Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Lorenzo



Další postavy tohoto uživatele:
avatar

Informace

Profil
img
'cause nobody wants to die too fast.

❀ A D M I N ❀
Co tu dělám? • Grafika, vzhledy, vytváření profilů, vymýšlení herních/neherních akcí, specifické magie (správa, bannery), rosnička
Kontakt • V případě problémů mi pište ideálně na Discord (Elaysa#9917). Odpovím, co nejrychleji to půjde c:

❀ P O Č A S Í ❀
Pokud splníte aktualitu (zmínění současného počasí v herním postu, platí pouze jednou za jeden saeronský den), klidně mě zmiňte na Discordu. Případně mi napište vzkaz.

❀ A K T U Á L N Ě ❀
Kde? • Ambleerský les
S kým? • Herrea, Tarabe, Alarius
Poznámka • Přívěšek nezahrán

Více o Lorenzovi se dozvíte na jeho webu (lorenzo-of-saeron.webnode.cz). Pokud máte zájem o hru, klidně napište c:

img
Uživatelské jméno lorenzo
Zobrazované jménoLorenzo
Skupina icon Administrátor
Zaregistrován od 28.7.2020 7:52
Naposledy aktivní 5.8.2021 18:34
Weblorenzo-of-saeron.webnode.cz
Příspěvků 271, zobrazit >
Článků5, zobrazit >
Počet přihlášení 646
Jméno:Lorenzo
Pohlaví:samec
Druh:Liška obecná
Datum narození:01.05.2017
Sourozenci:Raiden (♂), Shivali (♀), Zephyr (♂), Charon (♂), Halcyone (♀)
Matka/ otec:Anthea (†) / Cassiel (†)
Území:Ambleerský les (Snuri)
Partner/ ka:...nemá partnera...
Potomci:...nemá potomky...
Patron:Horus

