Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Skajer



Tato liška je třetím charakterem uživatele Luna.
avatar

Informace

Profil
Žužu slimáci a žužu žížalky- toť jeho pokrm božský.

Chcete-li si zahrát, můžete přiklusat na Kasperské loviště ˘˘

Vzkazy pište Luně, chcete-li rychlou odpověď.
Uživatelské jméno skajer
Zobrazované jménoSkajer
Skupina Liška
Zaregistrován od 15.6.2020 18:05
Naposledy aktivní 22.11.2020 9:08
Webskajwolkr-ze-saeronu.webnode.cz
Příspěvků 15, zobrazit >
Počet přihlášení 24
Jméno:Skajer
Pohlaví:samec
Druh:Liška obecná
Datum narození: 4.11.2014
Sourozenci:Herrea, Rhaefa
Matka/ otec:Seana / Deen
Území:...nemá skupinu...
Partner/ ka:...nemá partnera...
Potomci:...nemá potomky...
Patron:...nemá patrona...

Povaha & zajímavosti

Možná na vás působím velmi zkušeným, rozumným, silným, vychytralým a respekt vzbuzujícím dojmem, avšak tyhle nesmysly jsou pravdivé jen z části. Hodně vás mohou zmást moje jizvy a způsob mého vystupování při prvním setkání s vámi. Pravda, že většinu jizev mám ze soubojů a ne jen kvůli tomu, že na mě spadla ostrá větev nebo jsem neustále prolézal trním. Po nějaké době však přijdete na to, že zas tak statečný nejsem, spíše to jen hraju. Statečnost je totiž opakem rozumu a já jsem rozumný, minimálně si to myslím. Jestliže potkám medvídě, které bych byl schopen zabít, neudělám to. Je mi totiž jasné, že by si mě matka medvědice časem našla a proti té už bych šanci neměl. Ano, já zvažuji dopředu všechny možnosti, což mě naučily některé zkušenosti z předešlých let. Uspěchanost se nevyplácí, každopádně mi nedělá problém uspěchaně vás zhodnotit a vypustit z tlamy i to nejbolestivější slovo, které vám jen zhorší den. Neostýchám se ani napadnout slabého vlka či dokonce slabou lišku, jestliže je zima a nouze o potravu. Díky bohu jsem ještě nezažil tak krutou zimu, abych se musel uchýlit ke kanibalismu.
Dostat se ale až k té fázi, odkud budete moci poznat mé pravé já, není až tak jednoduché a rozhodně to je trochu komplikované. Trvá dlouho, než si někoho dovolím pustit si k tělu a ani lišky jako samice nejsou výjimkou, i když to před lety mohlo být jinak. Nejdříve se však budeme muset poprvé potkat a taková setkání bývají různá. Možná se potkáme, když vám budu chtít sebrat jídlo, nebo do mě vrazíte při útěku před něčím. V každé situaci se pochopitelně zachovám jinak, nicméně při každém prvním setkání se chovám tak nějak nedůvěřivě. I když to asi každý. Jen úplný naiva nebo blázen by věřil někomu, koho zná sotva pár minut. A krom toho budu i ignorovat vaši přítomnost, dokud se vy nějak neprojevíte vůči mé osobě. Může to být pozdrav, stejně tak i agresivní zavrčení, když omylem projdu moc blízko. Já si hlavně všímám jen svého a nikomu se nevnucuji, jestliže mi to není k něčemu dobré.
Pár let mám již za sebou, avšak nepřipadám si „starý“. Vždyť jsem taky teprve v polovině života! Prožil jsem toho spoustu, ale i tak mně toho jistě ještě více čeká. Však teprve nedávno jsem zjistil, že mám alergii na borůvky. Věřím, že každý zítřek může být lepším dneškem, snažím se proto ze všech sil, abych se ho dožil. Nepouštím se bezhlavě do nesmyslných nebezpečí a nepokouším zbytečně svoje štěstí, i když bych mohl říct, že jsem klikař. Ale na tom, co jiní cizí dělají nebo se jim stalo, mi nesejde. Vidím lišku, co se chystá skočit z útesu. Maximálně ji s tím pomůžu. Někdo by chtěl pomoci tomu ptáčeti, tomu pomůžu rád. Do mého žaludku. Šlápl jsem vám omylem na ocas? Tak mi ho nemáte strkat do cesty.
