O N L I N E
(Za posledních 20 minut)



Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Aurora



avatar

Informace

Uživatelské jméno aurora
Zobrazované jménoAurora
Skupina Neaktivní
Zaregistrován od 18.7.2019 16:08
Naposledy aktivní 20.8.2019 18:31
Příspěvků 9, zobrazit >
Počet přihlášení 45
Jméno:Aurora
Pohlaví:samice
Druh:Liška obecná
Datum narození:3.2.2017
Sourozenci:Green, Eleanora, Lumenilis
Matka/ otec:Herrea /Aston
Území:...nemá skupinu...
Partner/ ka:...nemá partnera...
Potomci:(Otec Refëythan); Terrën (♂); Kiëris (♀); Jiu (♂-†); Bezejmenné (♀-†)
Patron:...nemá patrona...

Povaha & zajímavosti

Když Aurora opouštěla rodný Saeron, odcházela jakožto sebevědomá, namyšlená liška, která si myslela, že jí svět bude ležet u nohou. Nyní z ní čiší podobné sebevědomí a arogance, však přesto je jiná – namísto naivního, rozmazleného liščete se jedná o ostřílenou bojovnici, jistou si svými schopnostmi, jistou si svou bystrou hlavou. Ví, že nic není zadarmo, ví, že žít je těžké – avšak za svůj krátký život si prošla tolika strastmi, křivdami a zradami, že jen těžko by se mohla dostat do situace horší, než ve které již někdy byla. Je si toho vědoma, ví o tom, že si poradí bez ostatních a ještě u toho dokáže zářit šarmem sobě vlastním. Prošla si peklem a zpět a přesto za každé situace drží hlavu vždy hrdě vztyčenou.
Matka ji vždy učila nedávat najevo žádnou slabost, však až během života pořádně pochopila, jak je tato rada cenná a vypilovala tuto dovednost k dokonalosti. Chladná, odtaživá maska samotné ledové královny jakoby nepropouštěla snad ani nepatrný náznak emocí. Stejně jako výraz zůstává chladnou i její hlava. Naučila se potlačit svůj přirozený temperament, jež byl daleko více znát když byla mladší, seč se stále ozývá, pokud je ale třeba, Aurora nechává přístup racionálnímu uvažování, chladné logice, nenechává se strhnout momentem. Tedy, alespoň většinou, neboť uvnitř mladé lišky plane nezkrotný oheň emocí, které řídily celý její život. Aurora vše prožívá velmi silně, jako nezkrotný hurikán vedoucí jí k přehnaným reakcím, k urážlivosti, k slzám, ke vzteku. Během života se tyto silné emoce učila potlačovat a většinou se jí to i daří, ukrývajíc se v klidném oku bouře, za silnou zdí kousavých, jízlivých poznámek a arogantního pohledu. Však když bouře zesílí natolik, že jí nedokáže Aurora ovládat, když se v ní její emoce naakumulují a strhnou ji, je to o to horší.
Není si s ní radno zahrávat. Aurora je spravedlivá, však neoblomná, neodpouštějící. Dostat se na její špatnou stránku se nevyplácí, už jen díky její pomstychtivé nátuře. Urážky snáší jen velmi těžce a rozhodně si je nenechá líbit, stejně jako pocit křivdy či potupy. Vyřeší si to s vámi buďto slovně, či klidně fyzicky, neboť její bojové schopnosti vzhledem k jejímu mládí a štíhlé stavbě těla jsou nanejvýš překvapivé. A nezapomíná. Udělat si ze zlatooké nepřítele není vůbec dobrý nápad.