Povaha & zajímavosti

Nesuď knihu podle obalu, nesuď lišku podle kožichu. Lorenzo je lišák zahalen temnou rouškou tajemství. Nikdo neví, odkud přišel. Nikdo neví, co skrývá za lubem. Jednou se tu objevil, teď kráčí přímo za nosem. Jeho povaha je komplikovaná, skoro vrstvená. Jeden se musí prodrápat do jeho tvrdé skořápky, aby skutečně pochopil, kdo onen zrzavý lišák jménem Lorenzo je.
Lorenzo na první pohled naprosto září negativní aurou. Pysky má neustálé stočené do zahořklého úšklebu, obočí permanentně přimhouřené. Vypadá, jako by se s naštvaným výrazem již narodil a, bohužel, zůstal mu až do dospělosti. Aby toho nebylo málo, Lorenzo se opravdu i tak nabručeně chová. Pokud se nějaká statečná duše rozhodne ignorovat jeho naštvanou mimiku, Lorenzova slova moc neoslní. Ba naopak. On ten výraz byl pouze jakýmsi varováním. Tento lišák je neskutečně drzý, jeho projevy mohou být urážející, někdy až dokonce vulgární: Rezavý blešivec! Blátivá tlapa! Se svými nemilými přezdívkami je překvapivě kreativní. V tomhle ohledu skutečně nemá vychování.
Autorita mu neříká vůbec nic, úcty na rozdávání moc nemá. Vyrůstal pouze se svými pěti sourozenci, nikdy nemusel nikoho následovat a podřizovat se mu. Lorenzo se nikomu nebude klanit jen proto, že se klaní všichni ostatní. Má svou hlavou, je si svým vlastním pánem. Nicméně Lorenzo sám vykazuje určité známky přirozeného vůdce: je tvrdohlavý a neústupně si stojí za svým názorem. Tyto rysy zřejmě pochází z jeho příběhu: narodil se jako nejstarší ze šesti liščat a často se musel o své mladší sourozence postarat. Vlastnosti zodpovědného staršího bratra mu zůstaly dodnes. Však největším problémem je jeho dotěrný nezájem o členství v jakékoli skupině. Jeho postoj se může změnit, ale v současnosti ho to vůbec neláká. Lorenzo je jednoduše vlk sa... lišák samotář.
Možná překvapení, možná ne, ale rodina je pro Lorenza to nejpřednější. Trochu ironické. Někdo tak zahořklý a rodina? To zrovna nejde dohromady. Je to ovšem svatá pravda: nabručený lišák Lorenzo by za rodinu položil i svůj vlastní život. Své sourozence miluje celým srdcem, ani tisíc hvězd by za ně nevyměnil. Otázkou ovšem zůstává: když má své příbuzné tak rád, proč se prochází světem sám? Jednoduše se sourozenci rozdělili a skončili bůhví kde, tak zní ta krátká odpověď. Tu dlouhou verzi Lorenzo zatím nikomu nepověděl. V hloubi duše doufá, že své bratříčky a sestřičky ještě jednou uvidí. Pokud ne, rád by alespoň věděl, co se s nimi stalo. Snad jsou v pořádku, šeptá si v duchu každičké ráno.
Jeho popudivé chování ostatní často zastraší, nikdo nemá odvahu se na Lorenza podívat hlouběji. Všichni ztratí zájem po tom, co je označí za zablešené špindíry. Ano, Lorenzo je drzý, ovšem srdce má ze zlata. Pod všemi těmi urážkami a nenávistnými pohledy, Lorenzo je celkem laskavý a dobrotivý. Kráčí si to světem se silným morálním kompasem a soucitnou duší. Pokud někde zahlédne lišku se zraněnou tlapou, pomůže jí bez hlubšího rozmýšlení. Pokud narazí na vyhladovělé mládě, daruje mu celou svou kořist bez ohledu na to, že on sám půjde spát s prázdným žaludkem. Jedna z jeho nejsilnějších vlastností je vysoká cena, kterou uděluje každičkému životu. Tvrdě zastává názoru, že všechen život je nesmírně vzácný a musí být chráněn stůj co stůj. Nebojí se použít násilí, ovšem nikdy by nezabil druhou lišku, pokud by to nebylo nutné. Zlo rodí pouze další zlo. Oko za oko by udělalo celičký svět slepý. Celkem zvláštní, že někdo tak nabručený by mohl štěkat básně o štědrosti a dobrotě.
Samostatný a nedůvěřivý, chladný a nepřístupný. Konverzace a společnost vůbec nevyhledává. Získat si jeho důvěru (nebo respekt) je nesmírně náročný úkol, ale nikoli nemožný. Bude to trvat nějakou dobu, ovšem když Lorenzo zjistí, že se mu jeho známosti nesnaží ublížit, stane se z něj spolehlivý přítel. Možná stále kapánek mrzutý, ale přítel, který by ostatním snesl modré z nebe. Najednou se z něj vyklube bytůstka plná empatie a soucitu.
Cíle? Ambice? Lorenzo neskrývá žádné velkolepé plány. Nesní o založení velikánské tlupy lišek, netáhne za pomstou. Jednoduše se toulá a snaží se najít své drahé sourozence. Jeho šance na jejich nalezení ale vyprchávají, tak pouze doufá, že jsou v pořadků a někde honí zajíce mezi těmi nejkrásnějšími stromy. Třeba se ještě jednou setkají... Co když je najde, ale oni ho nepoznají? Ta otázka ho straší ve snech. Najít svou rodinu je hudba neznámé budoucnosti, určitě to nebude jeho jediný cíl. Nu, nic jiného na mysli nemá. Jednoduše by chtěl vidět úsvit zítřejšího dne. Pokud by zemřel o samotě, vůbec by ho to netrápilo.
Copak dělá celé dny a noci? Toulá se, kráčí křížem krážem. Jako snad každá liška, Lorenzo je od přírody nesmírně zvědavý. Do problémů ostatních nos nestrká, ale musí vědět, jaké druhy keřů kvetou na druhé straně té rozbouřené řeky, jaké stromy rostou uprostřed toho hustého lesa. Ve zkratce se snaží prozkoumat celé uzemí a zjistit, kde co je.
Závěrem by se mělo zmínit, že Lorenzo je tak trochu uličník se srdcem z rizího zlata. Nemyslí špatně, nechce nikomu ublížit. Jen nemá vychování.