Na jednom tvorovi mi však záleželo tak moc, že bych se klidně i s tou medvědicí kvůli ní popral. Wilma, tahle liška mě viděla trochu jinak. Viděla ve mě toho ochránářského otce, který ji nade všechno miloval. Nevystavoval jsem ji zbytečně nebezpečí, jako bych to klidně udělal s kýmkoliv jiným. A takhle, jak k Wilmě, se chovám i k ostatním mým přátelům, které mám opravdu rád. Pochopitelně záleží na případu. Do někoho neustále rýpu jízlivými poznámkami, do někoho víc, do někoho míň, avšak pokaždé si je bráním, jestliže jim někdo ubližuje slovy či skutky. Nesnáším, jestliže někdo plive na jméno mojí rodiny. Zkusíte to jednou a i kdybyste byli třikrát větší a silnější než já, vezmu si vás do hrobu s sebou. Nějak.
Velmi snadno se rozčílím, jak už vám asi došlo. Kromě předchozích situací i klidně jen kvůli tomu, že si ze mě někdo udělá srandu, kterou nepochopím. To se však nestává moc často, snad vůbec, že bych nepochopil srandu. I tak mě to ale většinou naštve, jestliže nejste oprávněni si ze mně utahovat. Každopádně já sám občas za sebou nechávám mými vtipy zraněné dušičky jako cestičku z drobečků. A pokud vás někdy pochválím, tak jedině takovým způsobem, že si nebudete jisti, jak jsem to vlastně myslel a celý den pak o tom můžete zaraženě přemýšlet. A když zrovna nemám nic na práci a vy nestihnete včas utéct mojí upovídané náladě, můžu vás začít zahrnovat často negativními myšlenkami o životě a pravděpodobně vám i povyprávím upravenou verzi něčeho, co se mi stalo na cestách. Když mě chytne tahle upovídaná nálada, je jedno, jestli se známe, nebo ne. Někdy mi bývá i jedno, že jste můj úhlavní nepřítel, ale to mě ta nálada rychle opustí, když mi začnete trhat ucho na cáry.
Moc se s ostatními nedělím, i když bych neřekl, že jsem přímo sobec a lakomec. Pravdy na tom sice trochu je, ale je ve mě ještě špetka toho dobrého. Na rozdávání mám trpělivost a tvrdohlavost, k vaší smůle vám jí ani kousek nedám, abych mohl potom při hádce si vytrvale trvat na svém názoru, byť by nebyl pravdivý ni užitečný. Vím, co chci, a jdu si pro to i přes mrtvoly. A pomsta? To je slovo mi dobře známé. Z oplácení zla druhým jsem už k vašemu štěstí vyrostl, nejsem již ten mladý lišák, kterému když jste škrábli po čumáku, on vám ho rovnou urafl celý. Záleží však na případu, pochopitelně.
Neodradila vás moje osobnost a ještě stále byste se se mnou chtěli lépe seznámit? No, je to možné. Mám však pár pravidel. První: Já můžu lhát, ale vy ne. Jsem někdy mistr lhářů, především co se upravování verzí mojí skutečné minulosti týče. Ve skutečnosti sice nelžu, jak když tiskne, jen pokud k tomu mám dobrý důvod, ale když už, tak ve velkém. Kvůli maličkostem se to nevyplatí. Za druhé: Nedávám druhé šance. Nikdy. Vlastně nedávám ani první šance, ty jen zřídka kdy. Jestliže provedete něco, co by mohlo pokazit naše přátelství nebo jakýkoliv náš vztah, je to nezvratné a už je to vlastně jen váš problém, že jste první šanci promrhali. Třetí pravidlo: Nemůžete si ze mě utahovat, jestliže vám to nedovolím. Pochopitelně já naopak vaše svolení nepotřebuji. Kvůli mým pravidlům a povaze samotné obecně většinu lišek přejde chuť se na mě vůbec podívat. Avšak to mi vůbec nevadí, ba naopak. Já nikoho ke přátelství nehledám, nikomu se nevnucuji, nikoho nepotřebuji. Takže ta pravidla mají zájemce o moji maličkost spíše odpuzovat, což se moc nedaří u vlezlých nebo přehnaně empatických lišek. Jejich přítomnost mi ale bývá užitečná, když potřebujete ulovit snídani, oběd a večeři, nebo prostě potřebujete mít takového toho sluhu.