Ačkoli se může Aurora zdát jako namyšlený pokrytec, není tomu dočista tak. Ano, její neúprosný pohled soudí vše, na co jen padne, rozeklaný jazýček kritizujíc každou drobnou nedokonalost, kterou na druhém najde a nevynechá jedinou příležitost vám říct, jak jste něco zvorali. Avšak podobné nároky klade i na sebe. Na svá bedra si dává těžké úkoly, připomíná si, že to ona musí být tou lepší, tím vzorem, ke kterému musí ostatní vzhlížet – jinak by přece neměla právo je takto peskovat. A je ze sebe v duchu velmi zklamaná pokud nedosáhne vysokých nároků, které klade jak na ostatní, tak ale i na sebe. Navíc je schopna druhému vyjádřit i uznání a respekt. Seč v daleko menším rozsahu jak kritiku.
Za fasádou kousavé paní dokonalé se však ukrývá poměrně citlivá, zranitelná dušička. Právě díky této zranitelnosti, kterou by Aurora nejraději nasupeně zadupala do země, neboť si jí je až moc dobře vědoma, si ostatní nerada pouští k tělu. Zradu už snáší jen velmi těžce, proto kolem sebe buduje téměř neprůstupné bariéry. Ale kdo by se k ní dostal blíže, zjistil by, jak jemná, přívětivá a laskavá tato liška vlastně dokáže být.
Ráda tráví čas sama, nakonec, je na to zvyklá a má pocit, že ji nikdo nemůže bodnout do zad – to však neznamená, že by byla introvert. Právě naopak, společností nepohrdne. Často se ona stává takovým nejmenovaným vůdcem – role, která jí naprosto vyhovuje. Ne snad, že by se snažila za každou cenu do vedení dostat, sice si musí šlápnout na hrdost, ale dokáže uznat, když je někdo lepším vůdcem jak ona – pokud si je ale jistá, že by se té role nikdo nezhostil lépe, jak ona, je schopna to dost nevybíravě všem vmést do obličeje. Většinou je ve skupině takovou zodpovědnou velkou mámou, která ráda zaúkoluje, když vidí, že si někdo neví rady, poradí, ujistí se, že jsou všichni pohromadě, ještě třikrát to radši přepočítá, přesvědčí se, že nikdo nemá hladík, všechny si je ochrání, i kdyby proti ní stála smečka vlků a definitivně rozhodne, když se skupina nedokáže dohodnout. A když něco řekne, nejede přes to vlak.
Do světa vstupovala spíše jako vizionářka, nyní se z ní stala velmi praktická, cílevědomá liška. Vidí svět takový, jaký je, občas dokonce má spíše sklony k pesimismu, však to je proto, že když očekává nejhorší, nemůže se stát nic horšího. Jen v málokteré situaci si neporadí – možnou výjimkou je interakce s idioty, ze které Auroře tečou její slabé nervy – a mívá tendence ostatním pomáhat. Nakonec, je to matka – má v sobě určité ochranářské pudy, že? Navíc, když už něco slíbí, udělá vše ve svých silách, aby to dodržela.
Jako mladší ráda flirtovala se vším, co mělo čtyři nohy a podobalo se to lišce. Podle pohlaví ani poddruhu nediskriminuje. Dávalo jí to pocit výjimečnosti a hřálo to její ego. Nyní si v lásce mnohokrát zrazená Aurora uvědomuje, že nepotřebuje ostatní, aby se cítila výjimečná – je sebejistá a věří sama v sebe, ať si ostatní myslí, co chtějí, ona svou cenu dobře zná. Dostat se k ní v romantickém slova smyslu není vůbec snadné – je ostražitá a nedůvěřivá. Pokud se k ní budete chtít dostat tak hodně štěstí, neboť s Aurorou je to složité. To však nic nemění, že vám to odkryje věrné a dobrosrdečné stvoření, které se ani nezdá, že by se v této potvůrce mohlo skrývat.

