Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 13

Trochu jsem se přikrčila, když málem začal skákat radostí. Neunikl mi ovšem menší úsměv. Bleh, empatie. Zavrtěla jsem hlavou a znovu se narovnala jako ta hrdá liška, za kterou jsem se vydávala. Chvíli na nás padlo ticho a já málem začala mluvit sama, ale naštěstí jsem byla přerušená, i když jsem z jeho tématu nebyla zrovna nadšená.
Ačkoliv... Mohlo z toho něco kápnout. Sice jsem nechtěla, aby ho Herrea jakkoliv zkazila - ještě by z něj udělala svého spojence nebo by ho považovala za osobního otroka, jako mě. Každopádně kdybych přivedla dalšího člena, určitě by mi bylo přilepšeno. Tomu říkám dohoda. Vítězně jsem se ušklíbla a už si představovala ty výhody, které nastanou. "No.. jasně. Je tu jedna úúžasná. Kousíček odsud... Moc milé lišky," pousmála jsem se. Chtělo se mi zvracet. "Chtěl by ses přidat?" povytáhla jsem obočí. Ten lišák byl prokouknutelný na sto honů. Jasně, že by se chtěl přidat.

Sledovala jsem jeho reakci, když jsem jen na pár sekund nechala vzplanout ždibek trávy. Znovu jsem zvědavě naklonila hlavu na stranu. Konečně něco zajímavého. Napadlo mě a sama pro sebe jsem se pousmála. Přemýšlela jsem, jestli bych ho mohla stejně šikanovat, jako šikanovala Herrea mě když jsem poprvé přišla, ale nakonec jsem z toho sešla. Jedno zrzavý trauma tu už chodilo.
Spokojeně jsem máchla ocasem, když se mu na tváři rozlil úšklebek a opětovala mu stejný výraz. No, někam se dostáváme. Netušila jsem, jestli to bylo jeho přirozené chování, nebo ode mě chytil nějakou nemoc, ale mé očekávání bylo alespoň trochu naplněno.
"Nojo. A někteří magoři," Herrea. "mají i nějaké speciální... divný... no, jsou nebezpečný a nemáme je rádi," zasvětila jsem ho v rychlosti do svého světa a mentálně se poplácala po zádech. "Jestli sedíš tady, tak taky něco takovýho máš," vysvětlila jsem trpělivě a připravila se na další smršť otázek.

Naklonila jsem hlavu na stranu. "No," potvrdila jsem a jen tak mimochodem zapálila nejbližší stéblo trávy a znovu ho jen tak mimochodem nechala zhasnout. Hlavu jsem naklonila ještě víc, až mi páteř protestovala a svaly křičely, že mi upadne. Ignor. Zmateně jsem zamrkala, ale nechala se unést jeho další otázkou. Vrátila jsem kouli na krku zpět do vzpřímené pozice. "Uhm, jsem si jistá, že kdybys chtěl a dal jí šutry, tak by ti nechala vyrůst třeba další ocas na hlavě," zachechtala jsem se. "Takže jo," dodala jsem, abych se vyhnula dalším otázkám, kdyby mu chyběl místo ocasu i smysl pro humor. Ne, že by vypadal špatně - vlastně byl docela milý. "Ale ať je nena.ereš, nebo z tebe udělaj klobásu," odfrkla jsem si a pleskla huňatým ocasem o zem, jako by ten chudák mohl tušit, co mi provedli. Co dodat, byli dny, kdy mě to prostě pořád štvalo.

