Lumen je spíše odtažitý typ lišky. Nerada někomu důvěřuje nebo se k němu jakkoli váže. Nerada se ostatním svěřuje, své emoce a tajemství drží jen a pouze v sobě. Možná proto, že je na to moc pyšná, možná proto, že se bojí zrady. Je sebevědomá, nemá zábrany se pochválit nebo upřímně říct svůj názor. Klidně i urazí, pokud na to dojde. A špatnou reakci druhé lišky nějak nehrotí. K problémům svým i ostatním je spíše lhostejná, prostě jí to vůbec nezajímá. Nemá snad na práci lepší věci?
Má celkově ostrý jazýček i jednání. Drzost a mírná arogance jí nechybí, ráda rýpe do nedokonalostí druhých a hlavně, pokud se jí liška nějakým způsobem nelíbí. Lze můžeme také říct, že je vlezlá, vecpe se prostě všude, ať to druhým vadí nebo ne. Z celého srdce miluje černý humor a před ostatními ho podává jakoby nic. A ještě se tomu chlemtá jak šílená. Nebo co teprve takové drsné vtipy o ostatních? Úplně bez problémů.
Avšak není zlá. Je spíš jen světem nepochopená. Dokáže milovat, dokáže někoho podpořit. Jak bylo už řečeno, své pravé emoce spíše skrývá, nemá ráda, když ji někdo vidí například smutnou nebo naprosto zoufalou.
Je taky tvrdá, silná a nezlomná. Nenechá se ničím rozhodit, neprojeví jen tak slabost. Dokáže vždy zachovat chladnou hlavu a když se něco pokazí, rychle vymyslí náhradní plán. Věrnému příteli je schopná i pomoc a pak ho lehce pokárat za to, co to dělá za blbosti, že si málem ublížil. Ale jinak si svých přátel velice cení, protože si sama uvědomuje, že ne každý s ní vydrží. Jen má oblibu je občas poučovat o každé blbosti nebo je přátelsky pošťuchovat.
Má vůdcovské sklony, dokáže ostatní vést, případně jim rozkazovat. No a i když by se to na první pohled nezdálo, nikoho by na holičkách jen tak nenechala, hlavně, pokud by se jí to zrovna nehodilo. Snaží se vše udělat co nejlépe a nejzodpovědněji, asi taky, aby mohla mít ze sebe dobrý pocit. Takže logicky dříve myslí, než jedná.

Zajímavosti:
Lumenilis je spíše vyšší a hubenější postavy, ale svaly jí nechybí a je schopná se bít.
Nesnáší delší pobyt u a ve vodě. V klidu se napije nebo namočí krátce packy, ale nikdo ji nepřinutí plavat nebo se v ní třeba válet.
Má popálený kus zadní levé tlapy od požáru, který zažila.
Trpí mírnou formou pstd, ale nějak moc to na ní znát nejde.

Narodila se samotné Yritě Ambleerské skupiny v krajině Saeron. Se svými sourozenci žili obyčejný život malých liščat, plných her, spánku a jídla a v tomto věku si jako každé mládě ani Lumen neuvědomovala, že na světě existovaly i různé strasti a nebezpečí. Až po odchodu Greena a Elisabeth si pomalu uvědomovala, že svět byl velký a že vše nezůstane tak, jak to bylo doposud. No časem i ona sama chtěla cestovat. Poznat trochu svět a pak se možná vrátit.
A tak vyrazila. Poznala lišky hodné i zlé, krásné i zjizvené, malé i vysoké. Poznala plno míst, ať už pouště, lesy, hory a plno úkazů různého druhu v nich. Postupem času a hodně zkušenostmi při setkání s plno jevy a liškami poznala, že ne vše bylo růžové a že být více nedůvěřivá než důvěřivá se jí vyplatilo. Že nezhroutit se z každé malé blbosti bylo nadmíru zbytečné. Obrnila se sama sobě i proti světu samotnému. Svým cestováním a poznáváním se z ní stala silná a hodně znalá liška.
