Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Suiren



Tato liška je druhým charakterem uživatele Alarius.
avatar

Informace

Profil
img

✕ lehce vyšší vzrůst, žádné vyžle! naopak dobře živená; nikoli však tlustá!
✕ poměrně malé tlapky, chundelatá oháňka
✕ přímo magnet na jizvy
✕ zvonivý, pronikavý hlas, v kombinaci s věčným žvaněním docela utrpení


Navštívila: Zřícenina starého hradu; lesík Štěstí; louka Yesad
Setkala se s: Nifea (nejdražší sestra!); Rusten – Arfael (první cizinec, co není kana)
Uživatelské jméno suiren
Zobrazované jménoSuiren
Skupina Liška
Zaregistrován od 17.4.2021 14:42
Naposledy aktivní 5.8.2021 10:33
Příspěvků 20, zobrazit >
Počet přihlášení 5
Jméno:Suiren
Pohlaví:samice
Druh:Liška kana
Datum narození:2. 12. 2018
Sourozenci:jediná sestra Nifea
Matka/ otec:Lianna / Zuno
Území:...nemá skupinu...
Partner/ ka:...nemá partnera...
Potomci:...nemá potomky...
Patron:...nemá patrona...

Povaha & zajímavosti

Suiren je jako bystřina tekoucí horskými údolími. Dáma a bohémka v liščím těle, jež žije okamžikem a příliš nefilozofuje nad tím, proč existují měsíc či hvězdy, proč na jaře pučí květiny a včely vystrkují své růžky, a proč je v zimě krajina tichá a spí bezesným spánkem, zahalena v bílém smutečním závoji – ačkoli to považuje za něco neskutečně zajímavého. Okamžik si užívá plnými doušky, soustředí se na to, co je teď a tady. Pomalu upíjí z poháru momentu a líně povaluje tu chuť na jazyku, aby zní vyždímala každou kapku a ještě dlouho si v srdci uchovávala ony šťastné vzpomínky. Ty smutné naopak utěsňuje na pozadí mysli a zavírá za nimi dveře, které ještě preventivně uzamyká na tisíce západů. Lehkomyslnost může být vnímána jako špatná vlastnost, ale Suiren ji přímo zbožňuje. Nač si totiž přidělávat vrásky na své krásné mladinké tvářičce, že? Ještě by se některými životními událostmi utrápila natolik, že by z ní byla stará vetchá stařenka, aniž by si stačila pořádně pofňukat nad svým tragickým osudem.
Na někoho může působit plaše. Možná se nebojí vlastního stínu, ale ani není pochyb, že by hned byla otevřená a servírovala svoji duši na potkání. V ten moment je však jen sokolem na lovu. Bystrýma hnědýma očima zkoumá terén a ukládá do paměti každičký detail, aby si v hlavě nakreslila alespoň hrubý obraz toho, s kým má tu čest. Jakmile si uvědomí, kdo je onen cizinec zač, osmělí se a už nic ji nezastaví, i kdyby to měl být nějaký vrahoun. Ráda totiž riskuje, a i když všechny alarmy v její hlavě křičí, že je na obzoru nebezpečí, nikdy si nenechá nic přikazovat. Spatří v lese mraveniště choulící se k štíhlému smrku? Šup a už je tam, její čumák horlivě pošťuchuje chudáčky mravence a tlapky bortí jejich pracně vystavěné obydlí, nehledě na to, že hněv a pomsta mravenců je plná bolestivého štípání – dokud to zkrátka neozkouší na vlastní pěst, nevěří tomu. „Jedná liška v sousedním doupěti povídala“, to je přesně něco, nad čím protáčí panenky a durdí se. Dokud to nebude „Sui povídala a ozkoušela“, můžete jí klidně říkat, že na Měsíci se dá bydlet! Jedině tehdy, co by její tlapky stanuly na kráterovém povrchu té bílé koule, co svítí na indigově modré obloze během noci, a nestalo by se tak jenom v bláznivém snu, by vám to odkývala jako holý fakt. Přehnaná nedůvěřivost, skeptičnost, či záminka, jak se namočit do průšvihu; to už je jen na tobě, příteli, jaké jméno tomu dáš.
