„Člověk by měl zůstat naživu, i kdyby jen ze zvědavosti.“
Ošlehaná horkým sluncem, srst nasáklá vůní hroznů, polštářky tlap zbroušené hrubým pískem, ale přesto je až panensky čistá a neposkvrněná. Je jako neopracovaným kamenem, který čeká, až se jiní chopí dláta a vytvoří dílo, které bude ukázáno okolnímu světu.
Uttara za tři roky svého života poznala jenom jedno místo, kde se narodila, vyrostla, přivedla na svět svou dceru a vychovala ji. Její život byl vždy zcela oddán vinici, která zakořenila hluboko v jejím srdci a pro nic jiného nikdy nebylo místo.
Protože nikdy nepoznala moc lišek mimo vlastní rodinu a pár potenciálních partnerů, nemá moc otevřený vztah k ostatním. Je spíše odtažitá, protože se snaží být opatrná a nevklouznout do nepříjemných situací, které neví, jak snášet a reagovat na ně. Snaží se ke každému chovat s nejvyšší úctou, kterou si podle ní všichni zasluhují a těžko se propracovává k nějakému přátelství nebo jakémukoli hlubšímu vztahu. Vzhledem k tomu, že nepoznala vtipy, sarkasmus, ironii, má trochu problém se ve společnosti jiných v tomto smyslu orientovat. Nebojí se však zeptat na vysvětlení, ačkoli ví, že musí vyznívat jako hloupá.
Uttara by mohla fungovat jako soudce sporů. Na věci hledí objektivně bez toho, aby k čemukoli nebo komukoli nadržovala na základě vztahu nebo známosti. Snaží se však pravdu a rozhodnutí podávat opatrně, aby nebyl cit jiných raněn a pokud ano, pouze mírně a snaží se k tomu nabídnout i pomoc, která by mohla ulevit.
Je však pravdou, že Uttara na ostatní hledí trochu jinak než na sebe. Je si vědoma svého původu, plněného poslání na světě a to ji v její hlavě staví trochu na piedestal oproti ostatním. Nemluví sice o tom, kým je a hlavně kým byla, ale ráda zmíní místo, kde vyrostla. Její původ je její hrdost a radost a poslouchání, jak se jiní vychloubají svým vlastním postavením, se jí trochu příčí.
Nedá se říct, zda je společenská či samotářská. Trávila čas pouze se svojí rodinou a otcem její dcery, nikdy neměla přátele a vrstevníky kromě bratra. Umí se sžít se samotou bez toho, aby trpěla, ale stejně tak dokáže vydržet i ve společnosti bez toho, aby byla nesvá.
Přesto je ale velká část její osobnosti otázkou a velkou neznámou. Okolní svět je jiné místo než to, ve kterém vyrostla. Nyní už je vlastně nikým a musí se naučit přizpůsobit novém životu, který je úplně něčím novým a neznámým. A hlavně lišky okolo mohou být povah, na které doposud nikdy nenarazila a nemůže tak být ani trochu jisté, jak na takové jedince může neposkvrněná duše reagovat.

V horských vinicích, kde dny byly suché a horké a noci naopak chladné, připisovali krátký už dávní vinaři jeden popis drobným stvořením, který se jim po nocích plazil mezi řádkami vína. Malé lištičky plenící vinice – nejvýstižnější popis, který tento druh mohl dostat, ale v jejich vlastních očích se nejednalo o žádné plenění. Vinice byly jejich domovem a ačkoli bylo pravdou, že zelené a sytě fialové plody blízko země končily v jejich žaludcích, chránili úrodu také před sarančaty a jinými škůdci, kteří by napáchali větší pohromu. Nejspíše to vinaři i chápali, protože nikdy nepodnikli žádné kroky, aby se lišek zbavili.
Od nepaměti byla vinice Yavne domovem pro jediný rod lišek. Samice vždy do této vinice přinesla své mladé, vychovala a následně území předala první dceři, která přišla na svět. Pokud přišel na svět samec, po dovršení dospělosti opouštěl rodnou vinici a hledal vlastní místo pro život.
V noci o letním slunovratu přišla na svět Uttara se svým bratrem. Bezpočet matek předešlých generací hledělo z výšin na jejich zrození, kterému byla přítomna pouze matka Neith. I přesto, že si lišky vinic cenily samic jako matek jejich země, Shilo nebyl matkou odstrkován nebo snad nechtěn. Přivinula ho k sobě společně s Uttarou, zakryla je huňatým ocasem a oba strážila jako dva nejcennější drahokamy na celičkém světě.