Historie

I. Máj
Byl pozdní večer — první máj — večerní máj — byl lásky čas. Tam, kde zaváněl borový háj, přišlo na svět šest liščátek. Hrdliččin zval ku lásce hlas, rezavá Anthea na lásku již dávno zapomněla však. Na rudého Cassiela přesně před rokem narazila, na první máj. Čirá láska jim rozpálila srdce mladá, pár měsíců jejich tlapky kráčely ve druhého stopách. Než ale rok uběhl od jejich setkání, Cassiel zmizel jako na podzim stěhovavý pták. Ona plakala chvíli, zuřila mžik, pak se ale odhodlala vychovat potomstvo neplánové bez opory partnerské. Její známost majová se brzy z paměti vytratila, a o jejich lásce mech šeptal jen.
První na svět přišlo zrzavé lišče, kluk jako buk. Narodil se do jemného pelíšku z vavřínů. Anthea se nad jeho jménem nerozmýšlela dlouho. Chtěla mu udělit jméno vznešené, ale i přesto jednoduché a vystihující. Jméno Lorenzo jí problesklo hlavou, hlouběji dumat nemusela. Lorenzo, její malý vavřínový princ. Po něm následovalo rovnou pět dalších mláďat. Znavená Anthea je všechny pojmenovala, než si položila čenich na tlapky a usnula.
A tak na první máj přišlo na svět šest liščátek překrásných. Anthea je od první chvilky milovala celým svým srdcem raněným. I modré z nebe by jim snesla k tlapkám maličkým. Pokud by se jí někdo otázal, zda první máj byl opravdu lásky čas, odpověděla by, že ano. Poprvé se zamilovala do duše zbloudilé, podruhé zasvětila duši svou ochraně šesti hladových krků.