Zdá se, že má poslání vymluvit všem díru do hlavy. Plíce či srdce, ty by vyměnila, aniž by nad tím pořádně mávla tlapkou. Věčné žvanění je pro ni však takřka životodárná esence, a že si ji pouští do žil, jen co se sluníčko nesměle vydrápe na obzor, a jakmile si podá ruku s měsícem, zdá se, že její hlasivky zní stále jako drahé housle a ani nepocítila, že celý den prožvanila. A opovažte si zacpat uši, nevděčníci!
Suiren byla vždycky stvořitelkou veškeré zábavy. Odhodlaně zkoumala každý kout a mozek jí běžel na plné obrátky, jak nestrávit den jen líným povalováním se na sluníčku a zíráním na nebesa se sněhově bílými, nadýchanými mráčky. Její světaznalost, ačkoli má stále ještě co objevovat, však kupodivu nevyústila v chtíč objevovat ještě více. Ráda se vydává na toulky a objevuje krásy světa, avšak pokud by byla přivázána na řetěz a musela někde zůstat, dokud by to nebylo děsivé, páchnoucí místo, jímž by se ozývaly podivuhodné skřeky, neměla by problém tam v klidu setrvat. Koneckonců, i pozorování líně tekoucí vody je zábava, a není potřeba se vydat po jejím proudu a objevit nějakou bobří rodinku, co si na řece postavila hráz. Všechno má svůj čas. Ani ta nejkouzelnější místa nemohou odhalit svůj půvab na první mrknutí.
Má poměrně problém činit závažná rozhodnutí, ať už by se například měla stát družkou nějakého byť fešného a urostlého lišáka, či se přidat k partě potulných beduínů křižujícím krajinu. Nerada si trápí hlavu budoucností a nechce činit závěry, které by ji mohly těžce ovlivnit a naplánovala by si jimi život na dlouhou dobu dopředu, aniž by nad pomyslným kormidlem svého bytí neztratila kontrolu. Když tedy při takových to rozhodnutí stojí, mnohem raději před nimi uteče, než že by je řešila. A úplně nejlépe, když je někdo vyřeší za ni, aby mu případně mohla vyhubovat, co to zas vymyslel!
Tato krémová lištička se může zdát mnohými věcmi překvapená, neb jedna věc je snít o velkých věcech jako setkání s jinými druhy lišek a lesklými jezery a bujnými lesy, a druhá to všechno zažívat na vlastní tlapku – však velkou část života strávila odříznutá od světa a jako malé lišče ji jen krmili těmi nádhernými a nepředstavitelnými příběhy, kdepak, že by si to mohla sama prožívat. Nemějte jí to však za zlé. Ona se zase vyzná v holých pláních a písku!
Suiren; jako bystřina tekoucí horskými údolími, jež když se zlomí o překážku, zase se poskládá nazpátek, aby náhodou nepřišla ani o kapku slastného života.

Zajímavosti: Na těle má nespočet drobných, vybledlých jizev, u většiny z nich neví, jak k nim přišla; prakticky jí stačí se jen někde ochomýtnout, a už má další jizvičku do sbírky.



Historie

Vydejte se na pouť na jih, takřka na hranici světa. Tam, kde se rozkládají nehostinné pouště a jediným spravedlivým vládcem je slunce. Pak putujte do míst, kde je krajina přece jen přívětivější a laskavější, do kraje, jehož jméno vítr však nikdy nezavál do uší kočovných lišek, ba se možná jen ztratilo v říši zapomnění. V tom neznámém a pustém kraji, mezi suchými stébly trávy a rozpálenými výčnělky skal tyčícími se k rudým nebesům, se již po dekádu prohánějí liščí stíny a třpytí se vševědoucí liščí oči. Lišky sloužily osamocenému tichu a svorně tam držely pomyslnou stráž nad žhavým sluncem a jejich vysoké hlasy splývaly s divokými písněmi větru.