Vrátila se do Saeronu, do své rodné skupiny, jenže jí vše připadalo jiné. Cítila se, jakoby skupina totálně uzavřela její pocit svobody. Takový, který cítila při svých cestách. Musela mít povinnosti, o něco se starat. Jenže na svých cestách se mohla starat jen o sebe a své pohodlí. Většinu času strávila mimo území. Poznávala její rodnou krajinu a představovala si, že je někde hoodně daleko od skupiny a jejích povinností. Jednoho dne, když jí chtěla matka dát funkci, tak to vyvrcholilo jen v její vzdor, pak v následný spor mezi nimi. Nechtěla otročit, chtěla žít na volné tlapě. Nakonec Lumenilis podruhé odešla ze Saeronu, žít svůj sen. Na svých druhých cestách potkala osamělou postarší lišku s partou liščat. Liška jí vysvětlila, že všechna liščata byli sirotci a ona se o ně starala. A přiznala se, že měla pocit, že už to občas nezvládala. Lumenilis nevěděla, co jí k tomu vedlo, ovšem rozhodla se té lišce pomoc. Starostí o liščata různých druhů a povah získala smysl pro povinnost a sklony pro vůdcovství. Přece jen, takové mládě jste museli neustále hlídat, stačila jen sekunda a mládě mohlo být fuč. Takové mládě bylo potřeba napomenout, když dělalo něco špatně a poučit ho. A co teprve, když jich bylo víc? Tak či tak, tento život se jí zamlouval víc a víc. A přiznejme si, občas si představovala i svá vlastní liščata.
Skupina lišek žila v jedné opuštěné dolině v lese, s doupětem v hustém houští, kde spaly všechny pospolu. Stromy byly husté, déšť sem skoro nepronikl. Kořisti měli neustále dostatek, od hlodavců až po velkou zvěř, kterou ale nelovily.
No vše se muselo samozřejmě pokazit. V noci poblíž jejich “tábora” zasáhl blesk kmen z jednoho stromů, ten se posléze zřítil dolu a rozpoutal velký požár. Propukl zmatek a panika. Slyšela křič a pláč, jenže neviděla nic. Všude se šířil snad nekonečný oheň a štiplavý kouř, který se jí vší silou dostával do čumáku i očí. Dusila se. Byla slepá a bez čichu. Stihla chytnout jedno z dusících se liščat za zátylek, když spadla na její zadní levou tlapu menší hořící větev a celou jí ji popálila. Zakvílela a s lišetem tlamě běžela pryč. Musela pryč, než by se tam udusila. V dálce zhluboka vydechovala a uvažovala, co bylo asi s ostatními liščaty a jejich první opatrovnicí. Zachránily se? Udusily se? Shořely? Nevěděla. Lišče, které nesla v tlamě, už nedýchalo. Udusilo se. Po zbytek noci nespala. Trpěla bolestmi a cítila obrovský zármutek. A přitom už věděla, že se vše mohlo pokazit v jedné minutě života. Avšak i tak. Tento život jí začal tak vyhovovat!
Další den ho pohřbila u kořenů velkého a tlustého stromu, a než šla se podívat do zpět do jejich tábora, nějakou dobu u něj truchlila a položila na jeho hrobeček pár barevných bylin, které neznala. V táboře leželo pár uhynulých tělíček malých liščat, včetně postarší lišky. Některá liščata se nejspíše zachránila, jenže kde jim byl konec? Byla smutná, zoufalá a naštvaná. Ten pohled se nedal skoro unést. Proč se to muselo tak šeredně pokazit? Trvalo pár dobrých dní, než se z pohledu na mrtvá těla a z celé situace vzpamatovala. No smutek nic nevyřeší. Vztek taky ne. Mrtvé lišky to neoživí, minulost to nevrátí. Na slzy a vztek zanevřela. Nikdy jí to nic nedalo. Rozhodla se vrátit znovu do Saeronu a napravit chyby, které svým chováním nadělala.