Měsíc od slunovratu se navrátil jejich otec Ammon. Poslední měsíc trávil svůj čas mimo vinici a jen z kopců a skal směl nahlížet k rodišti své partnerky, která se první týdny starala o výchovu jejich potomků.
Jeho návrat byl očekávaný, ačkoli mnohokrát se stalo, že před narozením potomkům se partneři domluvili na svém rozdělení, pokud jejich pouto bylo čistě pro přinesení nové generace. Jestliže mezi nimi byla láska, partner se navracel, aby s výchovou pomohl a následně spolu partneři opouštěli vinici, kdy ji přebírala dcera.
Uttara se Shilem svého otce vítali. Matka o něm mnohokrát mluvila, popisovala jim ho a kladla jim na srdce, jak důležitým odkazem je v jejich životech. Po nocích spolu chodili vinicemi, okusovali bobule, kde každá chutnala zcela jinak, chytali hmyz, který by mohl jejich domovinu ohrozit a hlavně rostli, hráli si a jako rodina se navzájem milovali.
Uttara přeci jenom více času trávila s její matkou, která jí vyprávěla předávané legendy a vyprávěla o předchozích generacích. Ukazovala jí vinice, přilehlé okolí a předávala jí úkol, který jako samice nesla – musí zajistit, aby následující generace ochránila vinice Yavne a sama nezpůsobila její zkázu, dokud jí bude vládnout.
„Vyber si otce budoucí matky vinice s rozvahou,“ kladla jí na srdce odmalička. Uttara své matce naslouchala, stejně tak i své povinnosti a věděla, že nalézt někoho vhodného bude složité.
Mnoho samců se neopovážilo vejít na jejich území, ale kdo ano, ten se dostal pod palbu zlatých očích všech čtyř dosavadních obyvatel vinice. Slova a rozhodnutí Uttary byla sice rozhodující v její volbě, ale každý mohl samci klást otázky a zajímat se o jeho původ.
Než byl Uttaře celý jeden rok, objevilo se šest nápadníků a jeden zbloudilý samec. Zbloudilý byl prakticky okamžitě vyhnán. Dva nápadníci se Uttaře ani trochu nelíbili, jeden byl příliš drzý na její matku, jeden se nikdy znovu neukázal a ten poslední byl jediný, nad kterým se dalo alespoň trochu uvažovat.
„Vrať se za zimního slunovratu,“ řekla mu Uttara. Jmenoval se Madu, byl jenom krapet starší než ona, ale slušný a vždy mluvil rozvahou. Nerozuměl však tomu, proč se má vrátit až za půl roku, ale nic na to neříkal. Jenom přikývl, otočil se a odešel z vinice.
Uttara to řekla, protože se jednalo zvyk. Potřebovala vědět, zda o ni lišák skutečně stojí a to mohl prokázat pouze dlouhý čas, který v jejím životě přinesl mnoho změn. Jako dospělá měla převzít vinici a nadále ji střežit osamotě. Shilo se měl vydat na vlastní pouť za hledáním svého osudu, její rodiče spolu měli odejít, aby své životy prožily tak, jak si přejí.
Na odloučení Uttara připravena nebyla, ačkoli odjakživa věděla, že ten den nastane. Jako první při východu slunce odešel, Shilo. Nedokázala v jeho očích vyčíst, zda se na svou poušť těší nebo nechce odcházet, protože se tvářil zcela bez emoce. Pouze se rozloučil se svou rodinou, popřál Uttaře mnoho zdaru ve vedení rodu a poté se vydal směrem k horám.
Při západu slunce následně odešli její rodiče. Otec jí přejel čenichem po krku a matka se jí natiskla na čelo svým vlastním a předala jí tak titul matky, ačkoli ještě vlastní potomky neměla. „Předkové na tebe dohlíží a až se k nim připojím, budu tě a tvé potomky strážit také,“ zašeptala. A poté odešla i ona s Ammonem a Uttara poprvé pochopila, co to znamená samota.
Dlouhé měsíce až do slunovratu chodila po vinici sama. Sledovala, jak vinaři sklízí úrody, jak se vinice chystá ke spánku, vnímala změnu ročních období a choulila se v těsném klubku ve své noře, kterou byla zvyklá sdílet. Samota ji sužovala, ale opakovala si, že předchozí matky ji stráží, jsou s ní a nemůže tak ve skutečnosti být nikdy sama.