Zavrtěla jsem hlavou nad jeho otázkou, ale nic jsem neřekla. Také jsem byla stejně nevědomá, když jsem poprvé přišla. Tohle nebyla správná situace na posměšné poznámky a mentálně jsem se poplácala po zádech za to, jak krásně jsem to zvládla. Hrabe mi. Ušklíbla jsem se a nechala ho chvíli stát v tichu, které jsem využila k přehrabování vzpomínek, abych nic nevynechala. Zhluboka jsem se nadechla a začala.
"Pokud vím, tak hodnotu tu má jenom peří, takové lesklé vzácné kameny a obyčejné hladké šutry," začala jsem, abych mu vysvětlila situaci s peřím. "Různě po Sareonu, a to budeš už muset najít sám, žijí tři divná stvoření. Iscariot v severních oblastech, ta ujíždí hlavně na těch šutrech a vzácnějších kamenech. Nabízí různé další magie," zakončila jsem jednu část zdejších magorů.
"Někde kolem je Odetta. Taky ujíždí na stejných cetkách. Ta tě zbarví klidně do růžova, když budeš chtít. Já mám od ní modré oči," zamrkala jsem, jako bych byla královna světa a jemně máchla ocasem ve vzduchu. Své oči jsem milovala. "A pak tu je někde křehotající vrána, která ti tyhle věci různě vymění, jak potřebuješ. A ještě tu je jeden magor, ale u toho jsem naštěstí nebyla, takže nic nevím. Prej je zlej," pokrčila jsem rameny, jako by tohle všechno bylo naprosto normální. Ale už jsem na to byla zvyklá.

Pokrčila jsem rameny, když byla konverzace minulosti ukončená. Možná to tak bylo lepší. Minulost spouštěla jakousi citovou čtečku někde v pozadí mého mozku a čtečka zase spouštěla tlamu. Jak už jsem zmínila - nechtěla jsem vyžvanit naprosto náhodné věci naprosto náhodnému cizinci. Zamknula jsem tak čtečku na tři zámky a soustředila se na jeho sáhodlouhé řeči o cestování.
Přikývla jsem hlavou, když zmínil naše setkání dvou fenků. "Za chvíli vyhyneme," uchechtla jsem se a zavrtěla hlavou. Nemyslela jsem si, že fenků je nedostatek, ale rozhodně jich byl nedostatek v Sareonu. Umřu sama. Dospěla jsem k jednoduchému závěru a raději se věnovala jeho otázkám. Pochybovala jsem, že jsem byla dobrá osoba na takové otázky. Pokud někdo nenáviděl tohle místo, pak jsem to byla já. Možná za to občas mohla zrzavá srst. Možná i jiné srsti. Možná by se měli všichni odstěhovat a nechat mě žít. Jsou tu ty nejdivnější lišky a měl bys vzít nohy na ramena. Odpověděla jsem mu mentálně.
"Kousek odsud mám skupinu... Celkem fajn. A poušť. Taky fajn. I místo pro polární lišky tu je," pokrčila jsem rameny a vzpomněla si, odkud jsem získala modré oči a různé další blbosti. "A taky pár divných zvířat, kteří by se snad i podpálily pro hrstku zbytečného peří," ušklíbla jsem se a zakroutila očima, jako bych těm zvířatům nevděčila vlastní život.

Myslí si, že jsem blbá? Povytáhla jsem obočí a potlačila nutkání podpálit nejbližší trávu. Snad každý ví, co je popálenina, ne? Zavrtěla jsem hlavou a nechala to plavat, jen, abych se mohla soustředit na jeho příběh. Klišé. Rozhodla jsem nakonec, i když mě kapka soucitu bodla u srdce. Ignorovala jsem ji a pouze slušně přikývla. "Uhm..." zamumlala jsem. Najednou mi bylo trapně, že jsem se ho vůbec ptala. Myslela jsem, že si třeba jen špatně zahrával s ohnivou liškou. "Upřímnou... Soustrast?" nahodila jsem falšovaný povzbudivý úsměv, i když soustrast jsem myslela upřímně. Měla jsem chuť skočit do řeky a už nikdy se nevynořit. Neuměla jsem to s city.
Spokojeně jsem natáhla tlapky dopředu, když se pozornost přenesla na mě. Sice jsem neměla tak srdcervoucí příběh, ale tu látku kolem tlapek taky neměl každý. "Našla jsem to," prohodila jsem prostě a zavedlo mě to do dob, kdy se tu proháněly pouze lišky obecné - a trochu se mi zastesklo po černé srsti, ale potlačila jsem to do pozadí. Neměla jsem v plánu se vyplakat někomu na rameno. "Kde se tu vůbec bereš?" nadhodila jsem, abych udržela konverzaci v pochodu. Mířila jsem tím nejen na Sareon, ale i na území mimo poušť, která stála jen o pár území dál.

