Stejně jako bohyně, po které získala své jméno, je tato velice nápadná liška plná lásky a nadpřirozených sil. Ovšem její láska není směřována k druhým, ale výhradně a pouze k ní samotné. Nemá smysl pro větší soudržné skupiny jako jsou rodiny nebo celé klany. Ne, ona má ráda opravdu a pouze jen sama sebe. To jí ovšem nebrání projevovat svou lásku druhým, pokud má zrovna chuť nebo pokud po něčem touží. Pokud jste opačného pohlaví a vypadáte zajímavě, hezky voníte nebo máte podmanivý hlas, můžete si být jistí, že se pokusí omotat si vás kolem ocasu nebo hůř.
Nedělá jí problémy lhát nebo předstírat. Je na to od malička zvyklá. Již od útlého věku musela kvůli těžkým podmínkám lhát, krást a podvádět. Neštítí se díky tomu bodnout do zad i nejlepší přátele. Těch měla naštěstí pomálu, a navíc byl jejich život moc krátký, aby mohli o jejím neblahém zvyku povědět ostatním... Proč asi? Může se před vámi tvářit jako dračice nebo jako něžná květinka, pokud jí z toho něco kápne. Obere vás o poslední sousto, pokud se jí bude chtít. Její svědomí je temnější než nejčernější noc nebo zadní díra.
Její výchova byla stylem „uč se nebo pojdi“. Neštítí se proto udělat cokoli, zabít kohokoliv, pozřít co bude muset, aby přežila a stala se neporazitelnou. Nevadí jí se ušpinit nebo dělat nechutnosti. V oplzlostech se přímo vyžívá. Krká a prdí, když chce. Její vzhled ji navíc neřadí mezi ty nejkrásnější lišky. Někdo v ní sice může nalézt zalíbení, ale většinová populace se jí spíše straní. Atypickým zbarvením své srsti mezi ostatními vzbuzuje spíše iluzi neduživé zrůdičky. Ovšem vždy hezky voní po borovicové míze a jahodách. Tato vůně se jí z nějakého neznámého důvodu drží.
Ráda mluví. Ráda se baví. Ráda hoduje a slaví. Kdo neslaví sní, slaví proti ní. Ale nesnáší, pokud se někdo baví více nebo hlasitěji než ona samotná. Nesnáší ukecané zástupkyně něžnějšího pohlaví. Nerada jen tak plácá o ničem. Její mluva je sice obsáhlá, ale za to vždycky s jasně vytyčeným cílem. Raději se baví s opačným pohlavím, ale nepohrdne pořádnou hostinou od nikoho. Leč není úplně vhodnou společnicí, má ráda neustálou společnost. Je extrovertem tělem i duší. Ráda se předvádí.
Naprostý nezájem projevuje ohledně magických schopností. Využívá je k dosažení svých cílů, ale nepociťuje žádnou touhu je prozkoumávat do hloubky. Raději staví na fyzické a psychické síle, než na magických tricích a kouzlech. Co ovšem ctí a uznává je příroda a jistá božstva, jejichž jména zaslechla při svém potulování. Občas proto míchá dohromady různé věrouky a různé náboženské systémy. Jí to ovšem nezajímá a pokud potřebuje vzdá holt komukoliv, kdo by jí byl tam nahoře ochotný poslouchat.
Je taky více než pověrčivá, což jí komplikuje její vlastní život více, než si sama připouští (viz historie). Také trpí velice špatnou pamětí na jména a přesnost událostí, takže se nedivte, když vaše jméno zkomolí nebo si vás úplně přejmenuje. Sama si nepamatuje jména své rodiny nebo lišky, která ji vychovala. Také si nepamatuje detaily toho, co se jí kdy stalo, takže si ráda vymýšlí nebo doplňuje události o vlastní vybájené dodatky. To už prostě k Freydis patří, jako všechny ostatní části její osobnosti.

Zajímavosti
- Vůně: Borovicová míza a jahody
- Stavba těla: Na lišku obecnou celkem malá, způsobeno nedostatkem výživy v mládí.
- Hlas: Poměrně melodický a vznešený. Občas přeskakuje do pískání.
- Nedostatky: vulgárnost, uvolňování plynů z těla, pověrčivost
- Přednosti: výřečnost, schopnost přežít, železný žaludek

Když vás vlastní máma nechce
Vítejte u mého skromného příběhu. Pohodlně se usaďte a přineste si něco k zakousnutí, protože tohle bude dlouhý příběh.
Narodila jsem se začátkem jara. Že vám to přijde moc brzo? Jistě, že je to moc brzo, ale to by moje matka nesměla mít mozek velikosti vlašského oříšku. Jelikož si nikdy nedávala moc pozor, s kým se zahazuje, narodila jsem se jí jednoho krásného dne já. Jenom já, nutno podotknout. Nedochůdče, bílé jako stěna s krvavýma očima… SATAN!