Prožít každý den o samotě se lišce zdálo nekonečné, ale zároveň s tím čas běžel neskutečně rychle. S přicházející zimou ji přepadaly myšlenky, že se Madu možná nezjeví a ona tak vybrala špatného, kdo by se mohl stát jejím partnerem. Musela by hledat znovu a tentokrát bez pomoci své rodiny.
O slunovratu čekala celý den. Od východu slunce až do jeho západu přešlapovala po kamenech na severní části vinice a vyhlížela drobného lišáka, který se ne a ne zjevit. Srdce se jí stahovala a přepadala ji nervozita, ale ještě větší ji zaplavila, když ho spatřila.
Hleděli na sebe mlčky, ani jeden z nich se nepřibližoval, netušili, co vlastně mohou dělat. Chápali jenom jedno – jeho zjevení je spojilo v nezlomitelné pouto a do jejich života už nebude nikdo jiný moct vstoupit.
Přestože byli partneři, vlastně byli cizinci. Uttara mu ukazovala vinici, která se stala jeho domovem, společně sledovali sadbu, její růst, pečlivě se starali o škůdce, kteří mohli jejich obydlí ohrozit, ale nedokázali jednu věc – najít si k sobě cestu. Přestože spolu mluvili, spali v jedné noře, jedli spolu a trávili všechen svůj čas, ani jeden nedokázal říct, že by toho druhého miloval. Možná se měli rádi, chtěli, aby ten druhý nestrádal, ale nezáleželo jim na tom, co cítí a co je trápí.
Uttara měla vyvést liščata okolo letního slunovratu. Při prvním se narodila, při druhém se rozloučila s rodinou, při třetím měla přivést na svět vlastní potomky a při čtvrtém opustit vinici. Měsíc před slunovratem to oznámila Maduovi, který jenom přikývl a zeptal se: „Mám se podílet na výchově našich potomků?“
„Ne,“ odpověděla mu Uttara klidně a on to přijal. Nic neřekl, pouze přikývl a v době, kdy se už zdálo, že přijdou liščata na svět každou chvíli, nasbíral Uttaře jídlo do zásoby, rozloučil se s ní a odešel. Nikdy více ho už nespatřila, ale nebylo jí to líto. Chtěla jenom to, aby mohla vychovat další matku rodu.
Dala život jednomu liščeti – samici. Její jediné dceři, kterou pojmenovala Nakia. Na Madua si prakticky nikdy nevzpomněla. Byl otce její dcery, jejím nezlomitelným poutem, ale nikým, ke komu její srdce táhlo. Navíc měla mnoho práce s výchovou její dcery. Ukazovala jí vše, co musela znát, učila jí vše, co sama znala a staral se o ni jako o nejcennější poklad pod sluncem.
Byla přítomna tomu, když se její dceři dvořili lišáci. Kvůli vlastní zkušenosti byla skeptická i vůči těm, které Nakia považovala za schopné a zajímavé. Vyptávala se jich na nepříjemné a osobní otázky, ale nikdy se nedovážila zpochybňovat to, kterého lišáka Nakia odmítla a kterého si přála více poznat.
Sice byla skeptická vůči výběru, ale hlavně byla vyděšená z jejího vlastního odchodu, který se blížil. Nedala to své dceři najevo, ale sama se ptala, zda její matka vnímala svůj odchod stejně. Odcházela sice s Ammonem, ale vydávala se do světa, který neznala a opouštěla své rodiště, jak by nemohla být vyděšená?
S jistou pýchou a strachem Uttara sledovala, jak Nakia vybízí svého vyvoleného k tomu, aby se za ní vrátil o zimním slunovratu. Věděla, že tohle je to poslední, čemu bude v životě její dcery přihlížet a to jediné, co jim zbývá, je rozloučit se a odejít.
Při západu slunce o slunovratu bylo stále parno. Slunce pálilo celý den a i noc se chystala k tomu, že bude horká a suchá. S hrdlem sevřeným přistoupila Uttara ke své dceři, položila jí čelo na hlavu, zavřela oči a zhluboka se nadechla. Chtěla si otisknout její pach hluboko do paměti, aby nikdy nezapomněla, jak voněla. A nejenom Nakia, ale celá vinice, kterou právě přebírala. Předkové na tebe dohlíží a až se k nim připojím, budu tě a tvé potomky strážit také,“ zašeptala stejná slova jako její matka. Poté se odtáhla, naposledy pohleděla na svou dceru, usmála se a vydala se vstříc horským cestám, po kterých šla každá matka rodu, když nastal její čas.

Zajímavosti:
• Je vychována na plodech hroznů a broucích, maso vůbec nežere
• Voní po slunci a hroznovém vínu