O N L I N E
(Za posledních 20 minut)



Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Brzy se zas myšlenkami vydá jiným směrem a hloubání o jeho bezcennosti nechal pro vhodnější chvíle. Ne, že v poslední době našel nějakou vhodnější, když už nic jiného, mohl i o tom aspoň promluvit s živou bytostí… která by mu dokonce i něco odpověděla. Vzhledem k tomu, že Faoner se choval dosti ostražitě, vlastně, celkově byl takový uzavřený, tak by to nebyla asi nijak dlouhá a plodná diskuze, ale bylo by to ta největší podpora, jakou by Aifo mohl dostat. A on tu možnost zavrhl.
„Oh, to je asi… škoda?“ Takovým rádoby smutným tónem zareaguje na zápornou odpověď lišáka. Ne, že by se mu divil, lišky si běhají všemožně. A i kdyby si pamatoval, kde ji naposled viděl, je víc než pravděpodobné, že touto dobou tam už nebude. Ale fenek mu místo toho hned dá fajnový návrh. Hmm, jen se tak flákat a hledat tu lišačku… my dva…j e n m y d v a…počkat, COŽE!? Vytrhne se Ai ze zamyšlení. Několik měsícu se jen tak sám potuluje, bez cíle, bez přátel. A teď?
„No to je báječný nápad!“ Náhle vyhrkl na Faonera. Nebylo možné si nevšimnout jeho vzplanutých plamínků v očích, které ještě před chvílí byly temné jak noc. Zajímavé. Tady se mi celkem začíná líbit. Usměje se. „No, tak to bychom mohli rovnou někam jít, prošlápnout ty uchozený packy... myslím že jsme tu již odpočívali dost dlouho,“ mrkne na lišáka. Sám sice vypadá, že se za chvilku sesype, ale stále má dost sil na přesouvání se z místa na místo. Páni, teďka jsem možná získal i parťáka, co by mi pomáhal při lovení!

Ale jak koukám, Faoner moc ran po mučení nemá, i když určitou frustraci by mu po tom nešťastném setkání mohla zůstat... dál přemýšlí o té polární lištici Ai. Ale fenek hned po optání vyjasní kauzu mezi ním a tou další polárkou liškou. Nakonec asi nebude tak zlá. ...Aha, tak spíš, nebude zlá vůbec... Jen asi bude Faoner trochu hnidopich, zdá se, po dovysvetlení se poněkud Si zašklebí.
„Ale tedy...“ vzdychne, „přeci, nikdo není dokonalý. Někdo holt je malý, někdo s nízkou inteligencí, někdo bez empatie či bez ocasu... Koukni na mě, já už nemám skoro nic,“ opět si povzdechne. Možná jsem taky hloupý a otravný...? napadne ho záhy, když Faoner zpochybnil polárčinu prostoduchost. Už už se chtěl zeptat, papule otevřena, oči blištící otázkou, ale nakonec si řekl, že by se takto mohl ještě víc snížit.
„A kde ta liška asi bude teď...? Možná bych si za ní pak někdy skočil, takový druh jako my by měl asi držet spolu, hloupý, nehloupý... Hlavně že máš někoho, kdo ti bude hlídat záda...“ teď už vážně zněl o něco méně pobaveně, jako trochu víc smutně. Pomalu začínal chápat, jak moc osamocený je. I když, na první pohled se jeho výraz ani hlas, ani postoj nezměnil. Jen v očích byl ten náznak.

//Nó, asi jakože nevadí 1.

- lomítka, keď píšeš neherné komentáre v knihe :) - Xay
Oh, pardon 10.