Zajímavosti:
>Skajer trpí hlavně na počátku jara a v létě alergiemi, které mu bohové nadělili. A že není jen jedna!
V prvé řadě Skajer nesnáší kytky a louky, protože jejich pyl (kytek, ne luk) ho dráždí ke kýchání a nejednou mu z toho slzí oči kvůli řezavé bolesti, což je proti jeho vůli, pochopitelně. Proto Skajera hezkou kytkou moc nepotěšíte. No a teprve nedávno zjistil, že má alergii i na borůvky, a to nejen na jejich plody, ale rovnou na celý keř a vůni borůvčí.
Jeho krátká drsná srst je skoro doslova alergická na vodu - lišák i navzdory její délce (nebo spíš krátkosti) dlouho schne a pak ještě několik hodin po vyschnutí vypadá jako opelichané kuře. Koupe se tedy jen, když mu na hlavu doslova leje nebo když ho Green hodí do jezera. Srst má krátkou a rozhodně ne hebkou.
>A co ještě stojí za zmínku? No, je tady jedna Skajerova zvláštnost - miluje brouky různého druhu od těch křupavých či kyselých po lehce nasládlé, nebo, jak říká on, „nudlovité“. Nepohrdne ani slimákem a hlemýžděm. Dokonce si rád smlsne i na žížale. Řeknete na to „fuj, to je hnus“? Vždyť jsou tak lahodní!
>Stejně jako mu bohové nadělili řadu alergií, život mu zase nadělil jizvy:
Drobné na tlapkách (po prolézání trním a šípkovými keři)
Na pravém stehně dvě tenčí vedle sebe (od slabého a starého vlka)
Na pravém rameni (po drápech medvíděte)
Tenkou a malou přes oko (skoro okem nespatřitelnou), ještě více nenápadnou a malou u čumáku a poslední od oka k čumáku (ty jsou hlavně po soubojích s lišáky)
Na obrázku nejdou vidět:
Na levé zadní noze má stopy po kousancích (od jiné lišky)

Další příbuzenské vztahy:
Bývalá partnerka: Xiria
Potomstvo: Xenia, Cattenon, Wilma, Miranda a Tyrion
Živí neteře a synovec z Herčiny strany: Lumenilis, Aurora, Eleanora, Green