II. Borový háj
Malý Lorenzo první úsvity svého životal neznal nic jiného, než milující něhu Athey a vysoké kňučení vlastních sourozenců. Život působil jednoduše, svět nesahal dál než za záclonu lišejníků, jež visela před vchodem do temné jeskyně, kterou Anthea se svým vrhem obývala. Do pěti nedokázal napočítal, uměl se pouze kutálet. Za své největší dobrodružství by považoval cestu od matčiny zadní nohy k přední, při níž se dvakrát najedl a třikrát vyspal.
Jakmile se ale velká kukadla poprvé otevřela; jakmile se ale poprvé na černé nožky postavil, zdálo se, že Lorenzo byl z početného vrhu nejsilnější. Tlapky jej dokázaly nést, ocásek se mu vrtěl ze strany na stranu a kulatá očka nevěděla, kam se podívat dřív. Brzy přerostl své mladší sourozence. Když se ostatní plazili, on stál v pozoru. Když se ostatní postavili, on skákal z jednoho kouta útulného doupěte do druhého. Když maminka řekla, že se zítra podívají ven, jediný Lorenzo z návalu nadšení málem neusnul.
Jakmile se sluníčko vyhouplo na obzor, lišáček vyběhl z vyhřátého pelíšku, matka a sourozenci v závěsu za ním. Uviděl malou rozkvetlou mýtinku ohraničenou borovým lesíkem. Háj zářil různými odstíny zelené, neznámé vůně jej polechaly v čumáčku, zatímco se myriáda nezodpovězených otázek vyklubovala v lišáčkově hlavičce. Copak leželo za tou clonou z kapradin a tlustých kořenů? Půjdou tam někdy? Co tu tak hezky vonělo? Všechny své dotazy nedokázal ale říci naráz.
Anthea svým potomkům vysvětlila, kde se nachází a kam chodí lovit. Její proslov nabídl alespoň nějaké odpovědi pro Enzovu zvídavou mysl. Matka se pak schoulila do stínu rodinné jeskyně a bedlivě sledovala, jak si její ratolesti vesele hrají na kvetoucí mýtině. Nemohla si ale nevšimnout, že její nejstarší své sourozence dokázal povalit na zem s mnohem větší vervou. Nehrál si hrubě, avšak Anthea se začala sama sebe ptát, zda se četnost vrhu nepodepsala na zdraví liščátek. Maličká Halcyone sotva dokázala udržet rovnováhu. Starostlivé matce se žaludek sevřel úzkostí.
Čas plynul, mláďata postupně přešla na tuhou stravu. Jeden by nemusel být géniem, aby uhodl, že zvířecí maso zachutnalo jako první Lorenzovi. Dokonce se jako první otázal, jak se správně loví. Anthea svým dětem pár začátečnických lekcí věnovala s úsměvem na tváři, ale bylo zřejmé, že se na svou první loveckou výpravu ještě nevydají. Tělíčka měli drobná a zoubky sice špičaté, ale zaječí krk by neprokousli. Matka byla tedy jediná schopná lovu, neboť ani svého partnera neměla po boku. Nevadilo jí to, pro své drahé by ulovila i obrovského medvěda. Díky veškerému úsilí Anthey mláďata nestrádala, lov se ale ne vždy vydařil. Nejednou se znavená Anthea vrátila z výpravy s vychrtlou myškou v hubě, párkrát dokonce přišla s prázdnou. Hlad svých liščat upřednostňovala před tím svým, hlasité kručení vlastního břicha ignorovala. Pokud jí kus žvance skončil v tesácích, štědře jej darovala svým malým. Celé dny a noci nejedla, jen aby její liščátka měla co do úst. Sourozenci chodili na kutě s plnými bříšky, ona strádala. Nedostatek potravy se ale brzy podepsal i na jejím zdraví. Slábla. Rezavá srst ztratila lesk. Její síla vyprchávala, najednou působila starší a zchátralejší. Nebrala sama sebe v potaz, jen aby její lásky netrpěly.