> ZAJÍMAVOSTI
• Aurora zdědila po otci své zbarvení, nadprůměrnou výšku a atletické tělo, po matce ladnou štíhlost, dlouhé nohy a krásu. Jen málokterá liška by se mohla chlubit tak krásným kožíškem, líbeznou tváří a půvabnou stavbou těla, což si mladá liška uvědomuje.
• Z každého jejího kroku srší sebevědomí tak velké, že snad i zakopnutí by v jejím provedení vypadalo zcela plánovaně a krásně.
• Není to vůbec špatná bojovnice, což by na první pohled řekl jen málokdo, pod jejím kožíškem se však ukrývá velké množství jinak nespatřitelných jizev.
• Po otci zdědila dlouhé a ostré drápky a tesáky, dopřávajíc jí vskutku děsivý úsměv, při kterém má většinou druhý nutkání couvnout.
• Trpí insomnií - jen tak neusne a když už, stačí šustnutí a je na nohou.



Historie

Těžko říci, proč se nechala Herrea svést Aurořiným otcem. Snad láska na první pohled? To asi jen stěží, vůdkyně Ambleerských byla životem již tolikrát přežvýkána a vyplyvnuta, že snad už ani nebyla toho citu schopna. Avšak jejich vzájemná náklonnost dala za vzniku přece něčemu dobrému – čtyřem uzlíčkům štěstí. Či snad neštěstí?
Naše malá potvůrka vykoukla na světlo světa jako druhá, jen těsně po nejstarší Eleanoře a chviličku před Lumenilis a jejich jediným bratrem, Greenem. Herreino postavení liščatům zajistilo společenský prestiž a zacházení jako v rukavičkách od ostatních členů skupiny. Ačkoli jim v jejich životě nic materialistického nechybělo, matka pouze málokdy vyjádřila nějakou emoci, něco jiného, než chladná slova a odtažité pochvaly. Brzy mezi sebou začala liščata soupeřit o její přízeň, učila se lovit, napodobovala její majestátnou, elegantní chůzi, jen aby jí vykouzlila na tváři úsměv.
To se po odchodu otce ještě zhoršilo. Matka nedávala najevo lítost, nýbrž pouze zlost. Jako kdyby byla spíše naštvaná na člena skupiny, který nesplnil svůj úkol, než aby oplakávala ztrátu milovaného partnera – právě díky tomu Aurora nikdy zcela nepochopila, co obnáší slovo láska, jak vlastně milostné vztahy reálně fungují, neboť jejich matka nebyla nejlepším mustrem. Seč Herreina zlost byla převážně mířená na jediného samce v rodině, Greena, bylo jasně znát, že se stala Herrea ještě chladnější a odtaživější. Aurora viděla chvílemi její zlostné oči, když si měřila její zbarvení zděděné po otci. Cítila, jak si dávala pozor, aby jim darovala ještě méně lásky a více praktických rad, nechala je mezi sebou soupeřit o její přízeň, které se jim stejně dostávalo naprosté minimum.
Aurora matku nenáviděla. Nenáviděla jí z celého srdce, však stejným dílem jí milovala. Láska a potřeba jí vykouzlit na tváři úsměv ji vedla k tomu dělat všechny možné i nemožné věci, jen aby se záhy onen úsměv nedostavil a zahořklá Aurora v duchu na matku nadávala, chtějíc jí říct do očí tolik nehezkých slov, jen aby při další příležitosti zase soutěžila se sestrami o její uznání. To byl také důvod, proč jako první ze svých sester Saeron opustila.
Co se muselo Herree nechat bylo to, že svou dceru na život vskutku připravila. Mladá liška byla samostatná, zvládla si ulovit, najít si přístřešek, vše k životu potřebné. Jen ten nosánek měla směrem vzhůru nemálo. Celý život byla zvyklá, že jediný, kdo jí nepadal k nohám, byla její máti, proto očekávala, že kamkoli přijde, budou na ni taktéž pohlížet jako na překrásnou bohyni. Omyl. První životní lekce, na kterou ji život v Ambleeru nepřipravil, bylo vyhnání mladé lišky ze skupiny, na kterou na svých cestách narazila.
Po té zkušenosti se stala mladá liška o něco pokornější a zdráhavější. Naučila se mít se před ostatními liškami na pozoru. Seč jakožto správná liška obecná dokázala vyžít sama, její vnitřní extrovert cloumal za imaginární mříže, chtějíc získat obdiv, moci se vypovídat, být rozmazlován. A to netrvalo dlouho, neboť jí cestu zkřížila liška jménem Feyërath.