Historie

Jednoho nádherného a slunečného dne přišla na svět tři liščata. Vlastně… Nebyl to vůbec nádherný a slunečný den. Nebo ano? Popravdě, nepamatuji si, jaké bylo počasí. Neměl jsem ještě otevřené oči a potřeboval jsem jen dvě věci- matčino teplo a spánek. A taky pít mateřské mléko, ale to je přece samozřejmé, jako ty dvě předchozí věci. Moc si toho z dětství nepamatuji, jen vím, že jsme vyrůstali bez otce, jako každá druhá rodinka lišek obecných. Moc jsem se nezajímal o matku, chyběly mi ty empatické schopnosti samic, a se sestrami jsme se v podstatě neustále prali o jídlo, kterého nebylo zrovna nadbytek. Možná to byl život plný stěhování, jen matně si vzpomínám, že jsme se neustále schovávali před jinými liškami. A nejen liškami. Brzy jsem ve svém mladém věku poznal i jiná nebezpečí, než byly silnější lišky. V té době jsem tomu moc nerozuměl a možná bych si s tím nebezpečím raději hrál, než před ním utíkal.
Jak to bývá zvykem, děti po nějakém čase rodiče opustí. Herrea, jedna z mých sester, ten čas ale značně zkrátila a odešla dřív, než já jsem na něco takového měl myšlenky. Musím se přiznat, že se mi po ní ani moc nestýskalo. Přeci jen, zbylo pak víc jídla na mě. A na sestru a matku. Neměl jsem ponětí, jak moc odchod sestry matku ranil, jak už jsem říkal, postrádal jsem jistou empatii a o takové věci jsem se moc nezajímal. Možná toho dnes v hloubi duše lituji, bohužel hádám, že se mi již nenaskytne příležitost něco takového změnit. Ale všechny věci jsou k něčemu dobré. Každý čin, každé šlápnutí na motýla ze mě časem nechalo vyrůst takového lišáka, kterým jsem dnes.
Když jsem se odloučil od matky, asi to bylo pár měsíců po Heree, nebo jen pár týdnů, nevím, nepočítal jsem to, bylo již léto. Potravy bylo více méně dost, ze začátku jsem neměl potíže, nezažíval jsem hlad větší, než na který jsem byl zvyklý. Vyhrabával jsem ze země rozlousknuté ořechy, co zbyly po veverkách a nezačaly z nich ještě rašit kořeny (i když kořínky taky nebyly k zahození), na keřích ještě někde rostly černé šípky, jak byly přezrálé, a v potoce plavaly ryby. Avšak musel naučit pořádně lovit, nemohl jsem být vegetarián. Nebylo to takové, jako když nás učila lovit matka. Ta nás spíše učila hledat mršiny a zbytky. Ale na druhou stranu to nebylo tak složité, jak jsem se zprvu obával. Bylo dostatek hloupých mláďat, králíků a ptáčat v hnízdech. Naskytla se mi i možnost sežrat cizí lišče, avšak neudělal jsem to. Byl jsem příliš mladý a pamatoval jsem si, jaké to je stát na jeho místě. To však netušila matka toho liščete, co si myslela opak. Střet s liškou, to byla moje vůbec první rvačka. A byla s liškou, chápete to? Dnes už bych se s liškou nepopral, nebyl by to férový souboj. Ale tehdy byla ve výhodě ona. Navíc se k ní potom přidal i její partner a jestliže jsem měl předtím šanci na výhru, tak teď ta šance hodně rychle pohasla. Sice to nebyl souboj dva proti jednomu, ta liška se potom běžela s liščetem schovat. Bylo to mezi mnou a přerostlým, o hodně starším a taky mnohem zkušenějším lišákem, než jsem byl já. Takže jsem stáhl uši dozadu a spakoval se rychle pryč.
Cestoval jsem světem sám, objevoval různé kraje a jejich životy. Potkal jsem pár dalších lišek, jako jsem byl já - zrzavých. Vždy jsme se ale minuli nejméně deseti metrovým obloukem. Občas jsem potkal nějakou lišku, která mi na cestě dělala společnost. U té první jsem si myslel, že to bude má doživotní partnerka, naplánujeme spolu liščata a budeme šťastně žít. No… Medvěd mi ji roztrhal na cucky a sežral. Tragický to konec. Když jsem pak jednou potkal odrostlé medvídě, měl jsem chuť mu oplatit to, co jeho druh provedl mojí první partnerce. Tak nějak se mi to vymklo z tlapek a právě jedna z těch tlapek to schytala. Dodnes na ní mám jizvy po drápech medvěda. No dobře, odrostlého medvíděte. Ale jako kdyby ani to nestačilo, jeho matka si