Šest liščat rostlo jako z vody. S každým dnem je trápil ukrutnější hlad. Nasytit ty hladové krky byl úkol tuze náročný. Anthea na vše byla sama, navíc z ní síla vytékala jako krev z čerstvě zakousnutého zajíce. Postupem času se naučili lovit i její dva nejstarší synové: Lorenzo a Raiden. Lorenzo byl od přírody vnímavý, hbitý a obdařený tesáky ostrými jako břitva. Mezitím Raiden za svým bratrem krapet zaostával, ale pokud se nevelcí lišáčci vydali v přítomnosti druhého, bez šťavnatého úlovku se nevrátili. Zpočátku na lovecké výpravy následovali Antheu, pak se vydávali na vlastní tlapu. Z Lorenza se také vyklubal schopný válečník. Pokud by šlo do tuhého, svou rodinu by dokázal ubránit s vyceněnými zuby. Šikovný to chlapec, kapičku výbušný, ale spolehlivý, hodný a pozorný. Bohužel to byla právě Lorenzova pozornost, jež zaregistrovala vystouplá žebra milované matky a její těžký dech. S tlamy mu vyskočila kupa otázek o jejím zhoršujícím se zdravotním stavu. Anthea s povzdechem odpověděla, že se jen špatně vyspala. Zalhala mu, a nejhorší na tom bylo, že to oba dva věděli. Anthea se marně snažila svého nejstaršího ubránit před krutou pravdou, a Lorenzo, jenž se celé dětství učil, že lhát se neslušelo, ten den zjistil, že dospělí lhali ze všech nejvíc.
Jednoho deštivého dne se na loveckou expedici vydala nejden Anthea s Lorenzem a Raidenem, ale připojili se k nim také Charon a Shivali. Než ale stačili narazit na pachovou stopu lovné zvěře, cestu jim zkřížil rozzuřený vlk. Lorenzo ta obrovská stvoření dosud znal jen z pohádek na dobrou noc, i tak ale zatoužil své blízké bránit. Teprve až Anthea vykřikla rozkaz o ústupu, Lorenzo se konečně otočil a vzal tlapy na ramena. Ale ouha! Pod mohutnými čelistmi krvelačné bestie skončil Charon. Matka mu bez rozmýšlení skočila na pomoc a svého potomka bránila vším, co jí ve vetchém těle zbylo. S pomocí svých starších synů se jí podařilo většího lovce zahnat, Charon si ale odnesl natrhnuté ochu a Anthea do rodinného doupěte dokulhala s rozpáraným ramenem.
Charon se zotavil rychle, jen maminka zůstala celé dny a noci ležet v temné jeskyni a dřímala. Ošklivá rána se zanítila a vysávala z hubené lišky i to poslední, co jí zbylo. Loveckých výprav se ujal Lorenzo s Raidenem, Shivali a Zephyr drželi hlídku kolem kvetoucí mýtinky, Charon a Halcyone se starali o vyčerpanou matku. Jeden překrásný večer se Anthea vyškrábala před vchod do útulného příbytku a se slzami v očích sledovala líbezný západ slunce. Ten soumrak se usmála na Lorenza a špitla: “V záři slunce vypadáš jako planoucí oheň.”
Jakmile zlatá hvězda zapadla, Anthea vydechla naposledy. Liščata jí krátce před úsvitem zahrabala ve stínu prastarého buku. Tu noc se borovým hájem nesl srdceryvný pláč šesti sirotků.