Fey byla liška v mnoha ohledech velmi podobná Auroře. Byla mladá, krásná, hrdá a sebejistá. Jejich setkání skončilo rvačkou – jak jinak, byly si tak podobné, že musely zjistit, která z nich je ta lepší! Však boj vyústil ve fascinaci vůči té druhé a fascinace se stala přátelstvím. Tenkým, nestálým, zrádným přátelstvím.
Nějakou dobu společně lišky cestovali světem. Ve dvou šlo hned všechno snáze, od lovu počínaje, po interakci s jinými liškami konče. Fey nebyla dobrou liškou – byla charismatická a okouzlující, avšak také lstivá a podlá. Nedělalo jí problém jít přes mrtvoly, aby dosáhla svého cíle. A to na ní Aurora zbožňovala. Lhala by, kdyby tvrdila, že od ní mnohé chování neokoukala. Její obdiv časem vyústil v něco více, až jedné noci, kdy odpočívaly obě lišky na travnaté louce pod hvězdami, Aurora vyjádřila své city. „Víš ty vůbec, do čeho jdeš? Při první příležitosti tě zradím,“ varovala klidným hlasem Feyërath, jakoby to byla jasná věc, nevyhnutelná. „Je mi to jedno. Miluji tě,“ trvala si na svém Aurora, když zabořila čumáček do Feyina kožichu, aniž by znala přesný význam slova láska. A tak začal počátek jejich toxického vztahu.
Lišky putovaly nějakou dobu směrem na jih, hledajíc své štěstí tam. Po cestě padly na dvě lišky, bratra a sestru, kteří se k nim na cestách na malý okamžik přidali, neboť jejich směr byl společný. Aurora to brala za neskutečné plus – mohla hezky vypínat hruď nad krásou jak svou, tak své partnerky. Jak se dvě krásné, elegantní lišky našly, jak jim to spolu slušelo a jak se ve všem doplňovaly, neskutečně hrdá na sebe i na Fey. Fey si dost rozuměla s lišákem, se kterým trávila dost času. Věnovala mu hravé pohledy, neustále jej škádlila a podobné kulišárny. Aurora si toho nevšímala. Fey naprosto zbožnovala a nedokázala si představit, že by to její partnerka neopětovala – jako kdyby měla brýle, které jí dovolovaly vidět pouze a jen Feyërath.
Však když se jednoho dne vrátila z lovu, zjistila, že Feyino varování neměla brát na lehkou váhu. Fey načapala i s tím lišákem během jedné, ne zrovna přátelské aktivity. Krve by se v ní nedořezalo. Takto zrazená se za celý svůj život necítila. Matka jí moc lásky poznat nedala, se sestrami se nenáviděla a otec jí opustil – nyní nestála ani vlastní partnerce za věrnost. Vykřikla pár nelichotivých slov směrem ke své partnerce a se slzami v očích utekla.
Až dalšího rána za ní Fey přišla, s částečně smutným, částečně naštvaným výrazem. „Říkala jsem ti to!“ vycenila tesáky. Však Aurora nechtěla poslouchat. Nechtěla s ní mít v tu chvíli nic společného – vydala se na cestu, sama. Seč věděla, že jí Fey následuje – vždy několik mil za ní, avšak držela se její stopy. Ze začátku to rozžhavovalo Auroru do běla. Jak si dovolovala ještě za ní takhle chodit? Nenáviděla ji! Jak jí to mohla udělat, když by pro jí Aura bývala udělala vše na světě! Však po několika dnech jí začala liška chybět. V jejích očích byla až moc dokonalá, aby se bez ní ve svém životě dokázala obejít. Proto se zastavila a se slzami v očích pouze čekala, až jí Fey dožene. Když se tak stalo, liška Auroru beze slov sevřela v pevném objetí, zatímco si Aurora vyplakávala oči. „Já bez tebe být nemůžu…“ fňukala tenkrát své partnerce do srsti. A měla pravdu.
Nějaký čas bylo vše v pořádku, přesně tak, jak má být. Obě lišky představovaly šťastný, mladý pár, jak se jen patří. Až jednou, když se Aurora zrovna ocitla sama bez své družky a vedle ní se vynořil pohledný lišák, vše šlo zase do kytek. Lišák se jmenoval Refëythan a byl naprosto okouzlující. Aurora přirozeně nasadila svou arogantní, nepřístupnou masku, však lišák si zachoval klidnou hlavu a dokázal k Auroře přistupovat přesně tím správným způsobem, aby si jí získal. Poblázněná mladá liška k němu ihned přilnula. S Fey se možná cítila, že jsou sobě rovné, však s Refëythanem se cítila výjimečná. Tolik jí to chybělo, neboť to prakticky zažila naposledy v Ambleeru – zveličování její dokonalosti, ne pouze krutá pravda, jakou vždy říkala Fey. A tak svou partnerku beze slova opustila s tímto lišákem – však partnerství má být mezi lišákem a liškou, to ví každý! Fey se tenkrát taky nezdráhala zahnout, takže co.