Netrvalo dlouho a naše duo bylo narušeno. Dlouhá mezera mezi poslední živou dušičkou, kterou jsem viděla a tímto cizincem byla natolik dlouhá, že i ve vodě to žbluňklo a patronka byla ta tam. Páni. Neuvěřitelný. Fakt nápomocný. Zamručela jsem si pod vousy. Pomalu jsem otočila hlavu, která mi automaticky střelila vzhůru, ale setkala se pouze s nebem. V duchu jsem si odtancovala vítězný taneček a zaměřila se po dlouhé době konečně na fenka. Z neustálého civění nahoru, abych mohla mluvit s ostatními, mě už bolela páteř - ani jsem si nepamatovala, jaké to je necítit se utlačovaná. Možná i proto jsem zastavila nějakou sarkastickou poznámku a ani jsem nedodala, aby odprejsknul.
"Oi," pozdravila jsem jednoduše a trochu povytáhla obočí, když mi ihned prozradil své jméno. Potlačila jsem do pozadí mysli všechnu nejistotu mluvit a nenávist k mému jménu. Nenávidím pocity. Problesklo mi myslí. "Já jsem... Aelin," zamumlala jsem nejistě, jako bych si nebyla jistá vlastním jménem. Zavrtěla jsem hlavou a radši svoje klopýtnutí nahradila něčím jiným, i když jsem nebyla vždycky zrovna výřeční typ. Neušel mi jeho podivný ocas a také jsem nikdy neměla slušné vychování. "Co se ti stalo?" vyhrkla jsem na rovinu a kývla hlavou na jeho huňku. Když už jsem se měla s někým bavit, také to chtělo nějaké užitečné informace.

//louka Yesad

Došla jsem ke známě vypadající řece a teprve při pohledu na proudící vodu jsem si uvědomila, že zimu už mám dávno za sebou. Máchla jsem spokojeně ocasem a sklonila hlavu, abych si vodou shladila hrdlo a z části i hladový žaludek - no a v neposlední řadě i svoje nervy. Úleva byla alespoň v tom, že jsem tu konečně cítila nějaké živé duše - možná jsem zahlédla i srst, ale zatím jsem se rozhodla zůstat v ústraní. Neměla jsem v plánu se vnucovat.
Měla by sis dělat víc kamarádů. Nebo umřeš suchá a sama. Zacukalo mi v oku, když se mi hlavou znovu rozezněl otravný pisklavý hlásek. Přemýšlela jsem, jestli šel zabít vlastní patron - i když bych nikdy nic takového ve skutečnosti neudělala. "Zmlkni," odsekla jsem se zavrtěním hlavy a pozorovala vydru, která se nyní naplno odhalila okolí a proháněla se řekou. Jsou to fakta. Pokrčila rameny a já její gesto opětovala, i když jsem nad tím chvíli přemýšlela. Nikoho nepotřebuju. Uznala jsem nakonec a ignorovala její káravý výraz.

//Ambleerský les

Líně jsem procházela územím. Pachy jako by v Saeronu postupně bledly a mně to nahánělo husí kůži. Najednou mi chybělo alespoň poloviční teplo lesa a jistota, že nejsem sama - ale to bych nebyla já, kdybych se otočila a vrátila se. Radši jsem nejistými kroky pokračovala vpřed a rozhodla se nakonec doopravdy skončit u řeky, i když jsem neměla v plánu se topit. Vodní toky přitahují všechnu zvěř... Včetně lišek, ne? Ujišťovala jsem se. A mě taky! S výkřikem jsem nadskočila, když mě po mém boku překvapila Lya. Věnovala jsem vydře nasupený pohled. "Neuvěřitelný," zaprskala jsem si pod vousy, ale pousmála se. Už jsem nebyla tolik sama, i když její společnost nebyla vždycky ta nejpříjemnější. Ale co.