III. Ohnivé srdce
Každé ptáče jednou vyletí z hnízda. U Lorenza se ale spíše jednalo o nedobrovolný krkolomný pád. Po smrti milované matky se liščata ocitla bez ochrany a nápomocné tlapy. Sotva pár měsíců stará se musela postarat sama o sebe a žít samostatně. Avšak bylo to právě těžké břímě zármutku nad smrtí Anthey, které mláďata semklo dohromady. I když jim v tom nikdo nebránil, ani tlapka neopustila rodnou noru. Věřili, že pokud v tak útlém věku chtěli mít alespoň malou šanci na přežití, vzájemná spolupráce se stane jejich nejsilnější zbraní. Do čela sourozenecké skupinky stanul právě Lorenzo jakožto nejstarší bratr, nadprůměrný vzrůst a lovecké zkušenosti z něj vytvořily přirozenou autoritu. Raiden se stal jakýmsi zástupcem, i když nebyl zdaleka tak schopný jako starší samec. Shivali a Zephyr se drželi kolem nevelké louky a bránili ji, dalé Charon a Halcyone se starali o to, aby doupě nezchátralo. Lorenzo se po boku Raidena vydával na lovy a dával pozor, aby nikdo ze sourozenců nestrádal. A tak ve věku sotva šesti měsíců musel Lorenzo nést váhu pěti dalších životů. Nucen vyrůst příliš brzy, sladkou nevinnost dětství pouze ochutnal. On by to avšak za nic na světě nevyměnil. Svou rodinu nadevše miloval. Starat se o ně mu připadalo normální, snad i naprostou samozřejmostí. V nepřítomnosti rodičovské ochrany se Lorenzo mnohým věcem musel přiučit sám, naštěstí ale nikdo z mechem pokryté jeskyně nehladověl. Pevné pouto spojovalo šest mladých lišek. Vzájemně by jeden na druhého nedali dopustit. To, že by se jeden z nich mohl vydat vlastní cestou, nikoho netrápilo, neboť se zdálo, že se jednalo o koncept vzdálený a krapet nesmyslný.
Měsíc po Antheině smrti se rozdíly mezi nezrálými liškami nedaly přehlédnout. Lorenzo se ještě vytáhl a zesílil, to samé platilo i pro Raidena, i když staršího bratra nikdy s růstem nedohnal. Shivali a Zephyr stále vypadali jako neodchovaná liščata, mezitím Charon a Halcyone zůstali drobní a štíhlí. Pouhý pozorovatel by nevěřil, že všechny lišky patřily ke stejnému vrhu. Také se začaly projevovat jejich rozdílné povahy a každý mladý tvor se postupně vyvíjel ve vlastní osobnost. O nezávislosti ale nikdo z nich zatím ani neuvažoval. Energetická Shivali dokonce tvrdila, že v borovém hájku zůstanou už navždy. Proč také ne? Rodinné území jim nabízelo vše, co k šťastnému životu potřebovali: teplý úkryt, dostatek jídla a absenci predátorů. Dokonce i Lorenzo mírně přikývl. Měl tu vše, co od života kdy mohl žádat. Proč by se mu chtělo odejít?
Dětinský optimismus se ale nezdržel dlouho. Slabost nejmladší Halcyone dostihla a srazila na kolena. Tlapky jí najednou přestaly poslouchat a jídlo se jí znechutilo. Z vrhu byla nejmenší, nebylo divu, že jí podobná nemoc zasáhla. Lorenzo se snažil lovit dvakrát tak dobře a přinášet dvakrát tolik jídla, ale v hloubi duše tušil, že se jeho sestřička už neuzdraví. Kdo ví? Třeba to věděli i ostatní sourozenci, jen si to nikdo nedokázal přiznat. Malá Halcyone s každým úsvitem slábla, radost z ní ale nevyprchávala. Když procitla, básnila o tom, že se za pár dní vydá s ostatními na lov. Sourozenci na její tichá slůvka přikyvovali. 'Chytíš toho největšího zajíce. Stane se z tebe ta nejlepší lovkyně, co kdy borový háj jen viděl,' šeptali, ale snad i samotná Halcyone něvěla, že se jednalo o pouhé lži.
Lorenzo nemohoucnost Halcyone nesl velmi špatně, i když svůj zármutek nedával najevo. Nechtěl své ostatní sourozence strachovat. Své negativní emoce si vybíjel na lovech a hlídkách. Doufal, že se blýskalo na lepší časy, i když až moc dobře věděl, že se jednalo spíše o klid před bouří.
Halcyone z šesti sourozenců zemřela jako první. Lorenzo se jedné noci probudil a všiml si umírající sestřičky. Až do rána jí konejšil, než jí přicházející úsvit vzal život z chabého tělíčka. Ráno ji zbylí sourozenci pohřbili vedle hrobu matky. Ten soumrak se borovým hájem nesl srdceryvný pláč pěti sirotků.