Fey našla Auroru až po několika týdnech, na její tváři stejným dílem zlost jako radost. Auroře bylo vyčteno, jak jí mohla jen tak opustit kvůli nějakému prašivci. Při prvním pohledu na Fey se lišce postesklo u srdce – ano, Refëythan byl sice okouzlující lišák prvních pár dní, však po nějaké době ji začal takový vztah… nudit. A k Fey cítila tak neskutečně silné pouto i po takovém odloučení… ale nemohla to nechat znát. Měla nový život. A nové poslání. Proto ukázala Fey své rostoucí, březí bříško. Poprvé v životě viděla lišce na obličeji záblesk pocitu zrady a ublížení, toho, že jí někdo porazil ve vlastní hře. Následně zloba. Vší silou do Aurory narazila ramenem, zatímco se slzami v očích utíkala do dáli.
Aurora dopadla nešťastně na své břicho. Prudká bolest jí říkala, že je něco v nepořádku, jak pospíchala za svým partnerem hledat utěšení. Toho se jí však nedostalo, neboť nově zjištěné překvapení o tom, že by snad měl být otcem, přinutilo lišáka velmi rychle se vypakovat a březí lišku nechat daleko za sebou. A tak byla Aura zase jednou opuštěna s pocitem, že ji zradil někdo, o kom si myslela, že ji miloval.
Porodila sama, v bolestech. První lišce se narodilo mrtvé – důsledek Feyina nárazu. Byla by to malá holčička. To vznítilo Aurořinu nenávist ke své bývalé partnerce. Další tři mláďata se narodila v pořádku, dva samci, jedna samička. Aurora jim dala jména Jiu, Terrën a Kiëris. Však byla slabá, sama, po komplikované březosti, že se pomalu ani na vlastní tlapky nedokázala vyhoupnout. Několik dní strávila s maličkými v úkrytu, do té doby, než začali kňučet hladem, když vyčerpané matce došlo mléko. Jenže Aurora byla moc slabá a vyhladovělá, aby si šla něco ulovit a nabrala tak síly, aby mohlo její tělo vytvořit další mléko. Pouze v tichosti ležela, zatímco jí tekly po tvářích slzy. Jejím uším se zdálo kňučení hladových dětí stále silnější a silnější, bylo to k nevydržení, až se v její pološílené mysli cosi přeplo. „Já nemůžu! Nemůžu! Nemám mlíko! Kvůli vám! A brzo tu všichni chcípnem, slyšíte? Já nemám!“ křičela zoufale na svá liščata, až začal přemýšlet, že by je sežrala. Jedna její strana byla tím nápadem zhnusená, však to byly její děti! Ta druhá jí však říkala, že pokud to neudělá, nepřežije nikdo z nich.
Šustnutí u vchodu do doupěte ji donutilo zvednout hlavu. Byla tam Fey, prohlížela si Auroru nečitelným pohledem. Aurora cítila, jak jí po tváři stekla slza. „Já to nezvládám,“ zašeptala. Fey na ní ještě nějakou chvíli hleděla, poté se otočila a přitáhla před Auroru mrtvého zajíce. Aurora brečela, zatímco jej žrala. Nedokázala si pomoci, nenáviděla Fey tak moc a zároveň ji tak moc milovala. To bylo jejich prokletí – nehledě na to, kolikrát se bodly do zad, kolikrát se zradily a ublížily si, nemohly bez sebe žít. Jejich životy nebyly úplné bez té bídy a beznaděje, kterou si vzájemně přinášely. A Aurora si uvědomila, že nikoho nemůže milovat bez toho, aby jej zároveň nenáviděla.
Lišky společně vychovávaly malé nezbedné kuličky chlupů. Liščata rostla jako z vody – lišky je vychovávaly k soběstačnosti, však zároveň se jim snažily dávat co nejvíce lásky, jak na tom Aurora trvala. Nechtěla, aby pro ně byla stejnou mateřskou figurou, jako pro ni byla Herrea. Tak šly dny dál, až byla liščata poměrně odrostlá, avšak stále závislá na péči matek. Za Aurorou přišel Jiu, nejmenší z vrhu. „Mami, můžu za mamkou?“ zeptal se, vrtíc chvostíkem. „Hmmm… jo,“ řekla Aurora, nedávajíc pozor, o čem to ten malý vůbec žvatlá, zatímco chytala pak možného narušitele jejich malého teritoria. „Supr! A kde je? U říčky? Můžu se jít čvachtat?