem z kabátu upleteného ze slunce a sněhu nenarušilo. V jednu chvíli při potyčce s šakaly se Rubínek skutečně bál, že Lorenzo, snažící se ukočírovat vlastní magii, nedovede rozeznat nepřítele od přítele a na chudáka Rubínka se tam při té šarvátce vrhne, ale nakonec z toho oba vyšli živí a zdraví. S pár škrábanci, podlitinami a namoženými svaly a unavenýma nohama, avšak s vidinou lepších zítřků.
Tohle ráno skutečně vypadalo jako pěkné, možná k tomu i přispělo přání zrzavého lišáka. Tak či onak byla poušť lepší než nějaká soukromá pláž. Bylo tu teplo, vzrostlé palmy přímo vybízely k rozvalování se pod jejich listy a lesklá hladina vody byla laskavá a mileráda napojila jakéhokoli cestovatele... a nebylo tu plno, protože každý rozumný tvor se přirozeně poušti vyhýbal. Jenže teplota mohla každou chvíli stoupnout... a co potom? Přežili boj, byla by hanba, kdyby se nechali usmažit zaživa. Jenže kam jít? Jaký hlas svého srdce poslechnout? Či snad následovat svůj nos a nechat se vést osudem? Stejné dilema očividně probíhalo i v Lorenzově hlavě, akorát Lorenzo ho předložil před Rubínka nahlas a bez ostychu. Rubínek se nejdříve k odpovědi neměl, protože nedovedl vyjádřit svoji náladu, na niž se Lorenzo optal, nějak jednoduše. Kdyby to mohl popsat, bylo by to jednodušší, ale ani slova by mu v tomto případě možná nestačila. Cítil, jak z něj postupně opadalo to všechno napětí, jako by za sebou celou dobu vláčel kamení, zároveň mu srdce svíral strach ze vzpomínek na tu krvavou show, protože jen tak se jich zbavit neuměl. Směsice úlevy, zmatení, natěšení na nová dobrodružství... jen tak snadno se to prostě popsat nedalo. A popsat své plány bylo také něco neskutečně složitého. Navíc, co by plánovali, když poslední dobou žádný z jejich plánů nevycházel ani trošku? Možná však, že bylo načase to změnit.
Rubínek udělal krok vpřed a jeho měděné oči se na moment, kratinký a pomíjivý, zaklesly do zlatých očí před ním. 'Je načase, abychom konečně vzali osud do svých tlapek, příteli. Vzhůru do Ambleeru. Tentokrát bez zastávek u šakalů,' hlásal jeho pohled a na pyscích se objevil mírný úsměv.

Náruč oázy byla jako konejšivé mateřské objetí. Tišila bolest a polykala vzpomínky plné hrůzy. Jako by všechny ty přidušené výkřiky, cvakání ostrých zubů v tlamě, z nichž odkapávaly provazce slin, a skřípot drápů zaklesávajících se o sebe byly jen hrátkou choré mysli rudého lišáka s tělem hubeným jako špejle. Někde hluboko v srdci však cítil hřebíky, jež mu srdce propichovali a říkali mu, že to všechno se skutečně ukázalo. Nosil si v srdci děsivé vzpomínky na lítý boj se šakaly, který nepřinesl nic jiného, než že uvařil bohatý pokrm zášti a nenávisti. Protože každý zlý skutek živil další zlé skutky. Rubínek se nikdy nechtěl rvát, ale nic jiného mu nezbylo – však se nemohl jen tak vzdát a nechat se rozcupovat!
Dlouhé hodiny se na tomto místě až příliš snadno scukávaly do pouhých vteřin. Daleko od šakalů a ve stínu vzrostlých palem bylo tak jednoduché zapomenout a klid na duši dopřával Rubínkovi možnost se konečně uklidnit a odpočinout si, ale také kvůli němu ztrácet pojem o čase, neb se již nemusel strachovat, co se stane v příštích minutách, a nechal čas, ať si plyne, jak se mu jen zlíbí. Skočí mu na záda obratný šakal? Ucítí jeho horký dech okamžik předtím, než se mu lačně zakousne do hrdla? Nad ničím takovým teď nebylo nutné dumat, protože ona nemilá událost byla dobou minulou a toulavé tlapky zavedly rudého lišáčka a jeho zrzavobílého společníka dostatečně daleko na to, aby se sem ty krvelačné příšery s šedivou srstí a ostrými zubisky jen tak vrátili.
Rudý lišáček navíc pochyboval, že by se ta psiska rozhodla vrátit poté, co byla značně oslabena a čelila Lorenzově zuřivé magii, k níž Rubínek více a více choval odpor a neustále si kladl otázku, zda to bylo správné. Nemohl na to však najít odpověď ani v jednom závitu svého mozku. Možná však, že myšlenka, že se sem šakali již nevrátí, nebyla něco, o čem byl přesvědčen, nýbrž se jednalo jen o zbožné přání – kdoví, co ta psiska měla v plánu, třeba sem táhla už s celou svojí armádou. Křik vzdálené bouřky by tomu napovídal. Bylo to jako ticho před bouří, která se pomalu blížila. Ne však tou, kdy se z nebes začnou snášet cáry deště a oblohu protínají ostré žluté čepelé blesků, ale tou, která je ještě nemilosrdnější – válkou. Válkou mezi liškami a šakali. Snad to však byla jen bujná fantazie, co něco takového vymyslela, a k ničemu tak zlému se neschylovalo!
Mysl měl rozostřenou, tlapky bolely od zběsilého úprku z pláně, na níž se odehrálo ono hrůzné krveprolití, a taky si sebou nesly každý centimetr saeronský, který s Lorenzem ušli už předtím. Šrámy na těle štípaly, a dech se pomalu klidnil, načež Rubínek usnul.
Když se opět probudil, cítil se sice naplněn energií, ale zdálo se, že ho oáza uzavřela do jakéhosi okamžiku, z něhož nebylo možné jen tak odejít. Ba co hůř, Rubínek ani nepociťoval tu touhu. Chtěl zůstat jen tady, daleko od nebezpečí, měděnýma očima pozorovat hladkou vodní hladinu před sebou, v rytmu pouštní písně větru pohazovat ocasem s bílou špičkou a pozorovat zvířená zrnka písku a prachu. Jak hezké by to bylo, být zrníčkem písku. Ničím, vůbec ničím by se nemusel onen pohublý lišáček trápit!
Najednou ho oblilo horko. A to ještě větší, než pociťoval dosud – a že pouštní slunce pálilo ukázkově. Ambleerský les! rozpomněl si najednou. Zdálo se, že je Ambleerský les skutečně jen nesplnitelným snem neohrožených, snad až bláznivých cestovatelů, jež byli ochotni vydat se až na samý okraj světa, aby ono království ohnivé lišky spatřili... a šli, popoháněni neutuchající touhou zjistit, co je na těch povídačkách pravdy, načež přepadli přes okraj světa a jejich sen se rozplynul v temnotě. Co když to dopadne i pro Rubínka a Lorenza takto? Co když Ambleerský les neexistoval? Ale rudý lišáček, a beztak i o hlavu větší Zrzek, by jistě dali i drápek za to, že v Ambleeru byl!
Zastříhal ušima a o pár metrů dál postřehl Lorenzův pohyb. Najednou se cítil svěže, když viděl svého přítele. Sám se následně vyšvihl na tlapky a šel mu naproti.

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána img


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 11


U Ž I V A T E L


Právě probíhající akce:
x
( ... )