Ne, kecám. Máma mě v prvních chvílích měla ráda. Pak se trochu rozpomněla, že starání se o mě je přeci jen otravnost, která jí brání v zábavě. Takže mě při první příležitosti hodila na krk tetě. Nebyla to moje pokrevní teta, nebyla ani stejný druh. Byla to údajně sestra mého táty, ale toho jsem nikdy neviděla, takže těžko říct, zda jsme byli pokrevně spřízněné, nebo ne. Mámu už jsem pak nikdy neviděla. Dala mi jméno, trochu mlíka a pak zmizla. Jak poetické, že… Proč to udělala jsem nikdy nezjistila, jak bych taky mohla byla jsem mrně, a teta se o ní bavit nechtěla. Mě to bylo v celku jedno. Nebo aspoň myslím. Byla to máma, víte jak, takže to jednomu asi nikdy nebude celkem fuk, ale na druhou stranu jsem si ji ani pořádně nezačala uvědomovat. Jednoho dne tam byla a druhého zase ne, ale život běžel přece dál.
Léta mládí a dospívání
Jak už bylo řečeno moje první měsíce života nebyly úplně pohádkové. A v tomhle trendu můj životní příběh pokračoval. Teta byla fajn. Jenže byla tak trochu mimo. Pořád mluvila o svém vlastním synovi, kterého jsem já nikdy nepotkala. Popravdě když nad tím teď tak trochu přemýšlím, je dost možné, že žádného syna nikdy neměla. No slyšel někdy někdo o němé lišce? Blbost.
Teta mi dávala, co mohla. Naučila mě základy nutné pro přežití. Naučila mne lovit, jak vyhledat vodu k pití, jak si vykopat noru a čemu se vyhýbat. Celkem se snažila, ale moje vrozené vlastnosti ani její výchova potlačit nedokázala. Navíc tu byl jeden dost závažný problém. Byla jsem bílá jak stěna. Což sebou přinášelo jisté nevýhody.
Ostatní lišky se mě většinou stranili. Připadala jsem jim prostě divná. Mrňata mi pořád předhazovali, že jsem jiná posměšky a přezdívkami. Ze začátku mě to mrzelo, ale pak jsem se to naučila ignorovat. Když si vypracujete tvrdou kůži, už se k vám ničím nedostanou. Přestala jsem se tedy bavit s liškami a jejich potěrem, místo toho jsem si začala vybírat jinou společnost.
Už jako malá jsem se začala motat spíš v pánském kroužku. Oni nikdy nepomlouvali. Buď jsem jim přišla hustá nebo divná, ale to bylo asi tak všechno. Dospělí lišáci prostě nemají čas na klevety. To oni mi rozšířili slovní zásobu o tak explicitní názvosloví. Naučili mě krkat abecedu, třeba. No a taky mě naučili spoustu jiných věcí, které se podle tedy nehodí pro mladou dámu. A tak jsem musela po roce a kousku na světě o dům dál.
Během svého putování jsem potkávala různé lišky z různých krajů, různého zbarvení a různého světonázoru. Většina mých společníků byli, pravda, trochu blázni. Tahat se semnou mělo své výhody jen když napadl sníh, jinak jsem byla moc na ráně. Na druhou stranu pro ně to mělo své výhody. Vždycky, když nás něco lovilo, šlo to po mě.
Já byla zase vždycky nadšená, když jsem noru nemusela hloubit sama nebo když jsme na lov byli dva. Obecně v lovu jsem byla dobrá, ale musela jsem na to jít chytřeji než ostatní, když mě neschovával kožich. Naučila jsem se toho od nich spousty. Hlavně, že nikomu se nedá přímo věřit. K tomu se váže taková milá historka. Putovala jsem na vlastní pěst už asi tři měsíce, když jsem se rozhodla, že si seženu něco k snědku. Ulovila jsem nějakou myš nebo možná veverku, to už je jedno. S chutí jsem se do ní chtěla pustit, ale přišel ke mně jeden lišák a začal. Že jsem krásná liška, že hezky voním, že mám nádherný hlásek. Takové ty obvyklé řečičky. No, a tak mne ukolébal řečmi a činy do lahodné říše spánku. Když jsem se probudila byl fuč nejen s mou kořistí, ale i důstojností.
Další příhoda se pojí k tomu, že když vidíte sudý počet vran je to nebezpečnější, než když vám přes cestu přeplazí zmije. To jsem cestovala s jednou šedou liškou. Byla to celkem dobrá společnice, drzá jako já a uměla se i celkem slušně o sebe postarat. Chodíme si tak po lese, kecáme a hledáme místo, kde bychom mohly hlavy složit. Najednou mi přes cestu začne klikatit zmije. Moje společnice, který teď nemůžu přijít na jméno, se zhrozila, že to je jako špatný. Měla takovou pověru, že prostě zmije jsou nebezpečný, když vám zkříží cestu. Já jí to samozřejmě nevěřila, a tak se smíchem říkám: „No jasný, ještě mi řekni, že těch šest vran je ztělesněním samotnýho Mefistotela“. Ona se zastavila, koukla na vrány. Ty se jako jedna velká vlna zvedly do vzduchu a větev, která do teď působila bytelně, jak na ní seděly, rupla a spadla rovnou na mou společnici. Mrtvá na místě… Teda aspoň myslím, já to nezkoumala.
Pak jsem putovala chvíli sama a chvíli s někým, až mě to dovedlo sem. Jaké další příběhy mne čekají, to nechávám v rukách Všemohoucího. Pravděpodobně to ale nebude nic radostného. Neočekávám žádný happy end.