“ „Asi jo,“ prohlásila nepřítomně Aurora, zatímco malý s radostí v očích odběhl. Když se blížil večer, Aurora si polehávala u doupěte, když tu došla Fey se zbylými dvěma liščaty. „Kde je Jiu?“ zamračila se. Aurora otevřela oči. „Vždyť je s tebou?“ opáčila. Přece říkal, že šel za mamkou… k řece. Ale Fey byla na louce, ne u řeky. Vystřelila na nohy a běžela tak rychle, jak neutíkala ještě ani před vlky. Běžela proti proudu, křičíc jméno svého syna, jen aby jeho tělíčko našla zamotané do větví na kraji koryta menšího meandru. Žal, který pocítila, by se dal jen stěží vyjádřit slovy. I Fey truchlila, za malé mládě, které přijala za vlastní. Však Aurora hledala někoho, na kom si vybít zlost. „To ty… to je tvoje vina!“ vyprskla na svou partnerku. „Moje? Jak tohle může být k čertu moje vina?“ však Aurora neposlouchala. Vyhnala Fey od sebe a svých liščat se spoustou nenávistných slov.
Nějakou dobu to trvalo, avšak Aurora si uvědomila, že pochybení bylo na její straně a nemohla ze smrti svého syna vinit nikoho kromě sebe. Vydala se tedy za svou družkou, kterou tou dobou velmi postrádala po svém boku. Tu oporu, tu jistotu... šla po její stopě, až došla na palouček, kde viděla známý kožíšek v trávě. „Fey, já se strašně omlouvám. Byla to má chyba, vím to, jen… Jiu… nedokážu-“ zarazila se, když přišla blíž. Fey byla zavrtaná v kožíšku nějaké malé lišky šedé. Okamžitě pocítila zlost. „Tak takhle to je? Jedna hádka a ty si najdeš tohle košťátko?“ vztekala se. „Aspoň je to košťátko věrný, Roro,“ uculila se Fey. Aurora nemohla věřit vlastním uším. Fey se zvedla a i se svou… něčím, evidentně, a odešla kamsi do háje. A Aurora byla opět sama. Už neronila slzy – pro Fey jich uronila už dost. Pouze objala onen pocit zoufalství jako starého, milovaného přítele.
Liščata odrostla a osamostatnila se, Aurora se toulala sama, našla si někoho, kdo o ní jevil zájem, přidala se k jeho menší skupině a plnila denní povinnosti, stala se bojovníkem pro své zkušenosti a rvačky na cestách s Fey… vše se zdálo být automatické, bez citu a vášně, ale zároveň bez zoufalství a smutku. Aurora byla odhodlaná takto dožít, to by se však nemohla znovu objevit ta zpropadená Fey. Jednoho dne se objevila, viditelně bez svého košťátka a dožadovala se, aby se věci vrátily do starých kolejí. Však poprvé v životě se jí dostalo od Aurory tvrdého odmítnutí. Ano, Aurora ji stále milovala, lhala by, kdyby tvrdila, že ne – ale už takto nemohla dál a uvědomovala si to. Měla hodného partnera, měla skupinu, proč se zase trestat. Milovala zoufalství, i když ji duševně ubíjelo – musela být silná a tentokrát nepodlehnout. A tak se jejich cesty rozdělily jednou pro vždy. Tedy, to si alespoň myslela.
O několik dní později se Aurořin partner nevracel z lovu. To lišku přirozeně donutilo se strachovat a po několika hodinách se vydala jej hledat, jen aby ho našla v kaluži krve a culící se Fey. Auroře se skoro zastavilo srdce. „Ty psychopate,“ vydechla, zatímco Fey mávala oháňkou. „Copak, Roro? Neříkalas, že duševní bolest je to, co žene náš vztah kupředu?“ přimhouřila oči. „My k sobě patříme. Jsme prokletý.“ Aurora neváhala a skočila své bývalé partnerce po krku. Strhl se mezi nimi boj, který trval značnou část noci. Obě byly o poznání zdatnější bojovnice, než když se rvaly poprvé, když se setkaly. Bylo to téměř až poetické – bojem začít a bojem to taktéž vše ukončit. Však Aurora byla ta, co skončila na zemi, bez energie na to vstát, zatímco Fey, podobně zraněná, sotva pajdala směrem od ní. „Ty zbabělče! Nesnáším tě! Nesnáším tě! Jak jsi mohla! Nenávidím tě!“ křičela za ní, až byla Fey moc daleko na to, aby jí slyšela a Aurořin hlas bylo jen chraplavé šeptání. „…vrať se… potřebuju tě… miluju tě…“ vzlykla.
To byl zlom v jejím životě, po kterém si uvědomila, že je čas jít domů.


Vlastnosti


Magie



Skupinová magie



Specifické magie





Inventář


Diplomy, akce, výpravy…

. . .


U Ž I V A T E L