IV. Řekni sbohem
Po smrti Halcyone šlo všechno z kopce. Lovná zvěř se najednou vytratila a borový les z ničeho nic zapáchal krvelačnými predátory. Nejednou liščata při svých loveckých výpravách narazila na větší zvířata, setkání se ale postupně stupňovala. Poprvé v dáli zahlédli plížícího se vlka, podruhé jim do cesty skočil hrůzostrašný medvěd, potřetí na ně zaútočila dvojice vlků. O kořist se museli prát, své teritorium museli hájit. Nezkušená mláďata proti větším netvorům neměla sebemenší šanci. Závažnost situace jim docvakla až tehdy, když se z lovu vrátil těžce zraněný Raiden. Jeho poslední slova byla prosbou o odchodu z borového hájku, neboť tu již nebyli vítáni. Žádný srdceryvný pláč čtyř sirotků se tu noc borovým hájem nenesl, neb Lorenzo vydal rozkaz opustit rodnou noru, a to hned. V dechberoucím lese, kde odjakživa prospívali, jim hrozilo smrtelné nebezpečí. Už zemřel Raiden, přece nezemřou všichni najednou!
Lorenzo pohodlnou noru opouštěl s těžkým srdcem. Vyrostl tu, navíc ani netušil, kam by své zbylé sourocenze měl zavést. Vydal se s nimi ale na západ. Strašidelné vrčení a cvakání zubů je odradilo od posledního rozloučení se známým krajem. Šli svižným tempem, nezpomalili, dokud se bojovné pokřiky obludných potvor neztratili v dáli. Cestovali dlouhé dny a noci. Netušili, kam je krutý osud zavede. Ani sluníčko čtyřem liščím cestovatelům nesvítilo na riskantní cestu. Kamkoli šli, tam se mračila šedá oblaka.
Až jednou z rána se z povzdálí ozval hrozitánský hrom. Z pochmurných mraků se spustil nemilosrdný déšť. Obrovské kapky bičovaly bahnitou stezku a promáčely mladým liškám rezavé kožíšky. Z ničeho nic ale na jejich cestu spadla obrovská borovice a spustila řeťezovou reakci, jež skončila sesunem půdy směrem do rozbouřené řeky, která protékala vysokým údolím. Než lišky stačily říci ‘myš’, tlapky jim podklouzly na břečce z lepkavého bláta a zřítily se dolů do chladných vod. Studená hladina udeřila Lorenza do čenichu. Chvíli se bezděčně potápěl do černočerných útrob vodního netvora, pak se ale bleskurychle vzpamatoval a podařilo se mu vydrápat na břeh. A co Shivali? Co Zephyr? Charon? Hledal je. Volal. I když se rozednilo a bouře se uklidnila, Lorenzo stále seděl na kraji uklidněné říčky a doufal, modlil se, že uslyší povědomý hlásek svých milovaných sourozenců. Shivali! Zephyre! Charone! Tolikrát jejich jména vyslovil, div mu v hrdle nevyschlo. Odpovědi se mu však nedostalo. Neztrácel naději. Přece nemohl být jediným, kdo tu smršť přežil!
Pár dní kráčel po proudu. Shivali! Zephyre! Charone! Nikde nic. Jasný plamínek naděje ale odmítal zhasnout. Nenašel nic. Ani chomáčky srsti, ani jejich drobná těla. Nic, co by nasvědčovalo, že tu osudnou noc v hlubinách zuřivé vodní bestie ztratili své životy. Určitě přežili. Lorenzo začal věřit, že se z řeky dostali v pořádku a teď jej hledali. V přítomnosti vodního toku se ale zdržel dlouhou chvíli; dny se proměnily v týdny, týdny v měsíce. Naděje ale opravdu umírala poslední, avšak Lorenzův hlas slábl. Své nezvěstné sourozence volal každou hodinu, pak každý den, pak jednou za týden, pak se už jen mlčky rozhlížel po oblázkovém břehu a doufal, že spatří jejich oranžové kožíšky.
Lorenzo cestoval ve stínu oné řeky, pak ale její proud opustil a vydal se dál na východ. Shivali, Zephyr a Charon by se přece nedrželi nějakých nevyzpytatelných vod příliš dlouho, ne? A tak se z loajálního staršího bratra spíše nechtěně stal potulný lišák. Dny, kdy utekl hrobníkovi zpod drápů, už ani nepočítal. Radostná představa o konečném shledáním se zbylou rodinou mu ale dodávala potřebnou energii. Každý jiný scénář adamantně odmítal.
Pokračoval v cestě za nosem, pevný cíl neměl. Kamkoli střelka vnitřního kompasu zamířila, tam zabloudil. Namlouval si, že hledá ztracené sourozence. Dokonce se první liščí duše, na kterou při svých toulkách narazil, otázal, zda je náhodnou neviděla. Zakroutila hlavou, Lorenzo se dále zeptal na cestu, pak se oba rozloučili. Poutníků a tuláků potkal celou myriádu. Někteří se chovali přátelsky a otevřeně, ostatní by raději neustále vrčeli a cenili špičaté zuby. I samotný Lorenzo přijal titul potulného poutníka. S jinými ztracenými postavami si povídal o poutích krajinou neznámou. Nikdo nikam neměl namířeno. Všichni šli, jak už říkali, rovnou za nosem. On se ale od nich lišil, nebo snad ne? On hledal své sourozence. Ach, tenhle ohranný příběh žvanil i rok po tom, co se málem utopil.
Lorenzo nabral nových zkušeností. Stal se silnějším a rychlejším. O potravu se bát nemusel, neboť zemí beze jména kráčel se srstí lesklou jako sluneční svit a s tělem mohutným jako to medvědí. Nestrádal. S hlavou vzhůru putoval neobjeveným světem a doufal, že najde to, na čem mu záleželo nejvíce: svou rodinu.