//řeka Benrir

Přikývla jsem na její jednoduchou odpověď a rozhodla se to dále neřešit. Přišlo mi, že než se spolu sžijeme, celý tenhle les shoří a já budu znovu bez domova, ale nechala jsem to plavat. Místo toho jsem jí poslušně uhnula z cesty, když odcházela, a protočila očima nad svým chováním. K čemu mi je být podřazená? Nejsem kus hadru. Zavrčela jsem si pro sebe, ale opět to nechala být. Bylo lepší nevyvolávat souboje. Alespoň nějaký respekt jsem z ní měla, za což mohla být ráda.
Zvedla jsem se ze své strnulé pozice a protáhla si tlapky. Už dlouho jsem neměla žádný pohyb a rozhodla se využít chvíli samoty. Navíc jsem měla dost koukat vždy jen nahoru. Měla jsem pokrk všech namyšlených slepicí v tomhle okolí. Jdu se utopit. Usoudila jsem nakonec s menším úšklebkem, což znamenalo, že jsem doopravdy potřebovala nějakou sobě rovnou společnost. Už mi hrabalo natolik, že jsem si připadala vtipná. Na chvíli jsem se zastavila a sledovala mizející zrzavou, ale nakonec jsem usoudila, že si mé nepřítomnosti ani nevšimne. Pokrčila jsem lhostejně rameny, jako by tu se mnou byl někdo další, a zamířila si to pryč - rovnou za nosem.

//Louka Yesad

Protočila jsem oči hned, jak otevřela pusu, ale držela jsem se na uzdě. Nějaká malá část uvnitř sice byla doopravdy svírána autoritou, která ze zrzavé vyzařovala, no větší část se stále snažila procpat napovrch všechny schopnosti sarkasmu. Zatnula jsem zuby a znuděně přikyvovala. Dokonce mi připomněla i jméno toho šediváka, ale ve finále mě skoro posílala pryč. Nechtěla jsem se nechat tak snadno odbýt.
"Fajn," pokrčila jsem rameny a rozvalila se kousek od ní, jako by nic. Tiše jsem si prohlížela tu věc na jejím krku a přemýšlela, co by jí vrátilo do konverzace. "Co rodinné trable? Vyřešeno?" nadhodila jsem s úšklebkem, ale ve skutečnosti mi v hlase zaznělo zaujmutí. Možná to bylo jen kvůli všemožným drbům, které jsem od ní mohla získat, ale bylo to něco.

V uších se mi ozval zvuk kroků a tak jsem se rozhodla zase začít vnímat svět. Za tu chvíli už jsem byla napůl zasněžená a chvíli mi dalo práci se z kupky sněhu vyhrabat zpět na povrch. Uchechtla jsem se a oprášila se, aby se nikdo nemohl stát svědkem mého pohřbení za živa. Zavětřila jsem ve vzduchu a okamžitě rozpoznala pach zrzavé. Střihla jsem ušima a rozhlédla se po lese, ale pořád nikde nebyla k nalezení, takže ji buď nějaká sněhová vánice taky pohřbila nebo to zabořila někde jinde. Protočila jsem očima nad zbytečnými pohyby a vydala se za pachem. Pořád mě někde v kraji mysli hlodal pocit, že bych se měla za něco omlouvat. Za to můžeš ty, Iscariot!
Chvíli jsem se dívala za každý strom a snažila se u toho nevypadat jako magor, když jsem kolem ní prošla v závěji sněhu a v podstatě jí úplně minula. Frustrovaně jsem vydechla nad tím, kolikrát jsem se v několika málo minutách dokázala šíleně ponížit a otočila se zpět za jasně zrzavým kožichem. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem jí její postavení v liščím řetězci nezáviděla. I ten kožich, k čertu.
"Čau," vyprskla jsem a zarazila se, vzpomínajíc na své stejně už tak porušené předsevzetí. Mile a s úsměvem! Na tváři se mi opět objevil zubatý úsměv, který by prokoukl i naprostý blbeček. I tak moje další slova vyzněla mile. "Chtěla jsem se omluvit za to, jak jsem se tu těch prvních pár dní chovala," pokrčila jsem lhostejně rameny, i když mi to tak lhostejné nepřišlo. "Už se to nebude opakovat a pokusím se to urovnat i s tím šedivákem," dodala jsem nakonec a posadila se kousek od ní. Pohledem jsem rychle prozkoumala okolí v naději, že bych zase mohla najít nějaké větvičky, ale nakonec jsem se rozhodla vystačit si s tělesným teplem a magií od Iscariot.