Tak přeci nakonec má jméno. Faoner... to si snad dokážu zapamatovat. Bylo na Faonerovi vidět, že své jméno prozradil poněkud s nevolí. Asi bych neměl příště tolik tlačit, hm, jinak ti zase zdrhne, jako minule, zamyslel se Aifo. Musí být víc opatrný a empatický, jestli si někdy za jeho zbývající čas na tomto světě chce najít přátele.
„Ano, asi není zcela obvyklé se promenádovat bez ocasu, nó. Dá se s tím nějak žít, sice blbě, ale nějak jo,“ prohodí. „Přeci jen, kdyby ne, tak bych tu teď taky ani nebyl, co?“ Nakonec k hledání pahýlu nedošlo, nu což, třeba se najde nějaký jiný dobrovolník příště. Ale i tak se zprvu stydlivý lišák prohlédl to velké NIC, kde měl být ocas. Určitě to musí být velký zážitek, vidět na vlastní oči něco takového, pomyslel si Aifo.
Ale konverzace i po odmítnutí prohledávání ocasu nestojí. Faoner se vyptává dál na Aifův zevnějšek. Mnohokrát druh jakým je bezocasý lišák neviděl... to já vlastně taky ne. Hm. „Kdo jsme? No, myslím, že liška, stejně, jako ty, akorát nějaká bílá a malá. Abych se přiznal, nikdy jsem lišku mého vzhledu nepotkal, všude se to tu hemží těmi velkými oranžovými, ale prý jsem nějaká polární. A tu bílou barvu jsem asi okopíroval od sněhu, aby mě nikdo v zimě nenašel. Celkem se to hodí, pak mohu cupitat vedle nějaké nebezpečné příšery bez povšimnutí,“ vysvětluju svůj původ. Tedy, jestli se tomu vůbec vysvětlování dá říkat.
Co si teď o mně musí myslet? Ptá se celkem na normální otázky, přeci jen, nejsem žátný obyčejný nevýrazný tvoreček... A já, místo vysvětlení, sám netuším, co jsem zač.
Mučila ho nějaká liška? Mého druhu? Cože? Proč? Takového roztomilého lišáčka? Nabíhají Aifovi další a další otázky. Ale podle situace asi není úplně vhodné se na všechny hned zeptat. „Eh, smím se zeptat na tu... další lišku? Z tvého pohledu nezní, jako nějaká fajn samička. Jak vypadala, abych věděl, komu se mám kdyžtak vyhnout...?

Jak Ai předpokládal, nezůstane tu jediný představený. I když, určitě by to mohlo jít i lépe. „Fenek? To je tvé pravé jméno? Mě tak napadá… musím uznat, že tvoji rodiče asi neměli zrovna fantasii ve vymýšlení jmen vlastních potomků, nó. Já si třeba své pravé jméno nepamatuji, tak jsem si vymyslel vlastní. Ale nějak jsem do něj zapomněl zamontovat výraz pro můj druh,“ trochu si popíchl. Samozřejmě to lišák nemyslel vůbec zle a z jeho hlasu byla silně slyšet ironie. Ale ta přátelská. Přesto doufal, že si to ‚Fenek‘ nebude brát až příliš osobně. Už tak by stačilo jen vyskočit či udělat jiný rychlý pohyb a společník by byl tatam.
Následovala kratší chvíle ticha, kdy se ‚Fenek‘ zaměřil na Aifovo pozadí. Bezocasý lišák si toho všiml a znova si společníka přejel mírně zaujatým pohledem. Za těch pár minut se toho u něj sice nic moc nezměnilo, ale aspoň si tohoto malého tvorečka zapamatuje co nejlépe. Navíc, na jeho zajímavé zbarvení se hezky kouká.
„Uh, co, myslíš tohle?“ dělá, jako by si nepřítomnosti svého ocasu ani nevšiml a ledabyle se ohlédne za sebe, kde uvidí jen převislé chlupy místo ocasu. Nebylo na Aifovi vůbec znát, že by se neexistencí huňaté oháňky nějak trápil. „No, víš, že já vlastně ani nevím? Co si pamatuju – teda né, že bych si toho moc pamatoval – tak jsem ho neměl. Možná jsem ho někdy zamlada daroval nějakému medvědovi, nechal vyvěsit a usušit na strom, nic moc dalšího mě nenapadá,“ nahlas vysvětloval a zároveň přemýšlel, kde by taková polární liška jako on mohla ztratit ocas.
„Někdo mi říkal, že se možná scvrknul, prý mám po něm nějaký pahýl, jestli se chceš podívat…? Já ho totiž vůbec necítím, tak sám moc nevím,“ znenadání z něj vypadla poněkud netradiční nabídka o průzkum pozadí za účelem najít ocas. Tohle bude asi ještě zajímavý den. Teda spíše večer, všiml si Ai čím dál větší koncentrace tmy.