V. Ztracený ráj
Cestoval dlouho, předlouho. Hledal, co se toho nahledal. Na divokou řeku již téměř zapomněl. Zlaté slunce, jež se každý den třpytilo na modrém nebi, se stalo jeho novým průvodcem. Snad pod jeho paprsky najde své drahé. Vyrostl. Statné tělo sršelo silou a mladistvým elánem. Nohy mu sloužily, hladem netrpěl. Jen zbloudilé srdce toužilo po něčem, co už možná neexistovalo.
Když se psal jeden zcela obyčejný den, Lorenzo nevědomky překročil posvátnou hranici kouzelného světa. Vše se na první pohled zdálo obyčejné. Z ničeho nic byl ale neznámou silou přenesen do kraje věčné zimy a ledu. Než se stačil vzpamatovat, nejmenovaná bytost, jež se představila jako bohyně zimy, ho pověřila úkolem nalézt ztracené žezlo jednoho ze čtyř ročních období. Mladý lišák se nestačil divit. Saeron, tak tu enigmatickou zemi představila ta bohyně.
Objevil svět, kde lišky dávaly dobrou noc. Světe, div se, v magické zemi již zůstal. Zimní žezlo nenašel. Chvíli se toulal tím novým územím a hledal způsob, jak svůj nezdařený úkol i přes všechny trable splnit. Bohyně zimy, která mi nikdy neprozradila své jméno, jej chvíli strašila ve snech, pak se ale vytratila nadobro a dobrodružství v jejím království se stalo pouhou vzpomínkou. Při svých toulkách narazil na starší lišku Herreu, která mu prozradila, že pokud v Saeronu toužil zůstat, na nadpřirozené úkazy si bude muset holt zvyknout. Její radu si vzal k srdci. Sice jej místní magie čas od času vyděsila, každičký její úkaz krmil lišákovu zvědavost a fascinaci.
Ve svém nitru objevil vrozený element ohně. S kapkou tréninku, kupou podpálených klacků a kupičkou popele se jej naučil ovládat. Rozpoutat peklo na zemi mu pomocí vnitřní magie nečinilo sebemenší problém. Přítomnost magie ho učinila ještě silnějším a jistějším. Najednou nemusel spoléhat jen na své vlastní tesáky a drápy, neboť i oranžová klubka ohně by mu přispěchala na pomoc.
Jedna věc mu ale hlavu stále tížila: ztracená rodina. Copak se jen stalo s jeho zbylými sourozenci tu prokletou noc? Konečně si připustil, že je možná ztratil. Z ničeho nic nebylo pochybu, že Shivali, Zephyr a Charon v hlubinách bezcitné řeky zahynuli. Dlouho si to vyčítal. Nemohl je nějak zachránit? Kdyby ten den oplýval takovou magickou energií, která v něm dřímala nyní, vytáhl by je z všemocného proudu? Snad ano.
Cestování skrz naskrz Saeronem mu ale nabídlo jiný pohled na věc: přežil, jeho úkolem bylo uctít vzpomínku na své milované a posunout se o doupě dál. To by mělo být jeho cílem, vzdát hold tomu, co ho dělalo takovým, jakým byl. Vzpomínka na rodinu se přeměnila ze slabiny na sílu, stala se motivací pro to, aby se něco tak krutého už nikdy nepřihodilo. Aby svému rozhodnutí dal váhu, Lorenzo navštívil jednu ze saeronských bohyň a nechal si přebarvit kožíšek z rezavé na oranžovobílou, neboť jeho starý vzhled ho až příliš poutal k bolestivé minulosti. S novým odstínem srsti a planoucím ohněm v srdci se vypravil na další pouť magickou zemí Saeron. Jeho cesta o hledání sebe sama a poznání neobjevených kouzel pokračuje.


Vlastnosti


Magie



Skupinová magie



Specifické magie





Inventář


Diplomy, akce, výpravy…


(11. 10. 2020)
220
25% do vlastností (využito)
hvězda do magie (využito)
speciální magie (využito)
vločka (využito)


(25. 12. 2020)
47 6 4
10% síla, 5% rychlost, 5% obratnost, 23% vytrvalost
3 hvězdy do magie (využito)
20% sleva k Iscariot (nevyužito)
30% sleva k Azraelovi (nevyužito)
jedna z vrozených magií navíc zdarma (využito)
možnost založení patrona zdarma (využito)
magické odznaky zdarma (využito)
specifická magie (využito)

Hráč měsíce! (1x)
5 do magie země


U Ž I V A T E L


Právě probíhající akce:
x
( ... )