mě potom našla a málem bych skončil jako moje první partnerka. Stihl jsem se schovat pod kořeny nějakého stromu, kam na mě medvědice nemohla. Ale řeknu vám, byla fakt trpělivá. Ale to já taky. Čekali jsme jeden na druhého, až ho to přestane bavit a byli tak na tom samém místě snad dva dny. Musel jsem hrabat pod sebe a jíst kořínky. A hej, byla to fakt sranda. Naučil jsem se být o něco trpělivější, co se života týkalo. Třetího dne medvědice odešla, asi ji to přestalo bavit. A byl jsem zase svobodný. Tedy, opět jen pár dní, protože jsem si našel další partnerku. Druhý rok mého života jsem je střídal, lidé by řekli, jako ponožky. Nevím, kolik jsem jich měl, ale každá v mojí přítomnosti vydržela maximálně týden. Bylo snad na mě něco špatně? Ptal jsem se sám sebe.
Druhou zimu v mém životě jsem tedy strávil sám. Vlastně, ne tak úplně sám. Společnost mi dělali vlci. Tohle byla vlastně moje úplně první zima, kterou jsem strávil bez rodiny. Bez matky a sester. Jen já, můj kožich a moje mršina. Vlastně nebyla úplně moje. Našel jsem u okraje lesa jednoho slabého, zestárlého vlka, který se živil na zvířeti, co zimu nezvládlo. Řekl jsem si, že byť je to vlk a je větší a měl by být logicky silnější než já, je vyhládlejší a stářím mnohem oslabenější než má osoba. Věřil jsem tedy, že bych proti němu mohl mít nějakou malou šanci, takže jsem se jí chytil a držel, dokud jsem souboj nevyhrál. Ono by bylo vlastně lepší počkat ještě pár minut, jelikož ten vlk spořádal dostatek, aby se nasytil, takže by pak sám odešel, ale když už jsem ho napadl, začal se přirozeně bránit. Tak jsem přišel ke svojí další jizvě na stehně, v souboji se slabým vlkem, který by to měl i beze mě po pár dnech v zimě za sebou. (To ale ostatní nevědí, takže rád vyprávím upravenou verzi příběhu, pokud se mě na jizvu někdo zeptá. Totéž u jizvy od medvíděte a u všech ostatních.) Každopádně si nepamatuji, jestli jsem vlka skolil, nebo stařeček zbaběle utekl. Nebo jestli jsem zbaběle utekl já. Vím jen, že mě vlk nezabil, když to tu teď vyprávím a pamatuji se, že jsem ten den ještě nějakou mršinu jedl.
Po zimě opět přišlo jaro, avšak tohle jaro bylo snad horší, než předchozí zima. Už nebyl sníh, co by uchovával mršiny. Roztál totiž příliš brzy. A stejně tak nebylo na světě moc mláďat. Počasí bylo skoro aprílové, střídaly se silné větry a studené přeháňky. Naštěstí bylo stále dost šípků, avšak dostat se k nim nebylo bezbolestné. Opakované rozrápání tlapek o trny na šípkových keřích zanechalo svou stopu. Nebylo to žádné velké zranění, prostě škrábance, které mi každopádně nebránily v životě.
Polovina léta už byla fuč, když jsem potkal Xirii, svou druhou doživotní lásku. Tedy, nebyla opět doživotní, ale k tomu se dostaneme. Naši bezhlavou lásku nepřekazil žádný medvěd, vlk nebo zemětřas. Žili jsme si šťastně náš vlastní život plný romantiky. Echm, dobře, moc romantiky v tom nebylo. Neustále jsme utíkali před vlastníky území, kde jsme lovili nebo zkrátka na nich jen byli. Takhle to trvalo po zbytek léta, podzimu a také zimy. Zkrátka, romantika uprchlíků. Na jaře se nám podařilo najít si vlastní kousek pěkného lesa, kde jsme se zabydleli. Trvalo to sice nějaký čas, než jsme jasně dali okolí najevo, že tohle místo je prostě naše a budeme si ho bránit. A když už jsme měli bezpečí naší nory zajištěné, rozšířila se naše rodinka o pět krásných liščat. S Xi jsme je pojmenovali Xenia, Cattenom, Wilma, Miranda a Tyrion.
Roli otcovství, řekl bych, jsem zvládal lépe, než roli partnera. Netuším, co se stalo nebo co jsem provedl, že náš vztah mezi mnou a Xirií pohasínal. Přestali jsme si rozumět. Začínala být více nevrlá a mrzutá, hlavně jak se začala blížit zima. Za to vztah mezi mnou a jednou z dcer, Wilmou, byl překvapivě silný. Byl jsem tu pro ni a ona se mě zastávala, když mě zbytek sourozenců nebo i jejich vlastní matka pomlouvali. Dodnes nechápu, co jsem udělal špatně. Ještě přes zimu jsem se svou rodinou zůstával. Xirii bylo jasné, že by beze mě ty hladové krky neuživila a ani já nechtěl, aby se jim něco stalo. Potom na jaře všichni beze stopy zmizeli. I Wilma byla pryč, což mě mrzelo ze všeho nejvíce.