Přestože se Ai snažil začít konverzaci s nově nalezeným společníkem, druhá strana se moc do kamarádíčkování neměla. No co, všichni se bojí, že po nich hned cizinec skočí a v lepším případě utrhne obě uši a vyláme zuby. Proč by nějaká liška měla chuť zabíjet ostatní své druhy... jen tak. Lišák si přejel fenka od hlavy až po špičku ocasu bez sebemenšího zájmu. Přesto se mu zdálo, že všechny jeho svaly naznačují, že je připraven k útěku. A to i přes to, že je podle něj vše v pořádku.
Aifo se nakonec jen zazubí, čímž ukáže svých nškolik zbývajících zubů a sedne si. „Jestli je vše v pořádku, tak v tom případě není třeba žádných záchranných manévrů. Což je možná i škoda, s žádnou samicí jsem si už dlouho jen tak nepokecal,“ Oddychne si, čímž ukáže své uvolnění. „I když, jak tak o tom víc přemýšlím, úplně všechno v pořádku přeci jen není...,“ dramaticky se odmlčí a zatváří se poněkud tajemně. „Já jsem Aifyco... ale jestli chceš, můžeš mi říkat Aifo,“ opět se na cizince zazubí, tentokrát víc přátelsky než předtím. „Tak, teď je to mnohem lepší.“
Snad se přeci nebude bát takové bábovky, jako jsem já. Sice jsem možná o kousililínek větší, ale kdyby chtěl, určitě by mě jednou ranou skolil jako můru. Pfff, že by mě už i uráželo, když mě někdo může považovat za hrozbu? Potichu si Aifo uchechtne nad ostražitostí druhé lišky.

Žaludek zprvu s jeho „kořistí“ nesouhlasil, bublal a vydával jiné zvláštní zvuky, které by mohly předcházet vyzvracení pozřené svačiny. Zdálo se, že myši Aifo slupl až moc rychle. Lišáka napadlo, že by žaludeční nepokoje mohl spláchnout dalšími doušky vody, třeba by si pak jeho břicho přestalo aspoň na chvíli stěžovat. Těžkopádně se opět zvedl na nohy a odkráčel k říčce pár stop vedle. Tak nějak se zvláštně pohupoval, slabé nohy a žaludeční problémy byly na Aifovi znát.
Nabral si vody dosyta, čímž doopravdy podrážděný žaludek nakonec uklidnil. S úlevou si na závěr ještě krknul, v tu chvíli si všiml další lišky za pařezem. Vypadala, že se před něčím schovává. Nějaké nebezpečí? Ai zavřel tlamu, kterou omylem nechal chvíli dokořán a nově nalezeného společníka oslovil.
„Oh, zdravím... Myslím, že tento les je celkem fajn místo. Nebo je tu s ním něco v nepořádku? Nějaký narušitel? Naštvaná samice?“ zamrkal a pootočil hlavu v otázce. Snad si mě nespletl s nějakou zrůdou. I když... letmo se Aifo prohlídne. Špína, modřiny, jizvy... Nic nového.
„Já se tu cítím celkem v bezpečí, takhle zřízený vypadám už nějaký ten pátek...“ Snaží se Ai nasadit dobrou náladu. Je pravda, že vypadám jako čerstvě po rvačce, ale za všechny rány si vlastně můžu svou nešikovností sám.

// (ne)minulost

Trhavý krok. Přerývavý dech. Kručení v břiše. Špína. Malátnost. Všechna tato slova vystihují stav onoho stínu, co se skoro plouživě sunul vpřed. Vlastně ani nevěděl, kam jde, jen se dál ubíral tam, kam ho jeho už tak slabé nohy nesly.
Žízeň... Hlad... Jak dlouho už Aifo nic nepozřel? Den? Týden? Čich má v pořádku, dost dobře mu prozradil, kde se nachází kořist. V korunách stromů hnízdí okřídlení pěvci, v houští se krčí zajíc, v lesním potůčku se skrývají žáby a drobné ryby. Přesto ví, že nic z toho dnes neokusí. Proto se alespoň osvěží pramenitou vodou z drobounké říčky, na kterou Ai cestou narazil.
Rozhodl se chvíli odpočinout. Opatrně ulehl do mechu, hebké podestýlky tohoto docela zvláštního lesa, sklonil hlavu a zavřel oči. Cítil, jak ho tlapky pálí, jak žaludek škemrá, jak ho bolí hlava. Ještě se pořádně nezotavil. Vše ale stejně ignoruje. Jestli mám umřít, tak v klidu a za zpěvu ptáků, nehodlám si zlomit vaz při marném honu na zajíce.
S touto myšlenkou se mu povolily všechny svaly v těle a Aifo na chvíli usnul. Nebo přestal dýchat. Tak či tak, po náhlém probuzení už na něm rejdily drobné myšky s úmyslem poobědvat. Jak se Ai lekl, pravděpodobně ho totiž jedna z myšek kousla, škubl sebou tak, že si na chvilku zablokoval krk a zároveň dvě z nich tělem doslova rozdrtil.
Hm, zvláštní to místo... Nějak pohostinné k prostému pověstnému, rozhlédl se ležící lišák po už tak zvláštně vyhlížejícím lese. Nabízené jídlo se ale neodmítá, myši měl Ai dvěma většími spousty v sobě.




U Ž I V A T E L