Suiren byla potomkem tohoto světa. Jednoho večera povila mladá pouštní liška Lianna dvě liščata. Bezbranná, lysá a ukníkaná V noře bylo příjemné teplo a pozdní paprsky slunce prosvítaly skrz, vítajíce se s novými přírůstky krajiny beze jména. Suiren a Nifea, dcery pouště, potomci Zuna a jeho věrné družky. Alespoň tak nám to má matka vyprávěla. Jako tu nejslavnější událost, která se kdy udála. Já jsem si ale jistá, že poušť z toho všeho až tolik nadšená nebyla. Další mláďata na krku, k nimž by měla být shovívavá? To sotva.
Zdálo se však, že náš život, život můj a mé starší sestry, je jako procházka růžovou zahradou. Nic nám nechybělo. Cítila jsem se naplněna čirým štěstím a euforií od špiček uší až po poslední chloupek na dlouhatánském ocase, a vůbec mi nevadilo, že si mačkám tvář u matčina břicha a tvářím se, jak kdybych spolykala hřebíky. V tu chvíli jsem si ani onen fakt, že vypadám jak zmačkaný plyšák, neuvědomovala. To narození byl navíc vážně trochu šok – tma a najednou ne tak úplně tma? Jak to má hlava měla jen pobrat? Přesto jsem však cítila, jak se má každá buňka v drobném těle tetelí blahem. Věděla jsem, že budu dcerou pouště, na niž bude tahle časem zapomenutá krajina hrdá.
Pamatuju si na první slova, která mi kdy řekl otec, jako kdyby to byla včera. „Nech se vést pouští.“ A přesně tohle jsem dělala. Strkala jsem čumák do každé díry, hrabala v písku, pozorovala, jak se štír šine pouštní cestičkou. A když jsem kousek popoběhla, ocitla jsem se na rozlehlé travnaté pláni se suchými stébly, naslouchala jejich písni a hrála si na honěnou se skotačícími svišti a sysly. Ty potvory s obrovskými předními zuby, které by v nejednom liščeti probudily závist, vždycky vyhrály.
Můj život byla vážně pohádka. Skutečná pohádka pro liščata na dobrou noc, bez děsivých stínů tyčících se v pozadí – jistě, občas přišly dny, kdy se žilo hůř, protože jsme v blízkosti našeho doupěte zaznamenali pohyb krvelačných vlků, či nastala nouze o vodu, ale vždycky jsme si nějak poradili a z každé svízele se vylízali. Matka, otec, sestra a já. Žádní syslové ani vlci nemohli narušit tu harmonii a rodinné pouto mezi námi. Rodinu si prý na rozdíl od přátel nevybíráme – já jsem si naopak nikdy nevybrala přátele. Jen sem tam jsem měla tu čest setkat se s jinými liškami, všechny se však řadily k mým sestřenicím či bratrancům – totižto liškám kanám. Žádné jiné na seznamu mých přátel nefigurovaly. A vlastně, možná jsem nikdy tak úplně pravé kamarády neměla. Ale ani jsem je nepotřebovala. Občas se mi sice zastesklo, avšak jako kompenzaci jsem měla rodinu. Rodinu, za níž bych snad i byla ochotná položit svůj život.
Zatímco během slunečního svitu jsem se toulala po okolí, většinou bok po boku s Nifeou, když vládce pouště zapadl za obzor, usadily jsme se se sestrou v našem doupěti a zachumlané v kožešinách jsme lpěly pohledy na našich rodičích, jež nám vyprávěli příběhy ze světa, který se nerozprostíral na samém kraji světa, nýbrž v srdci přírody. Jako mladí tam strávili nejednu pěknou chvíli, a teď nám jakožto svým jediným dcerám své vzpomínky předávali jako ten nejcennější dar. Zdálo se to skoro neuvěřitelné. Rozlehlé lesy, jimiž se nese líbezný ptačí zpěv, a jezera třpytící se v záři slunce, na jejichž klidné hladině se odráží sama nebesa. Travnaté louky plné pučících květin, bzučícího hmyzu a překypující životem. To vše mi připadalo jako naprostá slast a můj pohádkový život to povzneslo na ještě vyšší úroveň. Jestliže jsem předtím svůj život přirovnávala ke snu, byť jsem vždycky měla v srdci díru, protože jsem se často cítila osamoceně, nyní to byla přímo utopie. Pro mé vášnivé srdce dospívající lišky to to bylo něco nepředstavitelného. Skoro jako kdyby mi v té mé hlavě trochu přeskočilo a já si představovala něco nemožného. Mohlo něco tak pohádkového vůbec existovat?