Opět jsem byl na volné noze, bez povinností, a popravdě i bez chuti žít. Život už nebyl taková zábava, jako prvně. Občas jsem se s cizím lišákem porval o čerstvý úlovek, avšak nic vzrušujícího se v mém životě nedělo, vyhýbal jsem se medvědům, vlkům a nově i lidem. Občas jsem nějakého dvojnožce zahlédl mezi stromy, avšak neodvažoval jsem se přiblížit. Dle toho, co mi před asi dvěma lety povyprávěla jedna z mých společnic, byli dosti nebezpeční na to, jak byli bezbranní. Nedělo se jinak nic obzvlášť zvláštního nebo záživného, nic, co by teď stálo za zmínku. Konec nudy v mém životě nastal, když jsem na jaře, někdy po oblevě, našel lišáka zaseknutého pod větví spadlého stromu.
Jednou ráno jsem se jako obvykle chtěl vydat k řece nedaleko mojí nory, kterou jsem jen tak mimochodem našel po nějakém jezevci jako úkryt na předešlou zimu, když v tom mě do nosu trefil velice povědomý pach, avšak smíšený ještě s něčím. Bylo jasné, že je to lišák, a měl podobný pach, jako já. Podobný pach, jako měla Herrea, jestliže jsem si jej ještě dobře pamatoval. Nejdříve jsem se jen tak opatrně mezi keři připlížil, avšak nebohý nositel onoho povědomého pachu byl zaseklý pod větví spadlého stromu. Pomohl jsem mu vyprostit se z jeho vězení a i přes útok ne příliš hezkých slov a tvrzení, že si poradí sám, jsem ho dotáhl k sobě do nory, jelikož měl poraněnou nohu. Jistojistě by sám nepřežil a já cítil povinnost mu pomoci, jelikož jsem si byl jistý, že je součástí mojí rodiny. A kdyby se ukázalo, že by náhodou nebyl, tak bych ho mohl alespoň sežrat a nestarat se pár dní o to, co budu jíst.
Přítomnost Greena, jak se lišák představil, v mojí noře nebyla zprvu příjemná jak jemu, tak ani mně. Lezli jsme si na nervy dnem i nocí, avšak Zelenáč musel uznat, že by to bez mé pomoci nezvládl. A nakonec mi i poděkoval, když už byl úplně zdráv a každý jsme si měli jít svou cestou. Každopádně jsem ho po zjištění, že se nenaučil lovit a obživu že si zajišťuje krádežemi, pochopitelně nikam nepustil. Musel jsem ho to naučit, aby mohl normálně přežít, protože kdybych ho potom někdy někde našel mrtvého hlady, bylo by všechno předchozí úplně zbytečné a já ho mohl rovnou nechat u té řeky zaseknutého pod kmenem.
Povyprávěl mi, do jakého prostředí se narodil a co se mu stalo. Popis jeho matky mi neseděl jak na Herreu, tak ani ne na Rhaefu, avšak kdo ví, jak se ty dvě mohly změnit. Jako lišče jsem je nemohl poznat úplně.
Nepotřeboval jsem od něj tak nějak vědět, že byl rohožkou skupiny, kterou jeho matka vedla. Šlo to jasně vidět i z jeho vzhledu připomínajícího spíše dva týdny hnijící mršinu, než rezavého lišáka. Nezmiňoval ale jména a když jsem se na ně ptal, odvětil, že o svojí rodině nechce mluvit. Jestliže jsem se chtěl ujistit, že má něco společného s mojí famílií, musel jsem se s ním sblížit ještě více, než jen jako jeho učitel o přežití.
Putovali jsme spolu asi rok. Já mu říkal Zelenáči a on mně Starej. Navzájem jsme se popichovali a lezli si na nervy, avšak náš vztah se od prvního setkání výrazně změnil. Stali se z nás přátelé, ne-li nejlepší, a i když už bych se ho mohl na rodinu zeptat, neudělal jsem to. Vzbudilo ve mně zájem a zvědavost, když Green zmínil, že by se do svého rodného kraje mohl vrátit. Neodvracel jsem ho od jeho nápadu, i když mi bylo jasné, že se bude chtít mstít. Šel jsem s ním, protože jsem chtěl zjistit pravdu o jeho původu a jestliže by byl synem jedné z mých sester, tak mu v pomstě zabránit.


Vlastnosti


Magie



Skupinová magie



Specifické magie





Inventář


Diplomy, akce, výpravy…

. . .


U Ž I V A T E L