//Louka Yesad

Vběhla jsem mezi stromy a zastavila se až o pár metrů dál. S povytaženým obočím jsem zírala na prázdno kolem a začenichala si. Cítila jsem přítomnost té červené a ještě červenější, ale nechtělo se mi je jít hledat. Zapomínala jsem, jak je ve skutečnosti tenhle les rozsáhlý. Jako kdyby se mělo místo pro celou skupinu skládat ze čtyř stromů. "Je někdo doma?" doslova jsem zakřičela do okolí, až se odněkud ozvalo máchání křídel nějakého otužilce. Ušklíbla jsem se a udělala pár kroků dovnitř území snad v naději, že bych mohla zahlédnout nějakou čerstvou kořist. To se zrzavá jen fláká? Znovu jsem zatnula zuby a škubla hlavou, abych si dala alespoň nějakou facku. Milá - mám být milá, jak to říkala Iscariot. Navíc i já jsem byla členem skupiny. Očima jsem hledala zrzavý kožich, ale dostalo se mi jen pohledu na několik polomrtvých stromů. Vyfrkla jsem a zabořila to pod jeden z nich. Třeba se někdo nakonec ozve.

Zamračeně jsem sledovala hordu chlupů, ale ta si hleděla svého. Jasně. Protočila jsem očima nad všema božskýma radama Iscariot a otočila se k odchodu. Stejně bych se měla znovu ukázat zrzavé na očích, nebo by mě nařkla z přiživování. Poodešla jsem od lišky dál, aby si dál hleděla svého obchodu, a rozhlédla se kolem. Doufala jsem, že bych mohla přinést něco k jídlu - třeba tu sýkorku, která už odletěla někam do ztracena, ale v zasněžené pustině nebylo nic k nalezení. Akorát jsem se otřásla vlivem studeného větru a zatnula zuby. Už mi rozhodně nebyla taková zima, jako předtím, ale vzhledem k životním podmínkám fenka se to stále nedalo přirovnat k ráji.
Znovu jsem se otočila za liškou, ale vypadala, jako by se zapomněla v oblacích. Ušklíbla jsem se a lehkým klusem se vydala zpět do Ambleerského lesa. Tam mě alespoň čekal úkryt pod kořeny, který sliboval jediný přínos opravdového tepla široko daleko. Hlavně mile. Připomněla jsem si a nasadila na tvář falešný zubatý úsměv. Vážně jsem se snažila.

//Ambleerský les

Chvíli jsem stála na místě a čekala, až se mi přestane motat hlava. Stejně by mi tu chvíli hon na sýkorku byl k ničemu. Ona měla křídla a já ne. Napadlo mě, že by to mohlo být další téma na návštěvu bohyně, ale zavrtěla jsem hlavou, což způsobilo další závrať. Před očima se mi objevilo temno způsobené náhlými rychlými pohyby, které po chvíli vymizelo a zůstala jen lehká bolest hlavy. Zatnula jsem zuby a rozhlédla se, abych našla svoji kořist. Na bílém podstavci bylo snadné nalézt ptáčka, ale ještě lehčí bylo najít lišku, která se tu najednou objevila.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli bych za ní měla jít. A když už jsem usoudila, že jsem byla sama moc dlouho, rozhodovala jsem se, jestli bych měla poslechnout rady Iscariot. Být milejší a nápomocnější. Ta slova se mi v mozku vyrývala s ironickým ocáskem, ale tomu jsem se pro jednou snažila nevěnovat příliš pozornosti. Chtěla jsem se tiše rozejít za novou společností, ale sníh opět hlasitě zakřupal, takže jsem byla prozrazena i kdybych sebevíc nechtěla. Protočila jsem oči a pár rychlými pohyby se ocitla asi dva metry od lišky. Dodržovala jsem její osobní prostor.
"Ča-auky," začala jsem, při čemž jsem se uprostřed slova zarazila a rychle čau změnila na milejší podobu. Nechtěla jsem být zlá, ale stále jsem jela v tvrdě zarytých kolejích. "Jak se jmenuješ?" pousmála jsem se. Neměla jsem žádné téma na rozhovor, ale neskrývala jsem zájem o přátelení. Navíc se mi podařilo hlas udržet na přátelské vlně a ironičtí předkové nade mnou v pekle nejspíš lámali hůl.


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 13


U Ž I V A T E L