Nifeu, moji drahou sestřičku, jež byla z nás dvou vždycky ta tišší a plašší, však ona představa takového světa pobláznila více než mě. Takřka mi vyrvala srdce z těla, když se mi svěřila se svým nápadem ponechat tenhle zapadlý svět daleko za sebou. Cítila jsem se ublíženě a zlomeně. Jistě, byly mezi námi sváry, avšak vždy jsme se hned udobřily – a nyní nám dávala Nifea sbohem.
„Nif!“ fňukla jsem a vykulila jsem na ni prosebné oči. „Neopouštěj mě. Co budu bez tebe dělat?“ Teatrálně jsem zdvihla tlapku a vyčítavě ji zabodla do vzduchu jako šipku do terče. Jenže to byl ten problém – vrhla jsem šipku směrem k terči, ale minula cíl. Měla jsem záměr svoji sestřičku zastavit, jenže Nifea se jednoduše zdejchla. Beze mne. No chápete to, přátelé? Mám přece právo se vztekat a fňukat po takové sesterské zradě!
Nechala jsem ji ale jít. Ještě po západu slunce jsem však, přiznám se, sledovala otisky jejích tlapek a vyčkávala, zda se vynoří za vysokými stébly suché trávy a vezme mě na ten výlet s sebou. Jenže kdeže. Nifea odešla a já zůstala sama. Sama, samotinká. Naše čtveřice byla rozbořená, už to nebyl domov. Vypadal tak familiárně, a přitom tak vzdáleně.
Jednoho dne jsem uzavřela sázku se střevlíkem. Tedy, přiznám se, že nejsem zrovna entomoložka a v broucích se nevyznám, ale byl to zkrátka čiperný brouček, který mě zaujal na jedné z mých toulek. A tak jsem ho, aniž bych ho nechala vyslovit jeho názor, uvrtala do svého nápadu. Vsadila jsem se s ním, kdo objeví zajímavější místo. Samozřejmě, že to já jsem byla vítězkou téhle nesmyslné sázky – toho chudáka brouka jsem už vícekrát neviděla, takže jsem s ním nemohla porovnat naše objevy. Vlastně pořádně nevím, jestli jsem si z něj udělala svoji oběť proto, abych to vyhrála, ještě než celá ta naše sázka započala, nebo proto, že jsem jenom byla zoufalá a potřebovala zaplnit ztrátu své sestry nějakým novým kamarádem; nebyl ale pochyb, že to zafungovalo jako ten nejlepší lék.
Objevila jsem totiž ten největší objev v historii mladé lišky z pouště, Suiren. Na tu scenérii před sebou jsem zírala vážně dlouho, a vsadím se, že kdybych nedostala hlad, seděla bych tam dodnes. Ještě stále vidím tu oslepující krásu. Mohutné skalní výčnělky, z jejich středu vyvěrá voda a tvoří vodopád, který s hlasitým šumem padá takřka z nebes. Vycházející slunce, nesměle se drápající na blankytně modrou oblohu, a k tomu mé zběsile bušící srdce. Nevytrhnul někdo ten výjev přímo z jednoho z příběhů mé matky či otce?
Věděla jsem, že jsem našla svůj smysl života. A tak jsem, v hlavě slyšíc ten nádherný zurkot vody a před očima majíc onen malebný výhled jako z obrazu, pokračovala v cestě, nehledě na to, jak moc mě pálily tlapky. Zatím nevím, že jsem došla na Saeron, ale už teď jsem si naprosto jistá, že ho zbožňuju celou svojí existencí. Takovou krásu přece nemůžu nechat zesnout ve stínu ignorace. Taková krása se musí ocenit! Ó, Saerone, jestlipak jsi sem zavedl i srdce mé sestry?


Vlastnosti


Magie



Skupinová magie



Specifické magie





Inventář


Diplomy, akce, výpravy…

. . .


U Ž I V A T E L


Právě probíhající akce:
x
( ... )